Školák Kája Mařík/Díl I./XII. Kája pase

Školák Kája Mařík Felix Háj
XI. Kája s housaty	XII. Kája pase	XIII. Kája a Zdeňa jdou na „kočičky“

Údaje o textu
Titulek:	XII. Kája pase
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Čím více vybarvovala se žlutá pírka v bílá, tím větší práci měl Kája.

A tak jednou, když už mlází se „za nimi zavřelo a obě husí mámy kolíbavě vykračovaly si v čele houfu, který ustavičně se rozbíhal, řekl Kája:

„Já to zas musím svázat. Do vody už mohou, ale po lese je nebudem musit honit.“ Sáhl rukou do kapsy. „Provázek mám.“

A vysvětlil Zdeně: „Ani nevíš, jak je malému člověku smutno, když nemá plné kapsy provázků. A já už pár dní neměl ničeho, jen splasklé kapsičky. Říkal jsem doma: Maminko, dejte mi dva krejcary na špagát! Ale maminka řekla: To tak! Zbůhdarma vyhazovat peníze! Nic nedám! To přece není zbůhdarma, když bych za ně dostal špagát. Tak jsem včera zašel k panu Štulcovi. Víš, kdo to je?“

Zdeňa visela vyvalenýma očkama na Kájových rtech a zavrtěla hlavičkou.

„No ju, jak bys to mohla vědět! Vždyť jsi než holka! To je pan kupec v městě, který celý den může jíst rozinky. Přišel jsem tam a řekl: Pěkně vítám, pane Štulc! Že vás dávají pozdravovat ti vembloudi na té krabici od vás, a jestli byste jim mohl darovat nějaký zbytečný špagát, že je jim smutno. Pan Štulc se usmál a řekl: Poslouchej, Kájo, ten provázek potřebuješ ty a ne vembloudi. Že je to tak? To ti máš divné: Velký člověk vždycky pozná, když malý člověk lže. Nic se lež nevyplácí. Tak já jsem řek’ zčerstva: Vy jste, pane Štulc, zrovínka jako naše maminka. Ta také hned pozná, když jen drobátečko nemluvím pravdu. Vembloudi neříkají nic, těm se daří dobře, ale já potřebuju špagát tuze moc a krejcary mi maminka nechce dát. Říká: Zbůhdarma! Když si pošle tatínek pro tabák, tak to maminka nikdy neřekne. Tatínek si nacpe fajfku, udělá párkrát puk-puk, zase si nacpe, a za večer je po něm. A to je víc zbůhdarma než špagátek. Ten se nepromění v kouř. Pan Štulc se pořád smál a potom mi dal, heleď!“ A Kája vyprazdňoval kapsy.

„Heleď, tolika špagátů jsem dostal zadarmo!“

Zdeňa se rozhlédla kolem a řekla: „Kájo, housata jsou pryč!“

Bylo tomu tak. Staré husy nadnášlivě se natřásaly, ale ani jednou se neohlédly, jen si pořád měly co povídat. Byla to strašná práce, než Kája se Zdeňou shledali housata. A když se tak stalo, jaká to byla trýzeň, než Kája je k sobě svázal! Když tak pěkně vedle sebe stála, řekl:

„Teď si je spočtu.“ Šel řádkou, vyrážel slova a povídal: „Píšu, píšu patnáct, ještě jednou patnáct, nevěříš-li“ atd. Když vyhrkl poslední „sám“, zřejmě si oddychl: „Jsou všecky,“ řekl. „A teď hajhá!“

Staré husy se přece jen zastavily a obrátily. Kájovo „hajhá“ rozhlaholilo se lesem. První house udělalo krok, podtrhlo druhé, třetí už leželo na zádičkách, čtvrté sebou smýklo, páté za ním, a tak to šlo až do posledního.

Kája šel napřed drže provázek. Jak jím potrhl, svalilo se teď i to třetí, druhé i první. Housata úzkostlivě štěbetala a obě staré husy se rozdiveně zadívaly na Káju. A najednou jako by si řekly, se sykotem se k němu rozběhly a jedna se mu zasekla zobákem do lýtka, druhá výš. Kája se rozkřičel, Zdeňa mu pomáhala, husy nepouštěly.

