Úvod do drobné praxe lékařské/Slovo úvodní

Úvod do drobné praxe lékařské Josef Thomayer
	Slovo úvodní	Nápadné zhubnutí a jeho význam

Údaje o textu
Titulek:	Slovo úvodní
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Úvod do drobné praxe lékařské. Praha : Bursík & Kohout, 1900. S. 1–4. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

I.

Slovo úvodní.

Když jsem před dvaceti roky počal podrobněji vnitřním lékařstvím se obírati, maje v mysli takové obrazy nemocí, jaké jsem dílem z knih, dílem ve škole znáti se naučil, shledal jsem zejména v praxi ambulanční, že nazírání nemocného od nazírání lékařova velice podstatně se liší a že tento rozdíl mínění poznání lékařovu nejednou jest na závadu.

Lékař učí se znáti hlavně takové známky nemocí, jaké jsou po stránce diagnostické a prognostické nejdůležitější. Studiem ve škole a v knihách nabýváme o jednotlivých nemocech jistého markantního obrazu, sestávajícího ze stručné řady důležitých příznaků, kteréž pak v čas potřeby na těle nemocného hledáme. Podaří-li se nám vyšetřením naším najíti na nemocném tolik změn, že jimi jest aspoň přibližně dostižen náš duchovní obraz nemoci, poznáváme onemocnění osoby vyšetřené. Lékař tedy oceňuje příznaky nemoci hlavně dle jejich diagnostické aneb prognostické váhy.

Nemocný posuzuje nemoc podle nesnází, jaké mu nemoc jeho způsobuje. Nemoc třeba smrtelnou nerespektuje, nepůsobí-li mu hrubších nesnází. V posuzování pak těchto nesnází jest veden — což ostatně úplně přirozeno — čistě svým citem, svým subjektivismem. Proto bude na prvém místě vždy stýskati sobě na příznak, který mu způsobuje nejvíce nesnází.

Lékaři jest na příklad tyf střevní nemocí, která se vyznačuje cyklickým průběhem horečky, nádorem sleziny, roseolou a třeba některými subjektivními příznaky nehledě k specifické příčině nemoci této.

Nemocnému jest tyf střevní jednou nemocí, která způsobuje bolesť hlavy, po druhé nemocí, která zavinuje intensivní příznaky dyspeptické, po třetí zase nemocí, která způsobuje třeba krvácení nosní.

Mysleme si nyní, že se nám presentuje tyfosní nemocný na příklad se steskem na krvácení z nosu. Což je mimochodem řečeno příhoda, již jsem osobně vícekráte zažil, jednou na příklad u člověka, který se chystal k sokolskému cvičení a v dotyčném úboru vyhledával radu v ústavě mnou řízeném. Při takovém stesku bude míti na zřeteli lékař světa méně zkušený především takové nemoci nosní, které jsou nejčastější příčinou epistaxe, ku příkladu oděrku na přepážce nosní. Vyšetří nos, objeví místo, z něhož se krvácení děje, zavede správné místní léčení a — přehlédne tyf střevní. Také takovouto příhodu již jsem zažil.

Takovým způsobem jeden příznak nemoci, která se vyznačuje tak pestrým, tak rozmanitým obrazem, uvede lékaře v omyl pro to, že názor jeho podstatně se liší od názoru nemocného. Každý sobě nyní vyčte kolik podobných omylů jest možno ještě dále při téže nemoci, kolik při nemocech jiných. Kolik dále takových omylů se již přihodilo a osudné následky mělo!

Jest ovšem pravda, že úsudek lékařův o jisté nemoci jedině závislým by měl býti na vyšetřování objektivním, kterému subjektivnosť nemocného nijak není na závadu. Najdeme-li na příklad u nemocného rezavé chrkle, horečku, temný poklep nad jedním lalokem plicním a hlučné trubicové dýchání, může nám nemocný vyprávěti cokoliv, našemu přesvědčení, že běží o zánět plic, to není nikterak na závadu. Avšak kdy by se vždy věci tak měly, jak zde líčeno, aby totiž nemoc vyznačovala se tak zřetelnými objektivními změnami jako pneumonie, a aby lékař mohl vždy přesně nemocného vyšetřiti! De facto tomu tak není vždy. Při poznávání nemoci účastněny jsou — každá ovšem po svém způsobu — tři částky: nemoc, nemocný a lékař, a každý z těchto tří faktorů příležitostně omyl diagnostický zaviní.

