Články ze Slovana/Spisovní jazyk na Slovensku

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (26)	Spisovní jazyk na Slovensku	Pozorovatel politický (27)

Údaje o textu
Titulek:	Spisovní jazyk na Slovensku
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

I.

H B. Mnozí se domýšlejí, že spor před rokem 1848 o spisovní jazyk na Slovensku již ukončen jest a sice ve prospěch našeho spisovního nařečí, a že totiž tak zvaní Novoslováci přestali již uváděti místní nářečí za spisovní jazyk na Slovensku. Zdá se to alespoň z mnohých okolností dosti zřejmě vysvítati! Slováci uherští užívají s námi společný jeden jazyk v zákonníku říšském; vládní noviny, které ve Vídni zvláště pro Slovensko vycházejí, též užívají našeho společného jazyka, v nářečí onom, které přátelé pana Štúra za spisovní jazyk byli přijali, nevychází žádný časopis,1 a nevíme ani o knihách, které by v tomto nářečí vycházely; kromě toho víme s jistotou o velikém počtu bývalých mladých Novoslováků a mezi nimi o velmi horlivých ctihodných mužích, kteří nyní zřejmě od bývalého nářečí pro literaturu ustoupili a společný s Moravou a s Čechy jazyk spisovní za nejprospěšnejší nástroj k pozdvižení budoucnosti Slovenska uznávají. Víme také, že nově ustanovená gymnasia slovenská v Praze o školní naše knihy se ucházela, a více podobných úkazů.

Nicméně zdá se nám ještě přece býti trochu překvapený soud těch, kteří z navrácení se Slováků k společnému spisovnímu jazyku se radují: tu i tam ozývaji se přece ještě hlasy nepřátelů společného spisovního jazyka, slyšeli jsme, že p. Štúr zamýšlí vydávati noviny opět v nářečí a z mnohých zpráv ze Slovenska nás došlých souditi musíme, že ani p. Hurban ani p. Štúr posud ještě se nenaklonili k staré spisovní jednotě celého kmene českoslovanského. Pokud mužové jako p. Hurban a Štúr upřímně nenahlížejí potřebu této literární jednoty s námi, nemůže se ještě považovati tato pro celý narod, ano pro všechny Slovany veledůležitá věc za ukončenou a pravě důležitost její nutí nás, abychom zde ještě jednou dohromady sebrali všechny své důvody, kterými jednotu literární mezi Čechy, Moravany a Slováky podporovati můžeme. Hojnější účastenství, kterého nyní náš „Slovan“ na Slovensku nalezá, podává nám naději, že slova naše všem upřímným vlastencům pod Tatrami podají příležitost tuto životní otázku jak pro Slovensko tak i pro Čechy a pro Moravu v myslích svých opět poznovu rozbírati a ve smýšlení svém buď se utvrditi buď po upřímném přesvědčení jiný směr nastoupiti.

S opominutím všech obyčejných a generalních důvodů jako jsou concordia res parvae crescunt atd. budeme jednati jenom o nynějších poměrech. Zajímavé jest zajisté povážení těch čtyr zemí, ve kterých národ náš českoslovanský bydlí, totiž Čech, Moravy, Slovenska a Slezka. Ve všech čtyrech jsme v boji s jinou nás utiskující národnosti, v žádné nebydlí národ náš sám v plné čistotě, bez pomíchání. Pohled na mapu ukazuje nám podivuhodnou událost, že právě v té naší zemi, míníme Slezsko, která se nejvíc krytá zdá proti Němcům, jsouc skoro ze všech stran obstavěna slovanskými krajinami, že právě v této zemi nejméně se vyvinul duch slovanský a že tam nejspíše klesl národ náš a již skoro vyhuben jest, postoupiv místa svá vítězným nepřátelům. Příčina toho jest, že ve Slezsku vždy panovala politická rozdrobenost na více malých knížectví, dále pak že největší část přišla (za Marie Theresie) do rukou tak energické německé vlády, jako jest pruská, která nyní jsouc již s poněmčením skoro celého svého Slezska hotova, s tím samým úmyslem vrhla se na Poláky.

