Přeskočit na obsah

Život a dílo skladatele Foltýna/Paní Jirka Hudcová - Ariel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Život a dílo skladatele Foltýna
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Poslední, nedokončený román Karla Čapka, vydaný až po jeho smrti v roce 1939.
Zdroj: www.mlp.cz
Vydáno: ČAPEK, Karel. První parta, Život a dílo skladatele Foltýna. 10. vyd. První party, 14. vyd. Života a díla skladatele Foltýna. Praha : Československý spisovatel, 1989. 228 s. Spisy, sv. 11.
Licence: PD old 70

Seznámila jsem se s panem Bedou Foltýnem, když byl v septimě gymnázia. Jak to na malém městě jinak nejde, zajímal nás žáby už dřív, třeba jen na dálku; nazývaly jsme ho “ten krásný septimán” a povídaly jsme si o něm, že děvčaty pohrdá a kdesi cosi. To ovšem bylo o důvod k zvědavosti víc. Měl překrásné vlnité vlasy, jasně modré velké oči a dlouhou, spíš slabou postavu; chodil zasněně, s očima upřenýma do dáli, s kloboukem v ruce a světlou hřívou ve větru. Nám lyceistkám se nesmírně líbil: tak a nejinak jsme si představovaly básníka. V tom žabském věku a v tehdejší době to něco znamenalo; dnes vidím na své dcerce, že nynější děvčata mají docela jiné, méně pošetilé a sentimentální ideály. Snad je v tom pokrok; ale myslím, že tomu nerozumím.

Poznali jsme se v tanečních hodinách; byla jsem první tanečnice, pro kterou si pan Foltýn přišel. Ještě dnes ho vidím, jak se přede mnou rozpačitě čahounsky uklonil a zamumlal své jméno. Myslím, že jsem byla ve stejných rozpacích jako on, ale doufám, že to na mně nebylo tak vidět. Musím říci, že z něho nikdy nebyl dobrý tanečník; také se hned po několika prvních krocích zamračil a bručel, že tanec nenávidí, že nesnáší to třískání do klavíru, a hned: “Slečno, máte ráda hudbu?” Já jsem se v té době zoufale potýkala s Malátovým klavírním cvičením a nenáviděla jsem hudbu z celého srdce; ale bez váhání jsem prohlásila, že zbožňuju hudbu nejvíc na světě. Dnes se divím, proč vlastně si mladí lidé tak rádi lhou. “Tak to si budeme dobře rozumět,” zazářil pan Foltýn nadšeně a šlápl mi na nohu. V tu chvíli se mi děsně nelíbil, snad proto, že jsem si uvědomila, že lžu; jeho nos se mi zdál příliš dlouhý, jeho brada příliš malá, jeho ruce příliš veliké, – já vlastně nevím, co všechno. Tím silným nelíbením se započala má první láska; předtím jsem sice byla už nejmíň dvakrát na smrt zamilována, ale to se nepočítá. Opravdová první láska není jen ta zamilovanost, nýbrž vědomí, že má člověk svého chlapce.

Doprovázíval mě z tanečních hodin a potom někdy kvečeru na procházkách; ty byly důležitější, protože jsem musela doma nalhávat, že jdu ven s nějakou Máňou nebo Eliškou. Dnes je to jiné; když se ptám své dcery, řekne mi klidně, že jde s klukem. Líbil se mi ohromně, jak tak houpavě, vážně vedle mne šel a mluvil bručivým hlasem. Naparovala jsem se před holkami, že jsem získala “krásného septimána”. S Máňou sice chodil oktaván, ale ten neměl ty dlouhé vlasy a nebyl vůbec tak zajímavý; Eliška se dokonce jednou ukázala s kadetem v uniformě, ale to byl jenom její bratranec. Byla jsem bezmíry pyšná, že mám umělce; přiznal se mi, že je básník a že prodělává hrozný duševní boj, má-li se cele věnovat hudbě, nebo poezii. “Nemáte ponětí, Jirko,” říkal pohazuje kšticí nazad, “jak je to pro mne zoufale těžké rozhodnutí. Co vy byste volila?” Mně to bylo jedno; v hloubi duše jsem v poezii i hudbě viděla jenom něco, čemu se my holky musíme učit, protože to patří k vzdělání; ale snad proto mi oboje ukrutně imponovalo. “Podívejte se, Bedo,” namítala jsem mu s hlubokou vážností, jaké je člověk schopen jenom v šestnácti letech, “proč byste se musel něčeho vzdávat? Například… například byste jednou mohl sám psát i skládat opery… jako Richard Wagner, ne?” (Byla jsem tehdy asi nemálo pyšná na to, že to o Wagnerovi vím.) Beda se zarděl radostí a poprvé v životě mě vzal v podpaží; snad to bylo i proto, že jsme byli daleko v aleji, dál než jindy, a cítili jsme se skoro mimo svět. “Jirko,” mumlal dojatě a nadšeně, “žádná žena mně v životě tak nerozuměla jako vy.” Potom to přišlo nějak samo sebou, že mě držel za lokty a pokusil se mě políbit; ale v tom rozčilení se mi ten polibek ocitl někde na nose. Na tom však vůbec nezáleželo; byla jsem bez sebe hrdostí, že rozumím takovému duchu, jako je Beda, a taky proto, že mám odbyto první políbení. Byl to takový náhlý pocit dospělosti nebo vítězství, – nevím, jak to nazvat. Potom jsem si vzpomněla, že řekl: žádná žena mu dosud tak nerozuměla. Začala jsem si hrát na žárlivost, kterou jsem vlastně necítila; vytrhla jsem mu loket a šla jsem tvrdošíjně po druhé straně aleje v mlčení, které mělo vypadat jako záhadné.

