Články ze Slovana/Poturčenec horší než turek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poturčenec horší než turek
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Slovan, 1850 - 1851
Licence: PD old 70

aneb
klubíčko Ariadnino vedoucí po tmavých katakombách Vídeňského Denníka.

H. B Aby se mohli čtenářové naší o svátcích trochu zasmát, (k zlosti zajisté již ani tyto věci nejsou) přivazujeme tuto k letošním jesličkám jednoho dopisovatele Víd. Den. ze Slovenska. Jest to ten skvostný exemplář, jenž tam dopisuje pod znamením mathematického kořínku, a proti kterému již dřive vystoupil náš dopisovatel, jenom že jsme teukrate, nemajíce zde v tiskárně ono znaménko, latinským V jej poznamenali. Doufáme, že nám vážené čtenářstvo naše učiní tu radost, aby si s pozorností přečtlo dopis onoho hrdiny, který umístěn jest po zákazu Slovana na Slovensku v č. 136. Víd. Den. a který tuto celý doslovně klademe. Zní takto:

„Ze Slovenska. Zápověď „Slovana“ na Slovensku považujeme my Slováci za nutnou potřebu nynějška a za důsledný účinek politického systemu naší vlády. Žádný toho tajiti nemůže, že zvláště v posledních časích „Slovan“ nejinak sobě počínal než jako známé radikální časopisy před říjnem 1848tým ve Vídni a maďarské a „slovácké“ noviny, před vypuknutím maďarského odboje. Netřeba nám ani čísti mezi řádky; neboť zjevně prohlašuje „Slovan“ nemožnost státního bytí Rakouska, každé hnutí vlády co reakci, mužům o udržení mocnářství zasloužilým se posmívá. Zjevné a nepoctivé revolucionáře poukazuje na cestu propasti. Důkaz to, kam vede vrhnutí se v náruč zásadam bořícím. Havlíčkovi se již nic nelíbí; každý, kdo nějaké moci požívá - zdá se mu býti nepřítelem svobody, odpůrcem Slovanstva, zrádcem principu liberálního. On vždy hlásá, že chce a zastává pravdu, jakoby mimo něho nestávalo již pražádné pravdy, nijakého práva a „Slovan“ jakoby novým měl se státi zákonem století devatenáctého! - I uvěřil by snad některý duchem slabý, že povstal apoštol nový na české půdě, kdyby náhledy „Slovana“ nebyly tak jednostranné, jeho výrazy mnohdy tak sprosté a cynické, jeho kritika co písek mělká a nade vše to, kdyby neprovíval všecky posud vyšlé svazky časopisu tohoto duch nadutosti a opravdové despotické libovolnosti. Při tom všem lichotí to p. Havlíčkovi, že se opírá vláda zásadám jeho klamným, k jakým se i Mazzini i LedruRollin i Košuth i všichni despotové noví přiznávali a posud přiznávají; - vidí v tom p. H. mučednictví, když jej ženou z města do města, by nepustilo símě jeho půdy v lidu, k větší vždy dokonalosti duchem času p. Havlíčkovi protivným pokračujícím. Ihned se odvolává na onen věk žití Kristova, na dobu prvního křesťanství, tak jakoby jeho výroky srovnávaly se s pravdou Kristovou, s pravdou apoštolskou. I vězte p. Havlíčku, že jest pravda starší než Vy a Vaše brojení toliko podkopávání její! Za časů oněch, když křesťanství do života bylo uváděno, možné ano přirozené bylo pronásledování učitelů božských - tak jako za našich časů přirozené jest protivenství proti falešným prorokům a klamným hlasatelům pravdy. Neboť vyšinouc se člověčenstvo jedenkráte na dráhu osvěty a pravdy křesťanské, pokračuje a vyvinuje se v duchu tom i nemožno tedy, aby v nynější době stalo se protivníkem pravdy a jeji zastavatelů. Zoufati nesmíme na duchu křesťanstva -a všechny špamprnády, jakých již „Slovan“ na svět přivedl, nebudou v stavu, zdravou mysl národu českoslovanského opíti a sílu národní jeho zničiti. - Co se nás týče, nezapovídali bychom Slovana, poněvadž se sám poráží. Každý vyšlý svazek zabije předešlý. Co národu prakticky prospívá, to u něho nenalezá obliby a jestli se p. H. vždy vychloubá, že se jeho „Slovan“ hojně odebírá a čte -může být ujištěn, že nepůsobí ani za mák, leda ze v nedospělém politickém rozumu tu onde rozeseje nespokojenost a lehkovážnost; tak jako každá komedie více lidí přivábí, nežli každá jiná vážná a tichá demonstrace občanská.

