Články ze Slovana/Spor náš s „Vídeňským Denníkem“

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Vládní sklíčko	Spor náš s „Vídeňským Denníkem“	Pozorovatel politický (16)

Údaje o textu
Titulek:	Spor náš s „Vídeňským Denníkem“
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

V čísle 36. „Vídeňského Denníka“ byla dlouhá odpověď na náš článek v 3. srpnovém svazku, ve které „Vídeňský Denník“ sice o hlavní věci se ani nezmiňuje, nýbrž několika dosti těžkými žertovnými skoky tuto hlavní věc jaksi zabarviti chce. Sami jsme, radujíce se vždycky s maličkými, měli z toho radost, kterak „Víd. Denník“ s rozveselenou jako o posvícení tváří se ze svých vtipů raduje a asi desetkrát každý opakuje, aby si jen obecenstvo toho povšimlo, a sobě v nich konečně tak libovalo jako celá veřejná a tajná redakce „V. D.“! Když jsme se konečně z Vídně dověděli, že tohoto čísla, ve své neskončené spokojenosti a radosti 1000 vytisknouti dali, kdežto jindy se jen 500 tiskne (nerozesílá se ale ani posud 400) jen aby prý tyto výtisky všude rozeslati a tak radostný den, kterého porodili všichni dohromady přece několik vtipů, po celé vlasti zvěčniti a oslaviti mohli: tu jsme opět pocítíli srdečné potěšení asi tak, jako když vidíme děti pouštěti draka.

Jest vůbec ještě veliká otázka, jestli by páni redaktoři „V. D.“ nebyli lépe učinili, kdyby celý tisíc svých výtisků byli slepili na velikého draka, a jej pak se Štěpánské věže byli pustili na ukázku všem národům rakouským jakožto centralisační korouhev, kteréžto konstituční vyraženíčko by jim byl p. Velden snad dovolil rovněž tak milostivě, jako „Víd. Den.“ vůbec; účinek tuším byl by ten samý.

Hlavní základ a komora všech jejich vtipů jest ale jedna chyba tisku v našem článku, z které proti naší prý kutnohorské matematice se srdečným vyražením harcují, kdežto nám nikdy nenapadlo z jejich chyb tisku (ku př. multatis mutandis, zrovna v tom čisle 36) proti jejich filologii meč tasiti.

„Víd. Den.“ praví, že by nám těmi samými důvody, kterými jsme my jej za vládní noviny prohlásili, též dokázati mohl, že prý „Slovan“ od pařížské propagandy peněžitou podporu dostává. Ovšem tak málo by nám mohl dokázati, jestli jakou podporu od ní dostáváme, jako my jemu, jestli dostává jakou od vlády, s tím nepatrným rozdílem, že by nám nemohl dokázati, že někteří úředníci pařížské propagandy jsou redaktorové „Slovana“, dále ještě s tím velikým nepatrným rozdílem, že by „Víd. Denníku“ takovou věc o „Slovanu“ nikdo nevěřil, kdežto naopak velmi mnozí ještě dříve, než jsme my to pravili, jiz věděli, že „Víd. Den.“ jest časopis vládní, a že také ostatní neodvislé časopisy naší strany se „Slovanem“ to samé mínění o „Víd Den “ mají a prohlásili.

„Víd Den.“ mysle, že prý by p. Havlíček všechno dokázati dovedl, praví, že prý si ani netroufá vyzvati nás k dokázání:

1. „Že „Vlastimil“ byl předchůdce „Víd. Denníka“. - Že osoby, vzavší akcie na „Víd. Den.“, jsou nejvíce bývalí vydavatelé a podporovatelé „Vlastimila“ - Aby tedy „Víd. Den.“ viděl, že nedovedeme všechno dokázati, přijímáme tato dvě dogmata jen na svůj kredit, to jest, chce-li je totiž kdo jen na naše slovo uvěřiti, a čekati zatím, až se za několik neděl pravda z „Víd. Den.“ sama ukáže.

