Nová Evropa : stanovisko slovanské/6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 6. Národnostní cit a idea
Autor: Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj: MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 63–74.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1920
Licence: PD old 70

13a. Požadavek Spojenců, aby malé národnosti byly respektovány stejně jako veliké, vyplývá z uznání národnostního principu. Pro pochopení války a uzavření správného míru je velmi důležito, aby princip národnostní náležitě byl objasněn.

Národnostní princip uplatňuje se v Evropě energičtěji od XVIII. století, a sice netoliko politicky a sociálně, nýbrž i filosoficky, v literatuře, v umění a v celém životě. Od XVIII. století (2. polovice) lze pozorovat, jak v Italií a v Německu se sílí touha a úsilí o sjednocení národů, rozdělených ve středověku na četné státy. O sjednocení a osvobození usilují zároveň porobení národové; na Balkáně, proti Turecku, povstávají Srbové, Řekové, Bulhaři, Albánci. Totéž se vidí v Rakousku a Rusku: od francouzské revoluce počínajíc, historikové zaznamenávají národní probuzení a renaissanci Čechů a Slováků, Maďarů, Jihoslovanů a vůbec všech národů v Rakousku, v Rusku a jinde, Němců a Italů nevyjímajíc. Tento process národní individualisace je tak mocný, že vznikají pokusy o osamostatnění slovenčiny, maloruštiny, provençalštiny a j. dialektů a jazyků, posud literárně nepěstěných (irštiny a pod.). Vzniká otázka flámská, norská, irská a j.

Filosoficky národnostní cit, idea zdomácňuje v celé literatuře; v XVIII. století na příklad počíná se studium národních písní, a mužové, jako Herder a jiní, usilují o to, postihnout v národních písních národnost, ducha národa, jak se obyčejně říká. V té době vzniká také sesílené studium jazyků a jejich srovnávání; vznikají vědecké obory germanistiky, slavistiky, romantisky. Zároveň se všude pěstuje velmi pilně historie a všecky společenské vědy, a to s vysloveným cílem pochopit filosoficky podstatu vlastního a cizích národů ve všech projevech duchovního života a porozumět vývoji vlastního národa a člověčenstva. (Na př. t. zv. historická škola právnická — Savigny —, oekonomická — v. List, — a j.) U všech národů pěstuje se vědomě filosofie národní — pangermáni, jak ukázáno, jsou politickou organisací a filosofickou synthesí toho ruchu v Německu. Vedle nich jsou v Rusku slavjanofilové, v Čechách a u Jihoslovanů humanisté, v Polsku messianisté, ve Francii, Italii, Skandinavii — všude pod různou formou vidíme stejné úsilí. Že se v dějinách filosofie posud k této stránce nepřihlíželo, je jen důkazem, jak jednostrannou, úzkou a nepolitickou je školská filosofie, tento scholastický ostrov v rozbouřeném politickém a sociálním moři nové doby.

Národnost je princip nový, moderní. Ve středověku Evropa byla organisována církví, císařstvím a státy; organisace společnosti byla theokratická a je do značné míry posud. V době staré národnostního principu také nebylo; jednotliví národové sice stáli proti sobě, ale jako cizí proti cizímu; v národech samých každá část stála vedle a proti sobě. Jen občas projevovalo se vědomí národnosti (na př. u Řeků v době Alexandrově), ale uvědomělého principu národnostního nebylo. Odtud ve středověku a do XVIII. st. ten politický kaleidoskop evropské mapy.

Reformací a renaissancí počíná uvědomování národnostní. Národní jazyky stávají se jazyky bohoslužebnými, překlad bible stejně posvěcuje jazyk lidu proti aristokratické církevní latině, řečtině a t. d. Vzniká národní nelatinská literatura ve filosofii, vědě a v krásné literatuře; literatura stává se kulturní mocí. Politicky sílí se demokracie a s ní jazyky lidu se uplatňují v parlamentech a v administraci; latina a frančtina ztrácejí své politické privilegium.

Filosofie XVIII. věku hlásá princip a ideál humanitní a francouzská revoluce prohlašuje práva člověka; Herder, „velekněz čistého člověčenství“, prohlašuje národy za přirozené orgány člověčenstva, odmítaje zároveň státy jako orgány „umělé“. Evropa organisuje se politicky stále více podle národnostního principu.

