Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Kralování Václava I.

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Kralování Přemysla Otakara I.	Kralování Václava I.	Obraz života státního a národního v Čechách i v Moravě za převahy řádů slovanských

Údaje o textu
Titulek:	Kralování Václava I.
Podtitulek:	(Rok 1230—1253)
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 370–405.
Licence:	PD old 70

Králova povaha i působení co do proměny mravů v Čechách. Šlechta česká i rodinná jména. Vrtkavá politika dvoru královského. Války s bojovným Bedřichem Rakouským. Rozstrk s císařem Fridrichem II. Vpád Mongolů a porážka jejich u Olomouce. Církevní zmatky v Moravě. Půtky o Rakousy po vymření rodu babenberského. Rozbroj mezi králem a předními pány českými; vzpoura králevice Přemysla Otakara i pánů. Nabytí Rakous a války o to s Uhry. Králova smrt a dítky jeho. Nové řeholy a kláštery.

Za třimecítmaletého kralování Václava I. přihodily se v Čechách co do poměrů života národního i státního neméně důležité změny, nežli které silný otec jeho byl způsobil, jenže cestou jinou a v jiném směru. Otakar I. byl nanovo vzdělal Čechy v politickém ohledu, Václav chtěl je přepodobiti mravně; onen utvořil nové poměry právní a nové zákony státu svému, tento vnadil národ svůj k novým mravům, obyčejům a oblibám; když přičiněním prvního Čechy dosáhly samostatnosti politické naproti Němcem, druhý hleděl je připojiti k nim opět svazky lahodnějšími, a tudíž i trvalejšími, sousedění pokojného a potřeb netoliko vzdělanosti, ale i přepychu. Král Václav však v ohledu tomto sotva více činil, nežli že postavil se tak říkaje v čelo pohybu, do kteréhož duch národu českého v dobách oněch přirozenou nutností se dával. Když stát, nemaje za hranicemi ničeho více se obávati, požíval skrze celý věk člověčí pokoje neobyčejného, národ náš duchovně čilý a jemný brzy zabažil se po umách pokoje, po lahodách vzdělanosti, ježto nemohly té doby přicházeti jemu odjinud, leda z Němec, z Itálie a Francie. Z druhé strany zase pokoj tento v Čechách nad jiné země stáleji upevněný byl mocnou vnadou pro lid obecný v západních Němcech, kdežto tehdáž stěhování na východ stalo se bylo touhou téměř všeobecnou.

Ze všeho, co víme o králi Václavu I., jeví se, že byl panovník způsobný a rázný. O povaze a směru ducha jeho svědčí zvláště příznivě okolnost ta, že libovav sobě ve krásoumě, a zvláště v básnictví, rád vídal i ctil básníky na dvoře svém a sám také jal se tuším skládati milostné písně v jazyku německém.^[1] Pod ním turnaje čili sedání a kolby vešly v Čechách teprv ve známost a v oblibu. Dvůr jeho byl nad obyčej předků skvostnější a štědrost jeho právě královská; k obému napomáhal tuším počínající pod ním květ hornictví českého. Založiltě několik klášterů pro nové řeholy a vábil celé zástupy cizinců ze všech zemí, nejvíce ale z Němec, co řeholníky, osadníky a průmyslníky do Čech. Města česká již za něho brala na se tvářnost onačejší a uměl také starati se důkladně o pokoj a bezpečí po silnicích. Nejmilejší však jeho zábavou bývala honba, jížto hově často v lesích křivoklátských, týřovských a angerbašských, déle bloudíval, nežli mu prospěšno a poddaným jeho milo bylo. Na honbě také, ana větev mrštná v lese vrazila mu do oka, přišel o zrak, takže potom u dějepisců obdržel příjmí Václava Jednookého. Osoby, ježto požívavše jeho důvěry, jevívaly hlavní vliv na oumysly jeho, jmenují se: především sestra jeho Anežka, ježto nedostavši se za císaře Fridrichova syna Jindřicha, volila jíti do kláštera,^[2] i umírajíc u vysokém stáří, považována téměř za svatou; potom Ojíř z Fridberka, šlechtic německý a důvěrný králův přítel; pak dva páni čeští, Bohuslav, syn Slavkův, a Budislav, syn Jaroslavův. O manželce jeho Kunhutě, dceři někdy krále Filipa, málo se mluvilo; zdá se, že neoučastnila se v řízení vlády. Ostatně vypravuje se o králi Václavovi I. ještě ta zvláštnost, že nemohl vystáti zvonění, pročež i v každém městě, kamkoli přišel, hned ovšem zvoniti se zapovídalo.

Že i ve smýšlení a ve mravech národu českého za krále Václava I. staly se změny znamenité, dosvědčují netoliko spisovatelé domácí, věku tohoto blízcí, ale i skutkové sami. Jakož Čech vůbec odjakživa všeho celou duší rád se chápal, cokoli kdy dojalo smyslů a citů jeho, hotov bývaje nasaditi sebe, aby uvedl idey své ve skutek, až obliby staré novými vždy nahražovány: tak i této doby vydával se zvláště horlivě na hru rytířského sedání čili kolby neb turnaje, s kterouž králův věrný druh pan Ojíř krajany naše první oznámil.^[3] Nezadlouho mladí šlechtici čeští naučili se honiti a kláti s touže umělostí, spanilostí a rytířskou myslí^[4] jako přední bojovné hry této i galantérie mistrové Francouzi; a vídáno rytíře české choditi po dobrodružství až i do Paříže.^[5] S náruživostí tou spojoval se i přepych ve zbroji a v šatstvu, kterýmž Čechové i Němce samé předčili. Až příliš staráno se jest o skvostné brnění, přílbice, pancíře a štíty; i do kruté bitvy brávali napotom páni čeští oděvy aksamítové, zlatem pošívané a čabraky hedvábné, na nichž viděti bylo erby jejich v perlách jakoby rozseté;^[6] i vedli o to péči, aby druhové jejich nosívali barvy pánů svých. Nemenší náklad vycházel na vybrané oře, na potřeby lovecké a na bohaté kvasy, čím dále tím všednější. Arciže i hlasů na proměny takové žehrajících a proti nim horlících dosti slýchati se dalo. Když tito želeli, že hra se zbraní byla na ujmu válečné opravdivosti, že nádherou v oděvu chudnul nejeden jináče hodný muž a lahody v jídle i pití že uvodily za sebou jen podagru, mohlo se na ně vždy nemnoho dbáti. Důležitější byl stesk na zpozdilost ve vypravování se a v pochodech do boje. Dříve mohlo prý pokaždé ve třech dnech svoláno býti vojsko k bitvě hotové; nyní ale že nutno bylo králi ohlašovati hotovost v zemi plné tři měsíce napřed.^[7]

Ještě připomenouti musíme o zvláštním zjevu ve šlechtě české doby této, zjevu tím památnějším, ano působení jeho náhodou zasahuje přese všecka pozdější století až do dnešního dne. Jest to počátek a původ jmen rodinných, jichžto dědičnost nepovstala v Čechách dříve nežli za krále Václava I. Stávaloť se arci již od časů krále Vladislava I. v listinách českých, že namístě patronymického označování osob užíváno někdy příjmene hradů aneb sídel šlechtických, jimiž kdo vládnul, a mluveno tedy kupříkladu o pánu z Peruce, z Chyš, z Nečtin, ze Svojšína, z Žizenkova atd. Ale pořídku se přiházelo, že by syn byl užíval po otci svém téhož příjmene; nýbrž kupříkladu jakéhosi pana Boleslava syn slul Bořita z Ředhoště, tohoto syn Bořita z Letovic, posledního pak syn Boleslav ze Smečna atd., jakž právě který z nich byl v držení kterého sídla. Teprv od času krále Václava I. naskytují se příklady, že potomkové dědili po svých předcích jména od hradů vzatá i tehdáž, když onino hradové v rozdíle statků jiným dědicům se byli dostali. A poněvadž vpád tatarský roku 1241 dal příčinu k vystavení drahně hradů nových,^[8] a to pevnějších, bezpečnějších i ouhlednějších, nežli byli hradové staří; poněvadž nyní počato je stavěti dle obyčeje Němců téměř veskrze na strmých skalách neb horách, a to, jak se zdá, návodem stavitelů německých; i poněvadž konečně v době této působením dvoru královského nejen způsoby a obyčeje, ale i jazyk německý u české šlechty docházely obliby: není se čemu diviti, že noví tito hradové dostávali od té doby jména téměř naskrze německá,^[9] a stavše se oblíbenými sídly nejen prvních svých zakladatelů, ale i dědiců jejich, že podávali příčinu ku podržení dědičnému rodinného jména německého i tehdáž, když móda, ze kteréž ono původ svůj vzalo, dávno zase v zapomenutí byla upadla. Tak kupříkladu Jaroslav a Havel, synové Markvarta, kastelána děčínského, nazvali hrad od nich okolo roku 1241 vystavený Löwenberg (nyní Lemberk), protože lva nosili ve štítu svém; Vok, syn a vnuk dvou Vítků z Prčic, jichžto erb byla růže,^[10] postaviv mezi rokem 1241 a 1246 hrad Rosenberg nad Vltavou, stal se prvním předkem slavného později v dějinách českých rodu pánů z Rosenberka; Zdislav, syn pana Diviše z Divišova, královského maršálka roku 1224, vystavil roku 1242 hrad Šternberk v Kouřimsku, jehožto jméno stalo se dědičným u rodu v Čechách i v Moravě až podnes kvetoucího; Boreš, syn Bohuslavův, vnuk Slavkův z Oseka, počal se jmenovati příjmím z Riesenburka, protože hrad Osek, v těchto létech nově stavený, tak od něho po německu přezván byl; Smil, syn Jindřicha z Žitavy, purkrabě budišinského, z příčiny podobné od roku 1246 vzal na se příjmí z Lichtenburka, kdežto jiní jeho bratří a strejcové podrželi jména slovanská z Ronova, z Lipé, z Přibyslavi atd. Z též příležitosti vzala původ svůj také jména pánů ze Švamberka, Riesenberka, Valdeka, Vartenberka, Valdštejna, Falkenštejna atd. v listinách o něco později se vyskytující, ana slovanskost rodů těchto dá se co nejpřísněji dokazovati.^[11]

Politické dějiny za krále Václava I., jeho smlouvy a války s mocnostmi okolními, ba i poměry mezi ním a bratrem jeho Přemyslem, markrabí moravským, jsou velice temny za příčinou chudosti zpráv, ježto nám o nich zachovány jsou. To alespoň jest jisté, že nejdůležitější obraty v politice české doby této pocházely především z poměru a postavení brzy laskavého, brzy nepřátelského mezi dvory císařským a papežským. Půtky Štaufovce Fridricha II. s Řehořem IX. a Innocenciem IV. potahovaly tehdáž celou Evropu do víru svého. Václavova choť Kunhuta byla sama také Štaufovna, císařova sestřenice; Fridrich uznávaje právo její k dědictví ve Švábech, hleděl udržeti krále po své straně všelikými skutky přátelskými. Naproti tomu Anežka, sestra Václavova, jejíž slovo u něho vždy mnoho platívalo, stranila římskému dvoru velmi horlivě, i nenáviděla císaře, jenž byl spolupůvodem velikého pohanění jejího roku 1225. Z dvojitého poměru tohoto dává se tím snáze pochopiti Václavova vrtkavost, an ve dvaceti létech několikráte s císařem Fridrichem II. se spřízniv, pokaždé od něho zase odstupoval.

Pokud matka králova Konstancie, znalá ve věcech státních, byla naživě, také spojení s Uhry působilo mocí nemalou v politice dvoru českého. Aby pomstil uraženou čest jak českého, tak i uherského královského rodu, počal král Václav první svou válku proti Rakousům. Bedřich Bojovný, poslední vévoda z domu babenberského, zapudiv manželku svou Sofii, sestru mladé královny uherské, dal tím příčinu k válce s Uhry i s Čechy. Ještě za živobytí krále Otakara I., roku 1230, vypraven proto Václav s vojskem do Rakous, aby je poplenil.^[12] Léta následujícího (1231) válečná taková jízda opakována ještě ukrutněji a popleněna celá krajina od Kremže až po hranice uherské; čemuž vévoda Bedřich, maje příliš mnoho činiti se vzpourou vlastních poddaných, ani odporu klásti nemohl.

