Články z Národních novin/Proti shromáždění biskupů rakouských

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Obrana liberálně-národní strany	Proti shromáždění biskupů rakouských	Nová knížka od hraběte Lva Thuna

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Proti shromáždění biskupů rakouských
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

(N. N. dne 6. července 1849.)

H. B. - Šťastnou náhodou mohli jsme v č. 141. N. N. zvědavému obecenstvu ještě v čas podati celý spis biskupů ve Vídni shromážděných, kterýmžto oslovují po ukončených poradách své věřící duše. My jsme již kolikráte měli příležitost se vyjádřiti, že nic dobrého a užitečného neočekáváme od těchto porad, a nynější jejich pastýřský list dokazuje již zcela zjevně, že se nadarmo ve Vídni shromáždili, a jestli ne nadarmo, jistě na škodu náboženství.

Mohlo se přece oěekávati, že náš neobyčejný čas i na biskupech nějakou změnu způsobil, že i oni budou trochu upřímněji a skutkem (ne pouhým kázáním a slovy) vyhledávati království Božího, jehožto dobrotu nám ostatním tak výmluvně vychvalují: - ale nic podobného jsme v jejich listu neshledali.

My na tentokrát chceme k tomuto pastýřskému listu jen některá poznamenání učiniti, a objasniti mnohá nepravá nekatolická mínění v něm pronešená.

Již počátek nadutostí světskou hrubě zavání, vzdálen jsa pravé křesťanské pokory: páni biskupové nám vyřízují pozdravení a požehnání od Boha Otce a Ježíše Krista. Měli snad nějaké zvláštní zjevení aneb obcovali ve Vídni s Bohem živým jako Mojžíš? -

Vůbec každý, čta spis biskupů, musí v něm pohřešiti upřímnost, prostosrdečnost a s nelibostí vidí tu hledanou vylíčenost, ono našemu věku a našim poměrům zcela nepřiměřené prohazování starých míst z apoštolů, podle kterých jest patrně tento spis jako stylistická imitace dělaný. Taková slova slušela ovšem dobře statečným apoštolům, kteří také své skutky podle slov svých řidili: ale velmi se nehodí na naše červené, prelatské knížata - a hrabata-biskupy, objevující se věřícím svým jen v pávím rouše, s čtyrmi koňmi na visitacích, při tučných hostinách! Z úst takových biskupů zní apoštolská slova jen jako pouhá svrchovaná satyra! Tak na př. ono litování, „že prý jsme hody svatodušní a Božího těla tentokrát s Vámi slaviti nemohli“, jak to v pastýřském listu napsáno stojí, jest velmi hledaná a citlivá zdvořilost, když se pováží, že mnozí biskupové a arcibiskupové některým svým věřícím ani za deset let jednou se neukazují a ve svém vlastním sídelním městě obyčejně jen několikráte do roka viděti se dávají v kostele, ačkoli nic jiného na starosti nemají; když se pováží, že málokterý biskup a arcibiskup skutečně kdy k lidu promluví, ačkoli jest vrchním pastýřem všech duší.

Pět a třicet biskupů, jak sami praví a k tomu „v namáhavých“ každodenních sezeních (jak též sami praví), bylo tak dlouho ve Vídni pohromadě a nemohli prý než právě tento pastýřský list sestaviti, a kdo ví, jestli by byli bez pana Kučkra z Holomouce a bez pana Pačába z Brna i takový sestaviti mohli! Bože Duchu Svatý! jak jsi opustil pomazané své!

Zlé časy prý se přihrnuly na svět, nádoba hněvu Božího vylita jest prý na nás, všudy jest prý mnoho zlého a záhubného, hrůzné temno prý jest na světě, hrůzný boj a vzpoura proti Bohu a jeho Pomazanému! Takto nám malují páni biskupové náš nynější věk! A proč?

