Moderní básníci francouzští/Zpěv srdce

Moderní básníci francouzští
Cestou	Zpěv srdce	S bohem!

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv srdce
Autor:	Joséphin Soulary
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 472–473. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

My všickni máme ve svých ňader skrýši
rudého moku pohár kypící,
ó podávejme si tu božskou číši,
druh druhu srdce dejme cítící!

Ó krásné slunce chce být naším bratem
nám rádo přejíc jasu svého vděk,
kde srdce truchlí, zlatý paprsk chvatem
pospíchá sladký klást tam polibek.
Ó synu Adama, vzhleď k nebi odhodlaně,
tvé zářné oko vše má oživit,
strach lásky první nach tkal na tvé skráně,
ó hleď ho lásky opojením smýt!

Juž dosti dlouho proti pyšné hrázi
snů lidských roztřískal se volný proud;
z nás každý srdce za metu ať hází,
tak nejspíš můž’ se vyprostiti z pout.
Dost umírání! Bledá naše máti
lká pro své děti, a krev drahá jest,
jeť naší hruď, jež může láskou vzpláti
a dvojnásob, když snáší bolu trest!

My všickni máme ve svých ňader skrýši
rudého moku pohár kypící,
ó podávejme si tu božskou číši,
druh druhu srdce dejme cítící!

Ó vzplaň tvůj den, přírodo dobrotivá,
jež rozmar každý blaze ukájíš,
tvé víno ať se v číše všechněch vlívá,
tvůj chléb ať v hojnosti má každá chýš!
Dost místa u zkvětlého tvého stolu,
chuť dodává ret retu žíznivý,
a ruka hledá ruku, srdce spolu
bratrství svazek pojí blaživý!

Ty otče násilnictví, chmurný Kaine,
spi klidně vedle tvého Abela,
juž nehlodá tě červů družstvo tajné,
krev spravedlivých tak juž vzkypěla,
že pekla žáry jsou jí uhašeny;
kde zločin po trestu dřív muset lkát,
vše hněvy láskou teď jsou udušeny,
a oběti své nyní podleh kat.

My všichni máme ve svých ňader skrýši
rudého moku pohár kypící,
ó podávejme si tu božskou číši,
druh dejme druhu srdce cítící!

Od chvíle té, co Kristus v hrozné noci
svou slzou lidské slzy posvětil,
je srdce lidské opásáno mocí,
zkad naděj vstává s plukem nových sil.
Jak hrnčíř stápí dřív ve vodě živé
tu tvrdou hlínu, než-li dá jí tvar:
tak věčný otec v slzách srdce divé
nám hněte, než je v lásky vrhne žár.

Jeť pevna v srdci lidském v dobro víra
a srdce požehnaný kalich jest,
v něm láska hostij světí, v něm se sbírá
a vesmírem hřmí brzy její zvěst;
a jak dlaň uzavřená srdce malé,
když otevře se, obejímá svět,
nuž otevřme je v lásce neskonalé,
obejměm Boha, jenž nám v nitru zkvet!

My všichni máme ve svých ňader skrýši
rudého moku pohár kypící,
ó podávejme si tu božskou číši,
druh druhu dejme srdce cítící.