Čechův příchod/II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čechův příchod
Autor: Julius Zeyer
Zdroj: ZEYER, Julius. Čechův příchod. Praha: Eduard Valečka, 1886. s. 25–68.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Jest širý ten prostor, v němž Tatry se níží
a vlnité hrby své s planinou pojí,
jest rovina celá, jež odtamtud na jih
i k východu slunce se v dálavu ztrácí,
tak nesmírným porostlá lípovím[red 1] lesem,
že se štítů Tater se podobá moři
bez konce a břehu, v němž lučiny velké,
jak ostrovy v slunečním jasu se třpytí.

Síť stříbrných řek a potoků bystrých
kraj bohatě vlaží. Když zavítá vesna,
když sněhem svých květů se lípové háje
jak nevěsty věnčí, pak vůně tak silná
ze stromů i z travin až k nebesům stoupá,
že omráčí lidi, a dechu jim béře.

Včel nesmírné roje jak oblaka bloudí
tam v zeleném šeru, a medu tak hojně
se nalezá tam, že u věčném kvasu
lid slávský tam žije. A sladká jak strdí
je mluva jich měkká a píseň jich luzná,
a sladký jak strdí je celý jich život.
Bez trudu lehce plynou jim dnové,
a bohatství samo, jak mohutná řeka,
se lije jim v zem, neb na všechny strany
— jak pod krytem temných, vlhkých tvých lesů —
tam cesty se vinou, bílé a dlouhé
v šer kvetoucích lip, a ve dne i v noci
po nich dav cizích hostů se rojí,
kupců to čilých, již vyváží v dálí
vosk bílý, med zlatý a tkaniny pestré,
jež dívky tam robí; pak kožichy vzácné,
jež skytají zvířata divoká v horách,
pak koně, již v stádech se lukami honí,
a stříbro, jež Tatry v svém chovají klíně.
A kupci, ti cizí, vždy vítaní hosté,
na vzájem zas zlato- i stříbrohlav nosí
do lípových hájů, do bílých domů,
a zbraně a šperky a kamení drahé,
ba jantar až od hranic nejzazších země.

Věz, v kraji tom krásném, žehnaném, žírném
žil bohatý kupec z plemene Keltů.
Bylť udatným mužem, po moři a suchu
byl putoval; v zemích, kde mizí i světlo,
se stvůrami bájnými o život rval se,
kly stříbrné — vzácný lup — trhal jim z tlamy,
nic nedbaje soptění ohnivých slin!
Ba, hořících hor bylť plameny prošel!
A nesmírné poklady ovocem byly
všech trudů a cest. Však v stáří žil tiše,
a pokladem největším byla mu dcera,
tak luzná jak zora, a bílá jak luna,
když váhavě vyjde v soumraku prvním,
při loudavém loučení letního dne.

Květ pozdního věku byla Labára,
dceř matky, jež neznáma zemřela v dálí.
Lid bájil, že z plemene byla prý bohů,
a hvězdným svým kouzlem vděk dceřin tak svědčil.
Když otec jí zemřel, když tesknila v domě
tak sirá a smutná, tu nezvyklá touha
se zmocnila dívky: Ty kraje a země,
ty různé a divné, o kterých otec
tak mnoho byl mluvil za večerů dlouhých,
tu uvidět dychtila neskrotnou mocí.

Po horách a dolech se toulati, vidět
vždy nové zas kraje a mravy vždy nové,
to snem její duše převábným se stalo,
a sebrala věrné, již sloužili otci,
na koně kázala bohaté zboží,
na dobré nakládat, sama na oře,
na bílého sedla, za krásného rána,
a vyjela v cizinu, cizí co host.

Říš Markomanů, ta někdy tak slavná,
ji vábila nejdřív, neb velká a divná
tam dobrodružství bylť podstoupil otec,
a tušila dívka, že domov tam matčin.

Po dlouhé a bludné posléze pouti
tam přišla, však v šerých a posupných lesích
dav loupežníků ji napadl divý,
na poklady vrh’ se, a pustil se v boj.

Labára na pomoc volala bohy,
a oni jí spásu poslali rychlou.
Neb z nedaleké, stalo se, že vísky,
— v níž tiše lid žil slovanského kmene —
se toho dne bral Bohomysl statný,
syn Bořitův, jenž kovati znal meče
tak břitké, dobré, že byl proslaveným
po celém kraji širém markomanském.
Syn Bořitův a dobří jeho druzi
teď na pomoc se řítili do boje
a brzy zvítězili. Bohomysl,
rek juný, krásný jako blahé jitro,
Labáru ved’ do tiché rodné vísky
v dům svého otce. Zotavila dívka
se u krbu, a drahým byl jí brzy
ten tichý dům, jenž tulný jako hnízdo
u prostřed šedých skal nad lesem seděl,
ten tichý dům, v němž oheň neshasínal,
v němž starý otec moudrá slova mluvil,
v němž Charpa sinooká, jeho dcera,
tak sladce zpívala jak slavík v lese,
v němž Bohomysl silnou rukou pádnou
své meče koval, třpytné jako blesky,
a při tom zamyšleně na Labáru
se díval okem hlubokým jak řeka.

A Bohomysl miloval Labáru,
však říci nedoved’, co v silném srdci
mu bušilo jak on na kovadlinu,
až jednou večer sinooká Charpa,
ta mladá jeho sestra, pouhé děcko,
v své prostotě, tak oslovila hosta:
„Ty zajisté že čáry znáš a kouzla!
Neb od té doby, co jsi v dům náš vešla,
můj velký bratr, Bohomysl dobrý,
jest jako němý, beze duše zdá se!
Když celuji ho, o tom ani neví,
když květiny mu nesu, nevšímá si,
na tebe jenom stále, stále hledí.
Ty vzala jsi mu duši, lapila’s ji,
jak motýly já chytám na pasece.
Ó, vrať mu ji, ať je zas, jako býval.“
Tak nerozumné děcko štěbetalo,
a Bohomysl sklopil tiše zraky.
Labára děla: „Vzala jsem ti duši?“
A s úsměvem, když mlčel rozpačitě,
pak dodala: „Nuž vezmi svou i moji,
neb zdá se mi, že rozloučit je nelze.“

A velká byla radost v tichém domě,
však brzy tekly slzy, Bohomysl
se rozhodl, že do ženiny vlasti
se odstěhuje, toužila tam nazpět,
jí smutno bylo na severu v lesích.
A Bořita tak pravil svému synu:
„Jdi tam, mé dítě, kam tě srdce pudí.
Tvůj bratr Kolan na zimu se vrátí
z hor vysokých, kde drahé rudy hledá,
on se mnou bude, nebude nám smutno.“
Však sinooká Charpa naříkala:
„Pod mohylou spí drahá máti moje,
a otec nevrlým je ve svém stáří,
nad život dražší byl mi Bohomysl!
Když odejde jak slunce za pohoří,
tu sladké světlo duší mojí shasne.
Ó lépe věru by mi v hrobě bylo!“
Tak plakala a prosila Labáru:
„Ó vezmi mne, ty sestro moje milá,
ó vezmi mne do nové vaší vlasti!
Chci sloužit ti, a pokornou chci býti.“
Labára děla: „Budiž vůle tvoje,“
a Bohomysl objal mladou sestru.

