Čechoslovanští výtečníci/Skupenina III.

Čechoslovanští výtečníci Josef Rupert Maria Přecechtěl, Karel Adámek
Skupenina II.	Skupenina III.	Skupenina IV.

Údaje o textu
Titulek:	Skupenina III.
Autor:	Rupert Přecechtěl, Karel Adámek
Zdroj:	PŘECECHTĚL, Rupert; ADÁMEK, Karel. Čechoslovanští výtečníci. Pešť : nákladem Dr. Rup. Přecechtěla, 1863. S. 38–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
page=1

Matouš Trenčanský, byl nejprvé županem Trenčínským. Po smrti Ondřeje nemálo se přičinil vší mocí svou, aby na prestol královský zasedl král Český Vácslava II. Vácslav skutečně zvolen byl za krále. Avšak k radě Václava II. přijat za krále Vácslav III. a r. 1301 korunován. Již r. 1304 lehkovážností v nelibost stavů upadnuv, hlavně k přispění Matouše Uhry opustil.

Matouš velmi mocně v novou volbu krále zasahal. Když však za krále Karla Roberta u dvora cizinstvo se rozmáhati počalo, podnikl výpravu proti straně královské.

Matouš bojoval mnoho vítězných a strašných bitev, rozšířil panství své až po Pešť a vedl dvůr královský. Ano i proti králi Janu Lucemburskému, že k dvoru českému cizí zaváděl mrav, výbojně vystoupil, byl však u Holiče r. 1315 poražen. Konečně se proti němu spikli biskupové. On i jeho přivrženci dáni do klatby. Tolikerými nehodami sevřen, ač ne přemožen zemřel 1319. Matouš Trenčanský náleží bez odporu k nejznamenitějším bojovníkům středověku a jest důstojný stoupenec: Jana z Kalicha.

Jan Žižka z Trocnova, nejdůležitější a nejpamátnější osobnost podle Husa v XIV. a XV. věku.

Narozen 1354. Po upálení Husa a Jeronýma pozdvihl Žižka meč ku strašlivé pomstě. Působení Žižkovo u vojevudcovství Husitů jest druhý oddíl velikého dějstva v prvním oddílu smrtí Husovou dokonaného a tvoří část dějin našich. Boje husitské jsou nejvelkolepější episoda dějin středověkých a v čele jich stojí veliký rek Žižka, a celý svět se chvěje před ním a před jeho bojovníky.

Žižka dodal husitismu významu světodějného, neobyčejnou válečnickou svou genialností. Zprávy novějších dějepisců líčí Žižku velmi nespravedlivě a stranně.

Ž. byl fanatik pro pobožnost. Hájil a miloval ryzost povahy, upřímnost a proto bojoval proti falší a licoměřství. Necelost a polovičost mu byly stejně protivny. Chtěl v Čechách nemíti než samé lidi upřímné, odhodlané a pevné, třebas jich málo bylo. Držel na dané slovo. Nenáviděl feudalnost a různost stavův. Proto nenáviděl Němce, že se drželi zřízení kastovního, proto však zamiloval Slovany, proto sahal ke zbrani, jakož sám dí: „pro vysvobození netoliko pravdy zákona božího, ale zvláště také jazyka Českého a Slovanského.“ I bylť jedním z nemnohých lidí věku svého, kterým idea Slovanství byla spolu pohnutkou k činnosti. Nebyl politik, ač mu nechybělo výmluvnosti.

Žižka byl skromný a nezyštný, netoužil ani po vládě, ani po bohatství, ani po slávě. Vítěz v tolikeru bojích a vůdce vojska nepřemoženého spokojil se vždy býti pouhým „bratrem“ jako kterýkoli jeho bojovník, a nehejřiv ani marnotratniv umřel tak chudý jakový byl od počátku. — Žižka byl i dosti vzdělaný. Skládal píseň: „Kdož jste boží bojovníci“; jeho psaní a listy dotvrzují tento náhled. — Co válečník stkví se Žižka v řadě oněch slavných a v celém dějinstvu velmi řídkých vůdcův, kteří se honositi mohli, že podstoupivše bojův velikých i malých téměř bez počtu, nikdy s porážkou se nepotkali, tudíž plným právem nepřemoženými slují. Bojoval proti přesile s celou Evropou, sílu svou však množil vyšším uměním válečným, jehož se stal i opravitel i nový samostatný tvůrce.

