Děje království českého/§. 41.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 40.	§. 41. Král Rudolf I.	§. 42.

Údaje o textu
Titulek:	§. 41.
Podtitulek:	Král Rudolf I.
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 128–129. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Nenadálým přetržením života krále Vácslava III. octly se Čechy ve zlé příhodě, které nezkusily předtím nikdy od nejstarších pamětí národu českého. Došloť králem tím pokolení mužské rodu Přemyslova a Libušina, který byl po šest století řídil věci země, za posledních časů sice odcizilý národu velice svými náchylnostmi a obyčeji, ale předce vázaný k němu původem svým a zakušením zlého i dobrého s národem společně.

Z rodiny královské pozůstaly dvě vdovy mladé, Alžběta polská po Vácslavovi II. a Viola kněžna Těšínská po Vácslavovi III., potom čtyry dcery krále Vácslava II., Anna provdaná za Jindřicha vévodu korutanského, Alžběta jinak Eliška, tehdáž 14letá, a ještě mladší dvě, Markéta i Aneška. Trůn český byl od prvopočátku dědictvím rodiny panovnické, a protož srovnávalo se s právem národu, aby když mužského potomka nebylo, povolán byl panovník příbuzný po přeslici. O tom náleželo rozhodnouti stavům zemským, to jest panstvu a rytířstvu, jakož těm, kteří dle upsaného práva volili krále. Dle toho doufal nejvíce zvolen býti Jindřich korutanský, kterého také král Vácslav III. před výpravou svou do Polska ustanovil za vládaře na čas své nepřítomnosti. Ale mnohým ze stavů vidělo se, že při volbě nového krále nepotřebí jim ohlížeti se již na žádnou příbuznost, a o to se rozdělili mezi sebou, zvláště když mnozí hleděli více k tomu, co by mohli pro sebe utržiti od toho, kterého by zvolili, než který by se nejlépe hodil zemi. Když takto s volbou se opozdívali, mezitím král německý Albrecht bez ohledu na všecky smlouvy a zápisy mezi Čechy a říší německou vyhlásil Čechy za uprázdněné léno říšské, a udělil jich pod tím jménem prvorozenému synu svému Rudolfovi, vévodovi rakouskému. Aby tomu dodal váhy, pospíšil také hned s vojskem do Čech, on s jedné, Rudolf s druhé strany.

Tu páni čeští ve zmatek uvedeni, zvolili téhož Rudolfa za krále, a ustanovili se na tom, aby po něm také bratří jeho a jejich potomstvo měli právo dědičné k Čechám. Zůstaveno jemu toliko na vůli zasnoubiti se buď s některou ze vdov nebo z osiřelých dcer královských, i slavil tedy Rudolf svatbu s Alžbětou polskou, vdovou po Vácslavovi II. Král Albrecht pak stvrdil nyní všecka psaná práva čili privilegia království českého, jmenovitě také právo stavů k volení krále. Ale sotva že se Rudolf uvázal v panství, Albrecht uvedl stvrzení toto v niveč novým ustanovením Rudolfa za krále českého z domnělé moci císařské udělením jemu léna, jakož prý předešlí králové čeští vždy mívali království své co léno od císařů.

Panství Rudolfovo znelíbilo se Čechům jednak tím, jednak také pro přílišnou skrblost nového krále. Někteří pánové čeští odepřeli mu hned z počátku přísahu věrnosti, a povstali proti němu později zřejmě. Rudolf sebrav pole proti nim, roznemohl se těžce při obléhání Horaždějovic proti panu Bavorovi Strakonickému, a umřel v ležení tudíž (1307).

Vymření mužského pokolení Přemyslova mělo mezitím za následek rozpadnutí veliké říše, kterou král Vácslav II. byl zbudoval spojením Polska s Čechy; nebo hned po smrti krále Vácslava III. musila se výprava tam od něho strojená rozejíti pro větší zaneprázdnění domácí za příčinou nového osazení trůnu; a protož vládaři čeští v Krakově a ve Hnězdně se svými se též navrátili do Čech, nemohouce odolati protivníkům panství českého.