Tak tedy šli a loučili se s otcem,
a Bohomysl se slzami v očích
té poctivé a staré žehnal hlavě,
jež nad ním byla bděla ve dnech dětství,
a žehnal stolu z lipového dříví,
na kterém dary bohů ležívaly,
ty dary, které udržují život.
Pak s krbu oheň vzal, a do nádoby
jej kladl s modlitbou, by dobrý osud
za nimi šel do cizích, dálných vlastí.
A sinooká Charpa nachytala
po lesích drozdů, slavíků a kosů,
by sladké písně s nimi putovaly.

Tak tedy šli, a mnohý z druhů dávných
se Bohomyslu přidal z lásky věrné,
a byla četa jejich takto valná,
a dlouhá cesta veselá jim byla.

A dorazili do lipových hájů,
do strdí tekoucích, do vonných, květných,
kde zpěvy, hudba a bez konce plesy
od bílého rána do hvězdnaté noci
se střídaly věčně. —
                               Tam dála se změna
sic tichá, však hluboká ve srdcích mužů
těch prostých a vážných, již v severních lesích
jak na skalách duby vznik byli vzali.

Stesk němý a těžký jak zmije jim v srdcích
se uhnízdil, ryl tam a hlodal tam stále,
Však nejvíce ze všech trpěl Bohomysl,
neb s úžasem viděl, Labára že krásná
juž nelnula k němu tak vřele jak jindy,
že dřívější láska jí prchala z duše,
jak sen, který snila tam v severních lesích,
tam v tulném tom domě, v tom vlašťovčím hnízdě,
kde meče své koval, a plameny dmýchal.
A se smutkem viděl, že Charpa jak ptáče
ve kleci chýlila truchlivě hlavu,
že vadla jak květina v nerodné půdě,
a úžas ho pojal, když z ramena síla
se prchat mu zdála v tom zženštilém davu,
jenž nechápal velikost rekovných činů.
A rozhorlen jednou tak pravil své ženě:
„Ty věčné zde kvasy, to křepčení věčné
by slušelo dětem, nehodno jest mužů!“
A ona mu pravila s úsměvem chladným:
„Tvá mysl jest tvrdá jak rodné tvé skály,
tvůj spůsob tak drsný, jak v horách tvých vichor!
My děti jsme slunce a modra a vůně.
Já děsím se mlh tvých a posupných mraků!“

To krutě ho bolelo ve hloubi duše,
však klidným se zdál, když promluvil takto:
„Já odsud až na Tater úpatí půjdu,
tam vystavím hrad si v charvátské zemi,
ten bude kdys ochranou lidu snad tvému,
až hrabivý soused mu přeruší kvasy
a plesavé písně! Chceš odejít se mnou?
Jsi volná, když láska tě nepojí ke mně.“
Tu žena se vzpřímila, hrdá a krásná:

„Jdu s tebou, neb k tobě víže mne vděčnost
a syn, který modré má Charpiny zraky,
a čelo tvé čisté, a snivý tvůj úsměv.“

Tak pravíc, mu vrátila sladké zas blaho,
a sebrali lid svůj, a do Tater táhli,
do charvátské země, a brzy hrad Psáry
nad potokem prudkým se budoval hrdě,
z pňů stoletých dubů a z balvánů šedých.
A kolem se černaly nejtmavší lesy,
a nad nimi do modra strměly hory,
přes vrcholky jejichž se oblaka hnaly.
A uvnitř na krbu plál posvátný oheň,
syn toho ohně, jejž z rodného kraje
si bohatýr přinesl do nové vlasti.

A Charpa zas’ našla na úpatí horstva
hlas slavíčí svůj, a nejsladší zpěvy,
a rostla jak bříza u průhledné vody,
a luznější každým zdála se jitrem.

Však v očích jí hořelo podivné světlo,
sny věštecké začaly kmitat jí v duši,
a jejími ústy mluvili bozi. —

Čas plynul a Bohomysl byl šťasten.
Dva syny juž měl a krásou vždy větší
mu zářila žena. A moc jeho rostla.
Lid chrabrý si vystavěl pod hradem chaty,
za pána ho volil, za vůdce a soudce.
Tu přikvačil osud, a zašla mu hvězda.

Když s hradeb svých jednou do kraje se díval,
prach v kotoučích hustých se k oblakům vznášel,
lesk zbraní z něj šlehal, a zrazoval dupot,
prach mnoho že zastíral cválavých koňů.

Z chat spěchali muži a s podivem zřeli
na neznámou četu, jež k hradu se hnala,
meč každý svůj chopil, a s ženami děti
v hrad prchaly, plachých jak holubů tlupa.

Teď stanula četa a jediný jezdec
pod samé hradby se přiblížil tryskem,
na bílém svém oři bohatýr seděl,
klid hluboký hleděl z jasných mu zraků,
a místo zbroje na rameně každém
měl pachole smavé, věnčené květy,
a zvučným teď hlasem na Bohomysla
tak zvolal vzhůru: „Ty drahý můj bratře,
jsemť Kolan, a hle, to jsou synové moji!
Já po tobě toužil a po tobě tesknil!
Pod mohylou spí juž předrahý náš otec,
a všechnu svou lásku já tobě teď nesu.
Ó otevři brány mně hradu i srdce!“

A bouřila radost v den osudný v Psárech,
a netušil nikdo, že zkáza a zrada
do hradu vjížděly s Kolanem rekem.
Labára ho vítala s hlubokým vzdechem,
zrak její se ztemnil, a líc její zbledla;
to nikdo však neviděl, jediná Charpa
s ní zároveň zbledla, a vítala bratra
bez úsměvu, chladně, a třesoucím retem
tak šeptala tiše: „Mně zdá se, že běda,
sup jako lačný, nám nad domem krouží,
juž níží se s oblak, na střeše juž sedí.“
Tak šeptala, třásla se, bez ducha padla,
jak mrtvola ležela po tři dni dlouhé.
Ples proto neustal. Byli tak šťastni,
že zase se našli, ti bratrové rodní,
a Bohomysl radil Kolanovi,
pod horami by proti jeho hradu,
hrad postavil svůj; slíbil pomáhat mu
při pilném díle s veškerým svým lidem.
A brzy vyrostl naproti Psárům,
hrad nový, jejž Krapinou nazvali bratři,
dle domu, jenž ve staré vlasti teď puchřel
tak osiřen, opuštěn ve vlhkých lesích…
A vládl klid a sladký soulad v hradech.