Takový byl počátek dlouhých nesnází mezi králem Václavem a Bedřichem Rakouským; takto poprvé zahořela válka, ježto smlouvami často bývavši hašena, vždy opět rozněcovala se, až vévoda vždy bojovný a často i vítězný za svou válčivost utrpěl konečně životem. Aby škody od Čechů jemu činěné vrchovatě nahradil, dělal roku 1232 veliké k boji přípravy, dodávaje sobě síly novými smlouvami a spolky, ze kterýchž arci mohly na nepřítele jeho jíti ne-li strach, aspoň péče a žalost. Po zapuzení zajisté Sofie, zasnoubiv sobě dceru Oty, vévody meránského, stal se byl svakem Václavovu bratru Přemyslovi, moravskému markrabí, ježto také měl dceru onoho vévody za manželku. Oba tedy svakové vstoupili proti králi českému ve spolek a v jednotu brannou, ku kteréž přidali se potom také vévoda meránský, hrabě tyrolský, aquilejský patriarcha, biskup bamberský a jiných více knížat německých.^[13] Tím zjednána Bedřichovi možnost, na počátku měsíce července léta následujícího (1233) vyjíti do pole proti Čechům v čele 40 tisíc bojovníků. I podařilo se mu také hned zpočátku dobytí hradu Bítova (ve Znojemsku), ježto vůbec považován byl za nedobytný; okopav se zajisté a náspů nadělav okolo něho, tak dlouho ze strojů doň loučeti kázal, až se posádka vzdala. Potom teprv král Václav s mocí neméně velikou blížil se proti němu. Jen hustý les dělil ještě vojska od sebe, král pak ostýchal se doraziti, nedůvěřiv se prý bojovníkum svým, ježto měli v táboru bratrovu drahně přátel i příbuzných. V takové době podařilo se oddanému králi pánu moravskému Bočkovi, synu Heraltovu,^[14] získati čest boje chytrým ouskokem. Na úsvitě toho dne, kdežto mělo přijíti k bitvě, dal v lesích z obou stran vojska nepřátelského udeřiti ve mnohé bubny a činiti naoko všeliké pochody. Poněvadž vévoda Bedřich, chvíli předtím náhle se rozstonav, nechal své zástupy bez vrchního velení, šiky jeho varujíce se domnělého outoku, octly se v nepořádku, a přenáhlené couvání jedněch potáhlo outěk druhých za sebou. Čechové pozdě a nadarmo jali se stíhati uprchlých, ježto rozběhli se na vše strany.

Není známo, jaké příčiny roznítily nesvornost bratří královských Václava i Přemysla až k veřejnému boji. Králi ale zdálo se, že nesluší nechati bez trestu zrádné a nepřírodné počínání bratrovo. Měv po své straně štěstí válečné, nemusel se obávati, že by obojetníci v jeho vojště odpadli od něho. Táhnul tedy dále do Moravy, a dobyv města Brna, dle barbarského té doby zvyku poplenil velikou částku země,^[15] až když bratr přišel zkroušeně prosit o odpuštění, pokoj tuším prostředkováním matčiným opraven jest.

Nelze pochybovati, že i s vévodou rakouským té doby pokoj pod výminkami nám ovšem neznámými uzavřen byl, protože léta následujícího 1234 král Václav i s bratrem svým Přemyslem přítomni byli ve Štadlově v Rakousích na slavné a skvostné oné svatbě, kdežto dne 30. dubna vévoda Bedřich vdával sestru svou Konstancii za míšenského markrabě Jindřicha Jasného. Ale brzy potom hádky a půtky, původu i obsahu nám neznámého, počaly opět. Víme o nich jen tolik, že když císař Fridrich v máji roku 1235 po šestnácti létech opět jednou vrátil se z Itálie do Němec a v Rakousích, skrze něž jel, nesnáze ony sám osobně urovnati se snažil, král Václav ochoten byl přistoupiti k výminkám úmluvy, nikoli ale vévoda Bedřich, ježto po smrti krále Ondřeje tehdáž již i koruny uherské na své hlavě se domýšlel, ana mu podávána od několika pánů Bélovi IV. odporných. Proto nastala v měsíci červenci 1235 opět válka krvavá i záhubná. Čechové, podporováni jsouce od Uhrů, vpadli znova do Rakous a hnali nepřátely tak prudce před sebou, že jich drahně zahynulo také ve vlnách Dunaje rozvodněného.^[16]

Bylyť to potřeby a záležitosti netoliko státní, ale i rodinné, co povolaly tenkráte císaře do Němec. Syn jeho Jindřich, ježto v jeho nepřítomnosti spravoval říši co římský král, byl konečně zřejmě postavil se ve vzpouru a v odboj proti otci svému a několikero knížat německých pomáhali mu té nešlechetnosti, zvláště pak vévoda rakouský, svak jeho. Fridrich II. přišed, za prosbami a přímluvami mnohonásobnými přijal syna opět na milost; když ale tento brzy zase obnovil vzpouru svou, dal jej zatknouti a odvézti do Apulie i s manželkou jeho Markétou Rakouskou a dvěma dětmi. Potom slavil císař ve Wurmusu dne 20. července třetí svou svatbu s anglickou kněžnou Isabelou; nezdá se však, že by mezi knížaty tam přítomnými byl mohl býti také král Václav, an právě tehdáž činiti měl s válkou rakouskou.^[17] Teprv na sněm říšský do Augsburku přišed (1. listopadu), dal se ukojiti 10 000 hřivnami stříbra za práva dědická, ježto měla manželka jeho Kunhuta ve Švábech.^[18]

Jarobujná mysl Bedřicha Bojovného, nebyvši rozvahou dosti na uzdě držána, uvodila v těchto létech mnohé pohromy na zemi rakouskou. Pán ten netoliko dráždil a urážel sousedy své, ale i poddané obtěžoval neobyčejnými daněmi a břemeny, nemaje proti císaři také uraženému leda samé vzdory. Ba i vlastní jeho mátě Theodora, nesmějíc zůstati v Rakousích pro pobouření tam lidu, utekla se v ochranu krále Václava do Čech. Rakušáci nadmíru rozjitření prosili u císaře o jiného panovníka. Fridrich II. poháněv vévody několikráte k soudu knížat říšských na sněmu, když viděl jej neposlušna, vydal naň klatbu, jejížto dovedení k místu vznesl na krále českého, na vévodu bavorského, markrabi braniborského a na několikero biskupů, sám opět do Itálie se ubírav proti jednotě měst lombardských. Tudíž rozbíhaly se v létě roku 1236 vedle jiných také vojska česká po Rakousích opět, a i země štyrská dobyta jest od spojenců pro císaře. Vévoda Bedřich a ti, kteří mu věrni zůstali, zavřeli se do několika pevností, z nichžto hájili se udatně, když král Václav odevzdal Vídeň i jiná dobytá města purkrabí normberskému, aby je chránil do císařova návratu.^[19]

Moc Fridricha II., a tudíž domu Štaufovců vůbec, dostoupila roku 1237 vrcholu svého. V celé říši německé nebylo kromě vévody rakouského, na několik tvrzí obmezeného, nikoho více, kdo by mu byl odpíral poslušenství: v Itálii Lombardové byli pokořeni, obojí Sicílie připojena řádně k veliké říši římské, a ani papež sám nečinil tenkráte odporu aspoň zjevného. Ačkoli císař nedával v pochybu právo říšských volitelů, byl však ujištěn, že koruna císařská nevymkne se více z rodu jeho, a v té naději prohlásil netoliko své vlastní země dědičné, ale i krajiny na vévodě rakouském dobyté za přímé dědictví svaté říše římské. Ve Vídni, kteréž město za čtvrtletého svého tam pobytu (od ledna k dubnu 1237) povýšil na hodnost města říšského, dal vyvoliti na římské království druhého svého syna, sotva desítiletého Kunrata, od voličů říšských tam přítomných, mezi nimiž byl i Václav, král český.

Avšak právě této chvíle nastal v politice českého dvoru obrat, jenž veliké měl následky, jehož ale první příčina i způsob pro chudost došlých nás z doby této zpráv nedají se s jistotou udati. Dva staří kronikáři čeští naskytují arci jakési povídky, těžko však jest uhodnouti, kolik asi v ní pravdy.^[20] Vypravují totiž, že císař Fridrich žádal na králi českém, aby mu vrátil jakési hrady a města,^[21] čemuž ale Václav že odepřel. Když pak o to povstala mezi nimi sváda a král chystal se odejíti z císařova paláce, opat fuldský opovážil se prý řečí hrdých a potupných k němu, začež od věrného jeho druha Ojíře, z turnajů českých známého, potrestán jest rázným políčkem a slovy, „aby se učil míti krále ve cti“. Rozhněvaný tím císař že chtěl dáti zatknouti krále a družinu jeho: ale oni překvapivše prý jej utkáním srdnatým osobně, že donutili propustiti je beze vší škody do vlasti jejich.

O tom aspoň nelze pochybovati, že král Václav již v prvních měsících roku 1237 obrátil se ku papeži Řehořovi, osvědčuje slovy povšechnými svou ochotnost posloužiti jemu vší svou mocí. Příležitost dána mu sestrou jeho Anežkou, ježto uvedši od roku 1233 nové řeholy minoritů a klarisinek do Prahy, sama také klarisinkou se byla učinila. Ona, co sestřenice svaté Alžběty, jejíž pověst a zázraky hýbaly tehdáž veškerým křesťanstvem, častými dopisy navštěvovala papeže,^[22] kterýž Alžbětu byl za světici vyhlásil a řeholy ony takořka sám založil, a protož také dával zvláštní k Anežce šetrnost najevo.^[23] Václav poděkovav papeži za přízeň sestře potud prokazovanou, poroučel jemu nové její prosby, týkající se těchže řehol. „Vyslyšíce je, Nejsvětější otče!“ tak doložil, „podrobíte mne službě své v každém ohledu; vpravdě zajisté miluji sestru svou zároveň choti a dítkám i všemu, co k životu dobrého, ba i nad kohokoli mezi lidmi smrtelnými.“^[24]

Neméně jisté jest, že papež brzy potom požádal krále, aby ujal se rakouského vévody Bedřicha, do krajných nesnází uvedeného, pomoha jemu k dobytí opět ztracených zemí a tudíž i k důkladnějšímu proti císaři odboji.^[25] Václav neodpíral žádosti takové, ale dříve nežli mohl obrátili brannou moc svou za hranice, zašla ho ještě pilnější potřeba ve vlastní jeho říši.

Přemysl, markrabě moravský, sídlivší v Olomouci, povstal roku 1237 podruhé proti králi a bratru svému. Příčina toho se nikde neudává. Není pochyby, že vzpoura jeho spojena byla s usazením v Moravě korutanského knížete Oldřicha: zdali ale co příčina, neboli co následek, to rozhodnouti nelze. Král Václav zajisté tohoto léta odevzdal synovi nejstarší své za Bernarta Korutanského vdané sestry Jitky zemi břeclavskou čili Břecislavsko, bývalé věno své matky, aby jím vládnul, matce tuším Brněnsko vykázav za náhradu. I přitáhl s velikým vojskem do Moravy, chtěje důkladně potrestati vzpoury bratrovy. Přemysl utekl však před ním do Uher, osadiv místa hrazená v zemi své lidem brannými, ježto udatným sebe bráněním mnohé činili vojsku královskému nesnáze. Muselo se přistupovati ku pravidelnému jich dobývaní, a jen nastavením nových bašt a náspů okolo nich bylo možné zmocniti se jich. Vše to nemohlo se díti bez mnohonásobných a velikých zádav lidu obecného po krajích. Král Béla IV. Uherský musil se vložiti za prostředek, aby smířil bratry opět. K jeho přímluvě obdržel Přemysl opět Olomucko a Opavsko k výživě své, s čímž pak i spokojil se napotom až do své smrti († 16. Oct. 1239).^[26]

Ještě pokud král zápasil v Moravě s bratrem, přišel tam k němu vévoda Bedřich Bojovný osobně. V Luhu, probošství kláštera třebíckého nedaleko Brna, vstoupili oba panovníci dle žádosti papežovy v jednotu přátelskou i válečnou, úmluvy své přísahami stvrzujíce. Spojení jejich čelilo především proti císaři, kteréhož papež opět klatbou stíhati se chystal; král Václav sliboval pomočen býti vévodovi vší svou mocí k dobytí opět zemí jeho, začež vévoda zavázal se postoupiti králi celé té částky Rakous, která leží od Dunaje k severu; konečně zasnouben králův syn Vladislav s Kedrutou, vévodovou synovkyní.^[27] Následkem této smlouvy a pomocí vojska českého zdobýval vévoda Bedřich během léta 1238 téměř celé Rakousy a Štýrsko zase, sehnav z pole císařova náměstka hraběte z Eberštejna. Jen město Vídeň a několikero hradů podnikly dlouhé obležení, nežli se poddaly.

Mezitím nevole mezi císařem a papežem rostly, půtky počaté jitřily a zaplétaly se čím dále tím více. Přičiněním Řehoře IX. získány jsou proti císaři vkrátce i vévoda Ota Bavorský, Jindřich, lankrabě durynský, a markrabata Jindřich Mišenský i Ota a Jan Braniborští; a ti všichni volili krále Václava za náčelníka jednoty své.^[28] Když potom papež dne 20. března 1239 vynesl klatbu na císaře, napomínaje knížata, by přikročili k volení nového krále římského, rána ta stala se již nezhojitelnou, jakkoli Fridrich se snažil odvrátiti ještě bouři hrozící. Zpočátku sice neopatrná prudkost papežova legáta v Němcích Albrechta Čecha, předtím arcijáhna pasovského,^[29] způsobila více škody nežli užitku, byvši příčinou, že nejeden arcibiskup i biskup německý, cítě se jím uražena, přilnul tím horlivěji k císaři: pomalu ale moc duchovní, jsouc lépe ustrojena, obdržela přece vrch nad světskou i v této záležitosti.

