České besedy/Staří mudrcové — noví blázni

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Staří mudrcové — noví blázni[1]
Podtitulek: Humoristické čtení
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 28–37 a 175. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Kdo chce býti mudrcem, laskaví posluchači a spanilé posluchačky, musí umět mlčet a musí něco vědět. Kdybych tedy nyní mlčel, mohli byste již říci, že jsem mudrc; že však nemlčím, padám do dvojího nebezpečenství: za jedno mohu prozradit, že nic nevím — a za druhé, že nejsem mudrc. Mně ale neběží o to, aby se myslilo: Ten má hlavu! — to je hlava! — ale spíše o to, aby se řeklo: Ten má srdce! — to je srdce!

Moudrost je arci pěkná věc — a mnohá pěkná věc došla i zemské slávy; ale sláva zemská pomíjí, a mnohá věc, kteráž byla před sty lety slavnou, nebylaby slavnou, kdyby tu nyní byla. Ku př. Egyptské zatmění — to mohlo být za svých časů dosti slavné; ale teď ho máme každý večer na ulici — a k tomu s velikými lucernami! I staří mudrcové byli vzácní, vážení pánové; teď bychme jim ale bláznů nadali, kdyby se svou moudrostí zas mezi námi chodili. Později to vysvětlím a dokáži svou moudrostí, že všecka moudrost a sláva za nic nestojí. Já alespoň, moji laskaví posluchači a spanilé posluchačky, nedbám o nic jiného, nežli abyste poznali, že mám srdce — t. j. člověčí srdce, že jsem lásky schopen a že lásku zasluhuji. Proto se dnes také do čtení pouštím. Ano, z pouhé lásky pouštím se do toho — totiž: abych si lásku vydobyl — a pak, že bych Vás rád čtvrt hodinky zabavil, anebo — abyste viděli, že také s duchem nové české gramatiky a s gustem Pražských bontonistů pokračuji: abych Vás unterhaltoval. Kdybych byl mudrcem, již bych to nedělal. Muselť bych se míti na pozoru, aby se neřeklo: „Das ist ein langweiliger Mensch!“ — „Škoda času“ — a t. d. (neboť takové mudrování může i nejmoudřejšího mudrce zamrzet) — ale já Vás, laskaví posluchači, a zvláště Vás, spanilé posluchačky, jen miluji, a pro samou lásku nemohu tedy k moudrosti ani přijít. Neboť — to víte — láska je slepá, nevidí tedy na cestu — a z lásky dopouští se člověk nemoudrosti; já pak myslím, že jsem také člověk — et nihil humani a me alienum puto — to jest, moje nelatinské posluchačky: „Ať je tak, nebo tak, předce ňák bude“ — nebo: „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ Bude-li Vaše láska hluchá — aby chyby čtení mého přeslechla, bude dobře. Já chci k Vaší lásce — pomozte mi tam! —

Nejprvnější mudrcové na světě byli Řekové. Ale to není žádný div. Pro ně byla to hračka. Oni se nemuseli učit německy — řečtinu vsáli do sebe s mlékem mateřským — a češtinu neznali. Arci, kdyby toto poslední znamínko bylo to jediné znamení moudrosti, měli bychme v Čechách mudrců — až hanba!

Jindy přicházeli mladí lidé z těžkých zkoušek k filozofii — nyní chodí mladí páni z filozofie k těžkým zkouškám — a někdy ani to ne. — Řekové spojovali filozofii s medicinou. U nás je každá pro sebe. Filozofie stará se o boží pole, medicina o svaté pole. Ostatně je filozofie pravý les; čím hlouběji člověk přichází, tím větší tma a nejistota okolo něho. Medicina je pouhý bramborový záhon: její ovoce leží pod zemí.