13b. Národnost projevuje se prakticky jazykem, jazykem ovšem mluveným (jazyk mateřský); statistika národů podává se podle jazyků, grammatikové vyšetřují, do jaké míry se liší dialekty od skutečných jazyků. Není na př. sporu a nemůže být, že němčina a frančtina, že ruština a němčina jsou samostatnými, různými jazyky; ale je spor, je-li provençalstina jazykem nebo dialektem, je-li maloruština (ukrajinština) samostatným jazykem, a tudíž Malorusové (Ukrajinci) zvláštním národem a t. d.

Důležitost jazyka v určování národnosti je pochopitelna; jazyk slouží jako výrazový prostředek citům a myšlení člověka; le style c’est l’homme — platí i zde. A jazyk má ohromnou důležitost sociální — umožňuje styk lidí. Národnost, národní duch projevuje se proto v celé literatuře; o krásné literatuře se to všeobecně uznává — velicí básníci pokládají se za nejvýraznější representanty svých národů. Ale i vědy a filosofie mají svůj ráz národní — dokonce i mathematika, věda tak abstraktní, liší se podle národů. Vědy a filosofie liší se podle národů i obsahem (to, co různé národy zajímá a více zajímá) i methodou. Stejně uznává se výtvarné umění za projev národnosti; avšak totéž lze říci o náboženství, mravech a právu a o práci (práce a hospodaření je podle národů různé – různost národní stravy, kuchyně, obydlí atd.), a o státu a politice. Slovanským se na př. prohlašuje pravoslaví, katolicism se pokládá za románský, protestantism za germánský; určuje se rozdíl mezi právem římským a germánským a slovanským, ukazuje se na rozdíl státu pruského od anglického a ruského atd. Všecky tyto problémy vyžadují pečlivého vyšetření; musíme se varovat ukvapených generalisací: na př. západní Slované jsou katoličtí, ale Čechové provedli první reformaci — v této skizze má být na bohatý obsah vědecké národnostní filosofie jen upozorněno.

Národnostní princip jeví se jako zvláštní a velmi silný cit, jako láska k mateřštině a celému bytu lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem, a k půdě, na níž tito lidé bydlí; a není to pouze láska, vznikající z přirozeného zvyku (srv. nostalgii), nýbrž je to láska více méně uvědomělá, také idea — národové mají svůj kulturní a politický program, vypracovaný společnou historií a navzájem spravující tuto historii: je to moderní vlastenectví (patriotism) v tomto širokém a komplikovaném smyslu, tedy nejen loyálnost po starém způsobu k dynastii a panujícím třídám. Tedy opravdový národnostní princip, národnostní idea a ideál, jak se obyčejně říkává, netoliko národnostní cit a pud.

Otázka, jak různí národové vznikají, jak se vyvíjejí a jak se národové individualisují, je dost sporná. Obyčejně si lidé představují, že jisté části lidstva — právě národové — mají zvláštní společné fysické a duchovní vlastnosti; je názor, že lidstvo se dělí na plemena (indoevropské, mongolské atd.) a plemena na národy, tyto pak na kmeny a ještě menší podrozdělení. S počátku věda ustanovila malý počet plemen (5); ale pokračující analysí anthropologové a ethnografové rozhodují se dnes pro počet plemen mnohem větší, určujíce složitý komplex znaků a vlastností, charakterisující plemena a národy.

Ovšem — jak vznikla plemena? Konec konců: od jednoho Adama? Či bylo Adamů více? Moderní evolucionism (darvinism atd.) ještě nedal uspokojující odpovědi.

Tu vzniká problém rasy, kterou mnozí přijímají za vlastní fysickou a psychickou podstatu plemen a národností. Ukazuje se, že téměř všechny národy jsou silně smíšeny, že národa, že krve docela čisté není. Vzniká pak otázka: jsou smíšené národy silnější, kvalitativně lepší než nesmíšené? Jaké jsou meze a stupně prospěšného smíšení národů a plemen? Národové se postupem doby mění — do které míry a čím? Mění se tělesně (anatomicky) křížením nebo i zaměstnáním? Žitím v městech? Potravou? Snad i endemickými chorobami? A jak působí změna těla, resp. kostry, na duchovní vlastnosti? Mění se duchovní vlastnosti národů nezávisle od vlastností tělových a čím? Mění se tyto vlastnosti (kapacita) samy od sebe, nebo vyvíjejí se vlivem duchovních vlastností cizích? Přejímáním cizích ideí, zvyků, institucí atd? Vzniká nesnadný problém samobytnosti národů, samostatnosti a soběstačnosti jejich kultury.

