Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XIV.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XIII.	Kapitola XIV.	Kapitola XV.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIV.
Podtitulek:	Kde čtenář bez namáhání může proběhnouti čtyry města v jednom.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 138–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Province Pe-Tché-Li, nejsevernější ze všech osmnácti provincií čínských, rozdělenu jest na devět okresů.

Jeden z okresů těch má za hlavní místo Chun-Kin-Fo, to jest „město první třídy nebi podrobené“. Toto město jest Peking.

Nechť si představí čtenář škatuli s malovanými domky na povrchu šesti tisíc hektaru s průměrem osmi mil, jehož kusy nepravidelné tvoří pravidelný čtverhran a má báječné Kambalu, o kterém Mario Polo učinil na konci třináctého věku tak podivné popsání; to jest hlavní město nebeské říše.

V skutku záleží Peking z dvou různých měst oddělených širokým boulevardem a pevnou zdí; jedno, tvoříc rovnoběžník s pravými úhly, jest město čínské; druhé, čtverec téměř dokonalý, jest město tatarské: toto zaujímá dvě jiná města: město žluté, Hoang-Tching, a Tsen-Kin-Tching, město červené nebo zapovězené.

Jindy čítal tento celek přes dva miliony obyvatelů. Avšak vystěhováním, způsobeným velikou bídou, scvrklo se toto číslo na milion. Jsou to Tataři a Číňané, k nimž dlužno přidati ještě asi deset tisíc muzulmanů, část jakousi Mongolů a Tibeťanů, z nichž záleží obyvatelstvo plovoucí.

Plán těchto dvou měst složených podobá se truhle, jejíž bednu tvoří město čínské a víko město tatarské.

Pevná hradba šest mil dlouhá, vysoká a široká čtyřicet až padesát stop, zevně cihlami obložená, opatřená vždy na dvě stě metrů vyčnívající věží objímá město tatarské, končíc ve čtyřech koncích v ohromné bašty, jež obsazeny jsou silnou stráží.

Císař, syn nebe, jak viděti, jest dobře střežen.

Ve středu tatarského, žlutého města, na ploše šesti set šedesáti hektarů, do něhož vede osm bran, jest vrch z uhlí, vysoký tři sta stop, nejvyšší to bod města, dále pěkný kanál, nazvaný „moře středu“, přes který vede most z mramoru, dva konventy bonzů, pagoda zkoušek, Pei-tha-sse, bonzerie vystavena na polostrově, jenž zdá se zavěšen nad čistou vodou kanálu, Peh-Tang, ústav misionářů katolických, pagoda císařská, se střechou ověšenou zvučnými zvonky a s cihlami modrými, velký chrám věnovaný předkům dynastie panující, chrám duchů, chrám genia větrů, chrám genia blesku, chrám vynálezce hedvábí, chrám pána nebes, pět pavillonů dračích, klášter „věčného odpočinku“ atd.

Ve středu toho čtverhranu nalezá se město zapovězené zaujímajíc plochu osmdesáti hektarů, otočené příkopem vodním, přes který vede sedm mostů z mramoru. Poněvadž rodina panovnická náleží k plemenu Mandžů, není divu, že první z tří těch měst obydleno jest hlavně lidem téhož plemena. Co se týká Číňanů, jsou vypovězeni výše do spodní části truhly v přiléhajícím městě.

