Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Kralování Přemysla Otakara I.

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Nové klesání Čech skrze půtky Přemyslovců	Kralování Přemysla Otakara I.	Kralování Václava I.

Údaje o textu
Titulek:	Kralování Přemysla Otakara I.
Podtitulek:	(Rok 1197—1230)
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 347–369.
Licence:	PD old 70

Rozhodný obrat v dějinách českých. Zvolení biskupa Daniele II. Smlouva mezi bratřími Přemyslem Otakarem a Vladislavem Jindřichem; Markrabství moravské. Spojení s králem Filipem a korunování v Mohuči. Adléta zapuzena. Papež Innocencius III., spojení s králem Otou IV. a korunování v Meziboru. Výpravy proti Filipovi a přilnutí k němu. Fridrich II. volen proti Otovi a výsady Království českého ustanoveny. Posloupnost prvorozenců na trůnu českém. Biskup Ondřej. Veliké půtky o svobody církevní; kardinál legát Řehoř v Čechách. Papež Honorius III. a biskupové Pelhřim, Budilov i Jan II. Proměny v Moravě. Korunování krále Václava I. v Praze. Smrt a zásluhy krále Otakara I. Proměny v zemi; počátkové německého práva a nové řeholy v Čechách.

Oumrtím knížete biskupa Jindřicha Břetislava nastal nový obrat v dějinách českých, a to jeden z nejdůležitějších. Muselať zajisté nyní skutkem rozhodnouti se otázka již dávno nanejisto postavená, zdali Čechy měly ještě déle zůstati státem jedním a samostatným, aneb rozpadnouti se na několikero knížectví říšských. Vypravovali jsme již, kterak císařové němečtí usilovali oddávna zemdlíti knížata česká rozdělením moci jejich. Nejhůře v tom počínal sobě císař Fridrich I., an povýšiti hleděl netoliko Moravu na markrabství říše římské, ale i biskupy pražské na důstojenství knížat říšských, jen císaři samému poddaných; čehož mu netoliko Němci, ale i Čechové někteří chválili a dopomáhali.^[1] Ale jakkoli hluboké bylo ponížení, do kteréhož byla upadla politická moc a vážnost česká skrze množství Přemyslovců, žebravších u císařů o stolec knížecí, nicméně oumysly těchto posavad přece se byly nezdařily. Z jedné strany krvavá bitva u Loděnic a Otova věhlasnost nedaly Moravě odpadnouti od Čech; z druhé odvráceno rozdvojení vlády světské a duchovní v zemi posléze ještě tím způsobem, že vládci duchovnímu, an byl Přemyslovec, svěřena spolu také vláda světská. Tím vyhnuto se otázce, ale nerozřešeno jí.

Že však rozřešení její nyní vrhlo se ku prospěchu národu českého, za to děkovati bylo především dvojí příhodě: nejprve, že císař Jindřich VI., dědic netoliko moci, ale i politiky otce svého, umřel tohoto léta, načež po nesvorném volení krále v Němcích nastala nová řada cele jinakých dějin a prospěchů; a druhé, že v Čechách oba knížecí bratří, v jichžto rukou hlavně spočíval osud národu, Přemysl Otakar i Vladislav Jindřich, poznavše záhy, čeho bylo potřebí, zachovali se dle toho. Škola protivenství, kterouž projíti museli, posloužila byla oběma k výstraze a ku poučení. Zvláště pak Vladislav, krále téhož jména syn nejmladší, ukázal se býti neméně opatrným nežli spanilomyslným a vlasteneckým. Z vězení povolán byv na trůn (22. června), jakož jsme již pravili, a požívav vrchmocí velmi nakrátce, užil ho přece jediné k založení řádu prospěšnějšího dobrému obecnému.

Nejvíce záleželo na tom, kdo a jak na biskupství volen býti měl. Vladislav a radové jeho umínili nesvoliti leč k takovému, který by již napřed odřekl se všeho bažení po důstojenství knížecím v říši římské. Protož nedáno voliti kapitule jediné, ale dle obyčeje starého rozepsán sněm volebný do Prahy ke dni Všech svatých a povoláno k němu zejména celé vyšší duchovenstvo české. Tu pak snažil se Vladislav obrátiti pozor a hlasy sněmovníků ku kaplanu jeho Milíkovi, příjmím Danieli, muži vůbec málo známému, a provedl to, že zvolen jest, ačkoli někteří duchovní tomu zřejmě odporovali. Nový biskup přijav regálie z rukou Vladislavových, sliboval jemu spolu řádné poslušenství;^[2] uznával tedy, že církev česká držela statky své zemské ne od císařů, ale ode králů českých, a protož biskupové čeští že byli poddaní těchto, a nikoli oněch.

Mezitím uslyšev Přemysl Otakar, tehdáž u vyhnanství žijící, o smrti císaře, nepřítele svého, umínil užíti doby příležité k nabytí opět vrchní moci v Čechách. Přátelé jeho v zemi, mezi nimiž přední byl Černín,^[3] ozbrojivše se, u veliké síle táhli s ním ku Praze. Vladislav vytáhl proti nim osobně s vojskem ještě silnějším, veda s sebou biskupa Daniele, několik opatů a přední pány zemské. Avšak nepřišlo k boji, nýbrž ke smlouvě nadmíru důležité pro zřízení vnitřních poměrů státních. Vladislav zajisté, chtěje uvarovati se krveprolití, šel s radami svými v potaz, a v noci ke dni 6. prosince, kdežto bitva měla rozhodnouti osud vlasti, povolav podtají bratra k soukromé rozmluvě, smířil se s ním bratrsky a odřekl se dobrovolně vrchní moci v Čechách; naproti tomu Otakar postoupil jemu celé Moravy pod titulem Markrabství, jakožto léna koruny české, a nikoli říše římské.^[4] Nedokládá se, v jaký poměr k novým těmto panovníkům postaveni byli dosavadní knížata moravští, Spytihněv v Brně, Vladimír v Olomouci, Břetislav ve Břeclavi a Svatopluk v Jemnici, ježto podrželi tuším všichni své ouděly; ale poněvadž tyto mladší větve kmene Přemyslova v několika létech vymřely docela, postavení ono stalo se nevážným pro budoucnost. Spanilost duše Vladislavovy dokázala se zvláště tím, že až do smrti své zůstal neproměnně věren bratrovi a pánu svému,^[5] jakkoli často naskytovala se mu příležitost v bouřech následujícího věku potáhnouti k sobě moc větší. Jisté jest, že k takovéto mírnosti nevedla ho bratrská láska samojediná, nýbrž i láska k vlasti a zdravý rozum politický. Vždyť doráželo tolik živlů záhubných vnitř i zevnitř na ústrojí státu českého, že nutno bylo velebiti a síliti především oustřední vrchmocí panovníkovo co hlavní ouvazek celku, nemělo-li v bouři věků utonouti navždy jméno Čechů co státu a národu.