Zrovna naopak v Čechách, v kterýchžto náš českoslovanský kraj napřed a nejvíce jest vystaven návalu němectva, který nyní jíž skoro kolkolem (vyjmouc na moravské straně linii asi 15 mil) od Němců jest obklíčen, přece se nejvíce vyvinul národní život a posud také stojí v největší platnosti. Nelze upírati. že Čechy navzdor všemu toinu ustavičnému boji, navzdor všelikému, pokud jen pamatuje historie nesmírnému utrpení a útisku, přece jsou nyní nejpokročilejší krajina nejen mezi Čechoslovany, nýbrž i mezi Slovany vůbec Jediná okolnost, že v Čechách již téměř celý lid slovanský béře účastenství v literárních, politických a náboženských záležitostech, svědčí již o tom, kdežto v jiných slovanských zemích buď jen tak zvaná intelligence aneb jen nepatrná čásť lidu samého v literárních a vůbec ve vyšších pohybech života podílu má.2 Za to ovšem setřel se již z lidu českého usatvičnými těmi návaly cizího živlu starobylý ráz slovanský ve mnohých ohledech a ustoupil uniformitě všeevropské.

Morava, jako jest v zeměpisném ohledu prostředkem celého kmene, tak i v duševním ohledu jakýsi ráz prostředku na sobě nese, není sice v duševním slovanském životě posud daleko pokročilá, pomalu se také vůbec pohybuje, za to ale zachovala v sobě dosti prvotních a základních vlastností.

Zcela obzvláštní poměry panují nyní na Slovensku. Kdežto v ostatních tří našich krajinách jen živel německý pokouší se jen o utlačení našeho slovanského života, nachází se Slovensko zároveň v boji se dvěma nepřátelskými živly, s němčinou a maďarštinou, kteréžto nepříznivé postavení ale naproti tomu zmírněno jest zase tou příznivou okolností, že na Slovensku ani Němci ani Maďaři posud nezískali a neopanovali tolik půdy jako ku př. v Čechách a na Moravě, kdežto nyní již skoro třetina jsou domácích obyvatelů, čím již pro všechnu budoucnost nabyli práv občanských a stali se věčným sokem slovanského života. Na Slovensku ale jest to zcela jinak, tam vyjmouc nepatrné kolonie Němců ve Spíži pak po městech vůbec a vyjmouc zmaďařilou šlechtu a honoraci, která se ovšem z módy neb z politiky maďarštiny uchopila, avšak přece ještě slovenčinu nezapomněla, neusadil se ještě nepřítel uvnitř ve vlastním srdci, nýbrž posud jen odjinud z venkova své útoky činí. Ovšem že Slovensko na ten čas v uvědomění slovanské národnosti a co do samostatnosti domácího života ba konečně v čilosti veřejného života (ne šlechty nýbrž národu), daleko jest nejen za Čechy, nýbrž i za Moravou3 ovšem že na ten čas maďarština a němčina na Slovensku v držení jsou téměř celého veřejného a vyššího duševního života, majíce na své straně skoro celou šlechtu, ba skoro celé měšťanstvo: přece při tom všem má Slovensko větší a lepší naději pro budoucnost než Čechy a Morava, ba při všech těch nyní tak nepříznivých okolnostech stalo by se přece Slovensko časem svým první zemí českoslovanskou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského!

Toť jest velmi snadně pochopitelno z následujícího uvážení. Aťsi se v Čechách a na Moravě sebe více snažíme, ať si dobudeme sebe více svých přirozených práv nazpět, přece se nikdy již nemůžeme dopracovati k úplné výši jiných samostatných národů: ta třetina Němců v zemi bude věčným zavážím, které nás strhne s každého vyššího národního vzletu, největší část všech našich veřejných a národních záležitostí musíme přece jenom vésti privátně sami a veřejná representace zemská buďsi na sněmích, buďsi v nejvyšších úřadech, buďsi v čemkoli, nebude nikdy jen naše, nýbrž vždy jen na polovic, ve všem, co se ve jménu země díti bude, na věčné časy jsme již odsouzeni býti rozdvojeni, býti netopýři. Tuším, že bez obšírnějšího provedení a bez uvádění příkladů každý, kdo o veřejných našich poměrech přemýšlel, uzná tuto již nyní nevyhnutelnou rozštípenost našeho veřejného života v Čechách a na Moravě.

