Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XVI.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XV.	Kapitola XVI.	Kapitola XVII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XVI.
Podtitulek:	V které Kin-Fo, posud svobodný, běhá tím více.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 164–173. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Postavení Kin-Fo-a bylo nyní tisíckráte horším nežli dříve.

Vang tedy přec, ačkoli dal slovo, cítil se slabým k zabití svého bývalého chovance!

Vang také nevěděl ničeho o změně osudu Kin-Fo-a, poněvadž v listu svém se o tom nezmiňoval! Vang také uložil jinému, by vykonal jeho slib, a komu! Tai-pingovi hroznějšímu nad jiné, jenž by neváhal spáchati prostou vraždu a to tím méně, když věděl, že za to nebude odpovídati. Psaní Kin-Fo-a mu pojišťovalo beztrestnost a postup Vangův jistinu padesáti tisíc dollarů.

„Ah, již toho mám skoro dosti!“ zvolal Kin-Fo v prvním návalu zlosti.

Craig a Fry znali obsah Vangova poslání „List Váš neurčuje“, tázali se Kin-Fo-a „den 25. června za poslední lhůtu.“

„Ne!“ odvětil on. „Vang měl a chtěl sám připsati den mé smrti! Nyní pak Lao-Shen může jednati, kdy bude chtít nejsa vázán na čas!“

„Oh!“ řekli Fry-Craig, „záleží mu na tom, by jednal rychle.“

„Proč?“

„Aby pojištěná jistina mu neušla po projíti police.“

Proti důvodu tomu nedalo se nic namítati.

„Tak jest,“ řekl Kin-Fo. „Nicméně nesmím zmařiti ni jediné hodiny, bych dostal svůj list a kdybych měl zaplatiti zase tomu Lao-Shenovi těch pojištěných padesát tisíc dollarů.“

„Pravda,“ řekl Craig.

„Zajisté,“ dodal Fry.

„Vydám se opět na cestu! Potřebí věděti nejprvé, kdeže jest vůdce Tai-pingů! Snad nebude tak nepostižitelný jako Vang!“

Kin-Fo nemohl to déle vydržeti na místě. Přecházel sem tam. Nehody, které se shrnuly naň, způsobily mu neobyčejné rozčilení.

„Pojedu!“ pravil. „Vyhledám toho Lao-Shena! Co se týká Vás, pánové, čiňte, co Vám libo.“

„Pane,“ odvětil Fry-Craig, „zájmy stoleté jsou nyní více ohroženy nežli kdy jindy! Opustit Vás za těchto okolností, bylo by porušení naší povinnosti. My Vás neopustíme.“

Neslušelo se zmařiti ni jediné hodiny. Především záleželo na tom věděti, v kterém místě se nalezá ten Lao-Shen. Byltě tak značným, že dozvěděti se toto, nebylo věcí nesnadnou.

Starý ten druh Vangův z povstání Mang-Tchao-a, couvnul do severní Číny, za velikou zeď a nalezal se v krajině blíže zálivu Leao-Tongu, jenž není leč přívěskem zálivu Pé-Tché-Li.

Poněvadž císařská vláda posud s ním nevyjednávala, jako s některými jinými náčelníky povstalců, nemohl se vrátit a vláda jej nechala rejditi po území za hranicemi čínskými, kdežto Lao-Shen spokojil se slavným úkolem vůdce zákeřnického. Ah, Vang volil výborně! Člověk tento byl bezohledný a bodnutí dýkou jedno více nebo méně neznepokojilo svědomí jeho.

Kin-Fo a jeho dva jednatelé vyptávali se pilně na Tai-pinga i dostali zprávy, že naposledy byl viděn v okolí malého přístavu Tou-Ning na zálivu Leao-Tongu.

Umínili si tedy jíti tam bez prodlení.

Nejprve musila Lé-u býti poučena o tom, co se mělo státi. Úzkost její zvýšila se a hojné slzy tekly jí z očí. Chtěla přemluviti Kin-Fo-a, by neodcházel. Což neubíral se vstříc nebezpečí nevyhnutelnému. Zdali nebylo lépe čekati, vzdálili se, opustiti říši nebeskou po případě, a skrýti se v některé krajině světa, kde by ukrutný Lao-Shen neměl přístupu k němu?

Kin-Fo namítal, že žití v stálém nebezpečí a záviseti na milosti takového lotra jest budoucnost jemu nesnesitelná! Ne! Bylo nutno učiniti tomu konec na vždy. Kin-Fo a jeho věrní průvodci vydají se ještě toho dne na cestu, dospějou k Tai-pingovi, koupí za každou cenu hrozný onen list a vrátí se do Pekingu dříve, než bude zrušen císařský zákaz.

