Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/Ze „Zádrugy“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ze „Zádrugy“
Autor: Dr. Opluštil
Zdroj: Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112, s. 201–203. Dostupné online.
Vydáno: Olomouc, prosinec 1911
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ignát Wurm
Index stran
Související na Wikidatech: Ignát Wurm, panslavismus a dějiny církve
Dr. OPLUŠTIL:
Ze „Zádrugy“.

Pan rada, jak jsme krátce v »Zádruze« P. Ignátu Wurmovi říkali, byl posledním stařešinou apoštolské »Zádrugy« — chcete-li církve — cyrillomethodějské.

Není zajisté pochyby dle nejnovějších objevů Žunkovičových, že už před Kristem ve staré Illyrii a Panonii sídleli Slované a že ve vzdělanosti rovnali se Římanům. Sv. Pavel pronikl na svých missijních cestách až do Illyrie a založil biskupství Srěmské (Sirmium), jehož biskupem ustanovil Tita. Sv. Petr jako náměstek Kristův byl prvním biskupem římským. Jednotu a souhlas svého učení, jakož i příslušnost jím založených diecesí k Římu dotvrdil sv. Pavel nejlépe svou cestou do Říma a společnou smrtí mučednickou se sv. Petrem. Že evangelium lásky v krajích slovanských sv. Pavlem hlásané vykvetlo v rovnost, svobodu a bratrství, tomu zdá se nasvědčovati zvláštní obliba sv. Pavla k oněm krajům, jakož i jeho mínění o Kreténských (Tit. 12.). Tento úspěch sv. Pavla mezi Slovany jest vysvětlitelný. Původní slovanské zřízení demokratické vzniklo zajisté na starém slovanském přírodním pantheismu. Slované (mimo ty, kteří hraničili s Germány) neměli feudálního zřízení mezi svými bohy a proto neměli božstev mocných. Nové náboženství — křesťanské — kteréž hlásalo rovněž zásady demokratické — apoštolská obec jerusalemská — nepříčilo se v důsledcích sociálním řádům slovanským. A proto právě mohli staří Slované pochopiti a snadno přijati učení Kristovo.

Biskupství Srěmské zaniklo později nájezdy barbarských národů jak germánských, tak mongolských. Jisto však jest, že jemu byly podřízeny všechny kraje na sever — Velká Morava. Za Mojmírovců byla obnovena Velká Morava, ale byl nedostatek kněží. Německým kněžím pak, kteří hlásali nerovnost lidskou a místo lásky pokoru, lid nerozuměl; Rostislav se obrátil do Říma o kněze slovanské a papež Mikuláš I. jej odporučil do Cařihradu. Car Michal poslal papeži sv. Cyrilla a Methoda a papež Mikuláš I. je poslal na Moravu, jak tomu svědčí nástěnná malba v basilice sv. Klimenta, jejíž kopii pan rada přinesl z Říma a zapůjčil vldůst. pánu P. Dostál-Lutinovi. Tím jest vyvrácena námitka. že sv. bratry poslala Byzanc a ne Řím.[1] Třeba ještě výslovně podotknouti, že té doby roztržky mezi Východem a Západem nebylo ve skutečnosti.

