Čechoslovanští výtečníci/Rozhled

Čechoslovanští výtečníci Josef Rupert Maria Přecechtěl, Karel Adámek
Předslov	Rozhled	Skupenina I.

Údaje o textu
Titulek:	Rozhled
Autor:	Rupert Přecechtěl, Karel Adámek
Zdroj:	PŘECECHTĚL, Rupert; ADÁMEK, Karel. Čechoslovanští výtečníci. Pešť : nákladem Dr. Rup. Přecechtěla, 1863. S. VII–XIX. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Děje národa Českoslovanského jsou velkolepá budova slávy, velikosti a znamenitosti.

Vlastnostmi těmi se honosí i děje politické i děje duchovného vývinu národa našeho.

Nesnadná jest úloha, již jsme si vytkli, stručně vysvětliti podanou galerii výtečníků českoslovanských, nesnadná jest již proto, že se musíme přidržet stručnosti a pak i obrazů dotčených, jenž jednak již pro početné množství neobsahují a obsahovati nemohou podobizny všech výtečníků, všech oborů a všech dob našeho národa, neboť by tak vzrostla galerie tato nad míru, což za nynějších poměrů již z hmotných ohledů nemožné jest a bylo pak vydateli při vší píli nemožné zjednati si věrných podobizen mužů jinák proslulých.

Z těchto důvodů nebylo možné podati dílo úplné již tímto prvním během, od přízně obecenstva však závisí, aby svým časem co možno doplněno bylo.

K soustavnějšímu přehledu podáme nejprvé stručný rozhled naší duchovné činnosti, podáme hlavní rysy slávochrámu našeho a pak teprve posloupně nástiny životopisné jednotlivých výtečníků. —

Činnost duchovná každého národa jeví se povždy nejjasněji a nejzřejměji v literatuře, v pěstování národního umění a konečně u vyšším významu se zjevuje v státnické či politické činnosti.

Ve všech téměř dobách byl náš národ ve všech těchto oborech činným a mnohdy i nevšedním vynikal leskem a zazářil slávou velikou světem.

Literatura českoslovanská předčí všecky literatury slovanské stářím (Rukopis Královédvorský a Zelenohorský v IX. věku) a až do XVII. věku také bohatstvím.

Nejstarší památky písemní jsou pravou chloubou naší, svědčí o neobyčejné vzdělanosti a pokročilosti našich praotců již za dob, když ještě ostatní národové v temnu neproniknutelném trvali, jsou to prvozory básnictví národního; jenž v době pozdější vytísněno bylo básnictvím náboženským.

Literatura legend a náboženských písní zaujímá veledůležité stanovisko v starodobé literatuře naší. (Legenda sv. Kateřiny a j.)

Básnictví světského památka je Alexandreida česká (as v pol. XIII. věku).

V XIII. věku mimo lit. latinskou a řeckou i německá projevovala značného vplyvu na literární činnost u nás. Důležité dílo původní jest kronika Dalimilova 1310. Až do Karla IV. jest literatura prozaická velmi chudá; užíváno téměř výhradně latiny. Kosmas, František a j. psali latinsky. Cyril a Method přeložili písmo, však zhynula liturgie slovanská a zbyla jen píseň: Hospodine pomiluj ny. Později v X.—XIV. stol. překládáno již pilněji do češtiny. Za Karla IV. a jeho syna Václava nastala naší literatuře nejznamenitější doba v starověku, tenkráte hlavně rozšiřováním škol octnul se národ náš vzdělaností svou v popředí národů současných. Již tehdáž položen základ básnictví dramatického Mastičkařem, vynikají tu hlavně spisy historické Přibika Pulkavy, Vavřinec z Březové, Beneš z Hořovic a j. Ozdobou doby té je proslulý Tomáš Štítný.

Základ obratu a bujařejší činnosti položil veliký reformátor Jan Hus, jenž i co řečník, co učenec i co spisovatel stejně proslul.

