Zrádné srdce (překlad Černý)

Údaje o textu
Titulek:	Zrádné srdce
Autor:	Edgar Allan Poe
Krátký popis:	povídka
Původní titulek:	The Tell-Tale Heart
Zdroj:	Soubor:E A Poe - Zlatý chrobák.pdf
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1894
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Černý
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

العربيةZrádné srdce (překlad Gottwald)EnglishEnglishespañolespañolfrançaisitalianopolskiрусскийукраїнська

==Zrádné srdce.==

Je pravda — pravda, byl jsem nervosní, velmi nervosní, hrozně nervosní, a jsem jím dosud; může však někdo tvrditi, že bych byl šíleným? Choroba mé smysly jenom zbystřila - nerozrušila jich však, ani neotupila! Zvláště můj duch stal se neobyčejně vnímavým a jemným. Slyšel jsem vše, co se na zemi i nebi dalo. Ba i také mnoho, co se v pekle dalo. Jak bych tedy mohl býti šíleným? Slyš a viz, jak rozumně, jak klidně vyprávěti budu celý průběh události.

Jak se mi ona myšlénka v mysl poprvé vloudila, nemohu již skutečně říci; jakmile jsem ji však jednou pojal, pronásledovala mne dnem i nocí. Zvláštního, určitého účelu jsem při tom neměl. Také nenávisť to nebyla, co mne k tomu pohnulo; vždyť jsem onoho starce miloval. Nikdy mně neublížil, ba nikdy ani slůvkem neurazil. Ani jeho zlato mne nelákalo — ale jeho oko to bylo, které mne tak rozčilovalo. Ano, ono jediné to jistě bylo. Jedno totiž jeho oko podobalo se krkavčímu. Bylo bledě modré a přes ně byla mázdra. Kdykoli jím na mne pohleděl, pocítil jsem, že mi krev v žilách stydne. A tak se stalo, v že v mé duši ponenáhlu, zcela pozvolna uzrával úmysl, abych onoho starce sprovodil se světa, jen abych se zbavil pro vždy onoho oka.

Jediné tomu tak. Jsem pokládán za šílence; odpovídám však, že šílení ničeho nevědí. Měl mne jen někdo tehda viděti, jak promyšleně, dle plánu jsem si při tom počínal — s jakou opatrností, s jakou ostražitostí a určitostí jsem vše prováděl. Nikdy nebyl jsem přívětivější vůči onomu starci, jako právě po celý týden, než jsem ho zavraždil. Každou noc, kdy půlnoční hodina se blížila, plížil jsem se k jeho dveřím, položil jsem ruku na kliku a otevřel — ó jak tiše, jak polehounku! A když už byly dvéře tak pootevřeny, že jsem mohl mezerou dovnitř hlavu vstrčiti, vytáhl jsem lampičku, která dokola byla uzavřena, aby žádný paprslek z ní proniknouti nemohl, a pak teprve vpravil jsem hlavu dovnitř. —

Ó kdyby mne byl někdo při tom pozoroval, byl by se mně jistě vysmál, jak opatrně a obratně v před jsem ji posunoval a jak lstivě a obezřele jsem sobě při všem počínal. Zcela, zcela pomalounku posouval jsem hlavu v před, abych tím starce ze spánku nevytrhl. To trvalo dobrou hodinu, nežli jsem konečně hlavu svou otvorem tak dalece nachýlil, že mi bylo lze spatřiti na lůžku odpočívajícího starce. Ha! byl by snad měl šílenec tolik trpělivosti a ostražitosti? A potom, když jsem měl hlavu již uvnitř pokoje, otevřel jsem potichu. — Ach, jak tichounce — jak opatrně, aby nemohly závorky stínidel lampičky ani dost málo zaskřípnouti, otevřel jsem je, ale právě jen tak dalece, aby pouze jediný nepatrný paprslek padl na ono oko krkavčí. A to jsem tak prováděl po sedm dlouhých nocí, a to vždy právě v době půlnoční. Pokaždé však, nalezl jsem oko to zavřené, takže nebyl jsem s to odhodlati se k činu; vždyť nebyl to přece kmet, nýbrž zlověstné jeho oko, jež mne dráždilo.