Na Slovensku jest to ale zcela jinak. Až se tam jen podaří živlu slovanskému zpět si vydobyti svá přirozená a nyní i na papíře pojištěná práva, bude tam nevyhnutelně také panovati, bude tam sám ve svém domově. Do té doby nepodaří se již na Slovensku při nynějších okolnostech usaditi větší počet Němců a Maďarů, aby se zkrze ně mohl na věčné časy zploditi takový žalostný, na celé budoucnosti národu jako červ hlodajíci dualismus, jako v Čechách a na Moravě se podařilo po porážce Bělohorské: nepatrný počet ve Spíži a jinde usazených Němců utonouti musí v proudu bujarého života slovanského, a nikdy si osobiti nesmějí stejná práva, nýbrž spokojiti se musí s pouhými výhodami dobrovolně přijatých a obyčejům zemským se podrobujících kolonistů. - Že ostatně Slovensko ve svých horách prvotní, starý a čistý ráz našeho kmene českoslovanského nejvíce zachovalo a že tedy jen odtud cizotou načichlé Čechy a Morava zase rovně životní síly do sebe vsáti a tak v jistém způsobu omládnouti mohou: jest věc již vícekrát opakovaná a žádného důkazu nepotřebující.

Dle zřízení přírody jest již Slovensko země veliké budoucnosti, oplývající vším, co může národ učiniti výtečným, všeliké látky k průmyslu položila příroda v hojném přerozmanitém množství do lůna země pod Tatrami, hojnými úrodami a pěkným podnebím žehnány jsou krajiny pod patami hor, a tam, kde mezi prudkými horami neposkytuje země na površí svém tuto hojnost, zdá se, jako by tím sama pohyblivého a čiperného obyvatele jen byla chtěla donutiti k průmyslu, dadouc mu k tomu dobré příležitosti a hojných látek. Jestli Slovensko až posud nestalo se ve srovnalosti s tímto naznačením přírody krajinou aspoň v té míře průmyslnou jako ku př. Čechy, nese toho jedinou vinu nepořádná, polofeudální vláda maďarská, jakož i utištění všelikého ducha slovanského na prospěch Maďarstva.

Hlavní ale faktor, který by dle našeho mínění Slovensku brzy získati musil přednost mezi ostatními kmeny českoslovanskými a učiniti Slovensko brzy vůdcem celého národa českoslovanského v politických i literárních i vůbec veřejných záležitostech, jest jeden zvláštni živel, který nám v Čechách a na Moravě schází buď docela neb z větší části, - jest to nižší šlechta slovenská čili zemanstvo. Patrno jest již z okolností samých a zkušenost také to ukazuje, že v zemích, jako Polsko a Uhry, kdežto jest velmi hojna nižší šlechta, opatřená statky pozemními, ne příliš rozsáhlými, avšak přece postačujícími k tomu, aby majiteli bezstarostnost o výživu poskytovaly, že, pravím, v těchto zemích jest nižší šlechta stavem sestřeďujícím v sobě všeliký národní i politický a literární život národů. Zvláště nyní, když pominuly již všeliké nespravedlivé, ještě ze zatemnělých časů pocházející, závazky poddanstva, které musely udržeti jistou nedůvěru a sočení mezi obecným lidem a mezi šlechtou (nižší i vyšší), musí se ještě rozmnožiti bývalý duševní vliv této nižší šlechty.

V Uhřích a v Polsku kromě toho zastupovala tato nižší šlechta spolu místo zámožnějšího a vzdělanějšího měšťanstva a považována byla v krajinách těchto vždy více dle staroslovanského obyčeje jenom co zámožnější zemanstvo (statkářstvo), ne však co jakýsi privilegovaný stav jako u nás, pročež také zvláštní poznamenání von, rytíř atd. jako u nás nenacházíme při nižší šlechtě v Uhřích a v Polsku, nýbrž jenom prosté jméno: Dvernicki, Košut, Revaj atd.

