Zneuctění Lukrécie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zneuctění Lukrécie
Autor: William Shakespeare
Původní titulek: The Rape of Lucrece
Zdroj: SHAKESPEARE, William. Historie. II, Básně. Praha : SNKLU, 1964. s. 371–441.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Klášterský
Licence překlad: PD old 70

Vysoce urozenému HENRYMU WRIOTHESLEYOVI, earlu ze Southamptonu a baronu z Titchfieldu.

Láska, kterou věnuji Vašemu Lordstvu, nemá konce a tento spis bez počátku jest jen její nadbytečnou částí. Důvěra, již mám v přízeň Vaší Urozenosti, ne cena mých neumělých veršů, zajišťuje mu vlídné přijetí. Co jsem vykonal, je Vaše, co mám ještě vykonati, je Vaše, jsouc jen částí všeho, jež zasvětil jsem Vám. Kdyby moje cena byla větší, byla by i větší moje úcta, ale tak, jak jest, je všecka oddána Vašemu Lordstvu, jemuž přeji dlouhého, vším štěstím ještě prodlouženého života.

Vašemu Lordstvu ve vší úctě

William Shakespeare

Obsah[editovat]

Lucius Tarquinius, pro svou výstřední pýchu nazvaný Superbus, jenž svého tchána Servia Tullia krutě dal zavražditi a přes římské zákony a řády, nevyžádav si nebo nevyčkav hlasování lidu, zmocnil se královského trůnu, táhl, provázen svými syny a jinými šlechtici, obléhat Ardeu. Za tohoto obléhání nejpřednější z vojska sešli se jednoho večera ve staně Sexta Tarquinia, králova syna, a tu v zábavě po hostině každý připomínal ctnosti své ženy. Mezi nimi Collatinus vynášel nepřirovnatelnou cudnost své choti Lukrécie. V této veselé náladě vydali se všichni do Říma, zamýšlejíce svým tajným a nenadálým příchodem přesvědčiti se o tom, co každý z nich dříve byl tvrdil. Ale jen Collatinus shledal svou choť, ač bylo pozdě v noci, předoucí mezi svými dívkami, ostatní všecky paní, jak se ukázalo, tančily, hýřily nebo různě se bavily. Proto šlechtici přiznali Collatinovi vítězství a choti jeho slávu. Při té příležitosti Sextus Tarquinius vzplanul k Lukrécii, jat její krásou, ale skrývaje pro ten okamžik svou vášeň, vrátil se s ostatními zpět do tábora. Zakrátko však tajně vzdálil se odtud a podle svého stavu byl pak královsky přijat a umístěn Lukrécií v Collatiu. Ale ještě téže noci vplížil se zrádně do její ložnice a násilím ji zneuctil, časně zrána pak uprchl. Lukrécie v žalostném svém stavu spěšně vyslala posly, jednoho do Říma pro svého otce a druhého do tábora pro Collatina. Oba přišli, a to jeden provázen Juniem Brutem, druhý s Publiem Valeriem, a spatřivše, že Lukrécie jest oděna smutečním šatem, tázali se po příčině její strasti. Ona zavázavši je nejprv přísahou, že ji pomstí, oznámila jim násilníka i celý jeho zločin a poté pojednou sama se proklála. To když se stalo, usnesli se všichni jednomyslně vypuditi nenáviděný rod Tarquinů. Mrtvé tělo bylo odneseno do Říma a tu ohlásil Brutus lidu pachatele i způsob jeho špatného činu, ostře útoče proti královské samovládě, čímž lid tak byl pohnut, že jednomyslně a se všeobecným pokřikem souhlasu byli Tarquinové vyobcováni a místo králů zavedena vláda konsulů.

*

Pln chvatu obléhané od Ardeje
falešné touhy zrádné na peruti
od římských vojů chlípný Tarquin spěje,
jej v Collatium temný oheň nutí,
jenž ukryt v popel, chtivý vyšlehnutí,
chce plamy objat, jež se kol ní svíjí,
choť Collatina, cudnou Lukrécii.

Tím názvem „cudná“ v neotupný břit
se na neštěstí zostřil chtíč ten smělý,
když Collatin nemoudře velebit
nepřestal nach s tou nevystihlou bělí,
jež na nebi se jeho blaha skvěly,
kde jako nebes krásky smrtné hvězdy
jen jemu plály čistým jasem vezdy.

Neb tu noc předtím v Tarquinově staně
svou klenotnici zjevil otevřenu;
co bohatství mu nebe dalo v dlaně,
když popřálo mu jeho krásnou ženu;
a svého štěstí vznes tak pyšně cenu:
že králi snad se s větší slávou snoubí,
leč král ni pán ne s ženou také chlouby.

Ó štěstí, jež jen málokdo můž mít!
A má-li je, jak brzy zmar je sklízí,
jak stříbrné té jitřní rosy třpyt,
když zaplá na ni slunce záře ryzí!
Toť lhůta, jež, než počla vlastně, mizí…
Čest, krása v těch, kdož zvou je statkem svým,
chráněny slabě před světem jsou zlým.

Již samo sebou krása lidské zraky
přec uchvacuje bez slov řečníka,
nuž, k čemu tedy oslavný vzlet jaký,
by zvedla se, když tak již vyniká?
Neb Collatin proč zraku odmyká
ten drahý skvost, jejž ukrýti by v skrýš
před sluchem lupičů měl radš a spíš?

V králově synu bujném vášeň vzrůstá
snad tím, jak slavil choti vznešenost,
vždyť sluch náš svede srdce naše zhusta;
snad podnítila závist pro ten skvost
nad přirovnání vzácný, bujnost, zlost
mu mysl pyšnou, že má nižší míti
ten štěstí jas, jenž vyšším nezasvítí.

Leč ne-li to, myšlenka skytla vzpruhy
mu jakás nevhodná v ten rychlý cval;
na čest, své věci, na stav svůj i druhy,
on nedbal na nic a jen vpřed se hnal,
by zhasil uhel, jenž mu v játrech plál.
Ó klamný žáre, skrytý ve chlad žele,
tvůj zhasne máj a nevytrvá déle!

Když v Collatium zrádný kníže stih,
byl uvítán tam vlídně římskou paní,
jíž krása s ctností spor má na lících,
kdo z obou lépe pověst její chrání.
Když ctnost se chlubí, krása rdí se za ni,
když krásy nach se chlubně uzarděl,
ctnost klade na něj stříbrnou svou běl.

Leč krása, když má k běli důvod nyní,
dí, z Venušiných že je holubic,
však ctnost si na nach krásy nárok činí,
jejž v zlatém věku na stříbrnou líc
prý dala za štít, zlatit ji tak chtíc
a učíc ji, jak užít štítu v boji:
když hanby vpád, ať před bělí nach stojí.

Zřít v Lukrécie tváři heraldiku
tu, jak běl krása, nach ctnost hájí zas;
z nich každá kněžnou barvy druhé v mžiku
a právo staví na pradávný čas;
leč nároky je svedou ve zápas,
a na žádné že straně více práva,
hned místo jedné druhá vystřídává.

Ta tichá válka lilií a růží,
již v jejím krásném líci Tarquin zhled,
zrak zrádcův zajme, s voji jejich sdruží,
kde, aby zabit nebyl uprostřed,
ten sketa přemožen vzdá vojům hned
se oběma, jež radš ho pustí směle,
než slavit plen takého nepřítele.

Ten planý jazyk chotě — teď mu zdá se —
ten bědný plýtvač pro ni v nadšení
ublížil, nejsa s úkol, její kráse,
jež předčí jeho prázdné líčení,
tož chvále, kterou Collatin snes k ní,
zádumou Tarquin odpovídá jen,
k ní v němém žasu patře okouzlen.

Ta světice, k níž ďas ten jat se dívá,
netuší zrádce v ctiteli ni v snách,
neb čistá mysl zřídka o zlu snívá,
pták nepoznav lep, nemá z křoví strach;
tož s úctou ona vítá přes svůj práh
a jista zdraví knížecího hosta,
tvář jehož známky vnitřního zla prosta.

Tak že měl masku v stavu vysokém,
chtíč nízký skrýval v plášť své vznešenosti,
nic nápadno zvlášť nezdálo se v něm,
leč obdiv příliš jeho zrak že hostí,
jenž maje vše, přec nikdy neměl dosti
a, bědný boháč, tak měl pocit nouze,
že plně syt, vždy víc mít prahl pouze.

Leč ta, jíž hra je s cizím zrakem báje,
řeč nevystihla v mluvných pohledech,
číst neznala ty lestné záře taje,
jež na okraj jsou psány takých kněh,
nebála ok se, tknouti návnad všech
a v jeho hledech nemohla zřít více
než otevřené k světlu zřítelnice.

On sdílí jí, jak v žírné Itálie
se bojích slavně její manžel skví,
a chválou jeho skvělé jméno kryje,
proslulé činy jeho rytířství,
dobytím zbroje, věnci vítězství,
a ona s plesem zvedá ruku výše,
děkujíc nebi za zdar jeho tiše.

Omluvy smýšlí on, že přišel sem,
vzdálené tuze cíle, jenž ho chvátí;
ni mráčku, znaku, že bouř prudká v něm,
na krásném jeho nebi není znáti,
až černá Noc, ta hrůzy, děsu máti,
své rozestře tmy na svět celý ten
a v klenutý svůj žalář zavře den.

Neb tehdy Tarquin k lůžku se již bral,
předstíralť mysl těžce unavenou,
vždyť po večeři v noc až hovor tkal
tu s Lukrécií, se skromnou tou ženou.
Na sílu žití tíhou olověnou
pad spánek a vše spat se odklidí,
jen zloděj, starost, neklidný duch bdí.

