Články z Národních novin/Šlechta a Slované

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Proti „Prager Zeitungu“	Šlechta a Slované	Reformy v církvi

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Šlechta a Slované
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

V Praze 4. června 1849. (N. N) Dávno již nezakusil jsem v sobě tolik opovržení a žalosti, jako dnes při čtení 263, čísla „Lloydu“, kde stojí následující vyňatek z „Preszburger Zeitung“: „V Skalici jsou nyní 4 setniny Szirmayských a v Haliči také tolik Hurbanových dobrovolníků. Szirmayovi jsou pěkně ošaceni a nejlepší zbraní opatřeni a zjednají si všude skrze svou dobrou disciplinu a dobrý duch, jaký mezi nimi šlechetní vůdcové pěstují, největší úctu. Důstojníci jeho jsou nejvíce pensionovaní, ve zbrani dobře cvičení vojinové a z většího dílu rození Uhři, kteří nebojují tak pro Slovanstvo ze všech stran podezřelé, jako pro svého císaře a krále“.

Těchto několik slov má pro každého, kdo jim dobře rozumí, velmi hluboký význam a můžeme říci, že projedou jako okřídlený meč každé slovanské srdce. Z těchto několika slov pozcáváme nejlépe, s jakým stohlavým drakem Slovanstvo bojovati musí, kterýžto vždy novou hlavu nastrčí, když mu jedna byla uťata.

Kdokoli opatrně sleduje všechny rakouské záležitosti, musí všude pozorovati chytře pletenou aristokratickou síť, do které nás poznenáhla šlechta zatáčí, aby opět mohla na nějaký čas v Rakousích panovati. Nejpatrněji na uherských věcech pozorujeme, že se nyní pokouší šlechta o vládu v celých Rakousích, jejížto korouhev jest náš první ministr kníže Schwarzenberg. Maďaři vedou vojnu s rakouským císařem, ale přec proto panuje největší bratrství mezi maďarskou a rakouskou šlechtou, a ať si vypadne tato vojna v Uhřích tak nebo jinak, vždycky vypadne dobře pro maďarskou šlechtu. Vy farizeové! Když ruská síla připadla do váh rakouských, když se již napřed věděti může, že Košut, třeba to ještě rok neb více let trvalo, přece konečně udušen bude touto velikou silou; vy bídní, vysoce urození farizeové, nyní přicházíte obětovati svou věrnost svému císaři a králi, o kteréžto věrnosti po celý rok, co již válka trvá, žádný nic neslyšel a nepozoroval a abyste svůj liščí ocas ukryli, neumíte jinak než osočováním Slovanů hledati sobě té lásky u trůnu, kterou nezasluhujete. Vy nás nazýváte „ze všech stran podezřelými“, abyste tím ukryli ne podezření na vás lpící, ale dokázanou vinu svou.

My Slované stydíme se toho farizejství, abychom se přetvařovali a říkali o sobě, „že bojujeme jen pro svého císaře a krále“: my pravíme šlechetně a poctivě, že bojujeme pro svou svobodu a rovnoprávnost, které očekáváme od spravedlnosti císaře svého, opírajíce se na jeho poctivě dané slovo; neboť farizeus je ten, kdo se staví, jakoby myslil, že jsou národové stvořeni pro krále. Král je k tomu, aby řídil spravedlivě národ a pečoval o jeho dobro, král je po národ, ne ale národ pro krále; to jest svatá pravda, kterou neupře žádný šlechtický farizeismus, jenž proto nadsazuje důstojnost královskou, aby sám sebe ve jménu krále zvelebil a jeho mocí nad ostatními vládu provozoval.

