Ztracený svět/Kdo by to mohl předvídati

Ztracený svět Arthur Conan Doyle
Přední stráže nového světa	Kdo by to mohl předvídati	Udály se nejpodivnější věci

Údaje o textu
Titulek:	Kdo by to mohl předvídati
Autor:	Arthur Conan Doyle
Původní titulek:	The most Wonderful Things have Happened
Zdroj:	Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 129–163 Digitální knihovna SVK HK
Vydáno:	Praha: J. Hokra, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Weinfurter
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Přihodilo se nám něco strašlivého. Kdo by to byl mohl předvídati? Nevidím opravdu konce našeho utrpení. Jest možno, že jsme odsouzeni, tráviti celý svůj život na tomto neobyčejném a nepřístupném místě. Jsem dosud tak pomaten, že sotva mohu jasně uvažovati o přítomných skutečnostech a o možnostech ohledně budoucnosti. Mým otupěným smyslům se zdá to prvé příliš děsivé a to druhé zase černé jako noc.

Nikdy se lidé neocitli v situaci horší. A také by bylo bez užitku, kdybych vám chtěl popsati a objasniti naši přesnou zeměpisnou polohu a kdybych snad chtěl žádati naše přátele o vyslání pomocné výpravy. I kdyby mohli takovou výpravu vyslati, bude náš osud bezpochyby, podle veškeré lidské pravděpodobnosti, rozhodnut dávno před tím, než by kdo mohl dospěti do Jižní Ameriky.

Jsme opravdu tak vzdáleni každé lidské pomoci, jako kdybychom byli na měsíci. Kdybychom mohli proraziti, budou to pouze naše vlastní zkušenosti, které nás zachrání. Mám zde jako soudruhy tři pozoruhodné muže, lidi velikých myslících schopností a neochvějné udatnosti. A v tom spočívá naše jediná naděje. Jenom v okamžiku, když pohlédnu na rozhodné tváře svých kamarádů, vidím v této temnotě jakýsi zásvit. Domnívám se, že zevně vypadám právě tak nedotčený jako oni. Ve svém nitru jsem naplněn obavami.

Dovolte, abych Vám se všemi podrobnostmi, pokud jest mi možno, vypravoval pořad událostí, kterými jsme dospěli ke katastrofě.

Když jsem dokončil svůj poslední dopis, sdělil jsem, Vám, že jsme se octnuli asi sedm mil od obrovské čáry rudých skalin, které zajisté obklopují vysočinu, o které profesor Challenger mluvil. Výše těchto skal zdála se mi, když jsme se k nim přiblížili, na některých místech větší, než jak profesor udával. Zvedala se s části až do výše nejméně tisíce stop. A při tom byly tyto skaliny podivně žlábkované, a to způsobem, který jest, jak se domnívám, charakteristický při čedičových vyvřelinách. Něco podobného lze spatřiti u Edinburku na sallisburyských rozsedlinách^{[red 1]}. Na vrcholu jeví tyto skály veškeré známky bujné vegetace s křovinami na pokraji a o něco dále s mnohými vysokými stromy. Avšak pokud jsme mohli viděti, nebylo tam ani stopy po nějakém životě.

Oné noci jsme rozbili tábor bezprostředně pod skalami — na místě velmi divokém a pustém. Skaliska nad námi nebyla jenom kolmá, nýbrž zahýbala se na vrcholu na zevní stranu, takže nebylo naprosto možno na ně vystoupiti. Blíže nás byl onen vysoký, štíhlý, skalní jehlanec, o němž, jak se domnívám, jsem se ve svém vypravování již zmínil. Vypadá jako široká červená kostelní věž a jeho vrchol jest ve stejné rovině s vysočinou, avšak mezi nimi zeje veliká propast. Na jeho vrcholu roste vysoký strom. Jehlanec i skály jsou poměrně nízké – asi pět nebo šest set stop — podle mého odhadu.

»Onen pterodactyl seděl tamhle,« řekl profesor Challenger, ukazuje na onen strom. »Vylezl jsem až do poloviny výše, než jsem jej zastřelil. Domníval bych se, že dobrý lezec po horách, jako jsem sám, by mohl vystoupiti až na vrchol této skály, ačkoli kdyby tak učinil, by se tím ovšem nepřiblížil ani o krok k vysočině.«

Když Challenger mluvil o svém pterodactylu, pohleděl jsem na profesora Summerleea a zdálo se mi, že u něho poprvé pozoruji jakési stopy svítající víry a lítosti. Na jeho tenkých rtech nebylo úšklebku, nýbrž naopak, jakýsi neurčitý, protáhlý, rozčilený výraz úžasu. Challenger to viděl také, a těšil se, ochutnávaje poprvé svoje vítězství.

»Ovšem,« pravil se svým neohrabaným a těžkopádným sarkasmem, »profesor Summerlee má za to, když mluvím o pterodactylu, že tím míním čápa — jenže jest to takový druh čápů, který nemá peří, nýbrž usňovitou kůži a v čelistech zuby.« Při tom se usmíval a mrkal očima a klaněl se, až se jeho kolega obrátil a odešel. Z rána, po střídmé snídani, složené z kávy a maniocu^{[red 2]} — musili jsme šetřiti svoje zásoby — zasedli jsme k válečné radě, jak bychom nejlépe mohli vystoupiti na vysočinu, jež se před námi rozkládala.

Challenger nám předsedal se slavnostní tváří, jako by byl předsedou nějaké poroty. Představte si ho, sedícího na skále, se svým směšným, chlapeckým, slaměným kloboukem, vraženým v týle jeho hlavy, s jeho domýšlivýma očima, jež nás ovládaly pod jejich zpola zavřenými víčky, s černými, mocnými vousy na bradě, jež se mu klátily, když pomalu popisoval naši přítomnou situaci a naše budoucí podniky.

Pod ním byste byli mohli viděti nás ostatní tři — mne, opáleného, mladého a posíleného po naší cestě na volném vzduchu; Summerleea, vážného, ale dosud kritisujícího, s jeho věčnou dýmkou v ústech a lorda Johna, břitkého jako ostří břitvy, s jeho bdělou a ohebnou postavou, opírající se o pušku a s orlíma očima, upřenýma chtivě na mluvčího. Za námi se seskupili naši dva svalnatí míšenci a malý hlouček Indiánů, kdežto před námi a nad námi se týčila ona obrovská, rudá žebra skalin, které nám zabraňovaly přístup k našemu cíli.