3. „Aby prý jsme dokázali, že Dr. Beck jest úředníkem u p. Bacha,“ o tom budeme jednat později a 4. „že jest něco jiného sloužiti státu a něco jiného sloužiti ministerstvu“, což dokážeme hned per absurdum, tážíce se jen slav. redakce „Víd. Den “, jestli ona myslí, že člověk, který některému ministru ku př. boty čistí a tedy mu slouží, také tím slouží státu? -

Zcela charakteristické pro „Víd. Den.“ jest to, kdež praví, že on proto není vládní časopis, proto že prý si on („Víd Den.“) troufá proti nám vystupovati, kdežto prý jsme pravili, že vláda si netroufá obstáti proti naší opposici! Že prý si tedy onen „Denník“ troufá více než vláda! -

A ještě krásnější jest důkaz ve „Víd. Den.“, že náš nemá vliv žádný, proto prý, poněvadž by byli museli v Praze nového arcibiskupa, kardinála Schwarzenberga, se sykotem a pískotem přijmout, podle toho, co my v epištolách kutnohorských proti biskupům píšeme, kdež byl přece skvěle a srdečně přivitán. Tento důkaz jest zrovna jako onen známý nůž Lichtenbergův, totiž nůž bez želízka, na kterém chybí střenka. Předně „Slovan“ aní do Prahy nejde, za druhé jest již od té doby v Praze zapovězen, co epištoly vycházejí, za třetí jsme se o kardinálu Schwarzenbergovi ještě brzy před vjezdem pochvalně zmínili, za čtvrté nebyla od jakživa naše tendence někoho namlouvat k uličnickým demonstracím, za páté ale vědí v Praze nejlépe, kterak byl přivítán. Onen „vtip“, ale ve „Víd. Den.“, „že pan Havlíček od učedlníků svých na oslici někde v Hloupětíně vypůjčené s halleluja a hosanna do Prahy uveden bude“, jest sice od redakce „Víd. Den.“ dost dobrý, pro všeobecnou potřebu ale přece osel a Hloupětín se zdají být trochu silné ingredience do jednoho vtipu.

Ostatně můžeme „Víd. Den.“ ubezpečit, že redaktor „Slovana“ k tomu, aby od svých přátel srdečně přivítán byl, žádných komedií zapotřebí nemá, a že nemusí ke dráždění pozornosti rozličná nevítaná zvířata z celého světa svolati, jako toho některá jiná strana nedávno potřebu uznala.

To jest všechno, co na dlouhý článek „Víd. Den.“ odpovědíti za potřebu uznáváme. Redaktoři jeho neměli však na tom článku dosti, nýbrž zaslali nám téhož dne s jednou poštou dvě odpovědi, s tím vyzváním, abychom je na základu § 17. tiskového zákona do „Slovana“ přijali^[1]. Nemáme žádnou příčinu vyhýbati se tomu, a pročež zde stojí oba dopisy od slova k slovu. Nikdo se ovšem diviti nebude, že to samé právo, které p. Dru. Beckovi a p. Jirečkovi ve svém časopise dáváme, i sobě sami osobujeme, totiž že jejich objasnění též my objasníme.

Zde tedy je přípis Dra. A. Becka.

Velectěný Pane Redaktore!

Na odpor vlastnímu slovu, že nedůvěřujíc v žádný program, jen podle skutku chcete souditi, dotýkáte se v stálém zlehčování „Vídeňského Denníku“ místo obsahu jeho výhradně jen osobností dílem ani u veřejnost nevystoupivších. Mezi osobami, jichž se ve „Slovanu“ nešetrným způsobem dotýkáte, nalézám také jméno své, vidím se tedy donucena, žádati Vás za přijetí následujícího vyjádření do příštího svazku Vašeho časopisu.

