Články ze Slovana/Praetoriani rakouští

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Praetoriani rakouští
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Slovan, 1850 - 1851
Licence: PD old 70

H. B. Již dříve zmínili jsme se o jistém spisu vydaném tajnostlivým způsobem ve Vídni pod jménem „Vyznání vojákovo“ a vytištěném jenom v nepatrném počtu výtisků, jenž na sebe obrátil velice pozornost všech myslících občanů hlavně proto, že v tomto spisu vyřknuto jest beze všeho obalu to, o čem dávno víme, že jest to sladká naděje rozličných patriarchálních potentátů, za druhé ale proto, že za spisovatele všeobecně se udává major Babarczy, uherský šlechtic, jenž jest spoluúdem nynější vojenské kanceláře a tudy v nejbližším okolí císaře. Zle by byly opatřeny naše konstituční svobody - myslí si tedy mnohý - jestli p. major Babarczy se chtěl takovým spisem ve vysokých sborech zavdečiti!

Ačkoli tedy onen spis jen v nepatrném počtu výtisků byl vydán, přece se dostal do rukou redakce „Presse“ a vydán jest v jejím feuilletonu. Spis celý, který nyní před rukama máme, nestojí ovšem za to, abychom jej předkládali, ale zajímavé a poučné bude mnohému dověděti se alespoň nějaké výňatky z něho a poznati odtud smýšlení šavlí břinčící aristokratie.

Hned na počátku vyzradil nám (nepochybně jen z překvapení) p. spisovatel, který jsa v nejbližším obcování se dvorem, asi dobře zná všechny podrobnosti, velmi zajímavou okolnost z prvních počátků naší konstituce, totiž že prý JCV. arcikněžna Žofie, matka nynějšího císaře a JCM. manželka císaře Ferdinanda radily k přísnosti, že ale císař Ferdinand přece nechtěl nechat na lid stříleti. Pan major má císaři Ferdinandovi tuto dobrotu velmi za zlé, my však jsme ovšem zcela jiného mínění. Také o arciknížeti Albrechtovi mluví pan major tak, že to není schopno, učíniti jej příliš populárním.

Že ostatně p. Babarczy o revoluci r. 1848 jen s největší hořkostí a s opovržením mluví, s druhé strany ale osobě JMC až přílíš zřejmě a podle pochlebuje, (jmenuje ku př. JMC perlou atd.), to charakterisuje zcela neobyčejného dvořana, špekulujícího na vyšší místo, a ne vojáka, neb věrný voják pochlebovat a plazit se neumí.

Celý spis ukazuje nám, jak z výňatků z něho poznáme, p. spisovatele jakožto úda šlechty a sice šlechty dvorské a služebné; tato strana mluví všude stejně.

