Články z Národních novin/Nová knížka od hraběte Lva Thuna

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Proti shromáždění biskupů rakouských	Nová knížka od hraběte Lva Thuna	Statečnost politická

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Nová knížka od hraběte Lva Thuna
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

(N. N. čís. 185-187.)

Máme tedy první českou knížku sepsanou od rakouského ministra - neobyčejná to věc až posud v české literatuře: „Úvahy o nynějších poměrech, hledíce zvláště k Čechům, sepsal hrabě Leo Thun“. Každý si již snad pomysliti může, že čelí tento spisek hlavně proti straně politické, kterou my v „Národních Novinách“ držíme: a právě proto, že pan hrabě zřejmě své smýšlení vyslovuje, hodláme i my rovněž tak zřejmě, avšak též „sine ira et studio“ (jak pan hrabě o sobě praví), proti jeho spisu své mínění vyložiti. Nynější postavení p. hraběte co ministra osvěty a náboženských záležitostí ukládá nám povinnost považovati jeho knížku ještě za důležitější, než by se v jiných okolnostech býti zdála. Celý spis 96 stran v malém formátě, rozdelen jest na šestero částí; první čtyry jsou více theoretické, v posledních dvou praktických jedná p. hrabě o nejnovějšim stavě politiky slovanské, zvláště české v Rakousích.

Pan hrabě vyslovuje se zřejmě proti vševládě, totiž proti tomu, aby vláda do všech okolností občanů svých se míchala, všechno sama říditi chtěla „Jak mohou - praví - zákony rozhodovati o otázkách, ježto se týkají náboženství, věd a duševního vyvinutí? (str. 14.) Moc státni chraniž důrazně mír a právo proti každému nepříteli, jak domácímu tak cizímu: ponechej ale lidem, aby buď sami, buď ve spolku sousedském, aneb spojeni podle zvláštních svých interessů svobodně rozvíjeli svou činnost a sami pečovali o své blaho“. (str. 17). Žádný liberální člověk nemůže tuto zásadu p. hraběte haněti, ale mnohý se zeptá, kterak se srovnává takové liberální pravidlo s tím liberálním associačním a obecním zákonem, jaký nám toto ministerstvo oktrojovalo, do kterého pan hrabě nyní (musí se rozumět co stejně smýšlející) vstoupil, proti kterému alespoň dříve opposici nečinil? - Bez svobodné associace, bez opravdivé svobodné obce nelze nikterak, aby lidé rozvíjeli svou činnost: schvalovat jim tedy účel a zamezovati k tomu prostředky, toť jest trochu ironické. Tolik tedy musíme proti hlavní věci namítati, o které jedná p. hr. v prvních dvou odděleních svého spisu: jednotlivých námitek by bylo více. Tak ku př. praví pan hr. (str. 11), že protivníci vlad bojují proti vládám skoro jen lží a podvodem. Tu již mluví z p. hraběte ministr, ačkoliv spis sepsán jest v privátním živobytí: neboť každý, kdo historii r. 1848 a 1849 zná, nebude tuto strannickou sadu p. hraběte za pravdu držeti; a má-li se již o lžích a podvodech mluviti, Bůh ví, neshledal-li by se v očích vlad onen biblický trám, pro který se tříška v oku blížního přece dobře vidí.

Také myslíme, že se pan hrabě mýlí, pokládaje, že také jest hlavní příčina událostí našich dnů ta, že vzdělané třídy lidu odpadly (aspoň z veliké části) od upřímného živého křesťanství". Pan hrabě myslí beze vší pochybnosti tak zvané vyšší třídy, tyto ale, pokud známe dějiny světa, vždy se velmi málo držívaly upřímného živého křesťanství, nýbrž více zevnitřních (jim pohodlných) forem, považujíce svaté náboženství Kristovo více jen za potřebnou uzdu na lid jim poddaný než za pravidlo i pro sebe, a jestli se formálně co nábožnůštkáři chovali, činili to obyčejně z opatrnosti, aby se jim tato užitečná uzda nestrhala. Již ve svaté bibli N. Z. praví se, že snáze je projíti velbloudu skrze ucho jehličí, než bohatému do království nebeského na důkaz, že již to je obyčejná stará vada vyšších tříd co jim pan hrabě nyní vytýká.

