Články ze Slovana/Vynucená odpověď „Vídeňskému Denníku“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vynucená odpověď „Vídeňskému Denníku“
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Slovan, 1850 - 1851
Licence: PD old 70

Motto: Kdo chce kam,
Pomozme mu tam!

H. B. Obecenstvu našemu bude známo, že jsem si již dávno umínil a také ohlásil, že se s „Vídeňským Denníkem“ do žádných hádek pouštěti nechci, pokud obležení vyzdviženo a mně tím možnost podána nebude v Praze každodenně vycházející noviny zase vydávati.

V čísle 2d. „Víd. Denníka“ nacházíme však následující vyzvání:

Panu redaktoru „Slovana“.

Na určité naše vyzvání v č. 10. „Vídeňského Denníka,“ abyste řeči své. kterými jste podniknutí naše před obecenstvem nařknul a cti naší, ať nejmírněji díme, způsobem nejvýš nešetrným se dotknul, důkazy též veřejně na soud obecenstva vystavenými dotvrdil, uznal jste za dobré ve čtyr svazcích svého časopisu od té doby vyšlých stále mlčeti.

Musíme tedy mlčení toto vykládati za přiznání, že důkazů nemáte a nikdo nám nemůže zazlíti, když se k Vám chovati budeme jako k původci a zúmyslnému rozšiřovateli nepravdivých pověstí cti naší na újmu." -

Tato vyhrůžka ve „Vídeňském Denníku“ proti mně může míti trojí smysl.

Předně, že by redakce „Víd. Denníku“ od té doby v srdci svém privátně chovati chtěla nevážnost k mé osobě. V tom pádu neměl bych nic jiného doložiti, než že mně nikdy nic záležeti nemůže na vážnosti u lidí, kteří jsou jako p. Jos. Jireček a p. Votka političti přeběhlíci, kteří jsouce téměř vychováni od naši strany jen tak dalece s námi stáli, pokud nám slunce svitilo, v těžkých dobách ale nás opustili a k výnosnější korouhvi do služby se dali proti nám.

Za druhé by mohla tato vyhrůžka znamenati, že mne dotčená redakce právně žalovati chce, což ji svobodno jest a mně by jen vítano býti mohlo, poněvadž jsem opatrně nic netvrdil, co by se dokázati nedalo.

Za třetí by mohla míti její vyhrůžka ten smysl, aby mne snad před obecenstvem představila co člověka rozšiřujícího úmyslně nepravdivé pověsti a to snad z ohledů nějakých nečistých. Jen tento třetí pád nutí mne k následujícím slovům:

Příčina, pro kterou jsem při vycházení „Denníka“ přinucen byl vystoupiti proti němu a prohlásiti ho za vládní noviny byla podstatná. Jisto jest, že naše strana po zákazu „Nár Novin“ nelibě cítila nedůstatek denně vycházejících větších novin; roznesla se najednou zpráva, že p. Jos. Jireček a p. Votka budou ve Vídni takové noviny vydávati, známo bylo, že oba byli dříve spolupracovníci v redakci „Nár. Novin“; „Vídeňský Denník“ chytře vydal takový program, z kterého se na jeho směr nic jistého nedalo uzavírati: což divu tedy, kdyby byli mnozí s námi politicky stejně smýšlející zvláště vzdálenější na počátku myslili, že „Vídeňský Denník“ jest vlastně časopis od naší strany vydávaný a jen snad s ohledem na obležení poněkud se s pravým a s celým smýšlením svým ukrývající, v čemž každého zvláště nepatrná sice, avšak v takových pádech významná okolnost potvrzovati mohla, že „Vídeňský Denník“ co do zevnitřnosti až dopodrobna napodobnil „Národní Noviny“, tak že na první pohled zrovna tak vypadá jako ony. Až do nynějška zachoval také „Denník“ skutečně své politické incognito před velkým obecenstvem, a jenom zkušenější mohli leckde již pravý směr v rozličných článcích mezi řádky čísti a to ještě více v tom, co zamlčel, než v tom, co napsal.

Aby tedy naše obecenstvo tím mýleno nebylo, pravil jsem hned na počátku zcela zřejmě, že jest „Vídeňský Denník“ vládní časopis, zřízený hlavně proti nám. -

Musím se tomu již pousmáti, když redakce „Vídeň. Denníku“ mne nějak chytrácky chytati chce ve slovech, a proto jen na tom stojí, abych jí dokázal, že ze státní pokladnice potají peněžitou podporu dostává. Což pak neví tato milá redakce, že se takové věci nikterak dokázati nedají? A což pak mne tedy za tak málo opatrného drží, abych něco tvrdil a psal, co se vůbec nikdy dokázati nedá a což ani jí dokazati bych nemohl? Ať si přečte redakce „Vídeň. Denníka“ všechno to, co jsme o ní psali, a jmenovitě i zmíněnou od ní poslední stranu našeho osmého červnového svazku, jestli tam stojí, že byla od vlády uplacená aneb že by potají ze státní pokladnice peníze dostávala! Kterak bychom mohli my vědět, co se potají děje? a kterak bychom to mohli potom dokázat? Každému je známo, že zvláště při každém ministerstvě vnitřních a zahraničních záležitostí jistá tajná vydání bývají, která se nespecifikují, aneb že vůbec (když se jména tajných vydání užívati nechce) některé sumy v státních účtech zcela neurčité bývají, z kterých se pak platí tajné, světu nepovědomé zásluhy. Z toho ale jest již patrno, že se takové poměry nikdy dokazovati nedají, a proto není žádné hrdinství vyzývati někoho, aby dokázal věc, která se dokázati nedá.