Přemysl Otakar I. brzy po svém nastoupení vlády uzavřel smlouvu s bratrem zemřelého císaře Filipem, vévodou švábským,^[6] kterýžto domáhal se panování v říši římské nejprv pro synovce svého, v dětinství ještě postaveného, potomního totiž císaře Fridricha II., později ale pro sebe sám, avšak s velikým u několika knížat německých odporem. Oba tou smluvou zavázali se pomáhati sobě vespolek; Otakar měl přispívali netoliko k volení Filipa na království římské, ale také k boji proti odpůrci jeho Otovi Brunšvickému; za to pak měl od budoucího císaře poctěn býti důstojenstvím královským v Čechách. Následovně, když dne 6. března 1198 dálo se volení římského krále, Otakar dal Filipovi hlas svůj, a netoliko on, ale i bratří jeho, Vladislav co markrabě moravský a Vojtěch co arcibiskup salcburský, pomáhali jemu. Již v létě téhož roku přiveden hojný počet branného lidu z Čech přes Würzburk do Porejní^[7] a Otakar téhož dne (15. srpna) obdržel v Mohuči korunu královskou, když i Filip na království římské korunován byl.^[8] Obřad církevní tenkráte vykonán byl od arcibiskupa tarantaského, protože mohucký arcibiskup byl se vydal na pouť do Jeruzaléma. Na podzim, když vypukla v Porejní veřejná válka mezi Filipem a Otou, Otakar pomáhaje onomu statně, zjednal mu také vítězství při nesnadném přepravování se přes řeku Moselu (v měsíci říjnu). I u papeže Innocencia III. přimlouval se zaň pilně vedle jiných knížat říšských až do roku 1201. Spojení Čech s říší německou, nedávno ještě tak obtížné, protože téměř jen na samých povinnostech založené, stalo se nyní náhle studnicí nejednoho prospěchu a znamenitých práv. Král zajisté český, byv mezi knížaty říšskými nejmocnější a nejsamostatnější, mohl se bezpečiti, že ku kterémukoli ze soupeřů o korunu německou stojících se přidal, tomu způsobil převahu jak ve skutečnosti, tak i v obecném domnění. Nelzeť arci tvrditi, že by slovu danému, staň se co staň, vždy věrně a svědomitě byl dostál; ba přestupoval i on jako jiní toho věku knížata od strany ke straně, jak jej kdy vábily poměry všelijak spletené a nutnosti neb vnady neodolatelné.^[9]

Mezi poměry ale, kterými politika jeho hlavně se řídila, byla domácnost jeho tuším ten nejdůležitější. Byltě přilnul v outlém mládí, bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva jakož i beze svatebních umluv,^[10] k Adlétě, dceři míšenského markrabě Oty, a v manželství téměř dvacetiletém zplodil s ní několik synů i dcer,^[11] ačkoli z Říma proti tomu horleno jest, protože manželé dotýkali se vespolek příbuzenstvím ve čtvrtém stupni.^[12] Teprv když jej omrzela choť jeho, počal se volati k rozvedení, ježto však bez křivdy a násilí předsebráti ani vykonati se nemohlo. Po dolíčení ale všelikých právních potřeb, jakmile sedmero pánů českých přísahou stvrdili, že mezi Otakarem i Adlétou bylo skutečné příbuzenství, vynesl biskup Daniel ve klášteře strahovském u přítomnosti několika prelátů nález soudní o rozvedení jejich. Oděnci bránili ubohé paní vstoupiti do síně, aby nemohla sama hájiti pře své. I nezbývalo jí nežli volati se ku papeži, jen aby ochránila čest dítek svých, an Přemysl Otakar kráčel k nové svatbě s Konstancií, králů uherských Emericha i Ondřeje II. sestrou; kterážto však teprv zaň jíti se uvolila, když ji ubezpečili preláti uherští, že rozvedení jeho s Adlétou bylo právem církevním předepsáno.

Tak tedy zavedena u velikého papeže Innocencia III. dvojí pře, ana obojí dojímala osoby Otakarovy co muže i co krále nanejvýše. Neb kromě žaloby Adlétiny — nepořízené za živobytí jejího, ačkoli ještě dvanácte let jí bylo strádati — jednalo se v Římě také, a sice s větším horlením i důkladem, o Danielově biskupování v Čechách. Kněží zajisté, kteří byli odpor kladli proti jeho volení, a zvláště Arnolt, probošt sadský a pražský kanovník, žalovali naň u papeže, pravíce, že nehoden jest důstojenství biskupského pro nemravnost svou a proto, že světská moc jej vnutila církvi; avšak ani netajeno, že hlavní příčinu k žalobě dal vlastně slib poddanosti, jímž se zavázal českému králi. Innocencius nařídil arcibiskupovi magdeburskému vyšetřováni věci té. I stanul Daniel osobně v Hále před delegovaným soudcem apoštolským a ukázalo se hned ve prvním výslechu, že celá řada zločinů, kterýmiž Arnolt vinil biskupa, nebyla nic než pouhé utrhání; pročež ani nechceme vyčítáním jejich kaliti památku muže šlechetného. Arnolt musel v rouše kajícím a bosonoh kleče odprošovati biskupa a slibovati věčné mlčení. Ale nedbav takové pokory, rozhořčený žalobce pospíšil sobě do Říma, aby dorazil tam osobně hlasem svým.

Innocencius uslyšev obvinění tak vysoké povahy, pohnal proto biskupa do Říma ke dni velikonočnímu roku 1200: Daniel ale uváděje všeliké překážky, pro něž osobně přijíti nemohl (mezi nimi byl také nastávající křest novorozeného syna králova),^[13] vypravil tam jen své plnomocníky, aby jej zastoupili před soudci jemu nařízenými, kardinály Řehořem i Hugolinem. Později papež podal pře té opět k rozsudku nového arcibiskupa salcburského Eberharta i ještě jiných proměn více stalo se u vedení jejím, až konečně nevina osočeného biskupa všeobecným seznáním nalezena i kanonickou očistou dvou biskupů a tří opatů veřejně oznámena jest; načež Daniel, jakoby k dočištění svému, osobně do Říma se zabrav (roku 1202), od papeže co nejpřívětivěji přijat a s plností důstojenství a moci do biskupství svého nazpět poslán byl (5. máje 1202).^[14] Nelzeť neuznati, že Innocencius III. získal sobě tehdáž nemalou o Čechy zásluhu, nevšimnuv sobě žaloby o závazku poddanosti pražského biskupa, i potvrdiv tím prostředně podrobenost církve pražské ve věcech světských pod vrchmocí králů českých.

Není však pochyby, že papež prokázal toto dobrodiní králi a zemi pod výminkami, kteréžto berouce původ svůj z tehdejších politických poměrů říše německé, měly zase provoditi v nich moc rozhodnou. Ve sporu obou volených králů německých, Štaufovce Filipa i Velfa Oty, papež Innocencius již dne 1. března 1201 byl se zjevně a důkladně prohlásil pro Velfa Otu a zvláštním psaním napomínal vedle jiných knížat také krále Přemysla, za krále však ho ještě neuznávaje, aby odstoupil od Filipa, kterýžto neměl prý ni práva ni moci učiniti jej králem, ale aby obrátil se o to k Otovi IV., jej za pravého krále římského uznávaje a jemu pomáhaje. Tato napomínání trvala delší čas a způsobila to konečně, že Otakar, jenž ještě 8. září 1201 z knížecího sjezdu bamberského psal byl papeži v prospěch Filipův, léta následujícího již proti Filipovi se postaviv, přilnul k Otovi IV. Kromě papeže pobádalo jej ku kroku takovému i nepřátelské chování se Dětřicha, markrabě míšenského, bratra zapuzené Adléty; an byv Filipovi důvěrným přítelem, popouzel jej proti Otakarovi všelijak. S králem českým předstoupil také jeho strýc Heřman, durynský lankrabě; a i ten učinil to hlavně z nabádaní papežského legáta v Němcích, kardinála Guida, biskupa palestrinského, jenž úsilně snažil se získati Otovi co nejvíce přívrženců a pomocníků.^[15]

Když tedy roku 1203 král Filip s velikou mocí táhl do Durynska ku potrestání lankrabě za nevěru jeho, kardinál Guido pospíšil sobě do Čech, aby povzbudil krále i národ k silné proti němu výpravě; také uherský král Emerich dal se uprositi od téhož legáta, že poslal Otovi ku pomoci hojné zástupy lidí branných, větším dílem divokých a loupežných Plavců čili Kumánů, poručiv velení nad nimi svakovi svému, králi českému.^[16] Otakar tudíž času letního bral se s mocným vojskem do Durynk, kdežto ve spojení s lankrabím i také s falckrahím rýnským jal se bojovati za Otu proti Filipovi. Když vojsko české se blížilo, Filip ustoupiv z pole, zavřel se v Erfurtě, kteréžto město ihned obehnáno jest; když se mu ale podařilo vyváznouti odtud nocí tajně s několika věrnými, vojska spojená pustivše od obležení, k žádosti legátově táhli na magdeburského arcibiskupa, jenž neváživ sobě rozkazů papežových, setrvával při Filipovi. I plenili jeho krajiny několik neděl, plodíce bídu a hrůzu v zemi široko daleko; zvláště ale Plavci s českým vojskem spojení dopouštěli se výtržností šeredných.^[17] Mezitím přiblížil se i král Ota sám z dolejšího Porejní, aby sehnal nepřítele z pole. A poněvadž i on i legát papežův Otakarova královského titule ani uznávati nechtěli, jelikož pocházel od nepřítele, ani zase odpírati nemohli, za příčinou zásluh od něho nově nabytých, protož i Ota povýšil nyní nového spojence svého na království a dal jej pak skrze legáta kardinála Guido znova korunovati co nejslavněji v Meziboru (Merseburku) dne 24. srpna 1203.^[18]

