Česká otázka/O naší nynější krisi

Česká otázka Tomáš Garrigue Masaryk
Naše obrození smysl národní a historický: humanita	O naší nynější krisi	Přehled

Údaje o textu
Titulek:	O naší nynější krisi
Podtitulek:	Pád strany staročeské a počátkové směrů nových[1]
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, T. G. Česká otázka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Pokrok 1908. 2. vydání.
Licence:	PD old 70
Úvodní část samostatné studie, zařazená autorem na konec 2. vydání České otázky (viz předmluva)

91.

Studie, které jsem shrnul v „Českou otázku“, pochopitelným způsobem jsou ozvěnou nynější národní a politické situace.

Rozvádím tu, co tam dokazuji o nynější situaci, že totiž prožíváme krisi, a to krisi mnohem vážnější, nežli se na prvý pohled podobá. Na venek krise ta, řekl bych, nejokázaleji a nejhlučněji charakterisována je úpadkem staročeské strany a vzrůstem strany mladočeské.

Avšak co znamená tento úpadek strany staročeské?

Strana staročeská (to právě v „České otázce“ ukazuji) byla a je v době obrodní naše první politická strana a to znamená, že staročeská strana a její politika je po staleté politické nečinnosti prvý pokus o politickou práci a tudíž o politickou samostatnost. Když jsme před dvěma sty lety prohráli, ztratili jsme svou politickou samostatnost, teprve od roku 1848 počali jsme opět, jako národ, svou činnost politickou.

Politická čimnost, má-li být účinná, musí být vedena určitým a jasným programem. Staročeský program je prvý pokus o všenárodni program kulturní a politický.

Program ten (to zase ukazuji v „České otázce“) složil se prací a myšlením našich buditelů od Dobrovského počínajíc až do Palackého a Havlíčka. Staročeský program obsahoval, pravím, všenárodní program kulturní a politický: Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček vypracovali ten program, a staročeská strana byla jeho politickým ztělesněním. Ukázal jsem, že zejména politický program Palackého a Havlíčkův v podstatě není než kodifikací těch humanitních ideí, které hlásal po Dobrovském a vedle Šafaříka nejúčinněji Kollár; ukázal jsem, že Palacký a Havlíček ideu tu přejali a že formulovali politicky, co ti starší buditelé vyfilosofovali kulturně a národnostně. Politický program Palackého jeví se jako loerioké dovršení našich obrodních ideálů. Od Dobrovského po Palackého vidíme skutečně logický vývoj našeho obrození od theorie ku praxi, a doba ta tvoří ucelený, jednotný celek.

A strana, která organ i sová ma byla na tomto programě, strana staročeská, se rozpadá, toť význam krise, kterou od let proděláváme. Rozumí se, že úpadek staročeské politické strany je jen část té krise. I když se na krisi díváme čistě politicky, musíme si přece položit otázku, proč upadla politická strana staročeská? Upadly jen osoby, vůdcové, anebo má úpadek příčiny mimoosobní? Že neupadly jen osoby, o tom nemůže být pochybnosti; kdyby šlo jen o osoby, stačilo by zaměnit je osobami jinými. Avšak již to skutečné a hluboké vření našich myslí, ty živé srážky názorů a směrů ukazují zřejmě, že běží o více nežli o úpadek pouhé strany politické. Padl a padá celý systém. Staročeská strana nebyli a posud nejsou jen pan dr. Rieger a ti a oni poslancové, staročeskou stranou bvlo zároveň a především to veliké kulturní úsilí Palackého a jeho předchůdců, staročeskou stranou bylo to Museum, ta Učená Společnost a všecky ostatní kulturní a národní instituce — staročeská strana, staročeská politika, jedním slovem, byly ztělesněním posavadníoh obrodních ideí a tužeb.

Co tedy je příčina úpadku strany, staročeské? Snadná a běžná odpověď zní: Punktace! Avšak punktace nejsou než článek v dlouhém řetězi: Co přivodilo punktace? Chceme-li si dát k tomu plnější odpověď, jistě dojdeme poznání; že úpadek staročeské politiky má historické příčiny, příčiny ležící v delším vývoji našeho politického a kulturního snažení národního.

Vyložil jsem v „České otázce“, v čem vidím příčiny toho úpadku, tedy nynější krise.

Náš politický program a ovšem i náš program kulturní, jak jej zejména Palacký formuloval, má některé nedostatky a proto se neosvědčil a neoisvědčuje tak, jak bychom si přáli. Padá systém, nedostatky netkví pouze v nedostatku osob.

Náš národní program, hlavně Palackým formulovaný, není dost jednotný a jednolitý. Ukázal jsem, jak právě Palacký sám program svůj pozměňoval a tím znejistil. Palacký postupně koncipoval program národnostní, pak státoprávní a historický, konečně zase národnostní, avšak jiný než původně. (Roku 1848 Palacký byl více proti Rusku, po roce 1867 a zejména 1872 [„Doslov“] byl pro spojení českoruské.) To je kolísání, to je nehotovost, neurčitost a odsud kolísání, nehodovost a neurčitost staročeského programu politického i kulturního.

Taková nehotovost a nejistost jest arci velmi pochopitelná, povážíme-li, že máme právě prvý pokus všenárodního a politického programu; program takový nemohl být hned a pro vždy dokonalý, povážíme-li, že jame dvě stě let samostatně politicky nejednali a tudíž ani nemyslili. Nikdo si Havlíčka. Palackého a všech našich opravdu velikých buditelů nemůže více vážit nežli já; ale vděčnost k nim musíme projevovat ne planým na darmo braním jejich jména, nýbrž poznáním jejich úmyslů a pokračováním na jejich dráze.

Po Havlíčkovi a po Palackém nepokračovalo se ve straně staročeské v rozvoji a dalším vypracování programu národního podle pokroku a potřeby doby — staročeská strana padala a padla, že nepokračovala v myšlenkové práci buditelské. Nepokračovala v duchu Palackého, zanechala, jak jsem to již častěji vyjádřil, politiky vnitřní a vrhla se jednostranně na politiku vnější.

Odsud požadavek pro nás: pokračovat na dráze Palackého a Havlíčkově, to však znamená zároveň a samo sebou: revisi posavadního oficiálního programu národního. Jestliže nic jiného, tedy úpadek strany staročeské a nehotovost strany mladočeské otázku, byl-li náš posavadní program docela správný, přímo nám vnucuje.

Protože na správném pochopení věci velmi záleži, chci uvedenou příčinu úpadku strany staročeské podrobněji rozčlenit a upozornit na jednotlivé momenty, které v tom, co jsem uvedl, jsou obsaženy.

Naše obrození mělo příčiny fysické a duchovní. O fysických (velikosti obyvatelstva, jeho hospodářské a biologické síle a t. d.) jsem posud nejednal, drže se pouze programu, který isme v době jednoho století vypracovali. Podstatná a základní idea toho programu byla a je idea humanitní: tou ideou navázali jsme na naši formaci a překlenuli mezi dobou novější a starší propast, spůsobenou protireformací. Ideou humanitní nalezli jsme svou minulost a v její duchu správném jsme pokračovali.

Humanitní ideou však zároveň formulován byl program osvětový: tím naše obrození je současné s obrozením všech ostatních národů evropských, ideou humanitní položili jsme si cíl: pokračovat. Úsilím humanitním unikali jsme své posavadní malosti — podle Palackého dokonce byl cíl: netoliko dohonit jiné národy, ale předhonit je.

V humanitní idei sloučili jsme tedy v jedno naši minulost a budoucnost, minulost a pokrok. V náboženském, mravním a rozumovém obsahu ideje humanitní nalezli jsme podklad pro své obrodní snahy národní, české a slovanské.

V tom, že jsme hled svůj museli obracet nejen do budoucnosti, ale i do minulosti a to právě více než národové jiní, tajilo se nebezpečí upřílišněného historismu. Tím upřílišeným historismem snadno z oprávněného konservatismu upadali jsme v neoprávně'né zpátečnictví. A to se často dálo a posud děje (na př. ideou cyrillomethodéiskou).

Historism ten spojoval se snadno is úzkým pojímáním idee národnostní. Zapomínalo se na plnost národních tužeb a jejich humanitního podkladu — již u Kollára samého vidět toho zárodky, dokonce pak u Jungmanna osvětnický program humanitní zvrhl se již na liberalism, na indiferentism v otázkách náboženských, filosofických a mravních. Tím právě idea a tužby národnostní utrpěly, hledělo se jednostranně na jazykové a později na hospodářské pokroky naší společnosti. Palacký a Havlíček opravili tu směr Jungmannův, ale po nich liberalism nabýval vrchu. Zejména působila na nás od zahájení konstituční éry Vídeň a německá materialistická filosofie: v straně staročeské i mladočeské zavládl liberalism politický a národohospodářský. Tento poslední i od Palackého, méně výlučně od Havlíčka byl přijat. Tím zavládl v lidových stranách politický buržoasní demokratiism revoluce r. 1848; lidové úsilí a tužby sílily se zatím více v literatuře. Socialism taktéž více v theorii byl hlásán (Sabinou; srv. idee Smetanovy o úkolech české filosofie).

Na tomto obrodním programě zorganisovala se strana staročeská. Vykonala mnoho záslužného, ale upadla netoliko nedostatkem osob, ale i nedostatky vnitřními, programovými.

Program Palackého přes všecky své výbornosti je nedostatečný svým historismem a také jistou jednostranností národnostní. Vyložil jsem v „České otázce“ na svém místě obojí.

Národní i politický program svůj Palacký sám, jak právě vzpomenuto, znejednotil a hlavně tím, že se na konci postavil na nacionálni program, odporující programu státoprávnímu a humanitnímu. Na tomto základě i dr. Rieger horoval pro národní církev slovanskou, povoluje takto liberalismu.

V otázkach hospodářských strana vedla si čistě liberalisticky.

K těmto značným vadám přistupují vady jiné a neméně osudné. Především dlouhá pasivita, kterou se obrodní práce, kulturní i politická, zdržovala; sotva že se ustavila prvá naše politická strana, ustoupila do nečinnosti. Tají se v tom ovšem nehotovast programová. Když pak zahájena politika aktivní, strana staročeská zase velmi jednostranně přeceňovala politiku ve Vídni, tak jak jí v pasivitě nedoceňovala; tím se de facto pokračovalo v pasivitě. Tomu napomáhal i fakt, že politické vedení přešlo v ruce šlechty, jejímžto vlivem směry nenárodní a vídeňské potlačovaly původní program národní a humanitní. Šlechtou do strany zanesen nejen konservatism, ale zpátečnictví výbojného klerikalismu.

Povážíme-li, že ve straně staročeské vedle sebe byly směry Palackého, mladočeský, šlechtický a vládní, konservativní a klerikální — postřehneme snadno, jak tato prvá strana politická sama v sobě byla neujasněná, nevycelená; při radikální náladě lidu dělala se tajná politika konservativní a přímo zpátečnická. Hr! ve slovích a doma — Zpátky! v praxi a ve Vídni. Tak krok za krokem, po odchodu Palackého strana staročeská padala, až padla tak, že je teď úplně v područí vlády a klerikalismu. O obrodní práci, o pokračování v úsilí Palackého ani potuchy, naopak zjevná neznalost Palackého ideí — hotový úpadek; neboť strany trvají jen pokračováním a vývojem těch principií, na kterých byly zasnovány. Od roku 1866, ještě zřejměj i od r. 1870. svět se téměř celý přeměnil — staročeská strana a její politika vnitřní a vnější vůči světové situaci, vůči pokrokům sociálním a kulturním byla a je bez rady, nedovedouc pracovat a pokračovat v duchu Palackého a Havlíčka.

92.

Pokračovat na dráze Palackého a Havlíčkově znamená: poznat se lépe, poznat lépe svou minulost a své světové postavení mezi národy a státy evropskými, poznat potřeby, požadavky a vymoženosti doby a podle toho poznání zařídit svou národní taktiku.

Překáží nám upřílišený historism. Historism nalézá se všude, u všech národů, všichni národové v podstatných věcech jsou si podobní, podobnější, než se nekritickému oku zdá. Avšak náš historism je potud zvláštní a silnější než u národů jiných, že více, než národové jiní, ztratili jisme vědomí historické kontinuity. My proto více než jiní ponořujeme se do minulosti, vidouce v té své minulosti ideály budoucnosti.

Nelze mluvit proti studiu minulosti, avšak o to běží, abv studium to bylo správnější než posud.

Předně, podle mého přesvědčení, správné nazírání na život a na svět dá se dosíci jen poznáváním přítomnosti a minulosti potud, pokud přítomnost je pokračováním minulosti, cele a plně eo ipso nedostupné. Zovu hledisko své vůči upřílišenému historismu realismem. Tu rozcházejí se dva názory na svět, názor, jak myslím starší a novější.

