Čechoslovanští výtečníci/Skupenina V.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Skupenina V.
Autor: Rupert Přecechtěl, Karel Adámek
Zdroj: PŘECECHTĚL, Rupert; ADÁMEK, Karel. Čechoslovanští výtečníci. Pešť : nákladem Dr. Rup. Přecechtěla, 1863. S. 65–75.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
page=1

Tomáš ze Štítného, nar. 1325. O jeho životě velmi neurčitých se zachovalo zpráv. Náleží k nejznamenitějším myslitelům XIV. věku, spisy jeho jsou skutečnou ozdobou literatury naší. V celku napsal 26 spisů. Maticí r. 1851 vyšlo: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských a pak Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného od Hanuše 1852. Již v těchto dílech se zračí velikost ducha proslulého Tómy.

Rok úmrtí muže toho jest neznámý.

Viktorýn Kornelius ze Všehrd, nar. v Chrudimi. 1483 stal se mistrem svobodného umění v Praze; později byl sekretářem krále Vladislava, pak místopísařem království českého. Zemř. na Újezdě v Praze 1520. 1495 počal spisovati znamenité dílo své „O právích a soudech i o deskách země České“. Spis tento vydaný nově Maticí 1841, náleží k nejdůležitějším právnickým spisům vůbec a staví se důstojně podle znamenité knihy Tovačovské.

Je to jedna z nejdůležitějších památek písemnictví našeho.

Všehrd i co právník i co řečník byl stejně slovútný a výtečností i vzdělaností svou vyšinul se v popředí nejznamenitějších mužů Slovanstva.

Bohdá že za nedlouho se některý z novějších právníků našich se odváží k rozboru znamenitých děl Všehrdových a důstojnému vylíčení jeho zásluh.

Činí se přípravy k postavení pomníka velikánu tomuto v Chrudimi.

Vácslav Hollar (nar. v Prachně v Čechách 1607, zemř. v Londýně 25. března 1677).

Co protestant musel po bitvě Bělohorské opustit Čechy.

Ve Frankobrodě se učil mědorytbě u Meriana. Pak se zdržoval v Strassburku (1629—1633) a v Rýně Kolíně (1633—1636). Prácemi svými zýskal oblibu angl. vyslance Tomáše Hovarda.

Doprovázel jej na cestách. 1637 se odebral s H. do Londýna, kdež započala nejslavnější doba jeho činností.

K rozkazu krále Karla II. cestoval do Afriky, aby nakreslil město Tanger (1664). Na zpáteční cestě podnikla výprava jeho boj s loupežnými loďmi, což zavdalo podmět ku znamenitým malbám. 1672 cestoval po sev. Anglicku. Až do nejvyššího stáří byl velmi pilný. Na 3000 rytin se honosí jeho podpisem. Práce H. došly všestranné úvahy a důstojného ocenění. Hollar nikdy nezapomněl na svou vlast, vždy se podpisoval buď V. H. Pražský, neb V. H. Čech. Obšírné vypsání života tohoto znamenitého umělce podal J. B. Müller v Musejníku na rok 1854. Zásluhy jeho došly sněmem českým r. 1863 slavného uznání.

Jan Florian Hammeršmid, nar. 1652. Byv kaplanem v Budějovicích, později far. v Kamenném Újezdě; stal se konečně rektorem alamnátu Pražského. Jungmann o něm píše: „Doktor sv. písma: stolice apoštolské protonotarius, zlatého kříže se zlatou ostruhou rytíř; na Vyšehradě a v Staré Boleslavi kanovník; farář v Týně 1710; muž bystrého, ohnivého smyslu, výborné paměti, povahy příjemné; umř. 1737.“ — I co spisovatel byl činný, sepsal mimo jiné: „Historii Klatovskou“, „Praha stará“ pod figurou krásného mládence, „krátký výtah slávy etc. kostela Vyšehradského“ a j.

Jan Kupecký (nar. v Pencinku na Slovensku z rodičů českých 1667).

K. měl být tkalcem. Utekl do Lucernu a vstoupil do učení k malíři Klausovi. Cestoval pak do Vídně, do Benátek a do Říma. Hlavní podpory jeho snahám se dostalo polským knížetem Sobiským. Později přijal nabídnutí Adama z Lichtenštýna a odebral se do Vídně, aniž by byl přijal nabízenému knížetem pohostinství. 1716 byl povolán cárem Petrem Velikým do Karlových Varů a těšil se z jeho nadobyčejné milosti. I také u dvora rakouského veliké požíval přízně, ačkoliv při vši náklonosti dvora vždy zachoval neodvislost a samostatnost občana a umělce.