Takováto třída občanů, nejsouc obtížena žádnými starostmi o svou výživu, může se obírati a obírá se také věcmi veřejnými a literárními, majíc obyčejně dobré vychování, jsouc seznámena s dějinami země a národu a při tom dosti zámožná, aby leckterých oběti pro všeobecnost přinésti mohla, při tom nepovznášejíc se tak jako vyšší šlechta příliš nad ostatní národ, jsouc ale přece skrz statky své neodvislá, hodí se nižší šlechta výborně za oživující živel národu a to tím více, že nemohouc jako vyšší šlechta jen po velkých městech neb dokonce za hranicemi život tráviti, rozsetá jest po celé zemi a tudy schopna na každé straně vésti lid a opatřovati svobodu a dobro země. Ať jen si vzpomene každý na obětovnost a vznešenou vlasteneckou mysl nižší šlechty polské, která se žádným protivenstvím, žádným neštěstím neda odstrašiti od hájení svobody, národnosti a samostatnosti polské: a jistě nám za pravdu dá, že podobný živel schází nám bohužel v Čechách i na Moravě.

Naše šlechta nižší zcela poněmčilá a zeslužebničelá jest a nenese na sobě skoro již nižádného rázu samostatných, vlastimilovných a obětovných statkářů (zemanů), kteří v Čechách a na Moravě až do Bělohorské bitvy ve všech chvalitebných pokrocích stáli na čele národu a rozmnožovali a hájili slávu jména českého. Tento stav jest již pro nás v Čechách a na Moravě ztracen na vždy! Vyšší šlechta ale, z které se ovšem něco zachovalo, jest již zcela něco jiného a nemůže nikdy nahraditi místo ony nižší šlechty. Zámožnější měšťanstvo, které u nás jediné nahražuje poněkud tuto nám scházející třídu, nepostačuje též úplně, poněvadž se při něm obyčejně (nemluvíce o výminkách), nenachází tolik obětovnosti pro všeobecnost, neboť jsouc obyčejně vázano ke svému obchodu a jsouc odkázano k vydělávání, nemá všeobecně ani tolik času, ani tolik prostředků ani konečně tolik vůle, aby mohlo v celku života národního zastupovati místo oněch neodvislých a zámožných statkářů a zemanů, kteří majíce již pokojný a příjemný život pojištěný, obyčejně si na rozmnožení statku svého ani nemyslí a tudy síly a schopnosti své duševnímu životu a pokroku věnovati mohou.

Na Slovensku sice v této době ještě největší část těchto nižších slovenských zemanů jest smýšlení maďaronského, jakož vůbec celý pokrok Maďarstva a všechna ta síla liberálního a národního snažení maďarského, kterou v poslední době s podivením viděl svět, skoro veskrze jenom působením takového zemanstva,4 jsou provedeny (Košut sám jest též z nižší slovenské šlechty): avšak stav tento není ještě od své původní a vlastní národnosti tak odcizený, aby se k ní zpět vrátiti nemohl, neboť pomaďaření netrvá ještě tak dlouho, aby se již bylo usadilo pevně a vyhubilo všechny zárodky slovanské, nýbrž zůstalo obyčejně jenom co barva na površí nalepená. Velká čásť nižší šlechty (nemluvíme zde také o šlechtě tak zvané bačkorové čili záhonkové, jak ji Poláci nazývaji), ještě posud dokonale po maďarsku neumí. Tito přidávali se k Maďarům nejvíce proto, že v nich viděli representanty liberálního smýšlení a pokroku vůbec, poněvadž byli též zaslepeni slávou budoucího velikého mocného Maďarstva. Proč by nepodporovali alespoň rovněž tak horlivě své, jako podporovali cizé, kdyby jenom nějaký veřejný a národní život na Slovensku začal? Či nemá kmen českoslovanský alespoň takovou váhu již nyní a takovou budoucnost jako Maďaři? Není konečně mnohem vděčnější a radostnější úlohou pracovati na vznikajícím nyní pokroku Slovanstva, kterému určeno jest snad časem rozhodovati osudy světa, nežli namáhati se marně o udržení nespravedlivé a v budoucnosti nemožné nadvlády cizího a osamělého národu maďarského nad národy mnohem schopnějšími? - Nepochybujeme nikterak, že slovenské zemanstvo, až jen se po strašlivých událostech roku 1848 a 1849 zpamatuje a po nynějších okolnostech dobře ohlídne, jistě s úplnou horlivostí přilne k národu svému, neboť zemanstvo toto chová v sobě ještě životních síl a způsobilosti, hoditi se do tohoto věku.