Když ku příkladu začala vycházeti „Reichszeitung“, bylo všeobecně rozšířeno, že tyto noviny založeny jsou od velkokupců vídeňských a mohlo to být skutečně pravda, nyní však není ani člověka v Rakousích, který by ještě tvrditi se osmělil, že „Reichszeitung“ nejsou vládní noviny, ačkoli pan redaktor a pseudo-vydavatel jejich pan Landsteiner velmi se durdil a stavěl proti všem, kteří jeho noviny vládními nazývali.

Nám také není neznámo, že se na vydávání „Vídeň. Denníka“ akcie jakési po 25 zl stř. jednou sbíraly, dobře však víme, že jich teprva bylo asi 100 subskribovaných, tedy v celku asi 2500 zl. stř. kapitálu, což ani na čtvrt leta pro „Vídeňský Denník“ by nepostačilo. Dobře též víme, že osoby, vzavší tyto akcie, jsou nejvíce bývalí vydavatelé a podporovatelé „Vlastimila“.

Než, to jsou samé věci, po kterých nám ostatně nic není; my jsme jen pravili, že jest „Vídeň. Denník“ vládní časopis, a to dokážeme nyní zcela jiným způsobem než jeho redakce myslí.

Hlavní redaktor a vlastně direktor smýšlení jest při „Vídeňském Denníku“ pan Dr Beck, úředník v ministerstvě vnitřních záležitostí a tuším sekretář p. Bacha. Druhý pravý redaktor, který vlastně nejvíce pracuje, jest p. Jos. Jireček, úředník v ministerstvě p. hraběte Thuna, o kterém všeobecně jest známo, že již dávno jest jakýmsi faktorem téhož pana hraběte. Pan Votka, který na listě co odpovědný redaktor jmenován, stojí teprva na třetím místě a dává jméno vlastně jen proto, že úředník není. Pan Votka také (jak nám z časů jeho spolupracovnictví při „Nár. Nov.“ dobře povědomo), ani schopen není k takové redakci již pouze pro nesběhlost v jazyku a proto že není vůbec schopen rychle pracovati, což v žurnalistice jest hlavní potřebou. Kromě toho jsou ještě jiní spolupracovníci v redakci úředníci, jednoho alespoň mohli bychom ještě hned jmenovati.

Každému ale jest známo ono ministerské nařízení, dle kterého zakázáno jest všem úředníkům proti vládě něco mluviti, některé ustanovení vlády haněti a neschvalovati. Tím méně tedy úředníkům dovoleno jest v novinách toto činiti, a tudy vysvítá již, že všeliké tvrzení redakce „Víd. Denníka“ o neodvislosti její jest nepravdivé a jen mámení obecenstva. A jestli vůbec si „Víd. Denník“ až posud dovolil v některých věcech být jiného mínění než vláda, musí se po všem svrchu dotčeném považovati za pouhé augurství a za komedii před světem, aby se totiž i hojně nasypaná chvála vlády zdála býti neodvisle míněná a nestranná.

Ať tedy nyní redakce neb vůbec vydavatelstvo „Víd. denníka“ zase mluví a nám upře do očí onu okolnost o účastenství a hlavním vedení redakce ze strany p dr. Becka a p. Josefa Jirečka.

Co jsme o „Vídeňském Denníku“ psali, psali jsme na tomto základě, a mohli bychom ještě více psáti, kdybychom to drželi za potřebné. „Vídeňský denník“ píše v čísle 10.: Toť ale považujeme za hanebnost, vydávati se za orgán neodvislý od vlády a potajmo ze státní pokladnice peněžitou podporu v jakékoli formě přijímati. Jednání takové jest šizení a klam, jenž zasluhuje obecného opovržení."

S těmito slovy jsme docela srozuměni, myslíme však, že je dotčená redakce jen proto napsala, poněvadž věděla, že tajné přijímání peněžitých podpor ze státní pokladnice nemůže býti předmětem veřejné hádky, My však, jak nyní ona sl. redakce viděti ráčí, otočili jsme na zcela jinou stranu a dokázali jsme jiným způsobem, že se nepravě za neodvislý od vlády orgán vydává. Jestli jsme sl. redakci neobyčejností našeho důkazu trochu nemile překvapili a se při tom některých osob nemile dotknouti musili: proč nás sama k tomu nutila? Za to si musí nechat líbit tuto naši sofistiku!