„Má drahá sestro malá,“ pravil Kin-Fo, „nyní skoro nelituji, že odložen byl sňatek náš na několik dní. Kdyby se byl stal skutkem, v jakém byste se nalezala postavení!“

„Kdyby se byl uskutečnil,“ odvece Lé-u, „měla bych právo i povinnost sledovati Vás a šla bych s Vámi.“

„Ne!“ pravil Kin-Fo. „Raději volím tisíckráte smrt, nežli bych vydal Vás v šanc nebezpečí! — S bohem, Lé-u, s bohem! —“

S okem zaroseným vyrval se z rukou ženy mladé, jež chtěla jej zadržeti.

Toho dne ještě odebrali se Kin-Fo, Craig a Fry, i Soun, jemuž zlý osud nedopřál pokoje, z Pekingu do Tong-Čeu. Za hodinu to dokázali.

Zatím ustanoveno toto:

Cestování po zemi krajinou málo bezpečnou mělo veliké obtíže.

Kdyby bylo šlo jen o to, dospěti k veliké zdi severně od hlavního města, třeba byla tato cesta sto šedesáte lisů,^[1] byli by podnikli nebezpečí s ní spojené. Avšak přístav Ton-Ning nenalezal se na severu, nýbrž na východě. Cesta po vodě zdála se bezpečnější a kratší. Za čtyry, pět dní mohli Kin-Fo a jeho druhové býti tam a raditi se pak, co mají dále počíti.

Ale zdaž by nalezli loď, která by se ubírala do Ton-Ningu?

O tom mohli se přesvědčiti u námořských jednatelů v Tong-Čéu.

Při této příležitosti sloužila náhoda Kin-Fo-ovi, jejž neštěstí dosud stíhalo. Loď, mající náklad do Ton-Ning-a, čekala v ústí řeky Pei-ho.

Nezbývalo nic jiného, leč vstoupiti na parník, jenž konal službu na této řece.

Craig a Fry žádali jen hodinu k přípravě, a této hodiny použili ke koupení všech ochraňovacích prostředků známých od nejprostšího pásu až k neponořitelnému oděvu kapitána Boytona. Kin-Fo dosud měl cenu dvou set tisíc dollarů.

Odvážil se na moře, aniž by platil zvláštní premii, poněvadž byl pojištěn proti všem příhodám. Mohloť se přihoditi neštěstí. Byloť potřebí na vše pomýšleti a proti všemu se opatřiti.

O poledni 26. června vstoupili Kin-Fo, Craig-Fry a Soun na loď Pei-tang a plavili se po řece Pei-ho. Záhyby této jsou tak četné a veliké, že délka její jest jistě dvakrát tak velká jako přímá čára z Tong-Čéu k ústí; avšak jest splavná a proto pluje po ní lodí mnoho; doprava tudy jest větší, nežli po silnici, která běží s ní zároveň.

Loď Pei-tang uháněla rychle dále po žluté vodě řeky, ženouc vlny do četných zavodňovacích struh podél obou břehů. Záhy oplouli vysokou věž pagody blíže Tong-Čeu, jež zmizela rychle v ostrém záhybu.

V této krajině není Pei-ho příliš široký. Běží uprostřed břehů písčitých, mezi selskými dvorci, uprostřed krajiny lesnaté, kde jsou hojné zahrady a ploty živé.

Objevilo se několik městýsů, z nichž větší jsou, Matao, He-Si-Von, Nane-Tsaë, Yang-Tsoune, kde bylo již znáti vliv moře.

Tien-Tsiu se objevil záhy. Tu byla zastávka, neboť bylo potřebí otevříti most, který spojuje oba břehy řeky, a plavili se, ne bez obtíže, uprostřed sterých lodí, jimiž přístav byl přeplněn. To se neodbylo bez velikého křiku a stálo mnohou bárku lana, která ji držela v proudu. Tuto prostě jsou přeříznuta bez ohledu na škodu, která tím vznikne. Z toho povstal zmatek, překážka, jižto způsobily lodi plovoucí dolů, s kterými byli by měli mnoho práce mistři přístavní, kdyby totiž byli v Tien-Tsinu bývali.

Na této cestě byli Craig i Fry opatrnější nežli dříve a nespustili svého klienta ni na okamžik s očí.

Netykalo se to více Vanga, s nímž bylo by dohodnutí snadné, kdyby jen bylo možno dáti mu zprávu, nýbrž Lao-Shena, Tai-pinga, jejž ani neznali, pročež zdál se jim tím hroznějším býti. Poněvadž ubírali se k němu, mohli se považovati za bezpečny; avšak zdali nebyl on již na cestě, by vyhledal svou oběť! Jak se mu vyhnouti, kterak jej předejíti. Craig a Fry tušili vraha v každém pocestném na Pei-tangu! Nejedli více, nespali, nežili. —

Jestliže byli Kin-Fo, Craig a Fry velice znepokojeni, tož trápen Soun úzkostí největší. Při pouhém pomýšlení, že jde na moře, bylo mu špatně okolo srdce. Blednul víc a více, čím více Pei-tang se blížil k zálivu Pé-Tche-Li. Nos jeho vždy více špičatěl, ústa se svírala a přec plul parník úplně tiše po vodě klidné řeky.