Pokládám realistický názor na svět a na společnost ještě z druhého důvodu za oprávněnější. Měli jsme v minulosti vývoj docela zvláštní a sice ten, že se národ ve své ohromné většině zřekl svého hlavního díla, reformace, a že tudíž náš vývoj byl zadržen a zvrácen. Kdo hledí jen a především do minulosti, historicky dané, nevyčerpá z ní historicky, empiricky těch osnov, na kterých si další náš vývoj musíme zakládat. Jedni na př. chtí navazovat na reformaci, ale rozcházejí se v tom, mají-li za východiště uznat reformaci Husovu nebo reformaci Táborů, nebo reformaci Bratří anebo konečně reformaci protestantskou? Jiní vracejí se až do dob církve Methodějovy a konstruují si opět různým způsobem totožnost této církve s reformací; jiní opět čerpají z téže minulosti poučení, že jsme se protireformací vrátili do své vlastní „historie“. Povážíme-li, že znalost minulosti, zejména odlehlejší a odlehlé, je nedokonalá, a více fantasii než skutečnému studiu dostupná, pochopíme zmatky, které kolem sebe vidíme v hlavách netoliko spisovatelů a žurnalistův, ale i politiků.

A konečně: lze z poznání minulosti vyčerpat pevné, natož zdůvodněné přesvědčení?

V historismu, v historismu upřílišeném, t. j. v historickém empirismu není pro nás spásy. Musíme pochopovat přítomnost, přítomnost vlastní a cizí, musíme poznat naše postavení ve světě nynějším a budoucnost utvářet na základě tohoto poznání. To neznamená, nepoznávat naší minulosti, to neznamená nevžívat se do naší minulosti, ale znamená to, minulost tu pochopovat podle plnosti přítomné, znamená to ještě více, postihnout v té přítomnosti a minulosti, empiricky dané, smysl našeho života a našeho povolání.

A o to pokoušeli se naši buditelé — Dobrovský, Kollár, Šafařík, (Palacký, Havlíček. Proto od samého počátku zakládali národní program na filosofii dějin a na filosofii. Ve filosofii nalezli to sklo, jímž se nám musí zjevit naše přítomnost i minulost. Filosofie spojuje nás s nejlepším úsilím všech národů, avšak poučuje nás zároveň, že právě zase i cíl našeho nejlepšího úsilí národního byl cílem všech národů. Filosofie podává nám jakožto smysl našeho národního žití: ideu humanitní, podává nám ideál tento jakožto ideál náš vlastní, český. Jiní naši buditelé pro všecko naše národní myšlení a konání dávají nám regulativ, jenž nám potvrzuje naše vlastní přemyšlování: neztrácet se v historickém, denním empirismu, ale pohlížet na svět a život sub specie aeterní.

93.

Pokusil jsem se v „České otázce“ postihnout myšlenky našich buditelů a vyložit, jak oni postihovali smysl našeho života, smysl našich dějin. Pravím a opakuji: smysl, nikoli jednotlivosti v časové posloupnosti nám dané. Mvslím, že jsem úkol ten v hlavní věci rozřešil správně. Myslím dále, že ve smyslu našich buditelů naše úkoly nynější, úkoly kulturní i politické pojímám také správně. Mými národními učiteli jsou Havlíček, Palacký, Dobrovský. Myslím konečně, že mužové ti postihli správně smysl našich děiin a že tudíž na jejich základě lze pokračovat ne slepě, ale rozumně, filosoficky, anebo, jestliže by to slovo komu vadilo, uvědoměle, s jasným a plným vědomím našich národních povinností, vyplývajících nám ze smyslu našich dějin.

Obrození nebylo a nemůže být nic jiného, nežli sebepoznáváním a uvědomováním. Od doby Palackého ustály naše vedoucí strany v práci buditelské, ustály v kritickém sebepoznávání a uvědomování. Dnes vedoucí strany ty nevědí, jak pokračovat v obrodním úsilí. Nesprávně se dívají na samo to obrození a především nepochopují, že proces obrodní daleko není dovršen.

Já zde nebudu do podrobna ukazovat, v čem běžný názor panujících posud kruhů staročeských (a mladočeských, jak hned dopovím) o našich národních povinnostech je nedostatečný a pochybený; nebudu tu rozbírat projevy vůdčích osobností, politických řečníků, spisovatelů a hlavně žurnalistů — o to přece vede se po léta boj. Pokusím se vady oficielní, národní filosofie a politiky postihnout v posledních základech.

Rozšíření a posud panující národní myšlení je příliš nekritické, je romantické (chcete-li užít toho slova), je daleko pod úrovní toho, co nám pro naše národní uvědomování zanechali naši buditelé. Čtěte a poslouchejte, co se nám podává a poznáte, že se sice Kollár, Palacký a Havlíček pořád citují, ale že se ideje mužů těch a duchovních vůdců národních neznají. Žádat samostatnost, žádat práva jazyka, žádat práva politická atd. — to rozumí se samo sebou, to dovede každý a všude sám od sebe; avšak české požadavky všech těchto práv, české myšlení o všech těchto právech musí právě být české, a tato českost při nejmenším musí se jevit znalostí našich buditelů. In concreto jeví se tato neznalost, ta nekritickost a myšlenková nepropracovanost v křivém posuzování právě našeho obrození.

Běžná filosofie národni je neobsažná a jednostranně národnostní; její hlasatelé nerozumějí naší skutečné minulosti a nedovedou náležitě ocenit její velikost a ipochopit její slabost. Odsud také v praxi to veliké neznání bližších cílů a prostředků.

Naše sláva, naše boje, náš úpadek v minulosti má smysl náboženský, ne národnostní. Idea národnostní je novější, je to idea z konce minulého věku a zejména tohoto století a nesmí se tudíž naše starší historie pojímat s tohoto hlediska novějšího.

Naše úsilí reformační a vývoj z něho plynoucí nebyly národnostní v běžném nyní smyslu. Byly náboženské a tudíž i velikost i slabost naší minulosti má širší a mnohem hlubší význam, než se nám líčí od těch, kdo v Husovi, Žižkovi, Chelčickém a Komenském nedovedou vidět než časového řečníka-kazatele. Také doba protireformační nedá se pochopit s tohoto hlediska nacionálního. A právě proto běžné nazírání na dobu našeho úpadku pobělohorského je nedostatečné.

Nebudu o tom mluvit, že Bílá Hora není tím, čím se jeví ve vlasteneckých deklamacích, protože se jí jen definisuje úpadek už dřívější a mnohem starší, zde běží hlavně o to, že se národnostní a jazykový úpadek století XVII. a XVIII. křivě líčí. Jednak se úpadek ten přepíná a na druhé straně se zlehčuje. Zlehčuje se hlavně tím, že se v něm právě nevidí úpadek především duchovní a mravní. Z toho úpadku pochodí úpadek ostatní, úpadek vzdělanosti a jazyka.

Když se již mluví o úpadku, mělo by se především více pamatovat na tehdejší úpadek fysický, úpadek obyvatelstva co do počtu a jeho fysické síly a na úpadek hospodářský. Ztratili jsme mnoho a svých nejlepších synů, ztratili jsme je v bojích se světem cizim, v boijích mezi sebou a následujícím vyhnanstvím. Tím seslabili jsme se počtem, vysílili jsme se fysicky a upadli jsme hospodářsky. Tento úpadek po stránce fysické, biologické a hospodářské zasluhoval by konečně pilnějšího studia a poznání, avšak v tom právě tkví ten nešťastný historism a romantism, že se na minulost dívá velmi jednostranně a že všude hledá jen zlato v zlatě. V tom je i vina naší vědecké historie, že posud nepodala nám kritického vylíčení XVII. a XVIII. věku — romantický historism nejjraději se utíká do dob hodně vzdálených a neznámých. Vadí tomu plnějšímu poznání naší minulosti jednostranný a úzký nacionalism.

Pokud v jazyce a jeho literatuře běží o úpadek, byl také značný. O tom není pochybnosti. Avšak musíme si uvědomit, že jazyk tenkrát neměl toho významu, který má dnes. Nemůže se tudíž síla úpadku měřit literárně a jazykově. Mějme na paměti, že do konce minulého věku literatura a všecka vzdělanost byla u nás jako zejména v Němcích podstatně latinská, školy (vyšší) byly latinské. Německých škol, německé literatury (dokonce pro lid) nebylo. Na universitách, v theologických seminářích, na středních školách učilo se latinsky, národních škol téměř nebylo. Uvedl jsem příklad, jak Puchmajer neuměl německy, jen latinsky, když se hlásil do školy budějovické. Na všech universitách přednášelo se latinsky a teprv koncem minulého věku počíná se i na pražské přednášet německy a to jen v některých oborech.

Upozornil jsem právě na tento důležitý moment v „České otázce“, snaže se vyjasnit ten fakt, že naše literární a jazykové obrození národní dálo se se současným obrozením a novým vývojem všech národů evropských. Nebyl proto náš proces obrodní docela stejný s tím, co se dálo jinde, ale měl s vývojem jinde mnoho společného. Z toho již vyplývá, že to naše obrození nebylo tak osamocené a zázračné, jak se obyčejně mluvívá, nýbrž že se v celku nevymyká všeevropskému vývoji.

Také státní správa nebyla tenkrát tak pronikavá, jak nyní. Marie Terezie centralisovala především finančně, centralisovala se již dříve vojensky, ale administrace neměla toho vlivu, který má dnes. Nezapomeňme přece, že dvůr ve Vídni četl tehdy jen německé básně ve francouzském překladě a v Berlíně Bedřich II. držel francouzskou akademii s Voltairem a jinými Francouzi. Naše šlechta talkě franštila.

K tomu si představme nedokonalé komunikační prostředky a nedokonalé spojení mezinárodní a pochopíme, že v době našeho úpadku německá literatura a německý jazyk tak netížil, jak se dnes tak často říkává.

Teprve po francouzské revoluci a revolucemi a přeměnami ji následujícími počíná v Evropě a také u nás v Rakousku uvědomělá politika národnostní a jazyková. Teprve na konci minulého věku počíná uvědomělá germanisace, ale ani ta nebyla ve svém prvém rozmachu a svými nepromyšlenými prostředky tak nebezpečná, jak v době pozdější, tedy jak v tomto století. Proto jisem řekl v „České otázce“ a opakuji to zde, že od r. 1848 a zejména pak ústavními řády let 60tých počíná na nás tlačiti kultura, literatura a jazyk německý. A právě tím, že škola stala se tím, čím našim otcům byl chrám, vrhli jsme íe v světový zápas myšlenek; a jak naši otcové sobě hledali své duchovní bratry až v Asii, tak dnes každý, kdo chce myslit — a nemůžeme nemyslit — hledá si své bratry všude, po celém světě. To nemůže být jinak a nebude. Myšlenka nezastavila se a nezastavuje se před politickými a jazykovými šraňky.

To je smysl té „světové centralisace“, jejíž jazykový a národnostní dosah Palacký tak záhy postřehl, ukazuje nám, že vedle programu státoprávního musíme se postavit na široký světový program kulturní. Jsme uprostřed Evropy: ta Evropa se počíná organisovat kontinentálně, ba. již světově a tu si chceme namluvit, že by nám bylo úplně spomoženo, kdyby, abych to řekl docela konkretně, místodržitel Thun se stal českým purkrabím nebo třeba místokrálem?

Prosím každého, kdo o věci uvažuje, ať si jen trochu uvědomí, co znamenají v nové době dráhy, kapitál, světová tržba, politické a kulturní pokroky velikých států, národů a literatur a zejména německého, co znamená emancipace t. zv. čtvrtého stavu, prosím, aby si jedním slovem uvědomil to, co Palacký nazval právě tou „světovou centralizací“, a řeknul si, že politická samostatnost může každému národu velmi mnoho prospět, ale že prospěje nejvíce národu uvědomělému, vzdělanému a mravnímu. Stát nás nespasí, my musíme udržet jej. Ztratili jsme jej už jednou — proč?

To postihli naši buditelé. Přečtěte si jen Kollára. Humanita, osvěta, vzájemnost literární — to byl jeho program národní. Po Kollárovi totéž volali Šafařík, Palacký, Havlíček — kde kdo usiloval o vzdělání. Školy a vzdělání! bylo národní heslo. Naši buditelé pochopili, že udrží se malý národ jen využitím všech vymožeností osvětových a že se udrží jen humanitou. A to je smysl našeho obrození a zároveň smysl naší minulosti.

Pokračovat v práci národní znamená tedy, všemožně se zasazovat o prvotenství v tom, co národům všem je nejdražší, zasazovali se o prvenství osvětové a mravní — to je náš ideál humanitní. Že tím zároveň pěstovat a zdokonalovat budeme i svůj jaizyk — rozumí se pak samo sebou.

I vidím tedy nynější panující jednostranné nazírání na naše obrození a naši minulost právě v tom nepostihování vší kulturní plnosti, kterou dnes i národ náš musí si osvojit jakožto národní. Vidím tu jednostrannost v úzkém, abstraktním nacionalismu. To neznamená (a je to vlastně hanba, že oproti jisté části naší žurnalistiky musím tak pointovat) nechávat aneb přehlížet národnostní princip — znamená to, dát tomu principu plnější a hlubší obsah a smysl.