Nazýváte mne příručním úředníkem ministra Bacha a spolupracovníkem „Denníka,“ později sekretářem téhož ininistra, hlavnim redaktorem a řiditelem smýšlení tohoto listu; mají se snad i některá urážlivá místa v „Slovanu“ také na mne vztahovati: avšak ubezpečen jsa dobrým vědomím, že smýšlení národní a politické, dle něhož se od mládí svého spravuji, žádná posud případnost nezměnila a bohdá i budoucně nezmění, tuším nemám potřeby ohražovati se proti nařčení, jež na sebe nikterak vztahovati nemohu.

Jelikož ale osobu mou uvádíte u veřejnost, připisujíc jí vlastnosti, jimiž chcete dokázati, že „Denník Vídeňský“ jest orgánem vládním, ze státní pokladnice uplaceným, pokládám sobě za povinnost, opraviti liché jištění Vaše, týkající se mé osoby a ukázati, nemáte-li pevnějších důvodů, velmi sypkou půdu, na které zakládáte své nařčení „Denníka.“ - Já nejsem ani příruční úředník ani sekretář ministra Bacha, nýbrž sloužím státu jakožto redaktor českého textu při zákonníku říšském a sekretář v ministerium p. Schmerlinga, byv jen na krátký čas potřebou okamžitou povolán do ministerium vnitra, a vrátiv se odtud již opět k původnímu zaměstnání svému. Jakož nejsem ani příručním úředníkem ani sekretářem p. Bachovým, ani náhončím kteréhokoli ministra, taktéž nejsem ani hlavním redaktorem ani jakýmsi řiditelem smýšlení „Denníka“, nýbrž jen za své peníze spoluzakladatelem a prostým spolupracovníkem. Kdyby účastenství některého úředníka v novinách již byla příčinou a důkazem, že noviny ty jsou proto vládní, ze státní pokladnice uplacené, byly by musily „Národní Noviny“ mnohem více vládními a uplacenými býti, nežli jest nyní „Denník“. Uvedením do veřejného života českého takového způsobu, bojovati proti soupeři, totiž kydati na něj hanu, kde není zřejmých důkazů, otvírá se tuším široká brána bezpečnému prznění dobrého jména, jen kdyby utrhač při tom šetřil jisté opatrnosti. Důvěřuji v přímost Vašeho charakteru, že nechcete býti původcem tohoto způsobu v literatuře a politice české. Ač se nemohu od Vás nadíti větší důvěry, nežli jiný poctivý člověk, nemáte tuším také žádné příčiny, slovu mému méně důvěřovati nežli slovu kteréhokoli zachovalého muže. Co člověk takový a co věrný syn národu svého od mnohých let vůbec známý, ubezpečuji Vás a beru to na čest svou, že vláda k vydávání „Vídeňského Denníka“ ani penězi ani jakýmkoli způsobem nepřispívá. Jestli jste posud liché pověsti o uplacení „Denníka“ rozšiřoval ze skutečného přesvědčení, máte tuším dosti příčin, upustiti od křivého nařčení; jestli ale jištění Vaše jest pouhá taktika novinářská proti nebezpečnému soupeři, k jehož zničení se každé zbraně užívá, pak zůstanete pevně na svém a učiníte si k tomu podle obyčeje - ze mne jen smích. -

Nicméně doufám upřímně v nepodjatost a soudnost větší části obecenstva a v zdravý smysl i vlastního čtenářstva Vašeho, že prostá obrana tato dojde u něho alespoň tolik víry, jako prosté nařknutí Vaše.

Ve Vídni, dne 18. srpna 1850.
Dr. Antonín Beck.

