Ztracený svět/Zítra zmizíme v Neznámu

Ztracený svět Arthur Conan Doyle
Byl jsem cepem Páně	Zítra zmizíme v Neznámu	Přední stráže nového světa

Údaje o textu
Titulek:	Zítra zmizíme v Neznámu
Autor:	Arthur Conan Doyle
Původní titulek:	To-morrow we Disappear into the Unknown
Zdroj:	Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 96–110 Digitální knihovna SVK HK
Vydáno:	Praha: J. Hokra, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Weinfurter
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Nebudu nuditi čtenáře, kterým se snad dostane do rukou toto vypravování, popisováním naší pohodlné a přepychové cesty na boothském parníku a také nebudu vypravovati o několika týdnech našeho zdržení ve městě Para (jenom bych rád uznal velikou vlídnost Společnosti Pereira da Pinta, se kterou nám pomohla uspořádati naše zavazadla). Také se zmíním jen velmi krátce o naší cestě po řece, po jejím širokém, zvolna tekoucím a hlínou zbarveném proudu, na parníku, jenž byl o málo menší, než onen, který nás přivezl přes Atlantický oceán. Pak jsme dospěli přes úžiny v Obidosu do města Manaos. Zde jsme byli zachráněni před omezenými půvaby místních hotelů, panem Shorthmanem, zástupcem Britické a Brasilské Obchodní Společnosti. V jeho pohostinné fazendě jsme ztrávili veškerý svůj čas až do dne, kdy jsme byli oprávněni otevříti dopis s návodem, který nám dal profesor Challenger. Než dospěji ku překvapujícím událostem tohoto dne, chci podati trochu jasnější náčrtek o svých soudruzích, kteří se účastní tohoto podniku, a o našich společnících, které jsme v Jižní Americe již získali. Píši bez obalu a ponechávám Vám, pane Mc. Ardle na vůli jakož i Vaší rozvaze, jak mých sdělení použijete, neboť vím, že než tato zpráva bude předložena světu, projde dříve Vašima rukama.

Vědecké vymoženosti profesora Summerleea jsou příliš dobře známy, abych je musil opakovati. Tento muž se hodí k takové namáhavé výpravě mnohem lépe, než jak by se na prvý ráz zdálo. Jeho vysoká, hubená a svalnatá postava jest necitelná ke každé únavě a jeho suché, zpola sarkastické a naprosto nesympatické chování zůstává každou změnou okolí nedotčeno. Ačkoliv jest mu již šestašedesát let, neslyšel jsem přece jen nikdy od něho nějakého stesku ohledně příležitostných strádání, s nimiž se setkáváme. Považoval jsem jeho přítomnost za obtíž pro celou výpravu, avšak ve skutečnosti jsem teď zcela přesvědčen, že jeho síla odporu a vytrvalost jest právě taková jako moje. Svoji povahou jest přirozeně zatrpklým a nevěřícím. Již od počátku neskrýval nikdy svého přesvědčení, že profesor Challenger jest naprostým podvodníkem, že jsme se vydali na směšnou honbu za mátohami a že v Jižní Americe nevytěžíme bezpochyby nic než zklamání a nebezpečí. — A pak také odpovídající tomu výsměch v Anglii. Takové jsou názory, které nám po celou cestu ze Southamptonu do Manaosu cpal do uší, při čemž rysy jeho hubeného obličeje se vášnivě stahovaly a jeho řídká, kozlí brada se klátila. Od chvíle, kdy jsme přistáli, doznal však jakousi útěchu z krásy a různosti hmyzu a ptáků, které se kolem nás objevují, neboť jest vědě oddán z celého srdce. Po celý den pobíhá v lesích se svou puškou na ptáky a síťkou na motýly, a večery tráví zase úpravou svých ulovených exemplářů. Mezi jeho menší zvláštnosti patří také to, že jest naprosto nedbalý ohledně svého oděvu, že nedbá osobní čistoty, že jest naprosto roztržitý ve svých zvycích a kromě toho jest vášnivě oddán kouření z krátké, dřevěné dýmky, kterou zřídka kdy vyjímá z úst. Za svého mládí se vydal na cestu s několika vědeckými výpravami (byl také s Robertsonem na Papua), a život ve stanu a na canoe mu není ničím novým.