Kdo tak pohlíží na věc, nebude v našem obrození vidět zázrak a tudíž, a to je při tom hlavní věcí, nebude čekat zázraků nových, ale všemi silami se přičiní, aby pokračoval v práci našich buditelů. Neboť pochopil, že obrodili jsme se s národy ostatními a že tudíž to naše obrození eo ipso také znamená závodění v kulturní práci se všemi národv a zejména a národem nám zeměpisně a politicky nejbližším, s německým.

Je tedy práce třeba, má-li náš oficielní národní program dostat plnější obsah, než jej má teď, práce je třeba, máme-li čestně obstát v světové konkurenci. Musíme si uvědomit, že naše obrození nemělo pouze obsah jazykový a národnostní, nýbrž že to bylo obrození všeho života a že tudíž právě na všecku tu plnost nového života musíme pamatovat.

A právě na to naše oficielní vedení národní nepamatuje a pamatovat dositi nedovede. V tom tkví nedostatek strany staročeské po Palackém, v tom tkví nedostatek oficielního vedení strany mladočeské.

Ten úzký, abstraktní nacionalism podle politických názorů francouzské revoluce a revoluce roku 1848, vadí také pochopit obrodní ideál humanitní po stránce mravní a proto ono úzkoprsé, nepěkné a skutečně nečeské pojímání otázky sociální. „Národ“ je našim liberálům privilegovaná třída buržoasní — že národ je také ten lid, ten dělník, ten „proletář“, toho naše liberalistická nehumanita nechápe; nechápe, že proces obrodní na našem národním základe humanitním znamená mravní, (kulturní a a oolitické obrození, osvobození té části národa, která posud od národní a kulturní práce duchovní byla vyloučena. Námi vyloučena! Jak se na počátku našeho obrození naše šlechta dívala na sedláka a měšťáka, tak tento nedorozený sedlák a měšťák se svým šlechtickým pánem posud se dívá na dělníka a čeledína. Obrození bez cílů humanitních je právě neúplné, necelé.

94.

Tyto nedostatky našich dvou oficielních stran a zeiména strany staročeské pociťuje a správně rozpoznává mladší pokolení všecko — odsud rozpory a boje posledních let.

Spor mezi mladšími a staršími točí se hlavně kolem toho: Nepokládat naši nynější národní situaci za snadnější nežli v dobách dřívějších, v starší době našeho obrození a také v době úpadku a předchozího rozkvětu, naopak pochopit, že doba nová po nás žádá nejméně, ba více než žádaly doby starší a že se těm požadavkům v nesnadné světové konkurenci nijak nelze vyhnout.

Protože starší generace nemůže a nechce rozumět mladší a protože tuto všemožně pronásledovala a posud pronásleduje, vede se především boj literární.

Mladší generace pochopuje a poznává, že náš formulovanýa dokonce oficielně hlásaný národní program není dostatečně jednotný a že jeho různé požadavky a části nejsou dosti propracované a podle oprávněných požadavků pokroku ustálené. A proto požadavek: revise a pokračování v jeho vybudování v duchu a úmyslu našich buditelů podle požadavků naší doby nové.

Tato kritika literární, ta literární revoluce je pokračováním práce buditelské. Naši vlastenečtí vůdcové dne nemají o tom zdání, že Dobrovský zrevolucionoval názory své doby, oni prostě nevědí, jak Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček dobře poznávali a velmi kriticky postihovali slabé stránky svých tehdejších vůdců a představitelů a jak neohroženě na ně ukazovali — že se po Palackého odchodu rozmohl neznalecký a nekritický chauvinism, to chauvinism nepráce a nevědomosti — v tom právě tkví úpadek strany staročeské a zřídlo nynější krise.

Proti této stagnaci nezbývá mladším než literární boj. A jak řečeno, i v tom pokračujeme v šlépějích našich buditelů, jejichž životní práce byl jeden boj proti oficielní malosti. Ve své studii o Kollárovi ukázal jsem právě na tento ráz našich buditelů; jak by naši akreditovaní strážcové do národní klatby dali spisek, ve kterém by si někdo dovolil žert a podal pod svým jménem, co Kollár psal proti naši literární a kuliturní malosti, co Palacký vytýkal starším dějepiscům. Šafařík a Palacký současným a starším „Bürgerům, Horácům, Virgilům, Tyrtaeům atd.“, co Havlíček napsal proti „vlastencům“ a „Slovanům“ a „vůdcům národa“, Neruda proti „národnímu umění“ atd... Úpadek nynějších vedoucích kruhů je právě tím žalostnější, že svá vlastenecká anathemata vydávají ve jménu těch obrodních bojovníků pro pokrok a humanitu! Vláda a národní odpůrcové jim jistě velmi překáželi, jako překážejí i nám, ale mnohem více překážel i jim chauvinism nepráce a nevědomosti vlastního tábora. V tom vyvrcholilo jich úsilí obrodní a právě v tom musíme zase pokračovat. „Budit, křísit“ toť starší hesla pro to, čemu dnes říkáme zrevolucionovat ducha.

95.

Je-li toto rozpoznání nynější krise správné (a myslím ovšem, že správné je), jestliže jsme našli hlavní příčiny krise, víme, co máme dělat — příčiny odstranit a varovat se příčin, chyb stejných nebo nových.

Pro úspěšnou práci v úkolech obrodních, kulturních i politických, je především třeba, rozhlédnout se po národním pracovišti a odhadnout všecky ty sociální prvky a síly, stranv a frakce, kterým připadlo kulturní a politické dědictví staročeské. Pokusil jsem se o to v „České otázce“, zde jen stručně resumuji, co tam soustavně) i je provedeno.

Je tu především strana mladočeská. Strana mladočeská je pokračováním strany staročeské. Ukázal jsem, že se mladočešství od staročešství liší mnohem více negativně než positivně; mladočešstvi posud nebylo s to, alby pokračovalo tam, kde Palacký a kde Havlíček přestali — a o to běží. Mladočeská strana po otci a starším bratrovi zdědila hospodářství, ale neví si rady, jak hospodařit a dědictví své rozhojňovat. Tyto nedostatky strana mladočeská má od strany staročeské, z níž a v níž se vyvíjela. (Zapamatoval jsem si dost dobrý výrok, že Mladočeši jsou o deset let mladší Staročeši, Staročeši o deset let starší Mladočeši.) Ukázal jsem zejména, jak Sladkovského porušení Havlíčkova programu předcházelo porušení Palackého programu — Palackým.

Úpadek strany staročeské je zároveň úoadkem strany mladočeské a z příčin stejných.

Proti straně staročeské mladočešstvi ve svých počátcích a částečně posud představuje směr lidovější a pokročivější — Palacký již správně řekl, že spor o šlechtu bude rozdělující příčinou obou směrů, staročeského totiž a mladočeského. Avšak mladočešství bylo v tomto a každém ohledu více negativní, bylo levým křídlem strany staročeské; politicky se stranou staročeskou bylo již stranou vládní, až konečně přešlo v oposici. Avšak jako strana samostatná se neosvědčilo a neosvědčuje. Ze zvyku je negativní. Nemajíc odpůrce staročeského, hledá a dělá si odpůrce v mladší generaci. Havlíček dovedl vedle Palackého radikálněji pracovat positivně — jeho stoupenci dle jmena nedovedli toho a nedovedou. Vyrostší ve straně staročeské, v hlavních punktech kulturního a životního nazírání neliší se od Staročechů, jak to spory posledních desíti let jasně dokazují. Týž liberalism filosofický a hospodářský, týž úzký a jednostranný nacionalism dusí zárodky Havlíčkova programu, jenž dokonce ustoupit musil nečeské idei cyrillomethoděj ské. Sladkovský alespoň byl mužně odkrytý, jeho stupenci nemají ani mužnosti.

Velikého, pokrokového kulturního programu oficielní mladočešství nemá a nezná. Mladočeská strana dnes je pouze strana politická To by mohl být pokrok, jestliže bychom totiž již byli dospěli tam, že politická strana a její vedení, jako u Angličanů nebo Němců, nemusila se přímo tolik starat o práci kulturní. Ale my nejsme ještě tak daleko, u nás (bohužel?) práci nelze ještě tak rozdělit, u nás vedoucí politická strana musí být zároveň orgánem a strážcem práce kulturní, a to znamená, že právě tak, jako za doby Palackého, kulturní a politické úsilí musí být spojeno a musí postupovat paralelně. Jsme sice dále, než jsme byli za Palackého, to sjednocení kulturní a politické může tudíž být jiné, ale musí být, má-li strana mladočeská mít vedení veřejných věcí českých, podobné, jaké měla strana staročeská v nejlepší své době.

Strana staročeská padla svou neschopností pro politiku vnitřní, že totiž po Palackém nedovedla vést, ba ani stopovat hnutí pokračující generace mladší. Avšak právě tak strana mladočeská již dnes stojí téměř docela mimo skutečnou práci pokrokovou. Staročeská strana je ve fysickém držení kulturních institucí, má v nich vliv penězi, ale její předáci, jejich orgány nemají na duchovní hnutí a duchovní práci vlivu žádného, leda negativní a hlavně represivní. Ale totéž platí již již o straně mladočeské. Předáci mladočeští, zejména mladočeské orgány, nemají dnes právě tak žádného kulturního a vůbec žádného vedoucího vlivu. Mají ještě moc, ale nemají vlivu. Docela zřejmě vidět tento úpadek na „Národních Listech“, na orgánu, jenž kráčet by měl v šlépějích Havlíčkových a jenž by pokračovat měl za] svým Hálkem a Nerudou. A právě na „Nár. Listech“ máme klasický příklad, jak u nás politika musí se opírat o literaturu a všecku práci kulturní — ten Hálek, ten Neruda a celá řada jiných literátů zjednala „Nár. Listům“ tu váhu, kterou dříve měly zaslouženě a teď jen dědictvím. Politika lidu, politika lidová íbez literatury, vědy a vůbec vzdělání je naprosto nemožná, je nemožná bez stálého pokroku — ani byrokracie úřadnická dnes již nesmí zkostnatět, kdy stát a jeho představitelé myslejí, a u nás, kde ještě své docela vlastní byrokracie nemáme. máme se spokojit surogátem, byrokracií žurnalistickou a poslanecko-vůdcovskou?

Kdo není slepý a dovede vidět do dílny nynější české duše, dávno poznal, že všecko živější, pokročilejší a lepší snažení duchovní je mimo stranu staročeskou a již i mimo stranu mladočeskou. Vezměte si kterýkoli směr mladší, vezměte si umělce a vědce, vezměte si zkrátka dnešní pokrokovou práci a doznáte, že je mimo stranu mladočeskou, že její představitelé nanejvýše jdou se stranou touto v přirozeném odporu proti straně staročeské. A věc dospěla tam, že strana mladočeská je v tom ohledu vlastně slabší, nežli staročeská. Tato strana má netoliko svůj historický prestige, ale má ještě v nejstarší generaci některé zasloužilé pracovníky třeba směru staršího, kdežto strana mladočeská nemůže se vykázat ani jediným jménem. Já alespoň neznám jediného člověka, pracujícího v tom neb onom obonu s úspěchem, že by o sobě mohl a chtěl říci, že je Mladočechem ve smyslu oficielního mladočešství, hlásaného „Nár. Listy“. Snad nalezla by se jedno, dvě zvučnější jména poslanecká (neříkám politická) — to je všecko.

Taková je dnes skutečná situace a na věci nedá se kličkovat a háčkovat. Nemusím vykládat, že této situace velice želím. O tom, kdo umí číst, v „České otázce“ může se přesvědčit. Mně myšlenka, že program Havlíčkův nenalezl ve straně mladočeské toho, co Palacký nalezl ve straně staročeské, dávno skličuje.

Kdybychom věděli, že po neúspěchu a pádu strany mladočeské převezme vedení politiky české strana staročeská, obdobně jako v Anglii po liberálním regimu přicházívá regime konzervativní, mohli bychom být klidni. Avšak tak my organisováni nejsme, pád strany mladočeské znamenal by politické interregnum velmi povážlivé, neboť návratu strany staročeské, myslím, nemůžeme si nikdo přát — my musíme přes stranu staročeskou a, je-li třeba, i přes stranu miladočeskou dále v před.

Z téhož důvodu nelze lidem pokrokovým pomýšlet na spojení strany staročeské a mladočeské, jak se již delší dobu v orgánech obou stran občas přetřásává. To by byte spojení osob — ale běží o program, běží o system. A jak mohl by z toho spojení vzejít pokrok v programě a v systémě? A spojení se směry a stranami mladšími? Alespoň spojení s realisty neneslo toho ovoce, které podle úmyslů se spojujících mělo přinést.

96.

Znám námitku, kterou se některé orgány mladočeské již po léta ohánějí: Vy realisté, pokrokáři, moderní atd. jste zkažení západní kulturou, proti Vám stojí kultura východní, kultura slovanská a — lid. Vy nejste Čechové, vy nejste Slované, Vy jste atd. (názvy, kterých se slušnější listy již štítí, nechci opakovat).