Klid vládl všude, v dvou jen srdcích nebyl,
v dvou srdcích, které plamen zhoubný zžíral,
neb bratra svého chotě milovala
Labára divoce, tak žhavě, kletě,
že v temné víry děsící až vášně,
jej strhla posléz, ač byl dlouho válčil
sám s sebou, než tak černou zradu spáchal.
On děsil se jí na počátku, prchal
před žíznivými zraky, sršícími,
na dlouhé lovy prchal v dálné hory, —
moc nesmírná jej vždy však nazpět táhla.
Vždyť duše její když byl v temných lesích,
jej mátohou tam hledávala, přízrak
jak hvězda luzný, nad smrt příšernější.
Les černý, němý, její zaklínání,
když luna byla jasná, často slyšel,
a Kolan omámen, jak její krásou,
tak nesvatými omamen byl čary,
až, plachá zvěř jak v osidla se lapí,
kles’ v její náruč posléz, třikrát kletou!
A dlouho skrytě vilnou rozkoš pili,
než bělmo Bohomyslu s očí spadlo.
Tu stáli bratři proti sobě němi
a krvavě jim vražda v zracích plála.

Šli beze slova, přízrakové bledí,
do nejhustšího lesa, v jehož hloubí
se nikdy pablesk slunce ani luny
byl neprodral, kde vlků pouze oči
se jiskřívaly v dlouhých zimních nocích,
a v letě na bažinách bludná světla
rej příšerný tam prováděla němý.

Tam bojovali rodní bratři krutě
a neslyšeli, sděšeně jak stromy
nad nimi lkali, vidouce tu hrůzu,
tam bojovali rodní bratři krutě,
a každý hledal duši soka v hrudi,
by vyplašil ji, aby lesem pustým,
pták bez pokoje svatého a klidu,
se s pláčem hnala ode stromu k stromu,
nad nepohřbeným tělem žalující.
Tam bojovali oba rodní bratří,
a život každý soku shasnout práhl,
ten život, který jedna byla matka
jim oběma, je milující, dala.
Tam bojovali oba rodní bratři,
a neslyšeli, velkým, hrozným hlasem
jak sestra jejich, sinooká Charpa,
na bohy hluché k nebi žalovala.
Neb za nima do lesa byla spěla,
když viděla je v záští prchat z hradu,
a stála teď a viděla je zuřit,
a bozi krutě v kámen proměnili
jí nohy její, nemohla se vrhnout
tam mezi bojující. K nebi vyla,
jak vlčice, a proklínala osud,
a proklínala Kolana, jenž mlatem
na hlavu Bohomyslu mířil stále.
Však pod nohama půda povolila.
a Kolan kles’ — jej porazili bozi.
Mlat Bohomyslův rozkrušil mu prsa…

Teď bylo náhle ticho v pustém lese,
a Bohomyslu zježily se vlasy,
dech vázl v hrdle, náhlý pláč ho dusil,
a vida, krev jak z úst se lila bratru,
sám sebe proklínat se jal co vraha,
a těmi slovy trest sám sobě určil:
„Můj bratře, přísahám, že nikdy více
v dům nevkročím svůj, neuvidím děti
své drahé, na něž černá krev tvá padá.
Ne, bez krbu a klidu bloudit budu,
až smrt mne milosrdně bolů zbaví!!“

Tak žaloval a klesl vedle bratra
a zakryl tvář, a štkal a rval si vlasy.
Tu cítil náhle ruku něžnou, měkkou
na hlavě své, a slzy na svých rukou,
a vzhled’, a sinooká Charpa stála
před ním a pravila mu tiše, sladce:

„Pojď, Bohomysle, s tebou bloudit budu
po šírém světě, když tvůj chce to osud!
Až do mohyly někdy uložím tě,
pak sednu k ní, a žalem zemru brzy.
Tam za hrobem tě dohoní má duše,
a opět, Bohomysle, budem spolu!“

Tak šeptala a za ruku jej jala,
a od míst děsu váhavého táhla,
hloub směrem k horám, truchlivá a bledá.
Když kroky jejich v dálí ztrácely se,
šum stromů jen když smutně nad mrtvolou
zněl jako nářek matky oloupené,
jež usíná, svým omámena bolem,
tu zašustilo křoví; bledá, velká,
jak přízrak, náhle vyrušený z hrobu,
Labára v šeru chmurném zjevila se.
I ona, tušíc, co se mezi bratry dálo,
za nimi přišla do tmavého lesa,
boj viděla a Kolanův pád hrozný,
i slova chotě byla zaslyšela.
Teď vedle mrtvoly se na zem vrhla,
však beze slzy. Usušila vlasy
krev linoucí se od zející rány,
pak horoucími polibky jej kryla,
a hlavu svou na prsa jeho kladouc,
tak pravila mu: „Kolane, ty drahý,
já s tebou šla bych do mrákoty stínů,
ty byls mi vším, ty byls mi víc než bozi,
víc byl jsi mi, než jsou mi děti moje.
Já proklínám je, jeho jsou to děti!
Já šla bych za tebou, však pomsta volá!“

Tak pravila a vzpřímila se prudce,
a hleděla do šera, kde byl zmizel
ten, který Kolana byl mlatem zkrušil,
a zašeptala: „Nikdy více, vrahu,
že pod svůj krov juž nevkročíš? Ty bloude,
snad myslíš, mé že unikneš tak pomstě?
Ty přijdeš pod ten krov, kde osud číhá
tvůj temný, věř. Já vím, jak přinutím tě!“
A strhla závoj prudce stříbrotkaný,
a vyhledala v temné, vlhké hlíně,
kde noha Bohomysla stopu vryla.
Tu stopu mečem Kolanovým rychle
si do závoje vrhla, spěchala pak
v hrad manželův, a krátce rozkaz dala:
„Hned přiveďte mi oře mého chotě.“
Když stalo se, na hřívu přivázala
mu závoj svůj, v němž skryta byla stopa,
a kázala, by bez ustání koně
do kola hnali kolem psárských hradeb,
až zkáže jim, že ustat dovoleno.

