Nová Evropa : stanovisko slovanské/7.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7. Právo národů na sebeurčení
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 74–81. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

15. Že národnost stala se mocí politickou mohlo by býti jen historickým faktem, avšak Spojenci uznávají právo národů na sebeurčení; president Wilson dovozoval, že žádný národ nesmí být donucován mít vládu, která není z něho a pro něho. Politikové tak zv. reální, když se jim to hodí, ochotně se uspokojují tím, co je, zaměňujíce faktický stav s právem; avšak to, co bylo a je, není samo sebou oprávněno — historie a společenský život je stálým bojem těch, kteří drží právo a spravedlnost, proti těm, kdo se přidržují pohodlných fakt. —

Třebaže národnost je velikou politickou mocí, národnostní právo dosud velmi nedostatečně je formulováno v moderních ústavách a zákonech; v zemích národně smíšených některá jazyková práva jsou kodifikována, ale posud není nikde přesnějšího právního vymezení pojmu národnosti, subjekt jazykových a národnostních práv posud v žádném zákonníku není určen.

Zdůvodnění národnosti poprvé se vyskytuje v uvedené formuli Herderově; tento nadšený hlasatel humanity vyvozuje právo národů z principu humanitního: národ, ne stát, je přirozeným orgánem člověčenstva. Humanita v nové době počínajíc humanismem a reformací ve smyslu extensivním (člověčenstvo) a intensivním (člověctví) všeobecně byla přijímána a stala se uznaným základem vší moderní morálky; XVIII. století je stoletím humanity a osvícenství, ve jménu humanity (filanthropie, sympathie a t. p.) usiluje se o reformy ve všech oborech společenských institucí a činností.

Z humanitismu dovozována také oprávněnost a nutnost demokracie, socialismu a národnosti; vůdcové a theoretikové demokracie a socialismu stejně jako vůdcové národnostního hnutí oprávněnost a právo demokracie, socialismu a národnosti dovozovali přímo z křesťanského přikázání lásky k bližnímu — to byl sice spíše důvod taktický, ale ve skutečnosti není jiného základu mravnosti a tudíž ani politiky než láska k bližnímu, ať se zove filanthropií, humanitou, altruismem, sympathií, rovností, solidaritou. Humanitní princip francouzskou revolucí byl prohlášen slavnou formulí: svoboda, rovnost, bratrství a kodifikován jako právo člověka a občana. Přiznání hodnoty lidské osobnosti zaručuje hodnotu občanskou a právo organisovaných společenských těles — států, církví, národů, tříd, stran atd. a jejich podřadných složek; tomu neodporuje, že se společenským tělesům také přiznává hodnota utilitární — způsobilost uskutečňovat jisté cíle pro jednotlivá individua a pro kollektivity.

Jakmile se uzná oprávněnost lidské osobnosti, individua, uznává se také oprávněnost jeho jazyka (mateřského); to je samozřejmé ve státech, obývaných jedním národem, avšak ve státech národně smíšených bývá officiální uznání jazyka předmětem národnostních sporů, a jazyková práva musí být výslovně uznána a uzákoněna. Proto, jak se upevňuje demokratism, uznávají se i národní jazyky v státní administraci; a kde podle středověké tradice platila latina a jazyky panujících tříd a národů (zvláštní postavení frančiny), znenáhla se v státní správě užívá i jazyků před tím neupotřebovaných a potlačovaných. Zejména to platí o státech národně smíšených, Rakousku, Rusku atd.^[1]

Jazyk (mateřský), jako prostředek dorozumívací, je intimně spojen s myšlením, cítěním a celým duchovním a kulturním životem jednotlivců a národů; tou měrou, jakou se všichni národové v Evropě účastnili kulturní práce, jak práce ta pokračovala a jak se zdokonalovala, jazykové se stávají kulturně bohatšími a cennějšími a nastává kulturní rovnoprávnost jazyků, odpovídající politické a mezinárodní rovnoprávnosti národů. Moderní komunikační prostředky umožnily částem národů, ovládaných různými státy, kulturní jednotu — národnost stala se uvědomělou mocí, jazyk jejím exponentem a literatura v nejširším slova smyslu stala se výrazem a nejplatnějším orgánem národnosti.

Proto se dnes politická nesamostatnost národů a částí národů ve smíšených státech tak silně a tak všeobecně pociťuje a tak těžce nese. Jaké na př. bylo a je barbarství, roztrojit polský národ a zakazovat v Prusku a Rusku i dětem polsky mluvit! Jakým právem jsou Poláci, Čechové a Slováci atd. politicky potlačeni, když národové jiní a menší (Dánové, Hollanďané atd.) jsou volni? Není to přímo nesmysl, když Rumun v Rumunsku je volný, ale jeho soused a bratr v Uhrách potlačený? Proč mají mít Albánci svůj stát, ale Jihoslované ho mít nemají? A t. d.!