Vraceje se z té výpravy král Přemysl, hledal v Míšensku kruté pomsty za záhuby neméně ukrutné, ježto za jeho nepřítomnosti byl v Čechách způsobil lid markrabě Dětřicha. Veliký totiž zástup Sasiků byl přes hory zhořelské vrazil až pod Hrubou Skálu, ohněm i mečem pleníc krajinu, až od udatného Beneše, syna Heřmanova, bojem podstoupen a ze země vyhnán jest, jakož o tom vypravuje zpěv souvěký Rukopisu kralodvorského.^[19] Takž tedy vrátil se Otakar tenkráte, dle zdání onoho věku, vítězoslavně do vlasti; neb ačkoli byl ani nepotýkal se bitvou, však nadělal byl škod náramných nepřátelům, kteří ani nesměli postaviti se polem proti němu.

Události tyto, králi Otovi IV. nadmíru příznivé, způsobily sotva komu větší radost nežli papeži Innocenciovi III., an větším dílem sám byl původem jejich. Protož nejen je oznamoval přátelům svým, zásluhy Čechů přitom vychvaluje, ale i zvláštním psaním ode dne 12. prosince 1203 děkoval županům českým jak za čest a poslušenství, ježto byli prokazovali kardinálu Guidovi v Čechách, tak i za znamenitou pomoc, kterouž činili králi Otovi.^[20] A za díkami těmito následovaly ještě vážnější důkazy přízně apoštolské. Po tuto dobu zajisté královské důstojenství české ještě u nižádného papeže bylo nedošlo uznání, protože první dva králové, Vratislav i Vladislav, byli je sobě vysloužili u Jindřicha IV. a Fridricha I., dvou největších protivníků dvoru římského: nyní ale papežové přijali Čechy do počtu království křesťanských (dne 19. dubna 1204) a zvláštní bulou propůjčen panovníkům českým žádoucí titul královský na časy budoucí a věčné. Mimoto potvrdil Innocencius III. Království českému všech těch práv a svobod, jichž požívalo v říši římské, a poručil biskupům pražskému i olomuckému, aby církevními pokutami stíhali každého, kdo by se zprotivil Otakarovi, pokud věrně státi bude po straně Otově.^[21] Také prohlášení Prokopa, opata někdy sázavského († 1053), za svatého stalo se tohoto roku. Jen jedna prosba česká potkala se nejprv s odkladem, později pak s nesplněním konečným; týkala se žádoucího povýšení biskupství pražského na arcibiskupství, na metropoli samostatnou. Prosba ta líčila, jak prostranný byl obvod diecésí pražské i olomucké, jak veliká vzdálenost jejich od Mohuče a jak rozdílný jazyk lidu v Čechách a na Moravě i v Němcích; král uherský Emerich podporoval ji svou přímluvou. Ale jakkoli rád byl by papež splnil žádost českou, nechtěl však svolením kvapným uškoditi kurfirstu říše římské Zibřidovi (Sigfrid) z Eppenštejna, někdejšímu proboštu vyšehradskému,^[22] jehož s vyloučením Lipolta z Schönfeldu, Filipova stoupence, sám povýšil a stvrdil na mohucké arcibiskupství, nyní pak umenšením stolice a moci byl by připravil o lásku i vážnost mezi Němci a ztenčil počet strany jemu oddané. Proto vyslal předběžně jen důvěrného nuncia na přezvědy o všech této věci se týkajících otázkách, též o vyměření nových biskupství pro sufragány a o zdání, jakové měly ohledem na to kapituly, kterých to dotýkalo.

Není pravdě nepodobno, že by věc tato pro Čechy nadmíru důležitá již té doby došla byla žádoucího konce, kdyby štěstí válečné bylo neobrátilo se ještě téhož léta proti Otakarovi opět, čímž povstala nová řada zmatků i překážek. Když zajisté král Filip, sebrav mezi Bavory, Šváby, Rýňany, Franky, Srby a Sasiky vojsko velmi silné a také od jiných knížat říšských mocně byv podporován,^[23] v měsíci červenci opět vtrhl do Durynk, a popleniv zemi, jal se dobývati města Weissensee, lankrabě soužený a od krále Oty bez pomoci nechaný volal opět krále našeho, aby pospíšil k ochraně jeho. Otakar s vojíny, co mu jich pro spěch nejvíce sehnati možné bylo, táhl opět jako vloni přes Chebsko až do okolí města Orlamünde. Ale král Filip zvěděv o jeho příchodu, pustil od dobývání Weissensee a s celou mocí svou rychle obrátil se proti němu. Nepříteli mnohonásobně silnějšímu bitvou čeliti netroufal sobě Otakar, ale pečoval jen o způsob, jak by co nejrychleji zniknul nebezpečí a škody. Večer přede dnem bitvy, jak se zdálo, nevyhnutelné, dal zapáliti množství ohňů po stráních daleko rozlehlých, a v temnu nočním, nechav všech zavazadel na místě, uháněl klopotem tak náhlým, že nepřátelé, ježto teprv na úsvitě dověděli se o útěku jeho, nemohli ho již dostihati více. Tím způsobem stal se mu opak předešlého léta: přemožen jest, ani bitvy neztrativ. Lankrabě opuštěn jsa ode vší rady a pomoci, musel nyní poddati se Filipovi; Ota zajisté buďto nemohl aneb nechtěl hájiti jeho. Ale příkladu toho následovali také brzy jiní knížata němečtí, i sám falckrabě Jindřich, Otův bratr vlastní, a kolínský arcibiskup Adolf, kterýž byl nejvíce přispěl ku povýšení jeho.

Neočekávaný tento převrat věcí stal se Přemyslovi Otakarovi sám o sobě pohromou, třebas současná Děpolticů od Filipa pobádaných a podporovaných vzpoura,^[24] neměvší štěstí ani stálosti, jí ani neztěžovala. Nicméně praví se, že nehody tyto, ku kterýmž i smrt Emericha, krále uherského, se připojila (30. listopadu), dojímaly Otakara hluboce i bolestně, takže i seznával v nich prý trest od boha zasloužený za křivdy učiněné první manželce své Adlétě a dětem jejím. Protož není se čemu diviti, jestliže v takovémto mysli své rozčilení přicházel na rozpaky, neměl-li by navrátiti se k Adlétě opět,^[25] an po smrti Vratislava, Konstanciina prvorozence, neměl od ní než tři dcery, takže bylo se obávati, aby nezůstal bez dědiců mužského pohlaví jako bratří jeho všichni. A poněvadž příčinu hledal v Otově nedbalosti aneb zradě, snažil se především smířiti se s Filipem opět; při čemž nový jeho příbuzný Ludvík, vévoda bavorský, jenž právě té doby s krásnou Bedřicha Českého dcerou Lidmilou byl se zasnoubil,^[26] milerád za prostředníka posloužil. Otakar zavázal se Filipovi zaplatiti náhrady 7000 hřiven stříbra i postavil rukojmě za správné jejich plnění. Když ale léta následujícího 1205 Konstancie mu opět porodila syna, potomního krále Václava I., Filip sám zamyslil svazek nový a něžnější, jímž by král český k němu stáleji připoután býti mohl: zasnoubil zajisté dceru svou Kunhutu královici českému, ačkoli snoubenci oba tuším ještě v kolébce dni své trávili (1206). Po takové proměně pak vzdal se Otakar opět oumyslu vrátiti Adlétě předešlá práva její. Ubohá paní dočkala se konce strastného života svého teprv dne 1. února 1211 ve klášteře sv. Kříže u Míšně, jejž sama byla vystaviti pomáhala.