Vždyť byly jindy války mnohem větší než nyní, nevěra mnohem horší než nyní. Proě tedy právě nynější doba tak velice roznítila svatý hněv našich pánů biskupů? - Ovšem až dosavad zabraňovala v Rakousích censura i nejspravedlivější pravdy o vadách hierarchie pronášeti, nyní ale, kde podle svobody tisku možno jest také biskupům hlásati slovo Boží a upomínati je na učení Kristovo, na jejich pravé povinnosti, na které z větší části pro panský život svůj pozapomněli, nyní teprva prý nastalo temno, neštěstí a vzpoura proti Bohu!! Bůh a biskup ale zdá se přece býti něco rozličného, ačkoli mnohý myslí a vydává se rád za plnomocníka a sekretáře Božího na tomto světě.

A k tomu ještě zdá se, jakoby onen pastýřský list tak zběžná práce byl, že se po několika řádcích zapomnělo na to, co napsáno jest o něco dříve. Tak ku př. na jednom místě stojí, že „taková vzpoura proti Bohu nebyla ještě v dějepisu slyšána“ a hned na to zas stojí: „Jestiť to pouze staré bláznovství!“

Oboje ale, jak patrno jest, nemůže být pravda, nýbrž jen jedno.

Nanejvýš nedůstojné jest ale biskupů patrné bludy rozšiřovati, jako se to v pastýřském listě skutečně děje. Praví se tam ku př. že jest nemoc hříchu pokutou. Zač tedy jest trestán ten, kdo se již neduživým neb mrzákem narodí, aneb kdo pro těžké práce své, jimiž sebe a rodinu svou poctivě živí, ochuraví ? Ovšem jsou některé nemoce hříchu pokutou, ku př. jest podagra obyčejný následek mnohého pití a lenivosti: proto ale přece nikdo rozumný tvrditi nebude, že jsou nemoce pokutou hříchu.

Dále se také rozšiřuje v onom pastýřském listu patrný blud, že jest různost jazyků následek hříchu, což tím více jest směšné, poněvadž před tím páni biskupové sami praví, „že jest rozdělení na národy dílo Boží?“ Hřích ale nemůže být dílo Boží! Ovšem, že se to takové mínění o věži Babylonské vypravuje ve starém zákoně; ale toť je známá věc, že se v katolické církvi celý starý zákon nikdy nepovažoval a považovati nemohl za zjevení Boží, neboť obsahuje vedle mnoha dobrého též i patrné různosti, jak samým pánům biskupům snad povědomo bude, a takové Bůh lidem nezjevuje. Co se jmenovitě tohoto podání o zmatení jazyků týče, není nic jiného, než stará domněnka a bajka východních národů, kterou žádný zdravý rozum vedle jiných analogií za pravdu považovati nemůže. Rozličnost jazyků povstala tak dobře a tou samou cestou jako povstaly dle vůle a plánu Božího všeliké jiné rozmanitosti na světě; rozličnost jazvků jest tak dobře chlouba Boží jako rozmanitost kvítí polního a jiného stvoření.

Co dále praví páni biskupové o bratrství mezi všemi národy a že má křesťan plniti povinnosti ke všem, že se má láska jeho rozšiřovati od rodiny na obec, na národ, stát a člověčenstvo, a že jsou boje mezi národy hanou člověčenstva a ohavností před Bohem, to všechno jest tak krásné a tak pravdivé, že si přáti musíme, aby se svět vždycky podle toho řídil. Ale jak se má podle toho říditi svět, když sami biskupové ustavičně proti tomu jednají: známe jednoho biskupa, jehož láska (poněvadž ovšem rodinu nemá) nemůže se nikterak rozšířiti ani na obec ani na národ; neboť se z lásky k obci a k národu za několik let, po která již biskupem jest, ani po česku Otčenáš nemohl naučiti, ačkoli by ho nejen láska, nýbrž i povinnost a svědomí k tomu dohnati mělo, neboť béře znamenitý roční plat za své biskupování. Rovněž tak bylo by zapotřebí, aby s ohledem na toto všeobecné bratrství veškerého člověčenstva páni biskupové nezatracovali všechny, kíeří s nimi stejně nevěří a nepronásledovali je. Víme dobře, že je za starých časů i o život přiváděli (z bratrské lásky), a že by to i nyní snad zase rádi činili, kdyby jim v tom nevadilo brachium saeculare.

I to, co praví páni biskupové o poměru školy a církve, kdežto školu k tělu, zemi a dítkám, církev k duši, nebi a Kristu rovnají, neschvalujeme nikterak, nevyjmouc ani sady, že by musel býti na jejich hrdlo osličí žernov pověšen.