Z nich jeden, Tarquin, leže, váží v boji
vše nebezpečí, v něž ho zvůle svádí,
a přece trvá na tom provést svoji,
nechť slabá naděj ustoupit mu radí.
Chtíč zoufalý vše často na zisk vsadí,
a velký skvost kde kyne jako cena,
nechť smrt to stojí, i smrt zapomněna.

Kdož to, co nemají, tak prahnou mít,
i to, co drží, ztrácejí v tom pleně,
ti roztrousí to, přervou toho nit,
a doufajíce víc mít, mají méně,
neb mají-li víc, rovná se to v ceně
jen přesycení, a trud taký zbývá,
že bedně skvělý zisk jen zkázu skrývá.

Cíl všech, by každý k stáří opatřil
si jmění, pohodlí a jméno známé,
a krutý boj se svádí o ten cíl,
vše za jedno a jedno za vše dáme;
tak v bitvě život za čest prodáváme,
čest za bohatství, to pak v ohni boje
smrt často stojí, a vše ztraceno je.

Přestanem v zlé té sázce bytosti
být, jimiž jsme, pro kynoucí nám statky,
a ctižádost, jež mrzkou slabostí
je mnoho mít, nás trýzní nedostatky
toho, co máme; nedbáme v čas krátký
pak o to, a tak všichni v hlupství svém
cos měníme v nic, když to zmnožujem.

Taková sázka Tarquina teď chvátí;
by chtíč svůj zkojil, zadat má svou čest,
on nesmí k sobě samému se znáti,
a úcty k sobě není-li, kde jest?
Jak mní, že může u cizích mu kvést,
když sama sebe ničí, jazykům
zlolajným vzdává, bědným záští dnům?

Teď na čase se krade mrtvá noc,
kdy smrtné oči v snu jsou těžké síti;
ni jedné hvězdy neplá vlídná moc,
ni hlas, jen sovy skřek a vlků vytí;
teď čas, kdy mohou hloupá překvapiti
jehňátka; čistá myšlenka spí každá,
co prznit, zabít prahne chtíč a vražda.

Tu skočil z lože chlipný princ ten vráz,
plášť přehodil si prudce kolem ramen,
hned vášní se, hned hrůzou šílen třás,
ta děsí zlem a té zve sladký plamen;
však čestný strach je čárem chtíče mámen,
a když, by ucouv, častá rada planou,
je chorou, hrubou vášní hozen stranou.

Pak z kamene by chladu jiskra vzlétla,
svou dýkou křeše tiše po kameni,
a vilný zrak by vedla, hvězda světlá,
on voskovici rozžhne v okamžení
a v myšlenkách pak praví ku plameni:
„Jak oheň vykřís z kamene jsem chladu,
musím si poddat Lukrécie vnadu.“

Tu strachem bled zří, hnusném při počine
jak nebezpečnou nad propastí stojí,
a nitra svého váží ve hlubině,
co strastí bude následovat v roji;
k té chtíče svého bedně chudé zbroji
pak hněvný vrhá hled a zhrdavý
a právem zvládá takto bezpráví:

„Pochodni, zhasni, nedej světla, by té,
jež nad ně svítí, ztemnila se zář,
v skon, hříšné myšlenky, než zhanobíte
svou nečistotou, co má božství tvář!
Kadidlo čisté čistý před oltář!
A lidskost krásná výkon činu stav,
jenž cudné lásky třísní sněžný háv.

Ó hanbo rytířství a zářné zbraně!
Ó necti mrzká pro mých předků hrob!
Ó bezbožnosti, v které vše, co k haně!
Muž-bojovník, jenž sladké vášně rob!
Odvaha má mít úctu za všech dob!
Tož vina má tak hanebná a nízká,
že navždycky se v moje líce vtiská!

Ba ostuda i smrt mou přežije,
jak skvrna krýt mé zbroje bude zlato,
kýs potupný znak herold vyryje,
by za zhýralce označil mne za to,
že potomstvo mé, studem pro něj jato,
mne bude klet a za hřích nemít přání,
kéž předek jejich nebýval bych ani.

Když dosáhnu, co chci, co získám tedy?
Jen sen, jen dech, slast letmé vteřiny.
Kdo koupí plesu mžik za týden bědy
neb věčnost prodá za tret dětinný?
Zkazí kdo keř pro hrozen jediný?
Ký žebrák, by jen na korunu sáh,
by chtěl se žezlem dáti srazit v prach?

Snít Collatin jen o úmyslu mém,
zda nebděl by, zoufalství ve tváři,
by nespěl mrzkou překazit věc sem?
To obležení, v němž svá práva zří,
tu skvrnu mládí, ten trud pro stáří,
ten ctnosti skon, tu hanbu, jež vždy žije
a z níž se zločin nikdy neomyje?

Ó, co si mohu smyslit, chycen v past,
zda až čin černý v tvář mi vmetne v leči,
ret něm, zrak slep nebude, krok se třást
a zrádné srdce krvácet mi v křeči?
Když velká vina, strach je ještě větší!
Pro krajní strach boj, útěk marná věc,
jen v chvějné hrůze umře, zbabělec.

Kdyby byl syna, otce mého vrah
neb ukryt pásl po mém bezživotí
neb kdyby nebyl druh můj, jenž mi drah,
snad omluvit by čin se proti choti
moh pomstou, odvetou, když boj se rotí,
leč příbuzným a druhem mým že on,
pro hanbu, hřích ni omluva ni skon.

Je hanebné to — ba, svět-li to zví —
a záští hodno — zášť nic lásce není!
Ždám lásky od ní — nepatří však jí.
Věc nejhorší je v lásce odepření.
Má vůle silná přes rozumu chvění.
Kdo říkadel se bojí, starců tlachu,
ať před malbami tapet stojí v strachu!“

Tak bezbožně on ve spor svádí plam
své horké vůle se svědomí mrazem,
a uhýbaje dobrým myšlenkám,
vzdor nítí citu horšího, až rázem
ten svalí pak vznět každý čistý na zem
a zabije jej, postoupiv tak vpřed,
že co je špatné, má teď ctnosti vzhled.

Dí on: „Mou ruku vlídně ve svou jala
a v lačný zrak můj zřela v otázkách,
zlé zprávy jakés od vojska se bála,
s nímž její drahý Collatin byl táh.
Ó, jak strach vháněl v její líce nach!
Zprv rudé růže, na plátně když leží,
pak bílé plátno, pryč-li růže svěží.

A jak dlaň její, sevřená v mé ruce,
ji šlechetnou svou bázní rozechvěla!
A smutná tím se počla třásti prudce,
až, její muž že zdráv je, uslyšela;
tu ve sladký tak úsměv vzplála celá,
že Narcis ji v té chvíli zahlédnout,
vznět samolásky nestopil ho proud.

Nač výmluvy a masky sháním pak?
Když láska mluví, umlká ret jiný.
Ubohých hříšků želí ubožák.
Bez lásky srdce, které děsí stíny!
Mým vůdcem vášeň, jež mne vede v činy,
a prapor té kde rozstře se a vzlétá,
v boj dá se, nechtě babou být, i sketa.

Nuž skonej, spore; dětská bázni, zpět!
Úvaha, rozum pro čas vrásek je tu!
Mé srdce nesmí zdržovat můj hled.
Odklady, smutky sluší jenom kmetu.
Já mládí hrám a s jeviště je smetu.
Můj pilot touha, cíl mi — krása — kyne,
tož kde skvost taký, kdo má strach, že zhyne?“

Jak přerůstá klas plevel, bdělý strach
nezdolným chtíčem udušen je skorem.
On naslouchaje, odkrádá se plach
ven s naděje i nedůvěry sporem:
z těch každá v hříchu služebným mu tvorem
a radí opak, zmaten v jejich hádce
že přísahá hned mír, hned v útok dát se.

Nebeský obraz její před ním tyčí
se a tak rovněž jeví Collatin:
zrak, jenž zří na ni, rozum jeho ničí,
zrak, jenž zří jej, jsa čistší, prostý vin,
se nechce sklonit v této zrady stín,
leč k čistému se srdci odvolává,
to hnijíc však už, horšímu vrch dává.

Tím povzbuzeny pudu služné síly,
když sladký zjev ten před nimi se zdvih,
jak vteřiny, když hodinu slít pílí,
chtíč plní mu a roste jejich pych;
víc rabsky platí, než co daň je jich.
A šílen, jak ho žádost hříšná vláčí,
princ římský k loži Lukrécie kráčí.

Dvéře, jež dělí její síň a jej,
jak otvírá je, nechávají stráže,
leč otevřeny, klnou zlý ten děj,
což lupiči se bděleji krást káže;
práh vrzá, zradit jeho krok se snaže,
bloudící prchnou před ním kuny malé
a děsí ho — leč přes bázeň jde dále.

Jak každý vchod, ač nerad, projít dá mu,
van, skulinou a škvírou vznikající,
do boje vrhne k pochodně se plamu,
chtě stavit krok mu, kouř mu vmetne v líci,
zháší mu k cestě jeho voskovici,
leč horké srdce žádost vyšlehne
a pochodeň jí znovu rozžehne.

A když je světlo, spatří Lukrécie
tu rukavičku ležet — jehla v ní —
ji zvedne z třtiny, podlahu jež kryje,
a jak ji béře, prst mu poraní,
jak když dí jehla: „Není ke hraní
ta rukavička, vrať se z cesty bludné,
vždyť zříš, i zdoby paní mé jsou cudné.“

Leč přes překážky hravé on se béře,
jich odpor v smyslu horším uváží:
jen náhody jsou: rukavička, dvéře
a vítr, vše, co jemu překáží,
neb je to jen jak hodin závaží,
jež svojí tíhou zdržuje jich ruch,
až každý mžik hodině splatí dluh.