II.

H. B Slovensko nyní jako onen mladý Herakles stojí na rozhodném rozcestí a posud se neodhodlalo s určitostí, kterou cestu nastoupit chce. Rozcestí toto jest přijmutí definitivní a neodvolatelné spisovního jazyka. Nikdo zajisté nebude tak krátkozraký, aby považoval věc tuto jen snad za nějakou formálnost, na které mnoho nezáleží, za nějakou hádku o literky: my alespoň upřímně vyznáváme, že krok tento držíme za nesmírně důležitý, za životní otázku nejen pro Slovensko samé, nýbrž i pro Čechy a Moravu. Celou budoucnost, nejen Slovenska, nýbrž také Čech a Moravy mají nyní v moci své ti, od kterých to závisí, jestli na Slovensku skutečně bude přijat jeden a společný spisovní jazyk s námi ostatními Čechoslovany, aneb bude-li dále ještě trvati rozkouskovanost a polovičatost, uvedená tam snažením o uvedení vlastního krajového nářečí do literatury a odtržení se od bývalé s námi literární jednoty. Neminím tím ovšem tolik, jako by snad Čechy a Morava po odtržení se Slovenska a vystoupení jeho z literární jednoty naší již snad zahynuly, ale strany toho se přece nikterak šáliti nemůžeme, že na Moravě a v Čechách bez Slovenska nikdy nemůže se již rozvíti tak bujný a čilý slovanský život, nýbrž že bychom snad na věčné časy byli odsouzeni k jakémusi trpenému, prostřednimu živoření, nepodobnému ani životu ani smrti, které se nejlépe slovem nynější rovnoprávnosti naznačiti dá.

Ti, kteří až posud samostatnou a zvláštní literaturu se zvláštním spisovním jazykem na Slovensku uváděti chtěli neb ještě posud chtějí, odvolávají se při tom hlavně na tyto důvody. Předně praví, že nářečí lidu slovenského znamenitě se od našeho spisovního jazyka odchyluje a že tedy lid slovenský našemu spisovnímu jazyku málo rozumí. Za druhé, že již celé Slovensko skrze tak dávné politické oddělení od Moravy a Čech, jsouc živo v docela jiných okolnostech, přijalo také na sebe ráz zvláštní, od nás ostatních Čechoslovanů znamenitě se odchylující, za třetí, že jen vlastní nářečí za spisovní jazyk přijaté, schopno jest povznésti lid slovenský k čilejšímu a vyššímu duševnimu životu a vytrhnouti jej z nebezpečí zmaďaření, a že by náš spisovní jazyk již jakožto něco cizího a nesvého považovaný tolik nepůsobil. Konečně snad i to platilo u mnohých za dúvod, že nářečí slovenské blahozvučnější jest a více praslovanského rázu v sobě zachovalo nežli spisovní biblický jazyk českoslovanský.