Chtěje vyvésti se z nářků ve klatební bule naň vedených a smířiti knížata odpadlá, rozepsal císař Fridrich sněm říšský do Chebu ke dni 1. června 1239,^[30] i poslal tam krále Kunrata, syna svého, s arcibiskupem mohuckým, an sám pokračoval v boji proti městům lombardským. Císařův syn přitáhl do Chebu s družinou tisíci oděnců; král Václav a vévoda bavorský šli jemu vstříc až do Lokte v průvodu čtyř tisíců branných. Po příjezdu jiných více knížat počalo se vyjednávati mezi oběma městy velmi živě: lankrabě durynský a markrabě mišenský přidali se opět ke straně císařově, načež král Václav i Ota Bavorský, nemohše zdržeti jich, pustili od dalšího jednání, a vypověděvše příměří, odešli co nepřátelé s pohrůžkami. Avšak i vévoda rakouský odpadl od nich také, an císař pojišťoval jemu za to všecky jeho země, takže by neměl více postoupiti k Čechám severní částky Rakous.

Řehoř IX. podával koruny království římského bratrovi franského krále Ruprechtu, hraběti z Artois, kterýž ale jí přijmouti nechtěl. Potom nabízel knížat spolčených, aby volili sobě Abele, vévodu šlesvického, za krále: avšak i toho vystříhal starý král dánský Valdemar, otec jeho, aby nechytal se cti tak nebezpečné. Když pak knížata po mnohém neprospěšném jednání sešli se konečně v Budišíně roku 1240, majíce přikročili k volení ohlášenému, počal i Václav býti na rozpacích; poslové císařovi docházeli k němu tajně, on pak nebyl odporen podávaní jejich. Otovi Bavorskému a několika pánům českým sotva se podařilo překaziti, aby ne hned cele smířil se s císařem, což přece nedlouho potom stalo se skutečně.^[31]

Není známo, z jakých příčin tyto proměny u krále Václava staly se. Snad že již tehdáž měl nějaké předvědy o valící se od východu děsné pohromě, kterážto knížatům křesťanským, vadivším se hůře a hůře, hrozila, že je umíří všecky v tichu hrobovém. A věru neznáme v dějinstvu světa vůbec doby, kdežto by Evropě celé bylo potřebí bývalo, nechajíc domácích svárů a půtek, sestoupiti se v jednotu a sebrati i napnouti jednomyslně všecky síly své — nežli nyní, když Asie ouprkem nenadálým vychrlila do ní ohromné lidstva spousty, mající u všeobecné povodni potopiti vešken raný květ, všecky zdárné zárodky vzdělanosti křesťanské, základy státu i církve, mravů a náboženství, národnosti a osvěty.

V dalekých Asie končinách, na severu říše čínské a na jihovýchodu jezera Bajkala, u kočujících Tatarů a Mongolů,^[32] národu potud málo známého, ale dnešním Kalmykům srodného i ve všem podobného, počala byla roku 1202 děsným Temučinem, příjmím Džingischánem, a syny jeho, řečenými Džuči, Cagataj, Ügetaj a Tuluj,^[33] tvořiti se nová světovláda tak náhle a s tak neslýchaným zdarem, že dříve, nežli uplynul věk člověčí, již větší částka krajin a říší tehdáž na oboru světa známých byly v poslušenství jejím. Cokoli žilo národů, počna od moře japanského na nejzazším východu až po moře Černé, ba po Siné moře na západu, všickni, nevyjímaje ani těch nejmohutnějších a nejslavnějších, podlehli bouři této, ana klopotem neodolatelným z krajin do krajin se valíc, rozdrcovala vše, co bylo silného, aniž ušetřovala slabých. Nebeské Číňanů říše neochránila věkostálá zeď její, stalať se první kořistí nových podmanitelů; veliký Chovaresmův stát, prostíravší se široko daleko mezi Čínou, Indií a mořem Kaspickým, vyvrácen jediným pochodem válečným a města jeho, sídla osvěty znamenitě pokročilé, octla se v sutinách; a již 16. června 1224 krváceli na půdě evropejské první křesťanští knížata v dešti střel tatarských. Vojska mongolská, zrutná i divoká jako hory a pouště, ze kterýchž se vyřinula, byla přece lépe učlánkována i cvičenější a pohyblivější nežli kterákoli vojska onoho věku.^[34] Do dálky, kam vojín křesťanský nestihnul leda za tři dni, Mongolec na chudém, ale křepkém a otrlém oři svém zaletěl třeba přes noc, i nabýval tudíž panství nejvíce překvapem: avšak o síle a postavení nepřátel svých vždy dobře zpraven byv, uměl chagan i půl milionu, ba i sedmkrát sto tisíc bojovníků vésti do bitvy, kdykoli za potřebné uznal, potlačiti převahou počtu nepřátely četně shromážděné. Ostatně střelba mongolská nebývala nikdy na chybu a pronikala tak hluboko, že štít obyčejný málokdy jí odolal.^[35] Avšak ani ochotná poroba i oddanost neuchránila před neznabohy těmito, ježto beze cti a víry lichotívali se k obětem svým co nejlaskavěji, sliby nejpěknějšími je ukojujíce, a potom celé hromady odzbrojených nelítostně, ba s posměchy zabíjejíce.

Srdnatý mnich řeholy minoritské Jan Plan-Karpin, jenž roku 1245 vypravil se v poselství od papeže až do samých vysočin střední Asie, sepsal o nebezpečném cestování svém dílo zajímavé, v němž i zprávy podal o mravích a obyčejích národu mongolského, o zřízení jejich vlády a zásadách, na kterýchž veškeren veřejný život jejich spočíval. Džingischán, dí, byl netoliko veliký bojovník, ale i zákonodárce a ústavy jeho chovají se u Tatarů podnes neporušené. Veliký chán má dle nich moc neobmezenou nad životy a jměním všech svých poddaných; jest synem božím a pánem všehomíra; slova úst jeho jsou mečové vše prorážející. Nedědí moci své, nýbrž bývá volen od vojevod, takže pokusí-li se kdy sám o trůn, musí zabit býti bez milosrdenství. Hlavní povinnost jeho jest podmaniti sobě celý svět, aniž pokoj míti leda s poddanými. U Tatarů nikdo nemůže říci „toto jest mé“, poněvadž chánovi náleží všecko, cokoli kdo má, i život jednoho každého; aniž kdo v čem odmlouvati aneb výminky klásti smí poslušenství svému. A jakož moc chánova nad vojvodami neobmezena jest, tak i vojvodové mohou nakládati se všemi lidmi svými naprosto dle libosti. Vojska jejich rozčlánkována jsou na tmy, z nichž každá počítá deset tisíců bojovníků, každá tisícina rozpadá se na deset setnin, každá setnina na deset desátků. Panuje pak v nich tak přísná kázeň a poruka, že dopustí-li se v desátku někdo čeho neslušného, celý desátek za to bez milosti na hrdle trestán bývá, kupříkladu dá-li se kdo na outěk ze strachu, nedorazí-li zároveň jiným při outoku srdnatě aneb nechá-li tovaryše svého padnouti v zajetí atd. Lidi však, zvláště cizí, zabíjeti, násilí jim činiti, je klamati a jmění jim bráti nejen nepokládáno za nectné, ale sloužilo i ku pochvale. A jakkoli v celém národu mongolském nebylo ani jednoho svobodného člověka, nicméně i ten nejsprostší chlap mezi nimi měl se ještě za lepšího a osoboval sobě přednost před šlechtici, ano i před knížaty jinorodými. Z líčení takového netěžko pochopiti, kterak a proč mongolská světovláda i rychle povstati i nedlouho trvati mohla.^[36]

Po Džingischánově smrti roku 1227 povýšen na stolici nejvyššího chána neb chagana syn jeho Ügetaj neboli Oktaj, narozený roku 1187. Ten roku 1237 obrátil své síly opět proti západu. Národ turecký, Kumáni čili Plavci (Polovci), rozutíkali se před ním, nejvíce do Uher, kdež od krále Bély IV. ochotně přijati jsou. Rusové tehdáž všude nesvorní a věčnými knížat svých mezi sebou válkami vysílení, nemohli také odolati dlouho, jakkoli statečný byl odpor jejich.^[37] První padla v moc tatarskou Rjazaň (1237), potom Moskva, Suzdal a Vladimiř (1238), pak Perejaslavl a Černigov (1239), a konečně po dlouhém obležení dne 6. prosince 1240 staroslavný Kyjev, město tehdáž nejlidnější na severu Evropy, kteréž ale pochováno v sutinách se vší slávou svou. A tu teprv křesťany na západě bydlící pojal strach, který množil se náramně, když se rozneslo, že dne 13. února 1241 i Sudoměř a brzy nato i Krakov popelem lehnouti musely. Nejstarší Džingischánův vnuk Batu, vrchní velitel výpravy ku podmanění Franků (tj. Evropanů vůbec) vyslané, muž nad jiné Mongoly sice vzdělaný, rozumný a dobromyslný, ale z povinnosti nadmíru přísný, ba ukrutný, rozdělil vojsko své, v němž až přes půl milionu branných lidí se počítalo,^[38] ve tři veliké proudy: jeden obrácen přes Polsko do severných Němec, druhý měl vraziti upřímo do Čech a s třetím, ze všech nejsilnějším, obrátil se Batu sám proti Uhrům.^[39] Brzy ale zdá se, že dva první proudové, poplenivše krajiny Siraz, Lučice a Kujavy v Polště a porazivše u města Opolí knížata Boleslava Opolského i Vladislava Sudomirského, splynuli zase dohromady (1. dubna) a hnuli se pak společně do Slez k západu. Hlavní vůdce oddílného vojska tohoto jmenuje se Peta, Cagatajův tuším syn nejmladší.^[40]

Bolestné jest a k víře téměř nepodobné viděti, kterak proti návalu, kterémuž rovného svět od Attilových časů neviděl, nepřipravovalo se v západní Evropě nic, co by naději k odolání bylo dávati mohlo. Obě hlavy křesťanstva, císař i papež, strojili outoky proti sobě vespolek v Itálii, aniž se mnoho starali o to, co za Alpami se dálo; jen kříž prohlášen a kázán jest poručením papežovým na několika místech. Vrchní správa zemí německých svěřena byla Kunratovi, synu císařovu, pacholíku třináctiletému; a mezi knížaty německými nejevilo se o nic více svornosti a spojení nežli mezi ruskými a polskými, kteřížto davše se porážeti jedni po druhých, upadali všichni v porobu. Uherský král Béla IV. zasloužil zvláště poroky, kterýmiž již zaživa stíhán byl, že nedbal opatřiti země své včas, jakkoli mnohé výstrahy ho byly docházely. Palatin uherský, vyslaný na hranice, aby ostříhal soutěsky v horách karpatských, poražen jest dne 12. března, a již o tři dni později, 15. března, zjevili se první jezdci tatarští až u samé Pešti; 17. března dobyto jest město Vacov a povražděni obyvatelé jeho všickni. Pak arci, když vojsko uherské od krále a bratra jeho Kolomana svolané shluklo se a vytáhlo proti zhoubcům, počali Tataři couvati zase, a udatnost, kterou v hojných potržkách utkáni byli, způsobila takový ostrach mezi nimi, že Batu sotva je zdržel, aby nedali se na outěk všickni.^[41] Na rovinách u řeky Šajó (Slaná) strhla se na počátku měsíce dubna konečně bitva rozhodná, kteroužto Uhři jen svou nesvorností a nekázní ztratili; Batu pak dokázal brzy, že netoliko vítěziti, ale i vítězství užívati uměl, ano mu ku podmanění celých Uher potom ani nového boje více potřebí nebylo.

Český král Václav byl tuším jediný panovník na západě, který záhy poznav velikost nebezpečí, napnul také záhy všecky síly své a národu svého proti němu; činnost jeho v dobách těchto byla skutečně vzorná i vší chvály hodna. Nepřestávaltě posly a psaními na vše strany rozesílanými buditi a volati sousedy blízké i daleké ku pomoci a k obraně společné;^[42] v horách pohraničných dal nadělati drahně zásek a osadil je lidmi brannými; uvnitř zemí svých kázal na rychlost opravovati hradby všech měst i hradů a klášterů, a to s takovou pilností a přísností, že i kněží, mnichové a žáci vůbec museli propůjčovati se ku prácem potřebným;^[43] do pevností těch, ježto měly sloužiti obyvatelstvu za outočiště, sváženy z okolí jak potravy a zbraně, tak i poklady a vzácnosti všeliké; a když skrze kněží hlásán v zemi kříž k obraně víry křesťanské, Václav sám ozdobil se jím mezi prvními a horlením i příkladem svým způsobil to, že již dne 7. dubna mohl v čele 40 000 svých vlastních a 6000 z Němec jemu ku pomoci přibylých bojovníků^[44] dáti se v pochod z Prahy k Žitavě a do Slezska Dolního, kamž tehdáž již vojsko mongolské hlavním proudem bylo se obrátilo.