Lord John Roxton se na několika bodech stýká s profesorem Summerleem, ale na jiných jsou si zase naprostými protivami. Jest o dvacet let mladší, ale tělesně má také něco tak sporého a drsného jako profesor. Pokud se týká jeho zevnějšku, popisoval jsem jej již v oné části svého vypravování, již jsem zanechal v Londýně. Ve svých způsobech jest nejvýš čistotným a úpravným, obléká se vždy s velikou péčí do bílých, cvilinkových šatů a nosí vysoké boty, které chrání nohy před moskyty. Alespoň jednou denně se holí. Jako většina lidí hybných, jest v řeči velmi sporým a rád upadá do vlastních myšlenek. Ale při tom jest vždy ochotný odpovídati na otázky nebo súčasniti se rozhovoru, při čemž to činí způsobem podivínským, přerývaným a zpola humoristickým. Jeho vědomosti o světě a zvláště o Jižní Americe, jsou překvapující a jest z plna srdce přesvědčen o možnosti, že se naše cesta vydaří, při čemž se nedává výsměchem profesora Summerleea nijak připravovati o odvahu. Jeho hlas je mírný a chování je klidného, ale v jeho mžourajících, modrých očích číhá možnost zuřivého hněvu a neúprosné rozhodnosti, což je tím nebezpečnější, poněvadž tyto vlastnosti drží na uzdě. O svých výzkumech v Brazílii a Peru mluvil málo, ale mně se to jevilo jako zjevení, když jsem se přesvědčil, že jeho objevení se mezi domorodci v poříčí způsobilo ohromné vzrušení, neboť na něj pohlíželi jako na svého vůdce a ochránce. Rekovné činy Rudého Náčelníka, jak ho nazývají, se staly mezi nimi pověstmi a legendami, avšak skutečnosti, pokud jsem o nich zvěděl, byly samy o sobě dosti úžasné.

Stalo se, že se Lord John ocitl před několika lety v této zemi, nenáležející nikomu, v zemi, jež jest utvořena neurčitými hranicemi mezi Peru, Brasilií a Kolumbií. V tomto velikém území se daří divoce rostoucí gumovník, a tento strom se stal právě tak jako na Kongu, kletbou domorodců, kterou lze pouze porovnati s pracemi k nimž byli donucováni ve starých stříbrných dolech darienských pod Španěly. Hrstka padoušských míšenců zmocnila se krajiny, odzbrojila Indiány, kteří je chtěli podporovati a zbytek domorodců zotročila, při čemž jim naháněla hrůzu nejnelidštějšími mukami, aby je donutila ke sbírání gumy, která pak byla dovážena po řece do Pary. Lord John Roxton se ujímal oněch bídných obětí, ale za jeho námahu se mu nedostalo nic jiného, kromě výhrůžek a urážek. Potom vyhlásil proti Pedrovi Lopezovi, který byl vůdcem otrokářů, skutečnou válku, spojil se s tlupou uprchlých otroků, kteří k němu vstoupili do služeb, ozbrojil je a vedl s nimi polní tažení, jež pak skončilo tím, že zabil vlastní rukou známého míšence a zlomil celou otrokářskou soustavu, kterou Pedro založil.

Nebylo tudíž divu, že tento přizrzlý muž s hlasem měkkým jako hedvábí, a s mírným a prostosrdečným chováním, si získal hlubokého zájmu a že naň pohlíželi na březích této veliké, jihoamerické řeky jako na ochránce, ačkoliv pocity, které vnukával, byly přirozeně pomíseny, neboť vděčnost domorodců byla zase vyrovnána lítostí těch, kteří chtěli domorodců využitkovati. Avšak jedním užitečným výsledkem jeho dřívějších zkušeností bylo, že dovedl plynně mluviti řečí zvanou lingoa geral, což jest zvláštní jazyk, běžný po celé Brasilii a skládající se z jedné třetiny z portugalštiny a ze dvou třetin z jazyka indiánského.

