Život a dílo skladatele Foltýna/Dr. V.B. - Na univerzitě

Život a dílo skladatele Foltýna Karel Čapek
Paní Jirka Hudcová - Ariel	Dr. V.B. - Na univerzitě	Paní Karla Foltýnová - Můj manžel

Údaje o textu
Titulek:	Život a dílo skladatele Foltýna
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Poslední, nedokončený román Karla Čapka, vydaný až po jeho smrti v roce 1939.
Zdroj:	www.mlp.cz
Vydáno:	ČAPEK, Karel. První parta, Život a dílo skladatele Foltýna. 10. vyd. První party, 14. vyd. Života a díla skladatele Foltýna. Praha : Československý spisovatel, 1989. 228 s. Spisy, sv. 11.
Licence:	PD old 70

Obávám se, aby moje vzpomínka na Bedřicha Foltýna nebyla nespravedlivá. Měl jsem ho totiž nerad od prvního setkání. Přijel jsem z prázdnin do čtvrtého roku filozofie a moje bytná mi oznámila, že budu mít nového spolubydlícího v takzvaném pokoji s pianem; byl to stejně těsný kumbál jako můj, ale nějakým divem se tam ještě vešlo chraptivé pianino. Foltýn se mi přišel představit. Byl to nosatý a vlasatý mládenec s ustupující slabou bradou, dlouhým, jitrnicovitým krkem a nápadně sufizantním výrazem v bledých očích. Právě si odbyl maturitu a dal se zapsat na práva; ale hlavně prý chce studovat hudbu. Nebude-li mne to prý rušit, že komponuje symfonickou báseň Ariel. Přijde na to, řekl jsem mu; já totiž muzice tak trochu rozumím, mládenče. Chtěl hned se mnou mluvit o hudbě; patrně si ještě nebyl vědom propasti, která je na univerzitě mezi prvním a čtvrtým ročníkem. Asi jsem mu to dal šetrně najevo; uraženě se nafoukl, a od té doby se všemožně snažil něčím mi zaimponovat. Třeba tím, že se vrátil domů až ve čtyři hodiny ráno a kopal do nábytku, aby vypadal jako těžký flamendr. Nebo že v nějakou nemožnou hodinu začal hrát na klavír, jako by komponoval; ale bylo to jenom takové preludování nebo laciné variace na cizí témata, – kdo si trochu osedlal klavír, tomu ty klapky už hrají samy od sebe. Nebo žvanil o umění; osvojil si asi tucet velkých slov, jako je intuice, podvědomí, prapodstata a já nevím co ještě, a teď toho měl plnou hlavu. Zvláštní, jak se z velkých slov dají snadno dělat velké myšlenky! Zjednodušte některým lidem slovník, a nebudou vůbec mít co říci. Když slyším nebo čtu takové tlachy o duchovní krystalizaci, tvarovém přepodstatnění, tvůrčí syntéze nebo jak se tomu říká, dělá se mi špatně. Můj ty bože, lidi, myslím si, strčit vám nos do organické chemie (a to ještě nemluvím o matematice), to by se vám potom těžko psalo! V tom je pro mne největší bída našeho věku: na jedné straně naše mozky pracují s mikrony a infinitezimálními veličinami s přesností téměř dokonalou, a na druhé straně necháme své mozky, své cítění i myšlení ovládat nejmlhavějšími slovy. Vždycky jsem rozuměl hudbě; cítil jsem v ní něco tak architektonicky velikého a čistého jako v číslech, i když se do ní někdy připlete něco až protivně a pokožkově člověčího. Proto jsem přímo nenáviděl mládence Foltýna s jeho velkohubými řečmi o hudbě jakožto projevu životního prapudu. Nevím, kde sebral teorii, že všechno umění pramení z erotické prasíly a náleží do oblasti sexuální aktivity. Umělec je posedlý erotickým božstvím, tvrdil; tu frenezii prý nemůže vyjádřit ani vyžít jinak než tvořením, tvůrčí bolestí a rozkoší. Tak to nemá dělat veřejně, zlobil jsem se; ale Foltýn se nedal. To je právě to, říkal: každé umění je exhibicionismus. Umělecké tvoření je božské sobectví: co nejplněji, závratně a neomezeně vyžít sebe sama, své nitro, své celé já. – A ty dlouhé pačesy, bručel jsem, to máte taky pro sebevyžití? – Mládenec se poněkud urazil: snad prý má právo se něčím odlišovat od ostatního přežvykujícího stáda. Prostě nemohli jsme si rozumět; přitom měl Foltýn nesnesitelnou potřebu se vypovídat ze svých velkých slov a vylévat někomu své názory a duševní stavy; byl asi dost sám, přestože se začal ke všemu naparovat svými společenskými a milostnými styky.