Strany provedení národní rovnoprávnosti ve školách a v úřadech projevuje pan hrabě v třetím oddělení takové smýšlení, s kterým dokonce spokojeni jsme, přejíce sobě, aby se jakožto ministr praktický držel těchto svých zásad. On praví: Žádnému národu jakožto takovému nepřísluší nějaká přednost před druhým, to jest: proto že někdo náleží k jistému národu, nic se mu nesmí odpírati neb zakazovati, čehož by pohledávati mohl jako práva, kdyby náležel k jinému národu". Na stránce 44. výslovně praví, že se i na vyšších školách (kde rozumí dle jiných svých výroků také universitu) zříditi musí české katedry všeho způsobu.

Věci, ve kterých se s p. hrabětem nesrovnáváme, jsou předně veliké, jak myslíme přeceňování a vychvalování Němců, jejich učenosti a zásluh o civilisaci na str. 32., 33. a 34. Čtoucí tyto strany, musí zrovna mysliti, že pan hrabě pokládá Němce za první národ na světě a že je nám Slovanům jako zrcadlo ve všem k následování představuje.

Nikdo nebude tvrdit, že jsme se již vyrovnali Němcům: jinak jest ale, máme-li si je co vzor k následování vyvoliti. My především v tom hledáme budoucí velikost Slovanů, když by se nejvíce dle příkladů a vzorů starověkých Řeků a Římanů, pak ale Angličanů (severních Amerikánů) a Francouzů vzdělávali. Neboť Řekům a Francouzům zdá se nám nejvíce podobná býti povaha národní slovanská a v tom co naší slovanské povaze chybí, totiž setrvalost, důkladnost, zdají se nám Angličané a starověcí Římané mnohem ctihodnější mistrové než Němci, kteří se jim v těchto vlastnostech ještě nikdy nevyrovnali. A v čem bychom si my Slované měli vzíti Němce za vzor: v politice? v té jsou oni sami nejbídnější školáci, jak zkušenost učí; ve vědě ? v té jsou pedanti, kteří si tvrdou skořepinou vědy tak zuby vylámou, že již ani jádro, kdyby se i až k němu probrali, okusiti nemohou; v umění? k tomu jsou buď příliš chladní, buď příliš titěrní, buď zase přeučení; zkrátka by se nejlépe charakterisovati dali, že jsou velicí mistři v malých věcech. Není zde příležité místo, abychom slabé strany Němectva rozebírali: ale máme přesvědčení, že všechno skoro, co jest na Němcích následování hodné, mnohem skvěleji a důkladněji u jiných národů nalezáme a že všechno to, co mají Němci původního u sebe, následování pro nás hodno není.

Tolik o poměru Slovanů a Němců vůbec; má-li ale p. hrabě přede vším jen na zřeteli Čechy a Němce v Čechách, jak se to skutečně zdá na str. 34., kde praví: „Dokud ale Slované co do vnitřní síly a vzdělanosti zůstávati budou pod Němci, potud musí tito více platiti v životě jak občanském, tak politickém“, tu se zdá p. hrabě zapomínati, že dle našich dosavadních poměrů v Čechách všechna česká vnitřní síla i vzdělanost v německé formě vězela a Němcům se připočítala, držícím násilně (pomocí vlády) všechen monopol intelligence. Kdyby ale p. hrabě obyčejnou německou vesnici v Čechách porovnal s obyčejnou českou, sotva by shledal veliký rozdíl vnitřní síly a vzdělanosti. Sem též náleží to, co praví pan hrabě (str. 42.) o divadle' Neníť to tedy se strany naší (jak se vyjadřuje p. hrabě) „lichá národní ctižádost aneb hledění okem závistivým na to, co mají jiní“, když rozličné ústavy pro sebe žádáme, které jsme až posud vlastními penězi a daněmi, vlastními silami vydržovati museli pro cizí čest a pro svou potupu, totiž pro rozmnožení důkazů, že máme mnohem méně „vnitřní síly a vzdělanosti“, než Němci. Všeobecné sady nemívají vždycky platnost; ku př. praví p. hrabě: „Především budiž dána každému člověku a národu stejná svoboda, by se o svých silách vyvinoval“. Byli ale dva sousedé, kteří mívali před časy oba po čtyrech koních: při rozličných příležitostech sobě ale soused Michl poznenáhla tři koně od souseda Vaška přivlastnil, tak že konečně má Michl sedm a Vašek jednoho koně. Nyní mají jít oba na přípřež, oba dostanou stejný náklad (mají se o svých silách vyvinout), a Michl se směje Vaškovi, že tak pomalu jede, ba pochybuje dokonce, neuvázne-li Vašek někde v blátě. Otázka: Nebylo-li by záslušno, aby napřed soused Michl sousedovi Vaškovi ty tři ukradené koně vrátil, a pak s ním teprv o závod jel? Myslíme, že toto podobenství měl p. hrabě, spisuje třetí oddělení své knížky, dobře na zřeteli míti, pak by byl snad ledacos vynechal a ledacos přisadil!