Proti těmto argumentům a vlastenčícím obžalobám vede se zejména od nás realistů téměř deset let boj; boj ten, smím říci bez přepínání, jsme vyhráli a proto tu jen sumárně konstatuji jeho výsledek.

1. Naši odpůrcové posud neučinili opravdovějšího pokusu, aby nám vyložili, co je podle jejich mínění kultura česká a slovanská, co je kultura západní a v čem hledat přednost a výbornost oné a podřízenost a zhoubnost této.
2. Kde se o to pokoušeli, jako ve sporech rukopisných anebo v otázce t. zv. cyrillomethodějské, ukázalo se, že nemají o věcech správného ponětí. Zejména to cyrillomethodějství je idea přímo nečeská, není ani slovanská, nýbrž je to liberalistická vybájenina a směsice nejrůznějších názorů sobě odporujících. Ukázal jsem v „České otázce“ a doložil, že naši buditelé — Dobrovský, Kollár, Palacký, Havlíček — učení toho neznali a co o věci učili, je docela něco jiného, oež co hlásají naši odpůrcové. A této nejasnosti, této nečeské a neslovanské idei Sladkovský v dobrém úmysle obětoval program Havlíčkův.
3. Inteligence ve smyslu našich odpůrců české a slovanské vůbec ani není.
4. Ani lid není v táboře našich odpůrců. Dělnictvo v táboře tom jistě není, ani část jeho t. zv. národní a mluví-li se o lidu, jakožto lidu organisovaném, dnes dělnictvo nepochybně je aneb alespoň představuje lid.

Rolnictvo a maloživnostnictvo (pokud není sociálně-demokratické) také již není v táboře našich odpůrců, jak dokazují různé směry a frakce vystupující i svým programem zvláštním, neliberalistickým, a naši odpůrcové jsou právě v jádře liberály staré školy.

Zbývá tedy, konkretně mluveno, čtenářstvo a odběratelstvo různých těch orgánů, které dnes představují oficielní mladočešství. Odečteme-li značnou část těch, kdo listy předplácejí, že jsou v některém ohledu přece lepší než listy staročeské, zbývá nepochybně značná část národu podléhající vlivu těchto listů. Nepopírám ovšem, že by listy, o nichž je řeč (zejména ovšem „N. L.“) nepůsobily. O působení a vlivu žurnalistiky jsme přece za jedno. Avšak neběží o to, nýbrž běží o otázku, jaké to působení je, a je-li pravda, že mu podlehá naproti inteligenci lid. A to pravda není.

I tážu se tedy vedoucích orgánů a osobností mladočeských: Kterými orgány v duchu a úmyslu našich národních a politických buditelů je ve straně mladočeské postaráno o to, aby se vědomě pokračovalo v národní práci buditelské?

Nemusím ovšem vykládat, že instinkt, cit, srdce a podobné síly a mocnosti nemohl bych pokládat za naše vůdce právě tak a ještě méně, než některé anonymní redakce a jejich venikovské depedence.

K této otázce dnes čeká mnoho myslících lidí určitou a upřímnou odpověď.^[2]

97.

Situace není utěšená, ale nedá se změnit hořekováním, nýbrž prací. Pokládám za kus práce analysi té situace a této analysi věnoval jsem „Českou otázku“ a věnuji jí tuto sbírku statí.

Vidím vedle duchovních směrů staročeského a mladočeského tyto prononcované směry: realistický, pokrokový a pokrokově moderní (moderna), vidím socialism (některých odstínů) a konečně klerikalism a aristokratism. Neříkám, že těmito kategoriemi chairakterisiován je náš duchovní život všecek. Předně uvedené směry všelijak se spojují, křižují a v jednotlivých oborech samy v sobě rozstupují; jistě na př. v králsné literatuře, umění a vědě nevystačíme zmíněnými kategoriemi. Také směry náboženské, mravní a církevní jimi nejisou s dostatek označeny.

Ale druhé: mluvím jen o směrech, které dnes mají význam pro naše poměry veřejné. Chci právě, hledě k nynější krisi, přispět k poznání a ocenění všech těch prvků a sil, ze ktervch se má vyvinout žádoucí organisace národní.

V „České otázce“ snažil jsem se dát celkový obraz naší národní situace. Tím objasnil jsem zároveň své stanovisko realistické. Zde chci se zabývat hnutím a směrem pokrokovým a zpracoval jsem předmět s ohledem na otázku studentskou. Spojení to dáno samo sebou, protože hnutí pokrokové právě ve studentstvu vzalo svůj vznik a počátečný průběh. Nemusím však široce vykládat, že v době obecné krise diskuse o směrech a tužbách mládeže je především potřebná. Od samého počátku vsahoval jsem do vývoje mladší generace podle sil svých i veřejnou diskusí. Tomu ie důkazem starší stať zde umístěná. Hnutí pokrokového jsem si bedlivě všímal a, jak jsem mohl, jako poslanec a literárně jím se zabýval. Dnes o něm jednám v souvislosti s hlavním problémem časovým. Než však přistoupím ke svému specialnímu úkolu, musím ještě upozornit na některé věci.

A především na fakt, že očividně hlásí se o právo národní směrů mnohem více nežli v době předchozí. Vidím v tom důkaz naší živoucnosti, vidím v tom důkaz, že rosteme fysicky a duchovně.Směry ty jsou do značné míry skutečně novými, vidět v nich pokračování vůči směrům starším, rozhojňují náš národní život, třeba by z nich pod náležitou kritikou neobstálo všecko.

Konečně lze uvést, že směry ty samy vzrůstají vzájemnou kritikou (chcete-li spory) a že právě v té kritickosti jeví se proti éře staročeské větší živost a ovšem i rozháranost.

Avšak nesmí se tato kritickost a rozháranost tak posuzovat a zveličovat, jak dělají zastanci směrů starších; spory a boje literární a politické bývaly i v dobách starších a právě naši hlavní buditelé byli vesměs také literárními revolucionáři.

Přes všecky spory a boje posledních dob vidět pokračující vývoj obou hlavních směrů sociálně-politických, to směru konzervativního a pokrokového. V obou těchto hlavních směrech jsou různé odstíny.

Na jedné straně stojí vládní šlechta, od ní opodál strana staročeská; klerikálové tvoří dnes generální štáb konservatisimu; klerikálové jsou konsenvativní myšlenka, šlechta je konservativní z tradice, Staročeši z úpadku.

Ze strany klerikální vyděluje se pořád určitěji směr, jenž nazván byl „katolickou modernou“: pokud vidět, mohl by se z něho vyvinout směr pokračující v tradicích katolického duchovenstva obrodního, které ve svých nejlepších představitelích bylo pokrokové. Jen takový směr je v Čechách možný — klerikální zelotism, pokračující v nelásce proti reformační, musí u myslících Čechů všech směrů budit odpor.

Duchovenstvo evanjelické vždy velikou většinou bylo smýšlení obrodně pokrokového; Kollár, Šafařík, Palacký jako evanljelíci hlásali a plněji a positivněji pochopili humanitní ideály naší české reformace.

Mladočešství kolísá, t. j. kolísají mnozí jednotlivci, ale mladočeský směr, princip je v podstatě své pokrokový, strana mladočeská je snad ještě schopna reformy. Pravda, že strana mladočeská i co do principu svého velmi upadla a upadá — v tom nechceme se klamat. A právě proto a namnoze bojem proti straně mladočeské a jejím orgánům vznikly pokrokové směry, frakce a strany jiné a tak vidíme vedle sebe realism, pokrokářství, moderniu, socialism. V daném případě (viděli jsme to ve sporu o Hálka) pokrokovci všichni bojují proti konservativcům a vlastně zpátečníkům; ve sporu tom s ostatními směry katolická moderna byla za jedno.

V těchto sporech a bojích principielními antipody jsou zmíněný absolutistický klerikalism potírající v podstatě ideu obrodní (duchovenstvo buditelské bylo právě pokrokové!) a realism, pokračující vědomě v obrodní revoluci.

Boj mladších proti mladočešství je vytrvalý a urputný proto, že mladočešství je podle programu pokrokové. Je to boj dvou okvětných orgánů, vědy a literatury z jedné a žurnalistiky ze strany druhé. Význam toho v „České otázce“ sdostatek jsem vyložil. S orgány staročeskými v otázkách principielních téměř boje už není. Pokud boj je otcem věcí, právě nynější spory mezi směry pokrokovými a všech proti klerikálnímu zpátečnictví mohou vést k žádoucí organisaci.

98.

Žádoucí organisace! Slova toho v posledních letech mnoho a všestranně se užívá — namnoze již beze smyslu, ale o národní organisaci skutečně běží.

Nechci ještě mluvit o organisaci strany a stran; ta se časem itaké provede — ale aby se provést mohla správně, třeba je dorozumění o principiálních požadavcích jednotlivých směrů.

Jen takovým vyjasněním z posavadních bojů o zásady vyvine se organická národní práce ve jménu těch zásad, diferenciace a specialisace myšlenkových směrů stane se promyšlenou dělbou národní práce. Nějaké organisace mechanické, po případě autoritativní po zkušenostech se stranou staročeskou nemůžeme si přát — zásady, ne autorita, nás musejí organisovat.

K této svornosti věcné musíme pracovat všichni, jimž běží o věc společnou — to je ten tichý souhlas, ta neviditelná strana, na níž jediné nejen strana vedoucí, ale i ostatní strany sociální a politické se dají organisovat pevně.

99.

Jestliže však my mladší tak trpce neseme duchovní nehybnost starších, nechtějme si zatajovat, že pohyblivost není vždy projev skutečného zdraví — jsme někdy trochu více nervosní než je zdrávo. Pravda, máme všichni duševní hlad, tísní nás naši páni otcové a starší bratři svou sytostí (neptám se, čím jsou syti) a nezbývá nám, než čerpat z pramenů cizích. A čerpá se již dávno a pořád více. V tom pokračujeme na dráze našich buditelů. Kollár přejal od Herdera svou filosofii dějin a podobně učili se v cizině a cizím všichni ostatní, Šafařík, Čelakovský, Mácha, Palacký, Havlíček. Neruda, zkrátka všichni. Tak jak Kollár ustavičně hořekoval a žaloval na naši kulturní a literární malost, tak cítíme dnes tu malost i my.

Proto hledáme jinde, čeho se nám nedostává doma. Avšak při tom se může stát, že zapomínáme na to, co již máme svého. Každý náš vzdělanec musí znát životní práci našich hlavních buditelů. A není pochybnosti, že mladší generace těch buditelů nezná, jak by měla.

Avšak tu zase jsme při úpadku strany staročeské a mladočeské: mladší generace nezná našich buditelů, protože jich nezná generace starší — Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček je té starší generaci neznám — Palacký je neznám Staročechům, Havlíček je neznám Mladočechům. Co čteme o ideích těchto velikých lidí v hlavních orgánech a publikacích staročeských a mladočeských, je čirá neznalost a v řečech našich politických řečníků slýcháme jen holá jejich jména. Prosím, ať myslící čtenář pováží, co to znamená, když Staročeši nezmohli se ani na jednu studii o Palackém, Mladočeši ani na jednu studii o Havlíčkovi, naši praslované ani na jednu studii o Kollárovi nebo nějakém ruském slavjanofilovi nebo polském mesianistovi .... („My je nosíme — v srdci !“)

Nuže, každý ať se stará o sebe — my imladší musíme napravit tuto chybu starších a proto pilně studujme Dobrovského, Kollára, Šafaříka, Palackého, Havlíčka, nezapomínejme na Nerudu, čtěme zase Máchu, Koubka a j. — — revise našeho obrodniho programu znamená, vytěžit si z něho národní základy pro vzdělání další.

Mládež vrhající se na bohaté myšlenky cizí, snadno se v nich ztrácí a hladu svého a žízně přece neukojí. Jako někdy za velkého parna nedovedeme utišit žízně, čím více vody do sebe lejeme, tak i u nás mnozí mladší nedovedou se cizí bohatostí skutečně nasytit. Působí na ducha příliš mnohé a různé vlivy na jednou; a protože na tónadě je tak veliký výběr, záhy vzniká nestálost, duch poletuje od myšlenky k myšlence, ze systému do systému — vzniká shon po novém a novém, vzniká nervosní novotářství, myšlenku včerejší ubíjí myšlenka dnešní, ne proto, že by byla správnější, ale že je nová. „Modnost“ stává se jediným kouzlem (nelze ani říci: regulativem), rodí se duchovní gourmanderie, hledající, co dává den, ba minuta. Tato filosofie á la minute je extraktem povrchnosti, diletantismem ve zlém a nejhorším slova smyslu.

Tím zhoubným eklekticismem ztrácíme svou osobnost, nenabýváme celkovosti a jednotnosti svých různých názorů, v osnovných otázkách životních upadáme v moc myšlenek cizích, i národně cizích.