Věnoval jsem otázce této zvláštní spisek^[1] a nebudu se tedy věcí touto zvláště znova obírati: chci jen stručně naznačiti, že kromě neshody v nazírání nemocného a lékařově, je ještě více příčin omylů diagnostických, zejména nezřetelnosť nemoci, subjektivnosť lékařova, která vede k ukvapenému úsudku, a jiné, zvláště v sociálních poměrech založené okolnosti. Leč neshody mezi názory nemocného a lékařskými počaly mne již na počátku mé dráhy odborné zvláště zajímati a snažil jsem se podrobnějším studiem jejich sobě úkol v životě praktickém usnadniti. Viděl jsem zejména, že jisté stesky nemocných nad jiné jsou časté a to hlavně pro to, že změny stesky takové působící při rozmanitých nemocech se vyskytují. Tím právě však úkol náš zhusta nad jiné jest nesnadný, neboť při obtíži, která se vyskytuje v průběhu většího počtu nemocí, stojíme nejednou v labyrinthu, z něhož nevíme východiště, zvláště jestliže vykonané vyšetření nás o ničem podstatném nepoučilo. Taková pak příhoda není bohužel přes příliš vzácná.

Z těchto příčin počal jsem již před lety shledávati vědomosti o rozmanitých stescích neb zjevech, kteréž při četnějších nemocech se vyskytují a nemocnými v prvé řadě přednášeny bývají. Když pak jsem všeličemus ve věci této se přiučil, měl jsem za to, že by snad i někdo jiný z práce mé prospěch míti mohl a počal jsem pro to o kapitole této na universitě přednášeti. Později roku 1886 jsem výklady své o předmětu tom vydal jakožto knihu, ponechávaje obsahu formu přednášek.

Osud však mne téhož roku zanesl na českou universitní polikliniku, kdež řídě ordinaci, hlavně pro nemoci vnitřní, při povaze takovéto ordinace, obzvláště často jsem měl příležitosť z práce dřívější, již vylíčené, těžiti. Neboť právě v praxi poliklinické neboli ambulatorní setkávám se s nemocnými naříkajícími si na obtíže zhusta různým nemocem příslušící. Na bohatém materiálu pozorovacím dostalo se mi hojné příležitosti vědomosti dosavadní jednak kontrolovati, jednak opraviti a doplniti.

Vědomosti moje dřívější byly čerpány více z knih a méně ze života. Nyní v praxi poliklinické všelicos jsem ve svých názorech byl nucen pozměniti a rozšířiti.

Kniha, kterou jsem o předmětu tom pod názvem »Úvod do drobné praxe lékařské« r. 1886 vydal, byla z prvních českých odborných spisů. Jakkoliv její vydaní zdálo se býti riskantní, již pro to, že neběželo o žádnou obvyklou učebnici, jíž možno k studiu pro rigorosní zkoušky použíti — dožila se přec té příhody, že byla rozebrána. Poněvadž pak poptávky po ní neustávaly, byl jsem dožádán, abych upravil vydání druhé. Přiznávám se, že to bylo vždy mým přáním, abych mohl jednou nové vydávání takové uspořádati. Těšil jsem se, že zkušeností svých použiju co nejsvědomitěji ku prospěchu knihy té a když nyní přání moje se splnilo, doufám, že mně bude dopřáno, abych spis ten aspoň z části učinil takovým, jakým by býti měl, totiž pomocníkem ve případech zde obšírně uvedených, tedy hlavně ve případech ambulančních.

Již při prvém vydání jsem pravil: »Nemá býti pak výklad můj jakýmsi návodem k poznávání nemocí bez vyšetřování, toho mne chraniž bůh, nýbrž chtěl jsem stanovisko nemocného sloučiti se stanoviskem naším, věda, že z poznání takového mnohý vyplyne prospěch.« Toto mínění mne vede také při druhém vydání. A jako dříve jsem řekl: »naříká-li si nemocný na bolení hlavy, na krvácení z nosu — můžete mezi jiným také na tyfus pomýšleti, neboť nemocný neví, že má cyklickou horečku, nádor sleziny a ostatní charakteristické známky nemoci této,« tak podobné úmysly sleduji také ve vydání druhém. Jen bych dále dodal: Je dosti stesků, všedních, často se vyskytujících, při nichž vyšetření nemocného nás dostatečně nepoučí, ku př. palpitace srdeční, haemoptoe a p. Zde potřebuje méně zkušený některého poučení, a poučení takové v jistých příležitostech má spis tento poskytnouti.

---

---

1. O příčinách omylů diagnostických. Sbírka přednášek a rozprav. Série VII. č. 7.