Doba Husova vyniká hlavně pěstováním literatury bohoslovecké a polemické, v čele stojí sám Hus, Jan z Příbrami, Jan z Rokycana, Petr Chelčický, Pavel Židek, a j. Velikého jmena vydobyl si Ctibor Továčovský z Cimburka. Však nastalá doba násilných převratů utlumila radostný rozvin písemnictví našeho, až v druhé polovici XV. století nabývá veselejší tvářnosti. Kornelius ze Všehrd vynikl co znamenitý právník, dále prosluli Bohuslav z Lobkovic, Řehoř Hrubý z Jelení a j. Tak se vyvíjela znenáhla nejznamenitější obdoba naší literatury věku XVI. a XVII. Bratří Čeští pěstovali najmě literaturu bohosloveckou (bible Králická, zpěvník bratrský, překlady žalmů, a j.) Proslulo množství členů památné jednoty této: Amos Komenský, Jan Augusta, Jan Blahoslav a j. Historii psali: Bartoš Písař, Sixt z Ottersdorfu, Hájek z Libočan, Martin Kuthen a j.

Největšího významu v obdobě této domohl se neunavnou činností svou Daniel Adam z Veleslavína. Co státníci vynikli Karel ze Žerotína, Václav z Budova, a j.

Historikové: Marek Bydžovský, Lupač Slavata, Skala ze Zhoře, Václav Březan, Zavěta Kocín, Plácel z Elbinku; cesty vypisovali: Václav z Mitrovic, Harant z Polžic, Friedrich z Donína; náuky přírodní vzdělávali: Hájek z Hájku, Huber z Riesenbachu, Adam Zalužanský, Jesenský; básník: Lomnický a j. — Bitvou Bělohorskou a válkou třicitiletou zastihl však prudký mráz květ literaturu naší, a v době až do r. 1780 leží pole toto ladem. Zaznamenáváme zde jen historiky: Bečkovského a Balbína a Tomáše Pešinu.

Dobu vzkříšení od r. 1780—1862 popisujeme v listech následujících.

Spisy doby střední vyznamenávají se nevšední předností jazyka a jsou pravým zdrojem mluvnictví a skutečnou školou pravé mluvy.

Naší úlohou jest přihlížeti pilně k čtení těchto spisů, jsouť posvátný odkaz našich otcův. Bylo by žádoucno za doby naší, když písemnictví národní vždy většího a většího rozvinu dochází, aby se též přikročilo k vydávání českých klasiků této doby, neboť jen tak lze vyhověti nutné potřebě.

Spisy ty v původním vydání jsou téměř vzácností.

V. Rozum sice vydával Staročeskou bibliotheku i také Matice podobný podnikla úkol, žádoucího výsledku přílišnou obmezeností dosuď však nedosaženo. —

Školství u nás vždy se zvláštní péčí pěstováno a to hlavně za dob utraquistů, každý národní učitel tehdáž musel být bakalářem, měšťané znali se velmi dobře v literatuře římské a řecké, šlechta se zanášela pěstováním literatury a umění i cestovala v cizých krajinách. Tehdáž napsány spisy veliké ceny pedagogické, připomínáme jen Komenského.

Universita byla sídlem velikých učenců, připomínáme jen: Jesenského, Kyblína, Ondřeje z Brodu, Matouše z Choteřiny, Marka Marci, Marka Bydžovského, a j.

Úpadkem škol klesl celý národ, a hlavně kdy za dob Josefa&nbsolII. němčina a ní násilné poněmčování do škol zavedeno bylo. Zásady velikého Komenského o vychovatelství osvojili si Němci, Francouzové, Angličané a j., jen u nás jich nepoužito. Vychovatelství veřejné odcizeno posvátnému cíli: vésti národ k vyššímu životu, a proměněno v prostředek hrozný k smrtění národa. Nám nedopráno drahou mateřčinou, tímto nejpřirozenějším prostředkem vzdělávání, probuzovat ducha, nám nedopřáno rozvíjet život svůj dle pevných základů a zákonů přirozených a božích. A pochodem takovým odcizováni tehdáž synové své matce, takovými prostředky podkopávaná úsilovně protivníky našimi naděje v krásnější budoucnost. Nejstrašnější vražda, vražda ducha národního, vykonávaná tehdáž pod záštitou bludných zákonů, i práva zneužito drze k vykonání činů tak násilných.