Naše odpověď na to. Rozumí se samo sebou, že p. Dr. Beck nic z našeho článku na sebe vztahovati nemusí a také nemá, než to, co o jeho osobě bylo zřejmě řečeno, a jmenovitě se předhůzka politického přeběhlictví nevztahovala nikterak na p. Dr. Becka, jenž byl vždy při ministerní straně, ačkoli při tom, pokud to v jeho moci bylo, vždy příznivec byl Slovanů. Vyznáváme také, že nám velmi nemilé jest, že jsme jeho osobu v obor těchto vysvětlení potahovati musili: stalo se to však jen na bujné vyzvání „Víd. Den.“ Při vší šetrnosti ale, kterou jsme k p. Dru. Beckovi co privátní osobě vždy chovali, nedovoluje nám přece postavení naše veřejné mlčením přejíti některé okolnosti, které schopny jsou podati obecenstvu nějaké světlo strany poměrů, o které se hádáme. Dr Beck praví sice sám, že jest jen prostým spolupracovníkem „Víd. Den.“ a dodává že spolupracovnictví úředníků při novinách není ještě příčinou a důkazem, že jsou noviny vládní, sice že by „Nár. Nov.“ také byly by musely být vládní. Z těchto slov vyrozumíváme, že p. Dr. Beck účastenství své ve „Víd. Den “ poněkud jinak naznačuje než skutečně jest. Zdá se totiž p. Dr. B. slovo spolupracovník zde v tom smyslu bráti jakoby znamenalo dávati někdy některý svůj článek do oněch novin - což z přirovnání s „Nár. Nov.“ vyrozumíváme, poněvadž sice v „Nár. Nov.“ bývaly vytištěny články od mnohých úředníků i s jejich jmény, přece však žádný úředník nikdy nebyl údem redakce (v bureau) „Nár. Nov.“) Jestli tedy p Dr. B. sebe prostým jen spolupracovníkem „Víd Den.“ nazývá, nemá to onen svrchu řečený smysl, že totiž Dr. B jen někdy své články do „Vid. Den.“ dává, nýbrž chceme-li nechat slovo spolupracovník platiti, musíme doložit, že p. Dr. Beck podle nasich zcela neklamných vědomostí při „Víd Den.“ takový spolupracovník jest, který pravidelně s bureau „Vid. Den.“ ve spojení určuje jaké články se přjímati mají neb nemají. My jsme to nazvali hlavní redaktorství a řiditelství smýšlení, pan Dr. B. to nazývá spolupracovnictví, - na jménu nezáleží. Pan Dr. Beck zaujímá při „Víd. Den.“ to samé místo, které dříve při „Osterr. Correspondentu“ v Olomouci, a později při „Sloven. Nov.“ ve Vídni zaujímal, a snad posud při těchto posledních zaujímá.

To samé nedorozumění asi panuje mezi námi strany poměrů p. Dr. Becka k ministerstvím vnitřních a právních záležitostí. Víme sice dobře, že p. Dr officialně ve statutu vždy byl veden v ministerstvě práv, a sice v oddělení říšského zákonníka, že však českou translaci pp. Rybička a prof. Šembera skutečně vedli, jest faktum nepochybné, jakož jest rovněž nepochybné faktum, že p. Dr. B. zaujímal v ministerstvě p. Bacha ne místo obyčejného kancelářského úředníka, nýbrž důležitější věci na starosti měl. Tak jmenovitě záležitosti novinářské, a p Dr. Beck zajisté upírati nebude, že ku př. v čas přítomnosti p. Bacha s J. M. C. v Praze též tam spolu byl a strany vládních novin tam u pana Haase vyjednával, při které příležitosti též mé osobě učiněn byl skrze jednoho prostředníka, kterého jmenovati nechci, ve jménu p. Dra. Becka návrh. nechtěl-li bych jisté společnosti (pravilo se tuším Lloydu) „Národní Noviny“ prodati s nabidnutím za ně 4000 zl. stř. Onen návrh jsem ovšem přijmouti nemohl. Že p. Dr Beck ale ve zřizování rozličných slovanských vládních novin účastenství měl, a že jmenovitě „Slovenské Noviny,“ které přec vládní jsou, řídil, jest jisto, a že takové věci nenáleží do oboru ministerstva p. Schmerlingova, nýbrž p. Bachova, jest nepochybné. Poněvadž mi vůbec také z mnoha jiných záležitostí znám byl poměr p. Dra. Becka k vládě vůbec a k p. Bachovi zvláště, nazval jsem jej příručním úředníkem a sekretářem jeho, nebera to ve smyslu officialním, nýbrž jen dle skutečnosti. Uvedená fakta, za jejichž pravdivost svou ctí ručím, podají obecenstvu příležitost, vybrati si ze všeho pravý stav věcí.