»Netřeba mi připomínati,« pravil náš vůdce, »že když jsem posledně navštívil tato místa, vyčerpal jsem veškeré prostředky, jak by bylo lze vyšplhati na tyto skály. A poněvadž se mně to nepodařilo, nemyslím, že by se kdo jiný potkal na těchže místech s úspěchem, neboť jsem trochu vycvičeným lezcem na hory. Tehdy jsem s sebou neměl lezeckých pomůcek, avšak tentokráte jsem byl dosti obezřelým, abych mohl vyšplhati až na vrchol tohoto odděleného jehlance. Ale pokud hlavní část skal se naklání vpřed, bylo by nadarmo, pokoušeti se o jejich slezení. Při své poslední návštěvě jsem musil spěchati vzhledem k blížícímu se deštivému počasí a také vyčerpání svých zásob. Tyto okolnosti zkracovaly můj čas a proto mohu jen tvrditi, že jsem prohlédl asi šest mil těchto skalin východním směrem, při čemž jsem nenalezl žádné možné cesty přes ně. Co máme tedy teď počíti?«

»Zdá se, že nám zbývá jenom jediný rozumný postup,« řekl profesor Summerlee, »když jste probádal východ, budeme cestovati na úpatí skal směrem západním a budeme hledati nějaký možný bod pro vystoupení tam.«

»To je to,« řekl lord John. »Jest skoro pravděpodobno, že tato vysočina není příliš veliká a že ji obejdeme kolem, dříve než bychom nalezli nějakou snadnou cestu do výše, nebo že se vrátíme na místo, se kterého jsme vyšli.«

»Vysvětlil jsem již našemu mladému příteli zde,« řekl Challenger (obrací se ke mně obyčejně způsobem, jako kdybych byl desetiletým školákem), »že jest zcela nemožno, aby zde bylo nějakého vzestupu nahoru a sice z toho prostého důvodu, že kdyby tato vysočina nebyla osamocena, nebyly by nastaly podmínky, které způsobily takové rušivé zasáhnutí do všeobecných zákonů, týkajících se přetrvání jistých živočichů. Avšak připouštím, že zde přece mohou býti zcela dobře jistá místa, na kterých by vycvičený lidský lezec mohl dosáhnouti vrcholu a kde by snad těžké a neohrabané zvíře nemohlo sestoupiti. Avšak jest jisto, že jest zde nějaký bod, na němž jest vystoupení možné.«

»Jak to víte, pane?« tázal se Summerlee ostře.

»Poněvadž můj předchůdce, Američan Maple White, takový výstup opravdu provedl. Jak by byl jinak mohl viděti onoho netvora, kterého nakreslil do svého náčrtníku?«

»Tím chcete podávati jakési důvody předbíhající dokázané skutečnosti,« pravil Summerlee zatvrzele. »Připouštím vaši vysočinu, poněvadž jsem ji viděl, avšak dosud jsem se nepřesvědčil že je na ní vůbec nějaká životní forma.«

»Co připouštíte, pane, nebo čeho nepřipouštíte, jest opravdu důležitosti až nepochopitelně malicherné. Avšak pozoruji s potěšením, že vysočina sama se opravdu vedrala do vašeho rozumu.« V tom pohleděl vzhůru a pak k našemu úžasu seskočil s balvanu a uchopiv Summerleea v týle, zvrátil mu tvář do zadu, »Nuže, pane-« křičel chraptivě rozčilením. »Mohu vám takto pomoci, abyste poznal, že vysočina obsahuje zvířecí život?«

Řekl jsem již, že hustá obruba zeleně visela na okraji skal. A z této obruby se teď vynořil nějaký černý, lesknoucí se předmět. A když pak vylezl pomalu dále a visel nad propasti, viděli jsme, že to byl nesmírně veliký had, s podivně ploskou, lopatovitou hlavou. Klátil se a kýval asi minutu nad námi a ranní slunce zářilo na jeho hladkých a svalnatých závitech. Potom se zvolna vtáhl zpět a zmizel.

Summerlee byl tak uchvácen zájmem, že stál a nekladl odporu Challengerovi, který mu držel hlavu do výše. Avšak teď setřásl svého kolegu a nabyl zase své důstojnosti.

»Byl bych rád, profesore Challengere,« pravil, »kdybyste se naučil činiti svoje poznámky nějakým způsobem, abyste mne při tom nebral za bradu. I zjev velmi obyčejného skalního hroznýše nemůže ospravedlňovati takové chování.«

»Avšak, buď jak buď, na vysočině jest život přece,« odpověděl vítězně jeho kolega. »A teď, když jsme dokázali tuto důležitou okolnost tak, že jest každému jasnou, třeba byl sebe zatvrzelejší a plný předsudků, jsem toho názoru, že nemůžeme učiniti nic lepšího, než opustiti naše ležení a cestovati na západ, až nalezneme nějaké prostředky k výstupu.«

Půda na úpatí skal byla poseta balvany a rozdrásána, takže náš postup byl pomalý a obtížný. Avšak náhle jsme narazili na něco, co nám trochu povzbudilo srdce. Bylo to místo nějakého starého tábořiště, kde jsme nalezli několik prázdných chicagských krabic po mase, láhev s nápisem »Pálenka«, zlomený nůž k otvírání konserv a spoustu jiných zbytků, které zde zanechali nějací cestovatelé. Zmačkané, zpola rozpadlé noviny se ukázaly býti číslem »Chicagského Demokrata«, ačkoliv jejich datum bylo nečitelné.

»Tyto noviny nejsou moje,« pravil Challenger. »Musily náležeti Maple Whiteovi.«

Lord John se díval zvědavě na veliký exemplář stromovité kapradiny. která stínila toto ležení. »Povídám, pohleďte na tohle,« pravil. »Myslím, že jest to míněno jako ukazovatel cesty.«

Tříska tvrdého dřeva byla přibita ke stromu takovým způsobem, že ukazovala na západ.

»Zajisté jest to ukazovatelem cesty,« pravil Challenger, »Co by to bylo jiného? Poněvadž náš předchůdce asi nebezpečně zbloudil, zanechal zde toto znamení, aby každá výprava, která ho bude sledovati, věděla, kterou cestou se dáti nejlépe, Možná, že při svém dalším postupu nalezneme ještě nějaké jiné známky.«

A tak se opravdu stalo. Avšak tyto známky byly povahy nejvýš neočekávané a strašlivé. Bezprostředně pod skalou vyrostla značná houština vysokých bambusů, podobných oněm, kterými jsme prošli postupem naší cesty. Mnohé z těchto kmenů byly dvacet stop vysoké a měly ostré, silné vrcholy, takže i při tom, když tu ještě tak stály, tvořily nebezpečné oštěpy. Kráčeli jsme právě podél okraje této porostliny, když můj zrak zachytil v houštině záblesk něčeho bílého. Vsunuv hlavu mezi kmeny, spatřil jsem před sebou bezmasou lebku. Byla zde ovšem celá kostra, avšak lebka se od ní oddělila a ležela o několik stop blíže k volnému místu.

Několikerými seky mačetami našich Indiánů jsme místo uvolnili a tak jsme mohli pozorovati podrobnosti této dávné truchlohry. Bylo lze rozeznati jenom ještě několik cárů oděvu, avšak na kostech nohou byly zbytky bot a z toho bylo zcela zřejmo, že tento mrtvý člověk byl Evropanem. Mezi kostmi ležely zlaté hodinky od Hudsona v New-Yorku a řetízek, na němž bylo připjato plnící pero. Pak zde bylo ještě stříbrné pouzdro na cigarety, na jehož víčku byla vyryta písmena »J. C. z A. E. S.« Stav těchto kovů zdál se dokazovati, že neštěstí se neudálo příliš dávno.