Mezitím ale strhla se na takřečeném Dobrém poli u Lehnice dne 9. dubna bitva pro křesťany velmi žalostná. Kníže vratislavský Jindřich II., příjmím Pobožný, ježto měl krále Václavovu sestru Annu za manželku a po otci svém Jindřichovi I., příjmím Bradě, vládnul netoliko větší částkou Slezska, ale i Velikým Polskem, postavil se polem proti Mongolům a dal se s nimi do boje, Čechů jemu ku pomoci pospíchajících ani nesčekav; v jeho však vojště bojoval také kníže český Boleslav, poslední Děpoltic, o kterém paměť se zachovala. Ale jakkoli udatně počínali sobě v bitvě té Poláci a Slezáci, přemnožstvím však nepřátel potlačeni jsou tak, že netoliko knížata Jindřich i Boleslav, ale i deset tisíc bojovníků tu zahynulo, a jen málo prý se počítalo těch, kteří s knížetem Měčislavem Opolským z bojiště do města Lehnice se uchrániti mohli.^[45]

O tom, co po bitvě na Dobrém poli následovalo, poučuje nás král Václav sám, psav knížatům německým tato slova: „Když Tataři byli v Polště, my s vojskem svým tak jsme již blízci byli vévody Jindřicha, že ten den po jeho pádu mohli jsme doraziti k němu: on ale bohužel nás ani o radu ani o pomoc nepožádav, dal se s nimi do boje, v němž to žalostivě zahynul. My pak to zvěděvše, táhli jsme před se do krajin polských válečně, chtějíce nazejtří s boží pomocí hodnou nad nimi učiniti pomstu: ale oni, poznavše oumysl náš, dali se na outěk, a přes řeky valné i prudké ženouce se bez překážky, urazili v jednom dni od rána do večera jedenácte mil.“^[46] Viděti tedy, že po vítězství těžkém a krvavém Tataři, sílami zemdlenými netroufajíce sobě čeliti hned zase vojsku čerstvému, pomstychtivému a ještě silnějšímu, nežli bylo předešlé, museli v outěku hledati spásy, a pustíce naději do severu, obrátili se k jihu, kdežto v čas potřeby měli outočiště u vítězného Batu. Byloť to nemalé štěstí pro Evropu, že tudíž odvráceni jsou od rozlehlých rovin severoněmeckých, na kterýchž jízda jejich zázračně hbitá byla by se stala neodolatelnou. Však uzřevše oni, že těžké vojsko české neumělo stíhati jich, zastavili se nejprv u Otmuchova, kdežto pleníce okolí celé dvě neděle, pokoušeli se nadarmo prodrati se nahoru do Kladska i proklestiti sobě cestu skrze Krkonoše; potom pak bravše se k Ratiboru dále, zabavili se asi týden v někdejším „Holešicku“, to jest nynějším knížectví krnovském i opavském, až se jim podařilo, na počátku měsíce máje, nalézti u Opavy otvor, kterýmž do dnešní Moravy vniknouti mohli.^[47]

O pobytí Tatarů v Moravě zachovalo se nám více pověstí nežli historického podání; básníci záhy zmocnili se neobyčejného zjevu tohoto a obraznost lidu našeho kochala se tím hojněji rozjímáním a obživováním jeho, protože děj nápodobný, ježto se přihodil o dvanácte let později, splynul s ním v paměti potomstva v děj jeden a tentýž.^[48] S důkladem však historickým dá se svědčiti, že Mongolové rozvodnili se po větší částce země moravské, ježto netoliko města Opava, Bruntál, Benešov, Přerov, Litovel, Jevíčko a jiné, ale i kláštery Hradiště u Olomouce, Zábrdovice, Rajhrad, ba i Tišnov a Doubravník od nich dobyty, pobořeny a v popel obráceny jsou,^[49] a že ačkoli neusadili se nikde na delší čas, aniž jakýkoli způsob panování v zemi ustrojili mohli, nicméně národ náramně jimi utrpěl. Zahynuli zajisté, kdokoli nemohli ukrýti se před nimi v horách, lesích a skalách nepřístupných, aneb v jeskyních a doupatech utajených. Není sice pochyby, že králova péče vztahovala se byla k obraně Moravy neméně nežli jiných zemí jeho a že netoliko města dobře upevněná, jaková byla Olomouc, Brno, Uničov a jiná více,^[50] též i hradové již tehdáž po zemi hojně rozsetí ubránili se outoku mongolského; takéť jisté jest, že národ nedal se vražditi bez odporu, ale že na všelikých místech zemané branní shlukše se dohromady, v očekávání brzké pomoci od krále dávali se do krutého zápasu, jakovéhož příklad, o boji na hoře Hostajnově, od básníka téměř souvěkého ušlechtile nám líčen jest: avšak osvobození nebylo se nadíti dříve, nežli král s hlavním vojskem svým přispěl do Moravy. On pak rozpustiv, jakož byl obyčej věku onoho, již ve Slezsku veliký počet svých bojovníků, a zvláště hostů, a jiných potřebovav drahně ve Kladsku, musel k nové výpravě sbírati vojsko nové i volati opět okolní knížata ku pomoci, ze kterýchž ale, pokud nám vědomo, jen jediný Bedřich, kníže rakouský, propůjčil se i lidem i osobou svou. Toto nové spojení se vojsk v Moravě a setkání se s Tatary v bitvě rozhodné i poslední popisuje se od básníka již dotčeného barvami, na způsob básnický sice upravenými, ale nikoli ovšem nepravými:

„Minu búřa. Voje v řady hrnú:
ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin země
k Olomúcu chorúhvi jich vějú;
těžcí meči po bocech jim visá,
plní túli na plecech jim řehcú,
jasní helmi jim na bujných hlavách,
i pod nimi ručí koni skáčú.
Vzezvučaly hlasy rohóv lesních,
udeřily zvuky bubnóv břeskných.

Nalit srážajevě straně obě:
podvihaje sě mhla ote pracha,
i by pótka krutá posledněje.
Vznide chřest i drnket ostrých mečev,
vznide siket kalených střel strašný,
lom oščepóv, rachet kopí bystrých.
I by klánie, i by porúbánie,
i by lkánie, i by radovánie!
Krev sě valé jak bystřiny dščevy,
mrch tu ležeše jak v lese dřievie:
sěmu hlava na dvé rozčepena,
sěmu srubeně stě ruce obě,
sěn sě kotie s oře přes druhého,
i sěn zeřivý své vrahy mlátí
jak po skalách lutá búřa dřeva,
sěmu v srdce po jilce meč vtasí,
i sěmu Tatařín ucho střieže.

Uh! by ryk, stenánie žalostivo!
Křesťěné počechu utiekati,
Tateré je lutým davem hnáti.

Ajta! Jaroslav jak orel letě:
tvrdú ocel na mohúcech prsech,
pod ocelí chrabrost, udatenstvie,
pod helmiciu velebyster věhlas;
jarota mu z žhavú zraků pláše.
Rozkacen hna, jako lev drážlivý,
když mu teplú krev sě udá zřieti,
kehdy nastřelen za lovcem žene:
tako vzluti sě, vz Tatary trči;
Češie za niem, jako krupobitie.

Vrazi kruto na Kublajevica,
i by pótka ovsěm velelutá:
srazista sě oba oščepoma,
zlomista je oba velím praskem.
Jaroslav, ves ve krvi s ořem sbrocen,
mečem Kublajevica zachváti,
ot ramene šúrem kyčlu protče;
takož spade bezduch mezi mrchy,
zarachoce nad niem túlec s lukem.

Uleče sě ves lud Tatar lutých,
otmetáše dřevce séhodlúhe,
palováše tu, kdo téci može,
tamo, otkad slunce časno vstává:
i by prosta Hana Tatar vrahóv.“

Básník, chtěv především oslaviti hrdinu svého Jaroslava, pána českého^[51] (kterýž arci zabitím Kublajevice čili jednoho z knížat rodu Džingischánova^[52] byl rozhodnul bitvu), zamlčel se o zásluhách i krále Václava i knížete Bedřicha Rakouského, ačkoli oběma bylo nejvíce děkovati za vyhnání Mongolů ze země moravské. A poněvadž víme, že Bedřich ještě prvního července měl ležení své proti Tatarům u městečka Klobouk na hranicích uherských, není pochyby, že bitva u Olomouce stala se ku konci měsíce června, Tataři pak že v outěku svém z Moravy do Uher obrátili se pohodlným prosmykem potoka Vláře, padajícího nad Trenčínem do řeky Váhu.^[53]

Do země rakouské již také od měsíce máje nabíhaly jednotlivé tlupy jezdců tatarských na zvědy, a nadělavše i utrpěvše škod drahně, vracely se vždy do Uher zase; jen u Korneuburka i u Nového Města za Vídní vyrojil se jich počet větší a spácháno něco více ukrutností. Bojovný kníže Bedřich snažil se dle vší možnosti odvrátiti záhubu země své, a jakož on pomáhal byl Václavovi, tak i Václav propůjčoval se jemu zase. Po částečných několika vpádech zdálo se, že chtěli Tataři, tuším na počátku měsíce srpna, vtrhnouti do Rakous valným proudem: ale zpytáci jejich, spatřivše z jakési hory pohromadě vévodu rakouského, krále českého, patriarchu aquilejského, vévodu korutanského a markrabě bádenského, i veliká vojska ze zemí okolních k bitvě již připravená, zkalili jim chuť k dalšímu v této straně bojování, a celý jejich tábor zmizel touž rychlostí, kterou byl v zemi rakouské se zjevil.^[54] Od té doby obrátil Batu zřetel svůj k jihu, přesvědčiv se tuším, že síly jeho nestačily ku podmanění dalších krajin na západě; zástěrou proměněného úmyslu byla mu potřeba stíhati krále Bélu, kterýžto pobyv přes léto v Záhřebě, potom uchýlil se až do Splitu a Trogiru na moři, ba i na ostrovy dalmatské. Ačkoli pak jednotlivé oddíly vojska tatarského již v létě byly se přepravily přes Dunaj, hlavní však síla zdá se že teprv o vánocech roku 1241, když řeka ta pevně byla zamrzla, stěhovala se přes ni; aspoň jisté jest, že teprv od té doby zjevila se vojska jejich ve Chorvatsku a v Bosně a že v měsíci březnu léta následujícího 1242 byli na pomoří dalmatském, kdežto město nejjižněji od nich zkažené bylo Drivasto nad Skadrem. Ale ku konci téhož měsíce března počali valně opouštěti krajiny západní a skrze Srby, Bulharsko i země rumunské vraceli se zase k východu, ostavujíce po sobě poušť, kudykoli táhli.

