Zpěvy zavržených/Poznámky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poznámky
Autor: Jiří Langer
Zdroj: Zpěvy zavržených, 3. vydání, str. 44-47
Vydáno: Praha: Práh, 1993,
Licence: PD old 70

POZNÁMKY[editovat]

K str. 9. (B. str. 75) ŠEMUÉL IBN NAGDELA VÉVODA („nágíd“) Z GRANADY, státník, vojevůdce a mecenáš za panování krále Habusa, zanechal několik básní, mezi nimi i dva válečné zpěvy; dále parafráze některých biblických knih a spisy gramatické. Známější je však svým pojednáním o zvláštnostech talmudické logiky. „Mevó ha-Talmud“ (Úvod k talmudu). - Chvála vína je motiv značně oblíbený v hebrejské poesii Španělska. Gazel zde přeložený má v originálu rýmy; veháví, keéví, vehú - ví a pod.


K str. 10. (B. 107 sq) Vzácná ukázka středověkého „surrealismu“. ŠELÓMÓ BEN GABIROL, klasik, je autorem několika set básní, většinou melancholických nebo ironických


K str. 11. (B. 178) Je nejslavnější hebrejský básník. Napsal tisíce překrásných básní, nejen milostných, ale vůbec všech druhů. Některé z jeho duchovních zpěvů se staly součástí synagogální liturgie. (Např. „Zpěv Sijónský“.) - Arabsky napsal theologicko-filosofickou obhajobu, apologii, židovského náboženství „Kuzarí“ (Chazaři), jejíž rámcem je historická událost přestoupení knížete Bulana II. s jeho národem Chazarů k židovství (Krym, r. 730). JEHÚDÁ HALÉVÍ putoval do Svaté země a zemřel v Damašku, neznámo kdy. Povoláním byl lékař. - K slovům „zlato svých vlasů“: Barvení vlasů do zlatova či do ruda je starý zvyk orientálních krásek. - Některé básně Haléviho, Gabirola a jiných hebrejských básníků španělských byly přeloženy do němčiny. Nejzdařilejší jsou překlady od pražského básníka Seligmanna Hellera, spolužáka Nerudova.


K str. 12. (B. 150) MÓŠE IBN’ EZRA, klasik; své básně skládal bloudě světem zklamán odmítnutou láskou. Jeho ‚diván‘ (tak se nazývají sbírky orientálních básníků) obsahuje na 850 zpěvů. Část vyšla též anglicky.


K str. 13. (B. 208 sq) ABRAHAM IBN’ EZRA, víc než co básník proslavil se svým duchaplným komentářem k Pěti knihám Mojžíšovým, jehož se dovolává i Spinoza, a svými spisy matematickými a astronomickými. Cestoval v předním Orientě a ke konci života sídlil v Londýně. Báseň zde přeložená je pro něj opravdu příznačná. ABRAHAM IBN’ EZRA neměl smůlu jen za živa, ale i po smrti. Hebrejští čtenáři jeho spisy pomíjejí.


K str. 14. (B. 252) AL HARÍZÍ, poslední hebrejský klasik španělský, byl cestovatel jako předchozí. Ve své knize „Tahkemóní“ (asi tolik, co Škola životní moudrosti) popisuje - střídavě rýmovanou prózou a veršem - své cestovatelské zážitky a ostrými sarkasmy šlehá nešvary svého pokolení. - Druhá zde přeložená báseň náleží druhu milostných zpěvů zastoupenému v středověkém básnictví hebrejském nejinak, než na př. v okruhu perském nebo v arabském. Hrdinou není zde dívka, ale hoch. Domněnka, že tu jde jen o jakousi literární módu, přijatou mechanicky snad z antiky, a že básník opěvuje hocha maje na mysli ve skutečnosti děvče - není snad vždycky neopodstatněná.


K str. 15. (B. 288) FALKÉRA (nebo Palquera), ŠEN-TOV BEN JÓSÉF, filosof a gramatik. Jeho dialog o víře a filosofii (aristotelské), „Igeret ha-wikuah“ (Dopis disputační), byl vytištěn též v Praze (r. 1615).


K str. 16. (B. 62 sq) Slovo „rabenú“ značí: náš učitel, a u tohoto autora splývá v jedno se jménem. RABÉNÚ-GERŠOM nazývaný „Meór ha-Gólá“ (Světlo vyhnanství), byl spíš autoritou náboženskou a učeným talmudistou, než básníkem, ale jeho sporé verše jsou velice působivé ve své ryze středověké primitivnosti a jsou součástí synagogální liturgie. - RABENÚ-GERŠOM se proslavil svou těžkou klatbou, kterou vyřkl nad bigmisty, nad překupníky kradených předmětů, nad rušiteli listovního tajemství a nad nekalou soutěží. Klatba je posud respektována pravověrným židovstvem evropským.