»Kdo by to mohl býti?« tázal se lord John. »Ubožák! Zdá se, jako by byla zlomena v jeho těle každá kost.« 

»A bambus roste skrze jeho polámaná žebra,« pravil Summerlee. »Jest to rostlina rychle rostoucí, avšak zajisté jest nepochopitelno, že by toto tělo zde leželo tak dlouho, aby mohly bambusové stonky vyrůsti do výše dvaceti stop.

»Pokud se týče totožnosti tohoto člověka,« řekl profesor Challenger, »nejsem ani trochu na rozpacích. Když jsem cestoval po řece, než jsem se ve fazendě připojil k vám, zavedl jsem velmi podrobné pátrání po Maple Whiteovi. V městečku Para nevěděli nic. Na štěstí jsem měl určitý klíč, neboť jsem měl jistý obrázek v jeho náčrtníku, který ho znázorňoval při snídaní s nějakým duchovním v Rosariu. Tohoto kněze se mi podařilo najíti. A ačkoliv se ukázalo, že jest to člověk velice svárlivý, jenž směšným způsobem považoval za věc nemístnou, a stále poukazoval na okolnost, že jeho víra by mohla býti výsledky moderní vědy porušena, přece jen mně podal jakési určité zprávy. Maple White cestoval přes město Rosario před čtyřmi léty, nebo tedy dva roky před tím, než jsem viděl jeho mrtvolu. V té době nebyl sám, nýbrž měl přítele, jakéhos Američana, jménem Jamesa Colvera, jenž zůstal ve člunu a s duchovním se nesetkal. Myslím tedy, že nemůže býti pochyby, že se teď díváme na pozůstatky tohoto Jamesa Colvera.«

»A také nemusíme pochybovati ani o tom,« poznamenal lord John, »jakým způsobem ho zastihla smrt. Buďto spadl anebo byl svržen s vrchu skály a tak se nabodl. Jak jinak by se stalo, že by měl zlomeny kosti a jak by mohl býti proniknut těmito kmeny bambusů; jejichž hroty jsou tak vysoko nad našimi hlavami?«

A když jsme tu stáli kolem těchto roztříštěných zbytků a uvědomili jsme si pravdu slov, která lord John Roxton vyslovil, zmlkli jsme všichni. Svislé vrcholy skal vyčnívaly nad bambusovou houštinou. Bylo jisto, že spadl shora. Zdali však spadl? Byla to náhoda? Anebo — — a již zlověstné a hrozné možnosti se počínaly vytvářeti a obestírat tuto neznámou zemi.

Odešli jsme tiše a pokračovali jsme ve své cestě kolem úpatí skal, které byly tak hladké a nepřerušené, jako některé z oněch příšerných severotočnových, ledových polí, které jsem viděl vyobrazeny, jak se rozkládají od obzoru k obzoru a jak se tyčí vysoko nad hroty stěžnů badatelské lodi. Na vzdálenost pěti mil jsme neviděli ani trhliny ani přerušení těchto skal. Ale náhle jsme spatřili cosi a to nás naplnilo novou nadějí. V jedné skalní dutině, chráněné před deštěm byl hlinkou nakreslen zhruba šíp a ukazoval k západu.

»Zase Maple White,« pravil profesor Challenger. »Měl asi nějaké tušení, že záhy v jeho stopách půjdou kroky hodné jeho výzkumů.«

»Měl tedy křídu, či hlinku?«

»Měl krabici s barevnými pąstelami a tu jsem nalezl s jinými kusy jeho majetku v jeho tlumoku. Pamatuji se, že bíla pastela byla vypotřebována tak, že z ní zůstal pouhý pahýl.«

»Toť zajisté dobrým důkazem,« řekl Summerlee. »Můžeme teď beze všeho přijmouti jeho vedení a jíti dále na západ.«

Postoupili jsme asi o pět mil dále a znovu jsme viděli na skalách bílý šíp. Bylo to na místě, kde přední stěna útesu poprvé jevila rozsedlinu v podobě úzké štěrbiny. Uvnitř rozsedliny byla druhá vedoucí značka se hrotem trochu uhnutým, ukazující přímo vzhůru, jako by místo ukazované bylo trochu nad úrovní půdy.

Bylo to místo příšerné, neboť skalní stěny zde byly tak obrovité a štěrbina, kterou vyzírala modrá obloha, byla tak úzká a tak zatemněná dvojitým třepením zeleně, že jen pochmurné a slabé světlo dopadalo na dno. Již po mnoho hodin jsme nejedli žádné potravy a byli jsme také velice unaveni kamenitou a nepravidelnou cestou, ale naše nervy byly příliš přepjaty, aby nám dovolily zastávky. Nařídili jsme tedy, aby zde byl rozbit tábor a ponechavše Indiánům, aby jej upravili, pustili jsme se, my čtyři s oběma míšenci, do výstupu ve skalní úzké rozsedlině.

Při svém ústí nebyla širší čtyřiceti stop, ale rychle se zavítala a končila pak ostrým úhlem, který byl pro výstup příliš příkrý a hladký. Jistě to nebylo toto místo, které mínil náš průkopník naznačiti. Již jsme se vrátili — celá úžlabina nebyla ani čtvrt míle hluboká — když náhle bystré oko lorda Johna padlo na místo, které jsme hledali. Vysoko nad našimi hlavami, uprostřed temných stínů, byl okruh temnoty ještě hlubší. Zajisté to mohl býti jedině otvor do nějaké jeskyně.

Na úpatí úskalí byly nakupeny jednotlivé balvany, právě pod tímto místem, a proto nebylo obtížno vyšplhati vzhůru. Když jsme tam dospěli, zmizely veškeré naše pochybnosti. Nejen, že zde byl otvor do skály, nýbrž po jedné jeho straně byla učiněna nová značka v podobě šípu. Zde bylo tedy ono místo a takové byly prostředky, jichž použili Maple White a jeho nešťastný soudruh při svém vzestupu.

Byli jsme příliš rozčileni, abychom se vrátili do tábora, a nutilo nás to, abychom ihned provedli svůj první výzkum. Lord John měl ve svém tlumoku elektrickou lampu a ta nám měla poskytovati světla. Lord John postupoval napřed, vrhaje před sebe malý kruh jasného, žlutého světla, kdežto my jsme následovali husím pochodem těsně za ním.

Jeskyně byla zřejmě vyhloubena vodou, poněvadž její stěny byly hladké a podlaha byla pokryta obroušenými kameny. Byla tak veliká, že jí mohl projíti jednotlivý člověk, když se sklonil. Asi padesát metrů běžela skoro přímo do skály a pak vystupovala v úhlu čtyřicetipěti stupňů. Náhle se stával tento svah příkřejší, a tak jsme musili lézti po rukou a kolenou po uvolněné vrstvě kamení, která se pod námi sypala dolů. Náhle jsme zaslechli výkřik lord Roxtona.

»Chodba jest uzavřena!« pravil.

Seskupivše se za ním, viděli jsme ve žlutém poli jeho lampy stěnu, utvořenou z rozbitých kusů čediče, která se týčila až ke stropu.