Co horlivý bratr Český musel opustiti Vídeň i odebral se do Norimberka.

Zvláštním dvořenínem byl vyzván, aby se odebral ku dvoru královskému do Londýna, vyzvání toho však nepřijal. Zde zemřel 1740. Co umělec náleží k naturalistům. Čerpal samostatně sám ze sebe, vždy přihlížel k pravdivosti u nápodobňování přirozeného a to i v tvarech i v barvách. Fuessly píše: „Chcešli sobě učiniti pravý obraz malby Kupeckého, musíš si představiti sílu Rubensovu, jemnost a průzračnost Van Dyckovu, a kouzlo ve stínech a barvě Rembrandtovo.“ —

Nejvyšší dokonalostí dosáhl v malbě podobizen. Četné galerie se honosí malbami tohoto mistra. Obšírný životopis nalezá se v Musejníku na r. 1855.

Petr Brandl (nar. v Praze 1660) náleží k nejvýtečnějším malířům vůbec. První učitel jeho byl dvorní malíř Schröder.

Za nedlouho pilným studováním nabyl věhlasu i znamenitosti. Pracoval velmi mnoho, ač téměř ani vlast svou neopustil, pracoval i co do počtu i co do vnitřní ceny tolik, že téměř nepochopitelná jest činnost tato. Práce jeho vynikají nevšedními půvaby, i lehkostí a hebkostí i pravou ušlechtilostí a krásou. K nejslavnějším pracím jeho náleží: Křest Páně v hlavním chrámě v Praze a spor andělů, pak umírající Máří Magdalena v Mohučském domě, sv. Vácslav, a m. j. Zemřel v Kutné Hoře 1739. Dle Dlabáče a Schalera je od něho 60 maleb zachováno.

Jiří z Poděbrad, veliký král Český, nar. v Poděbradech 6. dubna 1420. Až do r. 1445 mnohé služby zemské zastával k nemalé oslavě jmena svého.

Téhož roku zvolen za zprávce země.

1448 podnikl vítězný tah proti zpournému Menhartovi z Hradce. Vítězství tím nové nabyl síli: převahy, již nemálo ve prospěch kališníků použil. Rokycanu uvedl nazpět do Týna. Král Ladislav zemřel 1457 a 2. břez. 1458 zvolen Jiří za krále. Nastaly mnohé boje s císařem německým i s papežem, ano křižácký tah proti Jiřímu kázán, nastaly kruté boje s nevděčným Matiášem Korvínem a však neobyčejná moudrost státnická Jiřího i mysl odhodlaná dopomohla po každém boji Jiřímu vždy k nové slávě.

Nestává památnější doby v dějinách naších a na trůnu Českém neseděl snad nikdy král, jenž by osobním působením a jednáním lesk velikosti Poděbradovy předčil.

Doba Poděbradova nalezla svého dějepisce. Dějiny Palackého doby této jsou pravou perlou dějepisectví vůbec a v nich teprv seznáváme, jak velikou úlohu hrál Poděbrad v době pro budoucnost národa Europy tak rozhodné.

Byl vzor velikého panovníka, ozdoba národa, z něhož vyšel, byl však také i co člověk muž šlechetný a nezyštný a zůstavil vzor politického a státnického charakterů, jakýchž pomalu na trůnách nalezáme.

K hoři národa celého zemř. 22. března 1471.

Diviš Prokop (nar. 1. srp. 1696 v Žamberce), proslul co vynálezce prvního hromosvodu i hudebního nástroje denis d’or. Byl premonstrátem v Luce a zároveň professorem filosofie na ústavě Lucském. 5. srpna 1726 povýšen na doktora bohosloví. Později se stal farářem v Prendicích na Moravě. Zde se zanášel bez ustání skoumáním přírody. 1741 se stal převorem v Luce a brzy na to svěřená mu správa celého kláštera. Za nedlouho se vzdal převorství a vrátil se na svou faru. Zde se oddal výlučně proskomu elektriky. Tenkráte již poznával v blesku a bouři působení elektřiny a snažil se nalezti prostředku, nímž by se blesk bezškodným stal. Pověst o jeho skoumání se dostala až do Vídně ku dvoru, kamž vícekráte povolán byl k provádění experimentu za přítomnosti přírody milovného Františka a Marie Terezie.

