České besedy/To se nesluší

České besedy
Sláva Čecha	To se nesluší	Karafiáty

Údaje o textu
Titulek:	To se nesluší
Podtitulek:	Deklamovánka
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 17–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Světem vládnou věci přepodivné —
Brzo pára, brzo voda,
Brzo akcie a móda,
Brzo fabriky a dráhy živné;
Ale všecko si to nechám líbit,
Ze všeho si radost mohu slíbit.
Jen dva jiní tyranové
Na zemi se roztahují,
Jako pávi tváře nafukují,
A předc — učinění škaredové! —
Pranic dobrého zde neukují.
Milý Bůh ví, kdo těm ukrutníkům
Cestu na svět okázal,
A pak jako panovníkům
Právo na krk uvázal!
Nám by za mák nescházelo,
Kdyby jich tu nevězelo.

Víte, vzácná společnosti,
Jak se nazývají? — Obyčej a zvyk!
To jsou rodičové mnohých zlostí,
Pro ty pojde mnohý křik;
Sama já — ač nerada se zlobívám,
A co možno rozmarem se zdobívám —
Hněvivě se odvracuji,
Jak mile mi do uší
Ti dva páni zamudrují:
„Zvolna, zvolna! — to se nesluší!“

Někdy začne v společnosti
Člověk číst a deklamovat —
Začne výt a lamentovat,
Že mi hrůza láme kosti;
Namáhá se — hází tělem,
Mluví nosem, bradou, čelem;
Neumdlívá — dál a dále
Chromou nohou kluše k cíli:
Ale po celinkém sále
Viděti jen dlouhou chvíli;
Jeden zývá,
Druhý kývá,
Třetí za šátkem se směje —
Z deklamátora se však jen leje!
Náhle houkne, jakby kolem bouřka jela,
Že již myslím: Teď mě ohluší!

Tuť bych arci nejraději měla,
Kdybych odejíti směla:
Ale — to se nesluší.

Někdy sladký panáček,
Vyfintěný šviháček,
Mluví o lásce — a vzdychá,
Že ho něco píchá;
Ruku drží k nebi pozdviženou,
Zaklíná se, prosí na kolenou,
Žebrá, hrozí, bouří,
Že se mu až z huby kouří —
Nu vždyť víte, jak to dělávají,
A nás, dobré duše, mrzívají! —

Takového třeštílka,
Zblázněného motýlka
Bez vší mužnosti a kázně,
Popadla bych s chutí za uši,
Poslala jej do studené lázně:
Ale — to se nesluší.

Jindy zase jinoch ušlechtilý
S pokorou mě pozdraví;
Kolem jde — a pohled čilý
Sotva že se u mne zastaví;
Oči sklopí — a předc kráčí pyšně,
Jakby pánem světa byl;
Právo býváť jeho cíl,
Čelo, tvář mu smělost krásí,
Úsměv kol úst lásku hlásí;
Co se ale koná hříšně,
Duši jeho zasmuší.

Za tím bych se ráda poohlídla,
Abych ideál všech mužů zhlídla:
Ale — to se nesluší!

Někdy člověk prázdné hlavy,
Ale plný nadutého pokřiku,
Dá se semnou do rozpravy
O mateřském jazyku.
Chudák neví, co je české A,
A předc o češtině hrůzu řeči nadělá;
Krásnou mluvu naši haní,
Modle cizinské se klaní;
O praotcích, o těch mužích statných,
O jich činech, k blahu vlasti platných,
O národní hrdosti
Nemá zdání — zakrnělý trpaslík!
A předc vede zlostný křik
Proti samé svatosti!

Takovému pošetilcův zboru
Zahřměla bych s chutí do duší:
„Vy jste skvrna božích tvorů!“
Ale — vždycky se to nesluší.

Jindy otevře zas ústa švárný,
Pravočeský mládenec;
Z každinkého slova zvučí zdárný,
Bohumilý vlastenec;
Mluví o snách, jež ho baví,
O palácech, ježto staví,
O rozkvětu mateřského jazyku;
A to mluví z přesvědčení,
Z plamenného zanícení,
Ne snad jenom ze zvyku;
Jako stříbro slova jeho plynou,
Neboť se mu z hlubin duše vinou,
Duši Českou pak nic neruší!

Tomu bych, ach! do náruči klesla,
Z pusté země do rájů se nesla:
Ale — to se také nesluší.

A tak vždycky, cokoliv bych ráda —
To se nesluší!
Darmo prosba, darmo hněv i váda —
Ono se to nesluší!
Chci-li se kdy zasmát s chutí —
To se nesluší!
Jsem-li v divadle, a scéna pohnutlivá
Do pláče mě nutí —
To se nesluší!
Teď jsem jenom žádostiva —
Ale ne — to bych si také darmo přála,
A zde třebas do půlnoci stála!
Skončena je totiž moje deklamace,
Na tři slova jednoduché variace;
Teď bych ráda poprosila:
„Jestli se vám zalíbila,
Laskavě mi vědět dejte,
Trochu potlesku mi přejte —
Ať mě třeba ohluší!“
Ráda bych tak poprosila:
Ale — to se nesluší.