Zvonečky/Babiččin Nebeklíč

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Babiččin Nebeklíč
Autor: Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj: ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Zvonečky. Obrázky z věku mladistvého. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 44–46.
Licence: PD old 70

O naší babičce mohl bych Vám, milé děti, mnoho a mnoho vypravovať. Že byste to rády poslouchaly, věřím rád. Tentokráte však povím Vám jen o Babiččině Nebeklíči.[1] Ale dříve slyšte, jak ta naše babička vypadala a jaká byla.

Babička naše byla spíše menší, ale za to zavalitější osobička, stále čilá, obratná a vždy velice čistě a pečlivě oblečená. Zvláště v neděli, když vzala si na hlavu stříbrný čepec, vypadala roztomile. Kdo ji uviděl, musil ji míti rád. Jak pak teprve, když poznal tu její dobrou, holubicí povahu, která rozdělila by s každým ihned své srdce! A což my děti! Jak jsme jen mohly, vklouzly jsme do její čisťounké světničky, a tam už bylo něco pro nás uchystáno: jablíčka, hrušky, švestky, perník, oříšky a jiné a jiné pamlsky. Babička nám to vždy usmívajíc se dávala.

Ale nerada byla, zdržovaly-li jsme se dlouho v její světničce. Tu ihned posýlala nás zase domů, aby nás prý matka sháněti nemusila, nebo předstírala, že má na spěch, že musí do zahrady, do města a ještě jinam. A my s těžkým srdcem musily opustiti tu milou babiččinu světničku. A nám se tak nechtělo! My bychom tak rády v jejím výměnku prodlely a všechny věci její důkladně si prohlédly! Leč nic naplat, babičky jsme si pohněvati nesměly.

Ce nás zvláště ku babičce vábilo, byl tlustý, nesmírně tlustý, železnou sponkou spjatý Nebeklíč. Ten prohlížely jsme si nejraději.

Na Nebeklíči spočívaly obyčejně staré, podivné brejle s velikými, okrouhlými skly. A kdo by se chtěl podívati do Nebeklíče, musil nejprve brejle sundati. Lehko ovšem bylo je sundati, leč těžko zase na Nebeklíč položiti, aby to babička nepoznala! A babičce byla ta kniha nanejvýše posvátná a nechtěla ani, abychom se na ni dívali. Také brejlí velice si vážila.

I což divu, že se rozhněvala velice, když brejle jinak ležely a Nebeklíčem hnuto bylo. Tu stěžovala si vždycky naší mamince a s námi udobřila se teprve druhý den, když jsme svatosvatě přislíbily, že Nebeklíč a brejle již na pokoji necháme. Ale kdepak! Děti aby odolaly tak mocnému a vábivému kouzlu jako byl Nebeklíč a brejle! Vždyť pokládaly jsme Nebeklíč za věc tajemnou a není tudíž divu, že nesmírně rády prohlédly bychom si jej od počátku až do konce, a ne jednou, ale třeba každého dne. Však také málo kde bylo tolik obrázků pěkných jako v něm.

Ale babička nedovolila a nedovolila. Tím však stal se Nebeklíč ještě vábivějším, a zvláště náš malý Toník jak jen mohl k Nebeklíči se přibližoval. A toho právě bála se babička nejvíce. Neboť jakmile dostaly by se brejle a Nebeklíč do rukou Toníkových, zle by se oběma věcem vedlo. A poněvadž Toník nabýval čím dále tím větší smělosti, musila babička pomýšleti na to, jak by to nastrojila, aby se Toník Nebeklíči spíše vyhnul než jej vyhledával. Šlo by to sice uschovati jej někam pod zámek, ale babička každou chvilku se modlila, každou chvilku ku Nebeklíči zasedla, obtěžovalo by ji tedy velice, kdyby stále a stále musila pro Nebeklíč do truhly nebo do skříně. Bylo jí tedy vymysliti si něco jiného. A to bylo: Věděla dobře, že Toník bojí se velice, kdykoli postraší jej někdo čertem. To mohl někdo o tom rohatém jenom se zmíniti a již Toník strachy jen se tetelil. Toho si nyní babička vzpomněla a šťastná myšlénka jí hlavou kmitla. Ihned otevřela svou starou, květovanou truhlu, vyňala z ní větší, malovaný obrázek a šups — strčila jej do Nebeklíče zrovna pod svrchní desku. Pak s touhou očekávala Tonika. Ten ovšem nedal na sebe dlouho čekati a dostavil se ihned. Přišed prosil babičky, aby mu něco dala. Ale babička si ho nevšimla. Přestal tedy prositi a šoural se pomaloučku ke stolku, na němž ležely brejle a Nebeklíč. Několikráte ohlédl se po babičce, zda-li se nedívá, ale když viděl, že babička šuká kdesi u kamen, vystoupil na stoličku, odložil brejle stranou a otevřel svrchní desku Nebeklíče. Oči mu zvědavostí jen jen hořely. Viděltě tu na obrázku pěkně malovaného svatého Michala. I prohlíží si jej se zalíbením od hlavy až k patě. Teď pohlédne doleji a — ó hrůzo hrůzoucí! — Pod nohama svatého Michala svíjí se ohyzdný ďábel. V témž okamžiku spadla také s kamen plechová poklička. Toník zděšeně vykřikl, zbledl jako stěna a chtěl rychle ven. Ale obrátiv se, padl k zemi a omdlel.

Maminka a voda jej ovšem brzy vzkřísily, ale obrázek v Nebeklíči dlouho zůstal mu v paměti. Nejenom že do Nebeklíče již nenakukoval, ale ani k babičce dlouho nedocházel. Myslilť, že je u ní opravdu čert, který tam straší.

Babička toho trochu litovala, že tak Toníka postrašila, ale byla zase ráda, že se nemusí báti o Nebeklíč a brejle.


  1. Nebeklíč = modlitby.