Tak věděla, že čárem kroky zmámí,
že kruhem užším vždy a užším stále
tam v lesích Bohomysl bloudit bude,
až jako ve snu, nevědomky vkročí
do svého hradu, kam jej kouzlo táhlo.
A vešla do komnaty, bledá, krásná,
a za dveře se hrdě postavila,
a rukou, která ani nechvěla se,
zbraň třímala, a sloky zaklínací
od úst jí plynuly, a trpělivě
se dívala, jak slunce zapadalo,
jak tma se z lesů plížila, jak hvězdy
na nebi vycházely, bledé, chvějné;
a posléz kroky jeho ozvaly se,
a blížil se, s očima zavřenýma,
všel do komnaty, s lící pláčem vlhkou;
tu vzplály zraky její vlčím záštím,
a proklála mu srdce jedním rázem
ze zadu, podle, zuřivě a sketsky.
Pad’ těžce k zemi, zasténal a zemřel,
a ona nad ním stála s hrdým smíchem;
tu bílým stínem Charpa v pokoj vklouzla,
a uviděla bratra svého v krvi,
a na Labáru šíleně se vrhla.
Labára však jí přivázala vlasy
ku sloupu, ruce její poutem jala,
a pravila: „Slyš, Charpo sinooká,
ty, kterou nenávidím, neboť povždy
ty stranila’s mu, tomu proklatému,
slyš poslední má slova. Zanechám ti
ty jeho děti, které těžká kletba
vždy stíhat bude — tak jak jejich děti.
To celé plémě ať se jako vlci,
jak psi a divé šelmy temných lesů,
po věky dáví. Bratrovražda budiž
jim zákonem, a láska cizou bájí.
Já odcházím, na bludnou beru cestu
bol o Kolana s sebou, svého milce,
a útěchu, že kletba moje těžká
tvé celé plémě časem v zhoubu vrhne!“

Tak zvolala a Psáry zanechala
ve smutku nejhlubším; a na Krapinu
u prostřed noci přišla, bledý přízrak,
a k ženě vešla někdy Kolanově
a klidně děla: „Kolan mým byl milcem.
Tam v pustém lese za to zabit leží,
krev jeho lpí na rukou mého chotě,
však téhož krev juž zaplatila vraždu.
Jdi do lesa a pohřbi svého muže!“

Tak děla krátce, zmizela pak na vždy.
A druhý den před branou obou hradů
kouř z hranic ohromných se k nebi nesl;
to těla spalovali obou bratrů.
Dvě mohyly pak velké nasypali,
ty proti sobě čněly jak ty hrady,
jež chmuřily se celý měsíc v smutku.
A bylo ticho dusné v obou domech,
však Psáry hrozným někdy smíchem zněly:
to šíleným se chechtem Charpa smála.

Když Bohomysl v krvi ležel černé,
a ona k sloupu vlasy přivázána
po celou noc na bledou tvář mu zřela,
když bílé hvězdy na rty svítily mu,
rty, které skřivil smrti hrozný zápas,
tu rozum její kaliti se počal,
rty skřivila též jako Bohomysl,
a smála se, že bolem umírala.
A když ji našli, jako kámen byla.
Tak zůstala, jen ob čas zasmála se.
A kdo ji slyšel, krev mu v žilách stydla.

Když měsíc minul, náhle vzpřímila se,
kol hleděla jak ze sna probuzena,
pak vzchopila se, rychle jako jelen,
do lesu utekla se, aby více
se nevrátila do Psár, v sídlo bratra.
A za nedlouho po odchodu jejím
žár nenávisti vzplanul, k nebi šlehal,
by více neleh’ v popel zapomnění.
Dvě pokolení v stálém boji rostla,
a vraždy každým rokem páchaly se;
vždy děti Bohomysla proklínaly
den, v který Kolan na Psáry byl přijel,
a Kolanovy děti Bohomysla
co vraha ukrutného v záští měly,
a pomstu přísahaly dětem jeho.
A z dětí muži byli, jich zas děti
tu nenávisť co dědictví své brali,
a nikdo nebyl, kdo by smíru slovo
jim chvějným hlasem v mladé duše vdechl.

Jen Charpa někdy v lunojasných nocích
z hor přišla v prvních letech jako vidmo,
a s pláčem k smíru radila a lásce,
od hradu putujíc k druhému hradu.
Však zamykali tvrdě před ní dvéře,
neb jako mátohy se Charpy báli,
jim sladké její slovo cize znělo.
A řídčeji, vždy řídčej’ přicházela
z hor, z úkrytu, jejž nikdo nevypátral,
a znaky stáří jevily se na ní,
jak mléko bílé byly vlasy její,
a s těží jen o holi chodívala,
pak stínem pouze zdála se, a posléz’
juž nezřelo jí žádné lidské oko,
a říkali, že Charpa nejspíš mrtva.
Labára zajisté též mrtva byla,
neb přízrak její v nocích bouřných jezdil
na bílém oři, přeskakoval štíty
hor nejvyšších, a stopa klikatěla
se ohnivá za ořem jejím mraky…
Nuž věz, Ildáno, že jsem z pokolení,
já Bohomysla, a že Čechem sluju,
Labára pramáť moje, Charpa sestra
je mého děda, skoleného v Psárech…

Ach, temných těch dějů krvavá paměť
mé tížila mládí, mou smutila duši,
zrad spáchaných hrůza mne děsila ve snu,
však sděděné záští si najíti cestu
do mého srdce nemohlo nikdy!
Co dítě juž o smíru blouznil jsem stále,
a noc jedna slavná v mé paměti žije,
noc tajemná, jasná, vlahá a vonná,
jež myšlénkám směr dala určitý, pevný.
Já děckem byl tenkrát. Usnul jsem v sadě
pod hradbami v Psárech, kde voněly střemchy.

Tu pojednou slza na čelo mé padla
tak vřelá, že zbuzen jsem otevřel oči.
Nad hlavu mou bledá se chýlila žena,
stín jako světlý, a zrak měla čárný,
tak siný a jasný jak kvetoucí len,
a z úst její sladce se linula mluva,
když takto mi šeptala s povzdechem mnohým:
„Tvář tvého děda, ó předrahé dítě,
tvář Bohomysla dali ti bozi!
On v tobě žije, můj zrazený bratr!
čtu na tvém čele, co četla jsem v hvězdách:
Ty’s ten, jehož příchod mi slíbili bozi!“

Já chvějícím retem v odpověď zvolal:
„O velebný stíne, kdo jsi a co žádáš?“

A ona na to se mluviti jala:
„Jsemť Charpa, o které tak mnoho jsi slyšel.
Já žiju a nezemru dříve, než úkol
ti naznačím, který kdys konat ti bude.
Na štítu hory mne orlice živí,
tu pro tebe pošlu, až vzejde ta doba,
na kterou čekám. Víc říci dnes nechci.
To jedno však slovo do hloubi vlož duše:
Krev prolívat chraň se v tom bratrském boji,
jenž zuří tak dlouho juž mezi vámi!“
Tak šeptala Charpa, věštkyně míru,
a zmizela v soumraku kvetoucích střemch.
Snem zdálo se všecko, já věřil však pevně,
a hluboko v duši já její slovo
co posvátné svěření choval a kryl.