Od této doby přízeň krále českého k domu Štaufovců stala se nepodvratnou. I když král Filip dne 21. června 1208 nenadále zavražděn a potom na velikém sjezdu frankfurtském dne 11. listopadu 1208 papežovým působením Ota IV. ode všech knížat za jediného pravého krále německého uznán byl, zdá se že Otakar vždy ještě váhal přidati se k němu. až Innocencius III. opětovaným napomínáním^[27] sklonil ho konečně, aby nezůstal naposledy jediným Otovi nepřítelem a nemusel válčiti s ním. Pročež chodil sice na sjezdy říšské, rozepsané léta následujícího 1209 do Altenburka i do Würzburka, ale užšího s ním spojení štítil se vždy, ačkoli Ota, zasnoubiv sobě starší Filipovu dceru Beatrix, byl mezitím vstoupil v příbuzenství s ním. Následovně, když po korunování Otově na císařství v Římě (4. října 1209) dávná přízeň mezi císařem a papežem skrze neochotu onoho ku splnění slibů svých proměnila se brzy v nepřátelství ouhlavní; když Innocencius III. ztíživ roku 1210 v měsíci listopadu věrolomného císaře klatbou, napomínal knížat německých, aby namísto něho zvolili sobě mladého krále sicilského Fridricha II., syna někdy císaře Jindřicha VI., na království římské: tu Přemysl Otakar I. a strýc jeho Heřman, durynský lankrabě, byli první mezi světskými knížaty v říši, ježto (roku 1211) ve spojení s arcibiskupy Sigfridem mohuckým a magdeburským Albrechtem pričiňovali se o povýšení Štaufovce Fridricha.^[28] Měli o to několik sjezdů s jinými knížaty, nejprv podtají, potom veřejně, v Bamberce a Normberce, kdežto i klatba na Otu IV. ohlášena byla. Celá země německá octla se v novém rozbroji a i uvnitř země české zdá se, že skrze to počaly dělati se strany.

Uslyšev o tom císař Ota, přichvátal bez meškání z Itálie do Němec roku 1212 a první jeho péče byla o pomstu na králi českém. Již dne 20. března 1212 učinil smlouvy ve Frankfurtě nad Mohanem s markrabími Dětřichem Míšenským i Albrechtem Braniborským a s vévodou bavorským k tomu cíli, aby Otakarovi vláda nad Čechami odňata a na uprázdněný trůn aby povýšen byl syn ze zapuzené Adléty Vratislav.^[29] Na valném potom sjezdu knížat, kterýž o letnicích (dne 20. máje) v Normberce držán byl, proveden jest ihned skutek tento, aspoň v obřadu. Přítomní tam knížata kázáním císařovým zasedli k soudu nad Otakarem a odsoudili ho trůnu; načež císař propůjčil slavně Vratislavovi Království české, odevzdav mu šestero korouhví.^[30] Přítomnost a oučastenství několika županů českých v události této jest důkazem, že Adlétina strana v Čechách ještě byla nevyhynula, ba že ve příležitosti té i k novým nadějem se zotavovala. Pravdě jest podobné, že i sám nejvyšší králův komorník, kmet Černím, oučastnil se oukladů takových; pán zajisté ten, ježto před patnácti léty nejvíce byl pomohl k usazení Otakara opět na trůn a od té doby požíval největší moci a vážnosti v zemi, vyhnán jest tohoto léta z Čech a statky jeho pobrány, aniž se nám zpráva dává, z jaké příčiny se to stalo.^[31]

Otakar vida, že mu nastala doba rozhodná, jak pro osobu jeho, tak i pro poměry české k říši německé, jal se jednati s důrazem i odvahou. K boji ozbrojen čekal jak na nepřátely, jestliže by chtěli se pokusiti o zemi českou, tak i na krále Fridricha II., jenž opustiv dědičné Království své sicilské v měsíci březnu, po cestě dlouhé a plné dobrodružství skrze Lombardii a přes Alpy dostal se ne do Řezna, kamž mu Otakar šel v oustřety,^[32] ale do Švejcar a k jezeru Potamskému (v měsíci srpnu). První důležité listiny, jež nově „volený císař římský“ vydal v zemi německé, a sice v Basileji dne 26. září, ještě pod Zlatou bulou sicilskou,^[33] týkaly se krále Otakara, bratra jeho Vladislava Moravského a české říše vůbec. Uznávaje v nich zásluhy Čechů o své povýšení, hleděl odměniti se potvrzením a rozšířením výsad jim od říše římské vůbec a od strýce jeho krále Filipa zvláště svolených. Zejména pak pojistil Otakarovi a nástupcům jeho důstojenství královské na věčné časy a osvobodil je napotom všech tax, platívaných za přijímání regálií od císařů; uznal, že mají právo připojiti k zemi své opět všecka pomezí, jakýmkoli způsobem odcizená; investitura biskupů v říši jejich že má slušeti jen na ně samy, avšak pod těmiže výminkami, jako někdy náležela císařům; ke dvoru císařovu choditi že nebudou povinni, leč by rozepsán byl sjezd do Bamberka, Normberka neb Merseburka; konečně necháno jim na vůli, kdykoli císařové pojedou do Říma na korunování, pomáhati výpravou tří set oděnců jako posavad, aneb spláceti povinnost takovou pokaždé třemi sty hřivnami stříbra. Jinými dvěma zlatými bulami zapsal Otakarovi zámky Floss, Schwarzenberg, Lichtenstein, Donín, Milín, Reichenbach a jiné, bratrovi pak jeho Vladislavovi, markrabí moravskému, císařské manství v obojích Mokřanech^[34] — oboje bezpochyby náhradou za náklad válečný, jejž byli učinili pro něho. Mezi svědky důležitých těchto zápisů nacházíme také hraběte Rudolfa Habsburského, děda potomního krále římského — první to stýkání se jmen Habsburků a Čech ve proudu dějinstva.

Teprv na počátku léta následujícího (1213, 6. ledna) sešli se oba králové, Fridrich II. a Přemysl Otakar I., ve Frankfurtě nad Mohanem a uzavřeli mezi sebou smlouvu přátelskou,^[35] kteréžto potom Otakar věren zůstal až do smrti. Doprovodil také mladého krále netoliko k jeho pomazání do Mohuče, ale i na sněm říšský do Řezna (dne 2. února). Že ceremonie od císaře Oty proti němu nedávno v Normberce provozovaná neměla nižádného následku, rozumí se téměř samo sebou. Ota mohl sice učiniti všeliké škody pleněním zemí lankrabě durynského a magdeburského arcibiskupa, ale až ke hranicem českým proniknouti nebyl mocen. A když potom na podzim brániti chtěl sjezdu knížat od Fridricha do Merseburka uloženému, zahnán jest nejvíce pomocí Otakarovou a pronásledován až po město Brunsvík.^[36] Porážkou u Bovines (27. Jul. 1214) dovršila se mdloba jeho a zbavila Čechy potřeby zbrojiti se naň ještě déle.

Takovýmto způsobem nebezpečí ono, do kteréhož Čechy uvedeny byly někdy sobeckou politikou Fridricha I., odvráceno jest jeho vnukem Fridrichem II. zase a upevněna státu českého jednota, moc i vážnost naproti mocnostem zahraničným.

Ale nové této ústavě státního práva českého nedostávalo se ještě základního kamene uvnitř, ouplného totiž zrušení zákonu Břetislavova o posloupnosti, davšího příčinu tolikerým bouřem od půldruha století, a zavedení dědičného řádu prvorozenců domu královského v Čechách. I o to postaral se Otakar, dav roku 1216 skrze moravského markrabě Vladislava i skrze pány české na sněmu voliti svého z Konstancie nejstaršího, ač teprv jedenáctiletého syna Václava za nástupce na trůnu českém, což ihned Fridrichem II. potvrzeno jest.^[37] Jediná té doby ještě kvetoucí postranná linie Přemyslovců, Děpolticové, utrpěli tím arci ujmu a za příčinou nesnázek o to povstalých museli konečně vystěhovati se do Slez, kdežto kmen jejich vyhynul, dříve nežli minula třetina století:^[38] ale obětováním takových ještě od náhody visících práv několika osob napomohlo se zřejmě a znamenitě k obecnému prospěchu, aniž možná haniti péči Otakarovu o upevnění a rozšíření moci královské, ana moc ta jediná zakládala i pojišťovala trvání, pokoj a zdárné vzkvétání státu i národu.