„Tak, tak“ — on dí — „překážky patří k času,
jak mrazíky když někdy padnou v květ
a vesně tím víc dodávají jasu
a zkřehlým ptákům podnětu víc pět;
vše, co je skvostné, stojí trud a hnět.
Písčiny, skály, piráti, vln šleh
děs kupci jsou, než bohat stihne břeh.“

Teď ke dveřím již došel u ložnice,
ty jeho ráj mu ještě hradí jen
závorou pouze poddajnou, nic více,
je od bytosti božské oddělen.
Tak bezbožností zkažen ven a ven,
že za svůj lup se modlit začne v tichu,
jako by nebe přispět mohlo hříchu.

Leč modlitby té plané uprostřed,
v níž prosil, vzýval pověčné on síly,
by mrzkou myslí krásu jasnou sved
a ony by v tom příznivy mu byly,
se zarazí a dí: „Ji znectít chci-li,
a těm, jež vzývám, je to zločinem,
jak přispět by mně mohly v činu mém?

Nuž Láska, Štěstí vůdci, bozi mí!
Odvahou kryta vůle všemu čelí!
Myšlenky bez činu sny pouhými!
Hřích nejčernější odpuštěním zbělí.
Mráz bázně mizí, jak žár lásky velí.
Zrak nebes zhasl a noc mlžná skreje
ten stud, jenž sladké po rozkoši spěje.“

S tím stiskla zámek ruka hříšníkova,
kolenem dvéře otevřev, se vkrádá:
spí holubice, již chce lapit sova,
než zrádce zjištěn, tak si vede zrada.
Jde stranou, kdo zří číhat blízko hada,
leč bez bázně spí ona, bez hnutí,
v plen vydána smrtnému uštknutí.

Krok bezbožný — on stane v světnici
a na čisté zří lůžko, jak sem vkročí,
leč staženy kol clony visící,
zrak jeho lačný v hlavě se mu točí
a srdce svedla tak ta zrada očí,
že jeho ruce dalo rozkaz k sunu,
by odtáh mrak, jenž stříbrnou skryl lunu.

Jak krásné slunce, čaruplné tak,
nám béře hled, když ze mraku se řine:
když záclona pryč, počal jeho zrak
mu mžikat, září větší oslep, hyne,
buď že to z ní se jas ten skvělý line,
jenž zháší oči, neb to studu vlna:
jsou slepé teď a uzamčeny zplna.

Ó kéž mřel zrak v tom tmavém vězení,
než vykonaný spatřil čin svůj klatý!
Pak Collatin, v svém čistém loži s ní,
moh s Lukrécií mluvit beze ztráty —
leč otevřít se, zmařit mír měl svatý
a Lukrécie zbožná prodat měla
svůj ples mu, život, světa rozkoš zcela.

Pod růžnou tváří liliová dlaň
polštáře právu — polibkům — tak brání,
že hněviv ten, že sladkou ztrácí daň,
se dělí, vzdouvá jako do dvou strání,
a v dol těch kopců ustláno je skráni,
kde ona leží jako pomník ctnosti
pro obdiv očí vilné bezbožnosti.

Dlaň druhou krásnou na zelené právě
pokrývce měla; její skvělá běl
jak sedmikrásy dubnový květ v trávě,
pot perlový se rosou na ní skvěl;
zrak, měsíček, své světlo pozastřel
a v tmách spal sladce v baldachýnu řas,
než na zdobu dne otevře se zas.

Dech její hrál si s vlasů zlatou nití —
ó cudná vnado, vnadná cudnosti!
V obraze smrti plá tu triumf žití,
hled smrti temný v žití smrtnosti.
V tom snu druh druha věnčil lepostí,
jak nevedly by spolu boj, jenž drtí,
leč smrt by žila v žití, život v smrti.

Hruď protkaná je modří oblá sloň,
dva panenské to, nedobyté světy.
Krom svého pána, bylyť jenom proň,
dle slibu cizí nepoznaly rety.
Ty v Tarquinu teď nové budí vzněty,
on uchvatitel mrzký přál si krátce
s krásného trůnu svrhnout samovládce.

Co mohl zřít, by nebyl mocně žasl,
co s žasem zřel, by nebyl chtivě vzplál?
Co viděl, na tom žádostně se pásl
a vilný zrak v své vůli ještě štval.
Víc nežli velkým obdivem ho jal
ten azur žilek, úběl pleti něžné,
rtů jejích korál, důlek brady sněžné.

Jak lítý lev když nad kořistí svojí
ohonem mrská, krutý tiše hlad,
tak nad spící tou duší Tarquin stojí,
chtíč jeho prudký díváním tím chlad,
leč nezhašen, neb zrak s ním věrně spjat
svár potlačuje, jenž se tady jeví,
ve větší vzpouru bouře jeho cévy.

A ty, pacholci pro žold bojující,
zbrojnoši drsní pro loupež a plen,
jen v násilí se, krvi kochající,
jimž nic pláč dětí ani matek sten,
se vzdují v pýše, čekajíce jen:
vtom udeřivši srdce na poplach,
dá povel, v útok žene je a vzmach.

Tlukoucí srdce nítí jeho zrak,
zrak planoucí velení dává ruce,
dlaň jeho, na tu hodnost pyšná tak,
se pýchou horká na pochod dá prudce
na její nahou hruď, té země srdce,
kde voj žil modrých, před rukou pryč běže,
bledé a pusté nechal oblé věže.

Ten voj teď v tichou síň, kde ve svém snění
vládkyně, paní jejich spí, se těsná,
jí hrozné její líčí obležení,
že leká ji až křik a vřava děsná:
tak s údivem zrak otevřela ze sna
a zrak, jenž prohléd, by zřel zmatek ten,
pochodně jeho světlem zasažen.

Jen představte si, žena v noční tmu
ze spánku strašným snem že vytrhne se
a mní, že vidí jakous příšeru,
tak hrůznou, že až každý úd se třese,
ký děs to! Ona v horším je však děse,
neb vyrušena ze sna, jasně dosti
zří, domnělý děs že je skutečností.

Úzkostí v skleslé duši na tisíc,
jak pták, jenž právě zabit, se tu chvěje,
zrak netroufá si hledět, a přec vstříc
jí, očím hrůzné, pitvor kynou reje;
ty stíny smýšlet mozek slabý spěje,
jenž hněviv, že zrak světlu prchá plach,
jej strašnějšími zjevy leká v tmách.

Na jejích prsou dál on dlaň svou maje —
oh, v zeď z té sloně bíti prakem tím! —
snad cítí, srdce, bědný občan kraje
jak zraňuje se, zmítá zoufalstvím,
tak bijíc, že dlaň jeho chví se s ním.
Proň šílit víc, míň želet podnět jest to,
způsobit průlom, vniknout v sladké město.

Jak polnice ret jeho zazvučel
svou výzvu zprv k plachému nepříteli;
tu z pláten brada, čistší nad jich běl,
se zvedne zvědět, proč ten vpád je smělý;
on pohybem jen němým jí to sdělí,
leč prosbami ho mocně tísní ona,
pod jakou barvou, proč to zlo jen koná.

Tak odpovídá: „Barva tvého líce,
před kterou lilje hněvem bledší jest
a před níž hanbou růže rdí se více,
mluv za mne, sděl ti mojí lásky zvěst.
Pod barvou tou jdu vzíti na ručest
tvou nedobytnou tvrz: to vinou tvojí,
neb oči tvé mým zrazují tě v boji.

Tak bráním se, můj chceš-li plísnit vpád;
Tvá krása v léč tě spjala této noci,
kde trpělivě musíš se mi vzdát,
mně světa slast jsi, nemohu chtíč zmoci,
já dobýt si jí toužil vší svou mocí,
leč když ji ubil rozum s výčitkou,
zas oživena skvělou krásou tvou.

Já zřím, co čin můj přinese zlých běd,
já znám, co trnů zkvetlou růži chrání,
já vím, že střežen žahadlem je med,
vše to již napřed prolétlo mou skrání,
leč chtíč je hluch a nedbá varování,
on má jen oko, aby viděl vnadu,
a co zří, laská proti všemu řádu!

Já uvažoval ve své duši strašně,
co strastí, hanby čin ten připraví,
nic nemůže však zdolat průchod vášně,
ni divý chvat ji ztavit střemhlavý;
vím, slzy žele že se dostaví,
hlod, nepřátelství na smrt, prokletí,
a přec chci jen v své hanby objetí.“

To řka, zdvih meč svůj římský v mžiknutí,
jenž jako sokol když se k nebi vznese,
v prach tlače ptáčka stínem perutí,
jenž hrozí mu, že umře, jestli hne se.
Tak pod mečem tím Lukrécie v děse
tu leží, vnímá, co on praví, tak,
jak sokola když zvonky slyší pták:

„Lukrécie“ — dí — „chci tě, slasti družku,
ty nesvolíš-li, moci užiji,
neb zamýšlím tě zhubit ve tvém lůžku,
pak jakéhosi roba zabiji —
ať s žitím tvým i čest tvá pomíjí! —,
bych v mrtvou tvoji náruč potom dal ho —
řeknu, že jsem, když objalas jej, sklál ho.

Tak zbylému tu choti hanby znak
vypálí všecky oči otevřené,
tví příbuzní svůj klopit budou zrak,
rod ztřísní ti bastardství bezejmenné
a o tobě, z níž hanba jich se žene,
a o poklesku tvém tu budou děti
písničku ještě v pozdních dobách pěti.

Leč svolíš-li, tvůj přítel tajný jsem.
Ztaj vinu — pouhou myšlenkou se stává.
Když velikým jdem, dobrým za cílem,
poklesek malý není v úkor práva.
Otravná součást někdy též se dává
ve zdravou směs; tak připraven-li lék,
jed její ztrácí zhoubný účinek.