Takové jsou v stručnosti problémy vědy nebo filosofie národnostní, která dosud není jako zvláštní odbor vědní přesně ustavena, otázky, jimiž se zabývají historikové, anthropologové, ethnografové, geografové, filosofové historie a sociologie, — rozsah a hloubka těchto studií v XIX. století a v století našem jsou dalším důkazem, že národnost je obecně uznávaným principem, pronikajícím celý společenský život.

14. Velmi důležité pro pochopení a ocenění národnostního principu je určit přesněji poměr národnosti a státu. Pangermáni, třeba že se také dovolávají národnostního principu, staví stát nad národnost; v státu vidí summum společenské organisace, nejvyšší a vůdčí moc, a často prohlašují, že národnostní princip už je odbyt. Podobně jiní vyhlašují církev za nejvyšší organisaci, jiní zase třídu proletářskou. Myslím, že správné je, pokládat národ a národnost za cíl společenského úsilí, stát za prostředek; de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát.

Národnostní princip je poměrně nový, neustálený, kdežto stát je instituce velmi stará a tak všeobecná, že již proto se mnohým zdá být stát nejpotřebnějším, pro lidstvo nejcennějším.

Upozornil jsem již na rozdíl v politické organisaci Evropy, — západní i východní: vedle jednoho státu ruského máme na západě mnohé státy. Je v Evropě 27 států (německé státy — 26 — se nepočítají, Rakousko-Uhersko se béře za jeden). Národů je v Evropě více než dvakrát tolik než států; ethnografové a linguisté se neshodují v určování počtu zvláštních národů. Tak na př. liší se od Finů Karelové, anebo se mluví o Fino-Karelích. Lotyši se od jedněch spojují s Litevci, druzí je oddělují; Kašubové se počítají za národ od Poláků rozdílný, podobně se Ukrajinci oddělují od Rusů, atd. Problémy nejsou dost objasněny a proto není jednotné statistiky; lze jen přibližně udat, že v Evropě je 70 národů a jazyků (ne dialektů).

Nepoměr počtu národů a států znamená, že je mnoho států národně smíšených; skutečně ryze národních států, států, tvořených jen jedním národem, takřka není; jen nejmenší státy jsou národní: Andora, San Marino, Monaco, Liechtenstein, Luxemburg, Dánsko (Portugalsko? Hollandsko?).

Všecky větší státy jsou smíšené; čím větší, tím smíšenější, může se říci. Třídí-li se smíšenost podle počtu národů, tož Německo (Prusko), Rakousko-Uhersko, Rusko a Turecko jsou nejsmíšenější. Smíšenosti přibývá směrem od západu na východ.

Tento nepoměr států a národů a faktum, že se národové ve smíšených státech domáhají nezávislosti, odkazuje k tomu, že státy vznikly v starší době a výbojem; jestliže Herder zove národy přirozenými orgány lidstva a státy orgány umělými, tož tímto výrazem funkce států vůči národům přibližně správně je charakterisována. V smíšených státech jeden národ je panujícím národem státním; pravidlem je národ ten větší než podmanění národové neplnoprávní — jen Rakousko je, jak bylo i Turecko, příkladem státu, v němž minorita pomocí armády a autoritou dynastie panuje nad majoritou.

Rozdíl národu a státu někteří pangermáni charakterisovali heslem: Goethe — Bismarck. Národ je organisací kulturní, všekulturní, organisací volnou, danou přírodou, stát jsa především organisovanou mocí, je podmanitelem národa vlastního i cizího. Stát nynější vyvinul se z původní vojenské a církevní (náboženské) organisace; jsa státem dynastickým a organisací jisté třídy (šlechta — plutokracie), nešetřil rozdílů národních a proto jsou státy smíšeny.

Státy byly vytvořeny v době, kdy duch panství chtivosti a vykořisťování byl všeobecný a silný; zásada národnostní je poměrně nová, a byla ustálena jako protiva zásady státu. Národ vykonává vliv volně (viz na př. vliv Shakespeara, Byrona, Goethe atd.), stát vykonává svůj vliv svou donucovací mocí (vliv Bismarcka, pokud byl v úřadě, na rozdíl od vlivu Goethe — ale vliv Bismarckových ideí po jeho smrti). Národ je organisací demokratickou — každý jednotlivec je povolán, každý se může uplatňovat, stát je organisací aristokratickou, donucující, potlačující: státy demokratické teprve vznikají.