Žádný z těchto důvodů nezdá se nám ale míti tolik přesvědčitelnosti v sobě, abychom jej za platný uznali. Známo jest z historie, že Slováci s Čechy a Moravany vždy jeden kmen tvořili, vždy ve starých časích za jedno se považovali, známo jest, že až posud vždy užívali Slováci jenom našeho spisovního jazyka. Katolický lid na Slovensku jistě málo čítal a protestanti, kteří již mají nevyhnutelnou potřebu literatury, užívali vždy našeho společného spisovního jazyka a nikdy jej nepovažovali za cizí, za nesrozumitelný. Že ostatně spisovní jazyk a byť by byl ten neb onen, přece vždy od mluvy obyčejné rozdílný býti musí, toť jistě patrno z toho, že literaturní jazyk nevyhnutelně v sobě obsahovati musí mnoho pojmů vyšších, nepotřebných ve prostém každodenním životě, kterýmžto pojmům se přece zase lid naučiti musí, chce-li spisům rozuměti. Odtud ku př. přichazejí nářky na tu vysokou, nesrozumitelnou češtinu od lidí, kteří chtějí se slovy v kuchyni a na mlatě postačitelnými porozuměti každému spisu, pojednávajícímu o nejvznešenějších záležitostech člověčenstva. Tak ku př. jistě obyčejný slovenský venkovan, který od té doby, co se čísti a slabikovati naučil, ještě ničeho nečetl, jistě bez návodu rozuměl novinám od p. Štúra před r. 1848 vydávaným tak málo, jako by byl rozuměl novinám redigovaným tenkrát ode mne.

Dále ačkoli Slovensko skutečně ve mnohých ohledech zvláštní od Čechů a Moravanů dosti rozdílný ráz během času na sebe přijalo, nedá se přece tvrditi, že by se nějak podstatně od nás dělilo, ovšem ale již na první pohled každý ve Slovácích a Valaších na jižní a východní Moravě bydlících poznati musí přechod a sice přirozený, poznenáhlý přechod k rázu Slováků uherských, kterýžto se jeví i v řeči i v kroji i v obyčejích a povaze. A právě mluvě těchto Slováků moravských jest nejbližší to nářečí, kterého nyní v Čechách a na Moravě co spisovního užíváme, tak že se tedy vlastně tito moravští Slováci jakožto právě střediště celého národu česko-slovanského považovati musí. Jest-li ostatně jest mezi Čechem někde z hor a Hanákem menší rozdíl nežli mezi Čechem odkudkoli a uherským Slovákem též odkudkoli; to zanecháváme k nestrannému rozsouzení každému, kdo všechny tyto ratolesti našeho kmene dokonale zná a tuším, že nikdo většího rozdílu nenajde. Když tedy mohou tito společně míti jeden spisovní jazyk, proč ne i onino?

Strany blahozvučnosti ovšem si netroufáme nikoho přesvědčovati, jest to věc dle vkusu a chuti a každý má jiný vkus. De gustibus non est disputandum. Vždyť přece známo, že to, co jeden národ za okrasu drží, jiný za největší ošklivost považuje. Ostatně i ovšem já sám v mnohých ohledech místní nářečí slovenská za blahozvučnější držím a také za čistější než náš spisovní jazyk: což ale brání nám během času poznenáhla toto do spisovniho jazyka uváděti, což se beztoho přirozeným způsobem státi musí, čím více rozdílných Slováků přistoupí mezi spisovatelstvo naše.

Hlavní důvod zůstane vždy jen to, co se praví strany působení slovenčiny aneb bibličiny na Slovensku, pročež se při něm něco více pozdržíme. Za předešlých časů maďarské nadvlády mohli ovšem pěstovatelé místního nářečí uváděti pro sebe platný důvod, že se slovenčinou více působiti dá, totiž v tom smyslu, že vládnoucí toho času Maďaři spíše trpěli místní dialekt na Slovensku, poněvadž jim Slováci sami o sobě nemohli být nikdy tak nebezpečni, jako ve spojení a v jednotě s Moravou a Čechy co mocný a počtem Maďary převyšující národ. V takovém pádu mohli vždy Slováci duševní bojiště své položiti v pádu potřeby do Čech, do Moravy na místa maďarskému vlivu zcela nepřístupná, kdežto co pěstovatelé svého místního nářečí se vší mocí svou byli v rukou a v milosti maďarské. Maďaři se z těch samých příčin protivili jednotě jihoslovanského nářečí, poněvadž jim proti jednotlivým Srbům, Šokcům, Slavoncům, Chorvatům atd. ovšem snadnější bylo vitězství než proti spojenému velkému jihoslovanskému kmenu. Podpora, kterou jednotliví v literatuře své oddělení kmenové slovanští vespolek si činiti mohou, nemůže jistě býti tak vydatná, jako jest vzájemná podpora jednotlivých, v jeden spisovní jazyk, v jeden kmen spojených slovanských ratolestí. Slyšeli jsme sice nejednou výčitku o jakémsi sobectví Čechů a Moravanů, jestli prý totiž Slováky od nich oddělené a samostatný kmen se svým vlastním spisovním jazykem tvořící, nechtí v té míře a tak horlivě podporovati, jako by je podporovali, kdyby s nimi jeden spisovní jazyk měli: avšak každy praktický muž vidí na první pohled překvapenosti a marnost takové výčitky. Můžeme ku př. my Čechové literaturu nářečí slovanského pěstovati, knihy jim psáti? Když jsme v jeden spisovní jazyk spojení, jest každý duševní plod buď si vyjda na Slovensku, na Moravě nebo v Čechách jměním všech, každý krok ku předu v tom neb onom, který se učiní ku př. na Moravě, jest jíž učiněn spolu pro Čechy a pro Slovensko a naopak, nic nemůžeme žádný z nás činiti, aby to spolu nebylo k prospěchu i ostatním oběma.