Beda byl zaražen a přímo nešťasten… “Jirko,” prosil chvějícím se hlasem, “co je vám?” Dívala jsem se nepohnutě kupředu; doufala jsem, že v tom soumraku vypadám tragicky bledá. “Bedo,” řekla jsem tiše, “vás tedy už milovala taky jiná žena?” Jen jsem to dořekla, a byla bych se propadla hanbou; až jsem se hrozila, jak mi hoří tváře. Bože, jak jsem to mohla tak hloupě vybleptnout! vždyť to znělo jako vyznání lásky, které – jsem si – rozhodně – chtěla – rezervovat, až on bude o to prosit! A pak, poprvé v životě jsem samu sebe označila jako ženu; cítila jsem to bůhvíjak hluboko v sobě jako něco hrozného a téměř opojného.

Beda asi nepozoroval mé rozpaky; svěsil hlavu a prohrábl si rukou vlasy. “Ano,” řekl temně, “milovala.”

“Jak se jmenovala?”

“– – Šimonka,” mumlal váhavě.

Jak se někdo může jmenovat Šimonka, myslela jsem si; ale vlastně je to krásné jméno, krásnější než Jirka. “Miloval jste ji… nesmírně?”

“Nazvěte to… vášeň,” řekl a mávl rukou. “Jirko, vy jste ještě dítě… vy tomu nemůžete rozumět…”

“Já nejsem dítě,” vyhrkla jsem uraženě a snažila jsem se žárlit na něco, čemu se říká vášeň. Myslím, že se mi to nepodařilo, i když jsem námahou vraštila čelo.

“Můžete mi to odpustit?” bručel Beda pokorně.

Stiskla jsem mu beze slova ruku. Ty hloupý, vždyť je to ohromné, že už jsi tak dospělý! Kdyby to holky věděly, – ty by koukaly! Jirko, jistě? A jaká byla ta Šimonka? Bylo jí dvacet let, řekla bych jim; a krásná vám byla – jako Madona od Torricelliho. Ne, Botticelliho; Torricelli jsou nějaké trubice. Taková záhadná, bledá krása. Tehdy se velmi věřilo na záhadnost, morbidnost a podobné věci; dnešní holky jsou jiné, zdravé a prozaické jako řípy, ale jako matka to vidím skoro raději.

Od toho památného večera to byla veliká, nesmírná láska; chodili jsme spolu alejí podle řeky, a jak se říká, naše duše splývaly, hlavně s rostoucím soumrakem. Pak jsem musela běžet bez dechu, abych byla včas doma, a lhát, kde jsem se tak dlouho toulala, – bylo to tak vzrušující! Byla jsem do Bedy po uši zamilovaná; ale zvláštní je, že mi bylo nepříjemné, když mě chtěl vzít za ruku nebo pod paží, nebo dokonce kradmo políbit. Zdálo se mi, že má studené a příliš velké ruce, a bylo mi hloupě a trapně, když mu začaly hořet tváře a třást se rozčilením brada. Těbůh, hrozila jsem se s potlačeným chichtáním – nebo to bylo něco jako mučivý a nervózní soucit, já dobře nevím. Těbůh, teď mě zase políbí; co na tom má! Až hodně později jsem poznala, co na tom je; ale tehdy jsem odvracela tvář, jak jsem mohla. Konečně mě Beda nemotorně šťouchl studeným nosem někde u ucha; byla bych si nejraději otřela tvář, ale jen když to bylo odbyto! “Vy jste tak chladná,” mumlal Beda vyčítavě; a já jsem se částečně ukrutně styděla za to, že jsem tak chladná, Šimonka jistě nebyla taková; částečně jsem v tom však viděla svou bůhvíjak románovou a neobyčejnou vlastnost, kterou jsem se snažila co nejzajímavěji uplatňovat, hlavně před děvčaty. Ještě dlouho potom jsem věřila, že jsem povahy chladné a nepřístupné. Bůh suď, proč si mladý člověk tolik domýšlí na své osobní vlastnosti – nejvíc na ty, které si jenom přisuzuje.

