Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/P. Ignát Wurm a světový mír

Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112
Wurm a české státní právo	P. Ignát Wurm a světový mír	Vzpomínka na † P. Ig. Wurma

Údaje o textu
Titulek:	P. Ignát Wurm a světový mír
Autor:	Jindřiška Wurmová
Zdroj:	Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112. s. 206–207. Dostupné online.
Vydáno:	Olomouc,. prosinec 1911
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Ignát Wurm
Index stran

JINDŘIŠKA WURMOVÁ:

P. Ignát Wurm a světový mír.

P. Ignát Wurm byl nadšeným přívržencem světového hnutí mírového. Nepovažoval hnutí mírové za »jeden z moderních proudů, který patří dnes k evropskému bon tonu«, jak se vůči mně vyjádřil jeden čelný zdejší žurnalista, nýbrž věděl, že hnutí mírové jest tak staré jako lidstvo samo.

Vždyť už v synech Adamových, Abelu a Kainu, staví se nám před oči typ míru a typ násilí. Stopujeme-li pak dějiny kteréhokoliv národa, najdeme za všech dob typicky vynikající veleduchy, kteří byli hlasateli míru. —

Již Konfucius i Buddha ve svém učení zaujali zcela určité stanovisko proti válce a filosofové řečtí a římští (Sokrates, Cicero, Vergil, Aristophanes, Terentius a jiní) odsuzovali válku a nadšeně psali o věčném míru.

Avšak P. Ignát Wurm správně poukazoval vždy na to, že vedle tohoto pacifismu za pradávných i nových dob, který vystupuje vždy jako individuální přesvědčení jednotlivce — existuje ještě pacifismus jiný, vyšlý přímo z duše celého národa, tvořící část, ba podstatu jeho bytosti, neb jeho »národnosti«, jak P. Wurm se vyjadřoval a to jest — pacifismus slovanský.

Jest pochopitelno, že při každém setkání našem hovořili jsme s drahým strýčkem o tomto předmětu, který nám oběma na srdci ležel. Letos v létě, když podrobil se ve zdejší nemocnici opětné operaci jazyka, tu při častých návštěvách mých, dokud mohl mluviti, vedl ze své strany rozhovor tužkou, podotknuv jednou ve svém obdivuhodném humoru, že to už jinak nejde, když se stal »Němcem«. (Měl totiž ubohý mučedník ústa vycpaná gázem.)

Z těchto jeho poznámek a pokynů, které ještě doplnil, chci zde některé uvésti a zavděčím se jistě všem přátelům a ctitelům tohoto ušlechtilého posledního slovanského proroka, když uvedu i některé výroky, které se světovým mírem souvisí pouze nepřímo.

Jak jsem pravila, kladl P. Wurm vždy důraz na to, že pacifismus slovanský byl částí národní bytosti. Praví doslovně:

»Spletli jsme si národnost s řečí. Tato chyba mstí se tuze. Domnívajíce se, že hájíce jazyka, zachráníme již tím život národa, jsme na omylu. Jazyk a národnost jsou dva různé samostatné momenty.

Palacký prozíravě vytknul v Kroměřížské ústavě, že máme právo a povinnost jazyka hájiti, ale národnost pěstovati. Národnost předpokládá samosprávu. Zvyky, obyčeje národa, kulturní vymoženosti, náboženství, zaměstnání, živnost atd., to, co karakterisuje jistou část lidu, jeho umění, zábavy, zpěv, jeho vlastní kultura, kterou vypěstoval, to všecko dohromady je národnost. Jestli Staroslované nebyli váleční, tož to byla jejich vlastnost, tedy příznak jejich národnosti.

Je-li tomu tak, pak mají Slované právo aneb povinnost ku pacifičnosti zaujmout jiné samostatné stanovisko a tuto vlastnost reklamovat, restituovat, obnovit, kdežto jiní národové válečné povahy musí proti militarismu bojovat a ho neprakticky potírat.

Slovanští sociální demokraté mohli a měli svůj antimilitarismus docela jinak provádět než západničtí; mohli a měli by se k míru hlásit jako k čemusi, co je jejich dědictvím.