Každého pak jitra, sotva že den zasvitl, vstupoval jsem směle v jeho světnici a mluvil s ním zcela nepředpojatě, oslovuje jej srdečným tónem jeho jménem a vyptával jsem se vždy, jak se vyspal.

Dojista byl by to býval neobyčejně uzavřený a prozíravý stařec, kdyby jen tušení byl měl, v jakém úmyslu jsem jej pokaždé o půlnoci, kdy spal, pozoroval.

Způsobem tímto když nadešla osmá noc, otvíral jsem s opatrností ještě větší, než jsem obyčejně činíval. Vteřinová rafije na hodinách pohybuje se rychleji, nežli tehda moje ruka. Ó jak jsem zaplesal! Sotva jsem se opanovati mohl. Pomyšlení, že stojím již na prahu jeho pokoje a že dvéře zcela polehounku vždy dál a dále otvírám, a že ve snu ani nejmenšího tušení nemá o mém tajemném záměru, připravovalo mne o smysly a rozvahu. Ó při této myšlénce jen stěží jsem se zdržel, abych se hlasitě nezachechtal. Avšak přece mne snad zaslechl, neboť v témže okamžiku pohnul sebou náhle na lůžku, jakoby byl něčím vyděšen. — Nuže, teď si asi myslíte, že jsem se dal na útěk?

Nikoli! V jeho pokoji byla čirá tma, neboť byl ze strachu před zloději uzavřel i okenice. Věděl jsem tedy, že otevírání dveří nemohl viděti, a s neohroženou vytrvalostí pokračoval jsem v dalším díle.

Konečně vložil jsem hlavu svou dovnitř a počínal stinidla lampičky odhalovati. V tom smekl se mi palec s cínové spony, stařec se vzpřímil na lůžku a vzkřikl: „Kdo to?“

Zůstal jsem úplně tich a neodpověděl jsem. Celou dlouhou hodinu neodvažoval jsem se ani dýchati a nepohnul jsem ani řasou. Mezitím jsem však naslouchal, brzo li se stařec na lůžko opět položí.

Avšak stále seděl vzpřímen a naslouchal právě tak, jako já jsem noc co noc rovněž činíval — naslouchal červotoči ve stěně.

Náhle zaslechl jsem něco jako tiché zasténání. Poznal jsem v tom vzdech smrtelného zděšení. Zaúpění z bolesti a žalu to nebylo. Bylť to onen dutý, přidušený zvuk, jenž z hloubi duše úzkostiplné vytryskuje. Ó znám tento žaluplný zvuk velmi dobře. Často v noci, v hodině půlnoční, kdy vše pohrouženo bylo ve hlubokém spánku, vydral se z mé vlastní hrudi, aby svou hroznou sklíčeností mé přístrachy zvětšoval a tak smyslů mne zbavoval. Pravím, že jsem jej poznal velmi dobře a představil jsem sobě, co asi kmet při něm pocítil. Bylo mi ho líto, ačkoli jsem se uvnitř zaradoval. Věděl jsem, že při dřívějším hlomozu se na lůžku obrátil a po celou tu dobu na lůžku bděl. Stále více přemáhán úzkostí, namáhal se asi pokládati vše za bezpodstatné. Však nedařilo se mu to. Marně by si říkal: Není to nic; je to vítr, který se v krbu točí; snad myš, která po podlaze přeběhla, či snad tichý cvrkot cvrčka.

Tak vysvětloval si stařec vše, hledě se upokojiti. Marně však se namáhal. Vše bez výsledku. Blížící se smrť předstoupila právě před něj, obestírajíc kol duše oběti černé ony stíny — byloť to působení těchto neviditelných stínů, kteréž starci, ač nemohl ničeho ani slyšeti ani viděti, vnuknuly mou přítomnosť, v jeho pokoji.

Když jsem takto delší dobu velmi trpělivě vyčkával, aniž bych jej byl zaslechl ulehnouti, rozhodl jsem se otevříti opět na docela nepatrnou mezeru stínidla své lampy. Učinil jsem tak s největší opatrností. Nelze si vůbec ani představiti, jak tichounce a pomaloučku jsem závorky pootvíral, až konečně slabounký paprslek, tak jemný jako vlákno pavučinové, pronikl mezerou a dopadl na krkavčí oko.

