Školák Kája Mařík/Díl I./XVIII. Květná neděle

Školák Kája Mařík Felix Háj
XVII. Pan lesní vyplácí kluky	XVIII. Květná neděle	XIX. Začátek pašijového týdne

Údaje o textu
Titulek:	XVIII. Květná neděle
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

V sobotu před Květnou nedělí vynesl Kája ze sklepa kytku kočiček. Chodil za maminkou, jak ze školy přišel.

„Maminko, prosím vás, ňákou pentli!“

Až maminka řekla: „Pokoje bys mi nedal, tak pojď!“ A našla mu v prádelníku ohnivou stuhu.

„Jako červánky,“ řekl si Kája. Držel svazek těch nejkrásnějších kočiček a zbožně se díval po mamince, jak váže mašli, až se na ni srdce smálo. Poděkoval, kočičky postavil do džbánku na okno a šel se přeptat do myslivny, jak to bude zejtra.

Zdeňa už na prach zapomněla jako on na výprask. Běžela mu přes dvůr vstříc.

„Kájo, smím s tebou zítra do kostela a maminka mi zrovna váže mašli na kočičky.“

Zdenina kytka byla menší, ale byly na ní blankytné pentle, o kterých hned Kája řekl, že se tuze pěkně vyjímají.

„Zastav se tu ráno pro Zdeňu,“ řekla vzácná paní, „ale ať jste cestou i v kostele hodní!“

„A umí Zdeňa písničku?“

„To neumí,“ usmála se paní, „a darmo by to kazila.“

„Já ji umím. Pan řídící mne vzal do třetí třídy, když tam učil písničku „Nebeský Pán, aby dokázal nám“. Zdeňa ničeho by nezkazila. Ta už jich umí! Zdeňo, zazpívej: „Hle, vstalť jest nyní!“

Zdeňa se po něm podívala: „Ale ty taky!“

Kája začal a Zdeňa se k němu přidala jasným hláskem. Uměli to oba. Vzácná paní stála u okna a snad si vzpomínala, jak tuhle píseň také uměla dřív než do školy chodila, a jak ji tatínek bral s sebou o „Vzkříšení“ mezi zpěváky před baldachýn, pod nímž pan farář nesl Nejsvětější, a hudba hrála a všude měli světla v oknech, a ministranti zvonili, kostelník vykuřoval, a bylo to všecko tak krásné.

Kája už zpíval se Zdeňou druhou sloku a vzácná paní si utírala oči zvlhlé vzpomínkami, a potom se k nim obrátila a řekla: „Kdypak jsi té písni Zdeňu učil?“

„To v lese a u nás, ona si moc dobře pamatuje. Náš tatínek říká, že zpívá lepší než naše maminka. Ta že vždycky najde písničku, ale ztratí notu. Ale Zdeňa zná zpívat!“

Vzácná paní cosi jako výčitku cítila v duši. Ona měla Zdeňu učit, ale když se pořád bála, že je taková slabá, a zatím Kája dokázal, že ne!

Takové krásné nedělní ráno rozběhlo se od hor, že i hajný Mařík podotkl:

„Dnes se průvod vyvede. Bude lidí se všech stran. A ty, Kájo, už víš, co chci říct, viď? Ukaž se mi, ať tě v kostele poznám!“

Kája stál za podívanou. Měl novou modrou plátěnou bundičku s bílým naškrobeným límcem, kalhotky nové, temně modré, přivezla mu vzácná paní až z Prahy, botky se mu jen třpytily a na hlavě byla koruna té krásy: námořnická čapka s černou vlající stužkou po straně, také od vzácné paní. Na jeho hezké, kučeravé hlavičce seděla jako nepokojný ptáček. Když maminka ve strachu, aby ji neztratil, nabídla mu včera, že mu k ní přišije gumu, „pod bradičkou ti bude držet, neuletí“, slibovala, ušklíbl se pohrdavě.

„No víte, mami, ještě byste mi mohla ušít zástěrku s ‚laclem‘. Gumu! Kdo to jakživ slyšel! Klukovi dávat gumu k čepici! To je vidět, maminko, že jste jakživa nebyla klukem. To je snad pro holky! Zdeňa taky s ní jednou přišla a já jsem řek’: ‚Vypadáš jako hasič, když uhání k ohni, ukaž!‘ a ukous’ jsem ji a od té doby to nenosí. Víte, mami, klukovi gumu k čepici, to jsem jakživ neslyšel.“

„Já jsem zas jakživa neslyšela, aby takovýhle kluk měl tolik řečí! Už mlč, nebo ti gumu přišiji, a to víš, že ji nebudeš smět ukousnouti“

Kája ztichl. S maminkou nejsou žerty. A to ví, kdyby maminka svou hrozbu splnila, nic na světě by mu nepomohlo a musil by tak jíti. Zdraví usmívalo se z jeho červených tváří, lesklých očí i z každého pohybu.