Filozofie, laskaví posluchači a spanilé posluchačky, je pravá ženská; nemůže-li něco dokázat, začne omdlívat. Její synové, páni mudrcové, jsou vrtohlaví, neboť chodí neustále do kola; kde s moudrostí začnou, tam také přestanou; jenom když vejdou do kola mezi pořádné lidi — tu nevědí, jak se otočit, a zalízají do kouta.

Mudrcové hledají pravdu, blázni mluví pravdu. Kdo je tedy větší blázen? — Mudrc, kterýž hledá, co každý blázen vybleptá? — anebo blázen, kterýž poví, z čeho mudrc tajemství dělá? Na všechen způsob jsou mudrcové blázni, že něco hledají, zač poctivý člověk, najde-li to, jenom trestu dojde — anebo si to podržet musí. Jak jsem řekl — i kdyby oněch sedm vyhlášených Řeckých mudrců nyní na živě bylo, měli bychme je za blázny.

Kdyby k. p. nyní Diogenes po městě s lucernou chodil a člověka hledal, řeklo by se, že je tulák — a policie by ho dala (abych to srozumitelně řekl) na šup.

Nedivte se mému toužení po srozumitelnosti! Mámeť jí v Čechách velikou sílu. Nejen každý stav, každé stáří, každé pohlaví — i každá osoba má již své zvláštní srozumitelnosti, tak že konečně, bude-li to tak ještě déle trvati, pro samou srozumitelnost jeden druhému ani rozumět nebudem.

„Jeden musí přes to staunovat, jaké Fortschritty ta čeština u kwis person dělá! To je něco einzig! Einzig, to je pravda; žeby člověk splakal! Ale z druhé strany je to zase k smíchu — je to dobře, že máme takové einzig persony; neboť — jakož vůbec víme — povstává a pozůstává veškerý život, občanský i společenský, ze dvou hlavních živlů — z dobrého a zlého. Dobrých, moji lask. posl. a span. posl., — to jest takových, kteří

— jazyk ten, co mocně hřímá,
Nebeskou dýše svobodou,
Kterýž i sluch i srdce jíma,
Že rozplývá se lahodou. —

kteří, pravím,

— jazyk Český od mladictví
Váží za nejdražší dědictví —

a ku kterýmž, laskaví posluchači a spanilé posluchačky, i Vás připočísti radostně se osměluji — takových je u nás již hezká hrstka; a protož musí býti také hrstka jistých lidí, kteří jako Mefistové dobrému na odpor se staví, věcem nejsvětějším překážky na cestu kladou a — jiné hlouposti dělají; sic by nebylo s dobrým ani k obstání! Však ono proto předce nepadne, předce nepojde — nic mu neuškodí, nic ho neutlačí; odporem jen sesílí, a konečně jako fénix i z popele a rumu k jasným nebesům se povznese! —

Jiný znamenitý mudrc Řecký byl jistý Bias. Ten měl dvojí přísloví, totiž: :Strachuj se pořád smrti“ — a: „Přítel buď poslední, od něhož si peníze vypůjčíš.“ Ale pan Bias je blázínek; neboť právě proto, že se máme pořád strachovati: Teď snad přítel umře! — musíme si od něho co nejdříve peníze vypůjčit.

Mlčeti, moji lask. posl. a span. posl., naučí se člověk jenom v jedné škole — na prkně; mluviti naučí se člověk nejlépe, když musí dluhy dělat — a sebe samého zapříti naučí se člověk nejspíše, když má dluhy platit — neboť tu se dává každou chvíli zapírat. —

O mrtvých nemáme prý nic nežli věci dobré mluviti. Slavným mužům přeje se tedy dlouhé živobytí proto, aby se o nich nic dobrého mluviti nemusilo. Pochvala, sláva a uznání jsou penze lidských schopností; je to s nimi ale naopak nebo převráceně nežli s jinými penzemi; — člověk je užije málokdy ve vlasti.