»Strop se zde propadl!«

Nadarmo jsme vytahovali některé kusy kamení. Docílili jsme pouze toho, že se tím uvolnily kameny větší a že hrozily svaliti se po svahu a rozdrtiti nás. Bylo jasno, že tato překážka byla daleko za každou možností a veškerou námahou, se kterou bychom ji mohli odstraniti. Cesta, po které vystoupil Maple White, byla pro nás bez užitku.

Byli jsme příliš stísněni, abychom mohli mluviti, a klopýtali jsme temným tunelem dolů, a vrátili jsme se do ležení.

Avšak než jsme opustili rozsedliny, stala se jakás událost, jež má jistou důležitost vzhledem k tomu, co přišlo později.

Utvořili jsme na dně propasti malou skupinu, asi čtyřicet stop pod ústím jeskyně, když veliký skalní balvan se náhle řítil dolů a letěl kolem nás s obrovskou silou. Jenom o vlas jsme všichni nebo některý z nás ušli záhubě. Sami jsme neviděli, odkud balvan přiletěl, avšak naši míšenci, kteří byli dosud u otvoru sluje, nám řekli, že balvan letěl kolem nich a že tedy musil spadnouti s vrcholu. Dívajíce se vzhůru, neviděli jsme nad sebou v zelené džungli, která korunovala skály, nijaké známky pohybu. Avšak měli jsme jenom málo pochybnosti, že balvan byl mířen na nás a tak tato událost poukazovala dojista na přítomnost člověka — na přítomnost lidí zlých — kteří byli na vysočině!

Vzdálili jsme se spěšně z propasti a naše duše byly plny tohoto úkazu a jeho vlivu na naše plány. Naše situace byla již dosti obtížnou před tím, ale jestliže překážky přírodní by byly zvětšovány ještě zúmyslným odporem člověka, byla by naše věc opravdu beznadějnou. A přece, když jsme pohlíželi vzhůru na krásné třepení vegetace, jevící se jenom několik set stop nad našimi hlavami, nebylo mezi námi ani jediného, jenž by se zaměstnával myšlenkou na návrat do Londýna dříve, než prozkoumáme hlubiny onoho tajemství nad námi.

Rozmlouvajíce o situaci, rozhodli jsme se, že nejlepším postupem bude, pokračovati v cestě kolem vysočiny v naději, že nalezneme nějaké jiné prostředky, jež by nám pomohly k dosažení vrcholu. Čára skalin, která se na těchto místech již značně snížila, počínala se již obraceti od západu na sever a kdybychom mohli tento záhyb považovati za úsek kruhu, nemohl by býti celý kruh příliš veliký. Při nejhorším bychom se za několik dní vrátili zase na místo, odkud jsme vyrazili.

Toho dne jsme vykonali pochod, který činil v celku asi dvaadvacet mil, aniž se v našich nadějích něco změnilo. Budiž mi dovoleno poznamenati, že náš kovový tlakoměr ukazuje, že při neustálém vzestupu, se kterým jsme začali, jakmile jsme opustili svoje čluny, jsme již vystoupili neméně než na tři tisíce stop nad mořskou hladinou. Proto pozorujeme také značnou změnu jak v teplotě, tak i v rostlinstvu. Zbavili jsme se trochu onoho strašného utrpení v podobě hemžícího se hmyzu, který jest kletbou tropických cest. Zbylo zde ještě něco palem a mnoho stromovitých kapradin. Ale stromy, které rostly kolem řeky Amazonu, zůstaly ve všech druzích za námi. Bylo mi rozkoší, spatřiti zde svlačec, mučenku a begonii. Tyto rostliny, kvetoucí zde uprostřed nehostinných skal mně připomínaly domov. Viděl jsem zde jednu červenou begonii, téže barvy, jaká jest chována v květináči na okně jisté vily ve Streathamu — avšak zabíhám do soukromých vzpomínek.

Této noci — mluvím dosud o prvém dnu, kdy jsme se dali na pochod kolem vysočiny — očekávala nás veliká zkušenost, jež byla takového druhu, že navždy umlčela každou pochybu která by v nás byla ještě zbyla, ohledně divů, jimž jsme byli na blízku.

Až o tom budete čísti, milý pane Mc. Ardle, poznáte, a to snad po prvé, že náš list mne nevyslal na honbu divokých kachen, a že svět může očekávati nekonečně krásné číslo naší ‚Gazety’, jakmile nám profesor dovolí, abychom svých zkušeností směli použíti. Neodvážil bych se uveřejniti těchto článků, když bych nemohl přivésti do Anglie důkazů. Jinak bych byl vysmíván jako novinářský Prášil všech dob. Nepochybuji, že pociťujete totéž a že byste nechtěl dáti v sázku veškerou vážnost ‚Gazety’ uveřejněním tohoto dobrodružství, dokud bychom nemohli čeliti sboru kritiků a nevěřících, který by byl takovými články nutně probuzen. A proto musí tato podivuhodná událost, která by v našem starém listě tvořila tak krásný, úvodní článek, zůstati v redaktorském stolku, až nadejde její doba.

A přece se odehrálo vše rychlostí blesku a pak se již neudálo nic, kromě toho, že nám zbylo naše přesvědčení.

Stalo se totiž tohle: Lord John zastřelil jedno ažuti^{[red 3]} – jest to malé zvíře, podobné vepři — a když jsme polovinu své kořistí dali Indiánům, pekli jsme si druhou polovinu na ohni. Jakmile se setmí, jest zde dosti chladno a proto jsme se seskupili všichni blízko ohně. Noc byla bezměsíčná, avšak svítilo několik hvězd, takže na krátkou vzdálenost bylo přes planinu přece trochu viděti. A náhle z této tmy a z této noci vrhlo se něco k nám a šumělo to jako letadlo. Celá naše skupina byla na okamžik pokryta jakýmsi baldachýnem kožnatých křídel a já jsem na okamžik zahlédl dlouhý, hadovitý krk, divé, červené a chtivé oči a veliký klapající zobák, jenž byl k mému úžasu naplněn malými lesknoucími se zuby. V příští chvíli to zmizelo — a zároveň také naše večeře. Veliký černý stín, na dvacet stop od nás, se vznášel ve vzduchu, na okamžik nám nestvůrná křídla zastínila hvězdy a pak zmizela přes okraj skály nad námi. Seděli jsme všichni v úžasu a mlčky kolem ohně jako Virgilovi hrdinové, když se nad nimi snesly harpyje.^[1] Nejprve z nás promluvil Summerlee.

»Profesore Challengere,« pravil slavným hlasem, jenž se mu chvěl pohnutím, »jsem povinen žádati vás za prominutí. Pane byl jsem velice na omylu, a prosím vás, abyste zapomenul minulého.«

Bylo to krásně řečeno a poté oba muži poprvé potřásli si rukama. Takové zkušenosti jsme nabyli, když jsme poprvé spatřili zřetelně pterodactyla. Ale stálo to za ukradenou večeři, jen když se takoví dva muži sblížili.