Též my myslíme, že musí být církev a škola spojena, má-li zůstati církev pravou církví a škola pravou školou a nenáležíme tedy do počtu lstivých nepřátel křesťanství. - Avšak my myslíme, že jak škola tak církev - obě potřebují velikých časných oprav a pak budou k libosti Boží spojeny. Nikdy bychom ale tak dětinským způsobem o tomto poměru nemluvili, jako se to děje v tomto listu pastýřském.

Známost historie nezdá se býti též velice potřebná k důstojnosti biskupské, sice by nestálo v pastýřském listu, že církev 1800 let nesla nejbolestnejší jho nespravedlivého a ukrutného násilí! - Přečtěte si jen historii středověku a uvidíte, že nesl někdo jho, ale uvidíte také, že to byl někdo jiný. „Sama sobě prý církev násilím ku právu nepomáhala“ ovšem, poněvadž místo církve to učinili Jezuiti a jim podobní lidé a dali původ k bojům nesmírným o náboženství, proti kterým ale církev nic nenamítala. Páni biskupové mají ovšem velmi pohodlné a rozličné definice církve pohotově: někdy jest církev také 35 biskupů ve Vídni shromážděných, někdy zas ani polovička všech věřících není ještě církev.

Velmi nekatolické jest ale užívání písma, jak se děje od pánů biskupů. Katolická církev má - dle našeho domnění - před evangelickými také tu přednost, že se nedrží pouze bible, nýbrž připouští vedle biblí rozumný výklad. Neboť v bibli mnoho jest zdánlivých a patrných odporů, které se bez rozumného výkladu nedají vyrovnati. Kterak se ale páni biskupové právě nejbludnějšího a nejnerozumnějšího výkladu a pouhé písmeny zákona (která zabíjí, jak moudré ono písmo samo praví) držeti mohou, nepochopujeme dokonce. A to pozorujeme v onom pastýřském listě na mnohých místech.

„Všechna mocnost (t. j. vláda) pochází od Boha, protož kdo se protiví mocnosti, Božímu zřízení se protiví!“ Jaký to nerozum, kdyby se tato věc dle písma vykládati měla. Vždyť by byli Ježíš, Apoštolové, Svatí Otcové, Mučedlníci atd. největší hříšníci! Jim totiž zakazovaly tehdejší vlády kázati křesťanství, a oni přece kázali, tedy se protivili mocnosti, tedy se protivili zřízení Božímu!! - bídné pochlebenství, na jaké cesty přicházíš?! Velební Otcové biskupové! kdyby byl ke mně přišel satanáš světské podlízavosti a byl mne chtěl pokoušeti touto sadou, že všeckna mocnost pochází od Boha, byl bych řekl: „Odstup ode mne duchu podlízavý, jenž sloveš arcipochlebníkem! neboť stojí zase jinde psáno: „Více budeš poslouchati Boha nežli lidí!“

Že se pravá svoboda jenom z lůna církve narodila - jak též páni biskupové praví - jest věc odporující celé historii. Církev má dosti spravedlivých, velikých a pravdivých zásluh, a nedůstojné jest, připisovati jí jiné a cizí. A jak by konečně mohla pravá svoboda povstati od těch, kteří učí, že všeliká moc, tedy i moc loupežnického tyrana, pochází od Boha, a že se jí musíme podrobiti?

Ta část pastýřského listu, která nyní až ku konci nám zbývá, obsahuje jenom ustavičné opakování špatně rozuměného a vyloženého textu: Starejte se jen o království nebeské, ostatní vám bude přidáno. Špatné vykládání tohoto textu způsobilo na světě mnoho neštěstí, a kdybychom se písemně jeho držeti chtěli, museli bychom se proměniti v samé fakyry. „Člověče, přičiň se a Bůh ti požehná,“ zase stojí jinde psáno a zdá se nám, že užitečnější jest, tohoto druhého se držeti. Ostatně víme dobře, že sami páni biskupové se velmi málo drží onoho textu, který nám ostatním za tak spasitelný schvalují, neboť jsme ještě nic neslyšeli o nějakém arcibiskupu neb biskupu, jenž by byl své tučné příjmy (300.000 zl.) mezi své chudé spolupracovníky, lokalisty, kaplany, učitele a jiné ještě mnohem chudší lidi rozdělil, jsa pevné víry, že mu Bůh všechno ostatní přidá, když se jen bude starali o království Boží! Kterak si máme vyložiti tuto nesouměrnost mezi učením a skutky biskupskými!