Čím více jsem mužem se stával, tím jasněj’
já posvátný zápal chápal té ženy,
jež v oblacích žila a přece o lásce,
tam dole v tom prachu u její nohou,
sen snila stále, přes útrapy všechny!
Já sliboval bohům přísahou velkou,
že příbuznou krví nestřísním zbraň svou,
a slib ten jsem splnil, ač snášet mi bylo
tak trpkého mnoho. Však pomlčím o tom.

Když otec můj zemřel, já rodiny hlavou,
ač mlád ještě, stal se, a dojat mým bolem,
lid slíbil mi lásku u mohyly jeho,
a tvrdými slovy Krapině hrozil.
Tu poprvé sladkosť já smíru jim líčil,
a nadšení bozi mi do duše vdechli
tak velké, že schvátil jsem veškeren lid,
a bratr můj, Lech, mi na prsa klesl,
a prosil, bych poslem jej v Krapinu vyslal.

Tam o smíru mluvil jim tklivým tak slovem,
že slzy jim vylákal ze zraků mužných,
pak na pláň je zval, jež se zeleně šíří
kol strmících mohyl neblahých bratrů.
Tam potomci jejich smír přísahat měli,
a nepaměť věčnou všech spáchaných křivd.

Den slavný se blížil, den kýžený dlouho;
juž předvečer jeho stín nivami šířil,
a rozechvěn v síni já šeřivé seděl
a zpomínal Charpy, a slov její temných
v té slavné a tajemné před lety noci.

Tu ozval se pojednou šum jako křídel
a v okně, hle, seděla orlice bílá,
ta hleděla na mne tak rozumným okem,
jak mluvit by chtěla, pak chystala k letu
své perutě sněžné, a povlovně ke mně
zpět hleděla v síň, jak zvát by mne chtěla,
bych sledoval za ní. Tu pamětí bleskla
mi Charpina slova, že orlice pošle,
až nadejde doba, a spěchal jsem za ní.
A stoupal jsem vzhůru do samot horských,
kam vedl mne pták, a pode mnou tměly
se doliny, lesy, a nade mnou nebe
se hvězdami krylo, a bylo mi slavno.
Mně zdálo se, v samou že v tvář hledím bohům.
Duch jejich velký, vždy nevidný v davu,
se v tichu tom hlubokém zjevil mi svatém.
Já ohromnou mluvu němoty chápal.
Co kámen svou tíží, co hvězda svým leskem,
co hora svým strměním hlásá, já chápal,
a ovanut duchem, já tušil, že noc ta
taj veliký zajisté v klíně svém chová.

Skal vysoká stěna teď v cestě mi stála,
a nebylo ústupu. Hleděl jsem kolem,
tu z veliké výšky já slyšel své jmeno
v noc volat tichou. Já překvapen vzhlédl.
Na čeřeně skály, na kamenném stolci,
hvězd oblita paprsky seděla Charpa,
a nad její hlavou se orlice nesla.
Bez hnutí seděla mrtvý jak kámen
a zírala k nebi. Já po stupních, vrytých
do skály deštěm a jarními proudy,
se na čeřen dostal, a hleděl teď z blízka
na velebný zjev. Mne pojala hrůza,
ta posvátná hrůza, jež vychází z bohů.
V tom zraku se hloubala bezedna tajů,
a s čela, jež vroubily bílé jí vlasy
až na zem se proudící, linulo světlo
tak čisté jak hvězdy, a nade vše tklivý
byl úsměv kol retů, jenž přestálé boje
a bolesti hlásal a vítězný klid.

Bez hnutí seděla mrtvý jak kámen.
Já k nohoum jí klesl a zašeptal: „Charpo!“
Tu pohnula sebou. To příšerné bylo,
jako když mrtvola pozvedne ruku.

Zář očí však sladká mi vnikala v duši,
a srdce mi tálo, já tulil se k Charpě,
a ona mi polibek na čelo vdechla
a pravila tiše: „Buď vítán mi, dítě.“

A vzdušnou svou rukou mi hladila vlasy
jak malému děcku, a mladou se zdála
s tím siným a jasným a blouznivým zrakem,
a hlas její snivý jak šelest je stromů,
rost’ brzy jak vánek, jak vánek zas zmíral,
když takto mi mluvila s mnohými vzdechy:

„Ty slyšel jsi, Čechu, že zbavena smyslů
já prchala z domu, jejž třísnila krev.
Ó nemysli proto, že šílenství mluví
z úst mých snad tobě! Já nádobou bohů
a svaté jich vůle se stala, v mých prsou
vře jejich věštba, dlí věčný jich duch.
Vždyť duše jest podobna studánce v lese,
již skalili svévolně divocí běsi:
rmut rouhavě míchají v průhlednost vody;
pak bičují neblahou, pěna až kryje
dřív jasnou jí tvář. A s potupným smíchem
’sléz v doupata běží. Však studánka volně
se tiší a tiší, a pěna se ztrácí,
rmut padá na dno, a průhledná zase,
víc ještě než dříve, svým stříbrným zrakem
se do nebes dívá… Tak nesmírná bolesť
mne schvátila divě, a vášeň mne štvala
pes jako lovčí, však z ran mého srdce
rmut záští a zloby vykrápal volně,
a zjasněna duše pak zřela v tvář bohů
tak dlouho, až klid jejich byt svůj v ní vzal.“

A pozvedla hlavu a hleděla k hvězdám,
a mlčela chvíli, pak pravila dále:
„Boj nebyl snadný, já trpěla dlouho,
já nemohla odpustit vraždu Labáře.
Stín toho záští mi přístupu bránil
do kruhu věčného čistého světla.
Tu stalo se jednou, že úkrytu v skalách,
před vedrem dne, já hledala v jámě,
jež úzká a hlubá mi v ústrety zela.