Chci zde jen krátce upozorniti na obdobu sv. Cyrilla a Methoda v jich missijní činnosti se sv. Pavlem. Německopohanská zášť a panstvíchtivost dvakrát pohnala sv. Methoda do Říma k zodpovědnosti. Na zpáteční cestě byl sv. Methoděj od německých biskupů zajat a trýzněn. Jednotu a totožnost svého učení v Římě oba sv. bratři a sv. Methoděj opětně prokázali. Kdyby učení jejich nebývalo totožné s tím, co hlásal skoro 1000 let před nimi sv. Pavel, nebylo by se u Slovanů ujalo. Sluší ještě podotknouti, že sv. Methoděj byl biskupem srěmským a  nástupcem Tita. Papež Mikuláš I.[2] když viděl, s jakými potížemi zápasí učení Kristovo v Němcích a že i samostatnosti sv. Stolice hrozí od pohanského germánského feudalismu nebezpečí, hledal zároveň v nově zřízené (obnovené) církvi slovanské a upevněné tak říši velkomoravské oporu a ochranu. Než po smrti sv. Methoděje padla smluveným útokem mongolsko-germánským říše velkomoravská a na Moravě se zase křtilo křtem císařským. Nastaly zase tisícileté boje slovanského demokratismu s germánským feudalismem, kultury slovanské s kulturou klassickou (Němci vlastní kultury nemají). Nejvýše vzplanul boj ten v husitských válkách. Tento boj musil nutně tehdy se odehráti na poli náboženském, tak jako dnes by se zase vybil na poli národnostním. Důkazem však, že to byl boj mezi slovanským demokratismem a německým feudalismem jsou jeho výsledky. Vznikly demokratické obce Českých a Moravských Bratří, Táboritů, Sirotků atd. Není pochyby, že podobný effekt bude jednou bojů národnostních. O Husovi soudil pan rada, že jeho list není dosud uzavřen. Zvláště pak upozorňoval, že církev nemá žádné zodpovědnosti za odsouzení Husa. Koncil jej neodsoudil. Kostnické shromáždění však nebylo koncilem, protože nemělo hlavu — papeže. — Byl tam jen císař. Proto dlužno je považovati jen za říšský sněm. Ostatně, proč má národ český jíti do Říma přes Kostnici? Ať jde Velehradem!

A právě tuto cestu chtěl národu českému ukázati a uvolniti náš zemřelý stařešina. Z přednášek jeho, jimiž instruoval o Rakousku papežské nuncie P. Wurm, sestavil papež Lev XIII. svou encykliku Grande munus. Už už spělo velké dílo našeho nezapomenutelného stařešiny k svému splnění a Západ slovanský měl býti sloučen ve víře s Východem. A není pochyby že sen Lva XIII. a P. Wurma by se býval splnil, kdyby nebýval vratislavský biskup Kopp poučil Bismarcka o dosahu a významu sjednocení Slovanů ve víře. Bismarck zakročil ve Vídni a následek toho byl, že všichni biskupové rakouští a šlechta česká odřekla (až na Strossmayera) účast na pouti. Lev XIII. chtěl prohlásiti ex kathedra, že není rozdílu mezi učením Východu a Západu. Na Rusi byly též jisté disposice pro smír. Bylo též jisto, že v pádu jednoty by býval Rački prvním slovanským rakouským metropolitou. Tedy úřad metropolity srěmského, velkomoravského měl býti obnoven.

Pro cestu do Říma ztratil P. Wurm přízeň vládních kruhů. Zůstal vikářem až do své smrti. Cestou do Říma však dokázal nejlépe svou pravověrnost a oddanost k sv. Stolici. Primát papeže byl mu nade vší pochybnost prokázanou pravdou. Říkal: »jsem Lvův a Kristův«.

Za 1000 let po papeži Mikulášovi přišel Lev XIII. Když Západ přestal býti spolehlivou oporou církve, obrátil Lev XIII. jako kdysi Mikuláš I. zraky k slovanskému Východu a čekal od Východu obrodu Západu. Mikuláš I. nalezl sv. Cyrilla a Methoda, Lev XIII. P. Ignáta Wurma, který mu podal svou pomocnou ruku. I on měl zažíti nevděku za svou cestu do Říma. Podivná shoda. Po sv. Pavlu za 1000 let sv. Cyrill a Methoděj a po těchto za 1000 let P. Ignát Wurm. Po sv. Petru za 1000 let Mikuláš I. a po tomto za 1000 let Lev XIII. Zaseté símě lásky vždy jest hložím a trním vzešlým z nenávisti a sveřeposti udušeno. Za 1000 let přijde vždy na krátko zahradník a vyhladí hloží, ale po něm se zase vzmůže hloží. Bude národ český zase čekat 1000 let a teprv za 1000 let znovu zpívat »Ejhle otlář« a »Bože co jsi ráčil před tisíce léty«?