Nuž pro manžela svého a své děti
mou prosbu splň, jim nedej za jich věno
tu hanbu, která nemá pro ně snětí,
znectění, jež být nemůž zapomněno,
to nad znak robství, kaz, s nímž narozeno
je dítě, neb co na nás od zrození,
kaz přírody je, k necti lidské není.“

Tu s baziliška smrtícími hledy
on zmlkne, v své se vztyčí postati,
co ona obraz ctnosti, plna bědy,
jak bílá laň, již sup v dráp uchvátí
v poušti, kde žádný zákon neplatí,
k hrubému zvěru, jenž práv nezná, úpí,
jenž ke všemu krom chtíče svého tupý.

Než jak když světu hrozí mraku tíha,
jenž černolící, v mhu skryl hor již tvar,
z tmy útrob zemských tichý van se zdvíhá,
jenž rozfoukne shluk temný těchto par
a brání tím, by nespad jejich zmar,
tak její řeč přec zdrží mrzkou bouři:
když Orfeus hrá, Pluto oči mhouří.

A přec, kot krutý, hraje si jen, zdá se,
co v pevných drápech piští slabá myš,
na žalu jejím supí žádost pase,
vír hltající, ač je plný již;
v sluch její prosby bere, k srdci blíž
však nepouští; chtíč pláčem tvrdne ještě,
ač i ten mramor měkne pádem deště.

Zrak její prose, smutně upřený
v tah jeho tvrdý, v líce jeho pustá;
slov mírných příval smíšen se steny,
čímž půvab její řeči jenom vzrůstá.
Nemístně končí souvětí své zhusta
a prostřed věty žal řeč láme bědnou,
že dvakrát počne, než co řekne jednou.

Při všemocném ho zapřísahá Jově,
rytířství, šlechtě, slibech přátelství,
při slzách jar svých, lásce manželově,
při svatém lidství, víře v nejdražší,
při nebi, zemi a jich moci vší,
by v pohostinné lože se zas vrátil,
za ctí šel, ne kam mrzký chtíč ho zchvátil.

Dí ona: „Nechtěj pohostinství moje
tak černě splácet, jak sis usmyslil,
a nekal toho, jenž ti pít dal, zdroje,
to nenič, co pak spravit není sil.
Než spustíš střelu, pusť ten zlý svůj cíl,
to není lovec, kdo luk napjav na ni,
laň ubohou, kdy nevhodno to, raní.

Můj choť je druh tvůj, kvůli němu šetř mne,
tys mocný — kvůli sobě opusť mě,
já slabá jsem — nechytej, neudeř mne,
vzhled šidby nemáš, tedy nešiď mě.
Mé vzdechy jako vír chtí odbýt tě!
Muž jestli kdy byl pohnut kvilem ženy,
buď slzami ty mými, vzdechy, steny.

Ty všecky jako bouřné moře v skály
v tvou bijí hruď, zkad hrozí zatracení,
by změkčil ji ten pohyb neustálý,
neb ve vodu i kameny se mění.
Ó, nad kámen-li hruď tvá tvrdší není,
mým pláčem změkni, soustrastí buď jatý.
I kovovými soucit projde vraty.

Já Tarquina jsem zřela podobu;
vzals jeho tvář jen, bys ho ztupil spíš?
K všem nebes vojům vznáším žalobu:
čest, knížecí mu jméno hanobíš.
Ty nejsi, co se zdáš, a jsi-li týž,
ty nezdáš se, co jsi, ne bůh a král,
neb král, jak bůh by při každém tu stál.

Co hanby má ti v stáří vykvésti,
když hřích tvůj pučí, než čas jara tvého,
té troufáš-li si, princ už, neřesti,
co dovolíš si, král až budeš všeho?
Ó, pomni jen, ni robi nižádného
nemohou smyti neřestného činu:
zločiny králů nelze pohřbít v hlínu.

Jen ze strachu pak budeš milován,
a obáváni z lásky vládci šťastní;
ty budeš stejnou vinou napadán,
šetřiti musíš mrzkých pro čin vlastní,
tož, nechť z té bázně, žár své zvůle zhasni,
neb zrcadlo je kníže, škola, kniha,
kde lid se učí, čte, kam hled svůj zdvíhá.

A chceš být školou, kde Chtíč učí, snad?
Má v hanbu takovou číst z tebe úvod?
Chceš zrcadlem být, kde má rozpoznat
svolení k hříchu, bezpečný v tom průvod?
Chceš pro nečest být privilej a důvod?
Ne dlouhou slávu, chráníš hanbu svou
a krásnou pověst činíš kuplířkou.

Máš moc? Nuž, při tom, kdo ti dal ji v dlaně,
zkroť v čistém srdci zvůli odbojnou,
meč z pochvy netas, nepravosti bráně,
byl na neřesti dán ti, kde jen jsou;
jak knížecí chceš konat službu svou,
až řekne mrzký hřích, že vzor tvůj zhlédl,
že hřešit učil se a tys ho vedl?

To divadlo si představ ošklivé,
zřít sám, jak jiný páše tvoji vinu.
Jen zřídka lidé vidí chyby své
a stranicky svou smazávají špínu.
Zřít svého bratra, řek bys: Hoden zhynu!
Ó, v jakých nepravostech ti už tkvějí,
kdo od vlastních vin zrak svůj odvracejí!

Jen k tobě, k tobě volám, ruce spínám,
ne k žádosti, jež, nohsled, zve tě vpříč,
přej vznešenosti, vypuzené jinam,
se vrátit, svodné myšlenky žeň pryč;
pak úcta vrhne v žalář klamný chtíč
a vilný zrak mhy zbaví, kalu všeho,
bys zřel svůj stav a zželel se i mého.“

„Již ustaň“ — dí on, — „nezdolný můj proud
se nevrací, leč vzdouvá překážkami,
je světélku, ne ohni uhasnout
a větrem šlehá ve větší jen plamy;
ty malé bystré říčky, sladké samy,
solnému králi platíce dluh denní,
v tok přidají mu, chuť však nepozmění.“

„Ty“ — ona dí — „jsi moře, vládce, král,
a hle, tu padá v proud tvůj beze hrází
chtíč temný, nečest, hanba, nízký kal,
chce v moře, krev tvou, špínou nalít zkázy.
To malé zlo-li větší dobro zkazí,
pak neroztek se v širém moři močál,
leč oceán tvůj močálem být počal.

Pak z robů těch je král, a tys jich rob,
tys vzácný snížen, nízcí došli výše,
tys jejich život, oni jsou tvůj hrob,
v jich hanbě chodíš, oni ve tvé pýše,
ač menšího má větší pojmout spíše:
neklesá cedr ke křovině žádné,
leč nízké křoví u pat cedru vadne.

Tož myšlenek nech nízkých, stav tvůj zvlášť —“
„Nic víc!“ — dí on — „víc nechci slyšet, chutě
mé vzdej se lásce; ne-li, moci zášť,
ne lásky dotyk, zedrat má tě krutě;
až skončím to, s posměškem odnesu tě
na sprosté lože nějakého sluhy,
ať lotr ten a ty jste v hanbě druhy!“

To řka, on rázem světlo rozšláp mocí,
neb chtíč a svit si na smrt protivní,
když hanebnost v taj skryta slepé noci
a nejmíň zřena, nejvíc krutost v ní.
Vlk zchvátil plen, křik bědné ovce zní,
až sněžným rounem jejím udušen,
je na jejích rtech pohřben výkřik ten.

Neb nočním rouchem, které halí ji,
kvil žalostný on zavře jí v té chvíli,
tvář horkou chladě slzou nejčistší,
již cudné oči ve strasti kdy lily.
Ó, že chtíč ztřísnil lože sníh tak bílý!
Ty skvrny kdyby pláč moh smýti zas,
své lít by chtěla slzy stále s řas.

Leč ztratila, co nad žití má svoje,
on získal, čeho zbavil by se rád,
ten vynucený svazek nutí v boje,
ten slasti mžik žal měsíců má stát,
ten horký chtíč se zvrhá v zhrdy chlad.
Skvost uloupen byl Čistotě tu tklivé,
a Chtíč, ten lupič, chudší je než dříve.

Jak sokol syt, pes, jenž víc dostal jísti,
čich jemný ztrativ nebo rychlý let,
když líně jen se dává za kořistí
neb pouští, za čím slast mu jinak spět,
tak tu noc Tarquinu, když zkojen v sled:
Zažitá kysnouc chuť, tak sladká dřív,
chtíč hltá, jenž jen hltáním byl živ.

Ó, hlubší hřích, než jaký představit
si myšlenka můž bědná, pojmout kuse!
Zpitá se Žádost musí vydávit,
než sobě ve tvář pozřít může v hnuse.
Když pychne Chtíč, hlas nezdrží ho v kluse,
ni uzda nemůž zkrotit let mu žhavý,
až jako hřebec sebou sám se znaví.

Pak bezbarvou a vpadlou, zhublou líc,
zrak těžký, čelo svrasklé, bez vší síly,
jde Žádost bědná, slabá, litujíc,
a boháč-žebrák nad úpadkem kvílí.
Chtíč se Ctností se v boj dá v bujné chvíli,
když tělo pychne; když však slabo z vojny,
za odpuštění prosí viník zbojný.

Tak hříšnému se děje pánu Říma,
jenž za koncem tím spěl tak horce sám;
teď proti sobě samému soud hřímá,
že v hanbě stojí k věků dálavám,
ba znectěn krásný duše jeho chrám,
k jehožto troskám starostí dav táhne,
jak znectěné je kněžně, zvědět prahne.

Ta dí, že strhli její poddaní
jí v podlé vzpouře posvěcené valy
a vzali smrtným hříchem povstání
jí nesmrtnost a za pány jí dali
smrt živoucí a žal jen neustálý,
což ve své tuše viděla již dříve,
leč nemohla jich zvůle stavit divé.

