Ztracené kraje

Údaje o textu
Titulek:	Ztracené kraje
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	Lumír, roč. 65, č. 1. s. 2-6 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	30. 11. 1938
Licence:	PD old 70
Cenzurou zkonfiskované pasáže jsou v původním článku neoznačené, bílé; zde je pro lepší srozumitelnost vyplňujeme textem „(zkonfiskováno)“.
Související články ve Wikipedii: Mnichovská dohoda

Zdrcující a pokořující zprávy svatováclavského týdne dopadaly ledovým a prudkým krupobitím na naše hlavy a na naše srdce. Opuštěni od dosavadních spojenců a přatel, byli jsme přinuceni vydati tvrze a složiti zbraně vojska, které mělo čestnou odvahu a nezadržitelnou chuť brániti vlast a stát, a o jehož bojovných schopnostech nebylo lze pochybovati. Zachraňujíc mír, v jehož trvalost skoro nikdo nevěřil a posud nevěří, konejšíc vlastní strach před světovou řeží, která by jistě — nezastítrejme si toho! — právě náš národ byla postihla neikrutěji, vydala Evropa s lehkou myslí Čcskoslovenskou republiku na milost a nemilost nepříteli a udělila mu úplnou volnost, aby nám diktoval své podmínky, aniž připustil zástupce našeho státu k jednání, museli jsme jeho diktát přijmouti mlčky a nehybně; (zkonfiskováno)

Poláci se přihlásili co nejrychleji o kus našeho Slezska, málem již poslední, Maďaři s požadavky ještě rozsáhlelšími, a (zkonfiskováno) akce Slovenska o úplnou autonomii, podniknutá v době našeho nejhlubšího smutku, mohla se jenom nejpošetilejším optimistům jeviti jinak, než rána (zkonfiskováno) Ale i tu jsme přijali bez protestu a se samozřejmostí. V celých svých dějinách neprojevil český národ podobnou schopnost pro úplnou kapitulaci.

Domnívali jsme se, že nemožno prožíti větší bolest, než jaká nám procházela srdcem v osudném září 1938 sedmerým mečem: „Ó, vy všichni, kteří kolem jdete cestou, pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má!“ Ale musili jsme učiniti zkušenost, že bylo ještě možno ji stupňovati tím, že se zkonkretisovala. V prvních dnech říjnových docházely, rána za ranou, zvěsti o obsazováni našich krajů německým a polským vojskem. S rafinovaností zlomyslného vítěze se nám den ode dne ohlašovalo, jak se zabírá pásmo za pásmem, jak zněl krutý termín metodicky postupujícího (zkonfiskováno) nepřítele, který si svúj největší trumf ponechal pro osudné páté pásmo, zařezávajícího se na všech stranách bezohledně do krajů úplně českých. Abychom si uvědomili dosah osudu své vlasti, nestačilo se však podívati jen na národopisnou mapu a na palčivý výsměch, jakým její skutečnosti zahrnovaly pokrytecky opakované a mocenskou praksí cynicky zkarikované heslo národního sebeurčení. Bylo třeba všimnouti si také toho, jak nezůstal neobsazen jediný význačný vrchol v oblasti krajů poněmčelých; (zkonfiskováno) Pod záminkou národní spravedlnosti a jazykového určení byly všude uspokojeny, a to všude maximalisticky, dávné požadavky místních germanisátorů, kteři si mohli naplno vyrovnati starý účet s českými odpůrci, a nikoli starší neb novější statistika, nýbrž Brennův meč, byť ani neomočený v krvi, ale zato v žluči a jedu, rozhodl na váze ve smyslu starověkého: vae victis!