K str. 17. (S. 858) Slavnostní kuplet, ve východní Evropě podnes velice oblíbený. O autorovi není celkem nic známo. Obsah básně je starověká legenda, známá i z písemnictví talmudického.


K str. 21. (B. 291) O autorovi není nic známo. Tři básně, které se nám od něho dochovaly, mají podobný rým, jako zde přeložená: abcb, dedede, abcb, fgfgfg, abcb, hchchch, abcb. Je to jeden z mnoha složitých způsobů rýmování, častých zejména u hebrejských básníků španělských. V originále dělá grafické seskupení veršů takovýchto básní dojem ornamentu a působí tak oku již svou zevní formou estetický požitek, podobně jako je tomu v básnictví čínském. - Iniciálky veršů této básně tvoří v originále (podobně je tomu u předchozí básně Išajovy) autorovo jméno: NAHUM.


K str. 22. (Sch. 157 sq) ’IMMANUÉL „HÁ-RÓMÍ“ (Říman), je proslavený svými satirickými „Mahbárót“ (Sešity), v nichž se střídá jako v Al Harízího „Tahkemóní“, rýmovaná próza s verši. Rabi ’Immanuél není, podle příkladu svých kolegů - básníků křesťanských oněch časů v Italii, v básnické mluvě nikterak ostýchavý. - V rýmované próze napsal též „Eden wá-Tofet“ (Ráj a peklo), kde podobně jako jeho vrstevník Dante Alighieri, líčí svou cestu rájem a peklem. Na rozdíl od Danteho a neodvisle od něho zůstává však ’Immanuél i v Pekle satirikem. (Herakleovský motiv cesty peklem má původ ve starém Orientě a v Evropě tehdy ožil zásluhou básníků arabských.) - ’Immanuél Říman je mistrem slovních hříček. Na př.: „’Al-má ’almá ’al ma ’al má ’alma…“ (Proč dívka každičkou nevěru svého hocha atd.).


K str. 23. (Sch. 317) FRANCES (čti Frančés), autor hebrejské prosodiky ”Metek sefátajim" (Sladkost rtů; ed. B.) a satirik proslulý zejména svými epigramy.


K str. 24. (Sch. 372 sqq) Úryvek ze symbolického dramatu se šťastným koncem ”Lajšárim Tehilá" (Poctivým chvála). - M. H. LUZZATTO psal verše a dramata jen v mládí. Později se oddal výhradně studiu kabaly (židovské mystiky) a v souvislosti s tím byl dán do klatby. Jeho kabalistická díla jsou však všeobecně uznávána a jsou důležitým klíčem pro vniknutí do tohoto exklusivního oboru židovského myšlení. Hebrejských dramat bylo napsáno mezi stol. XVI. a XIX. italskými a holandskými autory několik. K str. 26. (Sch. 398) GENTILI (čti Džentýli) je méně známý básník. - Vedlejší motiv posledních dvou sloh zde přeložené znělky má „ruralistický“ nádech. Verše celé básně se končí střídavě slovy: nebe, země, a v první a druhé sloze se mimoto rýmují předposlední slova 2. a 4. verše. Ve 3. sloze je (ovšem i v originále) obdobný rým jen naznačen a v poslední chybí zcela. - Duše je oblíbený námět v staré hebrejské poesii


K str. 27. (Sch. 495 sq) ŠEMUÉL DAVID LUZZATTO, gramatik a učený bohoslovec, dopisoval si též s osvíceneckým pražským rabínem Š. J. Rappoportem. - Báseň zde přeložená je svými rýmy již přechodem mezi starou formou orientální a moderní evropskou. Duchem je již zcela moderní. (Srovnej s ad 34.).


K str. 29. (S. 102) Jitřní píseň, podnes velice oblíbená ve východní Evropě. HAJIM KÓHÉN se narodil v západní Mezopotamii nebo v Syrii, studoval v Palestině v Safedu a zemřel v Livornu. Více než básník vynikl svými spisy kabalistickými.


K str. 31. (Š. 39 sqq I.) ŠÁBAZÍ z města Mašta v Jemenu je až dosud v Evropě naprosto neznámý básník. V jeho divánu jsou vedle veršů hebrejských také aramejské a arabské. O jeho životě není spolehlivých zpráv, ale mnoho legend. Století XVI. určil jsem mu podle svého dobrého zdání po bedlivé úvaze. Jeho krajané kladou jeho život do dob mnohem starších. Verše zde přeložené jsou vybrané ukázky z delší básně. - Touha po Sijónu je motiv velice oblíbený u všech hebrejských básníků, zejména u oněch, kteří žili v zemích arabských. Podobně touží i mohamedánští básníci arabští, zvaní „muhadžiruna“ (emigranti), na př. ve Španělsku, po své východní syrské vlasti. U jejich hebrejských kolegů je tato básnická touha ovšem sílena všeobecným osudem židovstva.


