Přeskočit na obsah

Školák Kája Mařík/Díl I./XVII. Pan lesní vyplácí kluky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XVII. Pan lesní vyplácí kluky
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Nebyla to ani touha po práci, která Káju domů poháněla. Ale svědomí se probudilo a to mu říkalo:

„Cos to proved’? Zdeňu jsi navedl, aby prach doma vzala, což, stane-li se neštěstí? Ona je někdy už skoro tak chtivá všecko zkusit jako ty. A vůbec, co tě to napadlo?“

Kája ani nehvízdal, ani nezpíval. Přiloudal se domů a k ničemu se neměl. Maminka už vařila večeři, poháněla ho k práci a hned jí bylo divné, že Kája ani muk.

„Kde jsi nechal řeč? Anebo jsi ublížil třeba nerad Zdeničce? Víš, že ji mají pánovic jako poklad. Já se tomu divím, že ji, takovou něžnou kytičku, svěří takovému divochu, jakým jsi ty!“

Kája se v duchu trochu usmál. Kdyby maminka věděla, že Zdeňa už umí kotrmelce! Ale zase posmutněl. Cítí to v každém kloubu, že to s tím prachem „prachšpatně“ dopadne.

Neobvykle brzo spěchal do postýlky. Teď už maminka věděla docela určitě, že se něco přihodilo. Kája neležel ani čtvrt hodiny a už zase byl na kolínkách.

„Za copak přidáváš?“ ptala se.

„Jen tak, maminko.“

„To není žádná odpověď.“

„No, aby mi všecko dobře dopadlo.“

„Hm,“ řekla maminka, „jestli je v tom nějaké uličnictví, to se raději za to nemodli, abys Pána Boha nepokoušel a nepohněval. A už lež!“

„Mamince se to řekne: lež!“ myslil si Kája, „když ji nepálí ten prach pod vlasy, ale co já!“

Začaly mu vyskakovat krůpěje potu na čelo a v polospánku zjevovaly se mu hrozné obrazy. Viděl Zdeňu, jak má plnou čepičku prachu a chce zkusit, jestli to bude hořet. Hodí do toho žhavý uhlík, hrozná rána, celá myslivna vyletí do vzduchu, všichni jsou roztrháni na cucky.

„Maminko, maminko,“ křičí Kája ze sna, „prach, prach!“ Rozhazuje rukama, hází sebou, kope.

Maminka s úzkostí volá tatínka, že snad má Kája horečku. Ale ten se usmívá.

„Kdepak! V tom vězí uličnictví, nic jiného.“

A Kája znova se ukládá k nepokojnému spánku.

Zdeňa také dnes nebyla tak povídavá jako jindy. Maminka se hned vyptávala:

„Nebolí tě hlavička? Nelítali jste moc? Nenapila jsi se uhřátá?“ Zdeňa vrtí hlavou a utajeně vzdychá. Také už leží na postýlce a ptá se: „Maminko, kdyby se z holčičky udělala šťovka, moc by to bolelo?“

Paní se usmívá: „Kájovy rozumy, viď? Něco jste povídali, a teď na to myslíš.“

„Ba ne, já jsem prokletá.“

„Co povídáš?“ zhrozila se paní.

„Nesmím to říct. Byla by do rána ze mne šťovka. Kája to řek’.“

Přišel pan lesní. Paní už v kuchyni s ustrašeným obličejem mu vyprávěla o Zdeně. Zlobila se, když viděla, že se pán směje, až se mu bílé zuby svítí a odpovídá:

„Nebuď bláhová! Kája povídal asi Zdeně něco o zakleté princezně a ona si to popletla. Ale abys byla klidná, vyptám se jí.“

Po dlouhých domluvách řekla Zdeňa: „Musila jsem se zaklít, že neřeknu, co mám Kájovi přinést. On vzal klacík, dělal černokněžníka, vyvalil oči a já po něm opakovala, že kdybych to řekla, bude ze mne do rána šťovka.“

Pan lesní se štípl do ruky, aby nevybuchl v smích a paní honem něco sbírala na koberci.

„Tak, Zdeňo, nic neříkej a nic se ti nestane. Kdybys i řekla, šťovka z tebe nebude.“

„Když to řek’ Kája, tatínku, tak bude.“ Očka se jí už zavírala, a pan lesní řekl:

„Počkej, za chvíli to budem vědět!“

Za chvíli Zdeňa odříkávala celou zaklínací formuli. Jak slyšel pan lesní „prach“, luskl prsty.