Nyní přicházíme ale již k té části knížky, ve které se smýšlení p. hraběte od našeho tak velice a podstatně dělí, že za nejlepší cestu pokládáme, napřed v krátkosti všechny hlavní zásady od pana hraběte vyřknuté dohromady sestaviti a pak proti nim též své námitky a svůj odpor v souvislosti přiložiti. My beztoho očekáváme, že skoro každý, kdo se českou literaturou obírá, spis p. hraběte přečísti neopomine, což si také přejeme, nebojíce se nikterak, že tím něco utrpí naše politická strana, poněvadž můžeme p. hraběti ve všem platné námitky postaviti.

Pan hrabě myslí, že nejnebezpečnější škůdce věci ná rodní jest ten, kdo z ni udělati chce věc politické strany; - že by z toho pošlo to, co se nejpatrněji v Uhřích ukazuje; že moc strany národní prospívá jen vůdcům jejím a novinám jejich; že strana národní nikdy vlády vykonávati nedovede, že se její mocí nic trvanlivého nemůže vystavěti; že musí zůstat strana národní věčně v opposici; že jest korouhev strany národní cit, a proto se nedá od ní očekávati důslednost v politických zásadách, údové její nemohou býti i v nejdůležitějších politiokých otázkách svorní a musí obětovati své přesvědčení straně. Tyto všeobecné sady p. hrabě pak aplikuje na bývalou slovanskou Pravici v říšském sněmě, a lituje, že mnozí mužové pozbyli svého politického postavení a vážnosti tím, že k této straně přistoupili. Pan hrabě se vyslovuje proti každé politické koalici (spojení různě smýšlejících k jednomu účeli) a vypočítává na str. 84. historicky všechny (domnělé) slabosti národní naší strany. Dále myslí, že skrze foederaci by muselo přestat Rakousko býti jedním státem; žehrá velice na to, že naše strana tří slov: národnost, demokracie a foederace užívá jako hesla, neurčivši dokonale, co pod každým rozumí a jak dalece chce jiti jmenovitě v demokracii a ve foederaci, což nazývá p. hrabě nepoctivým a nechvalitebným, velikolepým podvodem a hříšným pohráváním; píše takto výslovně (str. 88.): „Užívati všech třech jakožto pouhých hesel, nepřikládajíce žádné z nich určitého pojmu, a spojovati v jednu stranu všechny, kdož je přijímají v jakémkoli smyslu, toť jest nepoctivost trojnásobná.“ Zastávaje na str. 86. 87. šlechtictví, vytýká dosti zřetelně straně (naší) národní, že chce bohatší a znamenitější prohlásiti za bezprávné. Co by získal národ - ptá se pan hrabě na str. 94. - vyměniv jho vlády absolutní za okovy strany samovládní? (čím myslí naší stranu) a jmenuje nás (str. 95.) hloučkem předbřeznových „vlastenců“, osobujících sobě výhradní monopol ve vštěpování lidu své státnické moudrosti, která větším dílem vypůjčena jest ze západní Evropy. Celý svůj spis uzavírá ale p. hrabě následující pamětihodnou sadou (str. 96.): „Revoluce, ve které žijeme nedojde svého konce dříve, dokud se vševládnost sněmovních většin nestane právě tak nemožnou, jako vševládnost absolutního mocnáře anebo absolutní byrokratie!“ - O této poslední St. Simonistické sadě domýšlíme se ke cti p. hraběte, že jest jenom výrodek jeho neohebnosti v češtině, neboť se ostýcháme rozuměti jí v tom smyslu, v jakém zde stojí.

