Školák Kája Mařík/Díl I./XXIII. Pan inspektor a pan faktor

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXII. Vzkříšení	XXIII. Pan inspektor a pan faktor	XXIV. Kája nese do školy zabitou zmiji, a přijde pan inspektor

Údaje o textu
Titulek:	XXIII. Pan inspektor a pan faktor
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Byl květen asi v polovici, kdy Kája ve škole zaslechl podivné nové slovo. Zapomněl je, než přišel domů, a proto ohlásil stručně: „Do školy prý přijede pan faktor!“

Pana faktora Čmelíka znal tuze dobře. Kupoval dříví v jejich lese, byl ohromně veliký a silný. Kájovi div nespadlo v krku, když se mu chtěl podívat „na hlavu“. Bylo mu vždycky tak divné, proč se jmenuje Čmelík. Čmelíky znal – jsou jako nic. A pan faktor je obr. Ten by se tak neměl jmenovat. Jemu by slušelo jiné jméno, někoho moc velikého.

Podle jeho vědomostí největší tvor na světě byl slon a vembloud. Protože Kája měl rád ve všem jasno, když posledně se pan faktor u nich zastavil, zeptal se: „Prosím pěkně, pane faktor, proč se jmenujete Čmelík, když jste takový veliký?“

Ten se usmál a řekl: „No a co myslíš, jak bych se měl jmenovat?“

„Já myslím pan Vembloud nebo pan Slon.“

Pan faktor se moc smál a řekl: „To bych to chyť! To radši zůstanu Čmelíkem.“

Ale vtom už rákoska sekla po zádech, a než mohl pan faktor zabránit, vynesl ho tatínek na dvůr a tam mu jich naložil a huboval, že je Kája ošklivý a prostořeký kluk. A přece pan faktor se přimlouval, aby ho tatínek nechal, že tím nic nemyslil, a pořád se smál.

Druhý den si ho v městě zastavil, dal mu kus čokolády a řekl: „Už tě to nebolí, Kájo?“

A Kája řekl: „Ba ne, prosím! Od tatínka jen chviličku, od maminky nic!“

Na to si vzpomněl, když hlásil, že přijde do školy pan faktor.

Maminka se usmála a řekla: „Ty jsi pleticha, Kájo. Snad pan inspektor, ne?“

„Ju, pan išpektor.“

„No, to se musíš moc učit a dávat ve škole pozor! Pan inspektor sám bude zkoušet.“

Než se Kája z toho vzpamatoval, už zas tu byla nová pohroma. Měli náboženství. Kája poslouchal, očí s pana faráře nespustil, jak vykládal, kterak Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání se zjevoval. Kája si jen myslil: „Kdybych Ho byl taky viděl!“ Bezstarostně oddal se radosti, kterou cítil s učedníky Kristovými nad tím, že Pán se jim zjevil.

Ale té radosti byl hnedle konec. Pan farář dopověděl, psal do knihy, zavřel ji, a ne jako jindy, aby byl řekl: „Tak, a teď si zazpíváme třeba: Anděle Boží.“

Kdepak! Jen si pošoupl brýle na nose, položil ruce přes sebe na stůl a řekl vážně: „Za tři týdny přijede pan vikář, aby se přesvědčil, jak se učíte. Budeme všechno opakovat od začátku.

Pan vikář bude sám také zkoušet. Na ten den smějí přijít vaši rodiče do školy poslechnout, jak umíte! Natrháte květiny, ozdobíte kříž i celou místnost, a jedna bude říkat přivítání.“

Kája pustil z hlavy pana vikáře, rodiče i kytky a nechtěl rozumět, jak řekl pan farář „jedna“. Zdvihl ruku.

„Co chceš, Kájo?“

„Prosím, důstojný pane, řekl jste jedna, nebo jsem špatně slyšel?“

„Jedna.“

„To by tedy byla holka, ju?“

„Ano, Kájo! Vždycky děvčátko z první třídy vítá, a hoch z poslední třídy se loučí.“

Kája už otvíral pusu, ale včas se po ní dlaní pleskl a sedl si.

„Chtěl jsi něco říci?“ postřehl pan farář plesknutí.

Kája znovu vstal: „Já jen myslil, že to holka zkazí. Kdepak holka! Ta jak vidí malého broučka, už piští. Jak uvidí toho pána, jak jste říkal, začne řvát a všecko to pokazí.“

„Terinka Pachlovic snad ne!“ řekl pan farář.

„Terina?“ Já jsem jí jenom jednou ukázal chlupatou housenku, a ona křičela, div mi uši neupadly! No, já už teda nic neříkám.“

„Dobře uděláš, Kájo!“ řekl pan farář.