Žižka se udržel nejjasněji v upomínce národa a náleží bez odporu k největším karakterům světodějstva.

Nedaleko Přibyslavy 11. října 1424 dokonal velikou pouť slepý hrdina.

Jan z Holešova, muž zvláště vzdělaný a jeden z předních spisovatelů XIV. a XV. století. Narodil se léta 1366 a maje bohaté rodiče, odebral se do Prahy na studie a vstoupil do řádu Benediktinův v Břevnově. S povolením představeného tohoto kláštera ku dalšímu vzdělání svému odebral se do Paříže, kdež nějaký čas na universitě stráviv, zase do kláštera se navrátil. Brzo na to shotovil první svůj spis, totiž obšírný výklad k písni „Hospodine pomiluj ny“, jejíž původcem jedni jmenují sv. Vojtěcha, jiní pak zase myslí, že ji složil některý z žáků sv. Cyrilla a Methuda, neli sám Cyrill neb Methud. Když potom husitství se zmáhalo, napsal na otázku: „zda se smí věřiti v papeže“ latinskou odpověď, v níž zastával papeže co nejvřeleji. Píše se o něm, že byl též do Kostnic na sněm poslán. Když se léta 1420 Husité na Břevnovský klášter obořili, utekl se na Moravu do Rejhrad, kdež sepsal několik spisů náboženských. Jak horlivým byl katolíkem souditi z toho, že ho nazývali „kladivem kacířův“. Obíral se též pilně s dějepisem, jak o tom svědčí jeho spisy, a sepsal prý též kroniku svého času, kteráž se však dosaváde nikde nenašla. Umřel roku 1436.

Jan Rokycana, osobnost znamenitá a v historii země české proslulá. Byl syn chudého kováře v Rokycanech a odebral se záhy do Prahy na studie, kdež se stal žákem zvláště mistra Jakoubka. Léta 1415 povýšen byl na bakaláře svobodných umění. Jsa knězem horlivým strany pod obojí, obeslán byl roku 1418 před soud sněmu Kostnického. Bylť už tenkráte mezi náčelníky nové sekty české jmenován. Později se stal kazatelem v Týně a správcem kněžstva na starém městě Pražském. Roku 1424 si byl velkou zásluhu o Prahu vydobil tím, že Žižku na Prahu táhnoucího dotýkáním se jeho citu vlastenského k míru sklonil. Stál tedy při Pražanech a řadil se k mírnějším kališníkům, mezi nimiž ovšem duchem, učeností a výmluvností vynikal. Léta 1429 jmenován byl generálním vikářem arcibiskupa Konráda, načež 1432 vyslán do Bazileji na sněm církevní, kdežto jakož i potom na sjezdech s posly koncilia basilejského až do vyjednání kompaktát v Jihlavi léta 1436 prvním býval řečníkem a jednatelem. Zásluhy a horlivost jeho došly ale také veřejného uznání v Čechách, tak že na sněmě zemském 1435 od stavův a kněžstva pod obojí za arcibiskupa Pražského byl zvolen, nedosáhnul však nikdy potvrzení od stolice papežské. Léta 1437 pro hájení práv strany pod obojí rozhněval na se císaře Sigmunda a musil z Prahy uprchnouti do Hradce králové, kdežto zůstal až do opanování Prahy Jiříkem Poděbradským 1448. Mezi tím ustanovili jej stavové strany Poděbradské na sněmě Čáslavském 1441 za svého vrchního správce duchovenstva; a když potom Jiří z Poděbrad dobyl Prahy, uveden jest Rokycana zase do Týna, kdežto zůstal farářem a administratorem duchovenstva strany pod obojí až do smrti své. Zemřel 1471, maje věku svého výše 90. let a pochován v Týně. Ačkoliv byl mužem učeným a slavným i mocným řečníkem, jehož se domácí i cizí báli; avšak spisové jeho, jichž dosti veliký počet se zachoval tištěných i netištěných, nevýnikají ani slohem ani původností a důmyslností obsahu nad jiné podobné spisy věku jeho. Soustava nauky, kterouž byl zastával po celý věk života svého, nebyla útvor jeho vlastní; přijalť ji byl hotovou a ukončenou od učitele svého mistra Jakoubka ze Stříbra. Jeho síla leží tedy jedině ve spůsobu, jakým zastával soustavu tuto, a tento spůsob jest zajisté hoden vší pozornosti a osvědčuje se i ve spisech Rokycanových dostatečně. Bylť on duch praktický, jehož myšlénka teprv živým slovem nabyla pravého významu a působení; v projevení přesvědčení svého pak nadobyčejnou osvědčoval odhodlanost, nevystupuje trpně nýbrž přímo aggresivně. Protož také mnoho a rázných měl protivníkův, z nichž mnozí patrně duchem ho předčili.