S tou myšlenkou on plíží v noci tmu
se, jatý vítěz, který získav ztratil,
s tou ranou, již nic nezahojí mu,
s tou jizvou stálou, nechť by léky platil,
ve větším nechav bolu plen, jejž schvátil.
Pod tíží jeho chtíče ona hyne
a břímě nese on své mysli vinné.

Jak pes, jenž krad, se smutně krade tich,
jak ovečka mdlá ona v muce leží,
on nenávidí sebe pro svůj hřích,
zoufale ona nehty rve pleť svěží,
on strachem z viny potě se, mdlý běží;
co ona v loži volá tu v noc dusnou,
on proklíná svou zniklou slast, teď hnusnou.

On odchází ztad, smutný konvertit,
je vyvrženec, ona bez naděje,
on v chvatu svém zřít touží jitra svit,
dne nespatřit už víc si ona přeje:
„Noc“ — dí — „vin skrýše, den však zjevuje je
a ctné mé oči nemají v tom cviku,
jak přetvářkou hřích halit do pláštíku.

Ty myslí jen, že každý spatří zrak
tu hanbu, kterou na sobě zří ony,
a proto skrýt by dál se chtěly v mrak,
by jejich hřích tmy ukrývaly clony,
neb ony zradí pláčem jej a sklony
a vryjí, jak když voda ocel sžírá,
v mou tvář, co hanby zoufalé mě svírá.“

Pak proklíná zas odpočinek, klid
a prosí, by zrak skryla slepců blána,
své budí srdce, v hruď se počnouc bít,
by vzlétlo odtud tam, kde uchystána
tak čisté mysli čistější snad schrána,
Šílená, v duši muk až po okraj,
tak neviděný klne noci taj:

„Ó Noci, pekla obraze, běd věno,
ty černá kniho, kam se hanba psává,
ty vražd a tragédií temná scéno,
chaose hříchu, chůvo viny pravá,
kuplířko slepá, necti skrýše tmavá,
ty sluji smrti, spiklenko, jež tmou
s násilím šeptáš, němou se zradou!

Ó prokletá a mlžná, parná Noci,
když nenápravný pád můj vinou tvojí,
na jitřní zář se vrhni s mlh svých mocí,
stroj s obvyklým se Času během k boji,
neb svolíš-li, by slunce došlo svojí
přec výše, spleť mu kolem hlavy zlaté,
než půjde v lože, mraky jedovaté!

Vzduch jitřní nakaz hnilobou svých par,
ať otráví svým dechem, svými rety
ten život čistý, nejvyšší ten čár,
než dostihne mdlý polední své mety,
a na pochod žeň par tak husté čety,
že v jejich prachu zajde světla moc
již v poledne a bude stálá noc!

Být Tarquin Nocí, jak je Noci syn,
i stříbrnou by kněžnu stopil v kale
a ztřísnil by děv jejích třpytných klín,
že nezřely by z ňader Noci vmále;
tak společníky měla bych v svém žale,
a soudruha mít v hoři, hoře léčí,
jak poutníci když pouť si krátí řečí.

Já nemám však, kdo se mnou uzardíval
by v líci se, páž zkřížil, skláněl něm
svou hlavu s mou, své čelo, hanbu skrýval,
leč sama, sama jsem tu v trudu svém,
stříbrným deštěm svlažujíc jen zem,
v řeč mísíc pláč a ston, jenž prchající
je bědný pomník strasti trvající.

Ó Noci, ty par zhoubných plná peci,
ó, nedej, aby žárlivý zřel Den
tvář pod pláštěm tvým, jenž vše halí věci,
jak s trýzní hanby leží zde, muk plen!
Dál na svém místě tmavém zůstaň jen,
ať viny vše, jež zrozeny v tvém klíně,
i pohřbeny jsou rovněž ve tvém stíně!

Ó, nenech Dnem mne klevetivým rvát!
Jak v čelo vryt mi, objeví svit denní
ten čistoty mé sladké bědný pád,
bezbožné slibů svatých porušení,
ba nevzdělanec, který schopen není
ni číst, co psáno do učených knih,
můj hnusný přečin zjistí v hledech mých.

Konejšíc dítě, vyprávět mou zvěst
mu bude chůva, Tarquina je jménem
plačící strašit; řečník v řeč svou vplést
popílí k zdobě Tarquina i s plenem;
při stole pěvci, na kvas přistrojeném,
vše zajmou písní, v níž má nečest, vina,
jak Tarquin znectil mne, já Collatina.

Nechť Collatinu aspoň zůstane
mé jméno čisté, bez skvrn násilí;
když do lidských se řečí dostane,
i jeho kořen že je prohnilý —
ač nevinen, tak by ho tupili —,
to zřejmé je, když jsem tak pohaněna,
jak že jsem dosud byla věrná žena.

Ó tajná hanbo! Kale, jenž jsi skryt!
Ó necítěná necti, skrytá ráno!
Znak potupy v tvář Collatina vryt
a Tarquin může čísti, co tam psáno:
že v boji nezraněn, leč v míru ano.
Ó žel, co chodí s takou hanbou lidí,
již oni ne, však ten, kdo dal ji, vidí!

Tvá byla-li jsem, Collatine, čest,
mne připravila o ni krutá síla.
Jsem včela-trubec, med můj ztracen jest
a z letního nic nezbylo mi díla,
vše zloděj vybral, mrzkost vyloupila.
V tvůj sladký úl se vkradla vosa bludná,
med sajíc, jejž tvá včela střehla cudná.

A přec jsem vinna, že se čest tvá hroutí;
leč pro čest tvou jen přijala jsem jej,
od tebe přišel, jak ho odmítnouti?
Neb jednat příkře, bylo znectít jej.
A pak, vždyť děl, že mdloba jala jej,
a mluvil ctnostně: kde by víra slábla,
když ctnost je v ústech takového ďábla?!

Proč červ by vkrást se v panenský měl květ,
kukačky v hnízdech vrabčích roztahovat,
v zdroj čistý pouštět želvy rmutný jed,
chtíč krutý v hruď se ušlechtilou schovat
neb král svůj vlastní příkaz porušovat?
Leč nic tak není dokonalých krás,
by neztřísnil to jakýs rmut a kaz.

Kmet, který střádá zlata hromady,
má jenom dnu a křeče, těla trýzeň,
zrak sotva schopen zřít ty poklady,
jak Tantal sedí, jehož trápí žízeň,
a ladem leží práce jeho sklizeň,
neb ziskem nemoh ničeho víc dojít
než muk, že zisk mu nemůž bolest zhojit.

Tak zisk má, kdy mu není k prospěchu,
pak nechá jej své mládi jaroleté,
jež v pychu svém jej zmarní v pospěchu:
sláb otec byl, je pro bujnost sil hněte
zas, štěstí držet žehnané i kleté!
Ta sladkost, po níž prahnem, zhořkne všem
v témž okamžiku, kdy ji svojí zvem.

Na něžnou vesnu čeká větru hněv,
nezdravá roste změť, kde vzácné kvítí,
zmij syčí tam, kde sladký ptáků zpěv,
co vypěstí ctnost, nepravost to chytí:
nic není tu, co za své můžem míti,
co Příležitost zlá, když s tím se schází,
buď nezničí, neb v ceně nepokazí.

Ó, jak jsi vinna, Příležitosti!
Tos ty, co zrádců vykonáváš zradu,
ty vlka zveš, kde jehně kořistí,
ty určíš čas, kde zlo se chystá k vpádu,
tys proti právu, rozumu a řádu
a v šeré cele tvé, kde skryt i tuše,
Hřích sedí, lapá táhnoucí kol duše.

Vestálku svedeš zrušit slib a ctnost,
ty dmýcháš v žár, když taje cudnost pevná,
ty vraždíš věrnost, škrtíš poctivost,
ty podlý štváči, kuplířko ty zjevná,
čest pleješ, sázíš utrhání hněvná,
ty násilnice, zrado, zlodějko,
tvůj med se mění ve žluč, slast tvá v zlo!

Tvůj tajný ples se hanbou zřejmou stane,
tvůj skrytý hod se mění v zjevný půst,
tvé libé názvy v jméno oškubané,
tvůj sladký jazyk v hořkou peluň úst,
tvých marností klam trvání je pust.
Tož když tak zlá jsi, Příležitosti,
proč tolik jich tě hledá s žádostí?

Kdy budeš skromných prosebníků druhem
a povedeš je, kde jim vyhoví?
Kdy chvíli konce v zápasu dáš tuhém
neb volnost duši, spjaté okovy?
Kdy léku chorým, trudným pohovy?
Hle, chromí, slepí, bědní! Marně ti
však volají tě, Příležitosti!

Mře nemocný, co lékaře jal sen,
lká sirotek, co utiskovač hýří,
soud hodokvasí, co zní vdovy sten,
úřad se baví, co se mor dál šíří.
Kdy nemáš pro čin, který k dobru míří!
Na zášť, lup, zradu, vraždu kyn tvůj káže
tvé hříšné chvíli čekat jak jich páže.

Když Čest a Ctnost cos chtějí z rukou tvých,
jim v cestu tisíc překážek se tlačí,
tvou pomoc platí; nic však nedá Hřích,
jde s prázdnou jenom, tobě však to stačí
a vyslechneš a splníš, co jen ráčí.
Můj Collatin by byl sem přišel asi
jak Tarquin dnes, ty však ho zdržela jsi.

Vinna jsi vraždou, vinna krádeží,
vinna jsi křivou přísahou a svodem,
vinna jsi zradou, podvodem a lží,
vinna jsi smilstvem, které hnusu brodem,
a spoluvinna sklonů svojich plodem
na všem, co spácháno a spáchá zlého
se od stvoření po zmar světa všeho!