Státovědcové, zejména němečtí, mnoho si lámou hlavu výkladem vzniku a podstaty státu. Historie učí, že je dvojí základní forma a kvalita společenské a speciálně politické organisace: aristokratická a demokratická. Aristokracie je oligarchická, a zvláštní forma oligarchie je monarchie, která na posavadním nízkém stadiu kriticismu vědeckého i filosofického pojímána (nejen massami!) theokraticky: prvotní anthropomorfické myšlení nedovedlo demokacie pojmout, proto se monarcha stal představitelem a zároveň přímo zbožněným subjektem vší moci („mocnář“). Pojmy: Bůh a mocnář divně splývají. Všecky monarchie byly theokratickými a zejména ve středověku ustálena byla velká theokracie papežsko-římská; reformací se tato veliká theokracie rozpadla na theokracie menší. Tím vznikly moderní státy absolutistické, ale zároveň proti nim a v nich sílí demokratism. Tak na nynějším stadiu politického vývoje proti sobě stojí theokratická monarchie a začátky demokracie (republiky, konstituční monarchie, úsilí autonomistické a federační — selfgovernement — uvnitř států).

Jednou z mocných sil demokratických je úsilí národnostní, úsilí podmaněných národů o politickou samostatnost a úsilí o uznání národnosti za vyšší, cennější princip, nežli je stát. V Prusku, Rakousku, Rusku, Turecku národnostní hnutí přirozeně se obracelo proti absolutismu a absolutism byl nepřítelem národnosti.

Rozdíl Spojenců a Centrálních států je rozdíl demokracie a theokratické monarchie; na straně Spojenců stojí republiky a konstituční monarchie — Prusko stojí v čele středověkých monarchií theokratických. Pruské Německo, Rakousko, Turecko, Bulharsko nespojily se pouze, protože sousedí, nýbrž také z vnitřní politické příbuznosti. Jsou to státy nedemokratické, absolutistické, theokratické, v nichž parlament, třebaže je na papíře zákonodárným, má funkci poradní a pracovní — politické rozhodování a vedení zůstaveno monarchovi a jeho aristokratickým spoluvládcům. Tento rozdíl projevuje se tudíž také v pojímání národnostní otázky: Spojenci prohlašují právo národů na sebeurčení, stát podřizuje se tudíž národnosti — Moci Centrální jsou nenárodní a jsou přímo protinárodní.[1]


  1. Slova: „národ“ užívá se také k označení všeho občanstva smíšeného státu; např. „národ“ švýcarský. „Národ“ rakouský, protože je v Rakousku příliš mnoho národů a že tamní národnostní boje jsou známy, se neužívá, ačkoli by se mohl užívati týmž právem, jako o Švýcarsku, Belgii a j. V státovědecké literatuře německé užívá se často termínu „národ politický“ k označení všeho občanstva ve smíšeném státě nebo panujícího národa.

    Rozumí se, že různí národové, žijící spolu v jednom státě, mají namnoze stejné názory a stejné instituce, stejné a společné vzpomínky; právě proto se mluví o „národě“ belgickém atd. Na druhé straně se mluví o národě skotském, irském a t. p.; v případě Irska a Skotska běží o část nynější Anglie, jež ještě nedávno byla politicky samostatná a jejíž obyvatelstvo mluvilo, a částečně dosud mluví, i svým vlastním jazykem.

    Zase jinak se užívá slova „národ“ o Bavorsku, Sasku nebo jiných státech německých, nebo o Srbsku a Černé Hoře, jinak o Kanaďanech, Australanech, Američanech Spoj. Států; ale federační úsilí o těsnější unii anglicky mluvících národů ukazuje, že národnostní cit přemáhá i geografii a různost způsobenou vzdáleností. Vidím také v přimknutí Ameriky k Anglii jistý projev národnostního cítění.

    Budiž také upozorněno na rozdíl termínů: národ a lid (natio-populus, nation-peuple, nation-people, Nation-Volk): národ užívá se obyčejně více ve smyslu politickém — lid označuje více massu národa ve smyslu demokratickém. Užívání obou termínů, zejména také v důležitých projevech této války je neustálené a dost nepřesné.