Vytýčení pátého pásma, které patrně v nejednom případě bylo zajištěno jako předmět politického smlouvání a hospodářských kompensací, mělo tragický výsledek, že jsme se jali stupňovitě rozeznávati mezi kraji nám odňatými a méně litovati oněch, které jsou jenom územní ztrátou, než oněch, v nichž s půdou starého českého státu pozbýváme zároveň českých duší. Byli jsme po mnoho generací, skoro od národního obrození vychováváni — a jest to vlastně v poslední instanci důsledek herderovsko-romantické koncepce německé! — abychom národ nadřadili vlasti a abychom obětovali pro jazykové příslušenství bratří s lehkým srdcem dědictví praotců; právě proto se u nás tolik znevažoval boj státoprávní. Spojení obou stanovisek jest beze sporu ideálním požadavkem, jedině důstojným Čecha opravdu hrdého: „Země otců nevydáš, an bratra pokorného!“ Ale ani v nás samých neni dosti síly, abychom jednou rukou dovedli ubrániti národ a druhou zabrániti ztenčeni vlasti; ani v přitomné, fanaticky znacionalisované Evropě nenacházíme pro to dosti podmínek. Snad zmenšený národní stát, k němuž jsme byli v Mnichově odsouzeni, jest pro nás shodnou životní formou, abychom se připravovali v budoucnosti pro vybudování a obnovu vlasti původní.

Nevěřme, že ta byla jenom historickým omylem, a že ozbrojená ruka (zkonfiskováno) které před stoletími načrtl prst boží, použiv za přirozené meze hřebenů hor a toků řek zde vyvěrajících; nic nám nebrání, abychom v paměti a svědomí nosili stále starou mapu naší vlasti, jak nám ji odkázali dědové (zkonfiskováno) Bylo by chybou, kdybychom příliš lehko oželeli i německé kraje koruny svatováclavské jenom proto, že nás jímá tak bolestná starost o české končiny, dnes okupované cizinci. Nesmíme se v tupé resignaci a bez mužného protestu zřikati oněch, i když spravedlivý nárok na tyto jest přednější.

Někde v Praze na význačném místě měly by státi pro stálou vzpruhu svědomí dvě řady alegorických soch krajů nám odňatých: napřed ty, kde výlučně neb ve většině bydlí Čechové a za nimi sochy německých končin, spjatých s námi dějinnou tradicí. (zkonfiskováno) sochy českého Opavska, českého Kravařska, českého Břeclavska a Moravskokrumlovska se sochami českého Litomyšlska a Poličska, českého Jilemnicka, českého Podzvičiní mohly býti v radosti nad osvobozením jejich krajů odstraněny. Jinotajitelné postavy Karlovarska a Stříbrska, Litoměřicka a Žatecka, Krumlovska a Novohradska, Podkrkonoší a Orlických hor, Znojemska a Těšínska nastoupí na jejich místo, připomínajíce starobylý útvar českého státu, jehož podoba a rozloha nebyla ani náhodou, ani rozmarem dějin, tím méně nedopatřením, které z milosti historie musil v oportunní chvíli svého krajního rozpětí a naprosté chabosti svých sousedů vojensko-politický národní genius německý opraviti. Křivda nepřestává býti křivdou, ale nabývá naděle na konečné ospravedlnění, dá-li jí placet ten, na němž byla spáchána; neoddělujme hradbami smířené lhostejnosti od sebe kraje ztracené, (zkonfiskováno) I své společné minulosti i svědomí před předky jsme tím povinni. Jen před předky? „Sebe jsi zradit moh’. Ale své potomky?“ táže se u básníka Země, která nechce snésti, aby bylo její roucho trháno.

Mohlo se zdáti přecitlivělou reakcí na osudnou chvíli, když jsme si při zprávách o německém záboru afektivně připomínali citový a náladový přízvuk územnich ztrát, zpřítomňujíce si některá místa nad jiné drahá! Koho by nebolelo, že vstupní akordy naší Vltavy, zachycené a přetvořené symfonickou básní Smetanovou, nalézají ozvěnu v zemi cizí; že Máchovo jezero v Doksech omývá ve hrách dětinných říšskoněmecké břehy; že nejtragičtějším způsobem, jakého se básnířka nenadála, proměněn byl v tvrdou skutečnost výkřik Kar. Světlé: „Je mi tě líto, starý Ještěde!“? Za hranicemi svého státu musíme hledati posvátné místo ve Stadicích, odkud zakladatel národní dynastie pospíšil na stolec knížecí; nenáleží nám již Bezděz, gotický vrch, posvěcený slávou i utrpením našeho gotického středověku; s gestem povýšené samozřejmosti nám byly odňaty Karlovy Vary, které především pro děti své země objevil a založil Otec vlasti.