„Pohledněme do Francouz - praví - které si tak rádi za příklad béřeme: byli jednou svomí, mocní a šťastní, od té doby co zakusili toho jedovatého ovoce, nazvaného omylem svobodou, která se nerodí na božském stromu poznání, nýbrž na zkrváceném stromu vzbouření1 od té doby co se napili z ošklivé číše panování luzy: od té doby nemohou přijíti ku pokoji.“ Francouzové byli totiž tak šťastni, neboť měli tak bujnou šlechtu a tak bujnou monarchii absolutní, že nemohouce již to veliké štěstí vydržet, všechno to ze země vyhnali. Poněvadž se ale toto jejich štěstí pořád ještě zase k nim mermomocí vratiti chce, oni ale již na své nynější konstituční a republikánské neštěstí tuze zvykli a si v něm zalíbili, a proto se proti onomu dotčenému štěstí nohama i rukama brání a opírají: proto panuje ve Francouzích ustavičný nepokoj. Musejí ale být i Francouzové velicí milovníci takového neštěstí, neboť již dvakrát se jejich bývalé štěstí k nim docela vrátilo: jednou pomocí rusko-prusko rakouských bodáků a jednou lišči chytrostí Ludvíka Filipa, přece však byli tak zatvrzelí a zaslepení, že to štěstí brzy zas ze země vyhnali a raději se zase k onomu jedovatému ovoci navrátili. Následujícím způsobem jeví p. spisovatel svou aristokraticko-foederativní politiku: „Národové rakouští si opět podají přátelsky ruce k pevnému spolku, nebudou co jeden národ, ale budou co národové jednoho srdce a jedné mysli pokojně vedle sebe bydleti, své upomínky zachovávajíce neporušené, a jejich přání se setkávají u trůnu milovaného a mocného mocnáře.“ Známo totiž, že jest v Rakousích také jedna strana foederativní, jejížto foederace se ale od naší foederace nesmírně dělí a kterou bychom nazvali nejlépe aristokratickou neb stavovskou foederací, která totiž tak jako my se opírá proti byrokratické centralisaci nynějšího ministerstva, ale docela z jiných příčin než my, a také něco zcela jiného žadá než my, žádá totiž, aby jednotlivé země asi podobné stavovské ústavy dostaly jako před r. 1848, neb aby se zavedla anglická aristokratická hořejší sněmovna; abychom zkrátka se vyslovili: tito foederalisté žádají, aby se jim za ochranu národnosti zachovala aristokratická privillegia. Jak pozorujeme ze spisu p. Babarczyho, musí býti také toto starošlechtické smýšlení znamenitě rozšířeno ve vyšších vrstvách vojenských, nebo ještě zřetelněji se vyslovuje, mluvě velmi ostře proti odpovědnosti ministerské, kterou pouhým mámidlem nazývá a praví: „Chce ministr i to zodpovídati, když chtěje řiši přiformovati do rámce své fantasie, dotýká se nešetrně dějin národů, práv stavů a jmění rodin?“ Kdož zde nepozoruje, kterak šlechtická bolestně ztracená práva a „patriarchalní poddanost a robota“ eskortována jsou od citu národního, aby společně s ním vklouznula zase někam do života! -

Starý Maďar však se jeví v panu spisovateli patrně tam, kde mluví „o nově utvořených národnostech,“ které nazývá „nespokojená plemena“. A poslechněme také moudré slovo o sněmu: „Jak smutné jest mysliti si sbor mužů, zvolených nejrozmanitejšími prostředky přemlouvání, omámení a uplácení! (v Rakousích tuším ještě žádný poslanec na sněm nedosáhl této hodnosti z uplacení) jakožto zástupce oněch národů shromážděný, jejichžto potřeby tak rozmanité dokonce neznají.“ Pan spisovatel modlí se tedy z toho ohledu takto: „Bože, jenž si nám dal tak šlechetného mocnáře, učiň lej zas naším jediným mocným panovníkem!“ Vidíme z toho jak nerozumným sobě ještě představují podobní pánové lid, aby si neco podobného od nich namluviti dal, jako jest to, že by poslancové od lidu volení neznali lépe potřeby tohoto lidu, než je znají lidé jako jest spisovatel této brošurky, obcující obyčejně více s koňmi a se psy než s člověčenstvem!

Rozumí se, že p. Babarczy, jakožto zvláštní prostředek proti všemu konstitučnímu zlému udává jenom vojsko, které dle jeho popisu jest tak anjelské, že se zrovna domýšleti musíme, jako by ani pocházeti nemohlo z té samé krve, z které pochází ostatní zkažená civilní čeleď, kteroužto p. Babarczy při každém setkání poznamená nějakým přihanlivým slovíčkem. Na žádný způsob nepočítá vojáky mezi národ, neb praví:

„Voják podá přemoženému nepříteli přatelsky ruku: v prsou národu tlí ještě posud oheň nenávisti. Národové a stavové vedou spolu vojny; panovníci ale a vojska spojují se vždy úžeji páskou obdivování a lásky! Všechna vojska jsou ozbrojena pro jeden princip, pro princip pořádku, a armády nadchnuté stejným duchem rytířství, discipliny a cti nejsou k tomu, aby svou již často dokázanou zmužilost proti sobě měřily, nýbrž k tomu jsou, aby mravnost člověčenstva na špicích bodáků zachovali pro lepši budoucnost… Každý boj, který dva zastavatelé pořádku, dvě armády spolu bojují, jest již napřed vitězství strany převratné, která se radostně na to dívati bude, když budou ochrancové trůnu krváceti.“

To jest přece velmi srozumitelná řeč, totiž: vojáci nejsou proti nepříteli cizímu, nýbrž jen proti konstituci a k tomu účelu jsou všichni mocnářové a všechna vojska spojena! Divíme se jen, odkud má p. B. plnomocenství takto mluviti!