Mudrc Periander říkával: „Dvojí věc je těžká: Tajemství zachovati, a ženu zachovati.“ Ale Periander neměl také rozumu; sice by byl řekl: „Zachovej tajemství před ženou, a máš je zachováno!“ — ale jak se tajemství před ženou zachová, to je právě to veliké tajemství, a proč nám je moudrý Periander zamlčel, to jest jeho tajemství.

Kdo by rád, aby si ho ženská vzala, ať jen řekne: „Ve mně leží veliké tajemství — já jsem toliko jeho futrál; ale bez futrálu nedám to veliké tajemství od sebe!“ — a k vůli tajemství vezme si ženská i ten futrál!

Ženské dělávají tajemství ze svého srdce — muži ze svého žaludku. Každá paní chce, aby manžel uhodnul, co má v srdci — a každý manžel chce, aby paní uhodla, co by rád měl v žaludku. — Naši páni dělají to se ženskými jako recenzenti s knihami; oni je posuzují, a nevědí, co v nich je. Ženské to dělají s mužskými také jako s knihami; celou knihu přeskočí, a hledí jenom, jak to vypadne.

Mezi mužskými je více falešných milovníků a falešných přátel — mezi ženskými více falešných slzí a falešných mdlob. Falešní milovníci jsou jako špatný barometr: na stálé povětří ukazují, a jsou předce nestálí. Falešní přátelé jsou jako perspektiv: jednou stranou všecko zvětšují, druhou stranou všecko zmenšují. Falešné mdloby ženských nejsou nic jiného, nežli supplika se zavřenýma očima, a text její zní: „Mužíčku, peníze!“ Falešné slze ženské jsou snadno k poznání. Pláče-li ženská a nic přitom nemluví, tedy je to tichá voda, je hluboká a prýští se ze srdce; pláče-li ale ženská a mluví přitom — tedy to za mnoho nestojí; neboť ženské slze s dlouhou řečí a eau d’Cologne s dlouhou annoncí — ty nejsou nikdy pravdivé. Ženské, jenž najednou plačí a mluví, jsou oblaky, v nichž mezi deštěm hřímá; — oboje nic neškodí.

Stav manželský mají ženské za poslední avanž lásky; u mužských jde ve stavu manželském láska do penze. Také se říká, že je stav manželský hrob lásky — a to je pravda; neboť v stavu manželském dostane každý svůj kříž, jenom že není na něm napsáno: Tuto odpočívá v pokoji… etc.

Stav manželský prý se uzavírá v nebesích; může být; proto jsou také šťastní manželé jenom nad sluncem, nikdy pod sluncem. V lásce prý uteče rok jako den, ve stavu manželském den jako rok; každý manžel musí se tedy připraviti každou neděli k sedmileté válce a každý první den v měsíci k třidcetileté válce. Každý rok, s manželkou ztrávený, jest rána osudu; kdo tedy stříbrnou svatbu slaví, přestál šťastně svých pětadvadcet; kdo zlatou svatbu drží, dostal jako padesát.

Jiný mudrc — nevím, jak se jmenoval — měl ve zvyku říkati: „Všecko neštěstí pochází z člověka!“ — to však není pravda. všecko neštěstí na světě pochází z toho, že se dávají lidem hrobní kameny a nápisy teprva po smrti a ne hned po narození. Hned jak se člověk narodí, měl by se mu postaviti hrobní kámen přede dvéře s úplným nápisem, jak ho po smrti dostane. Město, plné takových kamenů, byloby pravá škola mravnosti, a na těchto hrobních nápisech měly by se děti učit číst, jako na slabikáři; tak by si lidé uvykli býti již za živa to, co se o nich po smrti mluviti bude. Každému manželi měl by se ale na den jeho svatby postaviti kámen s tímto nápisem:

Tu hle pod kamenem leží muž,
Kterýž, examen tu přestáv juž,
Po tichém se odpočinku roztoužil —
Nejdřív jedno, potom obě oči zamhouřil.