Slova p. Dra. Becka, že vláda k vydávání „Víd. Den.“ ani penězi ani jakýmkoli způsobem nepřispívá, v celém našem sporu nic neznamenají, poněvadž při vší pravdivosti své pouštějí vždy účastenství jednotlivých ministrů, a tak že i vedle těchto slov naše tvrzení. „že „Denník“ není časopis neodvislý, nýbrž vládní", může zůstat státi. Vzpomínáme si zde na maličkou sice ale významnou okolnost. Když „Víd. Den.“ vycházeti počal a ještě své zvláštní obálky vytištěny neměl, rozesílal se pod obrácenými obálkami „Slovenských Novin“, na jejichž prázdné druhé straně byla psána adresa. My sami dostávali jsme „Víd. Den “ na počátku takto. „Slovenské Noviny“ jsou ale vládní, a tedy jejich tištěné obálky též od vlády zaplaceny. Čím to jest, že orgán neodvislý žádný jiný papír na obálky pohotově neměl, aneb co asi dali vydavatelé „Víd. Den.“, vládě za ty staré obálky? Vsadili bychom se o mnoho, že mezi vydáním „Víd. Den.“ až po tuto dobu, kdež toto píšem, nestojí žádná rubrika: Za staré obálky „Slov. Novin“ tolik a tolik …

Odevzdávaje tedy moje i p. Dra Becka vyjádření zdravému smyslu a soudnosti obecenstva, neměl bych již nic k podotknutí, než strany „nebezpečného soupeře“. „Slovan“ ve své nynější formě nemůže být soupeř „Víd. Den “, kterým by býti mohli jenom „Nár. Nov.“ Ostatně ale i „Unie“ i „Več. List“ podobným způsobem jako my o „Víd. Den.“ smýšlejí, o kterých se též nemůže říci že jsou soupeřové jeho.

Přejdeme tedy k dopisu p. Jos. Jirečka, jenž zní:

Panu redaktorovi časopisu „Slovana“, Karlu Havlíčkovi.

Pane redaktore!

Vy jste ve 3. srpnovém svazku Vašeho časopisu, mluvě o „Vídeňském Denníku “ dotknul se mne způsobem, který mne, ačkoli jsem osobě své žádné velké důležitosti přikládati neuvykl, donucuje, abych se ozval Já jsem člověk mladý, na dějiště veřejného života sotva vkročující, a nemohl bych toho zodpovídati před svým svědomím, kdybych čest svou od kohokoli przniti mlčky dopouštěl. Žádám Vás tedy, odvolávaje se na §. 17. zákonu o tisku od 13. března, abyste toto mé osvědčení celým obsahem a beze vší proměny do nejbližšiho příštího svazku Vašeho časopisu vytisknul.

Vy mne viníte z politického přeběhlictví od Vaší strany, která prý mne vychovala, a z té hanebnosti, že jsem Vás - své vychovatele - v těžkých dobách opustil a k výnosnější korouhvi do služby proti Vám se hnal.