Kdyby bezpečnost národního života našeho byla nade všechnu pochybnost, kdybychom neměli žádných nepřátel bojujících s námi o bytí i nebytí, usilujících o to, aby nás z počtu národů vymazali a sami jakožto materialu k rozmnožení své vlastní moci použili; kdyby, pravím, všechno to nebylo, pak by arci nebyla věc příliš důležitá, máme-li o jeden spisovní jazyk víc, nýbrž ještě by snad větší rozmanitost všeslovanská jistým způsobem více se ceniti mohla než veliká jednotvárnost. Ale tak, jak nyní věcí stojí zvláště pro Čechy, Moravany a Slováky, kdežto se pořád ještě jedná o život a o smrt, v takovém pádu jest každé drobení nepotřebné vraždou, a nejen vraždou, nýbrž také samovraždou.

Dejme tomu, že by ku př. ta strana na Slovensku, která místním nářečím psáti chce, zvítězila, a že by se tedy stalo Slovensko zvláštním, nejvíce na sebe sama odkázaným slovanským kmenem. Budou moci odporovat platně Maďarům a Němcům? Ovšem že odpoví někdo, že rovnoprávnost máme pojištěnou a že tedy ani pochybnosti býti nemůže o panování slovenčiny na Slovensku! To jest arci odpověd idealisty, který nezná svět a který tedy neví, že máme ovšem rovnoprávnost pojištěnou, ale jen pod tou (nevyslovenou sice, ale potají míněnou) výminkou, kolik si totiž této své rovnoprávnosti sami vlastními silami dobudeme. Všímejte si jenom rozličných národů rakouských s ohledem na platnost jejich národnosti a řeči a uvidíte brzy, že stupeň platnosti jejich vždy se rovná síle a nikdy nezávisí od pouhého práva. Na papíře a v konstituci jsou všichni národové a jazyky rakouské sobě rovni, ve skutečnosti ale každý dobře vidí, jak veliký rozdíl jest mezi právem nemčiny, maďarštiny, vlaštiny a ku př. češtiny; ano ani mezi slovanskými nářečími není rovnost, pozorujme jen Rusíny a Čechy, Čechy a Chorváty atd.

Jestli tedy vlastní síla každého jest zase měřítkem jeho platnosti a práv, tuť snad rozumní Slováci nebudou tuším považovati za urážku, řeknu-li, že jejich nynější síly v kterémkoli ohledu nedávají jim hrubě naděje, aby zvítěziti mohli sami co zvláštní nářečí proti vlivu maďarštiny a němčiny ve svých krajinách. Nynější zkušenosti mohli jistě o tom každého Slováka dobře přesvědčiti, který neklade tvrdohlavost a neústupnost od předešlého jednání výše než skutečný prospěch svého národu: ovšem že by pro nářečí slovenské těžko bylo shledati tolik potřebných jak literárních tak socialních a politických pomůcek, kolik jich nevyhnutelně samostatnost vyhledává. Vždyť pak přece my v Čechách, kdežto již jinak stojíme, sotva jsme v stavu udržeti svou rovnoprávnost v platnosti a opatřiti slovanštině průchod: kterak mohou i nejsanquiničtejší stoupenci zvláštního nářečí na Slovensku očekávati ve svých okolnostech šťastnějších aneb aspoň stejných výsledků?