Hajná byla na trávě v lese. Slyšela úzkostlivé volání housat a povyk dětí. Rozběhla se po hlase.

Jak viděla Káju držícího provázek a obě husy zakousnuté v jeho maso, nejdřív odehnala husy, potom zčerstva rozvázala potácející se housata a nakonec řekla suše: „Teď to zažeň domů! Já odvedu Zdeničku a doma si to spolu spravíme.“

Kája konečně sehnal hejno do chlívka a nic se dnes netěšil na maminku. Stopy husích zobáků pálily jako oheň.

„Když se maminka vrátila, nejdříve mu prohlédla husí štípnutí.

„Nic to není,“ prohlásila krátce. „Potom si to vymyješ a bude dobře. Ale abys myslil, že budeš ubližovat zvířatům, to ne!“ Její oči se zadívaly na skříň, její ruka se zvedla a v Kájových kalhotkách nezůstal ani atom školního prachu. „Všech patnáct housat mohl jsi ubít! Víš ty, pro koho je chovám? Pro tebe! Já a tatínek už peří potřebovat nebudeme.“

Než přišel tatínek, seděl už Kája u slabikáře. Trochu se časem nadzdvihoval, ale uznal, že měla maminka pravdu. On to také dobře myslil, ale maminka nechtěla tomu věřit. Až on bude veliký a bude z něho maminka a bude mít takového chlapečka jako je sám, nikdy ho nepošle s dvěma hloupými, kousavými husami za mlází. Co on se jim napovídal! Když – a bylo to málokdy sedla si housata kolem starých, i pohádku jim chtěl povídat, ale najednou staré zamávaly křídly a byl všemu konec.

Když šel druhý den do školy, zeptal se pana řídícího: „Prosím, máte také housata?“

„To nemáme, Kájo,“ usmál se tázaný.

„Ju, to můžete být rád na světě a usmívat se. Panečku, větší soužení na světě není, než opatrovat patnáct housat, která mají kousavé mámy. Ty mi včera daly!“

„Copak jsi jim udělal, Kájo?“

Kája zdvihl velké jasné oči a řekl rozvážně: „Co bych jim mohl udělat? Když se mi tuhle rozdělal sešit, řekl pan řídící: Sešij si to doma, ať to drží pohromadě! A já housata nesešil, já je jen svázal a také jen proto, aby držela pohromadě. A panečku, to jste měl vidět, pane řídící, co jsem dostal! Tatínek to hned poznal, že měla metla posvícení. Jen na ni mrkl a řekl mamince: Ta metla se ňáko nadouvá. To se asi najedla masa! Já se chtěl nejdřív učit panem Štulcem, abych mohl jíst celý den rozinky. Potom panem Fichtlem, abych mohl dělat malým klukům radost a vyhazovat je v bryčce, ale teď už chci být jen maminkou, co by měla takového Káju jako jsem já. Já bych jen řekl: Kájo, ty tě poštípaly, viď? A nekoukal bych na almaru po metle. A maminka říkala, že to asi bude mejlka, když jsem jí povídal, že pan farář vypravoval: Když jel Pán Ježíš na oslátku do Jerusalema, že i parmičky stlaly mu na cestu. To prý jsou rybičky, parmičky! Znám kapry, štiky, bělice, ševčíky, okouny, i ouhoře jsem viděl. Pane řídící, to byla tenkrát mela! Tatínek chyt’ dva a dal je do mísy s vodou. Oni v noci vyklouzli a maminka se probudila, protože oni kníkali. Jak se po nich rozehnala, za nic je chytit nemohla. Maminka říká, že jako by zpívali. Musil vstát tatínek a přece je v rukavicích chytil a zabil. Mrtvé je přibil na futro a maminka nařízla kůži pod hlavičkou a stáhla je jako nic. Ty bych pásl ještě více nerad než housata.“