Slované měli svou vlastní národnost a vypěstovali si svou vlastní kulturu, která je opravňuje nároky činiti na to, co vyrozumíváme slovem mír a tudíž jsou jejich snahy a protesty proti militarismu loyální a nelze jim vytýkati vzpurnost a protizákonnost. Jménem své vznešené kultury mají Slované větší právo, ba povinnost ku pacifismu stanovisko zaujímati než jiní národové.

Dle nejnovějších bádání (Niederle, Wankel atd.) jest dokázáno, že Slované byly nejen po Evropě usazeni dávno před Kristem, ale i zde v našich zemích, a ne jak mylně měli za to historikové, teprve v 6. stol. po Kristu. Tento mylný náhled byl následek bájek o stěhování národů, jež dávno již měly podrobeny býti důkladné revisi.

Že pak Slované od prvopočátku byli mírumilovní, toho důležitým dokladem je slovanské lidové umění, slovanská prakultura původní a svérázná. Staré slovanské výšivky, ornamenty, i některé zpěvy (dle tvrzení Sušila), sahají do nejdálnější pohanské, slovanské minulosti.

Takové umění nemohlo vzniknouti a zvelebiti se u národa válečného.

Světový obchod na Baltu vedli Slované, jak již Kollár a jiní, kteří nebyli zaslepeni z Němec vyšlou pověrou o stěhování národů, na to přišli.

»Obchodování je vrchol kultury, která válčení vylučuje.«

Naše nynější kultura je palimpsest, pod kterým se stará kultura skrývá a při pilném studiu a dobré vůli můžeme tuto kulturu do nedohledné minulosti stopovati.

Ke kultuře slovanské patří také sociální rady a útvary: Zádruha, na Rusi mir a artyel, jež nemohly by vzniknouti u národa válčícího.

Až se zjistí kultura slovanská, pak nastane též tříbení a dělení, jaký podíl měla žena ve zdaru kultury této i ve veřejném životě.

Podle toho, co a jak působilo, dají se vyměřiti její práva (na základě historickém). K tomu třeba znáti také ústrojí Zádruh, kde starešina volený ne dědičný, měl moc toliko výkonnou a ne patriarchální, jako u Semitů, ne absolustickou. On konal to, na čem se Zádruha, mužové a ženy byli usnesli.

Ať se dá ženám právo hlasovací, ale pro ty obory v domácím a veřejném životě, v obci i na sněmu, ku kterým žena dnešní a zejména intelligentní je způsobilá a je osobně vzdělává.«

V obor ženy slovanské vedle pěstování lidového umění v první řadě patřila výchova dětí. A že ženy slovanské tomu rozuměly, toho příkladem uváděl P. Wurm didaktické a paedagogické vědomosti Komenského, které »nesypal z rukávu«, nýbrž čerpal ze zkušeností mezi lidem nabytých.

Velice pak žehral na to, že v našem národě je nyní málo poctivě »pracujících žen«, ale mnoho »módních dam«. Pravil o nich toto: »Mnohé jsou zdravé a přece nekojí svých dětí; svěřují je chůvám a starají se nanejvýše o jejích vycházkovou toiletu; kdežto žena slovanská byla nejen vychovatelkou, ale i spoluživitelkou rodiny. Nedovedla sice mluvit francouzsky a hrát piano, což je jinak sice zcela dobré, ale za to uměla pracovat ve prospěch celku.

Ona nebyla otrokyní muže válečníka, jako tomu bylo u jiných národů, ale rovnocennou družkou a pomocnicí muže práce a míru.

Naše »dámy« nedovedou módu učiniti pramenem živnosti našich továrníků. Miliony vyhází se do ciziny za látky židovské.

Slovanské ženy měly svůj vkus. Důkazem toho jsou malebné, vyšívané kroje. Naše »dámy« vkus kupují od pařížského polosvěta.

Do divadel a koncertu chodí mnohé jen proto, aby tam ukázaly, že se šatí módně, a aby mohly zítra vykládat, že ve včerejším představení nescházely. Jejich rozmluva se z rámu módy a pomluv nevyšine a nevybočí ze všednosti.«

Dokud máme tolik takových »dám«, dotud žena tak snadno nedostane se k zákonodárství a dotud nebude moci na těchto směrodatných místech působiti též ve prospěch míru.