Zajímavé jest, kterak p. Babarczy po takovém vychvalováni a nadsazování vojska vzpomíná si na povstání uherské, a na to, kterak největší část vojska maďarského přeběhla k povstalcům a bojovala proti JMC. Pan major to však - rozumí se - připisuje slabotě tehdejší vlády a nikoli nevěrnosti vojska, přece však sám praví na jiném mistě: „Před několika lety se vojsko nestaralo o provincialní záležitosti, o přání jednotlivých národností. Jinak jest nyní. Rakouští národové dělí se nyní na vitěze a na přemožené, na kmeny povstávající a hynouci: nechtě kloní se voják, jenž s mečem i zášť zastrčil do pochvy, k onomu národu, v jehožto středu stála jeho kolébka; všímáť si srdečně, ačkoli mlčky osudů své země a nejen říše: jeho síla, rámě, zbraň, jeho rozum patří neobmezeně vládě, ale srdce - to se kloní k národu! A bití srdce vojákova stane se konečně ozvěnou nářků jeho národu! Upominka na vzbouření, hospodářství bujných rytířů, té neb oné dietní klasy (narážka na nenáviděné úřednictvo) pohled na zločince nepotrestané, zneužívání ústavy (!!posud jsme ji ani neužívali!) zdemoralisují konečně v lethargii pokoje paže vojska zvyklé na čin.“ Ještě ale zřetelněji mluví pan major Babarczy dále, kde praví: „Pokud zastavatelé absolutní vlády krášlí řady vojska, zachovají v něm ducha, jenž učí zticha trpět, zticha vítězit, ducha poslušnosti; ale nechme přejít několik let, a vojsko bude záležeti z vojáků, kteří užili nebezpečných svobod obecních 2, kteří to drží za svou povinnost býti přísnou kontrolou svých představených. Tato materialní část vojska (zcela nově vynalezené pojmenování sprostých vojáků) bude skrze upomínku na spoluvládnoucí měšťanstvo zavedena k porovnáním, která je při přísných pravidlech a nedůstatcích nového svého stavu naplní mrzutostí. Vyšší stupně vojska budou také z části zajímati ony držící se za „vzdělané“ oficíry, kteří již v předešlých letech z části byli zachváceni „od ducha času.“

Z těchto od p. Babarczyho neopatrně pronešených slov pozorujeme, že přece jsou ve vojsku muozí důstojníci, kteří na konstituci drží a nepochybně myslí, že JMC. slovo své národům dané držeti bude, a kteří také nepovažují nepochybně vojsko jen za nástroj k provedení rozličných aristokratických choutek, nýbrž za obrance zákonů a vlasti, za obrance císařského trůnu, rovněž tak jak za obrance konstituce a štěstí národů. Rozumí se, že takoví důstojníci nejsou po chuti p. Babarczymu a jeho soudruhům, doufáme však, že jich jest přece dosti znamenitý počet, a že umějí náležítý rozdíl činiti mezi nesmyslnými buřiči a mezi zastavateli rozumné konstituční a právní vlády, takové vlády, jak vzdělanější národové již dávno užívají, jsouce při tom štastní i se svými panujícími rodinami.

Dále ještě vyslovuje p. spisovatel v krátkosti své obávání: „Pomysleme si - praví - tuto naši armádu od „lidumilovného sněmu“ na 4 roky služby uvedenou3 - k „spokojení myslí“ na ústavu přísahavši, v pokoji skrze mocnou „pro ukrácení úřední cesty“ od vojenské moci oddělenou žandarmerii nahraženou, při povstání skrze dobře ozbrojené „ve svaté službě vlasti“ dobře placené hromady lidu (myslí národní obranu) odstrčenou, vojenské soudnictvo „k vůli přiblížení“ s civilními soudy spojené; pak se musíme s obáváním dívati na našeho císaře -mladíka. jehož trůn jindy na starošedé skále samovlády stál, a který se nyní svěřil zrádným vlnám lásky lidu - choutky lidu atd." O konstituci praví p. B.: že prý chce patriarchální stav mezi císařem a lidem, mezi majitelem a poddaným (šlechtou a sedlákem) zrušiti a že chce upomínky rodinné (t. j. šlechtické), zděděná a dobytá práva stavů dle vzdělání a rozumu4 se různících vymazati, a tim upírati stupňovaní tvorů, které v celé přírodě pozorujeme.5 „S rozkvašením - praví p. B. dále - pozná vojsko, v němž rytířský duch ještě žije, že se šlechta, jejížto diplomy nejvíce na bojišti krví zpečetěny jsou 6 za potrestaného zločince považuje atd. s pravým křesťanstvím, které nás učí, že jsme všichni bratří a synové jednoho praotce.

