Školák Kája Mařík/Díl I./XXI. Bílá sobota

Školák Kája Mařík Felix Háj
XX. Velký pátek	XXI. Bílá sobota	XXII. Vzkříšení

Údaje o textu
Titulek:	XXI. Bílá sobota
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Když se po večerní pobožnosti vraceli společně domů, řekla Zdeňa Kájovi vyčítavě: „Jidáše ti mám zítra přinést, viď, a ty si mne už nic nevšímáš!“

Jidáše! Pět jich má být! Panečku, starost zalehla dušičku Kájovu. A než měl čas Zdeně odpovědět, stál před ním Vašek Nejedlých, roztáhl mlčky všech pět prstů pravé ruky, zakýval jimi a pak podotkl: „Pět! Velkejch a hodně mazanejch!“

Kája šel chvíli tiše. Potom se obrátil ke Zdeně: „Kdo tě naučil jíst polévku?“

„Kája,“ zněla odpověď.

„Kdo tě odnaučil užívat víno, aby nebyla z tebe stará Hromádková?“

„Kája.“

„Kdo tě naučil jíst jarskou?“

„Kája.“

„Kdo tě naučil dělat kotrmelce?“

„Kája.“

„A kdo tě naučil lézt na stromy?“

„Kája.“

„Tak vidíš,“ řekl důležitě. „Všecko Kája. A za to mi musíš dát ráno jidáše. Přijdu už v šest, v sedm musím být v kostele. Máte už pečíno?“

„To já nevím,“ řekla Zdeňa.

Kája vzdychl nahlas: „Vida, holka! Nic neví. K ničemuž není!

Vzácná paní,“ obrátil se dozadu. „Pěkně prosím, Zdeňa mi slíbila pro Vaška Nejedlých za ministrantování jidáše. Smím si ráno přijít, ale brzo, ju?“

Než se mohla maminka Kájova rozzlobit, usmála se paní lesní: „Nemusíš chodit! Zdeňa mi už o tom říkala a Týna ještě teď večer ti přinese. Pro Vaška i pro tebe, a vy, paní Maříková, se nezlobte! Kája je hodný chlapec a má dobré srdce.“

„Bože náš, jak to přijde,“ myslil si Kája, „že jsou dnes všichni takoví hodní?“ A nahlas řekl:

„Zaplať Pán Bůh! Já zas pořád budu dávat na Zdeničku pozor.“

Jak přišli domů, za půl hodiny byla tu Týna z lesovny. Tašku nesla bílým ubrouskem přikrytou. Nebyly to vdolky mazané medem, ale roztodivné koláčky, hvězdičky, kolečka a – nad čím se Kája mohl udivit, beránek! Beránek do zlatova upečený, cukrem posypaný, že byl jako bílou vlnou porostlý, s černýma očkama a červenou pentličkou kolem krčku! A u praciček měl vetknutý praporeček bílý a zlatý. Kája div ručky nesepjal a nemodlil se k němu. Zajíkal se radostí, usnout nemohl, dospat nemohl, a jak svitl první pruh ranní záře do hájovny, byl vzhůru. Do balíčku oddělil pro Vaška, zvlášť přibral tři Jidáše od maminky.

Vašek už čekal. A jak otevřel oba balíčky, zasvítily mu oči, a on řekl uznale: „Víš, kdybych byl věděl, co mi přineseš, mohl jsi ministrovat pořád.“

Začaly obřady Bílé soboty. Kája nestačil se dívat. Nesl paškál a připadal si nesmírně důležitým. Však také „třeťáci“ koukali, když si vykračoval mezi ministranty. Při mši sv. zase byli čtyři ministranti, Kája mezi nimi. Ale dnes jen klečel nebo stál. Kluci, kteří ministrovali „opravdově“, i s latinou, dávali pozor. Už hrály varhany, už lidé radostně zpívali, když vedlejší ministrant zatáhl ho za rukáv.

„Obrať se!“ pobídl.

Kája jen nepatrně otočil hlavu. Zdeňa! Tak, to utekla. Nic na hlavě nemá, v pošpiněné zástěrce a domácích střevíčkách!

Otočil se ještě jednou. Zdeňa se rozhlíží na všecky strany. Starší ministrant vpravo zazvonil, zdvihl zvonek a s druhým šel kleknout na třetí stupeň.

Pozdvihováni. Ticho. Dřív než Vašek při pozdvihování zazvonil, bylo v tom tichu slyšet jasný hlásek Zdenin, která uspokojeně zavolala: „Tam je! Kájo!“

Kája se obrátil, zamračil se, neboť viděl Zdeňu až u mřížek. Položil prst na rtíky. Zdeňa pochopila. Mlčela, ale cupkala až k oltáři a klekla asi pět kroků za Kájou. Sklonila hlavičku, pěstičkou se bila v hruď, a byla, jak se zdálo, úplně spokojena. Jenže nechtěla nebo nemohla rozumět posuňkům Kájovým, který jí chtěl naznačit, aby šla do sakristie.