Ostatně je to ale k smíchu, lask. posluchači a spanilé posluchačky, že se za našich časů tolik peněz sbírá, aby se znamenitým mužům na hrob kameny stavěly — tak nazvané pomníky čili monumenty. Kdyby se všechno kamení sebralo, kteréž svět na slavné muže za jich živobytí naházel: dostal by i dost nepatrný človíček pomník jako Egyptskou pyramidu.

Co je to: Monument? Připomínka na zásluhy zemřelého to není, alebrž připomínka na nevděčnost živých; a není také úcta, kterouž umrlému prokazujeme, ale je to spíše bídná výmluva na kameně, pravící: „Odpusť nám, že jsme ti za živa chleba nedali; za to ti dáme po smrti kámen.“ — Za padesát let bude země pro samé monumenty vypadati jako ježek.

Jiný mudrc, laskaví posluchači a spanilé posluchačky, byl jakýsi p. Thales. Ten říkával: „Znej sebe samého“ — a: „Já nosím všecko s sebou.“ Hlouposti! Když člověk všecko s sebou nosí, může snadno sebe samého znáti — neboť pak nosí s sebou i své drahé Já. Za našich časů máme ale to drahé Já hrozně rozkouskované; kousek je ho doma ve stolečku na akciích, kousek ho leží ve spořitelnici, kousek v hamparatí posledního bankrotu; — můj Bože! jak můžeme pak své drahé Já znáti?

Jiný mudrc, jmenem Solon, říkal zase: „Nechval nikoho k vůli bohatství!“ Pan Solon ale dovolí, aby se mu žurnalisté a novináři trochu vysmáli. Žurnalisté chválí každého jenom k vůli bohatství — to jest aby sami zbohatli.

Za našich časů nemáme většího bohatství jako na vtipu; je-li někde pět osob pohromadě, můžeme říci, že je mezi nimi šest vtipáčků. Vtip je vůbec hrozně potřebná věc k živobytí — k. p. v manželství, neboť vtip je to umění, dvě odporné věci umět porovnati. veliký díl žurnalistů a kritiků zapomíná, že je vtip jenom bičík k práskání — ne ale karabáč k mrskání. Veliký díl žurnalistů a recenzentů podobá se chocholatým papouškům; když jim dává člověk pít, zamhuřují oko. Vtipní kritikové jsou jako děvčata; smějí se, jen aby ukázali, že mají zoubky; začnou ale kousat, když nemají co kousat. V kritice děje se naopak jako v medicině. V medicině povstává ze žluče hlad, v kritice z hladu žluč.

Aby ale také z mého čtení žluč nepovstala, a mnohý aby se raděj u svého stolu, nežli mne u tohoto stolku neviděl — jižjiž dokonávám.

Moji laskaví posluchači a spanilé posluchačky — přejte mi šťastného skonání! Jeť to jedna z těch nejpobožnějších povinností dopřáti člověku šťastnou poslední hodinku a nedělati mu v ní žádnou turbací. Protož učiním teď malé pomlčení pro onen díl vzácných posluchačů, kteří by snad rádi před mým skonáním odešli — aby ona částka, jenž na mou poslední hodinku počkati hodlá, v tomto nábožném díle vytrhována nebyla. —

Jak? žádný se nehýbá? — Ach, tedy počítám toto moje dnešní čtení k bitvám, které jsem kdy vyhrál; jenom že své vítězství dle počtu oněch necením, kteří se dali přede mnou na outěk, nýbrž jenom dle těch, kteří na místě zůstali.


  1. Z nedostatku jiného, cele původního čtení použil jsem některé myšlénky Saphirovy a vzdělal je jakožto první okus k předčítání v besedách svatováclavských. Laskavě tomuto čtení udělená pochvala pohnula mne, umístiti je i v této sbírce, ačkoli již dříve ve Květech podáno bylo. Snad se takto předce někomu do rukou dostane, kdož Květy nečítá!

    J. K. Tyl.