Do vnitra toho města zapovězeného, jež obehnáno jest zdí z cihel červených se střechou z cihel zlatožlutě lakovaných, vejde se branou jižní, branou to „veliké čistoty“, která se otevře pouze pro císaře a císařovnu. Tu nalezají se chrám předků dynastie tatarské, pokrytý dvojnásobnou střechou z tašek pestrobarevných; chrámy Che a Tsi, zasvěcené duchům zemským a nebeským; palác „nejvyšší svornosti“, v němž odbývají se jen zvláštní slavnosti a hostiny úřadní; palác „svornosti prostřední“, v němž nalezají se podobizny předků syna nebeského; palác „svornosti opatrovnice“, v jehož ústřední síni nalezá se trůn císařský; pavillon Nei-Ko, kde se odbývají schůze císařské rady, jimž předsedá princ Kong,^[1] ministr zahraničných záležitostí a strýc posledního panovníka; pavillon „květin literárních“, kde jednou za rok císař vykládá knihy svaté; pavillon Čuane-Sine-Fiene, kde konají se slavnosti ku poctě Konfucia; knihovna císařská; kancelář dějepisců, Vu-Igne-Fiene, kde se chovají desky měděné a dřevěné, při tlučení knih; dílny v nichž shotovují se šaty pro dvůr: palác „čistoty nebeské:, kde se vyjednávají záležitosti rodinné; palác „vyššího živlu zemského“, kde se holduje mladé císařovně; palác „přemýšlení“, do kterého se odebere císař, když churaví; tři paláce, v nichž se vychovávají dítky císařovy; chrám rodičů zemřelých; čtyry paláce určené pro vdovu a ženy Hien-Tonga r. 1861 zemřelého; Ču-Sien-Kong, sídlo manželek císařových; palác „krásy zvláštní,“ kde úřadné představují se dámy dvorské; palác „klidu obecného“, zvláštní to název školy pro dítky vyšších důstojníků; palác „čistění a omlazení“; palác „čistoty nefritu“, v němž bydlí princové rození; chrám „boha, jenž chrání mést“; chrám ve slohu thibetském; sklady korunní; intendence dvorská; Lao-Kong-Ču, obydlí kleštěnců (eunneků), jichž jest asi pět tisíc v městě červeném; konečně jiné paláce, jichž počet činí celkem osmdesát osm, nepočítaje v to Tzen-Kuang-Ko, pavillon „světla purpurového“, jenž leží na břehu jezera města žlutého, kde 19. června 1870 byli přijati od císaře ministři (vyslanci) Spojených států Ruska, Hollandska, Anglie a Pruska.

Které to staré forum mohlo se vykázati takovým množstvím budov, tak rozličného tvaru a tak bohatých na vzácné předměty, a které město, třeba hlavní států evropských může uvésti takovou řadu jmen?

K tomu vypočítání ještě dlužno přidati Uane-Cheu-Chane, palác leta, ležící dvě míle od Pekingu. Po sboření téhož r. 1860 nalézti lze s tíží uprostřed rozvalin zahrady „čistoty dokonalé a čistoty klidné“, vršek „pramene nefritového“, kopec deseti tisíc dlouhověkých!

Kolem města žlutého rozkládá se město tatarské. Tam nalezají se vyslanectva francouzské, anglické a ruské, ústav misionářů londýnských, misie katolické východu a severu, staré stáje slonů, v nichž nalezá se jediný, stoletý a jednoduchý. Tu vypíná se věž zvonů s červenou střechou rozdělenou taškami zelenými, chrám Konfuciův, klášter tisíc lámů, chrám Tagna, stará observatoř (hvězdárna) s velikou věží čtverhrannou, yamen jezovitů, yamen učenců, kde se odbývají zkoušky literní. Tam vyjímají se slávobrána západu a východu. Tam teče moře severu a pokryté krásnými rostlinami moře růžové, jež pocházejíce od paláce letního vlévají se do kanálu města žlutého. Tam nalezají se paláce rozených princů, ministerstva financí, kultu, války, prací veřejných a záležitostí zahraničných; dvůr účetní, kolej astronomická (hvězdářská), akademie lékařská. Vše tvoří velikou směsici v ulicích úzkých, — v letě plných prachu, v zimě blátivých, v nichž jsou domy bídné, nízké u prostřed, jichž vyjímá se tu a tam dům vysokého hodnosty, ve stínu krásných stromů. V ulicích těch nečistých potloukají se houfy psů, velbloudi mongolští s nákladem uhlí kamenného, palankyny s čtyrmi nebo osmi nosiči dle stupně hodnosty, povozy tažené mezky, káry; chudina, dle Choutze-a tvoříc žebráckou armádu sedmdesáti tisíc hlav; a v těchto ulicích, plných bláta černého, smrdutého, praví P. Arene, v nichž jsou louže, do kterých zapadne člověk po kolena, není nic zvláštního, že se utopí některý slepý žebrák.

V mnohém ohledu podobá se čínská část Pekingu, jež nazvána jest Vai-Tcheng, městu tatarskému, avšak liší se od něho v některých věcích.