Jisto jest, že příští materialistická doba tak hned Wurma nezplodí, právě tak, jako jisto jest, že símě zaseté jistě vzejde. Idey — tak jsem těšíval pana radu — se udusiti a ubíti nedají.

Je tomu pomalu rok, kdy mi oznámil dopisem, že neduh jeho na jazyku se znovu objevil. Psal mi, že se smrti nebojí, máť prý tam dva mocné přímluvce ve sv. Cyrillu a Methodu. Však přece prý by rád ještě žil a dočkal se roku 1915. Měl strach o církev. Bál se, že tohoto roku využijí všichni odpůrcové církve k jejímu zdolání. Cítil proto povinnost žíti a bojovati pro církev. Těšil jsem jej a dokazoval, že dnešní doba nebude bojovati proti církvi Husem, který jest jí nepohodlným svou zbožností. Vrtěl hlavou starostlivě a nevěřil. Žádal jen ještě žíti. Smluvil jsem proto po Novém roce mezi olomouckými pp. lékaři a p. doc. drem Bakešem operaci, jež se zdařila, ale bohužel jen na krátko. Už v květnu mi zase psal, že jazyk zase zlobí. Bylo hezké počasí a proto jsem doporučil, aby pan rada dojel do Brna k panu docentu Bakešovi na operaci, pro niž jsem i pana docenta získal. Však už tehdy varovně předvídal pan docent: »Jednou však budeme musíti s operacemi přestati.« Operace 18. května se zase zdařila, ale na krátko. Nastaly metastasy k míše a mozku a s nimi nesnesitelné bolesti hlavy. K upokojení slíbil pan docent zajeti a operovati v Olomouci; ale dobře jsme věděli, že pomoci není. Zatím zánět plic mučedníka vysvobodil.

Chtěl žíti a za národ a církev bojovati za každou cenu. Čím větší překážky stavěly se mu v cestu, tím větší vyvíjel energii. Zloba osudu jej napřed o ruku připravila, aby psáti nemohl. Naučil se však psáti levou a mluvit, kde levice nestačila. Na konec, aby míra zkoušky Jobovy byla dovršena, jazyk oněměl. Vzdoroval ještě a psal, až smrť i tomu zabránila. Než i po smrti nechtělo tělo dlouho vychládnouti a žádalo pro národ pracovat. Volán byl lékař, zda se nejedná o zdánlivou smrť. —

Pan rada spoléhal na přímluvu sv. Cyrilla a Methoda před soudnou stolicí Páně. Jsem však přesvědčen, že jich měl více. Jistě nechyběli sv. Pavel, Mikuláš I. a Lev XIII.

Zemřelý nebyl Slovanem vychováním, nýbrž zrozen. Ke každému byl pln ohledů a o každém jen krásně smýšlel. Koho nemohl pochváliti, nepohanil. Sám v největších bolestech a strastech jiné těšil. Nerad viděl, když se přátelé pro něho rmoutili. Svým humorem často předešel trapné situaci. Po bohatství a slávě a zvláště po moci netoužil. Každému pomáhal a sám nikoho nechtěl obtěžovati. S trpícími trpěl, s plesajícími se radoval.

Velké, zlaté, slovanské srdce měl náš stařešina.

Není ho více. Bože, chraň svou Zádrugu!



  1. Poselství Rostislavovo do Cařihradu s žádostí o věrověsty snad přece by nemělo býti bráno v pochybnost. Pozn. red.
  2. Papež Mikuláš I. zemřel dříve, než Konstantin s Methodějem přišli po prvé do Říma. Pozn. red.