Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Car Duklian a svatý Jan Křtitel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Car Duklian a svatý Jan Křtitel
Autor: trad.
Původní titulek: Цар Дуклијан и Крститељ Јован
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf, s. 65–68
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Víno spolu pobratřenci pijí
na písčině kraj slaného moře;
a to jeden Duklian,[1] car slavný,
svatý Jovan, křtitel páně, druhý.

Tu, kdy mile napili se vína,
jme se cara vybízeti svatý:
„Nuže, brachu! Hoďme sobě jednou,
jabkem já, a korunou ty svojí!“

Vskočili hned, pohodili sobě.

Hodil prvý svatý Jovan jabkem, —
padlo jabko do hluboka moře.
Běduje proň svatý, ruce lomí.

A car k němu s útrpností dobrák:
„Nenaříkej, pobratřenče, neplač!
Na korunu dáš-li jen mi pozor,
od srdce rád vylovím ti jabko!“

Živým svatý zaklíná se bohem,
na korunu že dá dobře pozor,
aby, chraň bůh, žádný mu ji nevzal,
sám pak že ji také neodnese.
A car na to do moře se vnořil.

Ale svatý, do nebeských zatím
vzlétnuv výší, k hospodinu vstoupil,
tyto k němu pronášeje řeči:
„Věčný bože, otče nejsvětější,
mám-li tebou zaklínat se křivě?
Smím-li caru korunu vzít jeho?“

Nsčež jemu nebes pán i světa:
„Svatý Jene, sluho povždy věrný,
pro mne zaklínej se třeba třikrát,
mým však jmenem nezaklň se křivě!“

Sletěl svatý s nebe na písčinu, —
hle tu cara, an se z hloubi moře
k břehu dere, drže v zubech jabko! —

Pohodili sobě na to znova.

Hodil zase svatý Jovan jabkem,
jabko opět do moře mu padlo.

A car k němu s útrpností zase:
„Nic se neboj, pobratřenče milý!
korunu jen když mi neodneseš,
z hloubi rád zas vylovím ti jabko!“

Živým svatý zaklíná se bohem,
po třikráte zaklíná se jemu,
korunu že zlatou neodnese,
dobře na ni že dá caru pozor.

A car na to korunu hned sundal,
sundal, i s ní čapku honem smeknul,
na kraj moře vše to pěkně složil,
za hlídače dal pak k tomu ptáče,
v mořskou tůni po druhé se vnořil.

Ale svatý za ním bez prodlení
dvanácterým zabednil je ledem,
v širé kolem dáli moře zavřel,
korunu pak i s čepicí odnes’,
na nebeské poletěl s ní výše.

Zakokrhá hlídač pták co může.
Car ve hloubi sotva že ho uslech’,
vyraziti z tůně neomeškal,
a jediným hlavy udeřením
proraziltě troje silné ledy.

Vida, že je neprorazil všechny,
nemeškal a v hlubinu se vrátil,
na hlavu vzal ze dna moře kámen,
kamínek, as na tisíc ok těžký,
prorazil jím dvanáctero ledu.
Rozepnuv pak honem ta svá křídla
do letu se za svatým dal Janem,

dohonil ho šťastně u vrat rajských,
za pravou ho nohu mile popad’,
a zač popad’, nepustil už z rukou.

S pláčem svatý k hospodinu vstoupí
jasné nesa. na nebesa slunko,
s nářkem při tom stěžuje si, kulhá,
kterak mrzce zmrzačil ho pohan.

Avšak na to nebes pán i světa:
„Nic ty, sluho, nestěžuj si věrný!
Kdo mým jmenem nakládá, jak ty dnes,
nediviž se, tak-li se mu daří!“
Tak se stalo — chvála za to bohu!

  1. Rozuměj císaře římského Diokletiana. V legendě této, již považuji za jednu z nejstarších, jeví se patrně, ovšem že spůsobem prostoalegorickým, nejdůležitější snad podnes přechod ve vývinu člověčenstva, dobu totiž velikého zápolu o vládu světa mezi křesťanstvím a tak zvaným pohanstvím. Nestalo se zajisté pouhou náhodou, že za zástupce pohanstva zvolen jest Diokletian, rodem Dalmatin a urputný pronásledovatel křesťanů, a za zástupce křesťanstva svatý Jan Křtitel. Že svatý tento pohana dobráka, aby ho o vládu světa připravil, poněkud ošidí, zdá se mi netoliko prostonárodním humorem, ale zajímavou ironií, jejíž hlubokosti na újmu není, že vznikla snad docela nevědomky.