Jestliže však existoval na vysočině život předhistorických zvířat, nebyl tam dojista příliš hojný, neboť za následující tři dny se neudálo nic, co by jej potvrzovalo. V té době jsme přešli krajinu, jež byla jako zatarasená, pustá, a zakázaná a která se měnila mezi kamenitou pouští a opuštěnými bařinami, plnými divokého ptactva a zejména divokých kur, rozkládajíc se na sever a na východ od skal. Tímto směrem jest toto místo opravdu nepřístupné. A kdyby nebylo poněkud tvrdého hřbetu, který se táhl na samém úpatí skal, byli bychom se musili vrátiti. Mnohokráte jsme se octli až po pás ve slizu a bahně staré, polotropické bažiny. A aby byla věc ještě horší, zdálo se, že jest toto místo oblíbeným pařeništěm hadů jaracaca^{[red 4]}, nejjedovatějšího a nejútočnějšího plaza Jižní Ameriky. Znovu a znovu se objevovali tito děsní tvorové, kroutící se a vrhající se na nás přes povrch onoho smrdutého kaliště a jenom tím, že jsme měli svoje pušky stále připraveny, byli jsme před nimi v jakési bezpečnosti. Jedna nálevkovitá prohlubeň v bahnisku, zbarvená živou zelení jistého druhu lišejníků, které se v ní dařily, zůstane navždy v mé paměti jako příšerná vzpomínka. Zdá se, že to bylo zvláštní hnízdo těchto plazů, a svahy jimi byli přeplněny. Všichni hadi se vinuli proti nám, neboť jest zvláštností jaracacy, že ihned útočí na člověka, jakmile jej spatří. Bylo jich příliš mnoho, abychom mohli na ně stříleti. A proto jsme vzali do zaječích a běželi jsme, pokud jsme nebyli unaveni. Nebudu nikdy moci zapomenouti toho, co jsme viděli, když jsme se pak ohlédli a viděli, jak se hlavy a krky našich hrozných pronásledovatelů mezi třtinami vztyčovaly a klesaly. Na mapě, kterou kreslíme, jsme nazvali toto místo Bažinou Jaracaca.

Na této vzdálenější straně ztratily skály svoji rudou barvu a mají nádech spíše čokoládově hnědý. Rostlinstvo bylo zde na jejich vrcholích spořejší a skály samy se snížily asi na tři nebo čtyři sta stop. Avšak nikde jsme nemohli najíti místa, kde bychom mohli na ně vystoupiti. Dosáhnutí jejich vrcholu bylo zde ještě nemožnější než na prvém místě, kde jsme k nim přišli. Jejich absolutní příkrost jest zřejma na fotografii, kterou jsem zhotovil přes kamenitou poušť.

»Je přece jisto,« řekl jsem, když jsme rozmlouvali o svém postavení, »že dešťová voda musí někde stékati. Ve skalách jsou dojista někde vodní průchody.«

»Náš mladý přítel dostává jakési záblesky jasných okamžiků,« řekl profesor Challenger, klepaje mi na rameno.

»Déšť musí někde stékati,« opakoval jsem.

»Chápe se pevně skutečností. Ale od nich jsme nuceni ustoupiti, a to jedině tím, že jsme se postupně přesvědčili důkazy, že ve skalách žádných vodních průchodů není.«

»Kam tedy voda odchází?« trval jsem na svém.

»Myslím, že se můžeme zcela dobře domnívati, že neodtéká-li zevně, odchází uvnitř.«

»Pak by tedy bylo uprostřed vysočiny nějaké jezero.«

»Tak se domnívám.«

»Jest více než pravděpodobno, že toto jezero by mohlo býti nějakým starým sopečným kráterem,« pravil Summerlee. »Veškerý útvar jest zde ovšem naprosto vulkanický. Avšak buď tomu jakkoliv, očekával bych, že se povrch vysočiny sklání dovnitř a že jest uprostřed značné množství vody, která snad odtéká nějakým podzemním průchodem do Bažiny Jaracaca.«

»Anebo zjednává rovnováhu vypařování,« poznamenal Challenger, a oba učenci se pak pustili do svých obyčejných vědeckých hádek, které byly laikovi právě tak srozumitelné, jako čínština.

Šestého dne jsme dokončili naši kruhovitou cestu kolem skal a octli jsme se zase u svého prvého tábořiště, blíže osamoceného, skalního jehlance. Tvořili jsme teď společnost zklamanou, neboť nic nemohlo býti podrobnějšího našeho pátrání a bylo naprosto jisto, že zde nebylo ani jediného bodu, kudy by i nejdovednější lidská bytost mohla pravděpodobně doufati, že se jí podaří výstup na skálu. Místo, které bylo označeno křídovou značkou Maple Whiteovou jako jeho vlastní výstup, bylo teď naprosto neschůdným.

Co jsme teď měli počíti? Naše zásoby potravin, jež byly doplňovány našimi puškami, slibovaly, že vydrží déle, avšak zajisté, že musil nastati den, kdy jich bude třeba obnoviti. Za dva měsíce jsme mohli očekávati deště, a tu bychom pak byli z našeho tábořiště odplaveni. Skála byla tvrdší než mramor a každý pokus vysekati do tak veliké výše nějakou stezku byl daleko nad naše prostředky a náš čas. Nebylo tedy divu, že jsme tohoto večera zírali druh na druha velmi truchlivě a že jsme se pak zabalili do svých pokrývek skoro bez vyměněného slova. Pamatuji se, že než jsem usnul, bylo mým posledním dojmem, že Challenger sedí jako nestvůrná, volská žába u ohně, s velikou svou hlavou, kterou si držel rukama, při čemž byl patrně zahloubán v nejhlubší přemýšlení, neboť opomenul naprosto povšimnouti si mého přání, aby dobře spal.

Avšak ráno nás pozdravil Challenger zcela proměněný — byl to Challenger spokojený, a z jeho celé osoby zářilo štěstí a zdar. Když jsme se shromáždili ke snídani, díval se na nás s jakousi nepravou a prosebnou skromností jako by chtěl říci: »Vím, že zasluhuji vše, co mi chcete pověděti, avšak prosím vás, abyste to neříkali a ušetřili mne zardění.« Jeho vousy se jaksi jásavě ježily, jeho prsa byla vypjata a ruku měl vloženu mezi knoflíky své kazajky. Možná, že se tak ve své fantasii vidí někdy, jak ozdobuje prázdný podstavec sochy na Trafalgarském náměstí, čímž připojuje k ostatním, již stávajícím hrůzám na londýnských ulicích ještě novou.

»Eureka!«^[2] vykřikl a jeho zuby se mu mezi vousy zaleskly. »Pánové, můžete mně blahopřáti a také si můžete blahopřáti vzájemně, záhada jest rozřešena.«

»Nalezl jste cestu nahoru?«

»Odvažuji se tak tvrditi.«

»A kde?«

Místo odpovědi ukázal na věžovitý jehlanec, stojící po naší pravici.

Naše obličeje — nebo alespoň můj — zbledl, když jsem pohlédl oním směrem. Že bylo možno na tento jehlanec vyšplhati, o tom nás náš soudruh ujistil. Ale mezi ním a vysočinou zela strašlivá propast.

»Nedostaneme se nikdy na druhou stranu,« povzdechl jsem.