S tímto bych se mohl sl. redakci „Víd. Denníka“ až na další shledání po zrušení obleženosti uctivě poručiti, avšak ještě slovo. V článku v č. 10. proti nám napsaném, praví „Víd. Denník“: „že prý by podle toho na místě ze státní služby musili vystoupnouti Strobach, Šafářík, Kolár a množství jiných, o národ zasloužilých mužů“ atd. Zdá se tuto, že „Víd. Denník“ nechce neb neumí činiti rozdíl mezi službou a službou. Něco jiného jest sloužiti státu a něco jiného slou-žiti ministerstvu čili vládě. Sloužiti státu jako činí Strobach co soudce, Šafářík co kníhovník, Kolár co učitel a jako jiní co úředníci činí, nebylo by nikdy a nebude také nikdy hanba, nýbrž naopak ještě čest, jestli se to svědomitě a horlivě děje. Také ministerstvu sloužiti, není žádná hanba, nýbrž čest, ale jen tenkrát, když ministerstvo opravdu s národem dobře smýšlí a dobře vládne. Každý poctivý a národomilý člověk musí hledět takovou vládu co možná nejdéle udržeti a všemožne jí pomáhati, nedbaje při tom níc na marnost lidí, kteří jen v ustavičné opposici nějakou čest hledají, a odporuje všem ctižádostivým, kteří jen proto proti ministrům brojí, aby oni sami neb jich známí ministry se stali.

Něco zase jiného jest ale býti agentem a náhončím ministerstva, o kterém zjevně dokázáno a každému povědomo jest, že není přítel národu a že vůbec nemá ani vůle ani schopnost říditi dobře stát. Nepotřebujeme zde ale dokazovati, že nynější ministerstvo proti nám Slovanům a zvláště Čechům nepřátelsky jedná, čehož nejpatrnější známkou jest oktrojovaní takového volebního řádu na zemský sněm, podle které jsme na vlastním českém sněmu nepřirozeným způsobem minoritou učiněni, abychom se nemohli vzmáhati: což jsme v článku „Naše zemská ústava“ v 1. sv. „Slovana“ až k nepochybnosti dokázali, což celá jmenovaná i nejmenovaná redakce „Víd. Denníka“ tak dobře jako my uznati musí. Jak dalece ale nynější ministerstvo ústavu a konstituční svobodu miluje a šetří, o tom víme již dosti, když řekneme, že máme obležení. Ostatně známe redaktory „Víd. Denníka“ příliš dobře, než abychom o nich pochybovati mohli, ze oni tak dobře jako my nenahlížejí, kterak míněna jest ona rovnoprávnost a ona ústavní svoboda, kterou nám chce uštědřiti nynější ministerstvo, a proto víme co si pomysliti, když nynější vládu třeba sebe skrytěji a zaobaleněji zastávají.

Nynější vláda dala sama sobě největší testimonium paupertatis tím, že ani si netroufala proti naší zcela zákonité a patriotické opposici obstáti, ačkoli proti nám měla dosti orgánů časopiseckých k obhájení svému, a že nás musela zcela násilným způsobem z Prahy vytlačiti, a naše opposiční noviny nemožnýini učiniti, aby získala novinám sobě oddaným zatím v čas nedůstatku jiných novin některé odbíratele a čtenáře.

Každý musí uznati, že takový způsob boje není příliš hrdinský, a že také ani „Víd. Denníku“ veliká chlouba z toho nepovstala, jest-li si za ten čas získá nějakého místa, neboť nebude moci říci, že nás z něho vytlačil, nýbrž že jen zaujal místo na čas opuštěné a prázdné, z kterého časem svým s pomocí pravdy vždy platne zase vytlačen a na ono působiště obmezen bude, které zaujímal jeho předchůdce „Vlastimil.“ Národ náš již dále postoupil, než aby si dal třeba zakrytějším způsobem pravý prospěch svůj eskamotovati. A kdyby se i, což snad možné jest, podařilo, získati stranu takovému smýšlení, které zastupovati bude „Vídeňský Denník“, přece pochybujeme, že si tato strana kromně nějakých milostí od vlády získá ještě také nějaký vliv u národu, a myslíme, že strana skutečně a upřímně blaho a slávu národů slovanských na srdci nosící, byť by třeba sebe četnějšími politickými přeběhlíky seslabena byla, přece si udrží vždy stejný vliv a stejnou důvěru u národu. Svůj vždycky ke svému a již jakýmsi tajným přirozeným citem pozná každý svého přítele a svého soka. Že ostatně p. Josef Jireček a p. Votka ještě ta světla nejsou, která by dovedla nás ve Vídni proti našemu prospěchu zcentralisovat, a naše domácí střediště života veřejného zničit, o tom dovoleno nám bude jakožto znalci ve vší slušné uctivosti k velikým nově obráceným prorokům vládním prozatím pochybovati. Čas, který nyní co veliký stroj tvorcův ostřejším během ku předu se žene, potřebuje ještě mnoho podobných proroků na kolomaz, aniž po jejich činnosti zůstane jakého sledu.