V části jižní nalezají se dva slavné chrámy, chrám nebe a chrám rolnictví, k nimž přidati dlužno chrám bohyně Koanine, genia země, očištění, černého draka, ducha nebe a země, rybníky s rybkami zlatými, klášter Fayuan-sse, trhy, divadlo atd.

Pravidelný tento rovnoběžník rozdělen jest od severu k jihu širokou žilou, nazvanou veliké stromořadí, jež vede od brány Hung-Ting na jihu ku bráně Tien na severu. Na příč protíná ji jiná dlouhá žila v úhlu pravém, jež vede od brány Cha-Cana na východě, k bráně Conau-Tsu na západu. Ta se nazývá třídou Cha-Cona a v té asi na sto kroků od místa, kde se řežou obě ulice, bydlila budoucí paní Kin-Fo-ova.

Čtenář pamatuje se snad, že několik dní po obdržení listu oznamujícího úpadek, došel mladou vdovu list druhý, který úplně ničil předešlý, oznamuje zároveň, že než bude sedmý měsíc, přibude k ní „její malý bratr mladší“.

Že Lé-u od toho dne, 17. května, čítala dny a hodiny, netřeba uváděti. Ale Kin-Fo nedal o sobě zprávy po čas nesmyslného cestování, jehož fantastický směr nechtěl naznačiti nižádným způsobem. Lé-a psala do Shang-Haie. Na psaní to nedošla odpověď. Každý pochopí snadno, jaký ji trápil nepokoj, když od onoho dne, 19. června, nedošel žádný list.

Po celý ten čas neopustila mladá žena dům v ulici Cha-Cona. Čekala v netrpělivosti. Nepříjemná Nan nebyla s to osladiti jí tu osamělost. Tato „stará matka“ chovala se hůře nežli před tím a zasluhovala stokráte za měsíc, by vyhnána byla.

Kolik strasti plných nekonečných hodin mělo uplynouti, nežli Kin-Fo dospěl do Pekingu! Lé-u je čítala a ten počet zdál se jí velmi dlouhým!

Jestliže náboženství Lao-Tséovo jest nejstarší v Číně a jestliže náboženství Konfuciovu, hlásanému asi touže dobou (asi 500 let př. K.) oddáni jsou císaři, učenci a vyšší mandarini, má buddhismus, či náboženství Fo-ovo, největší počet věřících — přes tři sta milionu — na povrchu zeměkoule.

Budhismus zaujímá dvě různé sekty, jednu bonců v šedém oděvu s červenými čepicemi, druhou lámů, oděných zcela žlutě.

Lé-u přiznávala se k buddhismu a sice první sekty. Boncové ji vídali často v chrámu Koan-Ti-Mias, jenž zasvěcen jest bohyni Koanine. Tam konala sliby za svého přítele, pálila voňavé svíčky, majíc při tom čelo na podlaze chrámové.

Toho dne měla v úmyslu jíti opět do chrámu bohyně té a přednésti jí svoje přání v modlitbě ještě vroucnější. Tušení jakési jí pravilo, že veliké nebezpečí hrozí tomu, jejž očekávala s tak velikou netrpělivostí.

Lé-u zavolala „starou matku“ a dala jí rozkaz, by šla hledati nosítka na roh, kde se křižují ulice.

Naň pokrčila rameny dle šeredného zvyku svého i šla vykonati obdržený rozkaz.

Zatím mladá vdova, jsouc samotná v boudorinu svém, pohlížela smutně na přístroj němý, jenž neopětoval jí více hlas vzdáleného.

„Ahi!“ pravila, „aspoň ať ví, že jsem nepřestala mysleti naň, i chci, by mu to opětoval můj hlas při jeho návratu!“

Lé-u vyňala přístroj, jenž otáčí válec fonografický, a mluvila hlasitě sladká slova, jež jí bylo vnuklo srdce její. Nan, vešedší hlučně, přerušila něžný monolog.

„Nosítka očekávají, madame, jež učinila by lépe, zůstavši doma!“

Lé-u neslyšela. Odešla hned, opustivši „starou matku“ mručící a vsedla do nosítek, a dala rozkaz nosičům, by ji dopravili do Koan-Ti-Miao.