»Ale můžeme se dostati alespoň všichni nahoru,« pravil. »Až tam budeme, možná, že vám ukáži, že prameny vynalézavého ducha dosud vyčerpány nejsou.«

Po snídani jsme rozbalili tlumok, v němž náš vůdce přinesl svoje lezecké potřeby. Vytáhl z něho svitek nejpevnějšího a nejlehčího provazu, který byl jedno sto padesát stop dlouhý, dále lezecká železa, svory a ještě jiné nástroje. Lord John byl zkušeným horolezcem a Summerlee vykonal v různých dobách také několik horských cest, takže ve skutečnosti jsem byl z celé společnosti jediným novicem v horolezectví sám. Avšak moje síla a dovednost nahradí snad můj nedostatek zkušeností.

Ve skutečnosti to nebylo úlohou příliš namáhavou, ačkoliv byly okamžiky, kdy se mi na hlavě ježily vlasy. První polovina výstupu byla naprosto snadná, avšak odtud byla cesta stále příkřejší, až konečně při posledních padesáti stopách jsme se doslovně drželi prsty a špičkami noh nepatrných výstupků a rozsedlin ve skále. Nebyl bych mohl tento výstup dokonati a Summerlee také ne, kdyby byl Challenger sám nevystoupil až na vrchol (bylo velice zvláštní viděti takovou zručnost u osoby tak neohrabané) a kdyby tam byl neupevnil provaz kolem kmene onoho stromu, jenž tam rostl. S touto pomůckou jsme dovedli pak vyšplhati po drsné stěně, až jsme se octli na malé, travou pokryté rovině o průměru asi dvaceti pěti stop všemi směry, jež tvořila vrchol.

Prvý dojem, kterého jsem nabyl, když jsem si zase odechl, byl neobyčejný rozhled přes krajinu, kterou jsme přešli. Zdálo se, jako by před námi ležela cela brasilská rovina. šířící se dále a dále, až konečně mizela v nejasné modré mlze na nejzazší obzorovité čáře. V popředí bylo dlouhé stoupající území pokryté skalami a poseté stromovitými kapradinami. Dále, ve střední vzdálenosti, viděl jsem, dívaje se přes sedlovitý pahorek, žlutavou a zelenavou spoustu bambusů, kterou jsme prošli a pak postupně se rostlinstvo množilo, až konečně tvořilo onen obrovský les, šířící se v dál, pokud oko mohlo dohlédnouti v délce dobrých dvou tisíc mil.

Opíjel jsem se ještě tímto překrásným panoramatem, když se ruka profesorova položila těžce na moje rameno.

»Dívejte se tímto směrem, mladý příteli,« pravil. »Nepohlížejte nikdy zpět, ale vždycky jen k našemu slavnému cíli.«

Rovina vysočiny byla, jak jsem viděl, obrátiv se, naprosto v téže výši jako místo, na kterém jsme stáli, a zelená obruba keřů, promísena tu a tam stromy, byla tak blízko, že bylo nesnadno uvěřiti, jak zůstávala nedostupnou. Podle hrubého odhadu byla propast asi čtyřicet stop široká, ale jak se mi zdálo, mohlo to býti také čtyřicet mil. Ovinul jsem ruku kolem kmenu stromu a naklonil jsem se nad propastí. Daleko dole i byly malé, temné postavičky našich sluhů, dívajících se vzhůru na nás. Stěna byla naprosto strmá a právě takovou byla i stěna protější.

»Tohle jest opravdu zvláštní,« ozval se skřehotavý hlas profesora Summerleea.

Obrátil jsem se a viděl jsem, že si prohlíží s velikým zájmem strom, kterého jsem se držel. Jeho hladká kora a malé žebrovité listy se mi zdály jaksi známými. »Jakže,« zvolal jsem, »vždyť jest to buk!«

»Zcela správně,« pravil Summerlee. »Je to náš dobrý známý v daleké zemi.«

»Není to jen náš dobrý známý, milý pane,« pravil Challenger, »nýbrž také, je-li mi dovoleno rozšířiti vaše porovnání, náš spojenec prvého řádu. Tento buk bude naším spasitelem.«

»Božínku!« vykřikl lord John, »most!«

»Výborně, milí přátelé, most! Nebylo nadarmo, že jsem ztrávil včerejší noci celou hodinu soustřeďováním své mysle na naši situaci. Trochu se pamatuji, že jsem jednou poznamenal k našemu mladému příteli zde, že G. E. Challenger je v nejlepším, když jest v úzkých. A připustíte, že poslední noci jsme byli v úzkých všichni. Avšak tam, kde se spojuje síla vůle s rozumem, nalezneme vždycky nějaké východisko. Bylo třeba najíti padací most, který bychom spustili přes propast. Hleďte, zde jest.«

Bylo to dojista skvělou myšlenkou. Strom byl dobrých šedesát stop vysoký a bude-li jen poražen správným směrem, překlene snadno celou propast. Když Challenger počal vystupovati, připjal si také táborovou sekeru. Teď mně ji podával.

»Náš mladý přítel má svaly a šlachy,« pravil. »Myslím, že nám při této úloze bude velmi užitečným. Avšak musím vás prositi, abyste teď přestal sám mysliti a abyste činil přesně, co vám bude řečeno.«

Za jeho vedení jsem vysekal do kmene stromu takové zářezy, které nám zajišťovaly, že strom padne žádoucím směrem. Buk se bez toho již silně a přirozeně skláněl směrem k vysočině, takže věc nebyla obtížnou. Konečně jsem se dal, střídaje se neustále s lordem Johnem, opravdu do díla. Méně než za hodinu se ozval hlasitý praskot, strom se naklonil v před a pak se svalil, při čemž svoje větve zabořil mezi křoviny na druhé straně. Uťatý kmen se svalil až k samému okraji naší plošiny a po dobu děsně vteřiny jsme se všichni domnívali, že jest ztracen. Avšak pak nabyl, na několik centimetrů od okraje, rovnováhy a tím jsme získali most, vedoucí do neznáma.

Všichni jsme pak beze slova podali profesorovi Challengerovi ruce, jenž na oplátku zvedl svůj slaměný klobouk a každému z nás se hluboce poklonil.

»Činím nárok na čest,« pravil, »že budu první, jenž přejde do neznámé země. — Bude to zajisté vhodný okamžik ke znázornění na nějakém budoucím historickém obraze.«

Přiblížil se k mostu, ale v tom se položila na jeho rameno ruka lorda Johna.

»Milý druhu,« pravil. »Toho nemohu opravdu dovoliti.«

»Ze toho nemůžete dovoliti, pane?« A jeho hlava se sklonila vzad a vousy mu trčely do předu.

»Běží-li o věc vědeckou, abyste věděl, tu se podrobuji vašemu velení, poněvadž jste náhodou mužem vědy. Avšak, jakmile vstoupíte na moje území, jest zase na vás, abyste vy následoval mne.«

»Vaše území, pane?«

»Všichni máme svoje povolání a mým jest povolání vojenské. Podle mého, přesvědčení chceme vniknouti do nové země, která může nebo nemusí býti nacpána všeho druhu nepřáteli. Vpadnouti tam slepě nedostatkem trochu zdravého rozumu a trpělivosti, nebylo by podle mého názoru správné.«

Tento odpor lorda Johna byl příliš rozumný, abychom mu nedali sluchu. Challenger potřásal hlavou a krčil svými obrovskými rameny.