A přece to byla veliká láska. Byla jsem pyšně ráda, že už mám svého chlapce, že je o hlavu větší než já, že je to takový umělec a básník, že má tak krásné vlasy a že se mnou tak vážně a literárně mluví. Chodila jsem po jeho boku šťastná, když mluvil o hudbě, o svých plánech a sám o sobě. Rád se mi svěřoval s tím, čemu říkal osud umělce; musel asi nesmírně trpět svým okolím, které ho tísnilo, a školským životem, jenž, jak říkal, dusí jeho uměleckou svobodu a tvoření. Po té stránce jsem si myslela, že to s ním hluboce sdílím, aspoň pokud se toho nechápavého okolí a školy týče; mně taky by se bylo daleko víc líbilo, kdybychom mohli spolu běhat po kvetoucích lukách volní jako ptáci a nemuseli se bát maminky a zkoušek. “Vy mi tak rozumíte, Jirko,” vydechl Beda s obdivem. Sama o sobě jsem mu neměla mnoho co říci; proto jsem ani nedutala, když se tak rozhovořil o svých duševních bojích a tvůrčích mukách. “Vy mě tak inspirujete,” doznával někdy, a já byla nevýslovně šťastna. Jindy se v temných narážkách zpovídal, že než mne poznal, vedl hrozný a zhýralý život. “Jsem totiž strašně vášnivý člověk, Jirko,” bručel zatínaje pěsti. “Každý umělec je děsně pudový a smyslný.” Myslela jsem si tehdy, že vášnivost je, když někomu zrudnou uši a třesou se ruce; jinak mi Beda se svými beránčími kudrnami a rozpačitými tlapami připadal spíš jako cherub. Nevím, kde se to v takové žábě bere, ale v mé lásce k němu bylo něco skoro mateřského: taková potřeba konejšit a povzbuzovat ho a obdivovat se mu, jak je veliký, aby měl radost. Přítelkyním jsem se ovšem chlubila, jak je Beda vášnivý a že kvůli mně opustil zhýralý život a čím vším šíleně trpí, – co si děvčata mezi sebou neřeknou! Předčítala jsem jim taky jeho básně, které mi věnoval. Jednu jsem našla ještě nedávno; začínala se slovy: “Zas sám, zas sám pod nebem podmračným.” Můj muž tvrdil, že na ní něco je, ale má dcerka se jí smála: prý je to takové legrační bolestínství. Tak jsem ji, myslím, spálila; styděla jsem se asi za to, že mě ta kritika někde u srdce ještě zabolela.

Jedna věc trápila Bedu nejvíc: že mi nemůže zahrát na klavíru, buď něco od Chopina, kterého zbožňoval (já také, jak jsem ho nadšeně ujišťovala), nebo svou vlastní skladbu, o které mi mnoho a nejasně povídal; nazýval ji Ariel. Div si nerval vlasy, když o tom mluvil: že prý ho vůbec neznám, dokud neznám jeho hudbu, a jak by ho inspirovalo, kdyby se mohl v mé přítomnosti probírat v klávesách. Co mne se týče, měla jsem sice z vysoké hudby téměř strach, ale představovala jsem si, jak při tom Beda pohazuje svou zlatou hřívou, a to by mi bylo stačilo. Byli jsme hrozně nešťastni, že to nejde, až jednou mi ho bylo příliš líto. “Bedo,” řekla jsem statečně, “tak já k vám jednou přijdu; však mě naši proto nezabijí.” Zčervenal rozpaky a koktal, že to není možné, že bydlí u tetičky, a co by si tetička myslela; ale pak se znovu a znovu vracel k tomu, kdyby prý mi aspoň jedinkrát v životě mohl dokázat, že je umělec…