„Rosteš, hochu! Hnedle budeš míti hlavu až u hambálek,“ řekl otec, „a už jdi!“

Kája vyšel. Snad nikdy nezdál se mu býti svět tak krásný jako dnes. Jeho srdíčko bylo plné radosti a už na ni nestačilo. Výskal a zpíval, a když došel ke kříži, kde lomila se lesní cesta ve dvě, ručky sepjal a řekl hlasitě:

„Pane Bože, já jsem tak rád na světě a tolik ti děkuju, že mám tatínka a maminku a že mne mají rádi. Já už nikdá je nebudu zlobit.“

Zdeňa už čekala. Měla také nové šaty, bílé, vlněné a takovou čapku, a už se dočkat nemohla. Kája opatrně snědl kus koláče, který mu byl nabídnut, a vyšli.

Cestou řekl uznale: „To budou koukat v městečku, až si tě přivedu! Dnes jsi skoro tak hezká jako naše maminka.“

Kája byl na chválu skoupý, proto Zdeňa si jí vážila a jen se nadnášela.

V kostele už bylo plno před mřížkami. Káju ani nenapadlo, aby se tlačil vzadu. Což potom, kdyby svěcená voda nezasáhla jejich kytek, to by mu už nebyly nic milé!

„Pojď,“ zatáhl Zdeňu, „půjdeme sakristií.“

Starý, nedoslýchavý kostelník vyplácel zrovna ministranta a zle huboval:

„Takovéhle rozjízvence tu nemůžeme potřebovat. Jen se hezky zčerstva svleč a já si najdu jiného.“

Vtom Kája vešel se Zdeňou a ukláněl se na všecky strany: „Rač dát Pán Bůh šťastný dobrýtro, strýčku! Je tam za mřížkami už plno. Nemoh’ byste mne a tuhle Zdeňu pustit předem?“

Kostelník se naklonil, přidržel ruku u ucha a ptal se: „Cóóó?“

Kája opakoval zřetelněji, až v lodi chrámové bylo slyšet jeho hlásek.

„Heleď, tys Maříkův, viď? Já ti ty kočičky položím tamhle k oltáři, jak tam mám připravené ty své na rozdání. A ty se obleč! Tuhle je komže, tady rocheta, a půjdeš před průvodem s křížkem kolem kostela.“

Bylo to příliš svůdné, než aby Kája odolal.

„Tak ju, strejčku,“ řekl.

Ve chvíli měl na sobě komži a rochetu. Oči mu svítily vnitřním blahem a hnal se po křížku, když si vzpomněl na Zdeňu.

Ta stála u kropenky, smutně se po něm dívala a skoro už slzičky jí stály v očích. Naklonil se k ní a pošeptal:

„Nic se neboj! Jen jdi pořád za mnou a nedej se odstrčit!“ A už šel vážně po kostele s křížkem a k hlavnímu vchodu, Zdeňa tři kroky za ním.

Každý s úsměvem se podíval na ty dvě roztomilé děti. Paní správcová, když šla Zdeňa kolem ní, naklonila se k ní a řekla:

„Zdeničko, počkala tady, půjde s naší Vlastičkou v páru za hochy, až vás pan řídící seřadí.“

Ale Zdeňa řekla: „Kdepak! Kája řek’, abych šla za ním.“

Pan farář se oblékal, pan řídící rovnal děti, Kája stál u samého vchodu! Zdeňa za ním. Pan řídící přehlížel dlouhou řadu hochů, za nimi děvčátek, když si všiml Zděni. Došel k ní.

„Tys lesních, viď?“

„Ano, prosím, Zdeňa.“

„Tak pojď mezi holčičky, pojď!“

Ale Zdeňa řekla: „Kája řek’, abych šla za tím, a tam dozadu nepůjdu.“

Pan řídící se jen usmál. Říkal mu nedávno pan lesní, že nejvyšší autoritou u Zdeni je Kája. Průvod po svěcení kočiček vyšel z chrámu. Pan řídící začal zpívat, Kája se Zdeňou hned vpadli, za nimi přidali se ostatní, a celý dlouhý průvod za zpěvu a zvonění obtáčel kostel barevnou elipsou, v níž kmitaly se v slunečních paprscích červené, modré, fialové, růžové i bílé stuhy, svítily hebké jehnědy, červené praporce rozvívaly se lehkým větříkem a nad tou krásou obloha modrá jako čekanky květ celá se zdála vesele usmívat, jako by ani vzpomenout nechtěla, že se otvírá pašiový týden, obnovení nejkrutějších muk Spasitele, ale jako by tuchou příštího vzkříšení Páně povzbuzovala k modlitbě díků.