O příčinách tohoto ustoupení Mongolů panovaly oddávna všeliké domysly. Jedna ze hlavních byla bezpochyby a bez odporu smrt velikého chána Oktaje (jenž † 1241) a pletichy jeho vdovy, pro kteréž stolice velikého chanství až do roku 1245 zůstala uprázdněna. Batu měl jistě, jestli ne čáku dosednouti sám na ni, aspoň právo oucastniti se u volení nástupce; pročež pospíchaje do Asie nazpět a nechtěje, aby vojska jeho sama potýkati se měla s křesťany na západě, potáhl je za sebou do krajin bezpečných. Tuto příčinu Mongolové sami udávali za jedinou, pravíce, že pochod jejich k západu zastavil se dobrovolně. Ale jakož z jedné strany pustiti se musí. že kdyby veškerou svou mocí byli před se tiskli, ani Čechové, ani Němci byli by jim konečně neodolali: tak ani z druhé zapírati nesluší, že Batu o nedostatečnosti tehdejších sil svých ku podmanění západu nejvíce poučen byl rázným českého krále i národu odporem. V Němcech dělaly se sice přípravy k válce; kříž hlásán ve všech krajích a vojsku položen rok u Normberka nejprv ke dni 1. července 1241, potom ke dni sv. Jakuba: výprava však nestala se žádná, ba zdá se, že ani vojsko nesešlo se dohromady, ana potřeba ještě nenaléhala. Mezitím král Václav dělal se všudepřítomným, kdekoli ukazovalo se nebezpečí; a může-li se říci, že Mongolové odstrašeni jsou, náleží ta chvála především jemu a národu jeho.^[55]

Podivné a bolestné jest patřiti, kterak hlavy křesťanstva, odloživše leda na okamžení přede tváří vraha společného zvláštní důtky a půtky své, hned zase vrátily se k nim, jakmile nebezpečí společné božím působením, a nikoli jejich zásluhou odvráceno bylo. Císař Fridrich II. nepřestával nastupovati na prospěch nabytý proti městům lombardským a zemím papežovým; a nepřátelství stran nezměnilo se v ničem, ani smrtí Řehoře IX. († 21. Aug. 1241), ani dlouhým uprázdněním stolice papežské, ani konečným povýšením osobního císařova přítele Sinibalda de Fieschi na papežství co Innocencia IV. (24. Jun. 1243). Chování sice krále Václava k oběma stranám v dobách těchto není nám dostatečně známo, aniž umíme usvědčiti, od koho a kterak nabyl té moci a toho práva, že dvakrát, v měsíci červnu 1242 a prosinci 1243,^[56] směl se nazývati „poručníkem svaté římské říše“ (sacri per Germaniam imperii procurator). Pravdě však jest podobné, že přidržel se toho času více císaře nežli papeže; aspoň jisté jest, že roku 1243 sbíral i vojsko k císařově pomoci proti mohuckému arcibiskupovi a papežova vyslance Albrechta Čecha, jenž mu vyhrožoval proto klatbou církevní, donutil opustiti zemi českou naspěch a podtají.^[57]

Neméně zapletené a vrtké byly tehdejší poměry k sousedné zemi rakouské. Ještě na podzimku roku 1240 byl tam král Václav vtrhl válečně, chtěje vymstíti se na knížeti Bedřichovi za nevěru jeho, a jen přílišná zima záhy nastalá přinutila jej vrátiti se odtud zase. V měsíci březnu 1241, když blížila se pohroma tatarská, zprostředkoval Ota, kníže bavorský, pokoj mezi Čechy a Rakušany,^[58] načež panovníci jejich, jakož jsme již vypravovali, pomáhali sobě proti Mongolům obapolně a věrně. Ale jakmile vzdálili se vrahové cizí, hned zase Bedřich obnovil vražství domácí. Nejprve táhna do Uher, uvázal se v částku země té, kterou král Béla IV., před Mongoly utíkaje, byl musel zastaviti jemu; a bojovníci jeho neušetřili ani toho, co náhodou zniklo bylo záhuby mongolské před nimi.^[59] Avšak po chvíli, když Béla vrátivší se do království svého vytáhl proti němu až k Litavě, umluvil se s ním po přátelsku zase. Potom pak, na podzimku roku 1242, vedl vojsko své, z příčin nám neznámých, přes Znojemsko proti Čechám.^[60] To však nadmíru zle zdařilo se jemu: neboť vojsko jeho, uslyševši, že král český s mocí velikou táhl proti němu, nechtělo dáti se do boje a opouštělo knížete svého houfně. V takové nehodě a nesnázi nezbývalo hrdému knížeti nic než prositi zkroušeně o pokoj. I stalo se tak, a obnoveny smlouvy i zasnouben opět královic český Vladislav se spanilou Kedrutou, kněžnou rakouskou: ale bohužel ani tenkráte ještě nedostalo se slibům stálosti.

Mezitím nastaly také nové zmatky v záležitostech církevních; tenkráte však více v Moravě nežli v Čechách. Po smrti pražského biskupa Jana II. († 17. Aug. 1236) dosedl byl na stolici jeho kapitulní scholastikus Bernart bez poroku; a když i ten umřel († 12. Sept. 1240), volen na jeho místo Mikuláš z Oujezda také pokojně a svěcen na biskupství (v máji 1241) od papeže Řehoře IX. samého v Římě.^[61] V Olomouci ale za let bezmála čtyřiceti biskupování Ruprechtova příliš lahodného vkořenily se těžké neřády, takže mohucký arcibiskup Sigfrid jakožto metropolitán roku 1240 nucena se viděl přikročiti s přísností, nakloniti k resignaci biskupa věkem, zdravím i duchem sešlého, ssaditi několik kanovníků a dáti církvi olomucké novou hlavu v osobě Kunrata ze Frideberka, hildesheimského kanovníka.^[62] Ti však, kterých přísnost ta se dotkla, postavili se v odpor proti němu, volili sobě kanovníka Viléma na biskupství sami, prchli s biskupem svým ze země (roku 1243) a obrátili se posléze žalobně ku papeži Innocenciovi IV. Nesnází přibylo tím, že Kunrat horiivě stranil Fridrichovi II., aneb aspoň od papeže za Fridrichova přítele jmín byl. Následovala pře dlouhá mezi stranami, až konečně papež na sboru církevním v Lyoně roku 1245 ssadil Kunrata definitivně, a když Vilém také odřekl se svého důstojenství, na uprázdněné místo dne 20. září 1245 kapitule olomucké, králi Václavovi, všem knížatům i kněžnám domu královského a veškerému národu vůbec poroučel vlastního kaplana svého Bruno, z rodu hrabat holštejnských ze Schaumburka, předtím probošta lubeckého.^[63] Byl to, jakož později se ukázalo, prelát skutečně nadobyčej výtečný, aniž mohl snadno nalezen býti, kdo by králi Václavovi lépe byl se hodil: ale když král k němu dlouho svoliti nechtěl, Kunrata mocně zastávaje, stalo se kázaním papežovým roku 1246, že arcibiskup brémský vydal klatbu s interdiktem na všecky jeho země a pražský biskup Mikuláš, jenž nechtěl interdiktu ohlásiti ve své diecési, suspendován jest ve svém důstojenství.

I poněvadž král Václav tímto způsobem veliká snášel pro císaře příkoří, neníť snadno uhodnouti, proč císař usiloval překaziti, aby dávné a již i přísahami stvrzené námluvy mezi dědicem českého trůnu a synovkyní bojovného Bedřicha nedošly k místu svému. Arciže krásná kněžna Kedruta považována za dědičku země rakouské, an strýc její, panující vévoda, zůstával bezdětkem; a pravilo se, že i obstárný císař sám podával jí ruky své, ale že pohrdán byl.^[64] Ovšem patrno z příběhů těchto, že přátelství mezi králem z jedné a císařem i vévodou z druhé strany nemělo pevného základu. Proto není se čemu diviti, že mezi Čechami a Rakousy již roku 1244 opět nepřátelské výjevy počaly se a že o dvě léta později (1246) hned s Nového roku vypukla válka, kteráž ale tenkráte nevydařila se ke cti ani ku prospěchu Čechů: kníže zajisté Oldřich Břeclavský, kterémuž král Václav svěřil byl vedení vojska, dal se dne 26. ledna 1246 mezi Stožcem a Lávou v Rakousích od Bedřicha Bojovného nenadále přepadnouti a po krátkém odporu jat jest s větší částkou svých bojovníků.^[65] Nyní ale kníže Bedřich splnil co vítěz, čeho dříve co přemožený byl splniti nechtěl. Krásná Kedruta dána skutečně (v měsíci dubnu) k manželství Vladislavovi, Václavovu prvorozenci, kterýžto stejnou dobou ustanoven byl markrabím moravským. Arciže bojovný kníže nečinil toho ani z pouhé velikomyslnosti, ani z lásky ke mladým manželům, kterýmž za příčinou jejich příbuzenství již 8. prosince 1244 od papeže dispensace udělena byla. Politika vedla jej k tomu, když viděl, že mu nastávala válka s králem Bélou IV., aby nedal Čechům spojiti se s Uhry proti němu.

Nenadálou smrtí jarobujného vévody v bitvě nad Litavou dne 15. června 1246 octly se země jeho, Rakousy a Štyrsko, ve mnoholetém bezvládí. Mnozí připovídali se ku krásnému jeho dědictví, avšak ani jeden nemohl uvázati se v ně ouplně a stále. Zpočátku sice zdálo se, jako by náš kníže Vladislav měl spojiti země tyto někdy s říší českou. Bylf zajisté tam přijat za pána a budoucnost jeho nabývala tím více skvělosti, že i stavové knížectví opolského, když Měčislav z rodu Pjastova roku 1246 jich odumřel bez dětí, poddávali se pod jeho panství.^[66] Ale nemoc krutá uchvátivši nadějného knížete v nejlepším květu života dne 3. ledna 1247, roztrhla ouvazky počaté, dříve nežli celek jimi ustrojený mohl nabýti potřebné síly. Předčasná tato smrt stala se tím strastnější pro Čechy, protože král Václav ke druhorozenému synu svému Přemyslu Otakarovi, kteréhož byl tuším ustanovil ku kněžskému stavu,^[67] z příčin nám neznámých více nenávisti nežli lásky chovati se zdál.

Ještě před Vladislavovou smrtí císař Fridrich II. potahoval k sobě zemi rakouskou a štyrskou brzy co léno říši odumřelé, brzy co dědictví své snachy Markéty, sestry Bedřicha Bojovného a vdovy po králi Jindřichovi, kterážto žila od několika let ve klášteře, nejprve treverském, potom würzburském. Takéť poslal bez meškání hraběte Otu z Eberštejna do Rakous, aby se uvázal v zemi jménem jeho. A tento skutek byl příčinou, že vypuklo konečně záští navždy neukojitelné mezi císařem a králem Václavem Českým.

Nemůžeme zde líčiti, kterak papež Innocencius IV. na sboru církevním lyonském dne 17. července 1245 vydal nanovo klatbu na Fridricha II., a propustiv poddané všecky z přísahy jemu činěné, napomínal volitele říšské, aby volili na jeho místo císaře jiného. Král Václav neoučastnil se ještě ve volení durynského lankrabě Jindřicha Raspo na Království římské (22. máje 1246), aniž býval králi novému pomocen, ačkoli prve s ním co s lankrabí durynským, jakož i s vévodou bavorským, s markrabím míšenským (svým zetěm od roku 1244) i s markrabím braniborským býval v nejlepší vůli.^[68] Teprv události rakouské byly příčinou, jakož jsme již dotkli, že na počátku roku 1247 cele ku papeži se přidav, svolil k biskupování Bruna z Schaumburka v Olomouci, navedl Kunrata biskupa k resignací a po smrti krále Jindřicha Raspo († dne 12. února 1247) stal se brzy podporou nejmocnější dvacetiletého hraběte Viléma Holandského, kterýž navedením kardinála Petra Capoccio, papežova legáta, na království římské proti Fridrichovi II. (3. října 1247) volen byl.^[69]

Císař Fridrich a syn jeho král Kunrat odplatili se Václavovi tím, že spojili se s vlastními jeho poddanými proti němu. Pro náramnou chudost zpráv nám z doby této dochovaných neumíme sice líčiti najisto, co za příčiny měli aneb předstírali páni čeští, že znepokojivše se, pokročili konečně až k veřejnému odboji; o tom zajisté není pochyby, že nepovstali proti přirozenému pánu svému z pouhé toliko lásky k německému císaři. Protož nelze jináče nežli z domyslu bráti to, co jak z událostí pozdějších, tak i ze zjevů souvěkých, ale méně patrných, činí se pravdě nejpodobnějším.^[70]

Podotkli jsme již, že ukrutný vpád mongolský roku 1241 dal příčinu ku postavení mnoha hradů nových po celé zemi české, kterýchžto původ z doby této značí se hlavně tím, že dostali jména německá. Není pochyby, že král sám netoliko povzbuzoval k takovému množení míst obranných v zemi, ale i přispíval k němu pomocí svou, propůjčovav se k tomu cíli zvláště obecnými robotami zemskými. Jisté jest, že mezi robotami těmi, ku kterýmž obyvatelé země české všickni od věků nepamětných zavázáni byli, stavení a opravování hradů počítáno jest za nejhlavnější.^[71] Pánové tedy, co představení žup čili ouřadů krajských, s volí královou donucovali národ ku prácem, ku kterýmž síly jejich soukromé byly by nepostačovaly. Král pak nemohl neosobovati sobě potom práva ke hradům, kteří jen jeho pomocí, ačkoli snad na dědinách panských, vystaveni byli: a proto jest se domýšleti, že dle vzorů německých již tehdáž o uvedení feudálních poměrů do Čech se snažil. Ale jakkoli rádi hověli králi svému šlechtici čeští v choutkách jeho německých, nechtěli však nikoli ujmě práv a majetností svých; málo bylo těch, kteří uvolili se držeti hrady takové dědičně sice, avšak jen co úředníci královští;^[72] větší částka nesnadivše se s králem, číhali jen na příležitost, kudy by moci a vlády jeho zniknouti mohli. Protož když Václav, poslušen jsa papeže, postavil se zřejmě proti císaři, oni tím ochotněji přijímali u sebe posly syna jeho krále Kunrata, že vypuklý stejným časem v rodině královské české rozbroj domácí ručil jim za konečnou beztrestnost počínaní jejich.