Brzy však ukázalo se, že mnohé vady ve státním životě českém, o nichž jsme již připomenuli, více byly udušeny nežli odstraněny, mnohé žádosti neb potřeby více násilím utajeny nežli ukojeny. To platilo zvláště o některých osobách vyššího duchovenstva českého, nemohoucích oželeti naděje, nyní Fridrichem II. samým zmařené, že nebudou poddáni leč císaři samému bezpostředně. Biskup Daniel II. choval se ještě tím pokojněji, čím hojnější štědroty prokazoval král církvi české netoliko darováním statků, ale i udělováním všelikých výsadních práv a svobod proti příkladu předků svých. Po Danielově smrti ale (an umřel 28. března 1214) zkalila se až příliš opět přízeň mezi hlavami národu, světskou i duchovní. Zdá se sice, že v dosavadním proboštu pražském a královském kancléři Ondřeji, ježto v Římě na velikém sboru lateránském dne 22. listopadu 1215 od Innocencia III. na biskupství posvěcen byl, dosednul na pražskou stolici muž králi Přemyslovi osobně oddaný a příjemný; a ovšem pozdější jeho žaloby směřovaly ne tak proti králi samému, jako raději proti jeho nejvyšším ouředníkům, ba proti ústavě zemské vůbec;^[39] nicméně sváda jednou počatá zavedla krále i biskupa nezadlouho k tak náramným hněvům, že následovaly z toho události žalostné, země octla se v bouři dlouhoteskné a dokonalé smíření stalo se téměř nemožným.

Biskup Ondřej byl muž velice činný, přísných mravů a neoblomné povahy; horlil zvláště pro práva, výsady a vzácnost moci církevní. Nejedny skutky předchůdce svého, ježto zdály se mu býti církvi na ujmu, prohlásil za neplatné; držel ve přísném pořádku veškero duchovenstvo svého biskupství, aniž choval se šetrně k ouřadům světským. Jal se tvrditi, že soudové a popravy krajské nemají ni práva ni moci nad osobami stavu duchovního, ba ani nad poddanými jejich; zapovídal jakýkoli způsob investitury kněží skrze laiky; odpíral platili daně a konati roboty zemské ze statků církevních a desátky, ježto potud jen od několika statků placeni bývali, požadoval od celé země vůbec. Že toho nečinil ze sobectví ani z osobních ohledů a záměrů, dokázal i tím, poněvadž i své vlastní zděděné statky daroval a připojil k biskupství, a později sám navrhoval se k rozdělení diecése pražské, aby tu arcibiskupství s několika biskupstvími založeno býti mohlo, jelikož uznával, že by to církvi české prospělo co do moci a vážnosti. Ale národ i král protivili se žádostem takovým netoliko slovy, nýbrž i skutkem. Jednotlivé osoby a příhody, ježto zavedly spor tento až ku konečnému rozbroji a rozstrku, nezachovaly se v paměti potomstva; jen to jest jisté, že biskup Ondřej postaviv se proti králi a pánům zemským, šel do vyhnanství již 26. října 1216, a kázav zastaviti služby boží po celých Čechách, s několika kleriky svými dne 21. března 1217 přijel do Říma, toužit křivdy své u papeže Honoria III.^[40] Naproti tomu král kázal osáhnouti všecky biskupské statky a panství v Čechách a vládnouti jimi prozatím ku prospěchu královské komory. V rozbroji takovém pobrán jest od světských ouřadů také archiv biskupský a mimo jiné výsady zničen, snad zoumysla, i zlatý majestát císaře Fridricha I. roku 1187 o nepodlehlosti biskupství pražského.

Po biskupově outěku Čechové obrátili se k jeho metropolitánu, arcibiskupovi mohuckému, s žádostí, aby zproštěni byli klatby na ně vydané. Zdá se, že o věci na sporu postavené chtěli podrobiti se rozsudku arcibiskupa tohoto, an co bývalý probošt vyšehradský dobře povědom byl českých způsobů. I zrušiltě skutečně dne 29. máje 1217 interdikt církevní, když se mu král zaručil za to, že nechce v ničem ukrátiti právu biskupovu, pokudkoli mělo základ podstatný.

Papež Honorius III. ale potáhl tu rozepři ke svému vlastnímu soudu^[41] a důtklivými slovy pokáral arcibiskupa mohuckého, že se tak unáhlil, zrušiv postranně klatbu pořadem práva vynesenou. Králi Otakarovi psal dne 22. června, že jej sice nad jiné krále svého věku ctí a miluje, ale že také nemůže nenásledovati příkladu onoho, který kárá i tresce, koho miluje. S bolestí že dověděl se, kterak v Čechách lidé stavu duchovního nejen poháněni bývají k soudu světskému, ale i od laiků odsuzováni a popravováni; že král sám málo sobě váží klatby církevní, s klatými osobně obcuje, ba že osobuje si právo investitury církví vůbec, kněžím neslušné daně ukládá, desátků pak ze svých statků platiti se zdráhá; kteréhožto příkladu pak že i poddaní jeho následujíce, ruší prý a pošlapují svobody církevního stavu. Napomínal tedy a prosil opravdově i důtklivě, aby nechaje takového počínaní, dopřál církvem jejich svobod, a biskupa, pro ně tak mužně trpícího, aby tím více k sobě laskavostí přivinouti hleděl, čím více tento právě jeho, krále totiž, po bohu za svého největšího dobrodince uznává. Dal-li ale biskup příčinu k žalobám, že má král skrze plnomocné poručníky dáti je nésti před stolici apoštolskou: papež že hotov jest nejen učiniti jemu spravedlivost, ale i prokázati zvláštní přízeň, kde a pokudkoli to jen možné bude.

V odpovědi na toto psaní Otakar děkoval papeži netoliko za osvědčení zvláštní jeho lásky, ale i za přidané k němu otcovské napomínaní a káraní. „Avšak poznávám odtud,“ dokládal, „že Vaší Svatosti o mně mnoho lživého a utrhavého přednešeno bylo. Nikdy zajisté jsem já duchovním osobám jakékoli násilí nečinil ani činiti nedal, nikdy nekázal jsem jich poháněti k soudu světskému aneb trestati smrtí; neníť, aniž bylo to v obyčeji u mne ani u předků mých, odsuzovati k smrti kohokoli, tím méně osoby duchovní.^[42] Neslušných daní jsem kostelům ani neukládal, ani ukládati nedovolil, anobrž všecky takové přechvaty, o kterýchž došla mne známost, trestal jsem důkladně a práva církví mnou ještě množena i šířena jsou. Při církevních investiturách řídil jsem se obyčejně návrhy, jež mi činili biskup Ondřej aneb probošt pražský Epa. Desátky ku kaplám královským dávám platiti na všech statcích svých ouplně; kdo biskupovi k desátkům zavázán jest a platiti jich nedbá, toho donucuji. Uptejte se, Nejsvětější otče, o všech těchto věcech po celém duchovenstvu v Čechách i zemích okolních; slova má nepraví-li pravdy, trestejte mne dle libosti; jsou-li ale pravda, nedejte také ujíti trestu osočiteli mému!“ Ku konci prosil ještě král, aby papež před se nebral aniž uzavíral čehokoli proti němu, leč by dříve přijal a slyšel plnomocné posly královy, kteřížto že co nejdříve k němu vypraveni budou.^[43]

