Články ze Slovana/Nábožní mužové a vlastenci

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (49)	Nábožní mužové a vlastenci	Pozorovatel politický (50)

Údaje o textu
Titulek:	Nábožní mužové a vlastenci
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B Nade všechnu pochybnost jsou dva nejmocnější spolky na tomto světě církev a stát. Méně neb více nepatří jim ovšem ani jméno spolků neb společnosti, protože obyčejně první vlastnost každého spolku, totiž dobrovolné přistupování údů a volné zas vystupování jim chybí. Kdo ku př. z nás může říci, že dobrovolně ze své vlastní náklonnosti stal se občanem státu rakouského? kdo může říci, že z vlastního přesvědčení přistoupil k té neb jiné církvi? - Obyčejně se drží každý té církve, ve které byl narozen a musí zůstati v tom státu, ve kterém uzřel světlo světa. Nevyhnutelný následek toho pak jest, že veliká čásť lidstva ani k církvi ani k státu svému nejmenší náklonnosti necítí a ne jinak se k nim chová jako k věci cizé, Ihostejné. Není ani zapotřebí dokazovati příliš, že za našich časů nenacházíme ani tu vřelou oddanost a obětovnost pro vyznání církevní, o jaké nám dějiny v jiných dobách patrné důkazy podávají, ani to vznešené vlastenectví, s kterým ku př. obyvatelé mnohých starých republik všechno své jmění, ano život obětovali milému státu svému. Příčiny toho jsou velmi přirozené a patrné.

Čím méně ale za našich dob nacházíme pravého a upřímného vlastenectví, čím méně víra od každého veřejně vyznávana zakotvena jest také v jeho srdci: tím více zas jest lidí, kteří v náboženství a ve vlastenectví jako v každém jiném zboží špekulují, užívajíce obojího co nástrojů k dosažení těch účelů, kterým buď z osobní chuti neb za mzdu slouží. Nic není záhubnějšího jak pro náboženství tak pro stát, jako právě toto: neboť tím teprva hyne poslední pravá oddanost k státu a k církvi, a ani stát ani církev žádná nemůže se udržeti bez upřímné oddanosti alespoň některé značnější části svých spoluúdů. Příkladů na to máme v dějinách množství, a abychom jen na jeden z každé strany ukázali, vizme víru starých Římanův a jejich stát. Pokavad staří Římané skutečně byli oddaní státu svému a obětovní pro jeho dobro, vzrůstaly jich moc a jejich stát rok od roku, až konečně se stali prvním a nejmocnějším národem ve světě. Poddané jejich provincie, třeba byly měly touhu po předešlé národnosti, přece zas skrze moudré vladaření Římanů nabývaly mnohých dobrých a užitečných ústavů, kterých by byly v neodvislosti nedosáhly. Když ale poznenáhla počalo tratiti se staré vlastenectví Římanů, když občanstvo římské nemravnostmi despotie zkažené svrhlo se sebe všechen soucit pro všeobecné dobré: tu počalo zhýralé vojsko vládnouti, shazovati a ustanovovati despotické císaře, kteří rozumí se samo sebou, nemohli na uzdě udržeti ty, kteří jim byli na trůn dopomohli. Tak klesal stát římský ustavičně, až konečně úplně vymizel se světa a jenom již co historický obraz se připominá.

To samé platí o náboženství jejich. Pokavad bylo opravdivě předmětem vnitřní úcty všech, potud měli bohové jejich moc na mysli lidské. Jakmile počalo býti ale náboženství pouhým nástrojem proti sprostému lidu, pouhou uzdou, kterou menší počet vyšších stavův udržovati chtěl v poslušnosti větší počet nižších, jakmile vyšší stavové i samo kněžstvo přestalo vnitřně věřiti v to náboženství, které se ukazovalo a hlásalo veřejně lidu, jakmile nadutí císařové despotičtí počali sami sebe od lidu za pravé bohy nechat ctíti, od té doby klesla také u lidu víra v staré bohy, klesala vždy více, až konečně nastala všeobecná nevázanost, po jejímžto vysílení se zakotvily zase v lidu víry jiné, víry vroucnější, nezneužívající Boha za nástroj svých výdělků, nezkažené ještě mrzkým světoziskem.