Tento zde v krátkosti vyložený chod myšlének pana hraběte ukazuje dosti zřetelně, že celá knížka vlastně čelí proti straně naší aneb ještě zřetelněji proti „Národním Novinám“ a jejich dosavadnímu směru. Nezbývá nám tedy nic než buďto od svého dosavadního směru upustiti, aneb dokázati p. hraběti, že jeho myšlénky jsou nepravdivé, čím se pak náš směr sám ospravedlní.

Pan hrabě vystavěl celý svůj systém na třech hlavních, ale mylných zásadách: předně, že strana národní jest vedena pouhým citem, za druhé na chybné zásadě o účelu národní strany a za třetí na chybné zásadě o politických stranách vůbec. Dovedeme-li dokázati, že smýšlení p. hraběte v těchto třech věcech jest chybné, padne sám o sobě celý jeho system, který na nich spočívá.

My tedy pravíme: Naše národní strana není vedena pouhým citem, nýbrž snažení národní krome citu také způsobeno a vedeno jest zásadami čistě rozumovými. Na následujících pravdách spočívá budova našeho národního snažení: Kromě toho? že každá národnost již jako zvláštní plod všemohoucí síly zasluhuje život a vznik, a tedy pěstovati se má vždy k většímu květu; kromě toho ještě také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody. Neboť kdekoli se jedna národnost (jeden jazyk) zanedbává a odstraňuje, a druhý zvelebuje, nevyhnutelný následek v běhu času musí býti ten, že vznikne nerovnost mezi občany mluvícími těmito jazyky; občané té národnosti, která se zvelebuje, mají více práv, než občané zanedbané národnosti; oni se poznenáhla vytlačí ze všech úřadů, nemají přístupu ke vzdělání a tudy jsou uvedeni do nevyhnutelných škod, zkrátka nastane aristokratie plemene a národnosti. A poněvadž ve svobodných státech většina vládne, není pro onu národnost, která v menšině jest, i při nejsvobodomyslnější ústavě nikdy možnost, vybaviti se z onoho ukřivdění, protože nemůže nikdy přehlasovati onu většinu jinonárodní, která od svých předností dobrovolně neupustí. Proto jest ale hlavní starost každého národu pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a právní výminku demokratické rovnosti. Kromě toho jest jisto, že ztracená politická svoboda jednou ranou, jednou chvílí opět nabýti se může, ztracená národnost ale již nikdy, a potlačená velmi těžce, takže národ na takovou ránu často mnohá století postonává, nemoha ani docela zahynouti a v jiný národ se přetvořiti, ani již dokonalých sil nbyti, aby se vyrovnal svým soupeřům: a tak co bídný opovrhel, co služebník jiného národu, odsouzen jsa na vždy jen k nejnižším třídám, mnohé století bídný život vésti musí.

Právě proto pro všechno jest první a nejhlavnější starost každého národu, pojistiti sobě co možná nejvíce národní rovnoprávnost svou: tato životní starost musí předcházeti všeehny ostatní, a kdekoli se jedná o nebezpečí národnosti, mizí všechny ostatní ohledy.

Tyto jsou zásady, na kterých spočívá smýšlení a politické svědectví strany národní, a kterých sobě každý vzdělaný spoluúd této strany dobře vědom jest, nejsa veden pouhým citem, nýbrž jsa veden rozumem a citem lásky k svému národu jen rozehřán k vetší činnosti a obětavosti. Strana národní není tedy vedena pouhým citem, a tu pak odpadají všechny konsequence, které p. hrabě z této své sady táhnul, ku př. že nemůže být důsledná v politických zásadách.

