Školák Kája Mařík/Díl I./XXIV. Kája nese do školy zabitou zmiji, a přijde pan inspektor

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXIV. Kája nese do školy zabitou zmiji, a přijde pan inspektor
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Ve škole se to bralo teď přísně. Pořád se opakovalo, ani na písničku skoro nezbyl čas. A toho dne, v němž Kája cestou do školy skutečně sám zabil mladou zmiji a plný nadšení utíkal do školy, aby to pověděl, vešel pan řídící do třídy s prstem na ústech a zašeptal: „Je tu pan inspektor!“

Kájovi se zdálo, že se mu dušička scvrká a že z ní za chvíli nezbude nic. Než bude moci ohlásit, že ji zabil, tak se zalkne. Šel ráno a jako vždycky díval se kolem na všechny strany. Sluníčko dnes žahlo jako v poledne. Tatínek řekl: „Dnes přijde jistě bouřka.“

A zrovna tam na tom místě, kde říkali „u zmrzlého“, protože tam jednou člověk zmrzl, ležela mladá zmije. Poznal ji hned podle tmavého pruhu na zádech. Vzal kámen, ostrý kámen – prásk – za chvíli bylo po ní. Jen ocáskem sekala.

A on to teď nemůže říct! Zmijí hlavu tam nechal a ostatní zabalil do desek starého sešitu. Má to v lavici. Ale k slovu se dnes nedostane, to je marné. Už se hlásil jakou dobu, a když pan řídící řekl: „Co chceš, Kájo?“ vyrazil. „Já ji bacil a bylo po ní“ – ani si toho nevšiml, jen odpověděl:

„Zas nějaké hlouposti. Dávej pozor!“

Vida. Hlouposti! Zmije jsou hlouposti. Jen kdyby takhle pan řídící si tam sed’ a ona ho zobla, panečku, to by nebyly hlouposti.

Když ho pan řídící zavolal, aby napsal pěkně na tabuli číslice, které mu říkal, podíval se ještě jednou na něj a řekl: „Zaklejt se na to mohu, že jsem ji zabil.“

Pan řídící se rozzlobil. Řekl, že je to ošklivé slovo a nemá je říkat.

Vtom vcházel pan inspektor. Kája se jen na něj podíval a myslil si: „Ten se nebude zlobit. Má oči jako náš tatínek a bradu s fousama jako vzácný pán. Jenže je má jen po stranách a vzácný pán až přes krk.“ Pan inspektor si sedl stranou, usmál se na pana řídícího a řekl mu: „Prosím, pokračujte!“ Pan řídící zkoušel Káju z počtů. Jasně a správně odpovídal, až ho poslal na místo a začal „skákavě“. Pan inspektor za chvíli vstal a sám se začal ptát. Asi byl spokojen, protože se pořád usmíval. Často ukázal na Káju, který vždycky správně odpověděl. Poznal však, že Kája po každé odpovědi ještě otvírá pusu, jako by chtěl něco dodat. Zeptal se vlídně: „Jak se jmenuješ?“

„Prosím, Kája Mařík. Já jsem jen hajnejch…“ Vtom se podíval na pana řídícího a viděl, že mu pořád rukou naznačuje, aby si už sedl – a proto řekl: „Prosím, pane řídící, hned si sednu, jen co dopovím. – Já jsem jen hajnejch, ale naše maminka umí moc dobré rozpíčky. Pánovic vaří také krémové trubičky. Ty jsou moc dobré, ty taky jdou rovnou do ledvin.“

Pan inspektor se hlasitě rozesmál, ale pan řídící trnul u okna hrůzou, co ještě Kája bude povídat.

„A já ji dnes bacil. Bacil jsem ji kamenem a už bylo po ní. Pan řídící řek’, že jsou to hlouposti, a zatím to byla mladá zmije. Já vám ji, vzácný pane, ukážu, ju?“ A nečekaje svolení, sáhl do lavice, vstrčil to Terině Pachlovic až pod nos a ona začala ječet a ostatní holky také. Ale Kája už byl před panem inspektorem.