K str. 33. (M. 229 sq I.) Lékař AVIGDOR KARÓ byl jedním z těch, kdož přežili vraždění v pražském ghettu r. 1389, jež líčí též Jirásek. - Elegie zde přeložená se recituje každoročně o postu Dne Smíření v pravověrných synagogách pražských a litevských. Iniciálky jejich sloh tvoří 22 písmen hebrejské abecedy. - Karóovi se také připisuje autorství některých starých spisů kabalistických.


K str. 37. (L. passim) Maharal, nebo ještě kratšeji Maral, jak pravověrní Židé celého světa slavného pražského autora nazývají podle počátečních písmen slov: marenú (náš pán) há-ráv (velký rabi) Léb (Lev), nebyl básník. V jeho velice početných spisech (tiskem jich vyšlo sedmnáct) není veršů. Toliko v jednom z posledních, v „Beér ha-gólá“ (Studnice vyhnanství), jsou tu a tam rýmy, z nichž jsem tu přeložil verše stojící v záhlaví - roubení - kapitol, „studnic“ zmíněného díla. VELKÝ RABI LEV PRAŽSKÝ je jedním z nejtěžších židovských autorů. Myslitel byl originelní; jak ve svých reformátorských názorech pedagogických, tak i v etických a theologických i ve své pohotovosti homiletické. Byl odpůrcem filosofie, není však ani mystikem (kabalistou), v plném slova smyslu. O nějakých magických pokusech není v jeho známých spisech nikde zmínka.


K str. 39. (W. 12 IV.) Verše EFRAJIMA WEHLEHO, snad posledního presidenta židovské náboženské obce pražské, který ještě byl s to psát hebrejsky, lze podobně jako báseň Š. D. Luzzattova (viz ad 24) pokládat za přechod k hebrejskému básnictví modernímu, které je už mimo rámec této sbírky. - Básník Naftálí Hartwig Wesely, jehož posmrtné památce jsou Wehlovy verše věnovány, se narodil v Kodani (Dánsko) r. 1725 a zemřel v Hamburku r. 1805. Weselého epos o východu Izraelitů z Egypta, nazvaný „Šíré tiferet“ (Zpěvy oslavné), má asi 400 stránek a vyznačuje se spíš bezvadnou formou a vybroušeností hebrejského jazyka, než zábavností. V Praze býval hodně čten a měl několik vydání. Výňatky z něho vyšly též francouzsky v Paříži r. 1815.

K TRANSKRIPCI HEBREJSKÝCH JMEN A SLOV[editovat]

(podle výslovnosti orientálské)

Přízvuk je zpravidla na poslední slabice. Výjimky zde označuje accent grave (`) nad samohláskou krátkou, circonflexe (^) nad dlouhou. Jinak označuji dlouhé samohlásky nepřízvučné, jakož i přízvučnou poslední, pouze čárkou, jako je v češtině pravidlem. Apostrof (’) tu zastupuje hebrejský guturál zvaný „’ájin“. Fonetika je celkem podobná české. Souhláska z je na př. tupá jako v češtině, kdežto s je vždycky ostré (i ve jméně Jóséf!). Transkripci zjednodušuji. Duplikace nevypisuji. Nerozlišuji: hebr. tvrdé k (kóf) od měkkého neaspirovaného (káf), tvrdé t (tet) od mdlého (tau, ani od aspirovaného!), a aspirované b píši jednoduše v, souhlasně s praksí (vyjímaje již vžité jméno Abraham). Hebrejské souhlásky het, sade píši jednoduše: h, s.

Slova: ben, bar, ibn (čti: ebn!), bin, vyskytující se při jménech vlastních značí vesměs české: syn.

Zkratky a prameny[editovat]

B. 
Brody, H: Mivhar ha-šírá há-’ivrit. Lipsko 1922
L. 
Lev, Jehúdá ben Besalél: Beér ha-gólá. Praha 1598
M. 
Mahzór, Praha 1757
S. 
Sidur „Ósár ha-tefilá“, Vilno 1923
Š. 
Šábazí, Šálom ben Jóséf: Diván, orientálský tisk s. l. e. a.
Sch. 
Schirmann H: Mivhar ha-šírá há’ivrit be-Italja, Berlín 1923
W. 
Wesely, Naftálí Hartwig: Šíré tiferet, Praha 1809