Již r. 1750 a 1753 dokázal, že zná účinek špiček kovů na elektřinu. Dle svého náhledu a dle zkušeností nabytých nechal si postaviti 15. června 1754 nedaleko svého obydlí hromosvod, tedy dříve než Franklin. Pokus tento se velmi dobře osvědčil. Po dvě leta konal zkoušky se svým nástrojem a výsledky byly prof. Scrincim v pražských německých novinách 1754 uveřejňovány. Žádal císaře Františka, by na zkoušku nechal několik takových hromosvodů postaviti, marně vídenští mathematikové nemohli pochopit působení nástroje odporučovaného. Surovostí občanů a nevzdělaností jejich byl donucen 1756 hromosvod schovati, přičítali působení jeho nastalé sucho. Nyní se oddal Diviš hudbě a vynalezl nástroj denis d’or. Na tento nástroj se hrá rukama a nohama jako na varhany, vydává zvuky skorem všech strunových a foukacích nástrojů od pianissima až do fortissima.

Má 130 mutací. — Vzorná neunavnost a pilnost, bystrost a velikost ducha jeho vzbuzují obdiv. Zemřel 21. pros. 1765.

Jemu na počest složen epigram: Non laudate Jovem, gentes! quid vester Apollo? Iste magis Deus est, fulminis atque soni.

Bonaventura Petr nar. v Třebechovicích 5. list. 1708. 28. října 1727 se stal Benediktínem. V klášteře Břevnovském přednášel filosofii a theologii, byl tajemníkem opata Bennora. Tehdáž se zanášel velmi pilně zpytováním zřídel dějepisu Českého. 25. května 1756 zvolen za prelata v Rajhradě, kdež 1764 15. května zemřel. Sepsal více spisů.

František Tuma (nar. v Kostelci na O. 2. října 1704) zaujímá popřední místo za dob zlatých hudby kostelní v Čechách v století 18. Kancléř český hr. Kinský se ho ujal ve Vídni a přičinil se, by se mu dostalo všestranného vzdělání hudebního. Později se stal žákem dvorního kapelníka Fuchsa, tento jej vzdělával důkladně v kontrapunktu a ve slohu kostelním. Nevšední talent T. se brzy objevil ve výtečných skladbách.

1741 zvolen za dvorního komponistu.

Těšil se později ze zvláštní přízně Marie Teresie. Po smrti milované choti 1768 se odebral do romantického kláštera Gerasu. Zde žil 6 let a neunavně pracoval; zde také 1774 zesnul.

Pracoval velmi snadně, ve 3 dnech dokončil obyčejně mši. Skladby Tumovy vynikají původností i mistrným provedením, jeho skladby kostelní náleží k nejznamenitějším skladbám toho druhu.

Leopold hr. Berchtold z Uherčič, nar. 19. července 1759 ve Stráži v Budějovicku. Studia filosofická a právnická dílem v Olomouci, dílem ve Vídni odbyl. 1775 vstoupil v státní službu v Olomúci, k úřadu krajskému. 1779 jmenován krajským v Jihlavě. Později přestoupil ku gubernium v Terstu. 1780 a 1781 nastoupil první delší cestu po Italii. 1783—1786 cestoval Francií, následující tři roky pobyl v Anglii. Zde sepsal jazykem anglickým nauku pro cestující v dalekých končinách. Psal osmerým jazykem. 1790 cestoval Španielskem a Portugalskem. Své zkušeností oznámil v díle psaném jazykem portugalským: „o lidskosti“. — 1794—1797 putoval Asií a Afrikou. 1797 navrátil se z dalekých cest na Moravu. 1808 zemřela teta jeho Elenora. Stal se dědičem rozsáhlých statků, najmě Buchlova a Zděravic v kraji Hradištském.

Směr působení B. se hlavně a především značí v neunavném snažení ulehčovati bídě a nouzi, byl na nejvýš humanitní a lidumilný. Společnost k zachování nešťastných v Londýně zvolila ho za člena svého, sám pak založil v Brně a v Praze lidumilecké spolky, zaopatře je všemi prostředky k zachování nešťastníků a ke kříšení na polo mrtvých. V Praze vystavěl dům pro ústav tento. 1801 založil v Buchlovicích pro své podané školu, v krásném zámku svém zřídil nemocnici. Když v letech 1805—1806 bída v Krkonoších nastala, vynasnažil se B. všemožněji odpomocti. Pomahal s co byl sám a pak sbírky ve prospěch stížených zaváděl.

B. jest vzor lidomila a ozdobou svého národa. Zemř. 1809 26. července.

Fr. Faustin Procházka, nar. v Paké 13. ledna 1749; kněz řádu Paulanů. Učil historii církevní, hebrejskému jazyku, hermenentice. Od r. 1786 byl censorem, direktorem gymnasii, konečně c. k. bibliotekářem. Zemř. 2. pros. 1809. Znám co překladatel písem sv.