Položil papír na stůl a pan inspektor velice opatrně se k tomu blížil. Kája uhodl hned, že se asi trochu bojí, a proto řekl chlácholivě: „Nic se nebojte, vzácný pane, už je dočista po ní.“ Holky přestaly ječet a natahovaly krky směrem ke stolku. Pan inspektor pohladil Káju po hlavě a řekl: „Jsi chlapík; ty se nebojíš, vid?“

„A čeho bysem se, prosím, bál? Kdyby na mne vyrazil pan loupežník, já bych mu řek’: Pěkně vítám, pane loupežník, ale já nic nemám, a on by zase zalez’.“

„A té zmije jsi se nebál?“

„Kdepak, vzácný pane! Náš tatínek říká: ‚Jak ji uvidíš, jen ji lízni po hlavě kamenem,‘ ale tahle je první, co jsem sám zabil.

Jestli by si ji chtěl vzácný pán vzít domů, třeba dětičkám, aby si hrály, já bych ji zavázal špagátkem,“ a už se hrabal v kapsičkách.

„Mám od pana Štulce. Ten může jíst celý den rozinky. Naše maminka řekla: Krejcary chceš na špagátek ‚zbůhdarma‘, ale pan Štulc dal a hned věděl, že není pro vembloudy, že je pro mne. Už jste někdy, vzácný pane, viděl vemblouda?“

Pan inspektor byl zřejmě ve výborné náladě. Nepřestal se smát.

Kája mezitím vymotal silný motouz. „Tak ji zabalíme pro ty dětičky, ju?“

„Ne, Kájo, mám už velké děti. Jen si ji vezmi a ukaž tatínkovi, jaký jsi hrdina.“

„Jéje, vy nemáte malé dětičky? Já bych řekl tetě Dvořákovic –“

Pan řídící věděl, že je zle. Jak začne Kája s tetou Dvořákovic, možná, že by pan inspektor vytkl, proč nechá Káju tak dlouho mluvit. Proto přišel k němu a řekl: „Už jsi toho, Kájo, napovídal dost. Nesmíš pana inspektora unavit. Jdi si sednout a tu zmiji si po vyučování vezmeš domů ukázat, jaký jsi hrdina, jak pan inspektor řekl.“

Kája tedy šel a pan inspektor řekl v stálém smíchu panu řídicímu: „Originelní dítě! Na žádné škole jsem se s podobným ne setkal. Škoda, že jste ho nenechal domluvit o tetě Dvořákovic!“ A se stálým smíchem odcházel do druhé třídy. A ještě odpoledne v konferenci vzpomínal na Káju. Všechno šlo hladce a pan inspektor chválil, byl spokojený. Jen panu řídícímu, když s ním k nádraží šel, řekl: „Škoda, že jste Káju nenechal domluvit.“

Kája sebral po vyučování papír s bezhlavým hadem, a jak se děti rozešly před školou, rozběhl se ještě za Terinou a znovu jí strkal hada pod nos. Ona křičela a Kája jí řekl s tím největším opovržením, kterého byl schopen: „Vidíš, hloupá! A to chceš potom říkat přivítání?“

Jak domů přišel, nic neříkal, až večer, když tatínek si zapálil faječku: „Tak už byl u nás pan išpektor. Řek’, že jsem hrdina, protože jsem mu pověděl, že jsem ji bacil po hlavě a bylo po ní.“

„Koho jsi bacil?“

„No zmiji. Heleďte, tatínku!“ A Kája přinesl zbytky hada v papíře. „Já jsem řek’: Vzácný pane, já bych vám to zabalil pro dětičky, a on řek’, že už má veliké. Tak jsem řek’, že bych doběh’ k tetě Dvořákovic – “

Maminka mu vskočila do řeči: „Nešťastný chlapče, cos to zas pleskal? A ‚vzácný pane‘ jsi řekl?“

Ale Kája pokračoval: „Pan řídící povídal, abych si už sedl. Tatínku, já jí líznul, měla hlavu hned jako nic!“

Když Kája usnul, řekla maminka: „Co s tím klukem? Co si ten pán pomyslí? Musíš mu, tatínku, zase jednou řádně domluvit.“

Ale tatínek řekl: „Co si ten pán pomyslí? Že Kája co na srdci, to na jazyku, a ochotný je vždycky. K tomu ho vedeme.“