Bylo otevřeno — široce — široce otevřeno, a tento pohled roznítil mne ke vzteku. Zcela jasně viděl jsem je — mdlé, modré — a nad ním ten ohyzdný závoj — až mne mráz projel všemi kostmi mých údů. Více však z obličeje ani z postavy starcovy jsem nerozeznával, neboť byl jsem zaměřil skorem instinktivně paprslek právě na žádané místo.

Neřekl jsem již, že mé domnělé šílenství nezáleželo v ničem jiném, než ve zbystření smyslů vyplývajícím z předrážděnosti? Tím jediné vnikl v mé ucho tichý, dutý, avšak rychlý pohyblivý tlukot, jako tikot hodin ovinutých vatou.

Také tento zvuk byl mi znám. Byl to tepot starcova srdce, kterýž roznítil můj vztek tím více, asi jako bývá mysl vojínova rozplameněna vířením bubnu.

Avšak i tehda opanoval jsem se a zůstal jsem klidným. Ba neodvažoval jsem se ani dýchati, svítilnu drže nehybně v ruce. Zkoušel jsem se tak, s jakou jistotou dovedu udržovati paprslek na oko zamířený. Mezitím však zvětšoval se pekelný tlukot srdce čím dále tím více. Každým okamžikem zrychlovaly a sesilovaly se jednotlivé tepy. Zděšení starcovo dostoupilo patrně nejvyššího bodu.

Jak jsem děl, každým okamžikem byl tlukot hlasitější a hlasitější! Rozumíš mně, čtenáři? Připomněl jsem již, že nervosní jsem, a to v pravdě. Teď v nejhlubší půlnoci za hrůzyplného ticha hrobového v onom starobylém domě dospěl jsem tímto zvláštním zvukem v zděšení, jež se nedalo již ovládati. Několik jen minut mohl jsem se ovládati, tak že jsem zůstal v klidu stát. Klepot však stále vzrůstal, stával se hlasitějším, tak že jsem myslil, že se srdce rozskočí. A také byl jsem pojat novou úzkosti; obával jsem se, že by tlukot tento i některý soused mohl zaslechnouti. A tu hodinka starcova odbila. S hlasitým výkřikem rozevřel jsem rázně stínidla lampy a vrazil jsem do pokoje. Jen jednou — jedinkrát zaúpěl. — Mžikem strhl jsem jej k podlaze a převrhl naň těžké jeho podušky. Potom zachechtal jsem se radostí, že dílo je dokonáno. Srdce však tlouklo přidušeně ještě několik minut. Ale o to jsem se nestaral. Stěnou zajisté nemohl nikdo toho slyšeti.

Konečně utichlo i docela. Stařec byl mrtev. Odstranil jsem podušky a ohledal mrtvolu. Žádné pochybnosti již — byl mrtev — mrtev, jakoby vůbec nikdy nebyl dýchal. Položil jsem svou ruku na srdce a nechal ji několik minut tak ležeti. O tepotu nebylo potuchy. Byl tedy naprosto mrtev. Jeho oko nemohlo mne již soužit.

Kdo mne posud ještě pokládá za šílence, upustí od této domněnky, když mu vylíčím, jakých promyšlených opatření jsem užil, abych tělo ukryl. Noci počalo ubývati, když jsem pracoval s tajůplnym chvatem. Nejprve jsem tělo rozčlenil. Uřezal hlavu, ruce i nohy. Potom vytrhl jsem z podlahy pokoje tři prkna a ukryl jsem vše do otvoru. Pak zadělal jsem prkna tak obratně a dokonale na dřívější místo, že nižádné oko lidské — ani ono vlastní starcovo — nebylo by pozorovalo i nejmenší změny.

Nebyloť ani čeho smývati — neboť nikde nezůstala nejmenší skvrna — ani nejmenší stopy po krůpěji krve. Na to byl jsem až příliš opatrným. —

Plecháč všecko zachytil — ha — ha!

Když jsem tato všecka opatření skončil, byly čtyři hodiny — čirá, ještě však tmavá noc. Právě když hodiny bily, zaklepal někdo z ulice na vrata domovní.