Po smrti zajisté prvorozence svého Vladislava král Václav postoupil sice Moravy synovi svému Přemyslu Otakarovi, nyní jedinému dědici,^[73] ale lásky své otcovské neobrátil k němu. Nevíme sice, která i jaká příkoří se dála mezi otcem a synem: zdá se však, že ještě před koncem roku 1247 přišel na králevice onen čas, o kterémž později v listině okolo roku 1256 dané pronesl se sám v ta slova, že to byl proň „čas zármutku a soužení, když rodičové jeho, pronásledujíce jej (prý) beze vší jeho viny ukrutně a nemilosrdně, usilovali o to, aby konečně i ze země vypuzen byl“.^[74] Muselyť na dvoře královském v Čechách přihoditi se v ohledu tomto scény hluboce dorážející k srdci, když následkem jejich královna Kunhuta, přirozená prostřednice mezi manželem a synem, i hořem se umořila: bohužel ale že všecky o tom zprávy záhy utlačeny jsou, takže potomstvo již žádné nemá vědomosti určité a podrobné.^[75]

Tolik nicméně jisté jest a nepochybné, že zjara roku 1248 strany již cele určité a odhodlané stály proti sobě, ačkoli válka ještě byla nevypukla. Král Václav měl ku pomoci své vně papeže a cokoli Římu oddáno bylo, doma pak zvláště Oldřicha Korutanského v Moravě a několik starších pánů českých; jednota pánů nespokojených, spravována jsouci zvláště Ctiborem soudcem, nám odjinud neznámým, spojila se záhy vně s králem Kunratem Německým, s vévodou bavorským a se stranou císařovou v Rakousích, doma pak zase s králevicem Přemyslem Otakarem; pražský biskup Mikuláš a kapitula jeho klonili se také více k jednotě panské. První nám známý výjev odboje přihodil se tím, že páni byvše od krále voláni do zbraně proti císaři, odepřeli svého poslušenství. Protož Innocencius IV. bulou dne 5. máje v Lyoně danou přikázal biskupům řezenskému a mišenskému, aby pokutami církevními donutili nespokojence poslušnu býti krále svého.^[76] Poněvadž pak ve bule této mlčí se ovšem jak o královici Přemyslovi, tak i o biskupovi pražském Mikuláši, činí se pravděpodobno, že ani jeden ani druhý tehdáž ještě byli nepovstali veřejně proti králi, ačkoli okolnost ta, že poručenství takové uděleno bylo biskupům sousedním, bráti se musí již za znamení nedůvěry ku pražskému. Rozkaz ale papežův neměl žádaného účinku a počet nespokojených rostl, přičiněním pana Ctibora, čím dále tím patrněji; povstání šířilo se po celé zemi, ačkoli ještě od války se zdržováno, a jen málo bylo pánů, jakož jsme již podotkli, kteří zůstali starému králi věrni. Konečně dne 31. července, když Václav hověl sobě na zámku svém Zvíkově, nespokojenci sešedše se do Prahy na sněm, volili sobě králevice Přemysla za pána, kteréhož jali se tudíž nazývati „králem mladším“. Václav zdálo se jako by potud málo byl sobě všímal počínání strany odbojné: když ale biskup Mikuláš a Tobiáš, probošt pražský, s několika jinými preláty a šlechtici přišli v poselství od sněmu pražského k němu na Zvíkov, dal je všecky zatknouti a podržeti u vězení na hradě tomto.^[77]

Nato vypukla válka v celé zemi. Strany počtem nerovné stíhaly se vespolek pálením a pleněním; nezadlouho všecka téměř města i hradové v Čechách octli se v moci mladšího krále a pomocníků jeho. V Praze zvláště zdá se, že spáchány mnohé výtržnosti a ohavnosti, dříve nežli strana panské jednoty zvítězila nade stranou královou. Avšak o tom, co se dálo, nevypravuje se nám podrobně více nežli slova následující:^[78] „Král Václav sehnán jest z trůnu. Královna Kunhuta umřela hořem dne 13. září. Učené školy pražské zanikly. Drahně domů v městě pražském a v celém Království množství vesnic ohněm popáleno jest. Strážní kostela pražského opustili místa svá.“ Z těchto v největší krátkosti pronešených slov volno každému domysliti se, jakové vášně a bouře předejíti musely, když skutky takové následovati mohly. Po straně králově stáli tehdáž, dle svědectví listin souvěkých, jen páni Boreš z Riesenburka, Havel z Lemberka, Ojíř ze Fridberka, Častolov čili Čeněk z Ronova se synem svým Jindřichem, Jaroš ze Slivna, Ratmír ze Skviřína, předek rodu švamberského, a jiných málo, kteříž proto mnohé utrpěli škody na statcích svých. Ze hradů královských udržely se také v moci Václavově jen Zvíkov, Přimda, Loket a hrad mostský, nedávno předtím nově upevněný. Když králevic Přemysl s vojskem svým položil se u Mostu, hradu dobývaje, Boreš z Riesenburka se zástupy brannými ze Sas a z Braniborska přivedenými přepadl jej nenadále na úsvitě a obrátil v outěk celé jeho ležení. Vítězstvím však tímto nezměnil se proud dějin tehdejších, zvláště když nedošla k místu veliká ona výprava, kterou markrabě braniborský, vévoda brunšvický a někteří knížata saští měli asi v polovici měsíce listopadu 1248 přispěti králi Václavovi ku pomoci.^[79] Proto král na sklonu téhož léta uchýlil se z Čech nejprv do Rakous — ano tam straně papežově pod novým kněžny Kedruty manželem Heřmanem, markrabí bádenským, dobře se dařilo —, potom pak do Moravy, kdežto město Brno poddalo se jemu a biskup olomucký Bruno i kníže korutanský Oldřich na Břeclavi stali se mu horlivými pomocníky.

Do Brna svolal Václav netoliko své věrné z Čech, ale i pomocná vojska z Rakous a z Uher. S nimi na počátku léta následujícího 1249, uprostřed zimy, dav se v pochod do Čech, přitáhl bez odporu až k Vyšehradu, jejž osadil dne 13. února. Ale pobyv v okolí pražském bez dalšího prospěchu asi týden, táhl dále a osadil město Žatec bez potýkaní. Přemysl Otakar maje mnohem silnější vojsko, nicméně vyhýbal se tuším boji otevřenému s otcem: ale sevřel jej naposledy tak, že Václav, nebyv poražen, musel přece odříci se válčení a podati se ke smlouvě. I stalo se dne 26. března narovnání takové, že Václav postoupiv synovi svému vedení vlády v Čechách i v Moravě, propustil na svobodu biskupa Mikuláše i ostatní vězně zvíkovské a spokojil se napotom třemi hrady, Zvíkovém, Loktem a Mostem, ježto měly náležeti jemu se vším příslušenstvím. Pojištěna přitom amnestie straně obojí za minulost; a když ta smlouva z obou stran přísahami stvrzena jest, zdálo se, že pokoj ouplný vrátil se zemi a národu českému.^[80]

Papež Innocencius ale novými bulami dne 22. a 24. dubna 1249 v Lyoně danými prohlásil smlouvu celou za neplatnou, protože Václav k ní násilím prý donucen byl, a nařídil biskupovi mišenskému, aby netoliko krále od dané přísahy rozvázal, ale i králevice a pány odbojné aby jemu v poslušenství opět uvedl; biskupa Mikuláše, an pro svou ku králevici a k jednotě panské příchylnost od dominikána Gotfrida papežovým kázaním do klatby dán byv, nicméně služby boží vykonávati nepřestával, poručeno pohnati osobně do Říma, aby tam hodné došel odplaty za skutky své, ostatním pak prelátům českým, kteříkoli s ním stejně smýšleli, měla odjata býti jejich důstojenství; a kdekoli by rozkazů těchto posloucháno nebylo, nařízeno přísné zastavení služeb božích.^[81] Nápodobně rozhlášeno také v zemi psaní krále německého Viléma, kterýmž se hrozilo pomstou všem těm, kdož by v odboji proti králi dále setrvati chtěli. Pohrůžky takové nezůstaly tenkráte bez účinku; úmyslové mnohých počali jimi viklati se, a král Václav vida proměnu v myslech lidských sobě příznivou, počínal sobě hned tak, jako by smlouvy březnové ani nebylo. Co vše přihodilo se směrem takovým v měsíci máji a na počátku června, není nám sice vědomo: tolik ale jisté jest, že strany obě viděly se pohnuty přistoupiti k novému narovnání dne 10. června 1249, skrze kteréž Přemysl Otakar přestal býti jedinovládcem zemským, ana vláda jak nad Čechami, tak i nad Moravou rozdělena byla mezi otce a syna způsobem určitým sice, ale nyní již co do podrobnosti neznámým.^[82] Neméně jisté jest, že biskup Mikuláš a veliký počet prelátů i pánů zemských této doby, a snad následkem nové té smlouvy, vstoupili opět u poslušenství starého krále. Po uzavření pak řečené smlouvy a stvrzení zápisy i přísahami Václav volil sobě ku přebývání sídlo v městě Litoměřicích, syn pak jeho usadiv se v Praze a ji stráží dobrou opatřiv, vyšel prohlédat města i hrady, které v rozdílu jemu se byly dostaly.

Avšak ani to nevedlo ještě ku pokoji, alebrž k bouřem a válkám novým; Václav zajisté, byv od strany své pobádán i podporován, neupokojil se dříve, než až se mu vrátila celá moc předešlá zase; a když jednou směr štěstí převahou svou k němu se obrátil, našlo se v národu samém pomoci dosti, aby nezastavil se v půlchodu. Pročež počav zbrojiti se opět, když vydal rozkazy do všech krajů, aby věrní jeho pod uvarováním pokuty a nemilosti v určitý čas dostavili se k němu do Litoměřic, stalo se, že počet přišlých nalezl se býti větší, nežli očekáváno bylo (v měsíci červenci). Tudíž vydav král nařízení přísné o zachování míru zemského, vytáhl s celou mocí svou brannou z Litoměřic do Sadské, i pustil hlas, že míní skrze Moravu bráti se do Uher: nenadále však obrátiv se, dne 5. srpna překvapením osadil dnešní Staré Město pražské, ano mu zradou některých měšťan otevřeno bylo. Když pak osobně vjel do něho, biskup Mikuláš se svým duchovenstvem vyšed jemu vstříc, uvedl jej ve slavném průvodu až do kláštera sv. Františka, nyní křižovníků se hvězdou pod mostem pražským. Přemysl Otakar vida zradu, netušil sobě v Praze déle, ale osadiv hrad lidem svým, zabral se sám na místa bezpečnější. V noci však ke dni 6. srpna posádka, kteráž měla brániti dvůr biskupský na Malé Straně, zapálivši jej utekla také na hrad; takže ráno král zmocniv se stavení cele opuštěného a ještě nedohořelého, kázal bez meškání přikročiti k obležení a dobývání hradu samého. Jeptiškám svatojirským dovoleno vyjíti ze hradu a ukrýti se v městě, ale jinému nikomu. Dobyvatelé obklíčili hrad od severu, od západu i od východu; horníci jihlavští povoláni jsou, aby uměním svým byli nápomocni, a strojové hojní postaveni proti hradbám. Posádka však bránila se velmi udatně, ačkoli strádala zvláště nedostatkem vody. Na den Nanebevzetí Panny Marie, ke cti svátku, kázaním královým uzavřeno příměří, ale z hradu sejíti bráněno. Nazejtří v pondělí Václav, chtěje ukázati se lidu opět co král ve svém důstojenství, nařídil velikou slavnost ve klášteře křižovníků u sv. Františka. Nejprv přítomen byv ve plném majestátě na mši od olomuckého biskupa zpívané, dal sobě korunu královskou stavěti od obou biskupů na hlavu slavně. Potom při hodování veřejném povoláni jsou nejvyšší důstojníci koruny české, aby vykonávali čestné ouřady své co truksasové, číšníci atd. osobně. Pozváni také králevic Přemysl a přední jeho radové, an král jim vzkazoval, že touží upřímně smířiti se s nimi. Nouzí neméně nežli svědomím doháněn, šel tedy Otakar k otci uraženému, a poddav se jemu se všemi hrady svými cele a bez výminky, prosil jen o milost pro ty, kteří jeho dotud byli hájili; co do něho samého, pravil, že spokojí se rád, čímkoli otec naděliti jej ráčí.^[83] Král tedy přijal ne syna toliko, ale i družinu jeho dokonale na milost a u všeobecném slzavém pohnutí dával každému z nich políbení míru. Po mnohých poradách propůjčil synovi svému Markrabství moravského zase,^[84] pozůstaviv sobě jediné polovici požitků z bání jihlavských. Dne 20. srpna uvázal se konečně ve hrad pražský, jehožto hájitelé museli postoupiti jemu. Odtud vydav nařízení všeliká k navrácení pokoje a jednoty a k upevnění vrchní své moci v zemi, brzy nato dne 24. srpna odebral se na oblíbené hrady své v lesích kraje Rakovnického.

