České besedy/Karafiáty

České besedy
To se nesluší	Karafiáty	Staří mudrcové — noví blázni

Údaje o textu
Titulek:	Karafiáty
Autor:	František Jaromír Rubeš
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 22–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Milostné mi nebe
Dalo přítelíčka,
K tomu krásnou dívku,
Jako andělíčka;
Žil jsem jako v ráji —
Smutná připomínka!
Přítel mi vzal dívku,
Dívka přítelínka.

Lásko, blahá lásko,
Krásné jsou tvé ráje!
Škoda, že je vroubí
Smutné, pusté kraje.
Musímť z ráje lásky,
Anděl meč již tasí;
Koho chce los zničit,
Toho dříve spasí.

Kdo se má s kým loučit,
To se loučí mile;
V žalosti a blahu
Prchne krásná chvíle.
Také jsem se loučil,
Běda! — truchlé snění!
Mně se bylo loučit —
Ale bez loučení.

Opuštěn a zrazen
V klamu-plném světě
Mám tu stát a tajit,
Tajit, co mě hněte!
O smrt bych se modlil
Stokrát každým vzdechem,
Kdybych neměl matku,
Kdybych nebyl Čechem!

Neplač, srdce, neplač!
Proč se bolu vzdáváš?
Nikdy nebyl ráj tvým,
Jejž tu oplakáváš!
On mým nikdy nebyl,
A předc musím lkáti;
Koho osud zradil,
I co nemá, ztratí.

Stonal jsem, ach! stonal,
Smrt již u mne stála;
Ona se však na mne
Ani nepoptala.
Kdybych se byl sklonil,
Kam se všecko kloní:
Byl bych se i v nebi
Věrně ptával po ní!

Nehledám jí více,
Netoužím již po ní;
Sotva oko zavru,
Zdá se mi předc o ní.
Nechci o ní zpívat,
Známť již písně nové;
Zpívám-li předc o ní,
Jsou to písní snové.

Pěla jsi mi písně
Smutné — já ti švárné,
Já o blahu lásky,
Ty o touze marné;
Poslouchal jsem tebe,
Až jsem písně svoje
Zapomenul — a teď
Musím zpívat tvoje.

Kvítko, krásné kvítko,
Všecko blaží tebe,
I když zaplakat chceš,
Dá ti slzy nebe.
A já nad svým hrobem
Sám tu musím státi,
Slzí více nemám,
A předc musím lkáti.

Slavíčkovi nebe
Víc než lidu přeje,
On svůj žal i blaho
Krásnou písní pěje;
S lidem ale osud
Jinák umí hráti,
Strast i slast svou musí
Člověk oplakati.

Pod večer když zalká
Zvonek po oudolí,
Vše se kojí blahem,
Mně však srdce bolí.
Modlím se a myslím
Na ni v teskném bolu,
Jak jsme pod večer se
Modlívali spolu.

S andělem se modlit
Blaze — v blahu, pláči;
Za ním se to svatě
K trůnu nebes kráčí.
S andělem jsem také
Cestu k nebi hledal,
Opustil jsem zemi —
On mi nebe nedal.

Ach, kdož tomu světu
Porozumět může!
Mně zde roste trní,
Jiným květou růže.
Takéť na trní jsou
Jejich růže vnadné,
Moje ale trní
Růže nemá žádné.

Jako kvítka květou
Milostenky vnadné;
Mne, ach! nepotěší
Více očko žádné.
Komu zde slunéčko
Zlaté již nesvítí,
Kolem toho darmo
Květe rajské kvítí.

Již se nemilujem,
Lid darmo nás svádí;
Ach, my se již nikdy
Nebudem mít rádi!
Já ji nemiluji,
Až však odtud půjdu,
Pro Julinku moji
Předce plakat budu.

Plačte, oči, plačte,
Slunce vaše hasne,
Že vás oklamaly
Očka modrojasné!
Plačte, oči, plačte,
Nech se slze roní,
Ať vás, kdo chce, soudí,
Vy pláčete pro ni!

Až opustím tuto
Říši snů a bludů,
Na Julinku moji
V nebi čekat budu.
Radostná to chvíle
Blahého shledání!
Předc bych ale raděj
Tady čekal na ni.