Něco podobného pozorujeme již také za našich časův a vidíme s mnoha stran velebné idey náboženství i státu zneužívati k privátním účelům jistých osob, jistých rodin, jistých stavů. Poněvadž však za našich dob také idea národnosti jakožto od státu oddělená se vyskytuje, kterážto za starých časů vždy se státem se spojovala: tedy jest tato idea národnosti třetí živel vedle státu a náboženství takto zneužívaný. Pozorujemeť přerozmanité obchody, které se za našich dnů provozují s těmito ideami: jak některý takový spekulant na někom zpozoruje, že by v srdci svém upřímně oddán byl některé z těchto vznešených myšlének, již hned zachytí se svými drápy za tuto upřímnou oddanost a pospíší si nasaditi do ní semene své spekulace.

Jsouť zvláště tři strany za našich dob které vidíme takovým způsobem kořistiti z národnosti, ze státu a z náboženství a zneužívati je za prostředek k dosažení svých vlastních samosvojských účelův, a sice despotická, hierarchická a aristokratická strana. Každá z nich užívá podle okolnosti buď výhradně jednoho, neb i všech tří prostředků.

Tu máte despotickou stranu, které vlastně ani nic nezáleží na osobě a na rodině panující, která dnes jedné a zítra druhé dynastii oddána bude, vždy jen proto, poněvadž pod firmou té rodiny ona sama panovati a kořistiti chce z poddaných: tato strana, aby udržela oelý národ ve svém poslušenství, napne všechny síly a všechny prostředky. Nad těmi, kteří žádných tendencí nemají, bude panovati hrůzou a strachem, aneb chytřejší z nich učiní spoluužívateli svého zisku. Ty však, kteří oddáni jsou jednomu neb druhému ze svrchu udaných vznešených zájmů, bude chytati za tyto. Nábožným řekne, že Bůh poroučí poslušnost k vrchnostem neobmezenou, ať jsou dobré neb zlé, že jenom moc jejich udržeti může v tomto prý zkaženém čase úctu k náboženství, a že to jest takový účel jejich absolutismu, a aby tedy oni podporovali jejich vládu, chtějí li udržeti církev. Těm, kteří zahořeli pro národnost, pro zachování a zvelebení národu svého, těm zase budou dokazovati, že národnost jejich bez ochrany vlády musí padnouti za oběť mocnejším a nepříznivým sousedům, že jenom pomocí vlády jejich může vykvésti národnost atd. Těm, kteří jsou oddaní státu, řeknou zas, že také oni jen mají na zřeteli udržení celosti státu, že stát nyní jen pod silnou (absolutní) vládou udržeti se může, že by bez silné vlády jednotlivé strany jej rozdrobily a oslabily atd. A takovým způsobem najdou i mezi těmi mnoho podporovatelů, kteří nejsou přátelé absolutismu, kteří však zvyklí nejsou samostatně mysliti, a pravdu od nepravdy lehce rozeznávati.

Strana hierarchická, která zase nad národem panovati chce pomocí víry, bude rovněž tak dokazovati, že bez pevné hierarchie neobstojí pravé náboženství, že národnost jen skrze ně se udrží, ze stát bez jejich pomoci klesne atd.

Strana aristokratická konečně tím samým způsobem jako předešlé bude hájiti svůj prospěch. Ačkoli jí kromě udržení svých stavovských předností na ničem jiném mnoho nezáleží, ačkoli hotova jest za své privilegie i stát, i cirkev i národnost opustiti1: bude přece ubezpečovati, že jen vyšší stavové mchou udržeti a k platnosti přivésti národnost, že jim záleží hlavně na udržení státu a že jen oni mohou a chtí k tomu účelu nésti veliké oběti atd. atd.

Poslední konec všeho toho bude: Chcete-li udržeti své náboženství, svou národnost, svůj stát, musíte především udržeti náš absolutismus, naši hierarchii, naši aristokratii.

K rozjímaní tomuto přivedl nás článek v jednom známém českém časopisu Vídeňském, který sebe vydává za orgán jisté prý konservativní české strany, o které ale posud svět nic nevěděl, ale kde by byla, ani co by byla učinila, ani jaké zásady by měla, ani jaké a které osoby by k ní náležely. Víme sice, že jisté osoby, náleževsí dříve k národní české straně, od té doby, co nynější vláda pevně stojí a v moci jest, k ní se přidaly: jakým právem se ale přívrženci a vychvalovatelé nynější vlády konservativní stranou jmenovati mohou, to nepochopí jistě nikdo, jenž zběhlý jest poněkud ve významu slova konservativní.

