Články ze Slovana/Hlas ze Slovenska o centralisaci a foederaci

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (28)	Hlas ze Slovenska o centralisaci a foederaci	Pozorovatel politický (29)

Údaje o textu
Titulek:	Články ze Slovana
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H B. Tyto dni byl vytištěn ve Víd. Den. článek velmi obšírný pod tímto nazvem bez všelikého udání jména spisovatele. Redakce Víd. Den. nazývá ten članek „důležitý dokument k poznání obecného smýšlení na Slovensku“ a praví, že jest psan od „jednoho z nejpřednějších obranců národnosti slovenské.“ Důležitým dokumentem nazývá red. Víd. Den. tento článek nepochybně jen proto, že vlastně neobsahuje v sobě mnoho jiného než samé nadávky na redaktora Slovana, a zajisté nese článek již na sobě patrně ráz pouhé osobní zášti a žluče, neboť se tam jméno Havlíček asi 110! opakuje, a totiž asi 90 celé vypsané, tak že na první pohled se to zdá být nějaký rodokmen rodiny Havlíčkovské. Co se obecného smýšlení na Slovensku týče, nemáme ovšem žádný barometr neb thermometer, poněvadž ale Slovan dle bezpečných statistických vědomostí asi desetkrát tolik odběratelů na Slovensku má než Víd. Den., zdálo by se podle toho, že Slovan více a lépe může mluvit o obecném smýšlení na Slovensku než Víd. Den.

Z celého článku čpí vlastně jenom jedovatá nechuť proti jednomu společnému spisovnímu jazyku na Slovensku a charakteristické jest pro Víd. Den., že tento článek přece přijal, ačkoli také Víd. Den. jest pro společný spisovní jazyk a že tedy v tomto ohledu raději svou tendenci za oběť přinesl, jen když za to mohl jméno H. hodně smradlavou horáckou bryndzou nechat poházeti.

Pan spisovatel hází sice ve svém článku tak ustavičně krví prolitou atd. že si jej čtenář jinak představiti nemůže než nosícího na pasu samé skalpy a lebky potlučených Maďarů, spícího na matraci vycpané jenom kníry vlastnoručně zaškrcených Košutů a píšícího jen na kožich vlastnoručně zastřelených maďarských generálů; divno tedy nanejvýš, že takový hrdina alespoň tolik zmužilosti nemá, aby se pod to, co napíše, nebál neb nestyděl také jméno své postavit. Pochopujeme sice, že na tom pranic nezáleží, která osoba sepsala myšlénky vědecké neb zábavné, ale nepochopujeme, kterak pořádný člověk potají jinému všeliké hanebnosti připisovati a vlastniti může. Neboť viním-li koho; musím se mu co muž naproti postaviti, a poněvadž spisovatel tohoto Hlasu ze Slovenska nevede se mnou pouze politickou hádku, nýbrž také osobě mé všelikých nectných vlastností připisuje, pročež jej vyzývám, aby veřejně své jméno udal. Potom budu jistě vstavu na celý jeho článek dokonale mu odpovědít, a zvláště v tom pádu, jestli spisovatelem jeho jest skutečně ten, o kterém se s velikou jistotou toho domýšlím.

Na ten čas vyvrátíme zde jen zcela v krátkosti hlavnější sady jeho článku, který se, jak se dovídáme, ve zvláštních otiscích má na Slovensku rozšiřovati.

Již brzy na pcčátku stojí tato pamětihodná slova: „Pan Havlíček hází milostným okem po Slovensku a na Slovensku všelikdo jest, kdo svůj interes v tom pohledu vidí: odtud to atd.“ Kdyby byl p. H. nějakým velemocným cárem nebo Rothšildem, aby si mohl na Slovensku neb kdekoli uplatiti svou stranu, byla by snad slova tato na svém místě; takto ale nemůže p. H. na ten čas nikomu na Slovensku něčím jiným leč svými myšlénkami posloužiti, více tedy než směšné jest, mluviti o tom, že by někdo na Slovensku v milostném! pohledu p. H. svůj užitek viděti mohl, a jestli kdy může se v tomto pádu říci, že kdo s námi na Slovensku neb kdekoli jinde ve smýšlení sympathisuje, jistě to jenom pro věc známou a beze všelikých ohledů činí, neboť nemáme moci bychom jej dohodili za úředníka, za professora atd. jako se to s pěstovateli jiných časopisů stává, kteřížto časopisové přece proto jen souchotinářský život vedou.

Celé umění nejmenovaného pána jest eskamotáže slov foederace a maďarství, která u něho synonima jsou. Napřed si sám udělá ze slova foederace takového hastroše a strašáka, jak se mu líbí (ku př. praví, že foederace musí býti zosnovaná na historických právech jednotlivých zemí a korun!!) a potom straší s timto vlastním produktem - politické děti! Třetí slovo jeho jest vždycky, že p. H. s Maďary sympathisoval v roku 1849, že radil Slovákům, aby drželi s Maďary (totiž raději s Maďary než s Němci, když jiné pomoci není,) že nazval Maďary šlechetným národem! tak že by věru někdo, který Národní Noviny a Slovana nikdy nečetl, ještě mysliti mohl, že p. H. jest jen nějaký za svornostu přestrojený Maďar neb z Kiutahie vyslaný tajný špehoun neb agent. A celá věc jest, že p. H. nikdy není tak dalece zaslepený vztekem na Maďary neb Němce, aby proto nepozoroval ruku, sáhající pomalounku na naši svobodu a konstituci.

Jestli jest někdo, jenž ani Maďarům ani Němcům, ani vůbec kterému jinému národu nad svým národem žádné nadpráví nikdy nepřizná, jsem to zajisté já a verše králodvorského rukopisu: „Mrzkost jest poroba Hospodinu, hřích v porobu samochtíc dát šiju“ byly vždy a jsou ještě posud hlavním pravidlem mým.