My Slováci máme vážnější úlohu nežli hašteřit se o to, jestli jsou zákony našeho ministerstva podle formy staré čili nové. Jsouce pevně přesvědčeni, že chce zbudovati vláda mocnářství na základě ústavy a rovnoprávnosti, bez vší pochybnosti k tomu přispíváme, aby úloha ta se podařila. Kdo že pro Bůh! by mohl mysliti, že jsou Hanrich, Attems, Kozáček, Hlaváč a j. zpátečníci, sloužíce státu a národu podle nynějšího systemu politického. Jsou naše školy národní a učeliště nově zřízené lží? Komu se smí ukřivdit od úřadů, jemuž by volno nestálo o své právo se ucházeti? Komu se klade překážka v pěstováni řeči a národnosti své? - Nechť nám zodpovídá p. H. tyto otázky. My však nehledíce ani v pravo ani v levo, budeme pokračovati na přímé cestě, již uznáváme za nejlepší."

Tolik jest tedy slov dopisovatele, který „kráčí na přímé cestě“ a vyzývá nás, abychom mu zodpovídali jeho otázky. Jsouce tedy tentokrát při zvláště dobré chuti, učiníme ještě více nez co si žádá tento „na přímé cestě kráčející“ hrdina, a zodpovídáme mu i to, nač se ani neptal. Řekněme mu tedy napřed, že on jest konceptní adjunkt u hr. Attemsa v Prešpurku, vysloužilý spoluoud známé nejkrajnější levice Slovanské Lípy v Praze. Chtěl-li by, abychom mu zodpovídali ještě jiné otázky, ku příkladu jak se jmenuje, neb strany jistého odjezdu z Prahy atd., atd., ať se nás jen zeptá. Na každý způsob ale jest on plnokrevný Čecháček, jenž se žlutým prýmkem za naději slouží." A jak mu to pěkně sluší „My Slováci“ sem, „My Slováci“ tam, jak se to hezky píše z pozastolíka v kanceláři Prešpurského komisariatu ve jménu celého Slovenska! To jsou „ty přímé cesty!“

Čtenaři čtouce v tomto dopisu tak z vysoka pronešené potupné úsudky o panu Havlíčkovi, sotva mi budou věřit, kdybych jim řekl, že pan Havlíček ještě r. 1849 tumuto vznešenému tupiteli svému dal na jeho žádost několik zlatých na cestu do Slovenska a přece je to pravda. Ale tak to chce tento svět a od jakých lidí se člověk časem svým musí nechat poučovat, vidíme nejlépe z toho, když tento dopisovatel na počátku svého dopisu praví: „my Slováci považujeme zápověď Slovana na Slovensku za nutnou potřebu“ a v prostředku zas téhož dopisu praví: „co se nás týče, nezapovídali bychom Slovana.“ Takový človíček potom, který, jak z toho viděti jest, posadí se na vysokou stolici, hází okolo sebe falešnými proroky, vede politiku a vyčítá nám mělkost, jednostrannost atd. atd. Člověk neví věru, má-li se zlobit neb smát, zlobit nad nicotou povahy lidské a smát se, že strana vládní nenachází jiných rytířů.

Nový způsob mluvení, dle kterého dopisovatel onen nazývá Mazziniho, Ledru-Rollina a Košutha „novými despoty“, není posud ve světě obyčejný, až posud má ještě slovo despot jiný význam. Mne sice také nazývá despotem, poněvadž jsem ale posud žádnou ústavu nezrušil, žádného v obležení nedržím a také nikoho nutiti ani nemohu ani nemíním, aby moje smýšlení za pravé držel, myslím si snad, že slovo despot znamená ve Víd. Den. jen tolik, co demokrat. Když ale jeden svazek Slovana druhý poráží, když Slovan za mák nepůsobí, nač proti němu vláda tak starostlivě brojí? K čemu ty útraty?

Slováci prý mají vážnější úlohu nežli hašteřiti se, jsou-li zákony dle nové neb dle staré formy, aj. aj, maličkost - nepochybně tedy tato vážnější úloha Slováků jest, aby živili takové praktikanty, jako jest p. spisovatel! Ostatně škoda věru slov proti takovým, kterým beztoho z každého slova jejich čpí přetvářka, poněvadž se nutí zastávati nyní zásady cizí. Smutné jest to podívání, když lidé, kteří r. 1848 nám škodili dětinským radikalismem beze všeho plánu, nyní zase se stali vojskem poslušným reakce. Zapotřebí jest ale odhalovati takovým rytířům visíry ještě v čas, a zameziti jim tak cestu, aby časem svým až se vítr obrátí, nemohli zase nazpět do řádu liberálního. Učinili jsme si proto pevně, že každého dopisovatele do Víd. Den., jehožto jméno vypátrati se nám poštěstí, jmenovati budeme časem svým veřejně: neboť lehce jest bez udání svého jména všelicos do světa pouštěti, ale zapotřebí jest v časech takových jako jsou naše, aby každý, za to co mluví, jménem svým se zaručil a aby si nikdo nemohl na obou stranách místečko pro sebe ohřívati.