Za druhé má ale p. hrabě mylné ponětí o účelu národní strany. On totiž nepovažuje, že trvání národní strany v politice jest jenom na čas totiž k úplnému provedení rovnoprávnosti v životě a k pojištení národnosti pro všechny budoucí časy. Národní strana může tedy rozumným způsobem jen tak dlouho trvati, až toto docíleno bude, pak ale sama sebou přestává, protože jest práce její dokonána. Pan hrabě nám ovšem namítne, že rovnoprávnost již vyřknuta jest: my ale odpovíme, že ovšem slíbena, ale ještě nikdy neprovedena ve skutečnosti, a poněvadž při uvádění této rovnoprávnosti do života mnoho nejrozmanitějších může být způsobů a stupňů24, že zapotřebí jest, abychom dříve neustáli, až dokonce provedena bude. V tomto ohledu rovná se národní strana docela těm politickým stranám, které tak často vinikati vidíme, ku př. v Angličanech, a které si především provedení jistých jednotlivých věcí (emancipace katolíků, zrušení obilních zákonů) za úkol vybraly, všímajíce si ostatního tak dalece, jak toho jejich hlavní předmět žádá. S úplným provedením rovnoprávnosti přestane tedy i národní strana, do té doby ale ještě žadným způsobem se nedá odrozumovati: rovněž tak musí povstati zase v to okamžení, kdyby národní rovnoprávnosti opět nebezpečí zahrozilo.

Po takovém výkladu odpadne tedy hned všechno to, co p. hrabě vytýkal straně národní na tomto mylném základu: totiž že musí zůstat věčně v opposici, kdežto ona zůstane v opposici jen až do provedení rovnoprávnosti a pak odstoupne (jako národní strana, rozpadnouc se podle rozličných zásad též na rozličné strany). Pak že nemá ve všem stejné smýšlení: kdežto ona nepotřebuje mít, tak dobře jako tesařové pracující na jedné střeše nemusejí být stejné víry, aniž to jejich práci na ujmu býti může. Pak že strana národní nedovede vládu vésti, což ovšem také žádné národní straně ani nikdy nenapadlo, co se také docela příčí její systému. Účel její nemůže býti jiný, než přinutiti vládu k provedení rovnoprávnosti ve všech odvětvích, kde toho zapotřebí jest. Aby ale mohla být nějaká česká neb německá neb maďarská neb španělská atd. vláda, jest tak nesmyslné jako české neb španělské náboženství, česká neb španělská arithmetika. Ovšem ale mohou jednotlivé části národní, které mezi sebou v politickém smýšlení sjednoceny jsou, velmi dobře vládu vésti.

Náhledy ale, které p. hrabě projevuje o tvoření politických stran, skutečně by více příslušely některé idealní slečince než rakouskému ministrovi. Že užíváme slov národnost, foederace a demokratie za heslo, neurčivše zcela zevrubně a snad jako v nějakém právním spisu význam jednohokaždého, proti tomu horlí až urážlivým způsobem, nazývaje to nepoctivostí. Pan hrabě zdá se nevěděti, neb dělá se jako by neveděl, v čem záleží celé umění, utvořiti veliké politické strany: totiž ve volení praktického hesla, a že čím šťastněji toto heslo jest vyvoleno, tím větší a tudy mocnější jest strana. My si to právě za velikou zásluhu pokládáme, že jsme taková hesla, jako jsou: národnost, demokratie a foederace, vyvolili a doufáme, že „sub hoc signo“ bude většina na naší straně. Nejsou to právě tak nahodilá slova, nýbrž nutně jedno z druhého vyplývají a vyznačují dohromady nejlépe v krátkosti všeliké přání veliké většiny rakouských národů. My chceme poctivou demokracii, bez národnosti není ale možná pravá demokratie, a bez foederace není zas možná v Rakousku národnost, protože z tolika rozličných národů složeno jest; proto tedy chceme národnost, demokratii a foederaci zároveň. Není to také, jak p. hrabě myslí, jenom házení nějakými neurčitými slovy: čtoucí naše noviny musí již míti z rozličných ustavičně se opakujících článků ponětí, jaká jest naše demokratie, naše foederace, a co žádáme k uskutečnění národní rovnoprávnosti. Proto také myslíme, že pan hrabě nespravedlivě a vášnivě proti nám (ač ne zcela zřejmě, ale přece alespoň indirekte) užil předhůzky, že chceme bohatší a znamenitější prohlásiti za bezprávné. Naše demokratie není tak závistivá abychom bohatým jejich jmění a znamenitým jejich znamenitost záviděli, tím méně tak zlodějská, abychom jim jejich jmění a jejich zaslouženou znamenitost odcizovati chtěli: že však nezaslouženou znamenitost neradi cítíme k tomu se arci přiznáváme, a to jest právě jedno z hlavních pravidel naší demokratie.