Pochybujeme ostatně také, že by vojsko s rozkvašením nepozorovalo, kterak vyšší důstojnosti vojenské jenom obyčejně se pro šlechtu schovavají, kdežto ostatní buď jen sprostými zůstati neb nižšími místy při všech schopnostech a zásluhách se spokojiti musí: co by se ale tuším p. B tuze nelíbilo. Že ostatně i pan Babarczy vidí v celém liberálním snažení jen komunismus, není nic nového, v tom jemu nezadá pranic celá jeho strana, která již dávno zvyklá jest touto lacinou zbraní proti svobodě a právu bojovati. Pro zábavu konečně uvésti musíme ještě jedno místo: „Odpusťte vojákovi, když na poli zápasu politického rozvážlivě napomíná nazpátek, kdežto hajitelé „svobody“ tak odhodlaně ku předu ženou; na poli cti, na bojišti, kdežto „žoldnéř“ ku předu se žene, vidíme ony oblažovatele lidu „odhodlaně do zadu“ táhnout. Život jest přece tak pěkný!" Historie povstání maďarského nestvrzuje příliš slova p. Babarczyho, leč bychom chtěli od Kapolny k Prešpurku jmenovati „ku předu.“ Než nechme takových mrzutých upomínek. Jisto jest, že více hrdinské mysli a více pravé zmužilosti jest zapotřebí k tomu, abychom mínění své, jsouce zcela bez zbraně, zastávali proti ozbrojencům podobně smýšlejícím jako p. Babarczy, než k tomu jest hrdinství zapotřebí, když někdo kanony bombarduje ze zdaleka město, neb s regulovaným cvičeným, dobře ozbrojeným vojskem a s kanony poráží špatně ozbrojené, nepořádné, bezkanonové zástupy lidu. Či snad nepochází vojsko z té samé krve, z které my, z nás samých, nejsou oni bývalí hrdinové opět mezi námi, a nejsou oni budoucí hrdinové též mezi námi, či vězí snad teprva ve výložku ono hrdinství?

Jest to ovšem stará taktika té strany, ku které náleží p. Babarczy, oddělovati vojáka zcela od ostatních občanů a drážditi ho proti nim: tuším, že ale již nejsou časy tak daleké, kdy nebude v stavu červený neb zelený výložek děliti bratry od bratrů a syny od otců, zvláště až přijdou všichni k poznání, že rozumná konstituční vláda jest jejich všeobecný stejný prospěch. -

Důležitější jest ale spis p. majora Babarczyho z následků svých než sám v sobě. Že jest jedna strana v Rakousích, která ke hrubému absolutismu nazpět vesluje a ráda by dynastii strhla s sebou na vzdor četným slibům daným a na vzdor vlastnímu prospěchu dynastie, že tato strana má zvláště přívržence své mezi tak zvanou služebnou dvorní šlechtou atd., věděli jsme již dávno, a slyšeli jsme všechnu moudrost, kterou obsahuje spisek p. B. již dříve vykládati.