Již z těchto psaní proskakuje a z pozdějšího vyjednávaní vysvitá ještě zřejměji, že obě strany nesouhlasily ve výkladu a vyměřování práva církevního, pokud by se vztahovati mělo naproti právu státnímu. Otakar v tom řídil se ústavou země své a řády ve praxi české oddávna obyčejnými. „Já nemohu,“ tak psal později papeži, „donutiti lidu mého, aby platíval desátky potud nezvyklé, aniž bych toho dovésti mohl, kdyby placení takové dálo se k mému vlastnímu prospěchu.“^[44] Nezapíral, že jeden bývalý kněz odsouzen byl soudem světským na šibenici; ten ale že se byl dávno vzdal svého kněžství, k loupežníkům se přitovaryšiv, v jichžto společnosti jat a trestán jest; takéť byl prý usvědčen, že dělal falešné peníze. Do usazování a ssazování farářů pravil král, že nechce více vkládati se, ač nebudou-li zkracována práva patronátní laiků. Daně od duchovních lidí v Čechách do státní pokladnice odjakživa platívané nemohl počítati mezi „neslušné“. Biskup a papež naproti tomu, berouce sobě za vzor a za pravidlo všecky příznivější poměry v zemích jiných, pokládali za neslušné kupříkladu všecky povinnosti a obtíže poddaných zádušných, ježto pocházely z poruky společné. Dle zdání českého měli tedy preláti církevní arci požívati svobod některých, nikoli ale poddaní jejich: dle papežovy a biskupovy vůle ale lidé duchovní i s poddanými svými byli by také v politickém ohledu činili zvláštní stát ve státu a biskupství pražské bylo by na všech svých statcích pozemských samým skutkem stalo se samostatným a nepoddaným vládě české. Aby se srovnaly, musely obě strany ustoupiti poněkud od svých pretensí. To však stalo se teprv po dlouhém vyjednávaní a mnohonásobném posílaní z Prahy do Říma i naopak, o němž podrobně vypravovati nemohouce, spokojíme se vytknutím dob a věcí důležitějších.

Papež byl stvrdil interdikt nad Čechami od biskupa Ondřeje vynešený, za neplatné vyhlásiv jeho zrušení skrze mohuckého arcibiskupa. Protož bylo mu bolestno slyšeti, že od té doby, co jej arcibiskup byl zdvihl, nebyl zachováván nikde v Čechách a v některých kostelích ani dříve. U pražské kapituly většina kanovníků dali sebou hnouti od krále, že konali služby boží jako dříve; byli to zejména kapitulní děkan Arnolt, arcijáhnové Kristofor pražský, Benedikt bílinský, Vecemil bechyňský, Zdislav horšovský, Drslav žatecký, Jan kouřimský a Přibyslav plzenský, pak kanovníci Valkoun, Bohuslav, Matěj, Pelhřim, Jan Ašaffenburský a Bartoloměj. Příkladu jejich následovalo duchovenstvo téměř všude po krajích; a i sám olomucký, pražskému ve mnohém ohledu nepodobný biskup Ruprecht, rodilý Angličan,^[45] nezdráhal se konati v diecési pražské ouřad biskupský v nepřítomnosti jejího biskupa. Nejednou, a to slovy čím dále tím přísnějšími, hanil a zapovídal mu papež takové chování; ba dal mu rozkaz, aby sám vyhlásil onen interdikt, ač nechce-li býti suspendován ve svém důstojenství. Kanovníci pražští odsouzeni jsou všech svých beneficií a pohnáni do Říma, biskupu však Ondřejovi dovoleno, aby shovívati mohl duchovenstvu nižšímu, za příčinou velikého jeho počtu. Vykonání a provedení nálezů těchto poručeno arcibiskupovi salcburskému, biskupům řezenskému, pasovskému, eichstadtskému a chiemseskému i několikerým opatům po hranicích českých, ne všem najednou, ale jedněm po druhých.

Po mnohém vyjednávaní osvědčil se král Otakar, že z úcty ke stolici apoštolské hotov jest dosti učiniti biskupu Ondřejovi ve všech jeho žalobách, prose toliko, aby vyslán byl s ním legát papežský do Pasova, kdežto pak s oběma o všem cele umluviti se chtěl. Pročež Honorius III. poručil biskupu řezenskému a opatům ebrachskému i walsaskému, aby zaberouce se osobně ku králi, dosáhli od něho i od pánů zemských především rukojemství za takové dostiučinění. Za tou příčinou rozepsal Otakar sněm zemský do Kladrub na počátku následujícího roku 1219. Na sněmu pak tom ustanoveno, že budoucí obapolná úmluva ponese články následující: 1. biskup sám jediný má právo dosazovati kněží na fary a ssazovati je, avšak bez ujmy práv patronátních; 2. jemu jedinému náleží souditi všecky osoby stavu duchovního ve věcech duchovních; 3. až do jeho návratu odevzdá se biskupství poručníkům od něho ustanoveným, aby jím vládli; 4. za všecky škody, kteréž utrpěl po vyjití svém ze země, obdrží ve třech měsících po svém návratu dostiučinění jak od komory královské, tak i od osob soukromých; za to ručilo již nyní šestero předních pánů zemských, Slávek, Slavata, Budivoj, Beneš, Jaroš a Vítek; 5. desátky, jakož dotud na několika místech placeny byly, tak mají budoucně ode vší země placeny býti; 6. naproti tomu biskup konečně slíbí králi povinnou poddanost a věrnost. Listině o to sepsané přivěšena, kromě královské, také pečeť zemská.^[46] Přitom prosil Otakar papeže, poněvadž proti obyčeji říše své učinil jemu poslušenství ve všem, aby Jeho Svatost ráčila konečně poslati biskupa do biskupství jeho a přidati k němu legáta, kterýž by sám vyzkoumal příčiny jeho stížností, i poručiti jemu, aby udělil amnestii těm prelátům českým, kteří z poslušenství ku králi byli nevykonali předešlých jeho rozkazů.

Ale poslední jeho žádost, ku kteréž ani papež ani biskup svoliti nechtěli, zmařila všecko jednání. Biskup odjal byl „schismatickým prelátům“ důstojenství jejich a vydal nález, že propadli všecka svá beneficia: král ale nicméně hájil jich, aniž pustil na jejich místa ty, kteří od Ondřeje nově jmenováni byli; takéť komora královská, snad z téže příčiny, vždy ještě vládla statky biskupskými. Pročež vydán z Říma opět interdikt na Čechy a ohlášen ve všech krajinách okolních.

I vypravilť ještě jednou Otakar plnomocníky své do Říma, za nimiž nezadlouho šli také, ve jménu netoliko králově, ale i celé země, přední ouředníci a páni zemští, jakožto zejména nejvyšší sudí Dalebor z Konecchlumí, královský češník Martin, děčinský kastelán Markvart z Jablonného a prachenský kastelán Diviš z Divišova, předek rodu šternberského v Čechách i v Moravě. Obě strany přišly nyní mocně na papeže samého, kterýžto po mnohonásobném rozjímaní příčin rozepře, považujíc již za nepatrné články ty, co ještě rozhodnuti a rovnáni nebyli, svolil tím ochotněji ku prosbě pánů českých o poslání biskupa do Vídně k osobnímu se stavy českými vyjednávaní, čím pevněji oni ručili za bezpečí osoby jeho. Biskup Ondřej přišel tedy až na hranice moravské, kamž mu král šel v oustřety se mnohými pány. Ale jednání sotva počaté zrušeno jest zase, když strany obě jaly se klásti požadavky nové; a biskup s nepořízenou vrátil se do Říma nazpět.^[47]