Avšak každá politika, ačkoli vždy směřuje ke svému pravému účelu, vždy se také říditi musí dle okamžitých okolností. K okamžitým okolnostem náleží nyní na Slovensku, že vláda centrální pod pláštěm rovnoprávnosti chce germanisovat, t. j. vytrhnout Slováky z vlivu maďarisace a hoditi do proudu němectví, který již přes 200 let důsledně ale pomalu jiné národy v Rakousích podemílá. Nedejme se povrchností šálit, nahlížejme, že vlastně teprva nyní po poražce mocných Maďarů, o kterou se vláda již několikrát nadarmo pokusila, otevřena jest pravá brána germanisace. Vladě nyní především na tom záležeti musí, seslabiti Maďary: že se na Slovensku a také u jiných národů v Uhřich usazují maďaroni za úředníky a vůbec maďarstvu jakoby nadržuje, děje se dílem proto, aby se tito národové ze vzteku a strachu před zmaďařením nadháněli tím jistěji na žádoucí poněmčení (viz Rusíny!) Dílem však také skutecně sem tam staré maďarství dovede centrální vládu obelstíti a tu i tam sobě kus starého pole zachovati. Kdyžby ale Slováci, rozumějíce této taktice, co liška nad lišku dělali sem tam demonstraci, že raději chtí pomaďaření než poněmčení: tu předce jest patrno, že by vláda desetkrát raději nechala Slovákům Slovanství jejich, než by dopustila zmaďaření a skrze to posilnění Maďarů, a tím patrnou nemožnost germanisace v budoucnosti.

Jest to sice smutná věc, když musí člověk svou politiku po lopatě podávat a tím vlastně účinek její sám pokazit: avšak za to alespoň neznámý pán vidí, proč my každého Maďara na potkaní nekamenujeme.

Všechno marné lání neznámého pána proti foederaci zacpeme tím jediným vyřknutím, že foederace žádá pokud možná největší samostatnost každého ve svém domově; a jeho špinavé reči o naší česko-korunní kmenové pýše a zištnosti porazíme zase tím jediným vyřknutím, že jakožto praví foederalisté a ctitelé každé vlastní vůle nic proti tomu nemáme, ba toho si žádáme, aby Slovensko bylo zcela samostatnou korunní zemí a foederativní jednotkou, tak jako bychoin i Moravě dle našeho individualního přesvědčení to samé právo rádi uznali: neboť jedině na té cestě můžeme míti pevnou naději, že se časem svým ve všech těchto tří zemích národu česko-slovanského tím vřelejší touha po spojení ukáže, což se stane tenkrat, až pomine sesláblý již beztoho vliv jistých agitatorů, kterým se více líbí, aby oni sami hráli v malém role jistých mohikánských kacíků, nežli aby jejich národ sám se stal mohutným a opravdivě neodvislým. Výčitka neznámého pána, že jsem tupil Slovensko a Slovenské muže, že jsem jejich zásluhy zmenšoval atd., jest mi právě velmi vhod, neboť dokazuje, že jsem Slovákům nepochleboval, nýbrž upřímně s nimi jednal a jim třeba i nepřijemnou pravdu povědíti se neostýchal, jakož jsem vždy podstatnými důvody své mínění opíral. Ostatně ví beztoho každý, co na věci jest; neznámý pán považuje nepochybně sebe a několik svých kamarádů za slovenský národ: mně alespoň nikdy nenapadlo vytýkati někomu, když mne tupil, že tupí český národ.

Že naše foederace ještě nikdy života nezakusila a neviděla, jak praví neznámý pán, jest poněkud svatá pravda, jen že se ta námitka může dělati každému novému pokroku, pokavad ještě do života nevstoupil. Vidíme ve svobodných státech mnoho let strany politické bojovati duševně o jisté nové zřízení, až se konečně provede. Neznámý pán zdá se býti tedy nějaký quietista, jehož zásada jest nechati svět běžeti jak běží, sice by nemohl tvrditi, že to, co ještě života nezakusilo, také nikdy života nezakusí. Kdybych věděl, jak on stár jest, mohl bych i jemu udati tu dobu, ve které on ještě života nezakusil a to přec upírati nebude, že nyní žije!!

Takové řeči, jako že nikoli theorie, nýbrž jen meč mohl navrátiti Slovensku právo, jsou pouhý vítr: meč není bez theorie nic než kus železa, Napoleon a Žižka nepřemáhali nepřátele mečem, nýbrž theorií, svým rozumem, jenž uměl meče jak náleželo a kdy náleželo použíti.

Tvrzení časté neznámého pána, že já Slovensko neznám, bylo by snad více na svém místě, kdyby Slovensko leželo někde na měsíci: aneb snad myslí on, že žádný jiný Slovensko znáti nemuže, nežli kdo tam jest v některé vesnici evang. farářem? Má snad jen sám neznámý pán monopol známosti Slovenska?

Pro tu část obecenstva, která nemá příležitost přečísti si tento Hlas ve Víd. Den., dodáváme jen pro charakteristiku neznámého p. spisovatele, že se bojí, jestli prý národ na Slovensku ke konstitučnosti jak náleží připraven jest a nazývá naše zásady velmi opovržlivě nezralými francouzskoněmeckými theoriemi. Ej! milý haranguisto studentstva Pražského v červnu 1848! tak hluboko již spadl thermometr tvého liberalismu? -

Na ostatní tedy odpovíme až neznámý pán udá veřejně své jméno, kterému se jistě všichni velice podiví. Prozatím napovíme obecenstvu, že jméno toto obsahuje šest písmen.