Charakteristický jest spůsob kostelního řečnění jak Rokycany, tak kazatelův z doby husitské vůbec, jak svědčí následující úryvky z kázaní Rokycanových: „I kázal jim, aby odvázali oslici. — Která jest ta oslice? Lid tento tělesný, hovadný, čím jest přivázán? Obyčeji, navyklostmi, právy svými zemskými, městskými. — Ba dejte se již odvázati oslové, oslice! . . Nu, tyto ženy pyšné, hrdé, kdo je na to navede, aby ony své pýchy nechaly? Křič, volej, vpiej, všeť jest jedno; aby ony těch hlav, chomoutův velikých nechaly, ocasové aby se po nich neplazili, páteřův korálových aby nenosily. Ba dejte se odvázati oslice, oslové hrubí, pohleďte pak na tyto lidí rytířské, ježto netoliko odvázali se, ale přivazují osla lid tento robotný, nebožátka, drouce je, loupíce bezprávné, daní na ně zamýšlejíce, těžká na ně břemena ukládajíce jako na osly. — Pán Herodesa nazývá liškou pro čtveru věc: nebo liška to má nejprv do sebe a též vladaři a úředníci mají to do sebe; — jako liška jest lstivá, též ti úředníci zlí, málo se jim co nelíbí do koho oniť o něm hned lsti divné skládají. Liška jest dravá věc, též ti úředníci drú kdež mohú koho; liška kléče mece, že neběží rovně: též ti vladaři, páni v soudech mocí okliky, a nebude pře rovná, anť jinak tomuto soudí a jinak jinému, že jest známý neb kmotr.“ —

Jan z Hodištkova se nar. 1496 na zámku v Chotěříně v kraji prachenském. Po skončených studiích stal se náměstkem nejvyššího sudího zemského. Vácslav Hájek hlavně k jeho pobádání sepsal kroniku svou i při vydání díla tohoto nemálo Hájka podporoval. Jeho knihovna bohatstvím rukopisů všecky ostatní v Čechách předčila, shořela r. 1541. Jan z H. byl svého času největší mecenáš literatury a za jeho podpory rozkvětla poesie latinská v Čechách nemálo. Zemřel 11. února 1566 na svém zámku Řepicích. Když po bitvě Bělohorské jeho potomkové vystěhovati museli z Čech, dostalo se množství rukopisů J. z H. do Holandska (dle Balbína).