Školství a literatura jsou dva srostlé faktory v životě národů, vzájemně se vyvinují, vzájemně klesají, společně však zakládají rozvin duchovného života národního vůbec. Proto žádáme nyní povždy provedení zřízení školního, jenž by potřebám a nárokům naším národním i zákonům přírodním odpovídalo. Bylo by hříchem a zrádou svého kmene upustiti od tohoto snažení, jenž slovem a posvátným slibem našeho vladaře posvěceno za zákonné. Domáhajíce se života, domáháme se upevnění všech jeho skutečných základů. Kaceřujte nás, my se nespustíme těchto snah a z oboru práva vytiskne nás jen násilí!

Vzdělání lidu jest základ moci a síly národa. —

I umění výtvarná již záhy u nás květla.

Již v Libušinu soudě mluví se o kameném mostě. Václav I. postavil kostel sv. Víta slohu románského. V XI. věku stavěny chrámy ve způsobu románských basilik: v Staré Boleslavi, v Olomúci (sv. Petra), v Litoměřicích, sv. Jiří v Praze, na Vyšehradě, na Velehradě a j.

Co stavitel i co řezbař proslul Božetěch opat Sázavský v XI. věku. Kostelů a kaplí románských z těch dob stává v Čechách a na Moravě as 250. Pravá perla starého umění jest velikolepá basilika Třebíčská (z XII. a XIII. stol.). —

Znenáhla jen se vyvinoval sloh gothický v stol. XIII. V starogotickém slohu stavěn chrám v Tišnově, klášter sv. Anežky v Praze, chrám v Kolíně nad Labem, v Kouřimě a m. j.

Velkých zásluh o umění stavitelské pozýskal si Jan z Dražic biskup, povolaje do Čech stavitele Viléma z Avionu, Karel IV. nechal stavěti pražský dom Matiašem z Arrasu (1344), jenž byl dostavěn po 30 letech Petrem Parleřem. Tento mistr stavěl též pražský most a chrám Kolínský a jak se zdá i chrám sv. Barbory v Kutné Hoře z části, jenž o 100 let později dostaven, dovršil slávu české školy. 1333 stavěn Pražský hrad, 1348—1357 znamenitý Karlův Týn, Karel IV. založil znamenité chrámy v Praze Marie Sněžné a chrám na Karlově.

Doba Karolinská slove vším právem dobou nejskvělejší Českého umění, trvala ještě po celé panování Václava IV. Husitské války přerušily i utěšený vývin tohoto umění.

Za Vladislava II. nastala doba pozdního slohu gotického, a vyvinula se samostatná škola česká.

Doba této školy či Vladislavského slohu trvala až do polovice XVI. věku. Do této doby náleží znamenitý Týnský chrám v Praze, Hanušem a Matyášem Rejskem z Prostějova, Benešem z Loun, mistrem Mikulášem 1548 dostavený chrám sv. Barbory v Hoře.

Z doby té i mnoho světských staveb pochodí.

Ve věku XVII. nastala pravá zmatenice slohů, převládal hlavně sloh renaisační. Scamozzin a Marini vystavěli palác Waldštýnu v Praze. Renaisaci následoval sloh tak zvaný rococo. Ve XVIII. stol. proslul stavitel Dienzenhofer, Tyttl, Kaňka a j. Ignác Bayer obnovil veliký chrám Sedlecký (1699—1709), dílo to ohromné.

Za Josefa II. nastala doba téměř fanatického bažení po antických formách. Praktický užitek stavěn nad nároky krásoumné. I v tomto umění stáli naši otcové vždy daleko před ostatními národy stavíce se důstojně po bok národů nejpokročilejších.

V době nejnovější vynikají: Ulmann, Bělský, Niklas, a j. ŘRezbářství se u nás vyvinovalo souměrné se stavitelstvím. Víme, že již v XI. a XII. stol. u nás pěstováno. Nejstarší památka řezbářská zachována u sv. Jiří v Praze (1145—51), čtyry polořezby u sv. Jakuba v K. Hoře (1165). České mince z XII. dosvědčují, jak již tehdáž umění řezbářské u nás bylo zdokonaleno.

K nejčelnějším památkám sochařským a řezbářským u nás náleží: socha sv. Václava, sv. Jiří, náhrobek sv. Ludmily v hradě Pražském, socha P. Marie v chrámu Plzeňském a Jindř. Hradeckém.