Řekl jsem již shora, že lord Roxton byl přímo šíleně zamilován do Jižní Ameriky. Nedovedl o této zemi mluviti jinak, než se zápalem a tento zápal byl nakažlivý, neboť ačkoliv jsem byl takovým nevědomcem, dovedl jím upoutati moji pozornost a probuditi moji zvědavost. Jak bych si přál, abych dovedl vypsati kouzlo těchto rozhovorů a zvláštní směs přesných vědomostí a osobní obrazotvornosti, která je činila tak poutavými, takže až profesorův cynický a nedůvěřivý úsměv s jeho tváře obyčejně mizel, když nám naslouchal. Obyčejně vypravoval o dějinách této obrovské řeky, jež byla tak rychle prozkoumána (neboť první dobyvatelé Peru procestovali skutečně celou tuto pevninu po vodě) a jež zůstává přece tak neznámá ohledně všeho, co leží za jejími stále se měnícími břehy.

»Co jest tamhle?« volával obyčejně ukazuje k severu. »Je tam les a bahniska a neproniknutelná džungle. Kdo může říci, co se tam ukrývá? A zde k jihu? Pustina, porostlá bahnitými lesy, kde bělocha dosud nebylo. Na všech stranách jest kolem nás neznámo. Co známe kromě úzkých oblastí na březích řek? Kdo může říci, co jest v této krajině možného? Proč by neměl starý Challenger pravdu?« A po takových přímých vyzývavostech objevoval se na obličeji profesora Summerleea nanovo jeho zatvrzelý úsměšek, když sedával nesdílně a mlčky, potřásaje svou výsměšnou hlavou za oblaky kouře, který vypouštěl z dýmky, vyřezané z růžového kořene.

Tolik prozatím postačí, neboť oba moji soudruzi, jakož i jejich povahy a nedostatky budou popsány, právě tak jako moje, v dalším vypravování. Ale již jsme si také opatřili jisté soudruhy, kteří v příštích událostech nebudou hráti úlohy nepatrné. Prvním z nich jest obrovský černoch jménem Zambo. Je to skutečný černý Herkules, poslušný jako kůň a skoro také tak rozumný. Získali jsme ho v Para po doporučení paroplavební společnosti, na jejíž lodích se naučil mluviti pokulhávající angličtinou.

V Para jsme také najali Gomeza a Manuela, dva míšence pocházející z poříčí, kteří tam právě přibyli s nákladem sandálového dřeva. Byli to chlapíci temnobarevní, vousatí a divocí, pohybliví a houževnatí, jako pardalové. Oba dva ztrávili veškerý svůj život v hořeních vodách řeky Amazonu, které jsme chtěli probádati a právě toto doporučení způsobilo, že lord John je najal. Jeden z nich, totiž Gomez, měl další přednost, že dovedl mluviti výtečně anglicky. Tito muži svolili, že k nám vstoupí jako naši osobní sluhové, že nám budou vařiti, veslovati nebo že, nám budou užitečni každým jiným způsobem za mzdu patnácti dolarů měsíčně. Kromě nich jsme také najali tři Indiány z Bolívie, náležející kmenu Mojo. Jsou to lidé nejdovednější ohledně rybaření a stavění člunů mezi všemi kmeny, sídlícími podél řeky. Jejich náčelníka jsme nazývali Mojo, podle jeho kmene a druhé dva jsme pokřtili jmény José a Fernando. Byli jsme tedy tři běloši, dva míšenci, jeden černoch a tři Indiáni a tato naše hrstka, určena k malé výpravě, čekala teď na pokyny v Manaosu, než se vydá k vyplnění svého zvláštního úkolu.