Pavel Žídek, též mistr Pavel Pražský jmenován, narodil se v Praze léta 1413 z rodičů, židovských, kterým za věku dětského ukraden a pak u víře pod obojí vychován jest. Z Prahy přešel na studia do Vídně, kdežto přestoupil k vyznání pod jednou, aby se státi mohl doktorem filosofie. Odtud se odebral po několika letech do Italie na studia lékařská i dosáhl doktorátu v Padui a v Bononii. Potom od arcibiskupa Řezenského vysvěcen na kněžství, po utišení bouří husitských do Prahy se navrátil, kdež léta 1442 přijat do počtu mistrů avšak pro rozličné urážky svých kolegův dvakráte pokutován. Maje od papeže Eugenia IV. kanovnictví u sv. Víta a naději k biskupství Litomyšlskému, kterého však nedosáhl, hájil urputně stranu pod jednou, až potom léta 1448 s jinými mistry katolickými musil opustiti Prahu. I zdržoval se některý čas v Krakově a potom boje se nákazy morové, ustoupil do Vratislavi, kdež právě toho času mnich Jan Kapistran horlil proti českým kacířům. Žídek chtěje se Rokycanovi a jiným té strany připochlebiti, aby se mohl zase navrátiti do Prahy, psal jim, kterak kapistran Husa a Rokycanu tupí, pobádaje jich, aby mistry některé sem vyslali na zvědy, že jim pokud tu budou sám chce vyživení dáti. Ale posel, přijav zaplacení a maje list nésti do Prahy, donesl jej radě Vratislavské, kteráž o tom biskupovi a kapistranovi dala věděti. Žídek dán byl do vězení, z něhož působením Jiřího z Poděbrad, tehdáž správce království českého, zase propuštěn, musil však veřejně vyznati poblouzení své a kapistranovi znovu se odpřisáhnouti husitského kacířství. Ale maje podniknouti pokutu jemu uloženou, utekl do Prahy a k Rokycanovi se lichotil, aby mu kanovnictví a jiné pobrané důchody zase byly navráceny. Potom se zas odebral do Krakova, kdež kapistrana uraziv, co kacíř opět uvězněn jest a teprvé na mocné ku papeži přímluvy z vězení propuštěn. Od té doby žil v Praze při dvoře krále Jiřího v bídě a v psotě a v obecném opovržení. Přirozená jeho povaha, která ani křesťanským vychováním, ani mnohou zkušeností v zemích rozličných setřína býti nemohla, totiž neklidnost, chlubná ctižádost, drzá prostořekost, dolézavost a při tom neveliká svědomitost u volení prostředkův nebyla s to, aby mu získala i zachovala lidskou přízeň. Učenost latinská byla mu nade všecko a protož také nechtěl, aby kněží v kostelích zpívali česky, než latině. Pamětliv jsa původu svého, soudil tak: že židé mají vzácní býti, dokud rodí lidi slavné jako jest on. Zemřel jak se podobá brzy po smrti Jiřího krále snad 1471. Mimo latinskou encyklopedii sepsal z rozkazu krále Jiřího v jazyku českém „Správu královskou (Spravovnu) a kroniky“. Ve „Správě“ radí králi, aby nechaje strany Rokycanovy, poddán byl císaři a papeži, a v „kronice“ dává touž měrou příklady dobrých a zlých panovníkův. Za nejvyšší ideál dokonalosti panovnické vylíčil císaře Karla IV. a naproti němu za pravou ohavu člověčenstva syna jeho krále Václava IV. jednoho i druhého rovněž nespravedlivě. Smyšlénky jeho o těchto dvou králích později z úmysla rozšiřovány byly za pravdu a jistou měrou potud ještě za to platí. —

Daniel Adam z Veleslavína, znamenitý pěstitel literatury i jazyka, narozen v Praze čili ve Veleslavíně u Prahy 1546, stal se bakalářem svobodných umění 1568 a mistrem 1569; byl professorem na universitě od r. 1572 až 1576; složiv úřad tento, vzal sobě dceru tiskaře Jiřího Melantricha z Aventinu, po němž tiskařství ujal; pro svou dokonalost a učenost nazván arciknihtlačitelem. Sloh a jazyk jeho posud za vzor slouží. Cokoli za Rudolfa v Čechách literního vyšlo, to jej za původa nebo překladače, nebo pomocníka, nebo posléze za tiskaře mělo. Umřel 18. října 1599. Smrt jeho opěvalo 35 tehdejších básníků. Jungmann vypočetl ve své historii literatury české jeho spisů 21.

Sigmund Hrubý z Jelení, narozen v Praze 1497, muž mravů ušlechtilých, zjezdilý. Již v 13. roce věku svého jel s učitelem svým Václavem z Písku do Italie, kdež studoval v Bononii. V Benátkách naučil se řeckému jazyku, načež cestoval po ostrovích v Archipelagu, v Sicílii, Sardinii a Korsice, konečně ve Francouzích a Němcích. Pobyv potom několik let v Praze, kdež učil řeckému jazyku, odebral se 1524 do Basileje k Erasmovi Roterodamskému, kdež na pobídnutí jeho stále se usadil, zcela se oddav prácem v literatuře řecké a latinské, jimiž nabyl slavného jmena v celé Evropě. Po 30. létech překládaje Justina Martyra z řeckého do latiny uprostřed slova jednoho umřel 1554.