Ty zrůdný Čase, hnusné Noci druhu,
ty posle rychlý chmurné pro starosti,
sžírači jar, v němž klamná slast má sluhu,
vin soumare, běd vrube, léčko ctnosti,
ty pěstíš vše i vraždíš, co svět hostí,
nuž slyš mne, Čase zhoubný, zlý svým kynem:
když s hříchem mým, buď i mou smrtí vinen!

Proč Příležitost, tvoje služka, lstně
mi vzala tu, jíž pro klid dals mi, dobu,
mé štěstí zničila a s bídou mě
sepjala, která nemá konce, hrobu?
Tvá povinnost je soků mírnit zlobu,
omyly sžírat, které názor množí,
ne věno bráti poctivému loži.

Svár králů smířit sláva času přec,
odkrývat šalbu, pravdu přivést k moci,
vtiskati pečeť věku v starou věc,
buditi jitro, vodit stráže noci,
křivditi křivdám práva ku pomoci,
bořiti pyšné stavby, jak věk běží,
a prachem ztřísnit lesk jim zlatých věží.

V pomníky hrdé červům dělat rýhy,
živiti zkázou věcí nepaměť,
pošpinit, měnit v písmě staré knihy,
rvát s křídel starých havranů per změť,
dub starý sušit, laskat mladou sněť,
v soch dávných ocel tepanou zmar vnésti
a točit vratkým kruhem kola Štěstí.

Ukázat bábě dcery její dcery,
učinit z děcka muže, z muže dítě,
zabíti tygra vraždícího zvěry,
lva, jednorožce krotit ostražitě,
lsti smát se, která lapena v své sítě,
osením těšit ty, kdož ořou zemi,
a balvan ničit vody krůpějemi.

Proč na své pouti konáš zločiny,
když nesmíš zpět a spravit, co se stalo?
Mžik navrátit jen věku jediný,
na tisíc přátel by ti získávalo,
rozum, kdo poučí špatným, by to dalo!
Ó, děsné noci hodinu jen zpět,
a zabráním tvé zkáze, bouři běd!

Ty vytrvalý sluho věčnosti,
neštěstím jakýms zdrž spěch Tarquina,
co lze jen, smysli, nad vše krajnosti,
ať kletbou noc tu, zločin proklíná,
ať v děsu zrak v stín příšer upíná;
myšlenka na to, co tu spáchal, lesa
keř každý změň mu v hrůznou postať běsa.

Ruš jeho klid mu vírem neklidným,
trýzni ho steny v lůžku jeho stále,
dař žalostným ho neštěstím jen vším,
by úpěl, ty však neslituj se, dále
jej srdci kamenuj, jež rovna skále;
nechť vlídné ženy vlídnosti se zhostí,
rvou nad tygřice ho v své ukrutnosti!

Dej čas mu, by rval vlnité si vlasy,
dej čas mu, by sám proti sobě hřměl,
dej čas mu zoufat, že čas nemá spásy,
dej čas mu žít jak rob a vyvrhel,
dej čas mu, by jíst po žebrácích šel,
a čas, by zřel, jak jím i žebrák zhrdá
a zhrdaná dát nechce sousta tvrdá.

Dej čas mu zřít, jak každý druh je sok,
jak smát se mu jdou blázni rozpustilí,
dej čas mu poznat vleklý času krok
za času strasti, jak však letí, pílí
čas bláznovství a jeho kratochvílí,
a dej, ať nesmazatelný hřích jeho
lkát čas má, zle jak užil času svého.

Ty zla i dobra ochránce, ó Čase,
tys ved ho k zlu; jak proklít ho, mi zjev,
ať zděšen vlastním stínem v útěk dá se,
sám chce se stále zabít, k sobě hněv.
Tak bídná dlaň tak bídnou prolej krev!
Neb kdo by chtěl v tak nízké službě stát,
tak nízkého by lotra měl být kat?

Tím sprostší je, že ač syn králův přec,
svou naděj tupí skutky zvrhlých mravů;
čím větší muž je, tím je větší věc,
jež zášť naň shrne, neb mu zjedná slávu.
Má nejvíc hanby, nejvyšší kdo v stavu.
V mrak skrytý měsíc pohřeší se vezdy,
leč jak chtí, mohou skrýt se malé hvězdy.

Nechť vrána v bahně černá křídla koupá,
když vzletí, není na ní znát kal ten,
leč když v ten močál sněžná labuť stoupá,
je stříbrný prach její potřísněn;
noc bědný rob je, král je slavný den;
nevšímán komár, leť si tak či tak,
leč orly nést se vidí každý zrak.

Pryč, planá slova, služky bláznů, pryč,
rozhodčí slabí, zvuky marných vzmachů!
Spíš umění se školské na vás cvič a
mluvkům služte v prázdni při jich tlachu,
klientů hajte, již se chvějí v strachu,
pro mne to jenom prázdnou slámu mlátit,
když zákon žádný nemá pro mne platit!

Nadarmo klnu Příležitosti,
Tarquinu, Času, bezútešné Noci,
nadarmo se svou hanbou vedu při,
nadarmo zhrdám posměšků svých mocí,
práv nedá slov mi dým, je bez pomoci.
Jen jedinou je pro mne spásnou cenou:
tu nechat téci krev svou poskvrněnou.

Proč, bědná ruko, chvíš se na tu zvěst?
Za čest měj shladit se mne rmut ten velký,
neb zemru-li, má v tobě žít má čest;
mně žít-li, v necti do žití jsi délky.
Své nemohla-lis bránit velitelky,
vtít škůdci jejímu ses bála škráb,
sebe i ji, jež poddala se, zab!“

S tím zvedla se ze zcuchaného lože,
by zoufalou zbraň smrtnou našla v mih,
leč jatkami dům není — nikde nože,
jenž východ zvětšil by, jímž dech by zdvih
se její víc a zmizel v oblacích,
jak Etny kouř vzduch stráví nebes báně
neb dým se ztrácí z vypálené zbraně.

„Nadarmo“ — dí — „já toužím skončit v mžiku
nešťastný život šťastným prostředkem;
smrt lekala mne, když zved Tarquin dýku,
a přec nůž hledám za týmž účelem;
leč bojíc se, já věrna byla jsem;
a jsem i teď — ne, ne, již marný kvil,
o věrnost mou mne Tarquin připravil.

Ó, vše, proč žít jsem chtěla, je to tam,
tož nemám, proč se člověk umřít bojí;
kal shlazujíc ten smrtí, aspoň dám
cti odznak ještě potupnému kroji
a mroucí život živé necti svojí —
oh, co to platno, skvost-li zloděj vzal,
nevinnou pálit skřínku, kde dřív plál!?

Ne, Collatine, nemáš jed ten pít,
jenž v porušené věrnosti se skrývá,
tak nechci věrné lásce ukřivdit,
by tišila tě přísaha má křivá;
tak bastardská sněť nesmí zůstat živa
ni chlubit se, kdo kmen ti zkazil v svodu,
žes něhyplný otec jeho plodu.

S úsměvem nemá v taji myslit na to
ni s kumpány se smát, žes ve trudu,
ty však máš zvědět, za mrzké že zlato
tvůj nevzal skvost, leč ukrad v záludu;
jsem ještě paní svého osudu
a chyby své si nikdy neprominu,
až smrtí splatím vynucenou vinu.

Otrávit nechci hanbou tě, ni larvou
svou chybu halit ve výmluvy ladné,
tu černou půdu hříchu líčit barvou,
bych skryla pravdu, neřest noci zrádné;
vše povím, z očí stavidel mých padne,
jak když se bystřen řítí v horský kout,
by čistil kalnou zvěst mou, čistý proud.“

S tím filomela ukončila lkání,
lahodný tlukot noční strasti své;
a vážná noc se zvolna, smutně sklání
v tmu podsvětí; hle, jitro nachové
všem dává světlo, kdo mít chtějí je,
leč sebe zřít se stydí Lukrécie
a přeje si, ať dále noc ji skryje.

Skulinkou každou zvídat vkrad se den,
a jak by hledal ji, jež dlí tu v pláči;
dí ona vzdechem: „Ó, proč pátráš jen,
ty oko očí, oknem? Nehleď radši!
Tvůj svit zrak dráždi tam, kde dřímou spáči,
mně nespaluj však prudkým světlem čela,
to místo dne noc učinila stmělá!“

Tak vším se jenom trýzní, kolem zříc,
neb pravý bol jak dítě vrtošivý,
jež dá-li v křik se, neztiší ho nic,
žal starý spíš než nový snesou čivy;
ten časem tiší se a druhý divý
jak plavec špatný hází rukou, nohou
a tone i s tou námahou svou mnohou.

Tak potopena ona v strasti moře
má se vším hovor, co zří její hled,
a k sobě všecko přirovnává hoře
a vše jí sílu obnovuje běd;
jak jedno zmizí, druhé je tu hned;
teď její žal je něm a nemá slova,
teď šílen zas až příliš řeči snová.

Ples jitřní malých ptáků, jenž teď zní,
jí k šílenství až bouří vzdechy její,
neb radost hledá často soužení,
leč smutný zabit ve veselých reji.
Žal se žalem se druží nejraději
a pravému lze hoři uleviti,
jen když s ním hoře podobné mu cítí.

Mře dvakrát tonoucí, když vidí břeh,
desetkrát lačný, chléb-li nedaleký,
když hled zří mast, víc pálí rány žeh,
bol bědný bolí nejvíc, dáš-li léky;
žal hluboký, to proud je tiché řeky,
jež zastavena zatopí břeh vráz;
žal, jenž se dráždí, nezná řád ni hráz.