Konečně, po nudném týdnu, dostavil se určený den a určená hodina. Prosím, abyste si představil stinný salon ve fazendě Santo Ignacio, dvě míle ve vnitrozemí od města Manaos. Venku se prostírá žlutavá, jako mosazná zář sluneční, se stíny palem, tak tmavými, a určitými, jako samotné kmeny. Vzduch byl klidný, plný věčného bzukotu hmyzu, pravý to tropický sbor ve mnohých oktávách, od hlubokého bručení včely až k vysokému, pronikavému pískání moskyta. Za verandou byla malá úpravná zahrada, ohraničená kaktovými ploty a ozdobená skupinami květin v záhonech, kolem nichž poletovali velicí, modří motýlové a drobní kolibříci a míhali se v přibývajícím světle jako jiskry. Seděli jsme kolem třtinového stolu, na němž byla zapečetěná obálka. Na ní byla napsána rozdrásaným rukopisem profesora Challengera následující slova:

»Instrukce lordovi Johnu Roxtonovi a jeho druhům. Otevříti v Manaosu dne 15. července, přesně o 12. hodině.«

Lord John položil svoje hodinky na stůl vedle sebe.

»Máme ještě sedm minut,« pravil. »Náš drahý profesor jest velmi přesný.«

Profesor Summerlee se uchopil svou hubenou rukou obálky a usmál se při tom kysele.

»Co na tom může přece záležeti, kdybychom otevřeli obálku teď anebo až za sedm minut? Zůstane to přece jen ve všem a vždycky stejně soustavným nesmyslem a blábolením a lituji, že musím říci, že pisatel toho se vším tím již tak proslavil.«

»Ale jděte, musíme přece hráti svoji hru podle pravidel,« řekl lord John. »je to okázalost a vnějším znakem profesora Challengera a jsme zde z jeho dobré vůle a proto by to bylo chováním velmi špatným, kdybychom až do písmeny nezachovávali jeho předpisů.«

»Je to krásná věc!« zvolal profesor hořce. »Již v Londýně mne to zarazilo jako veliká pošetilost, ale teď jsem nucen říci, že se mi to zdá býti hloupostí ještě větší, když jsem to poznal z blízka. Nevím sice, co jest uvnitř této obálky, avšak neobsahuje-li nic naprosto určitého, budu opravdu v pokušení sednouti na nejbližší loď, jedoucí dolů po řece, abych v Para zastihl ještě parník »Bolivii«. Mám přece ve světě mnoho důležitější a zodpovědnější práce, než abych zde běhal a vyvracel ujišťování nějakého blázna. Nuže, Roxtone, teď jest již čas.«

»Čas nadešel«, pravil lord John. »Můžete zapískati.« Pak vzal obálku a rozřízl ji svým kapesním nožem. Vyňal z ní složený arch papíru. Pak jej opatrně otevřel a rozprostřel na stůl. Papír byl zcela prázdný. Obrátil jej. Na druhé straně byl také prázdný. Dívali jsme se mlčky druh na druha ve zmatku a naše mlčení bylo pak přerušeno výbuchem pronikavého výsměchu profesora Summerleea.

»To jest zřejmé doznání,« zvolal. »Co ještě chcete? Ten chlap je podvodníkem a sám se k tomu doznává. Teď nám nezbývá nic, než vrátiti se domů a podati zprávu, že jest kovaným šarlatánem.«

»Snad je to neviditelný inkoust!« navrhoval jsem.

»Toho nemyslím!« pravil lord Roxton, drže papír proti světlu. »Nikoliv, milý hochu, nic z toho nemáte, když byste se chtěl klamati sám. Dal bych se oběsiti, že na tomto papíře nebylo nikdy nic napsáno.«

»Smím vstoupiti?« zahřměl nějaký hlas z verandy.

Stín jakési široké postavy se plížil přese skvrnu slunečního světla. Ale ten hlas! Ta nestvůrná šíře ramen! Vyskočili jsme s povzdechem překvapení, když Challenger s kulatým, chlapeckým slamákem s barevnou páskou na hlavě, — Challenger s rukama v kapsách své kazajky a v plátěných střevících, jejichž špičky se mu při chůzi upejpavě obracely vzhůru — se objevil v otevřených dveřích před námi. Zvrátil hlavu vzad a tak tu stál ve zlaté záři slunce se svou starou, mohutnou asyrskou bradou a s veškerou svou vrozenou nadutostí přimhuřujících se očních víček a nesnášelivých očí.