»Nuže, pane, co tedy navrhujete?«

»Pokud se mi zdá, mohl by býti právě tamhle, za těmi křovinami, nějaký lidožroutský kmen, čekající na snídani,« řekl lord John, zíraje přes most. »A proto bude lépe naučiti se moudrosti, než se dostaneme do jejich hrnců na vaření. Spokojíme se tedy vírou, že tam na nás nečeká žádné nebezpečí a zároveň budeme jednati tak, jako by tam bylo. K tomu cíli slezu zase s Malonem dolů a přineseme naše čtyři pušky a vezmeme sebou také Gomeza a ostatní. Potom může jeden muž přejíti a ostatní budou krýti jeho postup ručnicemi, dokud neuvidí, že jest v bezpečí a že lze přejíti všem ostatním.«

Challenger se usadil na pařez po uříznutém stromu a bručel netrpělivostí. Avšak Summerlee a já jsme byli jednomyslní, že běží-li o takové praktické podrobnosti, musí býti lord John našim vůdcem. Sestup byl teď mnohem prostší věcí, když se provaz houpal přes nejhorší místo skály. Za hodinu jsme přinesli svoje kulovnice i brokovnici. Míšenci vystoupili také a po rozkazu lorda Johna přinesli nahoru balík zásob, pro případ, kdyby se naše prvá výzkumná cesta měla prodloužiti. Každý z nás byl opatřen pásem, naplněným nábojnicemi.

»Nuže, Challengere, trváte-li opravdu na tom, abyste byl prvním,« řekl lord John, když byly naše přípravy dokonány, »můžete jíti.«

»Jsem vám velmi zavázán za vaše laskavé dovolení,« pravil pohněvaný profesor. Neboť nikdy nebylo muže nesnášelivějšího když běželo o jakýkoliv tvar autority. »Když jste tak laskav a dovolujete to, přijímám dojista a zachovám se při této příležitosti jako průkopník.«

Posadiv se s nohama visícíma po obou stranách kmene nad propastí a se sekerou na zádech, hopkoval Challenger přes kmen a záhy byl na druhé straně. Po té se vztýčil a zamával rukama ve vzduchu.

»Konečně!« křičel. »Konečně!«

Díval jsem se naň ustrašeně a měl jsem jakousi nejasnou předtuchu, že ho stihne nějaký strašlivý osud, ukrytý za zelenou clonou, která byla za ním. Avšak vše bylo klidné, kromě nějakého podivného, mnohobarevného ptáka, jenž se mu vznesl pod nohama a zmizel mezi stromy.

Summerlee byl druhým mužem, jenž přelezl. Jeho houževnatá síla překvapuje, při jeho těle zdánlivě tak křehkém. Trval na tom, aby si mohl pověsiti na záda dvě kulovnice, takže byli po přechodu oba profesoři ozbrojeni. Pak došlo na mne. Pokoušel jsem se usilovně, abych se nedíval dolů do strašlivé propasti, když jsem přes ní lezl. Summerlee mně podával pažbu své kulovnice a okamžik potom jsem ho mohl uchopiti za ruku. Pokud se týče lorda Johna, ten šel pěšky — šel opravdu pěšky a neopíral se o nic. Má dojista železné nervy.

A tak jsme se tedy octli my čtyři na druhé straně, v zemi snů, ve ztraceném světě Maple Whitea. Všem se nám to zdálo okamžikem nejvyššího vítězství. Kdo by byl mohl uhodnouti, že to bylo předehrou k našemu nejvyššímu neštěstí? Dovolte, abych vám vylíčil málo slovy, jak na nás dopadla zdrcující rána.

Odvrátili jsme se od okraje skály a pronikli jsme asi padesát metrů nejbližším podrostem, když se za námi ozval strašlivý a pronikavý praskot. Hnáni jediným pocitem, spěchali jsme zpět po cestě, kterou jsme přišli. Náš most zmizel!

Daleko dole, na úpatí skály jsem viděl, pohlédnuv přes okraj, spletenou směsici větví z roztříštěného kmene. Byl to náš buk. Což pak se okraj plošiny udrtil, takže strom spadl? Na okamžik jsme asi všichni pomýšleli na toto vysvětlení. V následující chvíli se objevila na druhé straně skalního jehlance před námi opálená tvář, obličej Gomeza, míšence. Ano, byl to Gomez, avšak nikoli již onen Gomez s pokorným úsměvem a s výrazem na tváři, podobným masce. Viděli jsme obličej s planoucíma očima a se skřivenými rysy, obličej skroucený nenávisti a šílenou radostí z ukojené pomsty.

»Lorde Roxtone!« volal. »Lorde Johne Roxtone!«

»Ano,« řekl náš soudruh, »zde jsem.«

Přes propast k nám dolehl posměšný výkřik.

»Ano, tam jste, anglický pse a tam také zůstanete! Čekal jsem stále a stále a teď se dostavila moje chvíle. Bylo vám obtížno dostati se nahoru, ale obtížnější bude sestoupiti dolů. Prokletí blázni, teď jste chyceni všichni do jednoho!«

Byli jsme příliš ohromeni, abychom mohli promluviti. Stáli jsme tu a zírali jsme před sebe úžasem. Ulomená větev, ležící na trávě, nám prozrazovala, kde jí použil jako páky, kterou náš most nadzvedl a svalil dolů. Potom jeho obličej zmizel, avšak ihned na to se zase objevil s výrazem ještě šílenějším než prve.

»Málem bychom vás byli zabili balvanem u jeskyně,« křičel, »ale takto jest to lépe. Bude to pomalejší a hroznější. Vaše kosti se tam nahoře budou bělati a nikdo neví, kde budete ležeti, aby je přišel pohřbíti. Až budete ležeti, lorde Johne, umíraje, vzpomeňte si na Lopeza, kterého jste před pěti lety zastřelil na řece Putomayo. Jsem jeho bratr a ať se stane cokoliv, zemřu teď šťasten, neboť jeho památka byla pomstěna.« Pak nám ještě zahrozila divoce jeho ruka a po té všechno umlklo.

Kdyby byl míšenec prostě provedl svoji pomstu a pak uprchl, mohlo vše proň dopadnouti dobře. Byl to právě onen pošetilý neodolatelný pud románských národů, ukázati se za všech okolností dramatickým, který přivodil jeho vlastní pád. Roxton, jenž si získal jména biče Páně, a to ve třech územích, nebyl člověkem, kterého by někdo mohl beze všeho tupiti. Míšenec slézal na zadní straně jehlance, avšak než mohl postaviti nohu na pevnou půdu, přeběhl lord John na okraji vysočiny na místo, odkud mohl onoho muže viděti. Pak jsme slyšeli prostě výstřel z jeho kulovnice a ačkoliv jsme nic neviděli, zaslechli jsme výkřik a pak vzdálené bouchnutí spadnuvšího těla. Po té se k nám Roxton vrátil s tváří jako vytesanou ze žuly.