Jednou se stalo, že naši odjeli na pár dní. Já měla hned hotový plán. “Bedo,” řekla jsem, “zítra odpoledne ke mně přijdete a zahrajete mi Ariela. Naši jsou pryč.” Čekala jsem, že bude mít kdovíjakou radost; místo toho zrudl a zajíkal se, to přece že nemůže udělat, co by tomu řekli lidé a kdesi cosi. Tak si říkám, oč je to dnes prostší; přijdu domů, a ze židle vstává něco dlouhatého, div to lustr palicí nesrazí. “To je Honza, maminko,” řekne má dcera jednoduše, a já mu podám ruku a ani nevím, jak ho jmenovat. Za těch dvacet let se mnoho změnilo.

“Nic,” povídám, “já chci slyšet vašeho Ariela.” Ještě jsem musela zařídit věc se služkou; řekla jsem jí, že odpoledne přijde nějaký pán, hudebník, přezkoušet náš klavír, není-li rozladěný. Ale naší Ance to bylo zřejmě jedno. Odpoledne se mi začalo zdát, že jsem to přece jen neměla udělat. Ke všemu jsem zastihla Anku, jak si obléká nedělní šaty.

“Anka, kam jdete?”

“Ven,” cení Anka děravé zuby. “Když jsou páni pryč, tak mám volno, ne?”

Byla jsem zdrcena, ale nedalo se už nic dělat. Poprvé jsem se cítila doma sama v nějakém tísnivém a rozčilujícím smyslu; a za chvíli měl přijít Beda. Zlobila jsem se na sebe, že mi tak tluče srdce, a bylo mi úzko z toho mrtvého ticha v prázdném bytě. Do toho plaše, skoro ulekaně tikl zvonek. Musela jsem jít otevřít. Na prahu stál Beda jako zloděj. “Ach, to jste vy?” vypravila jsem ze sebe – mělo to znít docela nenuceně, ale bylo mi, jako by mi do krku stoupala těžká koule; přitom jsem s hrůzou a vztekem cítila, že rudnu jako mák. “To jsem já,” šeptal Beda, bledý a rozčilený, jako by chtěl omdlít, a po špičkách, jaksi příliš po špičkách, se kradl dovnitř. Byl tak rozechvěn, že jsem najednou sebrala své síly a mohla jsem dokonale hrát malou dámu. “Pojďte dál, pane Foltýne,” a takové ty formality; nevím, kde se to ve mně vzalo, asi je to ženským vrozeno. “Já se tak těším na toho Ariela!”

“Jirko,” šeptal Beda, “vy jste… docela sama doma?”

“Ovšem,” řekla jsem dospěle a samozřejmě. “A teď hrejte, Bedo; proto jste sem přišel.”

Konečně jsem ho dostala na stoličku u klavíru. Prohrábl si oběma rukama vlasy a přejel prsty několik kláves. A dost. “Ten Ariel,” začal váhavě, “– abyste věděla, to jsem já sám. To je ten očištěný, vykoupený vnitřní život. Víte, od té doby, co jsem vás poznal… já se cítím o tolik čistší…” Přitom zabořil prsty do kláves několika akordy. “To bude začátek. Nesmíte se zlobit, Jirko, ale já to ještě nemám hotovo. Jenom allegro a – rondo.”

“Tak třeba to allegro.”

Zabouřil na klávesách od nejhlubších tónů nahoru a vyťukával několikrát jednu klapku až docela nahoře. “Ta mi nezní,” řekl zachmuřeně, “a já ji tak potřebuju! Víte, pro ten motiv, kdy se Ariel vítězně směje… Víte co? Já vám zahraju Chopinovo nokturno.”

“A Ariela ne?”

“Dnes ne, Jirko. Dnes… nemohu.” Vjel si zoufale oběma rukama do vlasů. “Jste mi příliš blízko. Já myslím jen na vás. Prosím vás, proč mě mučíte?”

Viděla jsem, jak mu rudne krk. Propána, myslela jsem si, teď mě zas bude chtít políbit! “Bedo,” vyhrkla jsem, “tak hrejte něco! Hrejte, co chcete!”

Vstával od klavíru a třásl se jako list. “Jirko,” šeptal a zvedal ke mně ty studené, vlhké ruce. “Jirko, vy mne přece máte ráda!”