Mám nerad, když se někdo honosí svými úspěchy u ženských; protiví se mi takzvané donchuánství, ne proto, v čem hledá své vyražení, ale proto, že se tím ještě nestydatě a pyšně holedbá jako sportovním výkonem. Kasař se nechlubí veřejně tím, kolik pokladen vyloupil, ale takový pohlavní dobyvatel toho má plnou hubu. Foltýn co chvíli tajemně naznačoval, že má pletky s nějakou paní nebo že je do něho šíleně zamilována jakási baronesa; stačilo, žes ho viděl mluvit na ulici s nějakou slečinkou, a už ti dával najevo, že mu to děvče neodpírá žádný důkaz své přízně. Báječná holka, že? připomínal znalecky, – a rostlá, to si nemůžete představit! – Pravda je, že se šatil až s vyzývavou elegancí a vymetal kdekterý bál, jen aby, jak říkal, “navazoval styky”. Je mi podnes záhadou, kde na to bral peníze; byl chudý jako krysa a po celé týdny neměl k jídlu leda pár housek, ale chodil nastrojený, navoněný a nakadeřený – Hádal jsem, že je asi z těch, kdo dovedou žít na dluh; já sám jsem si nikdy neuměl představit, jak se to dělá, aby mi někdo půjčil pár korun. Měl až podivnou ctižádost dostat se do bohaté společnosti; doma ovšem se tvářil jako zažraný bohém, který kašle na tu zazobanou holotu a pohrdá vším kromě Umění. Jednou mi zase řinčel samými baronkami a paničkami a dělal intimní narážky na jedno děvče, které se mi zdálo příliš dobré na takového nosatého pozéra. Jaksi jsem se tím dožral a povídám: “Nežvaňte, člověče Foltýne, na vás se ještě žádná ženská ani nepodívala; jen proto, že vás žádná nechce, si vymýšlíte tahle svinstva.” Zrudl a oči se mu zalily slzami; viděl jsem, že jsem ho až příliš zranil, ale nedalo se už nic dělat. Když jsi se urazil, tak nech tak; ale aspoň víš, že do tebe vidím.

Od té doby mě tajně a smrtelně nenáviděl. Stýkali jsme se, ale jen tak na ostří nože; koneckonců žít vedle člověka, který se přímo dusí nenávistí, je svým způsobem otrava. Nakonec se mi přece jen pomstil; nikdy bych nevěřil, že je možno člověka urazit hudbou. To bylo tak. Měl jsem kamarádku, filozofku jako já, hezké a hodné děvče; studovala botaniku, zatímco já byl kvaziasistentem při organické chemii; seznámili jsme se, když jsem jí v naší laboratoři sprostě vynadal, protože si nevěděla rady se zjištěním nějaké glukózy. Rád jsem s ní chodil, byla svěží a veselá, zatímco já jsem se považoval spíš za učeného pavouka; ani nás nenapadlo myslet na lásku a takové věci, – mně bylo jenom příjemně a dobře, když jsme spolu po přednáškách courali po Praze. Pavla se jmenovala. Jednou kvečeru, bůhví co ji to napadlo, sebrala nějaké knihy, které jsem jí půjčil, a šla mi je vrátit. Já nebyl doma. Zazvonila, a otevřel jí Foltýn v takovém sametovém kabátě. Náhodou jsem ji toho večera ještě potkal. Zmínila se jen tak, že mi donesla knihy, a najednou se ptá s kolmou vráskou nad nosem: “Prosím vás, ten váš přítel muzikant, to je nějaký divný člověk, ne?”