Kája bojoval těžký boj: „Holka bude mít říkání!“ Jak šli ze školy, zatahal Terinu za copánek a řekl jí: „Ty jsi hloupá Terina, ty to všecko zkazíš!“

Ale Terina se nafoukla a odsekla: „Nech můj cop! A abys věděl, budu mít na to nové bílé šaty, a slečna řídících mi to napíše a naučí mě tomu!“

„Bodejť,“ dodal Kája. „Ženská jako ženská. Pan řídící by ti to nenapsal!“

Nic ho však netěšilo. Šel domů a uvažoval: „Co v tom ti páni vidějí, jezdit po světě a zkoušet malé lidi! Kdybych byl panem išpektorem, nebo jak to pan farář řek’, už nevím, seděl bych doma, jed’ bych rozinky a ani by mě nenapadlo někam jezdit. Všecko je to jen pro trápení malých lidí vymyšleno.“

S plnou hlavou starostí přišel domů. Co to? Péťa byl uvázaný. To znamená, že nikdo není doma. Maminka asi musila s něčím od pánů do města, tatínek je ve školce. A v zahradě chodí cizí pán a prohlíží stromy, záhony a keře.

Kája okřikl psa a rovnou k němu. Pozdravil a ptal se: „Koho pán hledá?“

„Hajného, hochu! Mám tu koupené dříví, aby mi ukázal, kde je vyrovnané! Hezkou zahradu máte! Letos si pozobáš. Měchuněk bude habaděj a ostatního všeho dost.“

Když ten pán řekl „měchuňky“, držel v ruce větvičku angreštu.

„A to nejsou měchurky, to je angrešt. Měchurky dělá naše maminka s černejma jahodama. Pane, ty jsou!“

„A ty už chodíš do školy?“

„No ju, už asi sto let!“

„Učíš se rád? Jestlipak posloucháš, čemu tě pan učitel a panáček ve škole učí?“

„Panáček?“ natáhl Kája uši! „Panáček nic nepovídá, ten leží v krabici u vembloudů, nás učí pan řídící a pan farář!“

„Ovšem,“ řekl pán, „vy říkáte ‚velebný pán‘ nebo ‚pan farář‘. Já po moravsku, jak doma říkali, ‚panáček‘.“

„No, buďte rád, že tu není maminka! Ta by vás hnala! ‚Panáček‘ říci panu faráři. Panáčka mám na špagátku. Zatáhnu, kroutí i hlavou, a pan farář je pan farář.“

Kája se pánovi asi líbil, protože mu řekl: „Jiný kraj, jiný mrav, hošíku.“ Usmál se, vytáhl z kapsy sáček jemných bonbonů a podal je Kájovi.

Ten se podíval dovnitř a vracel je pánovi: „Děkuju pěkně, rádo se stalo, ale ty jsou tuze krásné. Ty by mi všecky spadly do ledvin dřív, než přijde maminka. Mně by pak bylo líto, že jsem jí nenechal. Náš tatínek říká, že chudý člověk nemá takových mlsotin ani drobinko nikdá jíst, že potom aspoň nemá na to chuť. Třeba byste to mohl dát svým dětičkám doma.“

Pán se hlučně zasmál: „Nemám žádných, hošíku!“

„Že ne? Tak já bych vám doběh’ pro tetu Dvořákovic. Ta je nosí z dubčí a ňáké by vám přinesla, ju? Kolik byste jich asi chtěl?“

Pán už si sedl na lavičku a utíral si oči samým smíchem zvlhlé. Káju to nepřekvapilo. Byl zvyklý, že se obyčejně velcí smáli, když on déle mluvil.

„Kolikpak je ti let, hochu?“

Tak! Na tohle se Kája ještě nikdy neptal, nikdo mu to nepověděl, a on tak nerad zůstal dlužen odpověď. Začervenal se a po chvíli řekl: „Ju, to já se nepamatuju. Snad tři, snad sto, protože chodím do školy už moc dlouho. Ale měl bych to vědět, to je pravda. Já se potom zeptám. Myslím, že teta Dvořákovic nejdřív přinesla tatínka, potom mne, a protože tatínek mne nemoh’ opatrovat, tak přinesla maminku. Já budu asi v letech mezi tatínkem a maminkou. Chtěl byste trochu mléka?“ Kája byl pamětliv pohostinství.

„Dáš-li mi, rád se napiji. Mám žízeň. A nerozbryndáš?“

„Kdepak!“

Za chvíli stál ve světnici před pánem čistý talíř, na něm hrnek mléka, na bílém stole ležel načatý bochník chleba a stála sklenka čistého medu.

„Dejte si chutnat,“ řekl tak, jak slýchal maminku říkat. A protože věděl, když někomu něco podáme, že nemáme mu koukat do pusy, obrátil se k oknu a vykládal: „Nic víc tu nemáme, jsme jen hajnejch, pánovic by podali víc, mají. Je jim přáno, jsou tuze hodní. Mají holku, ještě nechodí do školy. Zdeňu. Já myslím, že je jí asi deset. Už jsem ji naučil dělat kotrmelce. Umíte taky kotrmelce? Já udělám tři za sebou jako nic. Co myslíte, až přijde pan išpektor do školy, bude se na to ptát? Pan vikář asi ne. Povídala naše maminka, že s ním není žádná legrace, že se musím moc krotit, abych tam něco nepleskl. Já bych nikdá nejezdil zkoušet malé kluky. Seděl bych doma a pořád bych jeď rozinky.“

Vešli hajných. Cizí pán se představil a řekl, že se náramně nasmál a že Kája je čiperný chlapec.

A než odešel, přece mu dal ten sáček s těmi bonbony a Kája se jen usmíval.