Školák Kája Mařík/Díl I./XX. Velký pátek

Školák Kája Mařík Felix Háj
XIX. Začátek pašijového týdne	XX. Velký pátek	XXI. Bílá sobota

Údaje o textu
Titulek:	XX. Velký pátek
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

O Velkém pátku už o sedmé vyšel Kája do kostela. Zdeně řekl, aby tentokráte šla s dospělými, on že tam musí být brzo. Nerada poslechla, ale přece.

Od hor pomaličku táhla bělavá mlha. Houstla, v droboulinké kapičky se celila, mžilo.

„Všecko dnes pláče,“ myslil si Kája. „Jak by ne, když Pán Ježíš za naše hříchy byl ukřižován!

Kdyby svítilo sluníčko, jistě by i ono plakalo. Jeho slzy byly by horké a hořely by ohněm.“

Kája byl hošík velice nadaný. Rychle chápal, hluboce cítil a výborně si všecko pamatoval. Byl smutný. „To je všelijakých slovíček, kterým malý člověk nerozumí anebo jen tak na půl. Jako slovo – hřích!“

Kája měl nejraději to, co mohl vidět, chytit, cítit, třeba i zabít, jako třeba mouchu nebo vosu. Ale to, co není vidět, s tím je soužení! Věděl, že hřích je něco ošklivého, co Pána Boha od nás bolí, a teď uvažoval: „Kdybych mohl, všechny hříchy bych zabil. Ale jestli jen jde hřích zabít, o to je!“

Ptal se na to maminky. Ta mu řekla: „Hřích jde zabít, Kájo, modlitbou!“

Tomu zase dost dobře nerozuměl. Když tenkrát s těmi rozinkami lhal, to byl hřích – a on se večer modlil a přece hřích nezabil. Řekl to mamince, která mu vysvětlovala: „Protože jsi se hned nepřiznal. Přiznej se, pomodli se a hřích bude zabitý!“

Tomu trochu rozumí. Asi to bude nejlepší, když člověk nemá hříchů.

Vojta Brabencovic už byl u zpovědi a ukazoval z dálky kus papíru, popsaný samými hříchy. Maminka říká, že každý člověk, když je maličký, má dušičku celou bílou jako kytičku konvalinek. Ale jak začne hřešit, jeden kvíteček po druhém černá a vadne. Vojta jistě už má dušičku celou černou. Kája by ji chtěl mít pořád jako kytičku konvalinek.

Dnes nezpíval. Tiše došel k městečku, připlichtil se mezi kluky-ministranty a už ani neví, jak se stalo, že měl na sobě černou komži a bílou rochetku. I kluci byli dnes všichni zticha. Kostelník, když si chtěl šňupnout, vyšel na hřbitov, párkrát kýchl a zase se vracel.

Pan farář byl také vážný, ani se neusmál. Kostelník mu uvazoval šňůru kolem boků a najednou tak nehorázně kýchl, až sebou pan farář trhl a řekl: „Také byste mohl aspoň dnes v kostele dát pokoj s tím šňupáním!“

V kostele nebylo prázdného místečka. Jen prostřední ulička musila zůstat volná. Jinde všude lidi seděli, stáli, klečeli, jak se dalo.

Kájovi vstrčil někdo do ruky klapačku. Jeho srdíčko při tom klepalo skoro tak silně jako potom ta klapačka. Ze všeho nejlépe se Kájovi líbilo, když pan farář i ministranti lehli v pokoře na oltářní stupně. Zrovna mráz mu přecházel tělem a do očí slzy se hrnuly. A potom, když pan farář kleče líbal rány Krista Pána na kříži, nemohl se pro bolest ani na ty krvavé skvrny podívat. I pašije a všecko bylo bez varhan tak smutné. Obřady Velkého pátku zanechaly v duši Kájově hluboký dojem.