Velmi významné jest také to, k jakým lidem a jakým způsobem se páni biskupové obrací: oni výslovně apostro fují po sobě panovníky, vznešené a bohaté, lid venkovský, chudé, vojsko a ženské.

O panovnících, jejichžto jméno se jaksi z velké úcty ani vysloviti netroufají, praví snad ne bez příčiny velmi nekonstitučně, že oni mocnářové lid zastupují, kdežto každý školák dobře ví, že lid zastupuje sněm. Těmto mocnářům také páni biskupové jen praví: Proste o moudrost, a bude vám dána, vynechávajíce zde své obyčejné naučení o království nebeském. My myslíme, že by i zde lépe stálo: Přičiňte se o moudrost, a bude vám dána, neboť kdyby každému, kdo o moudrost prosí, dána byla, odkud by se vzali nemoudří lidé na světě?

Vznešeným a bohatým též (podivným osudem) praví páni biskupové, že jim bude přidáno jen to, co k dávání potřebují: ovšem, že se tedy musejí o to, co sami pro sebe potřebují, starati, kdežto ostatním, jmenovitě ale chudým páni biskupové slibují, že jim všechno, čeho potřebují, přidáno bude.

Ty hodný lide venkovský, jenž jsi tuk a jádro země, i k tobě doniká hlas svůdníků slovem i písmem, praví též páni biskupové. Ovšem, že jest rolnický tuk a jádro země, ale radujte se s námi, páni biskupové, že již ten tuk a to jádro od nynějška nebude omastkem cizím, nýbrž že zůstane tomu, který si ho v potu tváři zasloužil! Také my prosíme Boha o to a přičiňujeme se všemožně, aby hlas svůdníků slovem a písmem nevnikl do srdcí lidu venkovského: svůdníků jest mnoho, a nejnebezpečnější jsou ti, kteří v ovčím rouně chodí a Boha ustavičně na jazyku mívají. To již sám Pán Ježíš pravil, že jsou farizeové nejnebezpečnější!

V apostrofě k chudým jest velmi chytrým způsobem prohozeno něco o levici, k čemuž my doložiti musíme, že jest veliký rozdíl mezi levicí na světě a levicí při soudném dnu. Mnohý, který zde na světě pořád v centrum a na pravici sedá, bude snad na onom světě údem nejkrajnější levice, a v naději ve spravedlnost Boží myslíme, že tam na té levici bude mnoho biskupů, zvláště takových, kteří o svěřené duše své málo dbají a jen ve světských důchodech a marnostech si libují. -

Mnoho ještě dalo by se namítati jednotlivostí, ale nemohouce se s nimi zdržovati, přistupujeme k otázce životné celého onoho shromáždění. Zač se může považovati ve smyslu katolického učení ? Za sněm církevní jistě ne, neboť chybí všechny známky podstatné, a o rakouské církvi jsem posud nikdy neslyšel. Jakým tedy plnomocenstvím mohou shromáždění ve Vídni biskupové něco platného uzavříti? Církevním zajisté nic, nýbrž jen státním. Ministerstvo je svolalo pouze na radu, a doufáme, že ministerstvo také toho, co biskupové uzavřeli, jinak než rady užívati nebude a smíme li oč prositi, tedy prosíme, aby se to považovalo za špatnou radu. Neboť, soudíce podle toho pastýřského listu, musí být uzavření biskupů zcela středověké.

My nenáležíme do počtu přátel nynejšího ministerstva, ale v této věci přece očekáváme od ministerstva mnohem více dobrého než od porady biskupů. Přejeme si jenom, aby ministerstvo umělo si vyhledati náležité prameny z kterých by se o pravých potřebách a přání katolíků rakouských (nevyjímajíce kněžstvo) skutečné pravdy dovědělo.