Tomáš Jordán z Klausenburka, není sice rozený Čechoslovan, avšak již Balbín jej k čelným mužům národa našeho přičítá, působilť po drahnou dobu na Moravě co lékař na slovo vzatý a svá díla psal v řeči latinské i české, jako dílo: O léčitelných zřídlech v markrabství Moravském, v Brně 1581, III díly. Požíval nemalé lásky lidu a šlechty, v 46. roku věku svého, zemř. 1585.

Jan Gryll z Gryllova. Narozen v Rakovníku 1531, kdež se potom stal radním městským. Vyslán r. 1577 k Rudolfovi II. o potvrzení privilegií města povýšen od císaře do stavu zemanského. Muž nábožný a práva milovný, umřel 1600 a pozůstavil po sobě dle Jungmanna spisů 10 obsahu najmě náboženského.

Tadeáš Hájek z Hájku. Narozen v Praze 1525, stal se bakalářem 1550 a mistrem 1552. Odebral se potom na cesty k dalšímu vzdělání svému do Vídně a do Italie; v Bononii povýšen za doktora lékařství. Navrátiv se do vlasti, povolán byl za professora do kolleje Karlovy 1555, v kterémž úřadě však jen dvě léta setrval. Výtečný mathematik, astronom a lékař. Roku 1571 povýšili jej stavové na sněmu shromáždění do stavu rytířského, jmenovavše jej protomedikem zemským; druhého roku na to stal se životním lékařem císaře Maximiliana II., ve kterém důstojenství byl i za císaře Rudolfa II. Přičiněním jeho povolal Rudolf r. 1599 učeného Tycho Brahe ke svému dvoru. Umřel pak výtečný tento učenec český v 75. roce věku svého 1. září 1600.

Václav Šturm, narozen v Týně Horšově 1533, jeden z 12 jinochů od Ferdinanda I. do Říma poslaných, aby napotom co Jezuité kacířství odporovali. Navrátiv se roku 1565 učil theologii po několik let, také řeckému a latinskému jazyku. Dovedl toho, že páni z Rosemberka v Krumlově a Jindřichově Hradci kolleje jezuitské založili; byl rektorem kolleje Pražské, Olomúcké a Krumlovské; dvakrát do Říma poslán k volení generala, kdež ve 4. a 5. sezení základy k oné napotom kolosalní velikosti řádu jezuitského klásti pomáhal. Umřel v Olomouci r. 1601. Sepsal vice spisů nábožensko-polemických.

Václav Plácel z Elbinku, narozen v Hradci Králové 1556, stal se kancléřem v témž rodním městě a umřel mrtvicí raněn 1604. Sepsal historii židovskou dle Josefa Flavia a jiných, knihu věcí důležitou a jazykem klassickou.