Brada mu rozčileně jektala a na tvářích mu vyskočily rudé skvrny. Bůh ví, byla jsem do něho zamilována; ale v tu chvíli se mi najednou zdál tak nehezký a ubohý, – kdyby byl udělal ještě krok, byla bych ho jistě udeřila pěstí do tváře.

Asi mi to viděl na obličeji; sama jsem cítila něco děsně tvrdého a napjatého kolem úst. Zarazil se a zrudl tak, že mi ho začalo být líto; to napětí ve mně polevilo, a byla bych jistě udělala cokoliv, aby nebyl tak hrozně uražen. Ale Beda několikrát s námahou polkl, nafoukl se a nenávistně na mne vypoulil oči. “Jsem nevěděl, že jste taková měšťačka,” vycedil a odvrátil se k oknu. Ve mně hrklo. Nevím, dovedu-li dnes správně říci, jak mi bylo; měla jsem strašnou zlost – na sebe i na něho, a přitom šel na mne zoufalý pláč. Jen plakat ne, myslela jsem si, jenom ne plakat!

“Jděte, Bedo,” dostala jsem ze sebe. “Jděte! Jděte!”

Obrátil se ke mně; měl oči plné slz, brada se mu klepala a těžce polykal. Bylo mi hrozně, když jsem si představila, že by se pokusil mě políbit. “Tak jděte už,” křikla jsem se slzami v očích; a když za ním opatrně, snad příliš opatrně, klapla klika, dala jsem se do hlasitého pláče. Ponížením, zlostí… a snad i lítostí.

Chtěla jsem mu potom napsat dlouhé psaní, – nevím už, co v něm mělo být, ale asi jsem mu vyčítala, jak se choval, a zároveň mu to odpouštěla, – zkrátka taková ženská diplomacie; to je ku podivu, jak rychle takové děvče vyspěje. Jenže než jsem to psaní poslala, potkal mě na ulici. Vedla jsem se s Máňou a naschvál jsem se řehnila nějaké hlouposti, aby si nemyslel, že se trápím; ale srdce mi tlouklo až v krku strachem a láskou. Beda houpavě, nafoukle, uraženě přešel, ani se na mě nepodíval.

Máňa zůstala stát s očima navrch hlavy. “Jirko, vy už spolu nemluvíte?”

Poprvé v životě jsem si nemohla vymyslet nic, čím bych před kamarádkou renomovala. “Protože je protiva,” vyhrkla jsem tvrdě. “Mně je odporný!” Najednou to bylo venku, a byla to pravda. Máňa potom vypravovala holkám, že jsem při tom byla bledá jako smrt. Nu, to nevím; ale byl to mezi námi konec. Jen jednou jsem ještě plakala, když jsem slyšela, že někde řekl Ele s opovržením: “Jirka? Taková měšťačka!”

Zdá se mi teď, že jsem toho napovídala víc o sobě než o panu Foltýnovi. Ale asi to jinak nejde; byla jsem tehdy mládě, a mladí lidé se zajímají víc o sebe než o kohokoliv druhého; druzí lidé jsou jim spíš jen záminkami, na kterých si uvědomují svůj osobní život. Proto si mladí lidé příliš nevybírají, s kým se stýkají; je to pro ně spíš věc náhody a příležitosti než skutečné volby. Dnes si myslím, že jsem se k panu Foltýnovi opravdu nehodila: on byl jistě umělec, nevšední a básnická povaha ve svých přednostech i slabostech; byl jemnější, hlubší a citovější než já, obyčejné a povrchní děvče. Měl asi pravdu, že jsem měšťačka; dnes jsem s tím spokojena a je mi skoro k smíchu, že mě to tehdy tak bolelo. Každý mladý člověk si o sobě myslí bůhvíco. Snad i to, co mě na něm instinktivně zaráželo, to, že byl, jak by řekla má dcera, tak “hrrrozně errroticky”, patřilo k tomu jeho exaltovanému a uměleckému založení; ale když si vzpomenu, jak byl neobratný a směšný, když mě chtěl třeba jen políbit, myslím si, holka, ten nebyl tenkrát v tom ohledu o nic zkušenější nebo dospělejší nežli ty; asi ti chtěl imponovat tím, že se tvářil jako bůhvíjaký svůdce a hříšník. Dnes by ti třeba říkal, že řídí závodní auto nebo má podíl na nějaké podzemní politické akci. Před dvaceti léty se víc drželo na literaturu a podobné věci. Doby se mění, ale mládí se vždycky musí nějak honosit a nadýmat, třeba to bylo v každé generaci něčím opačným.