Byl jsem hned ve střehu. “Co je, Pavlo? Obtěžoval vás nějak?”

“Ale ne,” řekla s nechutí. “Prosím vás… je on opravdu tak veliký umělec?”

Nechtělo se mi to líbit. Aha, řekl jsem si, Foltýn se asi producíroval! “Poslouchejte, Pavlo, nežvanil vám něco o erotické prapodstatě a takových krámech? Nehrál vám nějaké nokturno? Neříkal nic o božské posedlosti a závratném vyžití svého já?”

“Proč?” ptala se uhýbavě.

“Protože,” povídám mezi zuby, “sáhl-li na vás rukou, tak mu přerazím prsty!” Nic platno, byl to výbuch žárlivosti.

Zastavila se a zřejmě se rozzlobila. “A víte vy, že já nikoho nepotřebuju, aby mě chránil?” Pohádali jsme se ovšem, a po té stránce bylo všechno v pořádku. Potom jsem běžel domů, vyřídit si to s Foltýnem. Seděl ve svém pokoji potmě a snivě preludoval na pianinu. “Poslyšte, Foltýne,” vyhrkl jsem, “nebyla tady Pavla?”

Nepřestal hrát, jenom jsem slyšel, jak mu hlasitěji zasykl dech. “Byla,” řekl po chvíli lhostejně a brnkal neurčitě dál.

“Neřekla nic?”

“– – Nic. Nic zvláštního.” Najednou se přehrál do operetního valčíku. Mně bylo, jako by mě udeřil do tváře: taková to byla sprostá, vrkavá melodie, takové mrzké erotické loudění a rozplývání –

“Co to má být?” vyjel jsem na něho.

“Dyjada tráda,” zpíval Foltýn a třískal do pianina tu napomádovanou oplzlost, jako by to byl slavnostní pochod. Bál jsem se, že bych mu takhle potmě musel přirdousit ten jeho měkký, hédonický krk; nahmatal jsem vypínač a rozsvítil jsem. Foltýn na mne jen zamžoural oslněnýma očima a hrál, hrál, hrál, komíhaje celým tělem, se zkřivenými ústy, s výrazem opojené rozkoše, to vzlykavé valčíkové sviňáctví. Věděl jsem, že tím špiní a pomlouvá Pavlu, že ji přede mnou svléká, že se mi vysmívá: byla tady, byla tady, a to ostatní se píská. Věděl jsem, že lže, že mne chce jenom zranit a urazit a že se přímo svíjí rozkoší své msty. Mohl jsem ho zaškrtit nebo co; ale člověk nemůže někomu vyrazit zuby za to, že tříská na klavíru valčíkové splašky. “Všiváku,” zařval jsem, ale než jsem mohl za sebou prásknout dveřmi, otočil se Foltýn ke mně s výsměšně přimhouřenýma očima a malým, vítězným úsměvem a sebevědomě pohodil svou hřívou, jako by říkal: tak, tady to máš!

Den nato jsem se odstěhoval. Pavle jsem ovšem nic neřekl; ale naše kamarádství se nějak narušilo. Asi to udělala ta žárlivost: už jsem nemohl ani sám sobě namlouvat, že nic, že se mi s ní jenom příjemně a dobře chodí z přednášek. Když jsme jednou večer bloumali po petrském nábřeží, posedl mě ten Foltýnův valčíkový motiv se svou protivnou, obsedantní, vtíravou smyslností; dopadlo to tak hrubě a idiotsky, že jsem Pavlu skutečně urazil, a nedobře jsme se rozešli. Bylo to skvělé a rozumné děvče, a já byl v tu chvíli blázen. Myslím si, že v tom Foltýnovi musel přece jenom vězet nějaký génius, že dovedl proklít člověka hudbou; ale i talent může být něco jako neřest.

Po čase jsem zaslechl, že se Foltýn ještě jako nehotový právník oženil. Vzal prý si dceru bohatého truhláře s pěti činžáky. Musím říci, že mě to nepřekvapilo.