Důležité ale jest, že p. Babarczy, c.k. major, je spoluoud c.k. nejvyšší vojenské kanceláře, po boku p. hraběte Grünne a tedy v nejbližším okolí JMC., důležité jest, že takový muž vydal tiskem něco podobného, a ještě důležitější jest, že se to neupírá, nýbrž že všechny noviny pana majora Babarczyho spisovatelem této knížky jmenují, ýe sama „Reichszeitung“ též to bez obalu činí; to všechno má pro člověka znajícího vojenskou disciplinu, znajícího diplomatickou tajnostlivost, velikou významnost a váhu do sebe. Ještě více ale nabývá to všechno váhy, když víme, že v tom samém čísle „Reichszeitungu“, ve kterém stojí článek proti této brožurce a sice článek ostrý, z kterého hned vyňatky podáme, že, pravím, v tom samém čísle „ReichsezeitunguL čteme vzadu doslovně tuto zprávu, nepochybně ze „Soldatenfreundu“: „V časopisech koluje zpráva, že v nejvyšším centrálním kanceláři komandovaný major Emerich v. Babarczy, spisovatel „Vyznání vojákova“, kterýžto spis se jisté straně ovšem nelíbí, dle nejvyššího rozkazu ke svému pluku (E. H. Max cheveauxlegers) odeslán jest. Jsme splnomocněni vysloviti, že tato zpráva zcela nepravdivá jest, a že naopak major Babarczy v komonstvě JMC. na cestě v Tyrolsku se nachází."

Známo ostatně, že s JMC. jen malé komonstvo, jen několik osob na cestu se odpravilo, viděti, tedy že p. major Babarczy jest v okolí JMC příliš obyčejná a potřebná osoba.

Memůžeme se tedy uvarovati myšlénce, že se uveřejnění spisu toho nestalo bez plánu naší despotické strany a snad jmenovitě z toho ohledu, aby se tak veřejné mínění zkoumalo a snad na budoucí plány této strany připravovalo. Doufati musíme ovšem, že JMC. náš konstituční císař, který dobrovolně trůn již konstituční nastoupil, dříve ještě než dle posloupnosti řada na něm byla, a který také ústavní vládu a sice ve formě oktrojové ústavy od 4. března též dobrovolně nám potvrdil a zaručil, nedá se nikdy od známé této po tmě chodící strany despotícké ve svých slibech mýliti a na jiné cesty přiváděti.

Slyšme ostatně, kterak „Reichszeitung“ píše o tomto spisku p. Babarczyho: „Náhled p. spisovatele, že ke šťastné vládě postačitelný prostředek jest, míti velikou armádu, jest až tuze jednoduchý: Machiavelli sám nejsa přec doktrinářem, uznával přece držení samovlády za větší a těžší úkol. Rakousko ještě nezasloužilo přece tolik ostudy, kolik mu dělá p. spisovatel této brošury. Hnutí březnové nebylo přece, ať si mluví kdo chce, pouhým obyčejným vzbouřením na ulici: byl to výbuch dávno chovaných a utlačených snažení a přání. Kníže Metternich sám něco podobného očekával, ačkoli si to nemyslil tak blízko. K absolutní vládě v Rakousích bylo by zapotřebí soustavy aspoň takové, jaká jest v Rusích; ale taková soustava vlády jest spojena s nevyhnutelnými překážkami; jsme v srdci Evropy, duch západu tlačí se k nám všemi cestami, a utvořil mocnost, která se v Evropě šestou velikou mocností jmenovati může, míníme veřejné mínění. Kdo chce nad zemí i nad myslemi vládnout, musí míti ohled na veřejné mínění. Veřejné mínění žádá, aby mělo občanstvo podíl v zákonodárství, a to jest onen duch svobody, kterého nezabijí ani brošury ani bodáky. Census menší, ty neb ony přednosti, o to se nejedná, moc budou míti v rukou vždy nejmoudřejší7, ale jisto jest, že jest to myšlénka skoro bláznovská, chtíti se jen na pouhé násilí spoléhati.

„Což myslí pan spisovatel, že stav Evropy jest takový, aby mohly býti armády pouhou žandarmerií doma? Byli bychom žádostivi zvěděti, jak si myslí p. spisovatel zřízení vojska, které by docela nemělo načichnouti duchem času? Viděli jsme i ruské vojsko tímto duchem nadechnuté, a sotva mohl sultan turecký vzdáliti janičáry od ducha času. Rakouská armada jest zvyklá na poslušnost ve vojně i v pokoji, ale nejtěžší zkouška, a myslíme, že se ještě nikde nepovedla. byla by udržeti vojsko neustále v protivenství s občanstvem, z něhožto povstává, a také konečně vždy ze sebe tvoří živly moci. Pan spisovatel obrací se ve svém malém spisku velmi často k osobě JMC. samé; líto nám, že se toho dotknouti musíme, ale jeho slova ruší často povinnou úctu. Rakousko vidělo s pýchou svého mladého panovníka hrdinsky na bojišti, ono očekává od jeho vlády velikou vznešenost, všelikou ctnost, a poněvadž Jeho vznešené jméno již se jmenovalo, budiž nám dovoleno použiti zde jednoho místa, které pravil Cicero k Juliovi Caesaru: „Ze všech tvých ctností, Caesare! jest pravdivost nejpěknejší, smrtelníci se skrze ní stanou rovni bohům. Ve tvé vznešenosti není nic vyššího, než že můžeš býti pravdomluvným, a v tvé přirozenosti není nic šlechetnějšího, než tvá vůle, že jím chceš býti.“