Avšak méně jde o to. Časopis ten ale tou samou taktikou, jakou jsme svrchu popsali, namáhá se prodávati své politické málo hledané zásady. Věda dobře, že literární spojení všech tří větví národu našeho totiž Čechů, Moravanův a Slováků v jeden literární celek, jest největší touha všech, kterým záleží na zachování a zvelebení naší národnosti, zakrývá se hned onen časopis do tohoto širokého pláště a clice nám pod ním připašovati hodnou částku svého „dobrého smýšlení.“ Hořekuje především nad tím, že prý mezi pospolitým lidem v Moravě a na Slovensku panuje taková nechuť proti Čechům2 a patrá zarmouceně po příčinách této smutné okolnosti. Jak jinak konečně, než že hlavní příčina toho jest „předně foederativní a za druhé německo-radikální politika strany v Čechách první slovo vedoucí.“ Vídeňský Denník (neb že o tom mluvíme, poznal jistě kazdý) mluví dále o této věci doslovně takto:

„Směr, který v nejhovějších dobách v Čechách barvou národní byl obarven, jest nade vší pochybnost co do ducha a podstaty prostě německý a sice nepomýlíme pranic, když dodáme Rottkovský. Slovanského v něm věru ani za mák není. To vědí velmi dobře v Moravě i ve Slovensku a prohlížejí velmi jasně, kam by srovnání s takovou politikou posléze je vedlo. V Moravě i ve Slezku jest duch mírnější, slovanštější domovem, jednak pro větší vliv náboženství, jednak ale proto, že vzdělanci na obou těchto stranách nahlížejí, že jen úsilným pracováním o vzdělání lidu prostředky domácími dovedou povznésti národnost svou k většímu a trvanlivějšímu květu a platnosti. Odtud tamní nechuť proti Čechům, mezi kterýmiž pro ustavičný křik, že celý národ smýšlí jako jeho samozvaný vůdce, posud nemohli dobře rozeznati strany jiné nez radikalní a proticírkevní.“

Jak se tak může někdy člověk neb časopis podřeknout! Jindy pořád, že děláme ostudu, že se za nás stydí, že již dávno jsou lidé přesvědčení o nepřiměřenosti našich zásad: a tentokrát přece nás jmenují „stranou v Čechách prvníslovo vedoucí!“ (Nebyli by chybili ostatně, kdyby byli řekli „jedině slovo vedoucí,“ neb jiný již nikdo slovo nevede za příčinou obležení.)

A jak po šlacích chytře - na Vídeňana! jmenují zásady naše německé a Rottkovské! Rotteck jest známý nepřítel Slovanův a o Češích jest známo, že se u nich slovem „německý“ od jakživa nikdo nerekomandoval. Řekněme jim tedy, že to všechno, co liberální strana chce, jest pouhý německý vynález a ještě k tomu Rottkův. Svoboda tisku - pouhá německá fantasie, sněmy - německý vynález, porotní soudy - z tech čpí Rotteck, neodvislost soudů - samá němčina, vláda bez obležení -německá fantasie, málo vojska a dobré školy - německá filosofie, národní vláda a řízení - pouhé to němectví atd. Po chvíli nebožtík pan Rotteck také vymyslil severoamerickou ústavu a francouzskou revoluci a na jeho radu zavedli v Angličanech parlament a svobodu tisku!

Což s takovými německými věcmi pro Slovany, pro takový mírný, poslušný lid! Mírnost a poslušnost, to jest ten pravý ráz slovanský, to jest naše chlouba! Té se držte, chcete li zachovat národnost, chcete-li udržet ve spojení Moravu a Slovensko, neboť tam jest lid zvláště mírný a poslušný - to jest slovanský. Ale fellah v Egyptě jest také mírný, a Kytajci jsou mírní a mnoho jiných národů v Asii a Africe s námi zápasí o palmu této slovanské mírnosti. Čím jest to, že také mezi těmi Rottkovský duch tak málo se rozšířil? -

Poznámky

1 Jako toho v historii důkazy máme, že některé rodiny již několikráte ze světských ohledů náboženství změnily, že několika státům i nepřátelským po sobě sloužily, že národnost dle panující mocnosti též několikráte proměnily. Red.

2 Na Slovensku mezi pospolitým lidem nic takového žádný nepozoroval Red.