Takž tedy vrátil se pokoj opět a všecko zdálo se býti v dobrém pořádku. Avšak při uvozování úmluv ve skutek naskytovalo se ještě mnoho nesnází a překážek nepředvídaných; tuším, že mnohé statky válkou dostaly se byly do rukou neochotných k vydání jich zase, zvláště ježto zámkové královští, kterých Václav drahně byl rozestavoval mezi pomocníky své, měli těmto ponecháni býti v zástavě.^[85] Vedeny proto hojné stížnosti u krále a on sliboval propůjčiti se další milostí, žádaje však, aby žalobci přišli o to k němu sami. Králevic tedy s několika předními pány šli ku králi na hrad jeho Týřov (na Křivoklátsku) dne 20. září: ale důvěra jejich zklamala je tenkráte velice. Král zajisté, nezapomenuv ani neodpustiv ještě ze srdce urážky snášené, chopil se nyní příležitosti ku pomstě. Daltě zatknouti všecky příchozí a syna svého zavézti do vězení na vysoký hrad Přimdu, pány pak, po dvou k sobě připoutané, uvrhnouti do věží na hradě pražském. Dlouho-li tam strádali a kterým způsobem zase na svobodu se dostali, není nám vědomo. Králevic Přemysl Otakar propuštěn již dne 1. listopadu a uveden opět v držení Markrabství moravského. Že by ale více pánů na hrdle bylo trestáno, zdá se pravdě nepodobné; jen o soudci Ctiborovi a jeho synu Jaroši dává se zpráva, že onen sťat na Petříně, tento pak za městem vpleten prý na kolo.^[86]

Po navrácení pokoje a pořádku do vlasti počato na královském dvoře českém obraceti pozor opět k záležitostem zahraničným. Mezi těmi vymáhaly zvláštní péči dvě věci: spor mezi papežem a císařem vždy ještě neuklizený a bezvládný stav země rakouské. V zemi té markrabě Heřman Bádenský, Kedrutin druhý manžel, neuměl byl ani moci ani cti nabýti, ani urovnati stran proti sobě rozbouřených. Rakušané zabíhavše loupežně do Uher, popudili tím krále Bélu IV. ku pomstě ukrutné: vtrhnuv zajisté on silnou mocí, a zvláště s několika zástupy národu plaveckého do Rakous, dal tam páchati takové ohavnosti, že král Václav, nemoha se tomu dívati, ujal se země opuštěné a způsobil to, ze Uhři vrátili se domů zase.^[87] V bouřech těchto válečných kněžna Kedruta s malým synáčkem svým Fridrichem utekla se do Míšně a manžel její v Rakousích zůstalý, markrabě Heřman, umřel brzy nato (4. října 1250). K doplnění míry anarchie přihodilo se, že i sám také císař Fridrich II. sešel v Apulii smrtí dne 26. prosince 1250; načež zřízený od něho náměstek v Rakousích a Štyrsku hrabě Menhart Hořický, opustiv obě země zase, vrátil se do vlasti své. Ba i kněžic mladý Fridrich, krále Jindřicha z Markéty Rakouské syn, jejž císař poslední svou volí byl jmenoval dědicem rakouským, zahynul dříve, nežli do země sobě za dědictví vykázané dostati se mohl. I poněvadž tudíž nedostávalo se ovšem dědice i nápadníka uznaného a králové římští oba, Kunrat i Vilém, nepožívali moci ani vážnosti, nemohlo býti jináče, nežli že Rakousy dostaly se v moc toho soupeře, který při dobývání jich netoliko nejdůkladněji, ale i nejopatrněji sobě počínal.

Vévoda bavorský Ota nechtěl pustiti mimo sebe příležitosti, aby nepřipojil ku původní vlasti aspoň Rakousy Hořejší, které teprv roku 1156 od Bavor odtrženy byly. Mohlť se nadíti, že oumyslům jeho i král Kunrat hověti bude, an stav se mu zetěm, potřeboval velice jeho pomoci. Protož vypravil staršího syna svého Ludvíka s vojskem do Rakous a dal osaditi města Linec i Enži k ruce své: vláda však jeho upadla brzy v nenávist u lidu. A poněvadž Bavoři plenili přitom i krajiny náležité biskupům řezenskému a pasovskému, kteří stáli po straně dvoru římského, král Václav dal se tím snáze namluviti od papeže, aby opověděl bavorskému vévodovi válku, an i sám měl také své záměry v Rakousích, a mimoto již delší čas nesnadil se s Bavory za příčinou odoumrtí po hrabatech od Luku, jichžto kmen byl roku 1242 cele vyhynul.^[88] Uprostřed zimy, hned po Novém roce 1251, kázal synovi svému Přemyslu Otakarovi vtrhnouti s velikým vojskem přes hranice k městu Koubě, a brzy potom i sám osobně zabral se k němu do pole. Dle barbarského zvyku onoho věku od pochodu vojenského netoliko Bavory, ale i Čechy samy utrpěly velice, ano popleněno chudině vše, čeho voják dostihnouti mohl; v Bavořích několik měst a tvrzí dobyto jest a jiných dobýváno, až vévoda Ota, jenž lid svůj z Rakous rychle nazpět povolati přinucen byl, nemoha odolávati déle, jal se prositi o příměří, kteréž pak i dne 1. máje pod výminkami nám neznámými uzavřeno jest.^[89]

Čechy staly se byly tohoto času nejsilnější podporou strany papežské na východu zemí německých. Arcibiskup salcburský Filip, krále Václavův synovec z domu korutanského, Bertolt, biskup pasovský, a jeho bratr Albrecht, řezenský biskup, bývali často v Čechách, odkudž i sílu brali k zápasu se Štaufovci a s Bavory. Nadarmo pokoušel se král Kunrat ještě naposledy získati straně své krále Václava, volaje ho ke sjezdu do Kouby ke dni sv. Petra i Pavla apoštolů: Václav nechtěl ho ani viděti a Kunrat, neměla-li Sicílie ztracena býti rodu jeho, musel opustiti země německé s nepořízením.

Stavové rakouští, ostaveni jsouce sobě sami, umínili nyní také sami voliti sobě panovníka svého. Nenávist proti Uhrům a Bavorům, novými událostmi nově roznícená, vyloučila knížata sousedních těchto zemí již napřed z počtu kandidátů. Volení jednoho ze synů Markétiných bylo by uvedlo zemi ve spory s papežem i s biskupem pasovským, k jehožto diecési Rakousy náležely; Kedruta nepožívala u obyvatelů lásky a mimoto panování ženské dle zdání a potřeb onoho věku pokládáno za nevhodné. Ke sňatku od papeže navrhovanému Florencia Holandského, bratra krále Vilémova, s ovdovělou Markétou Rakouskou neměli chuti ani stavové rakouští, ani Markéta sama. První tedy sněm o volení knížete do Vídně rozepsaný rozešel se bez konce. Na sněmu druhém, kterýž ve Trübensee nedaleko Tulan držán byl, ustanoveno se aspoň o dvojím pádu: aby totiž aneb jeden ze synů po Konstancii Rakouské, vdané za markrabě Jindřicha Mišenského, povolán byl do země, aneb aby se volil za vévodu do Rakous krále Václavův syn Přemysl Otakar. Mělo jednati se k obojímu cíli, a přistoupiti konečně k tomu, který ukáže se býti zemi prospěšnější. O povolání mišenských mluveno veřejně; o volení králevice českého staráno se podtají ještě pilněji.

Však i Václav nezameškával ničeho, co mu v tak dobré příhodě pomáhati mohlo k nabytí Rakous pod žezlo Přemyslovců. Mělť on již dávno v zemi té stranu sobě oddanou, jejížto náčelníci byli mocní páni z Kunringu; také hrabata z Hardeka klonili se k Čechám a Jindřich z Lichtenštejna obdržel byl v Moravě nedávno teprv hrad Mikulov s příslušenstvím co výsluhu.^[90] Nelze tedy pochybovati, že jednalo se v Rakousích záhy a již i drahně času o uvedení českého králevice do země; a proto tuším on také zdržoval se již v měsíci máji a červnu 1251 na hranicích rakouských.^[91] Ba jest se domýšleti, že i předešlá pomoc Rakušanům od krále Václava proti Uhrům a Bavorům dála se v naději takového prospěchu. A protož král, chtěje zbaviti se i posledního ještě soupeře, Jindřicha Jasného, markrabě míšenského, pozval tohoto zetě svého k sobě do Čech i postoupil jemu města Zavidova (Sayda) s hradem Birkenštejnem v Míšni, aby odřekl se práva svého k dědictví po Konstancii Rakouské.^[92] Nemohlť zajisté, ba nesměl dopustiti, aby Rakousy a Míšensko, spojeny budouce v jedné ruce, dorážeti mohly na Čechy pojednou od jihu i od severu. Pročež není ani divu, nedal-li poslům stavů rakouských ani do Míšně jeti, moha jim předložiti zápis, kterýmž markrabě odříkal se nápadu ve prospěch svaka svého, Přemysla Otakara.^[93] Stavové pak rakouští jednali také dle doby své opatrně a moudře, podávavše panství nad sebou knížeti duchem i srdcem výtečnému a pro štědrost i přívětivost na slovo vzatému, ano bylo se doň nadíti, že navrátě zemi pokoj a pořádek oddávna oželený, postará se o dobré obecné neméně zdárně nežli o prospěch zvláštní věrných svých.^[94] Co vše přihodilo se při volení tomto z větší částky podtají vedeném, nelze pro chudost dochovaných tam zpráv již nyní vykládati: jen tolik jest jisto, že poselství řádné od stavů přišedši ku králi Václavovi, oznámilo jemu dne 21. listopadu, kterak země rakouská volila sobě syna jeho Přemysla Otakara za panovníka; načež Václav vypravil jeho se statnou družinou a hojnými poklady do Rakous, aby uvázal se v zemi bez meškání.

Již na počátku měsíce prosince 1251 přijali Rakušané Přemysla Otakara na svém pomezí velmi slavně a vedli ho do hlavního města. Ve průvodu jeho nacházeli se, dle svědectví listin, zejména Bertolt, biskup pasovský, hrabě Kunrat z Wasserburka, bratří Ota i Kunrat, hrabata z Hardeka, Albera z Kunringu, Hadmar z Werdu, Jindřich ze Schaumburka, Gundaker ze Stahrenberka i jiných šlechticů více, když přijev přes Enži a Klosterneuburg v Rakousích, dne 9. prosince slavil první vjezd svůj do Vídně; kteréžto město přijalo jej za panovníka, na výsady od císaře Fridricha II. obdržené, za kterýmiž mělo náležeti upřímo k říši, ani nenastupujíc. A poněvadž nový pán hojnými propůjčoval se i dary i sliby, a spanilomyslnost i přívětivost jeho získala mu všecka srdce, země celá následovala příkladu hlavního města, i nezadlouho nenašlo se již, jakož dí souvěký kronikář,^[95] ani toho koutku, který by jakýmkoli způsobem odpíral se panování jeho. I ještě před koncem téhož roku svolal a držel v Neuburku první sněm čili tadynk (Theiding) zemský, jakž jej v Rakousích slaviti a nazývati v obyčeji bylo.

Země štyrská od roku 1186, kdežto poslední její vévoda Otakar umřel, byla vždy s Rakousy pod jedním panstvím spojena: nyní ale stavové štyrští, oddělivše se od rakouských, volili sobě za pána druhorozeného syna Otova, vévody bavorského, jménem Jindřicha. Tento však, nežli svolil k volení svému, za potřebné uznával poraditi se dříve s tchánem svým Bélou IV., králem uherským, a ubezpečiti se ochranou jeho; čímž se stalo, že všecka jeho čáka ku panování ve Štyrsku ztratila se mu. Béla zajisté, nežli by země té dopřál zeti svému, raději potahoval ji sám k sobě; jaké měl aneb předstíral k ní práva, není nám vědomo. Když ale kněžna Kedruta, kterážto v Rakousích nadarmo byla usilovala zmařiti volení Otakara Českého, vzala své útočiště k němu, a přišedši do Stolního Bělehradu sama, postoupila jemu všech svých domnělých práv, tu již netoliko Štyrsko, ale i Rakousy přikazovány na dvoře jeho ku Království uherskému. Ve sporu takovém utonula konečně přízeň více nežli stoletá mezi královskými rody českým a uherským: válečné potýkaní o nápad zemí obou stalo se neodvratným.