»Takové modní figuriny nikdy nenabudou smyslu a citu pro strasti války a pro ubohé prosté vojáčky. Je zajímá v armádě nanejvýše dvojí barva důstojníka, od nějž začíná člověk.«

Proto odporučoval P. Wurm, aby idea míru šířena byla nejen mezi intelligenty, ale i mezi prostým lidem a hlavně mezi prostými ženami. —

»Jest sice mír problem problemů a bude dlouho trvat, než se vyvine a Bůh ví, jaké procesy musí prodělati, než nabude formy, ale jest zásluhou každého, kdo se o tu věc přičiňuje.«

Také ideu Cyrillo-methodějskou přivádí P. Wurm ve spojení s mírumilstvím Slovanů. »Karel Veliký«, »Slovanobijce«, ve znamení kříže podroboval násilím Slovany a mečem šířil mši svatou a církev římskou.

Rostislav nežádal od císaře Michala učitele křesťanství, neb Morava z veliké části již křesťanskou byla, ale žádal od něj, jenž byl rovněž ohrožen, spojenství a pomoc proti křesťansko-germánskému násilí, jež hrozilo slovanskou Moravu pohltiti.

Cyrill a Methoděj byli oni vybraní veleduchové, — prvý učenec, druhý státník, — kteří usilovali založiti samostatnou církev slovanskou se samosprávným ústrojím církevním i státním, obrněnou kulturně vzdělaností a literaturou, jejíž podkladem stal se překlad Písma svatého a obřadů liturgických.

Toto důmyslné ústrojí mělo býti ochrannou zdí proti výbojnému, mír rušícímu, již tehda se jevícímu, germánskému: »Drang nach Osten.« (Pud na východ.)

V tom smyslu dlužno uznati slovanskou ideu Cyrillo-Methodějskou prostředkem a pěstovatelkou míru. Zodpovídalo to docela mírumilovné povaze Slovanů a tato povaha nabyla tím sankce křesťanství, které samo sebou je nositelem míru a ne války a násilí, jak z něj učinil Karel Veliký. V jeho svaté říši obráží se dravec starořímského, pohanského imperialismu. V slovanském byzantském východu a v nově utvořené církvi Cyrillo-Methodějské obráží se křesťanstvím zušlechtěný a pacifismem prodchnutý helenism.

Kultura byzantská vznikla uprostřed slovanských zemí a slovanského lidu a měla by se vlastně jmenovati byzantsko-slovanskou.

Cyrillo-Methodějství jest světodějnou událostí, jest mocný protest proti feudálnímu a válečnickému Karlovství a nezaniklo, nýbrž Wichingovci a Přemyslovci potlačováno, doutnalo stále a vypuklo elementární silou v husitství, jsouc Miličem a jinými předchůdci Husa připravováno.

Největším průlomem do Cyrillo-Methodějského demokratismu, v němž nebyl »člověk pod člověkem«, jako ve feudálním germanském křesťanství, nýbrž »člověk vedle člověka«, bylo bojovné feudální rytířstvo, které dělalo ze sebe jakýsi církevní řád a zaslepovalo lidi nátěrem náboženským, přivlastňující si i patronátní právo (dosazování kněží). Tím dostalo se násilnictví sankce náboženské a velebení válečnictví vešlo i do pér historiků. Vítězství ve válkách a hrdinství vojenské ceněno výše, než umění a věda a stavěno daleko nad kulturou. Hodnost biskupská snášela se s velitelstvím vojenským, berla s mečem. Vůdcům vojenským dostávalo se odměnou nejvyšších hodností církevních i důchodů i když nebyli na kněžství vysvěceni.

Mezi papeži byli sice během doby takoví, kteří války zavrhovali a osvícený Lev XIII., přítel Slovanů a dělníků, byl výslovným pacifistou, avšak většina jich vedla války a válečnictví schvalovala a podněcovala. Účastenství hodnostářů církevních dodávalo válčení jakési posvátnosti.

To vše zavinil feudalismus, který potlačil Cyrillo-Methodějství.

Sestavila jsem doslovně poznámky a důvody, jimiž P. Wurm dokazuje existenci pacifismu slovanského od dob nepamětných, zdůrazňuje znovu a znovu, že my Slované máme pacifismus navázat na svoji slovanskou minulost, na mírumilovnost předků dávných, jako část své slovanské národní bytosti a reklamovat jej i jako právo a povinnost slovanských žen, které jej mají restaurovati a si přivlastniti jako své nepopíratelné dědictví.

---