Vím, že takové doznání dá se zneužit od zpátečníků, ale proto nesmíme si tajit nebezpečí, jež se v silném působení cizích vlivů skrývá. Ovšem neběží mně tu v první řadě a pouze o vliv na jazyk, ale o vliv na celý charakter člověka — to je důležité. Nemíním však charakter ve smyslu národního a politického vlastenectví (mnozí eklektikové, ba přímo cizinci byli dobrými českými vlastenci), ale ve smyslu mravním a rozumovém.

Kdo pozorněji a se znalostí literatury cizí, zejména německé, prostuduje naši literaturu obrodní, postřehne snadno, jak nám eklekticism vždy škodil ve všem. Jestliže se eklekticism jeví v literatuře, bude se jevit i v životě — literatura je jen jedina část národního života. A eklekticism ten skutečně jeví se i v oboru politickém. Je i politický eklekticism. Ten eklekticism politický poznat netoliko v nesouladu politických programů, z cizích programů skládaných, vidět jej dále netoliko v jednotlivých řečech atp., ale poznat j ej v jednání. Eklekticism jednání jeví se v napodobování dnes toho, zítra onoho politického vzoru: dnes horujeme pro příklady Maďarů (utlačujících národy slovanské atd.), zítra rozohňujeme se příkladem Poláků, dnes naladěni jsme na hrrr! zítra na pozor! — zkrátka chaos v hlavě způsobuje křeče v svalech.

Díváme-li se tudíž na naši historii a obrodní vývoj jako celek, žádajíce si především sami celosti, jednotnosti, určitosti a pevnosti, promyslíme-li si, jak zejména naše kulturní snažení souvisí s úsilím politickým a jak jedno působí na druhé, jedno druhé podmiňujíc, tu podporujíc, tu zase zdržujíc — vynasnažíme se, abychom se neztratili v jednotlivostech našeho národního života, budeme usilovat o to, abychom cizí poučení organicky připojovali k tomu, co máme svého domácího a abychom vlivy vizi a domácí v sobě organicky spracovali. Musíme, přejímajíce z ciziny, zároveň a ustavičně pokračovat ve svém.

100.

Na konec musíme se aspoň několika silovy dotknout politického vzdělání, pokud právě nynější krise je také politickou.

Politické názory přirozeně vrcholí v pojímání státu. Theorie sociologická, státovědecká a politická pořád se zabývá otázkou, co je vlastní podstata státu, jak vznikl a jaký je jeho účel. U nás o věci se ještě přesněji pracovalo velmi málo — i v tomto oboru názory Palackého a Havlíčkovy posud byly by nejdůležitější; v naší novější literatuře právnické a národohospodářské nalézáme rozbory pojmu státu více příležitostní.

U Palackého nalézáme (v historii) obzvláště také srovnání státu českého a slovanského se státem německým; avšak srovnání to dnes vyžadovalo by nejen revise, nýbrž kritického rozboru obzvláště proto, že o věci v naší žurnalistice objevují se theorie namnoze velmi fantastické a mýlící.^[3] Ukázal jsem v „České otázce“, jak se u nás idea národnosti postupem vývoje obrodního pozměňovala a sice tak, že se národ pořád více a více pojímal demokraticky a, určitěji jako lid, že se pojímal lidově; vyložil jsem, že to není pouze změna terminologie. Z týchž důvodův a příčin i pojem státu obdobně se pozměňoval, tak že, dnes i u nás, jako jinde, pojímáme i stát nejen demokraticky, ale lidově. Naproti staršímu liberalismu státovědedkému formulujeme dnes své správnější moderní nazírání ve výrok: že musíme politiku a stát socialisovat. Čelíme tím vědomě dvojímu liberalistickému názoru: názoru o všemohoucnosti státu, přejatému liberalismem od absolutismu a reakce a druhé, rozumíme socialisací netoliko rozšíření politických práv na nejširší vrstvy (to se již stává), nýbrž hlavně že stát a politická práce přihlížet má ku potřebám tříd všech a ovšem třídy největší, lidu.

Toto moderní pojímání státu, má-li býti politicky plodným, vylučuje především starší nazírání na stát jakožto na nějakou samostatnou bytost mimo- a nadspolečenskou. Smím-li užít výrazů učenějších, tedy nesmíme na stát hledět mythicky, t. j. nesmíme v něm vidět a zbožňovat nějakého poloboha nebo přímo boha. Avšak tak se na stát lidé dnes pořád ještě dívají — stát je veliké většině i lidí vzdělaných, ovšem i politikům (poslancům), bytost ohromně veliká, bytost stojící nad společností a jednotlivci, bytost moudrá a všemoudrá, jedněm dobrá, druhým zlá.

Tají se v tomto nazírání na stát kus staršího aristokratismu (i buržoasního), jenž tak, jako pokládal za národ („politický národ“) jen sebe bez „lidu“, i stát viděl jen v politické organisaci tříd svých. Ludvíkovi XIV. byl stát on sám a vyslovil to své vědomí i proti šlechtě a buržoasii; po francouzské revoluci v moderním konstitucionalismu řekl by Ludvík: stát jsem já — ovšem i parlament; avšak my dnes, theoretikové i pokročilí politikové, říkáme: stát jisme my všichni, my jsme stát. Kdo jen trochu rozbírá nynější řeči politické (i radikálů!), nalezne v nich tohoto staršího nazírání dost a dost.

Vedle tohoto politického fetišismu vyskytá se však také nazírání, jež bych nazval scholastickým – stát je veliká abstrakce po způsobu „juristických osob“. Toto nazírání, skutečně abstraktní, charakterisuje nejvíce politisující právníky, pokračovatele středověké scholastiky.

Hlavně proti těmto názorům (a jejich četným odstínům) musíme si zvykat, pojímat stát (a podobně společnost, národ, lid atd.) konkretně a reálně: Tolik a tolik obyvatelů s určitými vlastnostmi duchovními a fysickými, shromáždění ve stát mají mezi sebou tolik a tolik různých úřadníků politických, tolik ministrů a mají svého určitého vladaře; ti úřadníci a všichni, kdo vládnou, řídí se tou a tou ústavou, ale také těmi a těmi zvyky atd. — zkrátka musíme učinit pokus, každé kolektivium, tedy stát, církev, národ, lid atd. pojímat ve své časově dané plnosti. Tedy ne: stát in abstracto, nýbrž tolik set úřadníků soudcovských, tolik administrativních, tolik ministerských, tolik členů dvora, tolik vojáků atd., jedním slovem: mít názor o státu učleněný, plný, ne mlhavý a prázdný nebo abstraktní („všeobecný“).

Kdo tak věc pojímá (kdo tedy zná politickou, hospodářskou atd. statistiku své země, funkce jednotlivých úřadů atd.), prohlédne, že politická funkce je jednou z různých sociálních a kulturních funkcí určité společnosti; pochopí, že státní, politická činnost souvisí s ostatní činností kulturní a že určitý stát odpovídá určité církvi a názorům náboženským, zároveň názorům literárním a vědeckým, hospodářským a obchodním atd. Státní moc a vliv stájí vedle sociálních mocí a vlivů jiných, všecky ty moci a vlivy navizájem se křižují, působí na sebe. Politická činnost ie slovem jednou činností kulturní vedle kulturních činností ostatních a nemůže být účinná, jestliže se nespravuje tou ostatní činností.

Za různých okolností mívá hned ta, hned ona činnost jistou převahu a větší důležitost; vždycky však státní činnost se spravovala kulturní silou společnosti, sloužila ideám a tužbám osvětným, náboženským a mravním, a to i v dobách absolutistických. I dnes stát slouží osvětným ideálům národů.

Stát sice zabírá do své kontroly i ty ostatní činnosti a snaží se po moci co největší; ale totéž se snaží každá jiná společenská třída a organisace, snaží se o to jednotlivci všech oborů. Avšak dá se bez hlubokého filosofování z poměrně malého počtu úřadnictva a správců státních pochopit, že moc státní, i positivně pracující i negativně zabraňující, je mnohem slabší nežli sociální moci ostatní. Dnes přímá moc států všude po výtce kontroluje poměry hospodářské; v době protireformace stát staral se více o náboženství a t. p. Ačkoli tato spravující, centralisující, kontrolující moc státu je veliká, přece není tak silná, jak úsilí a tužby náboženské, osvětné, vědecké, mravní, vůbec kulturní. Pro společnost, pro národy důležitější je tento život kulturní a jeho základové, nežli jediná jeho část, činnost politická.

A konečně proto, že stát více závisí na kulturním úsilí nežli toto úsilí na státě, každý stát závisí na „světové centralisaci“, totiž na těch živých a pořád živějších mezinárodních stycích netoliko tržebních, ale kulturních vůbec.

K tomuto konkretnímu a reálnímu nazírání na stát máme v době konstitucionalismu tím větší příčinu — parlament je část vlády, každý poslanec, volený voliči, je členem vlády. Voličové tedy kontrolují vládu. Ať je nynější parlamentarism sebe nedokonalejší, ať je třeba institucí jen přechodnou, je dobrý těm, kdo z něho dovedou něco udělat. Poslanci a jejich voličové jsou parlament. V daném okamžiku parlament může být špatnější než voličstvo, avšak nelze si dobře představit, že by poslancové, volení třeba jen od 6 — 6 roků, v prodlení mnohých desítiletí skutečně nerepresentovali svého voličstva.

Běží tedy v státě parlamentárním o to, jak voličstvo je politicky a všeobecně vzdělané a uvědomělé. „Svoboda není požíváním, nýbrž práce, nepřetržitá práce ve prospěch velikých úkolů kulturních moderního státu.“ (Anast. Grün :) Chceme-li mít zdatné sněmy a poslance, musíme se starat o důkladné vzdělání politické. Konstitucionalism, parlamentarism bez politického vzdělání poslanců a tudíž voličů je maskovaným absolutismem. Obzvláště připadá tu žurnalistice veliký a vděčný úkol výchovní, neméně však všem těm, kdo národ (anebo lépe), voličstvo vzdělávají a vychovávají.

Neboť dnes, při živé a všeobsáhlé práci kulturní, politika, jako praxe, vyžaduje důkladného vzdělání politického a všeobecného. Dnes politika není, čím bývala dříve. Panovat se dá mocí, ale nedá se jí spravovat. Politickou moc, působící živě a organicky, dává jen vědění. „Vědění je moc“. Dnes, jako každá jiná praxe a umění, také politika je praxe a umění uvědomělé a tudíž na vědění a politické vědě založené. Všude proto ve státech a společnostech pokročilých reformují se studia právnická a zavádějí se vyšší a nižší školy sociologické a politické.

Poslanec musí být politicky vzdělán, v každé četnější politické straně musí být nejméně tolik různých odborníků, kolik je resortů ministerských, aby dovedli činnost administrativní kontrolovat. Zejména oposice parlamentární musí dnes být vzdělaná; když oposičník s velkým pathosem a právem vytýká tomu onomu úřadníku nebo ministrovi, že nerozumí svému odboru, že se snad přes noc z generála stal se kancléřem, musíme se ptát každého poslance a zejména toho oposičního, rozumí-li politice alespoň tolik, kolik ten generál. Nešťastný cirkulus: Pokud generálové se stávají přes noc kancléři, potud z kaprálů se stávají vůdcové politických stran a pokud kaprálové se stávají vůdci, budou se stávat z generálů kancléři.

Oposičník musí znát své odpůrce ve stranách a musí znát vládu, a tuto musí znát konkrétně t.j. musí znát vládnoucí osoby a jejich činy a podle toho musí postupovat věcně co možná proti určitým faktům. Sebe fulminantnější řeč nespůsobuje nápravy, jestliže řečník nedovede uvést fakty. „Fakty dovedou nás více pobouřit, nežli nejnebezpečnější zásady“, řekl Junius; fakty jsou vládě nebezpečné. (Srv. poklad ministra Pina a t. p.) Proto máme i v politice, jako ve vědě, požadavek, jejž nelze dost důrazně opakovat: politik musí pozorovat, musí pozorovat všecky projevy stran a vlády a pak nepotřebuje žádných „důvěrných“ a „tajných“ sdělaní a zpráv. Pro toho, kdo myslí a kdo mysle pozoruje, není žádného „tajného plánu“, tomu sebe důvěrnější zprávy nemohou dát nic podstatně nového. „Tajní“ zpravodajové, tajné a tajené zprávy a vědomosti jsou všude pro ty, kdo nedovedou pozorovat a vidět; zprávy ty jsou také podle toho, týkají se vněšností nápadnějších, jednotlivostí, jež mohou mít symptomatický význam pro myslícího a pozorujícího politika, avšak nemají ceny takové, aby se na nich dalo zařídit politické jednání. Augurství, jedním slovem, i v politice dohrává, intrikánství a „diplomacie“ (i diplomacie) jsou politické přežitky. Tajnosti jsou dnes pro veliké pány, ale velicí politikové jimi se již nespravují.