Hajných Maříkovi neviděli Káju ani Zdeňu, protože v zástupu zůstali mezi zadními, přespolními. Až když se konečně do kostela dostali na svoje místo a on jda kolem nich, šťastně se po nich podíval a Zdeňa blaženě usmála – nemohli jinak než se též usmát. A což když kostelník v sakristii se zeptal pana faráře, zdali by, když jdou dnes k oltáři čtyři ministranti, mohl poslat za ministranta toho Maříkovic! Pan farář se usmál a řekl:

„Jen ať jde! Kája se umí slušně chovat. Jen ty, Kájo, tiše stůj a klekni, když ti druzí kleknou.

Ostatně, býváš tak často na mši svaté, ty bys mohl opravdově ministrovat od hodiny.“

Kája se blahem jen tetelil. Jak by byl pan farář vyčetl největší jeho touhu! Jak by věděl, že Kája při mši sv. nespustí s ministrantů oči! Ale za to byla vzpomínka na Zdeňu, která ho zarazila.

„Prosím, Zdeňa by si nesměla stoupnout za mne?“

„To ne,“ trhlo koutkem rtů pana faráře. „Ministrovat smějí jen hoši.“

Kája se obrátil k Zdeně, která podle rozkazu stála za ním: „Vidíš, já to vždycky říkám, že holky nejsou na světě k ničemu. Jen všude překážejí. Co teď s tebou?“

Pan farář to slyšel a podotkl: „Zdeňa zůstane tady v sakristii! Tamhle k tomu oknu se postaví, aby viděla na oltář!“

Kája si oddechl.

„Poděkuj,“ zašeptal jí.

Zdeňa obrátila jasná očka po panu faráři a řekla: „Tak já pěkně děkuju.“ A už stála u okna, nad nímž shrnul kostelník zelenou záclonu.

Dávali dnes ministranti více pozor po řadách dětí, které s opentlenými kyticemi stály za mřížkami, než po oltáři? Či vábily jejich oči nesmírně dlouhé pruty, které někteří větší hoši v kytkách měli vpleteny? Kdož ví? Ale jisto je, že všichni tři mimo Káji nevěděli, že je čas přenést misál s levé strany na pravou. Pan farář přešlápl, zakašlal, konečně řekl šeptem:

„Přenést misál!“

Kája nečekal. Rozběhl se, chytil misál bez podstavce, poklonil se, jak to vídal, vtom si přišlápl komži, rána, za ní druhá, misál ležel na oltářním stupni a Kája vedle. Ale zčerstva se zdvihl, ve tváři se zapálil jako jahoda, sebral misál a teď jej opatrně nesl na druhou stranu, kam zatím pan farář přenesl si podstavec.

Kája přes to nepoklesl na mysli. Bylo ho sice strašlivě hanba, že tak sebou sekl, ale dá si po druhé pozor. Maminka říká: Od chyby se člověk učí, a on po druhé neupadne. Kluci se mu nesmáli, protože měli strach, že dostanou.

Na kůru začaly pašije. Kája je slyšel už asi dvakrát, ale nikdy nezapůsobily na jeho dušičku tak, jako dnes, kdy stál u oltáře.

Maříkovi v lavici trnuli hned, jak se Kája rozběhl pro misál, a maminka potom řekla, že hned věděla, že sebou sekne. Při zpěvu pašijí měli ještě větší úzkosti, aby se Kája nepřidal ke zpívajícím. Ale Kája byl zcela zticha. Ani se nehnul, jen poslouchal.

Mše sv. byla u konce. V sakristii pohladil pan farář Káju po hlavě a řekl: „Nic si z toho nedělej! Zakopne větší a svalí se. Bude z tebe ministrant, to už vidím.“

Nerad svlékal Kája rochetu a komži. Kdyby takhle v tom směl jít domů! Jak vyšel se Zdeňou z kostela, řekla mu: „Ty jsi u oltáře upad’, vid?“

„Byl bejval, Zdeňo! To se ti jen zdálo. Jen jsem zakop’ a misál upad’.“

„Ale vždyť to bouchlo dvakrát! Jednou misál a jednou ty! A bradičku jsi měl na stupni.“

„Kdepak upad’! Upadnout se může jen na rovině, na stupních se jen zakopne!“

A tak zůstalo při tom, že Kája neupad’, ale „byl bejval“. Dlouho potom začínával Kája zpívat:

„Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým.“ Ale dále nedovedl. Říkal: „Teď přijde to hluboké, tam mi hlas nezapadne.“