Václav Budovec z Budova, jeden z nejznamenitějších mužů 16. a 17. století, narozen 1547. Neví se, zdali k jednotě bratrské přistoupil vlastním pudem anebo návodem rodičů; ale zajisté vším právem honosí se jím jednota bratrská co nejznamenitějším údem. Co mladík 18 letý odebral se do cizích krajin, jmenovité do Německa, Dánska, Anglicka, Francouzska, do Italie až i do Tureckých zemí a seznámil se jak s obyčeji, tak i s jazyky nejznamenitějších národů. Po návratu do vlasti vstoupil do služby císařské a odebral se do Cařihradu k tamějšímu vyslanectví. Bližší seznámení s učením Mohamedánským učinilo z něho ohnivého nepřítele pověr v koranu položených a přimělo ho k zvláštnímu spisu „Antikoran“ nazvanému, v němž své náhledy položil. Navrátiv se domů, již více vlasti své neopustil a všecku svou sílu jednomu cíli věnoval, totiž aby svobody náboženské krajanům svým a zvláště jednotě vydobyl. První příležitost se mu naskytla r. 1603 při sněmu Pražském, kde s ráznou výmluvností vystoupil proti mandátu císaře Rudolfa II. r. 1602 uveřejněnému, v němž pod krutými tresty bratřím další provozování náboženství jich zapovězeno bylo. Již od dávných let nebylo tak nadaného řečníka a spolu tak smělého slyšeti na sněmích českých, a protož císař velmi na něj zanevřel a pod závazek k zodpovídání pro toto jeho vystoupení vzal. Takovým spůsobem se stalo, že Budovec od 1603 dlouho na sněmích českých hlasu svého nepozdvihl, až teprv 1608, když povstal boj mezi císařem Rudolfem a arciknížetem Matiášem, v němž Rudolf donucena se viděl postoupiti bratru svému Uher, Rakouska a Moravy. Bylo jedině na dobré vůli stavův českých, aby se i Čechy Matiášovi do náruče nevrhly. Stavové však věrně setrvali při císaři, poněvadž jim jistou naději činil, že po odejití bratra svého v dorozumění s nimi udělí svobodu náboženskou vyznavačům české konfessí. Když však na počátku r. 1609 sněm český v Praze sešel se, již Rudolf více ničeho popustiti nechtěl a když stavové na svém právu stojíce, spěčovali se o ničem jiném rokovati nežli o poměrech náboženských, císař sněm rozpustil. Stavové však majíce národ na své straně, nechtěli více povoliti a ustanovili předně vyslati posly k nejznamenitějším knížatům německým, a u nich stížnost vésti na neustupnost Rudolfovu, a zadruhé položiti sobě sjezd na počátku měsíce května téhož roku k vyslyšení zpráv poslův a k uradění dalších krokův. Ačkoli císař přísně schůzku tu zakázal, předce se stavové na radnici Novoměstské shromáždili, přijímali posly a jejich zprávy a počali se raditi o všeobecné hotovosti válečné a o spolčení se se Slezáky a Moravany k mocnému vydobytí svobody náboženské. Budovec, co hlava jich a všech těch kroků, staral se všemožně, aby to hnutí veskrz ráz náboženské snahy podrželo a proto proti všem výstupům rozpustilostí a marnosti horlil. Císař ode všech stran opuštěn, neviděl sobě jiné pomoci než povoliti. Svolal tedy v Praze již shromážděné stavy k novému sněmu na hrad Pražský a dovolil jim rokovati o zřízení poměrů náboženských. Podaný pak sobě návrh tak nazvaného listu majestátního viděl se po mnohém zdráhání konečně přinucena 9. července podepsati. Stavové zatím vyvolili ze sebe 30 direktorů, kterým uloženo, aby práva všechnech hájili a hotovost vojenskou zřídili. Mezi těmi direktory byl též Budovec, ano jemu postoupeno i přední místo za Petra z Rožmberka, tehdáž v Třeboni přebývajícího. Když císař hlavní žádost stavů vyplnil, tu již příčiny k všeobecnému ozbrojení ani k dalšímu trvání provisorní vlády direktorské nebylo, načež na počátku r. 1610 i zbraně odloženy i direktoři od stavů rozpuštěni byli. Při dalších jednáních po potvrzení listu majestátního, jímž všem vyznavačům konfessí české svoboda náboženská udělena byla, zastával Budovec proti luteránům horlivě jednotu bratrskou. I luteráné i jednota kryli se konfessí českou, první žádali aby Bratří nyní svou obzvláštnost odložili a jim co většině úplně se podrobili. Takovou odměnou nechtěli se nechat Bratří odbyti, protož Budovec neústupně na tom stál, aby Jednota v nově zřízené konsistoři stejně s luterány zastoupena a jí ničím ukřivděno nebylo, čehož i dosáhl. Po nastoupení Matiáše na trůn český počala nová hádka o výklad majestátu a urovnání mezi stavy pod jednou a pod obojí učiněného. Ta pře poněvadž od císaře rozhodnuta nebyla, vedla konečně k známému vyhození náměstníkův císařových z oken hradu Pražského 1618. V tom čase byl již Budovec u vysokém stáří, a nedočítáme se, že byl takové účastenství u všech jednáních stavů českých mel, jako r. 1609, kde takřka byl hlavou národu českého. Byl však i nyní v počtu 30 direktorů. Po volbě Fridricha falckraběte jmenován presidentem nad apelací, v kterémž úřadě setrval až do bitvy Bělohorské. Jest podivno, že se ničeho pro svou osobu neobával a v Praze zůstal, avšak jeho důvěra vysvětluje se tím, že v událostech poslední doby žádného vynikajícího účastenství neměl. Nicméně byl brzo zatčen, k smrti odsouzen a r. 1621 dne 21. června s mnohými jinými na náměstí staroměstském sťat. Takovým spůsobem skončil muž, o kterém se upříti nedá, že všecka snaha celého jeho živobytí záležela v tom, aby sobě i Bratřím svobody náboženské vymohl. Nezdá se, že by byl měl bližší působení na sesazení Ferdinanda II. Co spisovatel vyniká Václav z Budova plodností; obsah všech jeho spisů jest náboženský, a jeví velikou rozjitřenost proti katolíkům a Mahomedánům. Sestavil i zprávu o příbězích r. 1609 a 1610, v nížto podává obšírně jednání sněmovní, tak že data jeho velmi vzácná jsou. —