Nepraktičnost svého požadování zdá se, jako by byl ani p. hrabě nepovážil. Kdyby ku př. jenom docela stejně smýšlející do jedné strany sestoupiti měli, a kdybychom jenom pět rozličných druhů (stupňů) foederace, též tolik demokratie a též tolik v požadavcích národnosti přijali (ačkoli jich jest bez konce, protože skoro každý člověk o těch věcech má svoje mínění, jeden jda dále, druhý jsa s málem spokojen), již by tu vypadlo dle obyčejné kombinace 5x5 = 25x5 = 125, pravím sto dvacet pět rozličných stran. Je to ale možná : bylo by to dobře ? - My ani se nechceme domýšleti, že by pan hrabě snad dle zásady „divide et impera“ chtěl na více stran své odborníky rozděleny míti.

Jestli to ale jest nepoctivé, podvodné, (jak p. hrabě praví) lidi rozmanitých nuancí, avšak v hlavních zásadách svorné do jedné politické strany sebrati, pak musí nazvati p. hrabě celý svět (v úplném smyslu toho slova) nepoctivým, neboť všude se dělí celý národ obyčejně jen na dvě neb na tři politické strany, ba za neštěstí se pokládá, když by se příliš mnoho stran jevilo. Jaká ku př. rozmanitost smýšlení v obou stranách, kde celý národ se dělí jen na stranu liberální a neliberální? Ať tedy jde p. hrabě a nadá všem anglickým Whigům a Toryům nepoctivých a provozujících velkolepý podvod! Ať to samé učiní i sev. americkým demokratům a republikánům ! - Myslíme, že p. hrabě sám překvapenost a vášnivost tohoto výroku svého uznati musí.

Pokud svět bude světem a člověk člověkem, nenajde p. hrabě nikde politickou stranu, jejížto údové by se ve všem srovnávali: vždyť pak ani mezi dvěma přátely nemůže býti úplně stejné smýšlení To však celku nic nevadí : jeden k vůli druhému musí v něčem ustoupiti, aby zas onen jemu k vůli ustoupil; někdy zůstane na vrchu mírnější, někdy prudší živel celé strany; v celku ale se vždy dle jednoho smyslu pokračuje.

Jsouce ostatně přesvědčeni, že pan hrabě ve knížce své vyslovil upřímně svoje přesvědčení a svou dobrou vůli, kterou jsme jemu v celku nikdy neodpírali, nechceme ani před ním tajiti toho, že nám ani možno není určiti již nyní úplně a do podrobnosti té foederace, kterou jsme sobě za heslo vyvolili. My se neštítíme veřejně toho vyznati, proto, že myslíme, že nyní žádný vůbec ani nemůže napřed něco podobného určovati. V tom musí být slyšán hlas všech národů rakouských, a jeden národ, jedna strana nemůže sama o sobě žádného rozhodného hlasu sobě osobovati. Zásada naše ale v tom ohledu jest ta, že každý jednotlivý národ v Rakousích jest sám sobě účelem, a říše rakouská toliko prostředkem k dosažení těchto účelů jednotlivých národů: a v tom myslíme, že leží kořen foederace, kdežto naopak centralistům říše za účel platí a jednotlivé národy ienom za prostředky. Na příštím říšském sněmu uvidíme jistě dle těchto dvou zásad rozděleny všechny zástupce celé říše, celý sněm rozpadne se na dvě strany: centralistů a foederalistů. Foederalisté budou sebe vždy považovat napřed za Čechy, Chorvaty, Srby, Poláky, Rusíny, Maďary, Vlachy, Rumuny atd., a pak teprva za Rakušany: kdežto naopak centralisté především za Rakušany (za Němce, což v tomto pádu jest synonimum) a pak teprva za provincialy té neb jiné provincie. Centralista i foederalista, ačkoliv v jejich vyznání víry ještě není formulováno, přece se velmi ostře od sebe dělí, a z každé maličkosti se poznati mohou; ku př. foederalistovi slovo provincie jest k smrti protivné, kdežto centralista jím ustavičně a s libostí okolo sebe hází.