Důležitá jest berla abatyše u sv. Jiří a svatovácslavská koruna z r. 1345; a množství znamenitého nářadí kostelního.

Od XIV.—XVI. stol. vyvinula se českonárodní škola řezbářská. Nejčetnější památky této doby zachovány jsou v kostelích.

Co zvonaři prosluli: Jaroš Brněnský, Ondřej Ptáček, Ondřej Žáček, Daniel Tapineus a j.

Po Bělohorské bitvě zanikl samostatný ráz národní tohoto umění. Vlaští sochaři a štukatoři se usadili v Čechách a přinesli cizé směry a cizou školu. V nejnovější době vynikli sochaři: Václav Levý, Emanuel Max, Josef Max, Wild, Böhm a j.

S křesťanstvím přinešeno k nám malířství. Sám sv. Method byl prý malíř. Malířská škola staročeská dosáhla v XIV. stol. skvělého rozkvětu. Nejstarší památky malířství jsou malovaná písmena a ozdoby v legendě o sv. Vácslavu (1006), nápisy kapitol a začátečná písmena v evang. Remešském (1010—1040). Drobnomalby Vyšehradského Kodexu (1012—1037) i cenou uměleckou i starobylostí vynikají.

Z r. 1202 zachoval se znamenitý rukop. Mater Verborusum, Jaroměřská bible z r. 1259 (illuminoval Bohuš Litoměřický) a j. Veledůležitý jest pasional abatyše Kunhuty z r. 1312 malovaný Benešem.

Sotva se které současné dílo v Europě mistrokusu tomuto vyrovná. Benešovy miniatury jsou v malířství co Rukop. Králodv. v literatuře. Na tak velikých základech vyvinula se znamenitá škola Karolinská ve prostřed XIV. věku.

1348 zřízeno v Praze bratrství malířů, v němž český živel převládal. Ze školy této prosluli Detřich z Prahy, Wurnuser, co miniator Zbyšek z Trotiny, Hodík.

Během XVI. vyvinula se druhá škola národní, v níž vynikal Šimon Hutský, Aleš Daniel z Květné a j.

Důležité z doby té jsou četné kancionály. K nejčelnějším malířům českým té doby náleží: Polinár, Jan Táborský, Matouš Ornys z Lindperka, Kantor, Jiří z Chotěšic, Radouš z Chrudimi, a j.

Za Rudolfa II. povoláno množství cizích mistrů do Čech. Po bitvě Bělohorské musel výtečný Holár Čechy opustit. V XVII. věku vynikli Škréta, Kupecký, Brandl a Rainer. 1796 zřízená společnost umělecká v Praze. V novější době došli chválného uznání: Hellich, Kandler, Lhota, Svoboda, znamenitý Jaroslav Čermák, Herold, Javůrek, Dvořák a j.

Důstojnému rozvinu výtvorných umění za dob našich nesmírně na ujmu jest jednak netečnost velmožů našich. Nám by nechybělo velikých uměleckých sil, kdyby nám nechybělo velikých mecenášů umění. —

Hudebním uměním proslavil se náš národ ve světě celém. Již v rukop. Kralodvorském se na mnoze mluví o mocí zpěvu.

Lumír a Záboj proslavili se čarovným zpěvem. Zachováno mnoho prastarých písní. Nejdůležitější všech těchto památek jest píseň svato-vojtěšská. Dle mnohých pochází z X. věku.

Uvedením křesťanství do Čech zavedeny velebné hymny a písně římské. Z XIII. věku pochází znamenitá píseň Vácslavská, jejímž je Arnošt I. biskup Pražský.

Z XIV. věku zachováno mnoho výborních zpěvů: Rorate, sbírka veselých adventních zpěvů. Bouře XV. věku i na hudbu projevily svůj vplyv, vrátil zase píseň k zdroji a očistil ji ode všech cizých přisněsků. Za těchto dob velmi mnoho písní skládáno, bylť zpěv velmi oblíben a téměř jedinou zábavou. Veledůležité jsou písně Českých Bratrů. Veliké ceny jsou písně: „Proč tak náramně truchlíš duše má“ a „Má duse se nikdy nespouštěj Boha svého“. Jsou to pravé perly duchovní písně. Z též doby pochází píseň válečná: „Kdož jste boží bojovníci“. Sám Hus skládal mnohé písně, s jistotou lze udati, že jest skladatelem písně: „Stála matka žalostivá“.