Krištof Harant, pocházel ze staročeské rodiny rytířův Harantův Polžických. Otec jeho Jiří Harant z Polžic nalézá se léta 1578 hejtmanem kraje Plzeňského a léta 1583 císaře Rudolfa II. radou a přísedícím soudu zemského. Krištof narodil se léta 1564. Prvního vzdělání svého literního nabyl doma ve vlasti své, kdež tehdáž byly školy vůbec výtečné, vynikajíce důkladností a spořádaností nad jiné zemí okolních. Zde naučil se starým jazykům, řeckému a latinskému i přisvojil si nejpotřebnější toho času nové jazyky, německý a vlaský; zde také seznámil se s vědami, ježto se toho času vůbec pěstovaly, a dán jemu dobrý základ v pěkných uměních, ze jmena pak v umění hudebním, jehož potom byl ctitelem velikým až do smrti své. Ve 12. roce věku svého dostal se Krištof Harant v osobní službu k arciknížeti Ferdinandovi II., jehož sídlo bývalo v Insbruku. Byl pak týž Ferdinand bratr Maximiliana II. císaře a českého krále; a protož se podobá, že se měl Harant zde na dvoře arciknížecím k týmž úřadům přispůsobiti a vzdělati, ve kterýchž tehdáž i otec jeho byl postaven. A jakož Krištofovi ani na schopnostech ani na náklonnosti k vědám a k pěknému umění nescházelo, i nalezl na dvoře arciknížecím dobrou příležitost, vědomosti své rozšířiti a nad to nových nabyti, jmenovitě co se dotýče staré, řecké a latinské literatury, dějepisu, zeměpisu a věd politických. Arcikníže Ferdinand byl k němu pro přirozený jeho vtip a spolu příjemnou jeho postavu i ušlechtilé chování, zvláštní milostí nakloněn, tak že Harant na všech jeho kratších i delších cestách v Němcích i v Italii býval jeho průvodčím. Ztráviv při dvoře arciknížecím, jak sám praví, drahně let, vrátil se zase do vlasti své. Zatím vypukla léta 1591 válka s Turky, kteří vpadše do Uher, zmocnili se tu některých měst a pevností, a když císař Rudolf II. z Čech proti nim vypravil vojska veliká a mnoho pánův a rytířův českých táhlo s nimi do Uher bojovat proti úhlavnímu nepříteli křesťanstva: tu také Harant odebral se do Prahy a přijal velitelství nad jistým dílem vojska českého i bojoval potom v Uhrách udatně a platně několik let.