(zkonfiskováno) ustavujících podobu naší vlasti: lysého krkonošského hřbetu a kadeřavého Českého Středohoří, temných jezer na Šumavě a horských zdrojů všech našich řek, a že český básník jest dnes odháněn jak od Černého jezera, nad nímž Neruda dumal o hloubce národniho hoře, tak od horské bystřiny Mumlavy, která k Dykovi promlouvala rvtmicky o energii a statečnosti.

To není pouhá sentimentalita zvyku a vzpomínky, co nás poutá ke krajinně malebným, historicky památným neb uměleckou tvorbou posvěceným místům, z nichž mnohá jsou praktické mysli leda důležitými strategickými body, nebo významnými posicemi hospodářského podnikání — nezapomínejme ani na tyto hmotné ztráty, ale nevyčerpávejme pouze jimi svůj bolestný vztah ke ztraceným krajům!

Znesnadňovali a zvolna znemožňovali jsme si sami pochopeni oněch tajemných a věčných svazků, které váží národ s vlastí, obyvatelstvo s půdou, lid s územím jeho státu. Ještě za probuzení tušili nejlepší z vlastenců tuto jednotu, než zazněl rozhodný a namnoze osudný hlas Kollárův, rozléhající se z politicky bezradného Slovenska do starého státu českého: „Nepřipisuj svaté jméno vlasti kraji tomu, v kterém bydlíme!“ Postupné opouštění historicko-státoprávního programu v politice a jeho stále vydatnější nahrazování koncepcí národně jazykovou bylo důsledkem nové orientace, která se od Palackého po Nerudu, od Havlíčka po Machara zdála samozřejmou. Přidržovali jsme se jí prakticky i v Československé republice, ač nám přechodně šťastná konstelace r. 1918 dovolila zachovati hranice, dané historií a státním právem; jest velkou dějinou vinou našich státníků, prosáklých přesvedčením přirozenoprávním, že se nepokusili účinněji získati německé krajany pro myšlenku státní, pro věrnost k vlasti, pro dějinnou pospolitost. Nechybělo možností, a byly by se nalezly i prostředky, účinné ovšem, dokud se z německého zahraničí nerozvlnily soustavné snahy centrifugální, vykrystalisovavší pak v koncepci sudetského Německa! I ty jsme oficielně podceňovali jako všecko, co se neshodovalo se samolibým přeludem našich oficielních humanistů a demokratů, ukolébaných do optimistických snů až dětinskou věrou v kolektivní bezpečnost Evropy. Probuzeni z ní tvrdou mluvou nevítaných skutečností, přišli s nabídkami, na něž bylo pozdě a pro něž neměli spojenecké opory na západě, posuzovaném rovněž skrze růžová skla mámení. Zbaveni — jak krutá to ironie — možnosti, aby se po demokraticku, jak bylo v jejich honosně vyhlašovaném programu, zeptali národa po souhlase, zaplatili celými kraji za omyly své politiky a odevzdali vlasti stát do rukou potomstva daleko menší, než jej přijali ve chvíli národního štěstí jako dědictví praotců z rukou evropských a zámořských mandatářů ve Versaillích.

Avšak má to býti stav konečný? Pro budoucí věky definitivní forma naši vlasti? Přijme naše české svědomí do svých samozřejmých představ a hodnot tuto okleštěnou podobu Čech, Moravy a Slezska bez krajů dnes ztracených? Pro opravdového a hrdého Čecha jest pro příští roky, desítiletí a snad i století jediný důstojný program: vnitřně síliti (zkonfiskováno)