Dí ona: „Ptáci plesní, pohřběte
své zpěvy v duté opeřené hrudi,
pro sluch můj hluší, němí, zmlkněte,
má neklidná strast nechce, co v klid pudí;
veselých nezve paní, jež se trudí!
Radostným neste něžné zvuky svoje,
jen ticho hoři k slzám vítáno je.

Pojď, filomelo, zpíváš o násilí,
háj smutný buď ti zcuchaný můj vlas,
jak zem když pláče, co tvé hoře kvílí,
s tvým každým tónem lít chci slzu s řas
a těžkým stenem provázet tvůj hlas;
já o Tarquinu bzučet budu temně,
ty o Thereu pět, víc vloh než ve mně.

A co hruď o trn drásat budeš sobě,
by bděl tvůj prudký bol, já nebožák
zas proti srdci, rovnat chtíc se tobě,
nůž ostrý zvednu, by se lek můj zrak,
a srdce zemře, ten-li mžikne pak.
To, jako hmat když vládne na nástroji,
na pravý kvil nám srdce struny spojí.

A že zpěv, bědné ptáče, neloudíš,
když den, jak v studu, že by zřel tě hled,
kdes, daleko cest, temnou pustou tiš,
jež nezná palný žár ni chladu led,
si najdem a tam smutné budem pět
zvířatům písně, až z nich krutost vyjde:
bud mírná zvěř, když zvířata jsou lidé!“

Jak splašená laň stojí, neví teď,
kterým má směrem divě prchat v klestu,
neb ten, kdo sevřen v labyrintu spleť,
nemůže najít východ, pravou cestu,
tak ona sama v sobě v boji jest tu,
zda žít, či mřít, co lepší je v tom kruhu,
kdy život znectěn, u hanby smrt v dluhu.

„Zabít se sama“ — dí — „ach, což to jest
než s tělem svým i duši ztřísnit vkrátku?
Kdo ztratí půl jen, snazší mu to nést
než těm, jimž všecko pohlceno v zmatku.
Jak necitelný záměr jímá matku
dvou dětí sladkých, jež, když jedno zchladne,
chce druhé zabít a radš nemít žádné!

Mé tělo či má duše víc mne víže,
když bylo čisté, ona božské dílo?
A co mi z toho v lásce stálo blíže,
když pro nebe a chotě obé bylo?
Ach, sloupni sosně kůru — co tu zbylo,
vše zvadne, zajde, šťáva, listí stinné,
a tak má duše bez těla též zhyne.

Dům její zničen, její klid ten tam,
rozbity hradby jejím nepřítelem,
zneuctěn, zpleněn její svatý chrám
a sevřen strašně hanbou s drzým čelem,
nuž nebuď zváno bezbožností, s želem
když v znectěné zdi otvor prolomím,
bych vyvedla svou duši z děsu jím.

Leč umřít nechci dřív, než choť můj znal
by předčasné mé smrti příčinu,
by v hodince mé pomstu přísahal
svou tomu, jenž mi dech vzal, zlosynu.
Krev zkaženou zůstavím Tarquinu:
jím poskvrněna, buď mu odkaz můj
a v kšaftu mém to právo jeho stůj.

Čest zůstavím svou noži, jehož břit
mé tělo zraní, nectí pošlapané.
Čest znectěný je život odpravit,
ta bude žít, až on se mrtvým stane,
tak z popela mé hanby čest má vstane,
v své smrti vraždím to, co posměch plodí,
až umře hanba, čest se znovu zrodí.

Ty, choti, jehož ztratila jsem skvost,
co zůstavím, ó drahý, v kšaftu tobě?
Tvou pýchou, milý, buď má rozhodnost
a po tom vzoru pomsti se v své zlobě.
Jak na Tarquina, ve mně přečti sobě!
Já, druh tvůj, vraždím sebe, tvého škůdce,
a pro mne ty tak Tarquina dař, svůdce.

Ten krátký přehled činím v kšaftu svém:
mou duši, tělo nebesům a zemi,
mou rozhodnost, můj choti, ty si vem,
mou čest měj nůž, jenž tělo probodne mi,
mou hanbu ten, kdo mezi zdmi vzal těmi
můj lesk, a vši mou dobrou pověst ti,
kdo chtí mě chovat v čestné paměti.

Ty, Collatine, kšaft máš provésti;
jak klesla jsem, když to máš konat, suď!
Má krev kal smyje zla a neřesti,
můj krásný skon tu žití shladí rmuť.
Neslábni, slabé srdce, rci: Tak buď!
Vzdej ruce se, ta nedá ti dál tlouci
a zvítězíte obě, obě mroucí!“

Když smyslila tak smutně žití skon
a perlu z očí vytřela si dlaní,
chraplavě, hlasem, v kterém není tón,
svou volá dívku, jež hned spěchá k paní:
povinnost letí myšlenky jak vlání.
A líce Lukrécie dívce zdají
se zimní luh, kde sluncem sněhy tají.

Pokorně dává paní dobré jitro,
hlas tichý, znak to skromné povahy,
a smutně zří, jak paní trud pad v nitro,
neb v tváři její bol je neblahý,
leč zeptati se nemá odvahy,
proč ta dvě slunce její skryta mrakem
a krásná líc se smáčí v hoři jakém.

Leč jak zem pláče, slunce zapadne-li,
a každý květ jak oko, slza v něm,
tak právě počal slzí tok se vřelý
v zrak řinout dívce, hnuté soucitem
k své velitelce, krásným k sluncím těm,
jimž slané moře zháší světla moc,
což dívku v pláč zve jako rosnou noc.

Tak hezkou chvíli hezké stály tu
ze sloně sochy, jež proud v studny lijí;
ta právem pláče, druhá důvodu
sic nemá, ale pláče v sympatii.
Rod ženský rád se často pláčem zpíjí.
A samy trýzní pro jiných se muka
a buď jim tone zrak, neb srdce puká.

Neb z mramoru jsou muži, ženy z vosku,
tož utvářejí se, jak mramor chce,
podlehnou slabé, vliv se cizích mozků
lstí, chytrostí a mocí vtiskne v ně.
Tož nevizte v nich zla jich původce,
zlo nelze ženám přičítati víc
než vosku, kam se vtiskla ďábla líc.

Je něha jejich pěkná rovná pláň
a malým červům všem je otevřenou;
v mužích spí šelmy, skryty v slují tmáň,
jež v nich se jako v pustém hvozdě klenou,
i prášek zřít však křišťálovou stěnou;
co muž hřích halí v smělých hledů říze,
v žen bědné tváři chyby čteš jak v knize.

Ne, neobviňuj nikdo zvadlý květ,
klň drsné zimě pro květ zahubený,
co zničeno, ne — ničitel buď klet,
ten hanby hoden. Ó kéž bědné ženy
se netupí, že tolik zneuctěny
jsou muži; ti jen, pyšní, nechť se viní,
že slabou ženu služkou hanby činí.

Na Lukrécii příklad zříti jest;
když přepadena byla v nočním tmavu
hrozící smrtí, hanbou, jež by snést
se mohla tím snad na mužovu hlavu,
tak nebezpečno odpor klást v tom stavu,
že smrtným strachem jak by ztuhla celá —
a mrtvého kdo nemůž zprznit těla?

Tu Lukrécie, něhou hnuta měkkou,
k té dívce, jež jak obraz jejích běd,
„Mé děvče“ — děla — „z kterých příčin tekou
ty slzy, jež zřím přes tvář tvoji spět?
Pro mne-li pláčeš, pro můj trud a hnět,
věz, dobré dítě, to mne málo zjasní,
pláč kdyby pomoh, stačil by můj vlastní.

Leč rci mi, kdypak“ — tu se zarazila
a se stonem pak — „Tarquin odešel?“
„Než vstala jsem“ — dí na to dívka milá —
„já nedbalostí línou vinna, žel,
leč by se poklesek tak omýt směl:
já procitla dřív než den bílý sám,
a než jsem vstala, Tarquin byl ten tam.

Než, paní, smí-li služka být tak smělá,
ptát chtěla by se, zvědět vaši tíž.“
„Ó, mlč!“ — dí Lukrécie — „kdybych směla
to opáčit, bol nezmenší to již,
neb je to víc, než slovy vypovíš,
a peklem zvát je tuto trýzeň strohou,
když cítíš víc, než povědět rty mohou.

Jdi, přines papír, čerň mi, péro v mžik,
ne, mám to tady, ušetř sobě práce.
Co říc’ mám? Zařiď, jeden služebník
ať mého muže přichystá se krátce,
list psát chci choti, jenž můj drahý vládce;
ať pospíší jej odnést bez meškání,
věc žádá spěchu, a hned bude psaní.“

Pryč dívka; ona hotoví se psát,
zprv nad papírem kroužíc perem matně.
Bol s myšlenkou se počnou křížkovat,
co napíše vtip, vůle škrtá chvatně:
to hledané, to hrubě zní a špatně
a nápady tak tlačí se jí divé
jak lidí dav, kdo do vrat vejde dříve.

Konečně počne takto: „Choti ctný
nehodné ženy, jež tě zdraví — blahý
zdar tobě! A pak rač z té příčiny,
svou Lukrécii chceš-li zřít kdy, drahý,
si pospíšit a přijít ke mně záhy.
To v našem psáno domě, žal jenž chová.
Mé hoře dlouhé, byť i krátká slova.“

Pak svého hoře sbalí zvěst tu, stín
kde určitý se neurčitě hlásí;
z té krátké zprávy pozná Collatin
bol její, ne však, jaký bol to asi;
to odhaliti jemu netroufá si,
by nevinil jí z toho ve mžik prvý,
než omluvy své zbarví vlastní krví.

Pak střádá také city bolu sobě,
by vydala je, až on uslyší ji,
až vzdechy, stony, slzy budou k zdobě
té její necti a tak lépe smyjí
z ní podezření, svět-li očerní ji;
tož poskvrnit tím nechtěla své psaní,
až místo slov čin promluvil líp za ni.