Něco zcela jiného ale bude, když Slovák s Moravanem a Čechem v jednotě literární užívati budou ve všem společně každé síly a silky, která se vyskytne u jednoho u druhého nebo u třetího; když každý mohutnější duch urozený na Slovensku, rozmnožovati bude síly české, tak jako každý český síly slovenské! - Nechceme toto ve všech podrobnostech dale prováděti, jsouce přesvědčeni, že každý praktický politický duch tuze dobře si umí představiti a vypočítati všechny společné výhody této jednoty a všechny obojstranné škody rozdělení.

Cokoli ale většina Slováků platně pro budoucnost ustanoví v tomto ohledu: to však nevyhnutelné jest, aby se již konečně platné a jisté rozhodnutí stalo a aby všichni Slováci na jednom se ustanovili a toho pak již pevně a neodvolatelně se drželi; neboť nejzáhubnější pro ně jest, když své beztoho nyní slabé síly ještě na dvě dělí. O skvělé budoucnosti Slovenska není žádné pochybnosti, jestli se jim podaří jen nyní v rozhodné době uhájiti se maďarčině a němčině, a to dle našeho mínění jest nejjistější úplným ale upřímným také spojením s námi v jeden spisovní jazyk. Již to jak zuřivě Maďaři tomuto spojení odpírali, mohlo by Slováky skoro přesvědčiti, jak užitečné by pro ně takové spojení býti musilo: Maďaři jiste nahlížejí, kterak by jim snadněji bylo odolati osamotnělému kmenu slovenskému nežli spojené moci celeho českoslovanskeho národu!

Voláme tedy z hloubí duši své ke všem Slovákům, kteří povoláni jsou vésti svůj lid k lepším právům a ke šťastnější budoucnosti, aby, zanechavše již nerozhodnost svou, uchopili se všemožně, energicky té cesty, kterou většina jejich jíti se ustanoví. A jestli se podaří, aby i ti, kteří posud nespustíli se myšlenky zvláštního nařečí, se s námi bratrsky spojili: pak teprva budeme moci zvolati všichni v důvěře: Kdo proti nám spojeným?!

Poznámky

1 Jestli totiž v Pešti vycházející „Zoru prohospodarou“ nechceme považovati za časopis slovenský, která se velmi podobá jakémusi maďarskému podniknutí.

2 Jisto jest a nikdo upírati nemůže, že obecný lid německý v Čechách daleko pozadu jest za slovanským ve vzdělanosti občanské. Kdežto český venkovan z větší části rozumí nynějším politickým převratům a čítáním knih a časopisův se obírá, pozorujeme to samé jen po řídku mezi lidem německým, na který důležité otázky našeho věku málo neb nic nepůsobí.

3 Faktum toto, které upírati nelze, poučuje nás opět o tom, jak marná jest svoboda bez národnosti a jak marná byla vůbec bývalá uherská ústava. Ačkoli Slovensko spolu s ostatním Uherskem po ten celý čas, co jsme my ostatní podrobeni byli absolutní vládě, žilo v konstituci a ačkoli v celých Uhřích čilý veřejný život panoval: přece z toho neměli Slováci žádného ani materialního ani duševního zisku, proto že všechna dobrodiní této svobody zůstala malému počtu maďaronů, jsouc obmezena jen na maďarský jazyk.

4 Rozumí se samo sebou, že, opakujíce tuto často slova šlechta, nemáme zde na zřeteli stav šlechty co takový co privilegovaný, nýbrž při všem řečeném záleží nám, jak beztoho patrno, jen na majitelích větších statků (po staročesku zemané nazvaných), kteři jen co takoví mohou míti vlastnosti od nás svrchu vypočtené, jsou-li při tom šlechticové čili nic, na tom zde dokonce nic nezáleží.