Poněvadž pouhé volení a přiznání se stavů nezdálo se býti dostatečné ku pojištění práva Otakarova k Rakousům a hledáno zvláště proti Kedrutiným pretensem titulu podstatnějšího, uznáno jest za dobré zasnoubiti mladého vévodu s Markétou, vdovou po králi Jindřichovi a starší mezi kněžnami rakouskými kmene babenberského. Arciže jí bylo již 46, ženichovi pak teprv asi 23 let: nicméně zdá se, že z manželství toho ještě očekáváno dědiců a že svatba považována i z té příčiny za prospěšnou, poněvadž Markéta chovala v rukou svých privilegie domu rakouského, kterýmiž pojišťovala se dědičná posloupnost i ženským potomkům, kdyby mužských více nebylo. Kdy a od koho návrh k tomu podán byl, nedá se již určiti, ale jisté jest, že Markéta nikoli nevzdalovala se nového svazku manželského v té míře, jako některým kronikářům se zdálo.^[96] Zasnoubení se stalo dne 11. února, oddavky pak konaly se v Haimburku v Rakousích dne 8. dubna 1252; slavnostem o to u veliké nádheře vedeným přítomni byli Filip, kníže korutanský, volený salcburský arcibiskup, biskupové frisinský, řezenský, pasovský a olomucký, též přední šlechtici rakouští, moravští a někteří štyrští. Tu odevzdala Markéta do rukou mladého chotě svého všecky císařské zápisy domu rakouskému propůjčené, ježto čteni jsou slavně před celým shromážděním svatebným.^[97] Jimi dostalo se Otakarovi, dle uznání všech přítomných, teprv ouplné právo také k zemi štyrské, ačkoli on již od svého zvolení nazýval se byl vévodou netoliko rakouským, ale i štyrským. Dispense potřebné za příčinou příbuzenství obdrželi novomanželé od papeže teprv o rok později.

Král Béla byl první, co chopil se zbraně. Hojné tlupy Uhrů i Plavců čili Kumánů jeho kázaním vpadly do Rakous i do Moravy, a nemeškajíce se dobývaním hradů i měst, provodili žhářství, vraždy a loupeže nad chudinou bezbrannou i odvedli na tisíce mužů, žen a dětí s sebou do zajetí. V Rakousích prodrali se až k Medlíku (Mölk), v jehožto kostele upálili prý až k 1500 lidí.^[98] Otakar, tehdáž ve Štyrsku zaměstnaný uvazováním se v města, kteráž poddávala se mu samoděk až pod Hradec, dal se překvapiti, aniž postavil se k odporu, jak náleželo. Dříve zajisté, nežli přispěti mohl, již dravci bezbožní ukryli se zase i s kořistmi svými v peleších, odkudž byli vyletěli.

A léta následujícího 1253 zjevy takové opakovaly se ještě u větší míře a děsnosti. Král Béla vstoupil v jednotu brannou z jedné strany s vévodou bavorským, z druhé s Boleslavem Stydlivým, vévodou krakovským, s Vladislavem Opolským a s králem Danielem Romanovičem Ruským, jehožto synu Romanovi dal byl ovdovělou kněžnu Kedrutu za manželku.^[99] Naproti tomu Otakar neměl pomoci leda od sestřence svého Filipa, salcburského arcibiskupa, i od Albrechta, vévody brunšvického; sám otec jeho král Václav neujímal se ho v ničem, nejsa opět v dobré vůli s ním,^[100] a protož nemysle než na svou vlastní ochranu. Všecky země Otakarovy, Morava, Rakousy a Štyrsko, utrpěly tudíž náramně, když proti veliké síle spojenců uherských nebylo lze postaviti do pole vojsko, které by se bylo mohlo měřiti bojem otevřeným. Outok stal se z pěti stran: Rusové a Poláci vpadli do Opavska; k dobývaní Olomouce vypraveni nejprv Plavci čili Kumáni a potom vytáhl král Béla sám; proti Vídni vyrojil se zástup, kteréhož sílu někteří počítali až na 80 tisíc lidí branných; a do Štyrska vrazil také proud válečný, o jehožto však skutcích není více vědomo, nežli že opanoval hrad a město Ptuj. Později ještě i Bavoři pokoušeli se o dobývaní Rakous Hořejších, ale museli couvati se škodou. Jaké Přemysl Otakar učinil přípravy k obraně, není nám známo, any nás jen o pohromách na Moravu přišlých došly zprávy poněkud určitější; dle svědectví listin zdržoval se v máji a červnu osobně ve Štyrsku.

O tom, co toho léta v Opavsku se dálo, zpravuje nás souvěký letopisec ruský slovy dosti širokými v tento smysl:^[101] Král uherský vdav kněžnu rakouskou za Romana, poslal k Danielovi Ruskému a řka: „Stal jsi se mi svatem, pomoz mi na Čechy, i táhni proti nim na Opavu.“ Daniel slávy chtivý — an před ním ještě žádný kníže ruský byl neválčil až s Čechy, „ni chrabrý Svatoslav, ni Vladimír svatý“ —poradil se s Boleslavem Krakovským, jehožto neochotu manželka Kunka, dcera Bélova, teprv přemoci musela. I pojav syna svého Lva, od bratra pak Vasilka na pomoc tisícníka Jurja, spojil se s Boleslavem u Krakova. Když pak přišli k řece Odře u města Kozlého, přijel opolský kníže Vladislav, syn Kazimírův, a připojil se. Teprv na řece Psině zasednuto ku poradě, kudy by dále táhnouti bylo; a Vladislav, ukládaje lest o Rusích, dal knížeti Lvovi a vojínům jeho vůdce zrádné, kterýmiž ale oni nedlouho voditi se davše, obrátili se k horám lesním a pobrali plen veliký. Daniel s nemnohými Rusy zůstav u Boleslava, táhl s ním upřímo na Opavu. Když pak blížili se k městu, vytáhl proti nim Ondřej s Čechy, a sved bitvu, zvítězil i pobil a zjímal tolik Poláků, že padl na ně strach veliký, aniž co více chtěli podnikati proti Opavě. „Proč žasnete?“ tak prý domlouval jim Daniel; „či snad nevěděli jste, že s muži a ne s ženami činiti máte? Však volíte-li vy raději umírat doma neslavně nežli oslaviti se bojem, jděte, já zůstanu zde sám; kéž bych jen syna svého měl při sobě, jehožto ty, Vladislave, zaved, sám uvalils na sebe pokutu hodnou.“ I zůstali tedy Poláci; avšak teprv po příchodu Lva i Rusů obehnána jest Opava ze všech stran, a co humen bylo v okolí, dáno v požeh napořád. Outok však na město nepodařil se, an Beneš sám s korouhví v rukou postavil se před jednu z bran, a Daniel strádav na oči, zmeškal dobu příhodnou ke vtrhnutí branou druhou. Takž postýskav sobě a vychladiv se na vesnicích okolních, kteréžto popleněny, přilehl ke hradu řečenému Násilé, na kterémž věděl býti jatých Poláků i Rusů hojně, a dobyv ho úmluvou, vztýčil na něm korouhev svou na znamení vítězství, posádku pak propustil na svobodu. Pak dověděv se, že Beneš odebral se z Opavy do Hlubčic, táhl za ním: ale když Vladislav Opolský předstihnuv jej, tak cele pohubil okolí, že nedostávalo se ani slámy ku podpálení ohrad městských, upustil i ode Hlubčic, a stroje se dále k Osoblaze aneb proti Herbortovi, obdržel od tohoto i meč jeho i pokoření dobrovolné. Nato uváživše Daniel i Boleslav, že popleněním země vůkol učinili dosti slibu svému, vrátili se do zemí svých zase.

Mezitím ale přihodily se uprostřed Moravy věci mnohem krutější. Kamkoli za onoho věku stihli Plavci čili Kumáni, tehdáž ještě pohané, tam vzápětí jejich doléhaly všecky ohavnosti, bídy a hrůzy. Pročež když nájezdem nenadálým zaplavili větší částku země, vraždíce a ničíce, čehokoli dosáhli, ubohým Moravanům zdálo se, že obnovili se dnové mongolští, zvláště an i nyní, jako přede dvanácti léty, strhl se dne 25. června u Olomouce boj ukrutný, ve kterémž ale padlo Moravanů na tisíce a jiných počet nesčislný utopili se, utíkajíce přede tváří nepřátel.^[102] Potom přitáhnuv král Béla osobně s vojskem svým řádným, jal se dobývati města Olomouce, kteréžto ale i tenkráte, nejvíce tuším zásluhou pana Zdislava ze Šternberka,^[103] obhájeno jest. Zato jiných menších hradišť a tvrzí hojně octlo se v moci krále uherského, i obráceno v popel a sutiny: lidí jatých veliké zástupy hnány do Uher, aby pomohli zalidniti zemi po Mongolech ještě namnoze pustou; a neodpuštěno prý ani kostelům, ani oltářům a svátostem v nich chovaným.^[104]

Ačkoli Přemysl Otakar již v měsíci červenci byl zase v Moravě přítomen, nezdá se však, že by sebral byl pole dostatečné k vypuzení nepřátel ze země. Spasení a mír přišly Moravanům tenkráte z Říma. Papež Innocencius IV. již dávno patřil s žalostí na toto vraždění sebe knížat jemu oddaných, i napomínal často, aby učinili pokoj mezi sebou. Na počátku měsíce července vypravil konečně svého penitenciára, bratra Velaska z řeholy minoritské, aby donutil je pokutami církevními ke složení zbraně. Ten tedy přišed do Moravy, způsobil to u Bély, že vrátil se i s vojskem do země své zase.^[105] Přinesl také od papeže dispensaci pro Přemysla i Markétu, aby v manželství spolu setrvati mohli bez ohledu na blízké příbuzenství. Avšak oboje to dobrodiní propůjčeno jen pod výminkou, aby Přemysl zavázal se přísahou i zápisem neuznávati jiného kromě Viléma za římského krále a nehleděti nežli k němu pomocí a povinností svou.^[106]

Když tudíž Otakar dne 17. září v městě Kremži v Rakousích u přítomnosti biskupů frisinského, řezenského a pasovského i jiných svědků zavazoval se slibem takovým poslovi papežovu, mezitím otec jeho král Václav, kterýž toho léta opět jako roku 1241 byl veliké přípravy činil k ochraně Čech a Prahy proti vpádu nepřátelskému, stížen jest nemocí těžkou v oblíbených lesích křivoklátských a dne 22. září skonal tiše běh života i vlády své ve Dvoře Králově za Berounem.

Jen čtvero dítek panovníka tohoto vešlo potomstvu ve známost: synové Vladislav a Přemysl Otakar, v dějinách proslulí, a dcery Božena (čili Beatrix) a Anežka, vdané obě okolo roku 1244, první za braniborského markrabě Otu III., příjmím Pobožného, druhá pak za Jindřicha, příjmím Jasného, markrabě mišenského.^[107]

Doložíme ještě o řeholách a klášteřích za panování Václavova nově založených. Byliť to: 1. templáři od roku 1232, kteří o dvacet let později vystavili v Praze kostel sv. Vavřince, nyní sv. Anny, na Starém Městě; 2. minorité také od roku 1232, nejprve v Praze a brzy potom i v Litoměřicích, Benešově a Plzni; 3. klarisinky od roku 1233, jakož nahoře již vyloženo jest; 4. špitálníci čili křižovníci u sv. Františka pod mostem pražským od roku 1238 a něco dříve u sv. Petra na Pořičí; kříž červený obdrželi na znamení roku 1252. V Moravě poznamenati sluší zvláště: panenský klášter řádu cisterckého v Tišnově, také Porta coeli zvaný a založený ode královny Konstancie roku 1232; pak v Brně panny řeholy dominikánské v takřečené cele mariánské; a konečně mužský klášter cisterciáků ve Žďáře na hranicích českých, založený roku 1251 od Bočka z rodu pánů z Kunštátu a z Poděbrad. Ostatně šířili se této doby také v Moravě dominikáni, minorité a templáři.

---

1. 147
2. 148
3. 149
4. 150
5. 151
6. 152
7. 153
8. 154
9. 155
10. 156
11. 157
12. 158
13. 159
14. 160
15. 161
16. 162
17. 163
18. 164
19. 165
20. 166
21. 167
22. 168
23. 169
24. 170
25. 171
26. 172
27. 173
28. 174
29. 175
30. 176
31. 177
32. 178
33. 179
34. 180
35. 181
36. 182
37. 183
38. 184
39. 185
40. 186
41. 187
42. 188
43. 189
44. 190
45. 191
46. 192
47. 193
48. 194
49. 195
50. 196
51. 197
52. 198
53. 199
54. 200
55. 201
56. 202
57. 203
58. 204
59. 205
60. 206
61. 207
62. 208
63. 209
64. 210
65. 211
66. 212
67. 213
68. 214
69. 215
70. 216
71. 217
72. 218
73. 219
74. 220
75. 221
76. 222
77. 223
78. 224
79. 225
80. 226
81. 227
82. 228
83. 229
84. 230
85. 231
86. 232
87. 233
88. 234
89. 235
90. 236
91. 237
92. 238
93. 239
94. 240
95. 241
96. 242
97. 243
98. 241
99. 245
100. 246
101. 247
102. 248
103. 249
104. 250
105. 251
106. 252
107. 253