Od počátku bouřek rakouských stojí Slované věrně při Rakousku, ne slovy hladkými, nýbrž krvavými, mozolovitými činy; naše korouhev byla vždy svobodné, neodvislé, spojené Rakousko, kteroužto jsme hájili proti Němcům i Maďarům, a pro své přesvedčení nasadili jsme všechnu svou sílu, krev i čest. Poněvadž ale chceme svobodné, ne ale šlechtické Rakousko, intrikovalo se proti nám nejhanebnějším způsobem, jak v Praze, tak ve Vídni, tak v Záhřebě, tak ve Vojvodovině tak v celých Uhřích, v táboře knížete Windischgrätze pod císařskými korouhvemi! A když nemůžete pod dynastií Košutovou, tedy chcete alespoň pod Habsburskou zase nad námi panství své provozovat? Proto nás nazýváte „ze všech stran podezřelými,“ vy staří a zjevní zrádcové, nyní když dosti pozdě sami pokání děláte?!

My Slované smýšleli jsme nejpoctivěji s císařem, ačkoli jsme mu nepochlebovali; my jsme vždy chtěli zachovat jeho říši, ne z otrocké mysli, ale z dobrého přesvědčení, poněvadž jsme pro národy slovanské nejspíše mohli očekávati rovnoprávnost a svobodu v tomto Rakousku. Vám ale, ačkoli máte vždy na jazyku svého Císaře a Pána, vám na Rakousku nic nezáleží, vám záleží jen na šlechtě, a na její panování, a hned se spojíte s každým, kdo by vám vaše privilegie pojistil, třeba se desetkrát Rakousko rozpadlo. A nyní držíte dvůr císařský obklíčený, osočujete tam Slovanstvo a zamezujete tam pravé pravdě přístupu!

Proč pak se nepoví zjevně a poctivě národům uherským, čeho mají po ukončené válce očekávati? Zajisté by, vědouce proč bojují, jinak vystupovali proti maďarskému vojsku, které dobře ví, proč bojuje. Takto ale nemůže se nikdy očekávati, že se strany císařské s takovým nadšením bojováno bude jako bojují Maďaři. Ale šlechta maďarská, která má nyní velikého vlivu u knížete Schwarzenberga, brání tomu nepochybně, poněvadž přece ještě od svých plánů neopustila.

Co se ale nás Slovanů týče, my máme své přesvědčení, pro které pracujeme, a od kterého se nemůžeme nikterak odvrátiti; že se s námi od vlády špatně - mohli bychom říci nepoctivě - nakládalo, to ví každý, a kdo to před světem upírá, jistě si sám ve svém svědomí jinak mysliti musí. Naše křivda je zjevná. Těm, kteří patrně bojovali proti Rakousku, věřilo se více než nám, a oni dostali místo nás tu náhradu, kterou jsme my zasloužili. Avšak ani to nás nemůže zvrátiti od naší dobře rozmyšlené a od samé přírody i od historie naznačené cesty,22 a třeba nyní vláda v zaslepenosti své sama sobě i nám škodila, my přece konečně dojdeme svého cíle, poněvadž jinak býti nemůže. Rakousko musí býti takové, jako my radíme - sice přestane. To je pravda, kterou nám hlásá každá mapa, každá statistika. Chcete se jen ustavičně ukrývati za bajonety? Pomněte, že vojsko vaše jsme my sami, a třeba ještě letos všechno vojsko naše slovanské necítilo v sobě důstojnost slovanskou - však ji bude cítiti za rok, za několik let; čas nyní silně běží; myšlénky naše, které s námi před dvěma lety jen snad několik tisíc lidí sdílelo, tyto myšlénky mají s námi již nyní sta tisíců, a za několik let budeme se počítati na miliony.

Nemyslete, že nás všelikými křivdami nyní rozdráždíte, abyste nás pak navždy udusiti mohli: my budeme tak dlouho trpět, až budeme mít moc a sílu přestat trpěti a poručiti si, a to bude tenkrát, až bude těch našich 18 milionů duší tak dobře věděti, kdo je náš nepřítel, jako to nyní víme my. Pak nebudeme potřebovat ani revoluce, protože potom vy sami, vysoce urození pánové! budete k nám spravedlivi - neboť budete muset!