Není snadno, několika črtami třeba jen skizzovat nazírání na politickou organisaci společnosti, které jsem nazval konkrétním a reálním. Obzvláště není v té stručnosti snadné, dohodnout se o tom, jak cenit vliv a moc státní. I se stanoviska, které tu zaujímám, se stanoviska sociálního, lze v jednotlivostech i v celku mít formule rozmanité. Myslím, že tak, jak to formuluji, má se věc formulovat se stanoviska skutečně pokrokového, lidového.

Co se obzvláště hodnoty státní moci týká, stojím proti liberalistickým theoriím státovědným z uvedenvch důvodů; s konservativními názory, jak je formulují politikové církevní, katoličtí, pravoslavní i evangeličtí, shoduji se v mínění, že politická moc (co do své podstaty) je podřízena moci duchovní; rozcházím se však od nich tím, že nepokládám světskou moc státní za tak materielní, jak obyčejně hlásají.

Rozcházím se také od běžného učení sociálně-demokratického, podle kterého stát nynější založen je pouze na moci, resp. na násilí; nesouhlasím s učením, že tento stát násilím se zvrhl z domněle svobodného zřízení společnosti orgianisované bezstátně a nepřijímám názoru, že nynější stát a s ním všecka moderní civilisace má především smysl hospodářský, ekonomický.

O tomto pojímání státu podle t. zv. hospodářského materialismu chci ještě slovo povědět také k vůli antisemitismu a vůbec všem hospodářským směrům časovým.

Kdo pojímá stát materialisticky, snadno upadne v chybu, že bude pojímati materialisticky společnost všecku a celý její život. Avšak ani stát a dokonce celá společnost není jen organisací hospodářskou a noní jen na hospodářství založena. Hospodářská činnost společnosti vyvíjela a vyvíjí se vedle činností jiných a vyvíjela a vyvíjí se také na základě výsledků různých činností jiných. I kdyby pravda bylo, že člověk je egoista a že má jen interes hospodářský, tedy nedovede hospodařit bez vědomostí a bez vědomostí mnohých. Avšak člověk není od přírody jen egoista a nemá jen zájmy hospodářské, nýbrž má zároveň i zájmy jiné. Chce žít fysicky, ale i duchovně. V kulturní plnosti života společenského vyvinula se v každé době jistá farma hospodaření a ta forma odpovídá vždy všem ostatním současným a s hospodařením blíže dáleji souvisícími činnostmi. V každé době máme vedle sebe nejen jisté kvantum a kvale hospodářských statků, ale máme také jisté kvantum a kvale statků duchovních: člověk netoliko pracuje tělem, ale i duchem, pracuje a modlí se, pracuje a myslí, poznává, učí se a učí jiné, tvoří umělecky, žije v rodině a společnosti — zkrátka, v consensu společenském hospodaření je činnost vedle jiných činností jedna a činnost ta souvisí se všemi ostatními činnostmi. A nejen to, ona nesouvisí pouze, nýbrž je na nich i závislá jako zase i tyto závislé jsou na ní — do které míry, to ovšem je otázka, o které tu jen tak stručně nelze rozhodovat. Železnice nerozváží jen zboží, ale i myšlenky a z myšlenky se zrodila. Adam Smith nepodal jen svou soustavu ekonomickou, ale i ethickou, z obou vykládal organisaci společnosti. Jistě při pozornějším přemýšlení lze pochopit alespoň tolik, že člověk, že společnost není, jak Ruskin jednou řekl, pouze lakotný stroj, ale i bytost cítící a myslící.

Nesdílím-li tedy názor, že společnost, nynější společnost je zorganisována pouze hospodařením, po případě kapitalismem, a nesdílím-li mínění, že se lidstvo, třeba se vyvíjelo jen 6000 let, počne vyvíjet docela jinak, protože různí theoretikové mají své různé plány pro budoucnost; a nesdílím-li konečně theorie Marxovy právě tak, jak nesdílím učení jeho odpůrců — sdílím přece úplně přesvědčení těch, kteří vůkol sebe v naší sipolečnosti vidí mnoho a mnoho nespravedlnosti a kteří proto hlásají, že musíme spravedlnosti zjednat průchod. Přesvědčení toto pokládám za docela oprávněné.

Vyložil jsem v „České otázce“ a nebudu to zde opakovat, že humanitní ideáil, ideál český, je dnes ideálem sociální reformace — to znamená, že se musí dostat spravedlnosti těm, jimž se jí podle našich nynějších řádů nedostává, tedy dělníkům a všem, kteří vyloučeni jsou od svobodné práce kulturní. Protože nesouhlasím s Marxem, nejsem k tomu slep, že naši dělníci jsou utlačováni.

Jednostranného hospodářského materialismu drží se všichni, kdo chtěj nechtěj z hmoty dělají ducha, ba boha. Materialism nedá se odstranit materialismem. Mně se zdá, že mnozí antisemité a socialisté dopouštějí se chyby, kterou vytýkají kapitalistům a semitismu, — tancují také kalem zlatého telete.

Nenamítej nikdo, že antisemité přece tak nenávidí kapitalisty židy — nenávidí, ale ještě více jim závidí a všeliká nenávist a závist sesiluje jen zlo, ktaré nás tíží. Je staré pravidlo, že se často nejvíce potírají strany, které si jsou nejbližší. Strany a boje o sobě nejsou důkaz, že strany a boje jsou oprávněny.

Ti antisemité a socialisté, kteří společnost pojímají materialisticky, propadli de facto liberalismu. Nedám se másti socialismem křesťanským a pod. hesly a směry. Klerikál, jenž snáší přepych své hierarchie, vytýkaje jej židovi, křesťanem není.

Proti theoriím anarchistickým stojím proto, že neuznávám správnosti anarchismu (rozumí se theoretického, neboť býti proti anarchismu činu není žádná obtíž); odmítám anarchism ve všech filosofických formách, ať se tedy podává jako nadčlověčství, nebo umělecký a filosofický ariistokratism, bohémsví, titanisim atd. Pokládaje státní organisaci společnosti za tak přirozenou, jako všecky organisace jiné, nedovedu v ní, in concreto ve vládcích a správcích politických, viděti přirozené a zapřísáhlé nepřátele společnosti. Vidím chyby a vady politického zřízení, jako je vidím v řízeních ostatních a proto chci ve službě pokroku stát proti těm chybám a vadám všem a na celé čáře; jednostranná oposice velmi isnadno se zvrhá v revoluci a já chci sloužit sociální reformaci. Reformace vyžaduje a předpokládá však netoliko oposici politickou nebo náboženskou atd., nýbrž oposici filosofickou t. j. kritiku na celé čáře koncentrickou a ovšem kritiku plynoucí z celkového přesvědčení filosofického a z úsilí, zaměnit staré novým.

S tohoto stanoviska nepokládám za hlavní věc polemisovat pouze proti jednotlivým projevům té neb oné politické myšlenky; je-li vůbec myšlenkou, a nikoli více méně mechanickým napodobením, je myšlenkou z celé soustavy politických názorů a ty politické názory zase jsou částí celkového nazírání na život. Přihlížím proto k tomuto poslednímu zřídlu nynějších politických, vědeckých a všech míněni vůbec. Dnes, kdo myslí, dorůkat musí k principiím — úryvkovitého konáni a myšlení máme dost, více než snášíme, vždyť právě v něm je zřídlo nynější krise světové, jejíž specielním projevem je také naše nynější krise národní a politická.

Stanovisko, jak je zovu, lidové, sociální, neoprávˇnuje k mínění, že stačí poslancům jen politické uvědomění. Ovšem, u nás, kde zápolíme o svou vlastní vládu a kde jsme se teprve probudili k národnímu vědomím musí se tohoto momentu dbát také a velmi pečlivě. Avšak ani u nás neměl by se indiferentism národnostní pokládat za naše hlavní zlo národní. Na každý spůsob čiňme již rozdíl mezi uvědoměním národním a politickým (sociálně-politickým).

Pokud parlament a poslancové representují volící národ, stačilo by ovšem, aby poslancové, jak se říkává, tlumočili mínění lidu (voličstva). To znamená konec konců říci, jsou-li občané spokojeni nebo nespokojeni. Občan každý stačí, má-li dostatek soudnosti, aby posoudil prospěšný nebo neprospěšný účinek vládní činnosti. My každý cítíme, že nás bota tlačí a kde nás tlačí. My dovedeme obuvníkovi i říci, co (vlastně co asi) si od něho přejeme, ale boty si udělat neumíme. Právě tak běží o to, stačí-li občanům, aby jejich poslancové jen ukazovali na neblahé účinky vládních opatření anebo chtí-li, aby dovedli říci, co se má dělat, co nedělat. To předpokládá nejen, aby se neblahé účinky politiky pociťovaly, ale hlavně aby poslanci dovedli poznat pravé příčiny těch neblahých účinků a aby uměli poradit, co se má opravit a jak.

Čím spletenější je netoliko statní, ale i společenská organisace vůbec, tím toto rozpoznání pravých příčin stává se nesnadnější, politické umění stává se těžším a těžším. Proto již dnes parlament plenární nemá té důležitosti, jako činnoist ve výborech. Již dnes vlády samy starají se o dobré odborníky ve svých jednotlivých resortech — a ti s velikým klidem poslouchají nájezdy neodborných poslanců, neboť vědí, že voličstvo konec konců posuzuje nejen špatné, ale i dobré účinky vládní praxe.

Proto dnes musí se na poslanci žádat a musí se především žádat politické vzdělání. Neúhonný, nezištný charakter rozumí se sám sebou; nerozumí se však sám sebou charakter politický a ten bez politického vzdělání není možný. Citoval jsem o tom v „České otázce“ slovo Havlíčkovo, nebudu je tu opisovat znova a znova.

Těchto myšlenek o politické taktice nepronáším jen tak na plano a bez úmyslu.

Pravím-li tedy, politická taktika dnes spočívat musí v politické práci všech, v práci založené na náležitém vdělání všech, čelím tím docela vědomě a úmyslně politické nepráci, politické taktice dob starších a prošlých. Práce politická, jako skutečná práce všecka, vyžaduje soustavnosti, pilnosti, stálosti, vytrvalosti — občasné vzpružení citů a vůle a úryvkovité jednání není prací. Takové taktiky si dovolovali v starší době velicí páni, dovoluje si jí aristokracie a plutokracie ještě i dnes, ale to není politika lidu a nemá ani pro lid a vůbec pro nikoho významu. Tato politika je sport, ne práce.

Člověk moderně vzdělaný poznává, že společnost se vyvíjí krokem, ne skokem a proto stojí ve všech oborech, tedy i v politice, o stálou práci reformačmí. Je tedy proti všeliké revoluci, proti revoluci z dola i s hora. Revoluční taktika je taktika zastaralá, je šosáctvím. Realistické a konkretní pojímání společnosti a státu vylučuje politický romanitism; realism a revoluce (násilná) jsou naprosté protivy. Kdo věří v revoluci, nebéře života do opravdy. Vím, že revoluce je dnes přežitkem starého regimu — politika demokratická a lidová revoluce nepřipouští. Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se dříve mělo za ojedinělé, úryvkovité katastrofy, poznáváme teď za výsledek nesčetných vlivů malých a menších. Tak i ve společnosti a historii převraty veliké, bijící do očí lidí nepochopujících, jsou jen sumací a výsledkem stálých vlivů a příčin malých. Dnes poznáváme, že zejména revoluce posledního stoJeti byly výsledkem a pokračováním předchozího pochybeného vývoje, poznáváme, že revoluce je symptomem a další příčinou nezdravoty a proto voláme po práci a opět po práci soustavné, promyšlené, stálé, vytrvalé. Politika lidová je stálou a nepřetržitou reformací — politika lidová je nadšením pro práci a prací.

(Při korektuře teď — 1908 — dodávám, že ovšem revoluce reformní má oprávnění: bez revolucí by se všecky dobré pokroky nebyly staly. Psal jsem proti zahrávání s revolucí.)

101.

S tohoto hlediska posuzuji naše politické vzdělání a zejména naše politické strany a směry.

Obě naše strany, staročeská i mladočeská, jsou svým původem liberalistické ve vyloženém právě slovu smysle. Liberalism je dnes zastaralý, není dosti lidový, je plutokratický a aristokratický. Není již pokrokový. Staročeši vzdali se sice mnohých liberálních názorů, vzdali se dokonce i správných názorů Palackého, ale posud zejména v otázkách hospodářských jsou liberály. A totéž platí o Mladočeších. Jen že mladočešství zachovalo si ještě několik trosek liberální pokrokovosti. Orgány mladočešské pořád hlásají starší „demokratism“ — „Nár. Listy“ proti lidovosti realistů jako trumf uváděly tento „demokratism“. O jména arci neběží, ale o věc a věc je dnes ta, že demokratism porevoluční, buržoasní překročen demokratismem sociálním a socialismem (v různých odstínech) vůbec. Demokratism huržoásní se zvrhl a zvrhá v nedemokratism, v aristokratism buržoásní a plutokratický. V tom smyslu pravím, nejsme již demokraty, ale lidovci.