Takto píše skutečně „Reichszeitung“ v čísle 238, ve které jistě by nikdo podobné řeči nehledal. Jestli pak mnohému z našich čtenářů čtoucímu toto nezdálo se jako by četl z hrobu vstalé zapovězené „Národní Noviny“?

Ovšem ministerstvo musilo nás nechat strany příliš upřímného spisku p. Babarczyho upokojiti, k tomu ještě davá p. Babarczy příliš zjevně nechuť svou k nynějším některým „demokratícko-plebejským“ ministrům a vůbec ke všemu úřednictvu na jevo, které od té doby, co uniformy a kordy nosí a veliké platy dostává, není ve velké lásce u mnohých „ochranců vlasti a pořádku“: a proto musila „Reichszeitung“ vypáliti svůj liberální článek proti p. Babarczymu ve jménu ministerstva.

My však musíme se ve svém srdci tázati, jaký jest vlastně rozdíl mezi p. Babarczym a nynějším ministerstvem? Pan Babarczy praví zjevně, aby se zavedla absolutní vojenská vláda, ale aby se jednotlivým zemím ponechaly jejich zvláštnosti. - Naše ministerstvo mluví sice o budoucí konstituci, skutečně ale vede posud vždy absolutní vojenskou vládu bez vyhlídky, kdy by asi přestati měla, a k tomu ještě celou říši bez ohledu centralisuje a všechny národy proti sobě popouzí.

A jaký jest mezi oběma stranami rozdíl v moci? S panem Babarczym drží alespoň upřímně čast důstojnictva vojenského, šlechty a vyššího kněžstva a vyššího úřednictva: s nynějším ministerstvem nedrží jen jistý druh lidí, který s každou vládou drží a proto se nepočítá upřímně ale nikdo. Tak stojí věci - co bude dál, jen Bůh sám věděti může.

Poznámky[editovat]

1 Pan spisovatel, který se jinak dle mody celé jeho strany dělá nábožným, říznul se zde znamenitě se svým porovnáním, stavě totiž strom poznání jakožto něco dobrého naproti stromu vzbouření, co zlé věci. Jak známo byl strom poznání v ráji (dle učení křesťanského) příčinou všeho zlého na světě, neboť bez něho byli by Adam a Eva nehřešili, my bychom byli jak anjelé a tudy bychom snad také nedělali žádné revoluce a snad bychom ani nechtěli žádnou konstituci.

2 Tím, že p. Bach vyloučil všechny 1 z.. stř. direktní daně neplatící z hlasování v obcích, zamezíl to, čeho se p. Babarczy obává: vojáci budou se bráti jen z těch tříd, kteří nezakusili svobodv obce.

3 Aby vojáci jen 4 leta sloužili, čehož se p. B. proto tak obává. poněvadž by pak nemožné bylo vštípiti do vojska onoho ducha, který je od veškerého jiného občanstva odděluje.

4 Tu slyšime ponejprv, že mají bývalé vrchnosti také napořád více rozumu než my obyčejní plebejové - věc to která až posud v celém světě na dobrý důkaz čeká.

5 Ne dosti na tom, tedy šlechta jest dle učení p. B dokonce jiný stupeň tvorů než my ostatní, z čehož pozorujeme, jak upřímně to ona strana. která na nás nyní posílá liguriánské misionáře, myslí

6 Ku př. Lola Montez, hraběnka Lansfeldská.

7 Pamatujte si to tedy, a zřizujte školy, abyste byli moudří!