Karel Ign. Tham, doktor filosofie. V době kdy duch národa našeho teprve po stoleté vazbě počal se probouzeti z umrtvujícího spánku, stál Tham v řadě prvních života našeho buditelů. Dobře pověděl o něm Jungmann řka: Tham život svůj takořka jazyku Českému obětoval vyučováním dílem veřejně s dovolením vlády 1804, dílem soukromí až do smrti se zanášeje. Zemřel r. 1816.

Sepsal původně a z části přeložil 25 spisů hlavně mluvnických, nimiž si nemalé zásluhy o mluvnictví české pozýskal.

Alexandr Rudnay z Rudného, kardinál, kníže primas Uherský, arcibiskup ostřihomský nar. 4. října 1760 v Svatém Kříži nad Váhem v župě nitranské. V Nitře študoval gymnasium.

V r. 1777 se věnoval kněžství. Později študoval v Trnavě a r. 1784 stal se v Budíně doktorem bohosloví. Na kněze posvěcen r. 1783. V r. 1786 byl kaplanem v Častěj blíže Modry, pak v sv. Benediktu nad Hronem. R. 1787 jmenován vikařským písařem v Trnavě, r. 1788 již povýšen za tajemníka téhož vikařství. R. 1789 obdržel faru v Krušovcích a r. 1794 již jmenován děkanem velkotopolčanským.

V této době byl i literarně činný a hlavně se spisováním svých kázání zanášel, jež později Jiří Palkovič sebral a vydal. 1805 jmenován kanovníkem ostřihomským. R. 1808 povýšen za královského radu s titulem biskupa ansarského, a ustanoven též za biskupského náměstka v budínské polovici arcibiskupství ostřihomského. Vůbec doba tato je pravý vítězný pochod člověka k nejvyšším hodnostem. 1815 jmenován biskupem v Sedmihradsku.

Za blahodárné působení v této zemi již 1819 jmenován arcibiskupem ostřihomským a primasem uherským.

Zde působil co pravý první kněz země a nikdy nezapomněl, že je rodu Slovanského, veřejně osvědčil se takto:

Slavus sum; et si cathedra Petri forem: Slavus ero!“ — (Slovan jsem.)

O vyhovění přáním lidu slovenského všemožné se přičiňoval.

S velikým nákladem nechal chrámy a školy stavěti a opravovati i lidu díla potřebná sepisovati a vydávati.

Roku 1822 vydal doplněk breviáře a v něm i důstojně zpomněl apoštolů Slovanských Cyrila a Methoda. 1825 nemálo přispěl k vydání slovníka slovenského.

Avšak největší dílo, jenž na věky bude hlásati jeho památku, je založení velikolepé basiliky Ostřihomské. Jen připravení staveniště stálo 59490 zl. R. 1822 na den sv. Vojtěcha položen základ budovy, na níž Rudnay z duchodův svých 815696 zl. sám věnoval.

Za tyto nemalé zásluhy jmenován r. 1828, 15. pros. papežem Lvem  XII. za kardinála. Co primas korunoval královnu Karolinu, r. 1830; 20. září korunoval již co kardinál Ferdinanda V. za krále.

Za strašného roku hladu a cholery 1831 zemřel 13. září.

Co spisovatel slovanský vydal více spisů samostatných.

Pokud známo věnoval k účelům dobročinným 1542,597 zl.

Památka Rudnayova bude nejen nám ale i Maggarům a církvi posvátnou.

Byl velký kněz a věrný Slovan.

Josef Vurum, nar. v Trnavě 1763. V r. 1788 vstoupil do stavu kněžského. Nedlouho na to jmenován tehdejším biskupem za tajemníka.

1791 stal se professorem dějepisu církevního na semeništi nitranském, který i s církevním právem až do r. 1805 přednášel.

Když byl Fuchs na arcibiskupa Agerského povýšen, jmenován Vurum kanovníkem téhož chrámu a po smrti arcibiskupově 1806 pomocníkem arcibiskupa Štěpána Fischera a ředitelem lycea agerského.

Roku 1816 stal se biskupem Bělehradským, r. 1821 v téže hodnosti přesazen do Velkého Varaždína a r. 1827 jmenován biskupem Nitranským, kde pro Slováky velmi výdatně zakládáním a zvelebováním škol a účinlivým podporováním ústavů dobročinných působil.

Jen ústavu ku podpoře chudých knězi a učitelů věnoval 76236 zl.

Sám sepsal: Episcopatus Nitriensis ejusque protulum memoria, kdež se mezi jiným též snaží dokázati, že již v IV. století po kr. v Nitře křesťanství květlo. Zemřel r. 1838.