Jak na dně tam dřímám — pojednou hlasem
tím ze sna se zbouzím, jejž proklínat stále
se rozkoší zdálo! Hlas byl to Labářin!
Já pohledla vzhůru, tam klečela bledá
ve svitu slunce na pokraji jámy,
a chvějnýma rtoma, mne nevidouc v stínu,
tak volala v propasť temnou a vlhkou:

„Slyš, země ty syrá, ty tvorů všech matko,
na tvoje ňadra z dcer jedna tvých klesá
po břemenem vin svých, je kletá, je bídná,
a v úzkostech, země, o soustrast tvou žebrá!
Ty mrtvé prý vrháš ze svého lůna,
když prokletí hadem k nim v klín tvůj se plouží,
za prolitou krev když unikli trestu.
Ó ustrň se nade mnou, syrá ty země!
Zpět chtěla jsem na svých zločinů místo,
mír zjednati štvané, zbouřené duši —
však bílá smrt mne z hor těch pustit nechce,
tu stojí, hle, a dýchá na mne hrůzu!
Nuž svěřím se ti, matko, syrá země,
se vším se svěřím tobě jasnou pravdou,
ty přijmi však mne klidně pak v své lůno
a nevyvrhni vlkům mne a šelmám!“

A hlouběj’ v jámu schýlila se na to,
a velkým hlasem svěřila vše zemi:
svůj zločin, zradu svou a kouzla tajná,
vše myšlení, a prokletou svou lásku, —
a dutě jáma ozvěnou mi v uši
vše do podrobna jako hromem hřměla,
a tisíc hadů hlodalo mi srdce,
já zatínala zuby, abych kletbu
v tvář neřvala jí jekem divé šelmy,
již lovec, chytiv v doupěti ji vlastním,
do smrti trýzní nesčetnými body!
Boj hrozný byl to, krutý, víc než lidský,
však bozi přispěli mi, bouře tichla:
já neryla víc nehty v tvrdost skály,
já zuby více nevtínala v rety,
já plakala jen v útrpnosti nad ní,
já prominula jmenem svého bratra,
a vzlyky moje, hlásající lásku
a slitování, vzhůru k ní se nesly,
a ona mníc, že země, dobrá máti,
tak nad ní pláče, štěstím zazářila, —
a uhodla, vždyť slitování z bohů
nám v srdce plyne, tak jak září slunce
ze zraků nám, a žádné vlastní světlo! —

Já plakala a na pokraji jámy
Labára bledla, zajisté že hrůzu
smrt dýchala zas na ni… Klonila se
teď mlčky v jámy hloub, vždy víc a více,
já varujíc ji chtěla okřiknouti,
v tom povolila měkká, vlhká hlína —
Labára spadla. S roztříštěnou lebkou
u nohou ležela mi. Hrůzou jata
já viděla ji v kalužině krve —
tak jako druhdy svého Bohomysla.
Však stopy záští nebylo juž ve mně.
Já v jámě hrob jí vykopala pracně
jen rukama, a natrhala květů
a ustlala jí vonně… Přivalila
jsem těžké kameny pak na hrob její,
by tělo nerušeně v klidu spalo…:
Kéž duši její bozi klid též dali!“ —

Tak Charpa končila a slzy tekly
nám hojně oběma, a v tiché noci
té vlahé a snivé, a tak plné míru,
z úst Charpiných teď uslyšel jsem celou
zvěsť, onu smutnou, o všem, co se dálo
za časů prarodičů v rodě mém.
Vše nyní jasné teprve mi bylo,
co posud matně z podání jsem věděl.
A Charpa vše když byla vylíčila,
v tůň hlubokou svých snů se ponořila,
a bylo ticho, orlice jen tloukla
svou bílou perutí, a ob čas vytí
kdes vlků daleko se ozývalo.
A nebe kmitalo, a někdy hvězda,
po zemi nyjíc, vytrhla se sestrám,
a spadla, s haluze jak květ když sprší.
A Charpa mlčela… Pojednou střásla
však podivnou dřímotu, zvolajíc tak:
„Proč přišel jsi? Co hledáš v pustých skalách?
Já neznám tě!“

                        A hleděla tak tvrdě
jak skalní stolec, na němž vzpřímila se.
Duch ale velký ovanul mne náhle,
a mocným hlasem nadšen tak jsem zvolal:

„Pro věštbu bohů jdu si k tobě, vědmo,
a jejich jmenem velím, vyřkni ji!
V mé duši vře to, vím, že úkol čeká
na rámě moje, které silou kypí,
na srdce, které nadšením mi hoří!
Jsemť vyvolen! Ty pověz k čemu, Charpo!
Z dnů dětství svého toužím, nyju, teskním
po dalné zemi, kterou znám jen ze snů,
po zemi, z které vyšel Bohomysl!
Mluv, uhodl jsem skrytou vůli bohů?“

A Charpa s jásotem mne k sobě tiskla
a vzkřikla, až se ohlas v skalách budil…
„Ty uhodls! Tys vyvolen! Ty půjdeš,
ty půjdeš tam, kde bratr můj měl zůstat!
Ty učiníš, o čem on snít jen doved’,
když bušil kladivem, když meče koval!
Sny svoje někdy skládal v divé písně
o okovech, jež lámat povinností,
a písně jeho jako rudé jiskry
na dno mé duše sypaly se! Skrytě
tam doutnat nepřestaly, hřát a svítit!
On vyvolen byl — nekonal však úkol,
když sladký úsměv krásné ženy zastřel
zrak jeho jasný. Ženou tou on padl.
Však v tobě žije Bohomysl opět,
ty dokonáš, co vloženo mu bylo!“

Já třásl se, však ona prudce vstala.
My vzhlédli k nebi. Záplava tam bílá
se z hloubi jeho celou šíří lila.
A Charpa pravila: „Hle, přišla doba!“
Prst na ret vložila a pak mi kývla,
bych za ní šel. Já poslechl jak dítě.
Krok její pevný byl až ku podivu.
Na štít mne vedla vyšší ještě hory,
a odtamtud my celé nebe zřeli,
jak věčně zem objímá konečnou.

Dech tajil se mi v prsou, neboť — zázrak! —
já hvězdu uviděl teď novou hořet,
jež nikdy před tím nebyla tam vzešla.
Na sklonu západním ohromná stála,
zář mátožná z ní dlouhým chvostem plála,
a hvězdy ostatní se strachem chvěly,
proud bílý onen když je směrem zasáh’.
A Charpa vidouc ji, začala zpívat
tak podivně, tak drsně, sladce zase,
až úzko bylo mi, a poznenáhlu
duch zmocnil se jí zcela věštných bohů,
tvář kamenná byla a z plamenů oči,
z úst zvučela slova jak údery kovu,
a pršela v sluch mi, a ten měla smysl:

„Nad dalekou zemí, z níž stříbrné vody
jak ze svaté nádoby hojně se lijou,
dar lásky všem sousedům, nad onou zemí
dnes bílá ta hvězda, ta věštící vyšla:
tam stojí nad horou, jež v rovině širé
své temeno v samotě, bez družek zdvihá.
Jak oltář se buduje u prostřed pláně
chlum onen siný, a kol jeho čela
sny bozi snuli od počátku dob.
K té hoře ty povedeš pluky své, Čechu,
ji vyvolil osud, by branou se stala,
jíž proud nových dějů se přivalí v zem.