Což pak mělo se díti, až pocítí krátké vlny úzkého moře, vlny, jež způsobují otřásání lodi prudké a časté.

„Neplul jste posud nikdy po vodě?“ tázal se ho Craig.

„Nikdy.“

„Není Vám při tom dobře?“ ptal se Fry.

„Ne.“

„Radím Vám, byste držel hlavu vzhůru,“ dodal Craig.

„Hlavu? —“

„A byste neotvíral ústa —“ dodal Fry.

„Ústa? —“

Soun osvědčil, že nejraději nemluví nic, a pak se odebral do středu lodi, když byl pohledl na řeku již značné širokou a sice pohledem zasmušilým lidí ustanovených, že přestáti mají trochu směšnou arci nemoc námořní.

Podoba krajiny změnila se v údolí, kterým tekla řeka. Pravý břeh, příkřejší s vysokými dosti úskalími lišil se velice od levého, plochého, o který odrážela se voda moře pěnící se. Dále rozkládala se nekonečná role, na nichž rostly sorgho, kukuřice, žito, proso. Jako vůbec v Číně matka rodiny, jež musí živiti tolik milionů dítek, — nebylo nikde kousek pudy nevzdělané. Všude vodovody nebo stroje bambusové, opatřené koly prostými k nabírání vody a rozvádění téže. Tu a tam objevily se vesnice žluté jako z hlíny a kolem nich skupiny stromů, mezi nimiž byly staré jabloně, jež by nehyzdily ani rovinu normandskou. Po břehu se procházelo mnoho rybářů, jimž kormorani konali službu psů honících či lovících. Tito ptáci ponoří se na znamení pána svého a přinášejí ryby. jež nemohou pohltit, majíce hrdlo kruhem stažené.

Dále byly tu kachny, vrány, straky, krahujci, jež hučení parníku vyplaší z hustých a vysokých rostlin.

Jestliže dlouhá cesta podél řeky naskytovala pohled pustiny, jevil se na řece Pei-ho značný ruch obchodní. Jaké množství lodí všeho druhu plavilo se nahoru i dolů! Džonky válečné s batteriemi krytými, jichž střecha tvoří oblouk od předu do zadu a jež pohybují se buď dvěma řadami vesel nebo koly hnanými rukou lidskou; dále džonky celní se dvěma stožáry a s plachtami ozdobené fantastickými podobami hlav i stromů zvířecích; džonky obchodní, velké značné, jež vozí vzácné výrobky a plodiny říše nebeské a neváhají se pustiti na blízké moře a vzdorovati prudkým větrům; džonky pro cestující, jež dle počasí ženou se vesly neb táhnou provazy a hodí se pro lidi, kteří mají dosti času nazbyt; džonky mandarinské, yachty pro zábavu; sampany všeho druhu s plachtami ze sítí a z nichž nejmenší řídí ženy mladé, majíce veslo v ruce a děcko na zádech, jež ospravedlňují jmeno své, které značí: tři prkna; konečně vory veliké, pravé to plovoucí vesnice, se zahradami a zelnicemi; kteréžto vory poohlížejí z některého lesa Mandžurie, jejž vymýtili dřevoštěpové až na poslední strom.

Vesnice stávaly se vždy řidšími. Čítá se jich jen asi dvacet mezi Tien-Tsinem a Taku při ústí řeky. Na břehu kouřily některé cihelny a hustý dým z nich vycházející sloučil se s parou lodi, znečišťuje vzduch. Nastal večer, jejž předcházel červnový soumrak, jenž prodlužuje se v této šířce.

Hnedle bylo viděti jen bílé hráze pravidelného tvaru, jež mizely v pološeru. Byly to „hromady“ soli, jež pocházely z blízkých solin. V této pusté krajině ústí se řeka Pei-ho, v kraji to smutném, jak dí p.  Beauvoir, který jest samý písek, samá sůl, prach a popel.

Druhého dne, 27. června, před východem slunce dospěl Pei-tang do zálivu Takou, při samém ústí řeky.

V tomto místě, na obou březích vypínaly se pevnosti severní a jižní, nyní pouhé rozvaliny, po dobytí jich anglo-francouzským vojskem roku 1860. Tu stal se slavný útok generala Collineau-a, 24. srpna roku téhož; tu vynutili dělostřelci přístup po řece; tu rozkládá se úzký pruh zóně, jenž slove francouzskou osadou; tam viděti posud pomník, pod nímž odpočívají důstojníci a vojíni, padlí v tomto znamenitém boji.

Pei-tang neplul dále. Všickni cestující musili vystoupiti v Takou. Toto město jest nyní dosti důležité a mělo by budoucnost, kdyby mandarinové povolili stavbu železnic, která by je spojila s Tien-Tsinem.

Loď mající náklad do Ton-Ningu měla odplouti ještě toho dne. Kin-Fo a jeho druhové neměli nazbyt ni jediné hodiny. Zavolali tedy sampan a za čtvrt hodiny na to byli na palubě lodi Sam-Yep.

---

1. Čtyrycet mil franc.