Tento nepoměr v officiálním hodnocení národnosti a státu vyplývá ze středověkého hodnocení státu církví nábožensky posvěceného, kteréžto hodnocení se přejalo novodobým absolutismem. Tento absolutism byl držen dynastiemi a aristokraciemi; když však v 18. století veliká revoluce (ta revoluce nebyla jen politická, ale také mravní a myšlenková) organisovala demokratism a republikanism, když absolutism, monarchism a aristokratism byl seslaben, přišly také národnost a jazyk v státní administraci ku platnosti. Theokratické přeceňování a přímo apotheosa státu — in concreto dynastů — ustoupilo demokratickému hodnocení; stát se stává centrálním orgánem administrace, nikoli aristokratického panování, a stává se tudíž také prostředkem národů a jejich kulturního snažení. Odtud v celé Evropě úsilí všech národů o politické sjednocení a osvobození, o politickou organisaci Evropy na základě národnosti. Vnitřní historická souvislost demokratismu a socialismu i národnosti vysvětluje, proč demokratické státy, Francie, Anglie, Italie atd. a teď revoluční Rusko, slavnostně prohlásily právo všech národů na sebeurčení.

A stejně je jasno, proč militaristické monarchie středověkého rázu theokratického, proč Prusko-Německo, Rakousko a Turecko (Ferdinand bulharský se k té trojici hodí velmi dobře) odporují principu národnostnímu, stavíce nad národnost stát a dovozujíce z toho svého úzkého étatismu zásadu, že se do „vnitřních“ záležitostí jejich států Spojenci nemají práva vměšovat.

Sebeurčení národů se ovšem provést nedá, pokud tato farisejská zásada bude platit. Velký německý list už prohlásil řež Arménů za — vnitřní záležitost Turecka! Takovou vnitřní záležitostí bylo potlačování Slovanů, Rumunů a Italů v Rakousko-Uhersku, takou vnitřní záležitostí je kulturní vraždění Poláků v Prusku, a přece z těchto „vnitřních záležitostí“ vznikla tato „vnější“ světová válka.

Notou Spojenců presidentu Wilsonovi národnostní otázky staly se otázkami mezinárodními; otázka Belgie, Srbů a Jihoslovanů vůbec, Alsaska-Lotrinska, Dánů v Šlesviku, rakousko-uherských Italů, Rumunů, Čechoslováků a Slovanů vůbec, otázka polská, jsou teď otázkami mezinárodními, otázkami Evropy a lidstva. Pangermáni se teď ovšem ideálům humanitním, třebaže byly hlásány největšími a nejlepšími Němci, jen vysmívají: jeden z jejich vynikajících vůdců, prof. Haase, výslovně prohlašuje, že láska k bližnímu může býti mezi individui, ale nemůže být připuštěna, jedná-li se o národy. Na tomto mravním základě pangermáni formulují své aggressivní, ryze materialistické požadavky: Němci si musejí upravit své hranice — Němci se musejí postarat o chléb pro své rostoucí obyvatelstvo — Němci jsou obklopeni cizími národy, proto musejí být militaristy atd. Jakoby druzí národové také neměli křivolaké hranice a nebyli obklopeni (na př. my Čechové), a neměli starosti o chléb — ne, buď Kant nebo Bismarck, buď Schiller nebo Vilém, buď Lessing nebo Bernhardi! Car Vilém stále se dovolává boha, sám sebe prohlašuje za boží nástroj — Ježíše se ovšem nedovolává; avšak tento pruský Jahve je ve skutečnosti politická moc církve, státem uznávané a privilegované, která carovi a jeho státu v každé vesnici dává pastora jako božího gendarma. Už bylo řečeno, že evropské státy posud jsou theokratickými; proto demokracie všude stojí proti státům a církvím: demokracie má základ lidský, ne božský ve smyslu theokracie, má základ v mravnosti, ne v officiálním náboženství. Jen pokud mravnost — láska k bližnímu — je posvěcena pravým, čistým, nepolitickým náboženstvím, uznává demokracie politiku sub specie aeternitatis. Taková politika je možná na základě Ježíšova učení a jeho obou přikázání a je možná jen na tomto základě.^[2]

---

1. Tím se vysvětluje, proč lidová hnutí, zejména revoluční, podporovala vývoj jazyka mass; za Francouzské Revoluce, na příklad, důležité státní listiny byly vydány v provençalštině; a je známo, jak Francouzská Revoluce působila na literární sloh a řečnictví. Užívání různých dialektů v literatuře může též být vysvětleno lidovými hnutími politickými, atd. Je zajímavo sledovat teď vliv Ruské Revoluce na různě malé národy Ruska.
2. Základní názor o historické protivě demokracie a theokracie vyložen obšírněji ve spise o Rusku.