»Byl jsem slepým pošetilcem,« pravil hořce. »Bylo to moje bláznovství, jež vás uvedlo do těchto nesnází. Měl jsem býti pamětliv, že tito lidé si velmi dlouho pamatují krevní mstu a měl jsem býti lépe na stráži.«

»A což onen druhý? Bylo přece k tomu třeba obou, aby pozvedli onen strom přes okraj.«

»Mohl jsem ho zastřeliti, ale nechal jsem ho. Možná, že se toho nesúčastnil. Třeba však bylo lépe, kdybych ho byl zabil také, neboť zajisté, jak pravíte, přiložil také ruky.«

Teď, když jsme měli klíč k tomuto činu, vzpomínal jeden každý z nás a upamatoval se na některé podivné a zlomyslné činy míšencovy — na jeho neustálou tužbu věděti o našich plánech, na jeho chycení před naším stanem, když nám naslouchal, na skryté pohledy nenávisti, při nichž ho někdo z nás chvílemi překvapil. Ještě jsme mluvili o všech těchto okolnostech, namáhajíce se uklidniti své mysle vzhledem k novým okolnostem, když neobyčejný výjev na planině dole upoutal naši pozornost.

Nějaký muž v bílých šatech, který mohl býti jedině druhým míšencem, jenž zůstal na živu, běžel jako člověk, jemuž jest v patách smrt. Za ním, jenom na několik metrů, skákala obrovská, ebenová postava našeho oddaného černocha Zamba. Právě když jsme tam pohlédli, vrhl se černoch na záda uprchlíkova a ovinul paže kolem jeho hrdla. Svalili se oba na zem. Za okamžik potom se Zambo zvedl, pohleděl na ležícího muže a pak zamávnuv k nám radostně rukou, běžel zase směrem k nám. Bílá postava zůstala nehybně ležeti na veliké planině.

Naši dva zrádcové byli zničeni, avšak zločin, který vykonali, je přežil. Nijakými možnými prostředky jsme nemohli dosíci zase jehlance. Byli jsme obyvateli světa, ale teď jsme byli obyvateli vysočiny. Obě dvě ty věci, vysočina a svět, byly rozdílné a oddělené. Zde byla planina, přes kterou vedla cesta k naším canoím a tam, za fialovým, mlhavým obzorem byla řeka, vedoucí do civilisace. Avšak spojení mezi námi a oním světem nám chybělo. Žádný lidský důmysl nedovedl vymysliti prostředků, jak překlenouti propast, která zela mezi námi a našimi minulými životy. Jediný okamžik změnil veškeré podmínky naší existence.

A v takovém okamžiku jsem poznal látku, ze které jsou stvoření moji tři soudruzi. Byli vážní, toť pravda, a zamyšlení, avšak při tom byli nepoddajné, klidné mysli. Pro tento okamžik jsme si mohli jen sednouti mezi křoviny a trpělivě čekati na příchod Zamba. Záhy pak se vynořila jeho poctivá, černá tvář nad skalami a jeho herkulská postava vyšplhala na vrchol jehlance.

»Co mám teď učiniti?« volal. »Řekněte mi to a já to učiním.«

Bylo to otázkou, kterou bylo lze snadněji položiti, než ji zodpověděti. Jenom jedno nám bylo jasno. Zambo byl naším jediným, spolehlivým poutem se zevním světem. Za žádných okolností nás nesmí opustiti.

»Ne, ne!« volal. »Já vás neopustiti. Ať se děje cokoliv, naleznete mne vždycky zde. Ale nemohu zadržeti Indiánů. Již teď říkají, že na tomto místě žije příliš mnoho kurupuri a že půjdou domů. Teď, když vy odejíti od nich, nemohu jich zdržeti.«

Bylo skutečností, že naši Indiáni jevili v posledních dnech velikou únavu ohledně naší cesty a zároveň tužbu k návratu. Poznali jsme, že Zambo mluvil pravdu a že by mu nebylo možno, aby je zde zdržel.

»Přemluvte je, Zambo, aby čekali až do zítřka,« zavolal jsem. »Potom pošlu po nich dopis.«

»Velmi dobře, pane! Slibuji, že budou čekati až do zítřka,« pravil černoch. »Ale co mám učiniti pro vás já?«

Měli jsme pro něj dosti práce a náš věrný chlapík ji vykonal chvályhodně. Nejdříve odvázal za našeho vedení provaz od pařezu a jeden konec hodil přes propast k nám. Provaz nebyl tlustší šňůry na prádlo, avšak byl velmi pevný a ačkoliv jsme si z něho nemohli udělati mostu, mohl nám přece jen neocenitelně posloužiti, kdybychom musili někam šplhati. Potom připevnil Zambo provaz k balíkům zásob, které byly vyneseny nahoru, takže jsme je mohli vytáhnouti k sobě. To nám poskytlo životních potřeb alespoň na týden, i kdybychom nenalezli nic jiného. Konečně černoch slezl a přinesl nahoru dva jiné balíky různého zboží — bednu se střelivem a množství jiných věcí, což jsme vše vytáhli nahoru, když jsme dříve černochovi hodili konec provazu. Byl již večer, když konečně slezl dolů s konečným ujištěním, že zdrží Indiány až do následujícího jitra.

A tak se stalo, že jsem ztrávil skoro celou tuto naši první noc na vysočině vypisováním našich zkušeností při světle prosté svítilny, opatřené svíčkou.

Večeřeli jsme a tábořili na samém okraji skály, hasíce svoji žízeň dvěma lahvemi minerální vody, které byly v jedné bedničce. Naší životní otázkou jest, abychom nalezli vodu, ale myslím, že i lord John sám měl pro tento den již dosti dobrodružství za sebou a nikdo z nás nebyl naladěn vrhnouti se první do neznáma. Vystříhali jsme se každého nepotřebného zvyku a také jsme nerozdělali ohně.

Na zítřek (vlastně již dnes, neboť co píši, začíná již svítati) odvážíme se poprvé do této podivné země. Nevím, kdy budu zase moci psáti — nebo budu-li vůbec kdy psáti. Zatím pozoruji, že Indiáni jsou dosud na svých místech a jsem jist, že za nedlouho zde bude věrný Zambo, aby obdržel můj dopis. V jeho doručení mohu důvěřovati.

P. S. — Čím více hloubám, tím zoufalejším se jeví naše postavení. Nevidím nijaké možné naděje na náš návrat. Kdyby zde bylo nějakého vysokého stromu blíže okraje vysočiny, mohli bychom spustiti nový most pro svůj návrat, avšak na padesát metrů zde není žádného. A naše spojená síla by nedostačila ku přenesení kmene, který by mohl posloužiti k našemu cíli. Provaz jest ovšem příliš krátký, abychom po něm mohli sestoupiti. Ne, naše postavení jest beznadějné — beznadějné!

---

1. Jsou to v řeckých a římských bájích okřídlené bytosti s dívčím obličejem, bledé a vyzáblé, protože jsou týrány stálým hladem. Poznámka překl.
2. Řecky: „Již to mám!“ Poznámka překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Salisbury Crags
2. Maniok jedlý
3. Aguti
4. Křovinář žararaka