Strana staročeská i mladočeská zastaraly a upadly politickým vzděláním. Podle dřívějšího výkladu i zde strana staročeská má prvenství. Úpadek ten proti době Havlíčkově, Palackého a ješitě Clam-Martinice je veliký a jeví se v úžasné mrtvotě politického myšlení. Rozmysleme si jen některé symptomy: uvedl jsem už, že o politických názorech Palackého nemáme ani jedné (přesnější) úvahy a přece je Palacký uznán i od strany mladočeské za tvůrce národního programu! Právě tak není mladočeské studie o Havlíčkovi, ba Mladočeši vůbec posud národního programu se svého stanoviska ani neformulovali! A v přítomnosti: strana mladočeská o všeobecném právu hlasovacím nevydala a nevydá věcného poučení, spokojujíc se pouhým návrhem a to přes to, že strana staročeská i mladočeské voliče v otázce té mate. Mladočeská vedoucí teď strana nemá jasného a určeného programu v otázce sociální, dělnické! Atd., atd.

O politické diskusi žurnalistické a literární není v starých stranách potuchy. Jak jinak lze provádět politiku lidovou (třeba, i: „demokratickou“), nežli když voličstvo a politikové z povolání politicky myslí t. j . politicky přesně myslí? A politické přesné myšlení všude se jeví v politické literatuře a žurnalistické a literární diskusi. Deset let my mladší voláme po diskusi o životních otázkách národních — ne a ne! Páni odpůrcové ve straně staročeské a mladočeské jsou uschováni za svou všeredakční anonymitu a proti důvodům stavějí den ze dne svá anathemata anebo bájky, ale klidné, přesné, mužné diskuse jsou naprosto neschopni.

Podívejte se jinam. Ve Francii na př. o francouzské revoluci vydávají se téměř každý týden jeden spis ne-li dva a často spisy veliké; vydávají se spisy s různých hledisek — spisy ty se čtou, jeden, názor opravuje se druhým klidnou diskusí a argumentací. Kolik naproti tomu je spisů na př. o našem obrození, kde by se z různého hlediska klidně a důvody opravoval názor názorem ? Anebo podívejte se do Německa, jaké tam a jak četně vycházejí dějiny německého národa, v nichž autorové hájí jeden vedle a a proti druhému svá nazírání o nejdůležitějších epochách a činech německého národa. Tu máte na př. katolického Jansena, tam protestantského Bezolda, tu máte Lamprechta, jenž celé starší nazírání převrací svou znalostí hospodářského vývoje atd. — — tím vším tříbí se názory o fundamentálních pojmech národních a politických. Podívejte se na literaturu národohospodářskou, sociální atd. atd. — a u nás? Nevěříš-li na př. v běžné deklamace o Bílé Hoře, nevěříš-li v běžnou staroslovanskou demokracii, nevěříš-li, že naše reformace nebyla obnovením nebývalého u nás pravoslaví atd., měj si pro všecky tyto „nevěry“ důvody, čerpané pilným studiem z různých pramenů atd. — — to ti nic není na plat, anonymové v „Hlase Národa“ a v „Národních Listech“ tě národu dentuncují za zrádce. Za to najdou se ovšem politikové, kteří deklamují o tom, jací jsme prý byli chlapíci v — VIII. a IX. století! Slyšíš, jak ten a onen schopný a slavený řečník vším myšlením svým prozrazuje, že od svých rigoros nečetl nežli své obžalobní a obhajní koncepty, vidíš přímo v každém slově, jak o ústrojí svého národa, o jeho potřebách, o jeho nynějším postavení vůči národům jiným, zkrátka jak o nejdůležitějších problemech národních, politických a sociálních nemá jasné představy, ale pan řečník mluví ve jménu národa a dejme tomu mluví dobře, a šťastné voličstvo může pak druhý den ve svých novinách číst, jak náš znamenitý x, y včera zase vyhrál. Je-li řečník Mladočech, tedy ovšem v listech staročeských prohrál, neboť tam vyhrál ještě znamenitější řečník, politik (u nás je netoliko řečník, nýbrž každý mluvník politikem). Já nevím, mám-li poměry ty pokládat za směšné nebo za smutné! Ptám se jen, hledě na nynější poměry: Může se politické vzdělání prohlubovat a upevňovat v osobních hádkách a bojích? A klidného, věcného, politického uvažování nemáme!

Vezměte si ještě toto: Za Palackého psalo se s naší strany mnoho a dobrých německých politických spisů — již desítiletí a desítiletí cizina od nás nečetla přesného vyložení našich politických a národních nároků! Ve všem mrtvota, nedostatek politického myšlení a uvažování. Odsud ona přímo makavá mlhavost o aktuelních politických prostředcích a ovšem i o dalších politických cílech. „Nepotřebujeme vědět, jak státoprávní program v podrobnostech se bude provádět, stačí zatím požadavek, až...“ — to je běžné politické myšlení. Nanejvýše se připojí několik líbezností proti „theoretikům“, „profesorům“ a odkazuje se s pýchou na „praxi“.

A ta praxe! Stopujte jen tu činnost (praktickou činnost) našich spolků, jednot atd. — stačí vám to? Mlhavost a neurčitost politického myšlení prakticky končí rozčileností a křečovitým politickým eklekticismem.

Naše žurnalistika a zejména „Nár. Listy“ za posledních deset let dovedla své čtenářstvo rozčilovat nevěrci v rukopisy, cyrillomethodějstvím, potřebou azbuky, „pohaněním“ Hálka atd., ale politického poučování nalézt v listech těch velmi málo. Či má to rozčilování být prostředkem proti té myšlenkové mrtvotě a ztrnulosti? A jaké „otázky“ nebyly v polslední době přetřásány! Na př. : potřebujeme-li charakterů nebo odborníků? To přece dávno rozhodl § 20. volebního řádu r. 1873, v němž se dost jasně stanoví, kdo do parlamentu nesmí! A teď se snad „politicky“ rozhodneme, odhlasujeme, co a kdo je charakter a kdo je nezávislý?

Tento úpadek politického vzdělání jeví se v abstraktním radikalismu a lichocení masám lidu. Abstraktní je radikalism, který nemá jasných cílů; lidu lichotí, kdo nezná ceny pravdy. A přece je staré politické pravidlo, že nesouhlas lidu snáze se snáší, nežli souhlas a chvála. Lid náš si toho lichocení nezasluhuje!

Ano, náš lid má silný politický temperament, ale schází mu a nám všem důkladnější politické vzdělání. To je vina nás inteligentů. Ostatně neklamejme se! Lid, — lid organisovaný v sociální demokracii, dělníci, počínají přesněji myslit, než se nám zdá a jen řečníkům buržoásním je ještě dovoleno, odříkávat a přemýlat úvodníky vyšlých právě denních listů pražských.

V tom všem vidíme zřejmý úpadek politického vzdělání. Tudíž I politické vzdělávání pokračovat musí, kde přestali Havlíček a Palacký a obzvláště naše žurnalistika musí se vrátit k Havlíčkovi. Platí to zejména o žurnalistice mladočeské, která cizími, vídeňskými vzory (i tu neblahý eklekticism) poškodila svůj ráz český.

Tento úpadek vzdělání politického souvisí s povšechným úpadkem stran a směrů starších. Vyložil jsem ten proces v dřívějších odstavcích a v „České otázce“. Srovnáme-li naše starší politiky buditelské s nynějšími vedoucími politiky, vidíme docela jasně a přímo exemplárně, v čem úpadek spočívá. Vezměte si jen Palackého aneb Havlíčka: jak ti mužové znali a stopovali každý projev národního života, jak věděli, co a kde nám schází a jak tudíž svou národní a politickou taktiku zakládali na té široké universálnosti národního vzdělání, smím-li tak nazvat fakt, že pamatovali na všecko, na veliké i malé, a že všecky jejich kroky řízeny byly tou plnou znalostí všech našich potřeb. Politika a všenárodní práce nebyly u nich oddáleny — politika byla jim částí buditelské práce a byla praxí docela přirozeně založenou na té řečené universálnosti národního a obrodného vzdělání. 

A co vidíme na politicích pozdějších a dokonce dnešních? Se skrovnými výjimkami nedostatek politického a všeobecně národního vzdělání. Odtud to plané řečňování, to zbytečné rozčilování, ta politická hysterie. Tento nedostatek politického vzdělání spůsobuije, že i naši radikálové přenechávají skutečné vedení národa pořád více a více vládě — vláda de facto stará se o naše školy, vláda vede náš hospodářský vývoj atd. — „v theorii“ však stojíme proti vládě. To jest: stojíme proti ní slovy, de facto docela liberalisticky uznáváme její všemoudrost a všemohouonost. Proto naše politisování je tak neobsažné — křičíme po politickém nebi, ale to nebe zatím se již ztratilo, a má-li být, musíme si je zřídit sami a v sobě.

A proto i v politice: návrat a netoliko návrat, nýbrž pokračování v práci obrodní a buditelské a zejména také zdokonalení a ujednocení národního programu politického, jejž nám naši buditelé zanechali. Že program ten vyžaduje revise — dovodil jsem s dostatek jinde.

102.

Mluvím-li o naší národní a politické taktice, chci se zmíniti o vládě a jejich vůči nám povinnostech.

Protireformací vláda vídeňská se pouze nebránila, ale dopustila se na našem národě hrubého a nespravedlivého násilí a následky a plody násilí žádného nejsou zdravé, nejsou a nebyly prospěšné ani nám ani vládě. My můžeme si z těch hrozných dob vybrat naučení dobré, ale může a má si je vybrat i vláda. Jestliže docela odkrytě si přejeme, abychom se jako národ zřekli všelikého násilí a nastoupili cestu reforem, platí týž požadavek také vládě a z důvodů stejných. Co jsem řekl o politickém nazírání na úkoly státní, platí všeobecně, všem členům národa a vlády. Jestliže národ má vládu svou (řeklo se, jaké zasluhuje), má navzájem vláda ne-li národ, tedy alespoň takové politické strany, jakých zasluhuje.

Hledíme-li na vlády posledních let, tedy nemyslím, že by jim šlo o vědomé germanisování našeho národa. Protireformace ustoupila centralisačnímu úsilí osvíceného absolutismu (Josef II.) a teprve tomu jazyk byl prostředkem politickým. Ale vliv tehdejší vlády byl poměrně slabý z přičin uvedených. Teprve v tomto století a zejména v době liberalismu germanisovalo se z Vídně vědomě. Ale i liberalism poznal, že domáhá se cílů nemožných; vláda Taaffova vzdala se vědomého germanisování: .nechtěl bych proto tvrdit, že tu i tam některý byrokrat ve svém odboru negermanisuje a také netvrdím, že se negermanisuje ze zvyku a z mechanismu byrokratické pohodlnosti. Tvrdím jen, abych to formuloval co nejpřesněji podle svých zkušeností a pozorování: Nemohu si za nynější „světové centralisace“ a zejména po proměnách r. 1866 a 1870 — 71 myslit, že by Vídeň nebyla poznala důležitost, kterou pro trvání říše máme my Čechové. Já dokonce neváhám tvrdit, že Vídeň to ví velmi dobře, lépe než mnozí naši politikářové. Ale světová politika se nedělá a nemůže se dělat s lidmi polou nebo docela slepými.

Žádná vláda nedovede nás potlačit a germanisovat – to může dnes být docela jasné nám i vládě a proto nemluvme při každé příležitosti o „hrobech“ atd. Nesugerujme jiným, ale ani sobě, co přece nijak nechceme. Ta fňukací politika je jeden z mnohých příznaků politické krise, o níž mluvím. Vlády se nemusíme bát, leda sebe. A co se germanisace týíká, pamatujme více na „samovolnou germanisaci“, abych užil toho historického výrazu.

Přes to, opakuji, má vláda vůči nám ještě mnohé povinnosti a ve svém vlastním zájmu. Vedle nepřízně k nám, tíží nás nejvíce nepravdovost vlády, jevící se v neznalosti našeho kulturního, našeho národního snažení; proto nám překáží a často více, nežli kdyby měla úmysl zjevně nepřátelský.

A konečně musí vláda dojít poznání, že je v prospěchu celé říše, abychom my Čechové se spravovali sami a samostatně. Národ potlačený, je-li uvědomělý, zjevně nebo skrytě překáží vládě cizí — a tím se zdržuje vývoj části i celku. Myšlenku tuto provedl jsem v jedné ze svých řečí na říšské radě, zde ji stručné opakuji. Čím dříve nebude vláda překážet nám a my jí, tím spíše hude nám oběma spomoženo. Jen si představme, jaký by to byl positivní zisk pro nás, ale i pro říši, kdyby naši nejinteligentnější lidé nemusili často všecku svou energii vynakládat na maření, na oposiční práci negativní. (Míním oposiční práci v nejširším smysle — netoliko oposici parlamentární.) Mezi vládou cizí a národem uvědomělým vždy byl a bude boj, zjevný nebo skrytý a skrytý je horší než zjevný — nepřekáží pouze vývoji, ale kazí charaktery na obou stranách.