Některé výroky p. hraběte, nesoucí na sobě patrné známky strannosti a mrzutosti právě k naší straně, nemůžeme též mlčením opomenouti. Co ku př. znamenati mají ony okovy strany samovládní, přirovnané od něho k absolutní vládě? Každý ví, že naše strana rovněž jako každá jiná nemá žádných prostředků někoho nutiti, aby s ní držel: každý drží s námi tak dlouho, pokud uznává, že cesta naše jest pravá a pokud se shoduje s naším smýšlením. My nemáme žádné vojenské exekuce, žádné žaláře, žádné tresty, kterými bychom někoho nutiti chtěli, aby to, co pravíme, za spravedlivé uznával! Zdá se tedy, jako by přiveden byl k takovému výroku pan hrabě jenom z trpkosti nad politickou porážkou, kterou za onoho času šťastně od nás utrpěla jeho strana.

To samé platí též o výroku p. hraběte, nže prý moc strany národní jenom vůdcům a novinám jejich prospívá", ve kterém každý alespoň co se novin týče, pozná narážku na spisovatele tohoto posouzení. Pan hrabě dobře ví, že vůdcové národní strany naší od své strany žádného jiného prospěchu nemají, než jakého vůbec užívají vůdcové každé politické strany, totiž vlivu a vážnosti. Avšak i to opět závisí od dobré vůle strany samé jako všude jinde. Co se ale novin týče, jest známá věc, že prospěch každých novin (vyjmouc takové, které někdo vydržuje a uplácí), závisí jenom od nich samých; které noviny mají schopnosti, získati si více přátel, těm se vede ovšem líp, než takovým, které lidé ani zadarmo bráti nechtějí. Pan hrabě též dobře ví, že my k předplacení na svoje noviny nikoho nutiti nemůžeme, a že bychom se také styděli snad nějakých kramářských a dorážlivých prostředků k rozšíření jejich užívati.

Rovněž tak nevíme, co mohl pan hrabě mysliti slovem monopol, a tím že nikoho jiného k slovu připustiti nechceme. Snad nás nebude považovati za tak dobromyslně-hloupé, abychom nechali strany nám protivné, jako ku př. Vlastimilo-Wurmbrandskou v tichosti se rozšiřovati, neopírajíce se proti ní ze všech sil?

Vůbec nesluší p. hraběti výrazů, jako „hlouček předbřeznových vlastenců“ užívati, neboť on sám náležel do tohoto „hloučku vlastenců“, a teprva později více k straně šlechtické přilnul, a jmenovitě po událostech červnových dokonce se s naší stranou rozpadnouti a roznepřáteliti musel.

Proto by se měl s ohledem na tuto stranu vždy držeti známé národní písně:

„Hněvej ty se na mne nebo nehněvej,
Jen když mne potkáš, pozdravení dej!“

to jest: on může nyní jakožto nepřítel důvody vystupovati proti naší straně, ale neměl by nikdy mluviti potupně a pohrdavě o těch, do poctu kterých se dříve náležeti nestyděl.

Ku konci nemůžeme ještě nezmíniti se o tom, co vytýká p. krabě (str. 81) Pravici slovanské: „Podporovala v Kroměříži celým svým počtem hlasů onu stranu sněmu, od které z Vídně byla vypuzena, votázce národnosti se dokonce nedotýkající proti vládě té, která se zmužila prohlásiti konečně nepřátele Slovanů v Uhřích za nepřátele Rakouska.“ V této pamětihodné sadě vypodobnil se p. hrabě mimovolně líp než v nejdokonalejším zrcadle. Jak známo jednalo se tam o hlavní zásadu, „pochází-li všechna moc z lidu“, a tedy snad měla Pravice slovanská (jak myslí hr. Thun) ze msty proti Němcům upírati takovou hlavní a základní pravdu ? Měla snad ze zdvořilosti k vládě a ze zášti proti Levici hlasovati proti svému přesvědčení ? Že ostatně ani vláda nevystoupila proti Maďarům ze spravedlnosti k Slovanům, nýbrž pro vlastní svůj prospěch, to ví p. hrabě tak dobře, jako každý jiný.