Ó země ta drahá! Ó hvězda ta bílá!
Vždyť sestrami jsou, hle celá má bytost
se paprsky plní, jež vychází z nich!
Mne trhá cos mocně jak vichor do výše!
Jak plápolem vatry v praminulost hledím!
Kol země tvých otců se peřeje moře
dmou s hukotem divým! Jest ostrovem luzným.
Hle, kapradí roste tam nad stromy vyšší,
a chaluhy z vod ční jak duhové lesy,
niv prostranství světem jest květů vždy svěžích
a oblaky motýlů ohromných, pestrých
se nesou vonným a vlhkým vždy vzduchem.
A šum jejich křídel, jak v rákosí vítr.
Na řasnatých větvích nesmírných sosen
se houpají s dračími hlavami ptáci,
a z jezer, jež stříbrné lastury valí,
se nestvůry noří jak omšené skály,
hmyz tvarů všech hemží se množstvím, až závrať!
Vše balvanů ráz má a oživlé hroudy!
Pal slunce se pojí s tajemnou vláhou!
Věk obrovské lásky! Čas říjení země!…

Teď kvačí však bouř a vesmír se ssuje!
Boj zuřících živlů až k smrti mne děsí!…
Juž volněji dýchám, jest nový zas den,
z chmur děsivých zorou věk nový zas vyšel.
Hle, země tvých otců juž ostrovem není!
Souš pokryta lesy teď kol kolem kvete,
však vysoko nad ní, přec ještě jak ostrov
ční posud, ba výše ji pozvedli bozi,
když všecko se ssulo! Tak chrabrého reka
ční proti soku pozdvižený štít!
A nové zas lesy po horách bují,
víc podobné těm, jež posud tam rostou,
však temnější ještě… A plemeno obrů
se průsmyky řítí do prázdné země.
Dub každý z nich zdá se. Jsouť potomky tvorů,
jež zrodilo moře a na břehy hnalo,
kdys na polo ryby a na polo pně.
Ti obři dřepí kol nesmírných ohňů,
a věk jejich z křemene srdce má v ňadrech.
A země se bouří, nechce je snášet,
vše řítí se znova, hle — nový zas věk!
Teď země jest matkou, zná něhy juž tklivé,
vždyť lidskými srdci jí srdce juž buší!
Svit sladký, jak svítí ze zraku lásky,
ji čarovně plní a zelený úsměv
tvář její zdobí… A v kraji tvých otců
— jenž výše zas rostl za bouření živlů, —
u stříbrných vod a v hlubokých debřích
lid v tichosti žije. Toť plémě jest naše!
To plémě jest naše a potrvá tam!
Co vichrů a bouří juž snášet mu bylo,
u stříbrných vod však, a v zelených debřích
lid posud ten žije pod ochranou bohů,
a čeká na život, jenž nový mu vzejde!
Ó, Čechu, tou hvězdou teď v budoucnosť vidím!
Ty založíš říši, jež překoná věky!
Ty spojíš, co spojiti bohům se líbí,
ty sílu dáš slabým, a právo dáš všem!
Ó Čechu, kéž na vždy jim v paměti tane,
těm, kteří časem ti dědici budou,
že ostrovem zem jich, jejž k polibku nebe,
ke rtům svým svatým nad okolí vzneslo!
Kéž do výše tedy vždy čela svá nesou,
by cizoty rmut je nezasáh’ nikdy,
ať neskloní hlavy, by poroba nízká,
ta zmíje, jež hnusná se ve prachu válí,
jim úlisně nestrhla pyšné dřív věnce,
a pozděj’ je samy nesvalila v bláto!
Tak na vždy kol země té, závisti vzteky
ať marně se bouří, jak hučely vlny
na počátku doby, když ostrovem byla!“

Tak Charpa věštila a unavena
mi v náruč klesla, zakryla si oči,
za malou chvíli v zrak však hleděla mi
a zašeptala: „Nebude ti teskno
tam, Čechu, v staré vlasti, kde co děcko
já s plavým drozdem o závody pěla!
Ve tmavých lesích, pod šumnými duby
tam sedí tvé štěstí, osud tvůj zlatý,
a přede a zpívá u tekoucích vod…“

Čar nevýslovný zářil z očí jejích,
já zachvěl se tím snivým slovem dojmut,
a tázal se: „A dojdu toho štěstí,
či unikne mi jako tobě drozdi,
když za sebou v šer tajuplných lesů
tě slákali, a pak když blízka bylas,
ti zmizeli, a píseň jejich s nimi?“

Juž úsměv její na tváři byl shasl
a v očích zář, a pravila mi přísně:
„Co známo mi, já všechno pověděla,
juž netaž se; na oči mlha lehá,
tma v duši juž, jak smrt by blízka byla!
Však vím, že živa vejdu ve vlast otcův.
Teď do Psár vezmi mne, a přej mi klidu.“

A jako dřímota by schvátila ji,
tak klesala, a byla jako kámen.
Juž svítalo se, čas byl stoupat s hory.
Já na bedra vzal Charpu bledou, zdřímlou
a dolů do Psár nastoupil jsem cestu.
Nad námi zlatě luzná zora plála,
a orlice nás letmo sledovala…

A zatím živě bylo na rovině,
lid čekal u mohyly Bohomysla,
a divili se, kde tak dlouho meškám,
tu náhle zjevil jsem se na mohyle,
na štít svůj položil jsem zdřímlou Charpu,
jež ležela tam jak přízrak bílý,
jak v příkrov zahalena v proudech vlasů,
a pozved’ jsem ji do zlatého vzduchu,
a výkřik úžasu zněl celou plání,
a Charpin duch se zmocnil mého ducha,
a vše, co byla pravila mi v noci,
já pověděl jim. Úžas lehl na ně
jak těžký kámen; ticho bylo v pláni
jak za hluboké noci beze větru,
až končil jsem, a ještě bylo ticho,
až Lech můj bratr, nadšen zvolal hromem:
„Nuž vzhůru, do staré se vraťme vlasti!
Svár pochováme zde, a nová láska
se na západě v srdcích našich zrodí!“
Lech zvolal tak, a náhle probuzena
se Charpa vztýčila, pozvedla ruce
a oči její svítily jak luna;
však mlčela, a velká, tiše stála
sloup jako kamenný, a nad temenem
jí orlice se nesla, třpytná v slunci.
Zpit její věštbou, kterou z úst mých slyšel,
a zjevem jejím, snu podobným, nadšen,
lid v jásot propuk’ nekonečný, divý,
v pláč radostný, a v chválu věčných bohů,
a svornost svatá vzmachy zlatých křídel
plam lásky bratrské v všech prsou dmula.
Na Psárech ihned členi obou rodin
v mé síni porady o krocích měli,
jak výpravu do dalných krajin řídit.
Já hlavou volen byl a vůlí první —
tak den se končil v krásném opojení.