V XVI. skládalo se již pro více hlasů.

Důležitých památek zůstavil Jan Trojan Turnovský, spracovalť skoro všecky oblíbené a klassické písně, jako: „Otče náš milý Pane“, „Vstalť jest této chvíle“, a j.

Mimo toho prosluli: Fayt, znamenitý zpěvák, Jiří Kropač, skladatel mší, David Köhler, skládal žalmy; Šimonides, hudebník.

Za vlády Rudolfa II. dospěla hudba k znamenité výši. Založením umělecké akademie v Praze si zýskal Rudolf velikých zásluh o rozkvět umění. Harant z Polžic znamenitý podporovatel hudby i hudebník.

I v XVII. stol. dosti čilý život v oboru hudebním v Čechách panoval, až bitvou Bělohorskou a 30. letou válkou vyhuben byl. Z té doby prosluli: Lukáš Cibulský, učitel a skladatel hudební, Ondřej Hamerschmidt, proslulý kontrapunktista; Fromm, Melzel (skládal Vesperas cancrinas a Sacrum canonicum); nejdůležitější však všech je Vác. Kar. Holan Rovenský vydavatel velkého zpěvníku: Kapla královská vokální a instrumentální (1693).

XVIII. stol. bylo hudbě světské velmi příznivo. Veliká péče věnovaná hudebnímu vzdělání. Velikých zásluh v tomto věku o hudbu si vydobili: Bohuslav Černohorský, Jos. Seger, Mysliveček co divadelní a komorní skladatel, Koželuh, a j.

Co byl Seger varhanictví to byl Fr. X. Brixi skladbě církevní v Čechách. Brixi náleží k největším geniům hudebním ve světě. Na sklonku toho století stála hudba v Čechách na nejvyšší výši. Z čelnějších hudebníků doby té jmenujeme: Vitáska, Fr. Tumu, klassický církevní skladatel, Zacha, Zelenku, Jirovce, Vaňhala, Duška, Krommer a veliký reformator hudby Gluck.

Rozvin hudebního umění nemálo podporovalo konservatorium hudby (zal. 1810) a jiné jednoty.

Co mistři zpěvu a rozličných hudebních nástrojů prosluli i za hranicemi: Bernhard, trubač Karla IV.; Velik, trubač v XIV. stol.; Dalibor samouk na housle v XV. stol.; Hodějovský a Jan Hudec, zpěváci; Kozmanda, Venzálek (1598) výtečný hráč na loutnu, Vlašímský, hr. Losi. Adam Michna z Otradovic varhaník, Bratkovský, varhaník; Bier, Fr. a Jiří Benda a j.

V době novější: Slavík, Drejšock, Laub a m. j.

Z času nejnovějšího domohli se v hudebním světě důstojného uznání: Jan Vitásek a Tomášek, oba virtuosové na pianě, Diviš Weber, R. Führer, Pič, Fr. Škroup, A. Jelen, Apt, Křižkovský, Kitl, J. Nep. Škroup, Veit, Kolešovský, Vogl, Zvonař, Horák, Mašek a j.

„Česká hudba jest výplin bohatosti původního hudebního nadání, jemné a snadně pohyblivé mysli a vrozeného smyslu pro přirozenou krásu, kterážto mysl vytříbena byla plody nejnadanějších duchů všech vzdělaných národů, kojena krásou přírody i hluboce dojata strašnými úkazy občanských i společenských převratů. Jest pravá, ryzá, něžná, vnikavá, rázná a zdravá a tak, jak ji biskup Milevitánský nazval prostá a bohumilá,“ — praví Zvonař ve svém dějepisu hudby. —

Dějiny literatury a umění vypisují obšírně: Jungmann v Historii literatury České, A. Šembera v „Dějinách řeči a literatury Českoslovanské“.

Kar. Sabina v „Dějepisu literatury Československé“, velezajímavé pojednání o tomtéž předmětu obsaženo v Slovníku Naučném (red. Dr. Fr. L. Rieger).

Stručný tento přehled životopisy samými bude na mnoze doplněn.