Cesta vedoucí tam byla rovná. Šlo se ulicí Cha-Cona až k místu, kde se křižovala s ulicí velikou, kterou pak šlo se až ku bráně Tion.

Avšak nosítka mohla jen zvolna bráti se ku předu. V tuto dobu odbývaly se obchody a záležitosti všeliké a v této jinak velmi lidnaté části panovalo pak veliké hemžení. V ulici bylo mnoho buď cizích kupců, tak že vyhlížela jako tržiště s lomozem a tisícerým křikem. Tu řečníci ze vší síly řečnili, tam učitelé veřejní učili, věštci věštili, fotografové, karikaturisti, již nehrozili se ni vážnosti mandarinské, křičeli a provolávali poznámky své uprostřed hluku obecného. Tu ubíral se pohřební průvod, jenž zamezoval veškerou chůzi; taní svatba méně veselá třeba než průvod pohřební, ale uzavírajíc také ulici.

Před yamenem osoby úřadní byl veliký sběh lidu. Žalobník jakýs přišel tlouci na „buben žalobní“, by požádal spravedlnost o zakročení. Na kameně „Léu-Pinc“ klečel zlosyn, jenž dostal pravě bastonadu a jejž střežili policajti s čepicí mančuskou s červenými třapci, s krátkou pikou a dvěma šavlemi v jedné pošvě. Dále vedeni Číňané vzdorovití, jichž copy byli k sobě svázáni, na strážnici. Tam belhal chuďas maje levou ruku a pravou nohu sevřenou v děrách prkna jakéhos, podobaje se podivnému zvířeti. Jinde zase byl zloděj vstrčen do dřevěné klece, z které vynikala jeho hlava, odkázán na dobročinnost obecenstva; dále šli jiní nesouce kůl hanby, jako býci ve jho spoutaní.

Nešťastníci tito vyhledávali patrně místa oživenější, očekávajíce, že tam vyberou více, spolehajíce se na milosrdenství jdoucích kolem, ovšem na újmu žebráku všeho druhu, jednorukých, chromých, i jinak zmrzačilých, slepých, jichž celé řady vedl jednooký a jiných mrzáků opravdových nebo domnělých, jižto hemží se v« městech říše květů.

Nosítka jen zvolna pohybovala se ku předu. Hemžení stávalo se tím větší, čím více blížili se na konec ulice. Konečně dospěli cíle a zastavili se u vnitřní bašty, která chrání bránu u samého chrámu bohyně Koanine.

Lé-u slezla i vešla do svatyně, poklekla nejprve a pak vrhla se na zemi před sochou bohyně. Potom se odebrala k náboženskému nástroji, který se nazývá „mlýn na modlení“.

Jest to jakýsi druh motovidla, jež má na koncích špicí závitky papírové opatřené nábožnými průpovídkami.

Bone jeden vážný čekal vedle přístroje na podání a plat za ně.

Lé-u dala sluhovi Budhy několik taet, jakožto příspěvek na vydržování služeb božích; potom rukou pravou chopila kliku motovidla a tak je uvedla v slabý pohyb držíc při tom ruku levou na srdci. Mlýnek se patrně netočil dosti rychle, by měla modlitba kýžený účinek.

„Rychleji!“ pravil bone dodávaje jí posuňkem smělosti.

Mladá žena točila rychleji.

Trvalo to asi čtvrt hodiny, načež bonc ujišťoval, že přání žadatelkyně bude naplněno. Lé-u vrhla se poznovu na zem před sochou bohyně Koanine, vyšla z chrámu a usedla opět do nosítek, by se vrátila domů.

V okamžení, kdy zabočiti měli do dlouhé ulice, musili nosiči náhle couvnouti. Vojáci zaháněli surově lid. Boudy byly uzavřeny dle rozkazu. Ulice postranní uzavřeny zavěšením modrých plachet pod dozorem tipaosů.

Četná družina zaujala část ulice pohybujíc se hlučně.

Byl to císař Koang-Sin, jehož jméno znamená „pokračování v slávě“, jenž vracel se do svého města tatarského, při čemž měla se před ním otevříti hrána střední.