Několik slov postačí k mé obraně. S uznalostí přijímám každé poučení, nech přichází odkudkoli. Ze spisovatelstva českého však, které jedině Vaší stranou míniti můžete, nevím nikoho, komu bych za podstatnou pomoc u vzdělání svém měl příčinu děkovati, leč dva muže, jichž laskavost ke mně vždy s vděčností budu vzpomínati, o kterých ale zároveň jsem bezpečen, že by se bez rozmýšlení proti tomu opřeli, kdyby je kdo chtěl vyhlašovati za přívržence Vaše neb Vaší strany, jsou to pp. Šafařík a Tomek. Přiučil-li jsem se čemu od Vás - čeho že mnoho býti nemůže, sám nejlépe víte, -však jsem se Vám dosti za to odsloužil, pracovav na Vašich novinářských podnětích od léta r. 1846 až do konce května 1848, nejednou až do svého onemocnění, ačkoli žádným bohatstvím neoplývaje, bezmála zadarmo.

Co se týče přesvědčení mého politického, bude na tom dosti, abych Vám zkrátka uvedl k paměti poměr svůj k Vašim novinám od dubna 1848. Když jste se na počátku tohoto měsíce vydal na cesty, odevzdal jste „Národní Noviny“ docela mé správě, i vedl jsem je až do návratu Vašeho ku konci května 1848, kdežto jsem odešel proto, že jste s mým ozváním, kterýmž jsem pod vlastním svým jménem proti záhubnému vídeňačení pražských studentů vystoupil, netajenou nespokojenost na jevo dal. Na to jsem něco později začal pracovati s p. Tomkem na „Pokroku“ a v červenci přijal jsem redakci „Praž. Novin.“ kteréž jsem zákonních let nemaje, pod odpovědností p. Erbena až do konce zaří vedl. Tehdá jste mne Vy bez mého k tomu přičinění vybídnul skrze Dra Gablera, abych se za Vašeho pobytu na říšském sněmu spolu s Drem. Gablerem v redakci „Nár. Novin“ uvázal. Vida, že „Pražskými Novinami“ při největším namáhání mnoho prospěšného nesvedu a maje v mírném mně povědomém smýšlení p. Dra Gablera a v rozvážlivějším toho času jednání Vašem dostatečné rukojemství, že nic nepodstupuji, co by bylo proti mému přesvědčení, přijal jsem, ačkoliv větší a jistější příjmy opouštěje, vybídnutí Vaše. Vjakém duchu „Nár. Noviny“ tehdá byly psány, ví každý, kdo běh jejich zná. Když jste pak po odchodu ze sněmu, a jmenovitě po rozpuštění sněmu kroměřížského uhodil na směr, s kterým jsem souhlasiti, docela souhlasiti nemohl, obmezil jsem činnost svou v redakci na překládání a vysvětlování zákonů, až jsem posléze, nechtěje déle ani prostředně účasten býti toho, čehož jsem schvalovati nemohl, v červenci 1849 Vám dal výhost. Že jsem smýšlení svého, co jsem byl v redakci Vaší nesmlčoval, toho nejlepším svědectvím jest Vaše o mně mínění, kteréž jste mně do očí i přátelům Vašim jako věc obyčejnou vyslovoval, že náležím k nejkrajnějsí pravici.

Po odstupu od „Nár. Novin“ žil jsem v soukromí svým studiím. Teprvé v únoru r. 1850 přijal jsem podanou mi na čas příležitost k praktickému vycvičení u řízení úředním v ministerium vyučování. Ve Vídni seznámil jsem se s p. Drem. Beckem a chutě přistoupil jsem k návrhu jeho, abychom hleděli založiti mírné české noviny ve Vídni. Účastenství v tomto podniknutí jsem nikde netajil, aniž mi toho bohdá jest zapotřebí, jakož jsem Vam samému v Praze, tuším že 15. června v přítomnosti p. Dra. Šebka celý náš úmysl vyložil a tím sám první opatřil Vám důkazy, s kterými nyní proti „Denníku“ vystupujete s takovym hlukem.

Co se týče hraběte Leona Thuna, vyznávám jako jsem to vždy činil, že ho ctím co muže šlechetného, o kterém jsem pevně přesvědčen, že mu blaho národu našeho opravdu na srdci leží, a že ho ctím ne teprve od těch časů, kde se stal ministrem. Jestliže úslužnost k muži šlechetnému, jehož zásady veřejně vyslovené národu považuji za prospěšné, jmenujete faktorstvím, milerád to přijímám.