Když svlekl ministrantský oblek, šel se pomodlit k Božímu hrobu. Potom s maminkou, tatínkem, se Zdeňou a lesních šel ke kříži, který ležel na stupni postranního oltáře. Všichni líbali zbožně rány Kristovy, ale on nemohl, ne, pro bolest nemohl. Ty rány nesmějí zůstat tak holé, tak bolestné. A Kája se rozběhl k východu kostela a ven do lesa, až do „dubčí“, a vybíral a trhal ty nejkrásnější fialky s nejdelšími stopkami, nejjemnější režnou nit z kapsičky vzal a v bohaté kytičky vázal. Tři udělal, u tří nechal dlouhé konce viset. Domů doběhl, pod štoudev do vody dal a čekal, až se vrátí tatínek s mamičkou.

Ani nepostřehli, že Kája z kostela zmizel. Tatínek doma podle zvyku sáhl k lavici, kde stávala vždycky jeho dlouhá dýmka. Maminka jen řekla: „Ale tatínku!“

A on místo po dýmce vztáhl ruku po starých modlitbách, ležících dnes uprostřed prostřeného stolu, a zabral se do modlitby.

Maminka klekla si pod kříž a než začala říkat na růženci, obrátila se po Kájovi: „Než půjdeš k Božímu hrobu, sněz si trochu polévky! Je v troubě! Ty ještě smíš, my až k večeři si ohřejem. A snad ti ani nemusím říkat, že v takový velký den, jako je dnes, nesmíš ani trošičku zlobit!“

Staré hodiny hrkavě a namáhavě jako s chrapotem odbíjely dvanáctou. Tatínek se schýlenou hlavou četl v modlicích knížkách, maminka říkala už na růženci.

Jak Kája sáhl po čepici a za kliku bral, vylítl Péťa zpod pícky jako divý. Tatínek položil nejdřív ukazováček pravé ruky tam, kam se domodlil, pak zdvihl hlavu a poručil: „Lehni, Péťo!“ A Péťa znovu zalezl. Kája řekl tiše: „S Pánem Bohem!“ a na jídlo ani nevzpomněl. Tiše za sebou zavřel, sehnul se pod štoudev, vytáhl tři kytičky těch nejkrásnějších a nejvonnějších fialek a rozběhl se nejkratší cestou k městečku rovnou do kostela.

Byl zcela prázdný. Kája po kolenou doplížil se ke kříži. Zavřel oči, políbil nejdřív všecky Kristovy rány, slzy valily se mu do očí, ale už zase s úsměvem oči mu zasvítily.

„Nebudou už tak pálit tvoje rány, Ježíšku, fialky jsem na ně přinesl. Ochladí studenými stopkami, zavoní jarem do tvých bolestí.“ A obratnými prstíky vázal k rozpjatým rukám Spasitelovým po kytičce, třetí připevnil k Jeho nohám. Zavoněly prudce tmavými kalíšky, zlatou slzičkou zasvítily ve dnu květu, červené, krvavé rány přikryly. Kája vyběhl z kostela. Počká, až lidé budou chodit. Pan farář by se jistě zlobil; nesmí nikdo nic vědět.

Vyběhl a uvažoval: „Ještě kdyby tak něco mohl položit na oltář v Božím hrobě!“

Chodili lidé, peníze tam kladli. „To na vykoupení dětí z otroctví,“ řekla maminka. Dala tam ona i tatínek, ale on se neodvážil peníze chtít. Věděl, že u nich není peněz nazbyt.

„Hošíčku,“ volal kdosi se silnice. Kája se ohlédl.

„Pojď sem!“ zavolal vysoký pán v krásných šatech, „jako zrovna nových,“ řekl si Kája v duchu a běžel.