S lehkou myslí šel jsem otevřít. Pravím, s lehkou myslí, neboť čeho jsem se mohl obávati? Vstoupili tři muži, kteří ve vší zdvořilosti představili se jako zřízenci policie.

Někdo z mých sousedů zaslechl prý v noci výkřik, což vzbudilo v něm podezření nějakého zločinu. Policie byla o tom zpravena a poslala své zřízence, aby na místě události provedli prohlídku.

Smál jsem se — neboť čeho bylo se mi strachovati? Vítal jsem zřízence přívětivě. O výkřiku, podotkl jsem, že sám jsem jej ze spánku způsobil, a co se starce týká, řekl jsem, že se odebral na venek. Prováděl jsem své navštěvovatele celým domem, aby vše náležitě prohlédli a důkladně prozkoumali. Posléze zavedl jsem je i do pokoje starcova, poukázal jsem, že všechen jeho majetek bezpečně je uschován a vše že je nedotknuto.

Svým pocitem bezpečnosti byl jsem téměř opojen; ba přinesl jsem i sedadla a pobízel zřízence, aby si po svém namáhání odpočinuli. Pro sebe pak postavil jsem ve své šílené odvaze s jistotou dokonale známého již zdaru sedadlo právě na místo, kam jsem byl mrtvolu své oběti ukryl. Zřízenci byli uspokojeni.

Moje počínání je přesvědčilo a mně samotnému bylo zvláště jaksi blaze.

Usedli a zatím co jsem vesele zodpovídal jich otázky, žvástali o jiných věcech.

Netrvalo však dlouho a já ucítil, jak blednu, a tu bych si byl přál, aby byli už pryč. Pocítil jsem bolesť v hlavě a začalo mně zníti v uších; oni však seděli a povídali si dále. Znění bylo silnější — trvalo neustále a bralo na se určitější tón. Abych se tohoto strašlivého pocitu zbavil, vmísil jsem se do jich zábavného rozhovoru. Ale zvuk ten trval dále a stával se vždy jasnějším; a konečně přesvědčil jsem se, že neměl původ v mých uších.

Beze vší pochyby jsem zbledl. Hovořil jsem pevněji a hlasitěji. Než i zvuk se sesiloval — co jsem tedy měl počíti? Byl to tichý, dutý, rychlý zvuk — zcela podobný tikotu vatou ovinutých hodin.

Dech se ve mně zatajil, a zřízenci toho nepozorovali. Mluvil jsem ještě živěji, pevněji a hlasitěji — ale i zvuk byl neustále hlasitější. Povstal jsem a hovořil o malichernostech hlasem pozdviženým, provázeje vše prudkými posunky. Nicméně ani to nepomohlo, neboť zároveň i zvuk stoupal. Proč konečně neodcházejí? Jako by mne byli svým chováním popudili, přecházel jsem prudkými kroky sem a tam po pokoji. Vše marno. Zvuk neustále se stupňoval, rostl. Bože! Co jsem měl ještě činiti? Zuřil jsem zlostí, klnul, zlořečil. Chopil jsem stolici, na níž jsem byl seděl, a hlomozil jí po podlaze, ale zvuk byl stále silnější, vše ostatní přehlušuje. Silnější — silnější — stále ještě silnější. A ti chlapi bavili se žvástajíce dále a smějíce se tomu. Bylo možno, aby toho neslyšeli? Všemohoucí Bože! — Oni to slyší. Tušili zajisté souvislosť. Znali asi význam všeho. Tropí si však jen smích z mé hrozné zoufalosti. — Takové byly mé myšlénky a jsou podnes. Tento smích zdál se mně býti pramenem vší trýzně mé duše. Vše ostatní bylo však snesitelnější nežli tato muka. Tento pokrytecký výsměch nemohl jsem déle snésti. Bylo mně buď hlasitě vykřiknouti, buď umříti. A teď — slyš! — opět silněji — a vždy silněji a silněji!

„Lotrové!“ vykřikl jsem, „nepřetvařujte se déle. Přiznávám se k činu — vytrhněte tato prkna! Zde! zde! Vizte, zde jest tlukot jeho děsného srdce!“