Poroto naše par lamentární opoisice je oprávněna. Chceme ji vésti a povedeme zákonně ve vlastním prospěchu, nejen z principu humanitního. Ta oposice je zásadní v tom smyslu, že národ náš žádá tu míru samostatnosti, kterou má již zaručenu netoliko královským slibem, ale která mu podle práva přináleží.

O té oposici chci říci několik slov. Rozumí se mi samo sebou, že má být parlamentární a konstituční. Pro násilí nemáme příčiny a jen blouznivec mohl by pomýšlet na oposici brannou. Parlamentární oposice, dovedně vedená, oposice věcná, důsledná, neústupná, je zbraň velmi účinná, účinnější nežli násilí, ostatně dnes nemožné, jak snadno chci jestě později ukázat.

To ví vláda jistě, a tudíž musí to vědět zejména oposice radikální.

Oposice radikální dnes vyžaduje však vzdělání politického a odborného a vyžaduje oné znalosti osob a poměrů, o kterých jsem už mluvil. Dám konkretní příklad: dr. Lueger není radikál (politický) a dovede dělat oposici velmi účinnou, účinnou svou znalostí, abych tak řekl, vídeňské bursy parlamentární.

Opsice musí být pilná — pohodlnou, bezstarostnou může být strana vládní, ne oposice. Oposice musí jedním slovem kontrolovat každý krok vlády a stran nepřátelských.

Oposici takovou podporovat musí dovedná žurnaistika a literární činnost vůbec. Oposici musí být slovo a péro mečem: „dobré slovo je také čin“ (Turgeněv). Pro nás bylo by zejména potřebné, aby naše oposiční strana měla dovedný žurnál německý, kterým by na odpůrce doma a v cizině působila. Vůbec nemáme teď žádného orgánu, který by cizině cizím (německýim) jazykem dovedl naše národní tužby vykládat moderně, se stanoviska vyššího. V tom všem čeká práce dost a dost.

Největší chyba každé oposice je plané hrození. Té taktiky je u nás více než třeba. Také se zle osvědčila. Vidím největší chybu taktiky „omladinistické“, že radikalism tak demaskovala.

Planost našeho radikalismu vidím v těchto třech hlavních věcech.

Předně a hlavně nedostává se mu politického a odborného vzdělání. Pevnost přesvědčení, kde je, imponuje vždy a všude; ale neběží pouze o přesvědčení, ale o přesvědčení zdůvodněné. Radikalism je svou podstatou zosobněná a rozvášněná logika, nešetřící historie naprosto a důsledně – parlamentární radikalism nemůže tedy býti než neúprosnou a břitkou kontrolou vlády, a vládních a konservativních stran a zásad.

Druhá speciálnější vada našeho radikalismu je obzvláště jeho zastaralý ráz politický, jeho liberalistický demokratism porevoluční. Dnes zejména otázka po formě vlády nemá aktuelní důležitosti žádné. Monarchie evropské dnes mohou docela klidně spáit vedle francouzské republiky; ba republika ta dnes dělá jim výborné služby. Tradice r. 1848 jsou dnes zastaralé, zastaralé jsou tradice revoluce francouzské — dnes je pro lid i pro vladaře a jejich vlády těžiště politiky docela jinde. Kdo ještě dnes nerozumí lidové politice, ten do politiky, alespoň do oposice prostě nepatří. Pro monarchii jsou ještě daleké a daleké etapy vývoje od formy absolutistické a konstituční (s oligarchií aristokratickou a buržoásní v různých stupních a smíšeninách) až k formě parlamentární a více lidové, snad až sociální — jak pravím, kdo to všecko nevidí a neví, ať zůstane doma a dělá politiku u džbánku. Obzvláště různé demonstrace nemají smyslu pražádného; vláda se jich nebojí, ale dráždí ji to. Vždyť přece ví, že jsou to demonstrace bez plánu a cíle. Pokládám za velikou nesvědomitost řečníků a veřejně činných mužů, že u nás svými řečmi jen takové „politické vzdělání“ rozšiřují. To jsou u nás staré nepořádky a vinu jich nesou dorostlí, ne mládež. Řekl-li jeden mladočeský řečník, že Mladočeši jsou takoví, jak je vychovali Staročeši, právě tak mohou říci mladší Mladočeši, že jsou takoví, jak je vychovali starší Mladočeši a Staročeši.

A konečně s liberalistickým demokratismem souvisí naše běžná politika světová resp. zahraniční. To je u nás podivná kapitola. Co je tu planého horování a nečinného blouznění!

Abych to odbyl stručně: Máme všecky strany, frakce a směry, program státoprávní, tedy program, že chceme být ve svazku zemí rakouských. Tvrdil jsem v „České otázce“ a opakuji to, že Palackého program je posud správný, minim jeho program státoprávní, jak jej formuloval 1865. Zatím arci máme dualism, ale to v hlavní věci nevadí.

Tento program přijímám beze všech dalekosáhlých zámyslů a reservací mentálních. Netoliko proto, že neumím kreslit mapy, ale proto, že jsem se dost pilně učil historii, a z té naučil jsem se toto.

Kdyby Rakousko v evropské konflagraci podlehlo a se rozbilo, tedy dostali bychom se k Německu, s nímž už tisíce let jsme ve styku. Co by to znamenalo, ať si každý domyslí. Jsme pro takovou eventualitu připraveni?

Rusko by nás nevzalo. Nestojí a nemůže stát o 6 — 10 tnilionů katolíků, neboť to vědí v Rusku, že by se pak náš lid spojil s Poláky, tak jak to dělali a dělají naši emigranti na Volyni. Rusko zabralo by nás, jak řekl nedávno prof. Laimanský, se zbraní v ruce a ruský vojenský guvernér postaral by se o pořádky ruské; politických fantastů jistě by neustanovil za údělné místodržící. Rusko má ostatně svůj politický hled obrácený do Asie a na Balkán.

Německo však také nestojí o 10 a vlastně o 24 milionů katolíků, protože by pak katolíci měli většinu a tím by Vídeň a Jihoněmecko stali se zase hlavou říše; Hohenzollerové by se přes své vítězství mohli pěkně vystěhovat.^[4] Protože však z historie vím, co znamená idea protestantská a co znamená idea katolická a pravoslavná (s ohledem na Rusko) a protože vím, jaké poslání měly země Habsburgň a Hohenzollerů ve vývoji náboženském a protože vím, že idee ty a jejich důsledky mají posud veliký vliv státotvorný, větší než národnostní, docela klidně nečekám žádné ohromné světové katastrofy a velmi reálně počítám s existencí Rakouska.

Nevěřím vůbec v katastrofy, ale věřím v Palackého „světovou organisaci“ (již zase!). Věřím totiž a vidím, že i zahraniční politika se stává lidovou a že se socialisuje. Neboť jestliže se socialisuje politika vnitřní, jde z toho, že národové a státy lidové mírně se chtí vyvíjet vedle sebe — moc a násilí ztrácí i v zahraniční politice své žezlo a vliv mají literatura a vzdělanost, obchod atd. a vliv větší a pronikavější, než jej mívalo cizí vojsko a než jej mít může vláda ta neb ona.

Ta světová organisace znamená isoučinnost národů, znamená politiku skutečně světovou — a s tou musíme počítat a hlavně s ní, ať bychom byli pod vládou tou nebo onou a kdybychom dokonce již byli pod vládou docela svou. Dnes i stát výbojný nezachvacuje území cizí, jak činívalo se v minulosti. Tenkrát nebylo území, jak teď přelidněno, lid byl nevzdělaný — mohlo se cizí území zabrat snáze. Dnes v Evropě vzdělané (Rusko v Asii má jiné poměry!) zabírání cizího území a obyvatelstva je nepotřebné, protože se všude a právě tou „světovou organisací“ utvářejí mezi národy a státy styky tak intimní, že stát počíná mít vůči svým sousedům účel jiný, než měl v minulosti. Jak dnes mezi všemi státy v Evropě je styk volný, poznat z toho, srovnáme-li, jak před r. 1848 byl nemožný styk mezi městy téhož státu a téže země — dnes můžeš z Prahy i do Petrohradu snáze, nežli tenkrát z Prahy do Brna — a tu chceme dělat plány o rytířských výpravách středověkých?

To tedy je v stručnosti moje politika zahraniční. Je to politika velmi jednoduchá, ovšem právě proto těžká, alespoň těžší, nežli rozkrajování Evropy, hrození tyranům a podobné přežitky z dob minulých a minulých dávno a na vždy.

103.

Tudíž, konečně, jsem opět při politice vnitřní a hlavně pro tuto politiku: lid sobě a sebou! Ne mnoho toho státu, tudíž ne mnoho politiky, je heslo politiky moderní, politiky pokrokové, politiky světové,

I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám ve svém kruhu stálých povinností.

Nespokojenost naše neobracej se jen na venek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru především v sobě.

Jen prací a opět prací lze dělat poliitiku moderní, jen prací a opět prací lze dělat politiku světovou a tím zároveň uniknout té tísnivé malosti, kterou pociťujeme v úpadku strany staročeské a již i mladočeské. Ostatně znalost ta mizí — je lepšího života a ruchu dost. Musíme příčinu té malosti vykořenit z gruntu, musíme zničit tu malost samu, ten politický a kulturní Kocourkov, o němž Šafařík Kollárovi již 1832 napsal, jako by žil dnes: „Já se vám'upřímně vyznám a povím, co myslím, že já nad Prahu většího a horšího slovenského Kocúrkova neznám. Jest tam, příteli, sídlo číhařství a špehounství celého slovanského světa, a největší zrádcové jsou našincové, ne Němci. Mně se až hnusí, když sobě připomínám měsíc tam ztrávený. I ti naši přátelé jsou rapotavé straky, které s každým tajemstvím sem tam za horúca běhají. . .“ Mutatis mutandis Šafařík tu charakterisuje ten všecek Kocourkov našich upadajících zastaralých stran. Leda bychom ještě upozornili na to udavačství vlastenčící, které ta padající generace vypěstila a proti mladším tak hromadně organisovala. Pryč s Kocourkovem!

Avšak, mládeži, pozor! Jsme-li každý státem, národem a lidem, nejsme také my všichni, nejen starší, ale i mladší — krisí? O, jsme!

Nehněvej se, že se Tobě směju,

že i o chybách Tvých písně pěju,

kdybych snad tě méně miloval,

vše bych chválil, v všem si liboval.

Slepá láska mizerná je páska,

uvědomělost je pravá láska,

směju chybám svým se nastokrát,

a mám sebe předce tuze rád.

Nynější krise není úpadkem celého národa, jen úpadkem směru staročeského a tudíž strany staročeské a tím i strany mladočeské. Krise ta nejen že není úpadkem, ale je, po soudu mém, přímo podmínkou a již částí pokroku a obrození. Práce a snažení našich buditelů přinesla nám ovoce, jsme v každém ohledu větší a sinější, než jsme byli. A právě proto již ve straně staročeské započala přirozená a nutná diferenciace. Směr mladočeský byl proti staročeskému pokrok, pokrok rozhodný, třeba neveliký, protože mladočešství, jsouc založeno na stejných zásadách, bylo příliš negativní. Proto poměr strany staročeské a mladočeské byl tak silně osobní.

Ze směru mladočeského a jeho vlivem vydělily se a vydělují se proto směry, strany a frakce nové a nové. Směry ty jsou podstatně nové a proto proti ním za jedno je oficielní staročešství i mladočešství. Směry nové jsou pokračováním snah buditelských a obrodních — literární revoluce je pokračováním literárního a osvětného „buzení“ a „obrozování“.

Ty živé boje a spory posledního desítiletí mají smysl jen jako symptom té krise, kterou prožíváme. Ty boje a spory mají jen smysl jako pokus o přirozenou organisaci a dělbu národní práce; nové má se starému přičlenit, má staré oživit a obrodit. Starý system je povalen — toho by neviděl jen slepý; běží teď o to, provádět nutnou organisaci a reorganisaci s poznáním zásad a s plným vědomím — k tomu však, nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými. Jen tak náš národní život a jeho zájmy mohou se stát životem a zájmy světovými: naše otádka, otázka česká je buď otázkou světovou anebo otázkou není.

---

1. Psáno roku 1895.
2. Neočekávám, že by mně slušnější mladočeské listy vytýkaly, že mluvím proti celé mladočeské straně, t.j. proti všem Čechům, dnes ke straně té se hlásícím; nečekám toho, pravím, ale z opatrnosti se již předem ohrazuji proti podkladům, že všem Mladočechům upírám vzdělání, uvědomělost atd.
3. Podal jsem ve výkladě o Kirějevském pravé a původní slavjanofilské názory o slovanském a zejména staroruském státě; viz tam § 47 násl.
4. V Německu je z 50 mil. obyv. protestantů něco přes 31, katolíků přibližně 18 mil., bylo by tedy po přičlenění Rakouska (bez Uher) katolíků 42, protestantů jen 31 mil.