„Už jsme doma. Kája chce asi pro kluky prach. Zdeňa mu jej má přinést. Zejtra po škole pro Káju pošli! Pro sebe to nechce. Ani nemám strachu, že by se Zdeňou si s ním hrál, ale pro kluky.“

Nebylo ještě ani pět hodin ráno, když Kája volal: „Maminko, nebouchlo to v noci?“

A než maminka vstala, už byl pomodlený a umytý. Na snídani nečekal a k myslivně. Jak viděl červenou její střechu do daleka se svítit, zavýskl. Byl rozhodnut. Počká na pana lesního. Poví mu to a slíbí, že už víckrát nic takového nebude chtít.

A jak pan lesní vyšel, už se k němu Kája blížil – hotový raneček neštěstí.

„Rač dát Pán Bůh šťastné dobré ráno, vzácný pane, a prosím pro všecko na světě, já už víckrát Zdeničku k ničemu nebudu navádět. Jen na ni dnes dejte pozor, aby nevzala prach, já ho chtěl pro kluky.“ Díval se po pánovi tak prosebně, dlaně mnul o sebe a přešlapoval, že pan lesní neřekl víc než:

„Tvoje štěstí, Kájo, že ses přiznal! Zdeňa nemohla usnout a už v pět hodin volala, aby se šla maminka podívat, jestli z ní není šťovka. A klukům řekni, že jim prach s radostí dám, ale že si musejí přijít sami. Ty s nimi nechoď a pamatuj si: Víckrát o prachu ani slova!“

Když Kája klukům vyřídil, jen aby si do myslivny pro prach přišli, neozval se ani jeden varovný hlas: Nechoďte tam! Svorně kluci s Vojtou Brabencem v čele táhli odpoledne k myslivně. Kája se loudal za nimi. Řek’ sice pan lesní: „Nesmíš s nimi chodit,“ ale on jen tak z dálky.

Na otázku, proč se loudá, řekl: „My máme dost prachu doma. Já žádný nechci.“

Osm jich šlo. Jak přišli k myslivně, pozdravili jen tak na půl úst a Vojta řekl:

„Vzácný pane, my si jdem pro ten prach.“

Pan lesní se usmíval a odpověděl: „Po druhé lepší pozdravte a teď pojďte! Dám vám rád, protože prach, střelný prach, to je ta nejlepší hračka pro děti. A co s ním budete dělat?“

„My si budem hrát na loupežníky a budem s ním trhat skálu…“

„To jo,“ řekl a při tom zavedl je do kanceláře a nepozorovaně zamkl…

Kája zůstal obezřetně u cesty.

„A jak to budete dělat, hoši?“

„No,“ vykládal Vojta, „nasypeme na prkýnko trochu, hodíme do toho rozhořelou sirku, a, pane, to to bude lítat!“

„A divím se, že prach chcete ode mne. Máte ho sami dost.“

„Kde?“ ptal se Vojta.

„V kalhotách,“ řekl pan lesní a už chytl prvního, rákoskou mu jich pár přiložil a skutečně: Oblak prachu se zdvihl. Než vyprášil posledního, bylo prachu v kanceláři jako mlhy. Kluci byli tak překvapeni, že ani nepípli. Jen ti, kteří už to měli odbyto, kdesi se hladili a poslouchali, co pan lesní povídal:

„Nerad jsem vás vyprášil, ale musil. Co by vás to napadlo se střelným prachem si hrát? Tahle špetka,“ a při tom sáhl kamsi za sebe a vzal do dlaně, „by stačila, aby z vás nadělala mrzáky.

Jakživi na takové věci nesahejte! Buďte rádi, že to na vás ve škole nepovím, a jděte!“

Kluci šli, ani nepromluvili. Kája se schoval do houštiny. Slyšel Vojtu, který první promluvil.

„Možná, kluci, že by se něco některému s tím prachem stalo! Náš tatínek taky říká, že s tím nejsou hračky. Ale víckrát bych do myslivny pro nic nešel. Kolik jsi dostal, Jendo?“

„Šest, pane, ale přilehly.“

„Já taky. To on vzácný pán dobře rozpočet’.“

Jak slyšel Kája o výprasku, šel domů zcela zvolna. Tušení ho nezklamalo. Tatínek už čekal. A dostal jich taky šest s připomenutím:

„Aby ti přešly choutky na prach a abys neděsil Zdeničku.“