Za dvěma strážci kráčejícími v čele ubírala se četa žoldnéřů a za těmi četa pikenníků jdoucích dvěma řadama a majících zavěšeny hole přes rameno.

Za nimi následovala tlupa důstojníků vyšších s vlajícími žlutými stínítky, jež ozdobeny byly draky, oznakem to císaře, jako fenix jest oznakem císařovny.

Palankin. jehož záclona z hedvábí žlutého byla odhalena, objevil se za nimi nesen šestnácti nosiči v červeném oděvu ozdobeném bílými růžemi, s vestami z hedvábí vyšívaného. Princové rození, hodnostové na koních ozdobených žlutým hedvábím, na znamení vysoké hodnosti doprovázeli císařský povoz.

V palankinu nalezal se na polo rozložen syn nebe, syn císaře Tang-Tche-a a svat prince Konga.

Za palankinem následovali koňáci a nosiči pro vystřídání. Celý průvod ten zmizel konečně ve bráně Tien k uspokojení jdoucích, kupců, žebráků, jižto mohli pokračovati v zaměstnání svém

Nosítka, v nichž seděla Lé-u, ubírala se dále a vdova opět byla doma po dvouhodinné nepřítomnosti.

Ah, jaké to překvapení uchystala dobrá bohyně Koanine mladé ženštině.

V okamžení, kdy nosítka se zastavila, přiblížil se uprášený povoz tažený dvěma mezky a zastavil před domem Kin-Fo, sledován Craig-Fryem a Sounem slezli! —

„Vy, Vy!“ vzkřikla Lé-u nechtíc věřiti očím svým.

„Drahá malá sestro mladší!“ odvece Kin-Fo, „snad jste nepochybovala o mém návratu!“

Lé-u neodpověděla. Uchopila ruku přítele svého a vedla jej do boudoiru k malému aparátu fonografickému, jenž byl důvěrníkem její tužeb.

„Nepřestávala jsem Vás očekávati ani na okamžik, drahé srdce, vyšívané kvítky z hedvábí!“ řekla ona.

Odstrčila válec a hnula perem, které onen pohybovalo.

Kin-Fo zaslechl hlásek líbezný, který opětoval něžnosti, jež Lé-u před několika hodinami byla mluvila.

„Vrať se, malý bratře velice milovaný! Vrať se záhy ke mně! Ať jsou naše srdce pohromadě vždy jako dvě hvězdy pastýř a lýra! Veškeré myšlenky moje zabývají se tvým návratem —“

Přístroj zamlčel se na sekundu — nic déle než sekundu Potom jal se mluviti, ale hlasem svárlivým takto:

„Což není dosti paní, potřebí v domě ještě pána! Aby je kníže Jen zaškrtil oba!“

Hlas ten byl snadno k poznání. Byl to Nanin. Mrzutá „stará matka“ jala se mluviti po odchodu Lé-u-inu, pokud byl přístroj ještě v činnosti, v rozborlenosti, jenž nyní bez jejího vědomí opětoval ona slova neopatrná!

Sluhové a služky, nevěřte fonografu!

Toho dne ještě dostala Nan výpověď a k vyhnání jí nečekáno na poslední dny sedmého měsíce!

---

1. P. T. Choutzé vypravuje v cestopisu svém nazvaném: „Peking a severní Čína“, následující příběh o princi Kongovi, jenž zasluhuje, by v paměti byl zachován:

   Bylo to roku 1870 za krvavé války, jež pustošila Francii; princ Kong konal návštěvy u cizích vyslanců, nevím z jaké příčiny. U vyslance francouzského, jehož sídlo naskytlo se mu nejprve na této cestě, učinil počátek. Došla právě zpráva o porážce u Sedanu. P. hrabě Rochechonart, tehdejší francouzský vyslanec, sdělil ji s princem.

   Ten povolal jednoho důstojníka z družiny své a pravil mu:

   „Doneste kartu do vyslanectví pruského. Řekněte, že mi nelze přijíti až zítra.“

   Potom obrátiv se k hraběti Rochechonartovi, pravil:

   „V týž den, v který vyjadřuji soustrast zástupci Francie, nemohu slušné jíti, bych pronášel blahopřání zástupci Německa!“

   Princ Kong byl by princem všude.