„Jestlipak víš, kde je tu trafika?“

Kája nejdřív pozdravil a potom řekl: „No ju, chodím tam tatínkovi pro tabák. Ale tatínek dnes nekouří, protože je Velký pátek. Chcete cigáry? Jestli na zejtra, to bych vám pro ně došel.“

Pán se usmál a řekl po chvíli rozmýšlení: „Na zítra, synáčku. Pospíchám k nádraží, jdi a kup tam čtyři kuba! Víš, co je to, kuba?“

„Jéje, pravda že vím! Ty kouří vzácný pán. Já mu pro ně chodím. Ale mně se zdá, že dnes také nekouří.“

„Tak už běž, já je chci na zítřek! A pospěš za mnou, půjdu napřed!“

Kája přijal peníze a vzal to trapem. Za chvíli pána dohonil a podával mu doutníky. Pán vytáhl z kapsy dvě třpytné koruny a podával mu je: „Děkuji ti, chlapče, jsi junák jak se patří. Kup si něco!“

Kája zdvihl husté brvy: „Za nic na světě bych nevzal od cesty, protože naše maminka říká: Tobě záleží na pár krocích! Ale víte, pane, nemám co dát na Boží hrob. Tolikhle peněz vzít nemohu, ale víte, co? Dejte mi šesták! Položím jej na oltář a pomodlím se za vás, ju?“

Pohled jeho byl tak srdečný a pravdivý, že pán několikrát prudce zamrkal, jak by chtěl potlačit slzu, vtiskl mu obě koruny do dlaničky a řekl: „Jdi, junáku, polož na oltář, co ti dávám, a pomodli se za mne! Modlitbu dětí rád Hospodin slyší a vyslyší.“

Kája řekl: „Tak zaplať Pán Bůh a naděl stokrát víc!“ A už se mu nožičky švihaly cestou zpět.

Cizí pán se za ním zadíval: „Ničím na světě nejsem si tak jist jako tím, že tenhle hoch obě koruny položí na oltář a za mne se pomodlí.“ Teprve, když Kája zmizel v záhybu cesty, zrychlil krok.

Kája celý udýchaný, šťasten, že ho nikdo nevidí, s blaženým úsměvem na rtech i v očích vpustil do pokladničky na oltář obě lesklé koruny.

Ale už začali lidé chodit k modlení. Už klekali i v lodi chrámové. Kája se v sakristii oblekl a poklekl k Božímu hrobu.

Byl dokonale šťasten. Nezapomněl. První modlitba jeho byla „za toho cizího pána“, aby mu Pán Bůh dal štěstí, jak maminka učila ho modlit se za dobrodince. Celé dvě hodiny klečel, až musil ustoupit jiným.

Jak šel prostřední uličkou kostela, vycházel ze sakristie pan farář. Rovnou namířil ke kříži, ležícímu na stupni postranního oltáře. Než došel, už hlasitě vtáhl do sebe silnou vůni fialek.

V Kájovi hrklo. Šel, co noha nohu mine. Kamarád už byl v sakristii, on se omeškával vzadu. Pan farář pokročil, zadíval se na kříž, poklekl, sklonil se, líbal stopy svatých ran, znovu se díval na květy tmavých fialek a urovnal je bílou rukou.

Kája proklouzl do sakristie.

„Teď to začne,“ myslil si.

Kostelník nesl si už šňupeček v prstech, levou rukou zavíral tabatěrku, ministranti se tiše oblékali, když pan farář se vrátil.

„Kostelníku,“ řekl.

Ten se lekl, až se mu šňupeček rozsypal. Honem si přiložil ruku k uchu.

„Kdo dal fialky na kříž?“

„Ráčejí poroučet?“ nerozuměl kostelník.

Pan farář řekl hodně nahlas: „Kdo dal fialky na kříž?“

„Ani nevím, nic nevím, prosím.“ A smutně se podíval po rozsypaném šňupečku.

Šest chlapců tam stálo, Kája mezi nimi. K nim obrátil se pan farář s touže otázkou. Chlapci nechápali. Jen Kája zčervenal až po kučeravé vlásky. Pan farář šel k němu, pohladil ho po hlavě a řekl mu tak vlídně, jak jen jeho maminka mluvit uměla: „Jsi hodný, Kájo, Bůh ti žehnej!“

A Kája nemohl pochopit, proč to pan farář řekl, ale bylo mu tak krásně, jako ještě nikdy ne.