»Obávám se,« pravil, vytahuje svoje hodinky, »že jsem se o několik minut zpozdil. Když jsem vám dal tuto obálku, doznávám, že jsem neměl nikdy v úmyslu dohnati věci tak daleko, abyste ji otevřeli, neboť bylo mým ustanoveným úmyslem sejíti se s vámi před udanou hodinou. Moje nešťastné zdržení lze přičísti zbloudilému lodivodovi a dotěrné mělčině. Obávám se, že tím byla mému kolegovi, profesorovi Summerleeovi, poskytnuta příležitost ke zlořečení.«

»Jsem nucen poznamenati, pane,« řekl lord John s jistou přísností ve hlasu, »že vaše objevení se jest nám značnou úlevou, neboť se již zdálo, že naše vyslání bude předčasně skončeno. Ba i teď nemohu při všem na světě pochopiti, proč jste to vše provedl takovým neobyčejným způsobem.«

Místo odpovědi profesor Challenger vstoupil, potřásl rukou mně a lordovi Johnovi, poklonil se s vážnou vzdorností profesorovi Summerleeovi a potom klesl do proutěného křesla, které pod jeho tíží zapraskalo a zapotácelo se.

»Jest již vše připraveno pro naši cestu?« tázal se.

»Můžeme vyraziti zítra.«

»Tedy vyrazíte. Nebude vám teď třeba nijaké vůdčí mapy, neboť budete míti neocenitelnou výhodu, že budu vaším vůdcem sám. Již s počátku jsem se rozhodl, že vaši výzkumnou cestu povedu. Snadno připustíte, že i nejpečlivěji zhotovené mapy by byly jenom ubohou náhradou za moji vlastní radu a schopnost vedení. Až na malý žert, který jsem si s vámi dovolil ohledně oné obálky, jest přece jasno, že kdybych vám byl sdělil svoje úmysly, byl bych musil odporovati nevítanému nucení, abych cestoval s vámi.«

»S mé strany by tomu tak nebylo, pane,« zvolal profesor Summerlee upřímně. »Alespoň potud, pokud by bylo na Atlantickém oceanu jiné lodi.«

Challenger odmítl mávnutím své huňaté ruky jeho další slova.

»Jsem jist, že váš zdravý rozum podepře můj názor a pochopí, že bylo lépe, když jsem svoji cestu provedl sám a když jsem se objevil právě v přesném okamžiku, když bylo mé přítomnosti zapotřebí. Tento okamžik se teď dostavil. Jste v bezpečných rukou. Teď nemůžete zblouditi, abyste nedospěli na místo svého určení. Od této chvíle se ujímám velení výpravy a musím vás žádati, abyste dnes večer dokonali svoje přípravy tak, abychom mohli zítra časně ráno vyraziti. Můj čas jest drahocenný a totéž lze také říci v menší míře i o čase vašem. Proto navrhuji, abychom si pospíšili, jak jest jen možno, dokud vám neokáži to, co jste přišli viděti.«

Lord John Roxton nás dal zapsati na veliký parní člun »Esmeraldu«, jenž nás měl vézti vzhůru po řece. Pokud se týče počasí, bylo bezvýznamno, kterou dobu zvolíme ke své výpravě, poněvadž temperatura kolísá mezi dvacetipěti a třicetidvěma stupni v zimě i v letě, tak že není znatelného rozdílu horka. Za deštivého počasí jest tomu ovšem jinak. Od prosince do května nastává období dešťů a v této roční době stoupá řeka, až dosahuje výše skoro čtyřiceti stop nad nejnižší úrovní hladiny. Pak zaplavuje břehy, šíří se ve velikých lagunách přes obrovské pustiny této země a tvoří tak nedozírné území, nazývané na těchto místech Gapo. A toto území jest většinou příliš bahnité pro cestování pěšky a příliš mělké pro člun. V červnu počíná voda opadávati a jest nejnižší v měsících říjnu a listopadu. Proto byla naše výprava podniknuta v době suchého počasí, kdy tato veliká řeka a její přítoky jsou více méně v poměrech normálních.