Konečně učinil Honorius III., čeho Čechové hned od počátku byli žádali, vypraviv do Čech zvláštního legáta v osobě kardinála Řehoře de Crescentio. Tomuto uloženo bylo, aby teprv na místě rozdělil dle spravedlivosti oba ještě zbývající články sporné, co do obnovení ztracených privilegií pražského biskupství a co do právomoci nad poddanými statků zádušních, i spolu aby zvěděl, čeho potřebí ohledem na žádané od biskupa Ondřeje povýšení Prahy na arcibiskupství. Ondřej doprovázel jeho, ale zastavil se drahně času ve Veroně, nežli se odvážil pokročiti dále ke hranicem českým. Tím se stalo, že teprv dne 2. července 1221 nová úmluva mezi mocí státní a církevní v Čechách dokonána i zapečetěna jest na hoře Šach,^[48] u přítomnosti krále Otakara, Lipolta, vévody rakouského, kardinála legáta, biskupů Ondřeje pražského, Ruprechta olomuckého, Jana nitranského a Vavřince vratislavského, mnoha proboštů a opatů z Čech i z okolních zemí, též hojného počtu předních pánů českých; při čemž i konec učiněn dlouhému v Čechách interdiktu. Stalo se to na ten způsob, že biskup nejprve oznámil a přísahou slavnou dosvědčil, jakový byl obsah privilegií, kteréž církev pražská měla od předešlých knížat a králů českých, i od Otakara samého, ježto však v půtkách posledních přišly ke zničení; a obsah takový přijat jest od krále i stvrzen novými toho dne vydanými zápisy. Mocí zápisů těchto biskupští poddaní v Čechách zbaveni jsou povinnosti ku konání robot zemských a zproštěni závazků poruky společné; vyšší poprava nad nimi zůstala sice králi, ale důchodové z ní plynoucí měli spadati na biskupa; nápodobně měl také hrad Podivín^[49] na Moravě vrácen býti pražskému biskupství. Poněvadž ale zápis ten nesvědčil nežli biskupovi samému a církvi jeho,^[50] dal se Otakar uprositi od kardinála, že dne 10. března 1222 zápisem jiným ustanovil a vyměřil svobody všech církví a klášterů českých vůbec. Tyto však nevydařily se nikoli tak prostranné jako ty, které svědčily samé církvi pražské. Poddaní zajisté na statcích zádušních nejsou zproštěni robot zemských ani společné poruky zouplna, nýbrž zavázanost jejich k nim jen zmírněna. Právo soudní nad osobami stavu duchovního (co majiteli statků) ponecháno králi, ježto se zavázal obětovati přem jejich po každém sněmu některou chvíli, zasedaje osobně s nejvyšším kancléřem a několika pány zemskými co soudci; pře jejich poddaných měly pak také jíti před krále, an je pak v obyčej vzal poroučeti k rozsouzení coudě pražské.^[51]

Takto ukončil se spor dlouhý a nadmíru důležitý, an svými následky jal se měniti čím dále tím patrněji všecky staroslovanské právní poměry v Čechách. Kardinál legát Řehoř, byv od krále vždy velmi čestně chován a přičiniv se s prospěchem o reformu duchovenstva českého skrze osobní visitací kostelů, opustil zemi v ouplné spokojenosti. Prelátové čeští, kteří byli dáni do klatby, dosáhli dispense a podrželi užívaní svých beneficií. Biskup Ondřej ale netroufal sobě zůstati v svém biskupství ani po smíření. Uslyšev zrádnou a ošemetnou pověst, že by Čechové měli oumysl zmocniti se osoby jeho, utekl opět do Říma, kdežto i zůstal, až smrt učinila konec strastem jeho (dne 30. července 1224).

Po jeho smrti vyšlo teprv plně najevo, jak veliké měl oučastenství Honorius III. ve půtkách minulých. Neobyčejná zajisté byla mu píle o to, aby Ondřejův nástupce rovnal se předkovi svému co do horlení k zápasu o svobody církve, tak aby nedbalostí aneb shovíváním nepřišlo snad nazmar, co dlouhým úsilím stíží nabyto bylo. Proto psal dne 2. října 1224 kapitule pražské, králi českému a mohuckému arcibiskupovi, poroučeje, aby při nastávajícím volení nového biskupa užilo se rady opatů nepomuckého a ostrovského i probošta kapituly olomoucké a zvolený aby ku potvrzení a svěcení poslán byl do Říma. Kapitula však pražská před dojitím psaní papežových již byla zvolila na biskupství Pelhřima, probošta mělnického,^[52] ježto již také obdržel byl od krále investituru, takže mohucký arcibiskup nerozmýšlel se dáti jemu biskupské svěcení, ačkoli papežovo nařízení již ho došlo bylo. Honorius III. ale tím méně dovolili chtěl, aby Pelhřim biskupoval v Čechách, an se byl nacházel v počtu těch, kteří neposlušenstvím upadli byli v klatbu Ondřejovu. Protož legát papežův kardinál Kunrat, tehdáž v Němcích přítomný, obdržel 1225 rozkaz zajeti také do Čech ku pořízení věci této. Po mnohém jednání dal se Pelhřim sklonití, že se odřekl biskupství, spokojiv se ročním důchodem 120 hřiven, které jemu platiti zavázán byl, kdokoli měl volen býti na místo jeho.^[53] Nové to volení padlo na kanovníka Budilova, kterýž od Honoria obdržel sice potvrzení i svěcení, ale nedlouho potom ještě v Římě smrtí sešel (10. července 1226), takže papež tudíž se zprávou o jeho oumrtí také rozkaz kapitule pražské dáti mohl, aby konali následující volení skrze plnomocníky v Římě, ve přítomnosti papežově a dle jeho rady. Zdali se tak stalo a jakovým způsobem nato scholastikus pražský Jan II. na stolici biskupskou dosednul, o tom nedostává se nám zpráv věrohodných;^[54] aniž to byl již Honorius III., ale jeho nástupce Řehoř IX., co jej v biskupství potvrdil.

Politické příhody a změny v Čechách i v Moravě za těchto let nejsou bohužel od nižádného souvěkého spisovatele nám dochovány, ano i to, co milevský opat Gerlach neboli Jarloch byl poznamenal, za příčinou bezpochyby přílišného jeho stranění ve smyslu hierarchickém proti králi a vlasti brzy opět zničeno bylo:^[55] protož čirá tma zakrývá nám navěky dobu tuto, pro nastalé skrze ni změny nadmíru důležitou. Jen to jest vědomo, že když ušlechtilý Vladislav Jindřich, markrabě moravský, umřel 12. srpna 1222, král nepropůjčil Moravy svým strýcům Děpolticům,^[56] ale že dal ji spravovati k ruce své vlastní, až teprv roku 1224 se odhodlal jmenovali vévodou plzenským nejstaršího syna svého Václava (jenž již za jeho nástupce na trůnu byl ustanoven a i tohoto tuším léta s Kunhutou Štaufovnou oddán), druhého pak Vladislava Jindřicha II. ustanoviti za markrabě moravského. Když ale i tento Vladislav po krátkém čase smrtí sešel († 18. Febr. 1227), Morava vrátila se pod nepostřední vládu starého krále zase; jen Břeclavsko čili Břečislavsko dáno bylo již před drahně léty královně Konstancii pro komoru její zvláštní a ponecháno jí později také co vdovství.^[57]

Ze starých letopisů země durynské dovídáme se^[58] o příbězích roku 1225 a 1226 dosti důležitých, o kterýchž dosavad, pro chudost domácích pramenů našich, neměli jsme známosti téměř nižádné.

Když Otakar I. dceru svou Anežku v outlém věku zasnoubil Jindřichovi, synu císaře Fridricha II., žádali knížata němečtí, aby budoucí jejich císařovna záhy dostala vychování postavení svému přiměřené. Z obecného tedy svolení odevzdána jest rakouskému knížeti Lipoltovi a chována na dvoře jeho až do vdaní. Ale Lipolt vydav se v měsíci březnu 1225 na cestu do Itálie, přičinil se nejprv u papeže Honoria III. o dispensaci, aby namístě kněžny české mohl vlastní dceru svou Markétu dáti synovi císařovu k manželství. Čehož když u papeže dosáhl, šel dále k císaři do San Germano v Neapolitánsku a řečmi svými způsobil to, že Fridrich II. zamítnuv Anežku Českou (v měsíci červenci 1225), zasnoubil synovi svému Markétu, dceru Lipoltovu; stejnou pak dobou umluveno také dáti k manželství sestru lantkrabě durynského synovi Lipoltovu Jindřichovi. Svatba obojí vykonala se potom u veliké slávě při sněmu říšském v Normberce z počátku měsíce prosince 1225 a kněžna česká poslána otci svému nazpět; vůbec puštěn hlas, že ani Jindřich ani Anežka sobě nechtěli, a protož že manželství jejich muselo rozejíti se.