Roku 1598 vykonal s Heřmanem Černínem s Chuděnů dalekou cestu do Jeruzaléma, navštíviv při tom Vlachy, Kandii, Cypr, z malé Asie pak Egypt i Arábii. Po návratu svém z této pouti usadil se v Plzni, kamž se 1599 i císař Rudolf II. přistěhoval a poznav lépe Haranta, velice si jej oblíbil a jsa pamětliv služeb jeho vojenských, před několika lety v Uhrách prokázaných, učinil jej 1601 svým komorníkem i radou, a čím dále tím více milostí svou k němu se nakloňoval. Harant přišed se dvorem císařským do Prahy, nalezl zde mimo své služby dvorské dosti příležitosti i času obírati se s vědami, jež od mladosti miloval. Toho času složil také některé básně latinské, které sice tiskem nevyšly, ale v rukopisech kolujíce, tehdáž pochvaly znamenité docházely. Léta 1607 k odporučení císaře do stavu panského přijat jest. Po smrti císaře Rudolfa II. (1612) bratr a nástupce jeho císař Matyáš II. Haranta neméně si oblíbil a povýšil k hodnosti svého dvorského rady. Ale právě za tohoto mocnáře vznikly v Čechách ony nešťastné rozbroje mezi katolíky a stranou pod obojí, kteréž po jeho smrti 1619 stupně nejvyššího dosáhše, zemi Českou uvedly v záhubu. Již před tím byl přestoupil Harant, ač potud horlivý katolík, i se svou rodinou k straně pod obojí, čímž se mu otevřela možnost, aby spolu s jinými pány a rytíři účastným byl všelikých hodností, ježto sněm zemský, kde tehdáž strana pod obojí výhradně vládla, svým přivržencům rozdával. Tak byl ustanoven l. 1619, když stavové po všem království nařídili veřejnost a výpravu proti lidu císařskému, za komisaře nad oddílem lidu stavovského a stál v měsíci červnu téhož roku s Matyášem hrabětem z Turnu, vůdcem vojska stavovského, nepřátelsky před Vídní, maje velení nad dělostřelbou, a jeho řízení střelby připisuje se, že koule děl až i do oken hradu císařského lítaly. Ustanoven byl také údem komisí k odhadání odjatých statkův a domův klášterských i jiných duchovních osob katolických, a když konečné stavové téhož léta v srpnu proti císaři Ferdinandovi II. byli za krále českého zvolili Fridricha, Falckrabě na Rýnu, učinil tento Haranta svým radou a komorníkem, a pak i presidentem komory české. V úřadě tomto dává se jemu vůbec vysvědčení, že jej řídil spravedlivě, nečině žádného rozdílu mezi osobami strany pod obojí a mezi katolíky, a že kněžím katolickým zúplna poroučel vydávati platy jejich, cožby, jak sám také se zmiňuje, žádný jiný na jeho místě nebyl učinil. Avšak nepožíval dlouho této své hodnosti presidentské, neb brzy na to učinila bitva Bělohorská 8. listopadu 1620 panování Fridrichovu a jeho strany jednou ránou smutný konec. Harant odejel z Prahy na svůj statek a zámek Pecku. Nezbývalo mu nic jiného, než aby se, jako mnoho jiných pánův a rytířův českých strany jeho, ze země vystěhoval; ale prvé nežli mu možné bylo shledati k tomu potřebné peníze, přijelo pro něj asi na počátku měsíce března 1621 silné oddělení vojska císařského, načež jat, do Prahy odvezen, 19. června k smrti mečem odsouzen a dne 21. s hrabětem Šlikem, Václavem z Budova a mnohými jinými vzácnými členy šlechty české na náměstí staroměstském sťat jest. — Co se charakteru Harantova dotýče, spatřuje se všude, že byl muž přímý a srdce nad míru dobrého, u něhož dobré slovo všecko vymohlo; avšak právě tato jeho úslužnost k jiným, že se dal snadně přemluviti, a spolu také jeho ctižádost, byly potom hlavní příčinou jeho nešťastného skončení. Literaturu naši obohatil popsáním nadzmíněné cesty své do Jeruzaléma, jehož novější vydání „matice česká“ opatřila. Ve spisu tomto vypravuje obšírně netoliko co se jemu a jeho tovaryšům kde přihodilo, nébrž popisuje i krajiny a místa, která viděl, líčí jejich příběhy a znamenitosti, pak tehdejší obyvatelův obyčeje a řády, vše s důkladností velikou a pokud na onen čas bylo možné i s kritičností, dokládaje se přitom všude starých i novějších spisovatelův, jak řeckých a latinských, tak i vlaských, francouzských, španělských a německých, tak že při této práci bez mála do šesti set rozličných spisův užil, dosvědčiv tím svou nevšední učenost a znamenitou zběhlost v dějepisu starých i novějších časů, v přírodopisu i v jiných vědách toho věku pěstovaných. Byl výtečný znalec hudby a výborný kreslič, jakož i vynikající v jiných vzácných uměních doby své a stavu svého. —