S dnem druhým, žel, však svár se zase vrátil,
a mocněji než posud vášně nítil;
neb pochyba do srdcí mnohých vešla
po velkém nadšení, a nedůvěra.
Dřív hlavami jen mlčky potřásali,
pak za šílenství prohlásili podnik,
jenž včera velkým se jim zdál a moudrým,
a dav hned rozstoupil se na dvě strany,
a v Krapině a v Psárech rozkol bujel,
a hrozil boj, a vnikli v síň mou vlastní.
„Dej znamení nám,“ pravili mi temně,
„že bozi ústy promluvili tvými,
že pošetile nevedeš nás v zkázu!
Nechť Charpa sama budoucnosť nám věští!“

Však Charpa byla něma jako kámen,
a slepou zdála se, neb v očích temno
jak v mraku bylo jí, a na mou prosbu
jen šeptem děla: „K čemu nové věštby?
Což nutno bohům dvakrát promluviti?
jsou němi, neslyším víc jejich hlasů,
mhu v duši mám a mha mé zraky kryje.
Jest mi jak před smrtí, dopřej mi klidu.
Co stát se má, to zajisté se stane!“
A oči její zavřely se pevně,
a muži ze síně se vytratili,
a venku davu děli: „Nepůjdeme!“

V tom tajuplná ona hvězda vyšla,
již v noci velké byl jsem s Charpou viděl
s hor nejvyšších; dnes mnohem větší byla,
chvost její zdál se, ostatní že hvězdy
byl smetl s oblohy — tak před ní bledly!
Lid, vida ji, se třásti počal strachem,
a každý uzavřel se ve svém domě,
a bylo dusno, ticho v celém kraji
po sedm dní a sedm strašných nocí,
neb každou noc se větší hvězda zdála,
a každou noc strach rostl s její světlem,
a pravili si lidé: „Hrozba bohů,
že zanechat jsme chtěli svoje chaty
a kraj, v němž zrodily se naše děti.“
A stříhali si vlasy jako v smutku.

Tak stál jsem osamotněn s bratrem Lechem
a s Charpou, která mrtva juž se zdála.
My odvahy však proto neztratili,
a sedmý den já od chaty šel k chatě,
jak pod Krapinou, tak pod psárským hradem,
a všude pravil jsem: „Já loučím se juž,
my s Lechem za tři dni do staré vlasti
dle vůle bohů dáme se, my s Charpou.
Kdo s námi chce, ať volně připojí se.“

A všude mlčeli, a v noc tu samou
juž nebylo tu bílou hvězdu vidět,
a při měsíci, který teď se zjevil,
já Bohomyslův prach jsem z hrobu vyňal,
bych s sebou vez’ jej do slíbené země.
A v tutéž noc já sen měl hrůzyplný,
sen, který více byl než pouhé zdání.
Já viděl ženu bílou, velkou státi
u krbu mého, kde si ruce hřála.
Jak příšerně to v zraku jejím plálo,
když, temný, na mne upřela ho vážně,
tak pravíc mi: „Juž déle neodkládej,
jest čas, abys juž šel!“ A já se tázal:
„Kým jsi, ó ženo?“ Ona na to děla:
„Ten osud jsem, jenž spal, když děd tvůj padl,
a proto pad’, že spala jsem, teď bdím však,
a napravím, co zavinil můj spánek.
Já s tebou půjdu až na práh té vlasti,
do které jiný osud tebe volá.
Zlo každé, které číhat bude cestou,
já zaženu svou mocí, velkou silou,
do bezdných bařin, kde nechodí lidé,
na černá bláta, kde jen zmije hnízdí.“
A zasmála se, mráz až šel mi tělem,
a ruce její, když je v ohni mnula,
tak rachotily jako ze křemene.

Pak viděl jsem ji z hradu vycházeti,
a na kůň sedla, na příšeru šedou,
a lunnou nocí viděl jsem ji jeti,
to bílé vidmo, kamennou tu hrůzu.
Od domu k domu šla, a všude vyli
psi, větříce ji, čemu se jen smála.
A viděl jsem, jak v domech lidé spali,
a v jiných zase bděli. Bílé vidmo
teď rukou kamennou se jalo klepat
na různé dveře. Tázalo se dutě:
„Co činíte? Já velím, odpovězte!“

Tu v mnohých domech lidé odtušili:
„Na dalekou my chystáme se cestu!“
Tu povždy pravil osud: „Štěstí s vámi!“
Ty spící ale vyplašila z lůžek
svým mátožným, svým hrůzyplným smíchem,
— to hlavní odpůrcové byli moji —
a zvolala: „Tak tvrdé spaní máte
před poutí, která, dlouhá, na vás čeká?“
A když jí řekli: „Nepůjdeme nikam,
co rušíš nás?“ Tu chechtala se dutě
a pravila: „Nuž spěte dál, na věky!“
A oni mřeli náhle, okamžitě,
a zčernali, jak by je byla pěstí
svou z křemene do tváří udeřila…

Sen děsný ten když minul, bylo ráno,
na slunnou pláň já spěchal střásti hrůzu,
vstříc spěchali mi lidé s velkým křikem:
„Mor hrozný zuřil v noci, veď nás odtud!“

A samým strachem zapálili domy,
a do zítřka se zdálo dlouho čekat,
a sehnali jsme tedy rychle stáda,
a téhož dne jsme nastoupili cestu.
Pouť naše dlouhá byla horstvem, lesy,
a unaveni mnohdy tázali se:
„Zda posléz cíle dojdem kýženého?“
A na Charpu se obrátili s prosbou,
by řekla jim, zda nepoznává zemi,
kde děckem žila? Ona odtušila
vždy stejně, jako ve snu, na svém voze:
„Duch zašel v mraky, mha mi zraky kryje.“

A slepou byla, nehybnou a němou.
A včera v lese město nalezli jsme,
jež omšené tam ve ssutinách leží,
tak pusté, smutné. Rozložil se v tábor
lid znavený k nutnému odpočinku.
Dnes ráno za mlhy my vyšli s Lechem
a dali rozkaz, by čekali nás
do pozdní noci v klidu nerušeném;
a z mlh se tajuplně ona hora
nám zjevila, o které tušili jsme,
že onou jest, jež na nás čeká v pláni.
My objali se. Dvojím šli jsme směrem,
a u tebe my opět shledali se.
Buď tobě dík za jasnou zvěsť tvou dobrou!
Juž víme teď, že ve vlasti jsme otců!
Buď chvála bohům, kteří přivedli nás!“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. ČEK čerpá z téhož vydání, užívá zde tvar lípovým, o opravě se však nezmiňuje.