Dvůr však český velmi těžce nesl pohanění, kteréž jej tak nenadále potkalo, a hned zjara roku 1226 počal proto válku do Rakous, kteráž ale zdá se že s nevalným vedena prospěchem. Aspoň ze psaní papeže Řehoře IX. dovídáme se, že když Čechové pohubili zemi rakouskou (tuším v měsíci červnu 1226), Jindřich z Kunrinku v nepřítomnosti Lipoltově vypudil je odtud a hnal se vítězně za nimi až do Moravy, kterouž i poplenil; Dalemil pak praví, že Lipolt té doby až i znojemského hradu zmocnil se,^[59] což ale nepodobné jest. Nebo když Ludvík, lantkrabě durynský, manžel sv. Alžběty, přišed k Otakarovi v měsíci srpnu 1226 do Prahy, jal se jednati o mír mezi Čechy a Rakušany, král i lantkrabě zabravše se spolu do Znojma, strávili tam celý měsíc v marném rokování mezi dvory rakouským a českým,^[60] aniž podařilo se snažné Ludvíkově péči, ledaže uzavřeno příměří až do dne sv. Martina (11. Nov.), tehdáž nejprv příštího; po čemž týž lantkrabě v pokoji prý do zemí svých zase se vrátil.

Ve příběhu tomto nelze jest nepoznati první příčinu oněch záští a válek, které od té doby trvaly s malými přestávkami až do konečného vyhynutí kmene knížat rakouských roku 1246. Vědomo jest, že kněžna Anežka, nesmiřitelná nepřítelkyně domu císařova, velikou provozovala moc v radě bratra svého krále Václava I.; a protož skutek dotčený padal nemalou váhou do dějin souvěkých, označených krutým zápasem mezi hlavami křesťanstva světskou a duchovní, a nestejným chováním se zvláště dvoru českého naproti nim.

Jeden z posledních politických oukonů třiatřicetiletého kralování Přemysla Otakara I. bylo korunování nejstaršího syna jeho Václava I. na Království české ještě za živobytí otcova. Ačkoli celý kmen Přemyslovců, jenž asi před padesáti lety na tolikero větví a ratolístek se byl rozrodil, nyní obmezoval se po meči již jediné na jeho syny^[61] a na Děpoltice často jmenované, přece zdá se, že obával se bouří o nápad trůnu po smrti své, a protož že za lepší uznával, za příkladem někdy otce svého, položiti moc svou do rukou synových bezpostředně. Arcibiskup mohucký Zibřid (Sigfrid) pozván jest, aby vykonal slavný obřad ten ve hlavním městě říše české; kterýžto přišed, korunoval mladého krále i choť jeho Kunhutu v neděli Esto mihi (6. února) roku 1228 na hradě pražském u veliké slávě a nádheře.^[62] Starý slovanský obřad nastolení panovníka na knížecí stolec český opuštěn byl této doby ponejprv a upadnul potom rychle v zapomenutí. Stejnou dobou povýšen jest také nejmladší Přemyslův a Konstanciin syn Přemysl na Markrabství moravské, ačkoli mu sotva ještě bylo 18 let. Proto nicméně Otakar neodřekl se moci vládní cele, ale jen podělil ji mezi sebe a syny své; následovně nacházíme listiny z této doby vydané některé jen od starého, jiné od mladého krále, důležitější pak od obou společně, až konečně smrt otcova dne 15. prosince 1230 učinila syna samovládcem.

Když Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl byl podruhé na trůn vlasti své, nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničných, trhané narůzno fakciemi rozličnými, blízké oupadku konečného a sotva sebou vládnoucí — a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrachu. A takového zdaru dosáhl, pokud nám vědomo, bez ukrutnosti a násilí — jen jedna paní měla právo žalovati naň — pouze opatrným užitím okolností příznivých, důrazností své povahy a vůle, i pomocí bratra ušlechtilého. Totě chvála, které dějepis nemnohým panovníkům přičítati může a kteráž ani dalšího líčení nepotřebuje.

Podotkli jsme již, že panování jeho, založivši a ujistivši království dědičné a nerozdílné v Čechách, počalo co do poměru k cizině novou epochu v dějinách našich. Avšak i proměny, které uvnitř v ústrojí státu za něho vznikly, zasluhují neméně pilného uvážení. Mezi nimi sluší především obrátiti pozor ku počínajícímu již nyní oupadku starodávné oustavy hradní čili župní, kterýžto dokonal se později teprv pod císařem Karlem IV. Dvojí byly příčiny, vnější i vnitřní, ježto vedše k němu, činily jej čím dále tím klopotnějším. K oněm počítati sluší zvláště výsady a svobody stavu duchovního již líčené. Staroslovanská ústava netrpěla žádných privilegií, aniž chtěla jakému rozdílu co do práva i soudu nad osobami aneb nad korporacemi a stavy. Když ale privilegie takové mocí uvedeny a hájeny jsou, nemohly nepovstati z toho dříve neb později třenice a půtky, ježto nedaly se ukončiti leda zaniknutím jednoho neb druhého ústavu. Z téže příčiny napomáhalo k oupadku takovému také uvozování osad německých a s nimi německého práva do Čech. Počalo se za Přemysla Otakara I.,^[63] ale za jeho syna Václava I. a za vnuka Přemysla Otakara II. dostoupilo teprv své výše a oučinnosti. Osady ty podobaly se zpočátku zvláštním ostrovům v povodni práva coudního, protože Němci jen pod tou výminkou osazovali se, aby požívati mohli udělených jim svobod a přinešených s sebou zvyklostí právních, nejsouce potahováni k soudům českým. Příkladu v tom směru daného následovali však záhy šlechticové někteří, vyprošujíce u králů sobě i poddaným svým podobných výsad, ačkoli listiny o tom zachované nezasahují až do věku Přemysla Otakara I.^[64] A čím více moci ubývalo takto coudám zevnitř, tím více počaly klesati vnitř co do vážnosti a mravní hodnosti své — jakož o tom později šíře vypravovati budeme.

Ústavové k chování duchovenstva, klášterové a řeholy byli v tomto věku přední buditelé a opatrovatelé osvěty křesťanskoevropejské: proto hodné jest uvoditi v paměť jejich množení a šíření ve vlasti. Kromě těch, ježto jsme již jmenovali dříve, spatřilo se jich za Otakara I. nově založených devatero: v Čechách klášter chotěšovský jeptišek premonstrátek a převorství benediktinské polické od roku 1213; komenda křížovníků řádu německého u sv. Benedikta na Starém Městě pražském a první kazatelé řádu dominikánského u sv. Klimenta v Praze od roku 1226.^[65] V Moravě povstal této doby zvláště slavně klášter cistercienský ve Velehradě, založený od markrabě Vladislava Jindřicha roku 1202, pak panenské kláštery též řeholy v Doubravníku roku 1211 a v Oslavanech (nazývaných Vallis Mariae, Marienthal) roku 1225; konečně premonstrátské dva kláštery, v Zabrdovicích od roku 1211 pro mužské a v Nové Hříši pro panny.

---

1. 82
2. 83
3. 84
4. 85
5. 86
6. 87
7. 88
8. 89
9. 90
10. 91
11. 92
12. 93
13. 94
14. 95
15. 96
16. 97
17. 98
18. 99
19. 100
20. 101
21. 102
22. 103
23. 104
24. 105
25. 106
26. 107
27. 108
28. 109
29. 110
30. 111
31. 112
32. 113
33. 114
34. 115
35. 116
36. 117
37. 118
38. 119
39. 120
40. 121
41. 122
42. 123
43. 124
44. 125
45. 126
46. 127
47. 128
48. 129
49. 130
50. 131
51. 132
52. 133
53. 151
54. 135
55. 136
56. 137
57. 138
58. 139
59. 140
60. 141
61. 142
62. 143
63. 144
64. 145
65. 146