Proud řeky jest velmi pomalý, poněvadž její spád není větší osmi palců na jednu míli. Žádná řeka na světě nemůže býti vhodnější pro plavbu, poněvadž převládající vítr přichází z jihovýchodu a plachetní čluny mohou neustále pokračovati v plavbě, až ke hranicím peruanským a zpět se dávají unášeti zase proudem. V našem případě mohly výtečné stroje »Esmeraldy« nedbati vlekoucího se proudu řeky a proto jsme postupovali tak rychle, jako bychom se plavili po stojatých vodách jezerních. Po tři dny jsme pluli směrem severozápadním proti proudu, který i zde, tisíc mil od ústí, byl tak ohromný, že s jeho středu se jevily na vzdálené čáře obzorové oba břehy jenom jako stíny. Čtvrtého dne po odjezdu z Manaosu obrátili jsme se do jednoho přítoku, který při svém ústí byl o málo menší řeky hlavní. Ale úžil se rychle, a po další dvoudenní plavbě jsme dospěli do jedné indianské vesnice. Tam trval profesor na tom, abychom vystoupili na břeh a aby byla »Esmeralda« poslána zpět do Manaosu. Vysvětloval nám, že záhy doplujeme k proudům a slapům, které by její další použití učinily nemožným. Soukromě pak dodával, že se teď již blížíme ke vchodu do neznámých končin a že bude tím lépe, čím méně lidí zasvětíme ve svou důvěru. Za tím účelem si vyžádal také od každého z nás slovo cti, že ani nic neuveřejníme, ani nic neprozradíme ohledně přesného klíče k našim cestám a naše služebnictvo bylo pak za stejným účelem zavázáno přísahami. Z toho důvodu jsem nucen k jistým nejasnostem ve svém vypravování a varoval bych svoje čtenáře, aby snad nehledali na mapách nebo nákresech nějaké vztahy k místům, o nichž se zmiňuji. Jejich vzájemné položení může sice býti správné, avšak směry kompasu jsou bedlivě přesunuty, takže mého popisu nelze jako skutečného vůdce v této končině naprosto použíti. Ať jsou důvody profesora Challengera ohledně zachování tajemství platnými či nikoliv, nám nezbývalo jiné volby, než-li je přijmouti, neboť on byl hotov vzdáti se spíše celé výpravy, než změniti podmínky, za nichž se uvolil, že nás povede.

Bylo dne druhého srpna, když jsme vrhli svůj poslední pohled na zevnější svět, rozloučivše se s »Esmeraldou«.

Od toho dne uplynulý další čtyry dny, v nichž jsme najali od Indiánů dvě veliké canoe, zbudované z materiálu tak lehkého (z kůže, kterou byla potažena bambusová kostra), že jsme je mohli přenášeti přes každou překážku. Do těchto člunů jsme naložili veškerý svůj majetek a pak jsme si přibrali ještě dva Indiány, aby nám při plavbě pomohli. Zvěděl jsem, že to jsou právě oba muži — jmenují se Ataca a Ipetu — kteří doprovodili profesora Challengera na jeho předešlé cestě. Zdálo se, že jsou poděšeni vyhlídkou, že jim bude onu cestu opakovati, avšak v těchto krajinách má náčelník kmene moc patriarchy a jestliže se mu jeví obchod v jeho očích dobrým, tu pak příslušníkovi kmene zbývá velmi málo na rozmýšlenou.

A tak zítra zmizíme v neznámu. Toto sdělení posílám člunem po řece dolů a možná, že je to naším posledním slovem těm, kteří se o náš osud zajímají. Posílám tento dopis, podle naší úmluvy, Vám, milý pane Mc. Ardle, a ponechávám Vašemu uznání, abyste jej ponechal jak jest, anebo cokoliv pozměnil, dle své libosti. Podle ujištění profesora Challengera a také z jeho chování — přes trvalou nevěru profesora Summerleea — nepochybuji, že náš vůdce potvrdí svoje výroky, a že jsme opravdu v předvečeru nějakých velkých, pozoruhodných zkušeností.