„Bože náš,“ myslil si Kája, „co teď s ní? Kdyby aspoň strejček kostelníkovic tu byl! Ale to on jistě šňupá na hřbitově! Nic platno! Takhle to nemůže zůstat! Musí Zdeňu odvést sám dřív, než se pan farář u oltáře obrátí.“ Chytl ji za ruku a šel s ní rovnou do sakristie. Tam ji pustil a řekl: „Co tě to napadlo? Což nevíš, že holky k oltáři nesmějí? Tuhle si klekni a ani nedutej!“

Zdeňa se podívala po ručce, pohladila si ji druhou a řekla: „Tys mne zmáčk’!“

Ale Kája zas už klečel u oltáře.

Na zpáteční cestě řekl Zdeně: „Nemysli si, že chodím s tebou proto, že jsi pánovic! To bys mohla být třeba knížetovic, kdybys nebyla tak moc stonala, tak bych tě nechal Týně, aby si s tebou hrála, protože kluk patří mezi kluky a holka mezi holky. Chodím s tebou, protože chci, abys pořád doma nefňukala a byla tak zdravá jako já. To si nemysli, že bys mezi holkama se naučila dělat kotrmelce a lézt na stromy! Byla bys jako ony. Jak by tě ofouk od ‚Baby‘ vítr, měla bys hlavu zavázanou, i koleno, i krk, zrovna jako Marjánka šafářovic. Teta musila na půl dne k svojí mamince. Strejček uvařil Marjánce krupičnou kaši. Tak musím polykat, když si vzpomenu, jak mi ji včera vaše maminka poslala v hrnku, posypanou skořicí a cukrem a maštěnou máslem! Naše maminka říkala: ‚Nesněz ten hrneček!‘ Tak strejček ji nakrmil. Taky jí kaši jistě hodně posypal a omastil, a holka jedla a jedla, a najednou se dala do řvaní, až zmodrala. Strejček utíkal pro naši maminku a ta řekla: „Vy jste ji moc nakrmil kaší, vždyť se mohla udusit!' Tak vidíš, hloupá holka! Kdybych to byl já, řek’ bych: Počkejte, strejčku, až to spolknu! a potom bych jedl dál. Krupičná kaše, ta taky jede rovnou do ledvin. Ale hloupá Marjánka se s ní dusí. A ty, ať už víckrát nejdeš si za mne kleknout až k oltáři, to ti povídám! Nebo mne pan farář vyhodí z ministrance a tebe ať učí lézt po stromech Týna!“

Zdeňa ani nedutala. Když byl hotov, zeptala se krotce: „Zejtra taky za tebou nesmím?“

„Zejtra je Boží hod, to půjdou vaši také na ranní. A na velkou smíš přijít do sakristie. Strejček kostelníkovic nic neřekne. A víš-li, že je dnes ‚Vzkříšení‘? Já musím dřív. Vašek Nejedlých mi slíbil půjčit zvonky, když mu ukážu toho beránka od vás. Až zase v pondělí odpoledne půjdem do lesa. Pořád nemohu fungovat jen pro tebe.“

Dovedl Zdeňu do lesovny, kde už bylo pozdvižení a poplach, že se Zdeňa ztratila. Říkali, že ji nejspíš ukradli cikáni nebo Kajda zapíchl. Ale pan lesní si jen nakrucoval dlouhé vousy a říkal; „Dřív hledejte Káju, a Zdeňu pak najdete hned!“

Neprozradil, že ji viděl, jak se v kostele rozhlížela, promluvila a rovnou ke Kájovi zamířila. Ani neřekl, že Pána Boha prosil, aby mu tu jeho radost a naději nechal ve zdraví dorůst a žít.

Paní dnes z domu nemohla. Až na Vzkříšení všichni půjdou.

Když Kája otevřel dveře a vyřídil: „Tak v pořádku Zdeňu odvádím, ale utekla asi, protože měla špinavou zástěrku a klekla si k hlavnímu oltáři hned za mnou“ – spráskla paní ruce: „Zdeňo, co si jen pomyslí lidé?! V téhle zástěrce, bez čepice a ve střevíčkách byla jsi v kostelíčku?“

Kája ji však omluvil: „Vzácná paní, Pánbíčkovi je to jedno, v jakých šatech kdo do kostela přijde. Jen když přijde a modlí se. Tak s Pánem Bohem, já zas musím jít.“

A než ho mohli zadržet, už byl pryč.

Pan lesní se usmál a řekl paní německy: „Vidíš, maminko, to ti dal Kája lekci. Ty taky někdy v neděli řekneš: ‚Dnes ani nemohu do kostela. Švadlena mi ty šaty nepřešila.‘ A Kája ti to pověděl.“

Paní lesní zčervenala. Zdeňa se rozběhla do kuchyně. Jak tatínek s maminkou mluví německy, vždycky na ni zapomene.