Školák Kája Mařík/Díl I./XI. Kája s housaty

Školák Kája Mařík Felix Háj
X. Marjánka šafářovic	XI. Kája s housaty	XII. Kája pase

Údaje o textu
Titulek:	XI. Kája s housaty
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

„Tak, jak to bude letos s housaty?“ ptal se Kája, když maminka řekla: „Dnes se začnou líhnout.“

„No, jak by bylo?“ řekla trochu ostře, protože právě odložila čisté vejce na stůl a pokračovala: „Jak jsem je při prohlížení mohla přehlédnout? Budeš jim nejdříve nosit a potom je budeš pást jako jindy. Či jsi myslil, že to letos obstará tatínek?“

„To ne, ale že musím do školy.“

Maminka odložila druhé čisté vejce a vzdychla: „Jak se to jen mohlo stát? Aha, už vím. Byla tu tenkrát teta kovářka a já nedala pozor. Vynes to ven, Kájo, ale ne abys to rozbíjel na dvoře!“

Kája chytl vejce a upaloval ven. Zahýbal jimi: „Panečku, v těch jsou jistě housata. Vždyť se to tam vrtí. To se asi maminka zmátla.“

Opatrně jedno naklubal, naklepl, ale sekl jim o zem a hned druhým, a drže si nosík, utíkal domů.

Maminka uchystala víčko a do večera se na něm žlutilo od dvou hus patnáct housátek.

Kája byl smutný. Patnáct! To je asi moc. Musí si to nakreslit. Vzal tužku a na kousek papíru dělal čárky, odříkávaje si při tom:

  „Píšu, píšu patnáct – ještě jednou patnáct,
  nevěříš-li, tovaryši, napiš si to sám!“

A řádka čárek před ním vyrostla.

„To jich bude!“ vzdychl nahlas.

Maminka se po něm obrátila: „Kdybys nezlobil! Mohlo jich být sedmnáct. A jdi pro dříví, jen se tu pořád pleteš!“

Byla přece jen mrzuta, že počítala na sedmnáct, a dvě byla čistá.

Kája šel a v síňce si pomyslil: Každý malý člověk je chudák. Maminka se zlobí, že byla dvě čistá a zlobí se na mne. Jako bych za to mohl. Jako bych v těch vejcích seděl a udělal je čistá. Ostatně čistá nebyla ani trochu. Byla ohavně špinavá a což ten vnitřek! Ta naše husa byla asi špatně vychovaná, protože maminka říká, že špatně vychovaný tvor je nečistý. Mně by stačila dvě housata. Mamince patnáct je málo. Ju, mamince se to řekne, ale aby tak jednou šla s nimi na pastvu! To by řekla, že do smrti smrťoucí už nechce ani jedno. Teď bude mít ještě chvíli pokoj. Jen tak kopřivy natrhá, ňákou tu pamprlici k tomu naseká, ale jak bude první hezký den, poručí maminka: „Vynes to ven!“ A už to začne. Ještě že nemusí na pastvu honit kuřata. Těch má maminka už dvě hejna po osmnácti, to by se teprv natrápil!

Za čas přišel tatínek a hlásil, že špačkové už jsou tu a je třeba zčerstva udělat ještě tři budky. Hned se do nich pustil. Když Kája začal pomáhat, zavolala maminka: „Kájo, kopřivy!“

Kája musil položit kladívko a hřebíčky, a jít. Cestou si myslil: „Jestlipak ta pitomá housata stojí za to, abych jim dal přednost před špačky?“

Kája se dočkal i toho dne, v němž maminka poručila:

„Dnes housata vezmeš ven, ale víš už! Na vodu ještě nesmějí!“ Ten den se vyběhl z lehkého oparu jako nejkrásněji propečený rozpíček, ale Kája nebyl veselý. S nezvratnou jistotou cítil, že dneškem bude začínat jeho trápení. Zdeňa se sice tuze těší, ale to je než holka. Copak o to nic, ono se na to kouká, ale udržet je pohromadě!

Nemýlil se. Jak se domů ze školy vracel, dnes docela zvolna, maminka už čekala. Dala mu do ruky vdolek a do druhé bramborový košík s housaty. Bylo jich tam natlačeno! Pro jistotu je přikryla šátkem a řekla:

„Jdi s nimi za mlází a ne abys je pustil na vodu!“

Zakousl se do vdolku a pokusil se o vyjednávání: „Je dnes pátek, maminko.“

„Já vím! Jen jestli tys nezapomněl ve tři hodiny se pomodlit!“

„A Pepík Krůsobic povídal, že v pátek se nemá nic začínat.“

„To řek’? To je hloupý kluk! Pátek jako jiný den, jenže se v něm musíme víc modlit. A už jdi!“

„A mléko dnes nedostanu?“

„Až přijdeš! Housata jsou přednější. Mléko ti neuteče. Za to ti večer přidám. Za dvě hodiny můžeš tu býti zpátky!“

Kája šel. „Vida,“ povídal si, „housata jsou přednější než já.“

U mlází čekala Zdeňa se služkou.

„No, že už jdeš!“ řekla. „Vaše maminka říkala, že dnes prvně budeš pást housata. Ukaž!“

Odtáhl trochu šátek a žluté zobáčky štěbetavě se rozpovídaly.

Ten první den to ještě ušlo. Staré husy, které posykovaly za Kájou, seznamovaly se s travičkou.

Za týden však bylo to horší. Ne a ne je udržet pohromadě. Nic dál než dvacet metrů leskl se rybník. Staré husy pospíchaly napřed, housata za nimi. Do vody ještě nesmějí, věděl Kája. Jak mohl nejčerstvěji, schytal je do košíku, který teď nosil, sedl na pařez a řekl Zdeně:

„Svážu je k sobě a konec špagátu budu držet. Drž, Zdeňo! Vezmu jednu nožičku od prvního a volně přivážu za nožičku k druhému. A kde je dnes Týna?“

„Pere,“ řekla Zdeňa stručně a ochotně brala jedno house po druhém do klína. Když bylo patnácté přivázáno, rozkřehotila se jedna z hus, chytla motouzek u prvního a táhla je za sebou do vody.

Kája se na ně zadíval a myslil si: „Jestlipak půjdou?“

Nešla, ale husa je táhla „jako koťata“, jak si řekl Kája. Než chytl konec provázku, stará už byla na vodě. Jak se rozkřičela vítězným pokřikem, pustila provázek ze zobáku, ale první bylo už ve vodě. Kája vyskočil a za nimi. Našel a chytl konec motouzu a táhl je za sebou zpět. Čerstvo je rozvázal, složil do košíku, obrátil oči vzhůru a řekl:

„Je to trápení s těmi housaty!“ A vracel se domů, Zdeňa vedle něho.