Z toho všeho račtež posouditi, zdali jsem kdy od Vaší strany přeběhl anebo šel-li jsem spíše vždy tou cestou, na kterou mne přesvědčení mé vedlo. Co jsem při „Nár. Novinách“ pracoval, nemám příčiny zapírati, i jsem hotov každý článek svůj tehdejší i nyní podepsati.

Druhou výčitku na mne vrženou, jakobych, co dělám, dělal z nějakého zisku neb úplatku, prohlašuji zhola za mrzkou klevetu, vyzývaje Vás samého úsilně, abyste, znaje mne osobně z tak dlouhého obcování, vytknul mně jedinou špatnost, která dobrou mou pověst v životě soukromém neb veřejném mohla pokaliti.

Ve Vídni, dne 20 srpna 1850.
Josef Jireček.

Odpověď na to: Neuznávaje zde ani potřebu příliš obšírně odpovídati na tu velmi obratně sestavenou autobiografii mladého sice, ale jak pozoruji dosti chytrého muže, podám jen, abych obecenstvo osobními a dosti špinavými věcmi mnoho nenudil, následující krátké vysvětlení: Bezmála zadarmo znamená zde tolik, že dostával p Jos. Jireček jsa toho času student na měsíc 40 zl. stř. a později 50 zl. stř. Nejednou až do svého onemocnění zaznamená zase, že ten celý čas nikdy ani nemocen nebyl, a že kromě svých studií právnických a poslouchání jiných neobligatních předmětů, a zaměstnávaje se ještě jinými pracemi několik hodin denně v redakci mechanické věci pracoval. Odjížděje na počátku května (a ne dubnu) na tři neděle za příčinou Slovanského sjezdu na cesty, odevzdal jsem p. Jos. Jirečkovi vedení mechanické části redakce, řízení sněmu ale přijali jiní mužové z naší strany, jak to z pohledu na „N. N “ toho měsíce každému je patrno. V září 1848 odevzdal jsem Dru Gablerovi redakci „N. N.“ Pan Jireček odešel proto k redakci „Pokroku“, vládních novin hr. Thuna, že k tomu vybídnut byl a ne proto, že jsem mu svou nelibost najevo dal, nýbrž naopak proti mé radě. Pravda jest, že jsem ku konci září 1848 p. Jir. vybídnul, aby zase vládní noviny opustil, a zase k „N. N.“ přešel, což také učinil, že ostatně příchody a odstupy p. J. od opposice k vládě a naopak v dobrém jsou spojení s během událostí a jmenovitě s osudy hr. L. Thuna, pozná každý bez našeho výkladu; že je však obecenstvo na „N. N.“ nikdy nepozorovalo, v tom nám každý přisvědčí, ze však p. J. Jir o hraběti L Thunovi tak nemluvil, jako nyní, jest mi nejlépe povědomo, že bych se byl od p. Jos. Jir., poprvé o „Víd. Den “ byl dověděl, není pravda.

Jestli jest tedy p J. Jireček politický přeběhlík, neb není, vidí každý z těchto fakt. Jestli ale šetrně jedná, potahuje bez potřeby jméno p. Šafaříka, jenž nechtěje se do politiky míchati, jen svým vědeckým pracím žije a především pokoj míti chce, a proto na vzdor všem nabízením žádný úřad od vlády přijmout nechtěl - to zanecháváme soudu obecenstva.

Konečně prosím jen p. Jos. Jir, aby nikdy neříkal, že by se byl ode mne něčemu naučil, - poněvadž bych si to dle mého subjektivního náhledu nikdy za čest pokládati nemohl.

K. Havlíček.

Poznámky

---

1. Tento § 17. velí odpovědi od privátních osob pokud obsahují jiná vylíčení události do časopisu přijmouti.