Zřít smutné steny více dojímá
než slyšet o nich; sluchu vykládaje,
zrak líčí scénu, jež se před ním hrá,
jak každá část tu roli žalu hraje.
Co slyšíme, část bolu nevelká je;
vír mělký hlučí nad hluboké moře,
a odváto slov větrem, mizí hoře.

List zapečetěn, větou skončen tou:
„Pro mého chotě, spěšně do Ardeje!“
Již posel čeká s tváří pochmurnou,
list ona dá mu, kážíc, ať s ním spěje
jak tažný pták, než severní van věje;
spěch nad spěch se jí líným, zvolným zdá:
bol krajní letu krajního si ždá.

Prostáček sluha nízko kloní se,
a rdě se před ní, upíná k ní zrak;
list přijme, „ano“ neřekne ni „ne“
a nevinný nach v tváři, letí pak.
Leč ti, jimž prsa svírá viny tlak,
se bojí, že to zrak zří všechněch lidí,
a ona mní, že její hanbu vidí.

Rob ubožák! Ví Bůh, že zaražen
jen z nedostatku ducha, z nesmělosti.
Tak prosté duše jeví úctu jen,
že skutky mluví; druzí s odvážností
spěch přislíbí, leč pak — je času dosti.
Tož sluha, přešlých dob těch vzorek pravý,
ctný pohled dal, ne slovo do zástavy.

Že v službě hořel, vznítil bázeň v ní
a ohněm rudým žhnuly obou líce;
že rdí se pro svod princův, ona mní
a pozorně naň patřila, též rdíc se,
ten její hled však zmát ho ještě více;
čím zřela víc, tím plál on krvavěji,
a tím víc mnila, že zná skvrnu její.

Teš stále myslí, kdy se vrátí zase,
a přec rob věrný vyšel sotva ven,
čas k nesnesení dlouhý jí teď zdá se,
neb starý už i pláč a vzdech a sten;
tak bolem bol, ston stonem unaven,
že chvíli nedá nářkům zníti dál
a nový výraz hledá pro svůj žal.

Tu vzpomíná si, kde ten obraz visí,
jenž představuje Priamovu Tróji,
kam řecké vojsko všecko táhlo kdysi
a pro Helenu zničit ji se strojí,
Iliu hrozíc, jež až v oblak stojí
a jež tak malíř v díle podal svěže,
že nebe, mníš, se sklání líbat věže.

Zde tisícerým žalným věcem dal
um, z přírody smích, bezživotné žití:
lesk suchých kapek slzami se zdál,
jež nad zabitým chotěm ženě líti;
krev rudá, kde boj líčen, kouří, svítí
a mroucích zrak plál v svitech popelavých
jak zhaslé mroucí uhly v nocech tmavých.

Zde můžete zřít v práci pionýra,
jak pot jej smáčí a jak třísní prach,
a z věží trojských, jak by vskutku, zírá
zrak mužů střílnami, jež ve stěnách,
na řecké vojsko dole, málo blah,
a v díle tvůrce všeho byl tak dbalý,
že smutek zřel jsi i v těch očích z dáli.

Na velitelích vděk a vznešenost
jste mohli zřít plát rysy vítěznými,
v jinoších křepkost, sílu, obratnost
a tu tam vmísil malíř mezi nimi
i bledé skety s kroky třeslavými,
již selským babám rovni v obličeji,
že přísahal jsi: třesou se a chvějí.

A Ajax, Ulysses! Ó, jaký to
um ve výrazu rysů jich se jeví!
Tvář každá značí srdce každého,
z jich tváří pozná ráz jich, kdo ho neví:
Ajantu v očích hoří vztek a hněvy,
leč mírný hled, jejž Ulyssovi vkládá,
toť rozvaha, úsměvná sebevláda.

Tu řečnit Nestora moh spatřit zrak,
jak vzněcoval by Řeky do útoku,
a rukou činit gesta vážná tak,
že klam to, rozkoš pozornému oku.
Za řeči vous mu v stříbrném svém toku
se zdvíhal, padal a dech, jeho rtům
jenž unik tenký, kroužil k nebesům.

Kol něho tíseň zevlujících tváří,
jak jeho řeč by hltal jejich kruh;
vše naslouchá, leč různý ples v nich září,
jak nymfa jakás když jim vábí sluch;
ti výš, ti níž, a tak plál mistrův duch,
že hlavy mnohých, skoro vzadu v malbě,
jak zvedaly by výš se k oka šalbě.

Ten opřel ruku o druhého hlavu,
stín ucha cizího mu přes nos hrál,
ten tlačen, zrudlý, zpět se vzpíral v davu,
co jiný dušen, křičet, lát se zdál,
a výraz hněvu tak jim v tvářích plál,
že Nestorových neztratit slov zlatých,
jak do šrůtek by dát se chtěli vzňatých.

To práce velké fantasie byla,
a přirozený, jistý byl tu klam;
tak stálo tu jen kopí za Achilla,
je svírala dlaň v zbroji, on však sám
byl neviděn, krom zraku duše, tam;
jen noha, líce, hlava, ruka v zbroji,
a celek měl jsi v představě zřít svojí.

A z hradeb těžce obležené Tróje,
když jejich naděj, Hektor, táhl v boj,
trojanských matek s plesem zřely roje,
jak synkové jich třímou zářnou zbroj,
a s nadějí i gest zřít nepokoj,
že zdá se: plesem kmitá strach, tíž stesku,
jak zářnou věc když skvrna kalí v lesku.

A od dardanských břehů, boj kde plný,
k simojským třtinám rudé krve lét
proud bitvy na obraz a jeho vlny
se vzdouvaly a táhly řadou vpřed,
by zlomivše se o břeh, couvly zpět,
až s větší řadou spojivše se v běhu,
svou pěnou stříkly k simojskému břehu.

K té malbě došla Lukrécie teď,
by našla tvář, kde strast se zračí celá.
Zří: žal se vtisk tu v mnohé tváře pleť,
leč žádné tu, kde celá strast by dlela,
až zoufající Hekubu pak zřela,
jak starý zrak pne na Priama, s mnohou
jenž ranou leží pod Pyrrhovou nohou.

V ní malíř umný celou bolest stih,
krás, času trosku, vládu strasti jevě,
tvář její plna vrásek je a rýh,
nic nezbylo, co patřilo kdys děvě,
krev modrá v každé zčernala jí cévě,
zdroj vysch, jenž tek v ty žíly zkornatělé,
zde uvězněn byl život v mrtvém těle.

Na smutný stín ten Lukrécie zříc,
své strasti za vzor dává bábin žal,
jíž k věrnosti už neschází tu nic
než pláč a křik, by vrahy proklínal;
vždyť malíř nebyl bůh, by to jí dal,
leč Lukrécie křivdu zří v tom, kaz,
že taký dal jí bol a nedal hlas.

„Ty nástroji“ — dí — „bědný, beze zvuku,
chci pět tvé hoře lkajícím svým rtem,
lít lék v ran toho Priama zde muku,
proklínat Pyrrha, jenž ho postih zlem,
slzami hasit požár v městě tvém
a vyloupat svým nožem hněvné oči
všem Řekům, kteří proti sobě sočí.

Ukaž mi děvku, pro niž je ten svár,
ať rozedru jí nehty její vnady!
Tvůj, Paride, ty blázne, chtíče žár
vnes do hořící Tróje tíhu vády,
tvůj zrak plam vznítil, jenž teď hoří tady,
a pro přečin tvých očí v Tróji zde
teď otec, syn a máť i dcera mře.

Proč soukromá slast něčí měla stát
by veřejnou se zkázou všemu městu?
Kéž hřích, sám spáchán, sám by také pad
na hlavu toho, jenž jak viník kles tu!
Nevinní buďte prosti hoře trestu!
Proč pro jednoho padnout mají mnozí,
všem pro osobní hřích tu zhouba hrozí?

Hle, Hekuba tu lká, tu Priam ztuh,
mře mužný Hektor, Troilus pad štvaný,
tu v krvi leží vedle druha druh
a druhu druh bezděčné dává rány,
pro jednoho chtíč mnohé zřít zde sklány.
V svém synu Priam zdusit touhu žhavou,
neplála Trója požárem, leč slávou.“

Tak tone v Tróje malovaném žale,
neb hoře těžký visící je zvon,
když rozhoupán, jde vlastní váhou dále,
sil málo pak už vzbudí bolný tón.
Tak Lukrécie činí, na rtech ston,
k té strasti malby mluví zvěsti šeré,
jí dává řeč a její smutek bere.

Na celý obraz patří, a kde pád
zří něčí v zkázu, kvílí. Naposledy
zjev daremný v zrak pad jí, a ten spjat
k frygickým pastevcům pne žalné hledy;
tvář jeho klidna, nechť i plná bědy;
jde s pastevci jak Trpělivost právě,
když vlastní hoře měří pohrdavě!

V něm umem svým skrýt hleděl malíř klam,
tož dal mu, aby nevinný vzhled skýtal,
krok mírný, klidný zrak, žel tichý tam,
skráň neschýlenou, jak by bědu vítal;
ni nach, ni bledost v tváři; tak je splítal,
že v zardění ni známka viny žádná,
ni v běli strach, jež srdce mají zrádná.

Leč zkušený a silný ďábel, aj
hle, skýtal duše spravedlivé zdání
a v něm tak skrýval zloby svojí taj,
že tušit nemůž Podezření ani,
že plížící se lest a zrada shání
tak černou bouři v den tak jasný přece,
neb pekelný hřích že tvář třísní světce.

V tom mírném zjevu podán mistrem tak
byl zrádný Sinon, pro jehož lež smělou
byl důvěřivý Priam zabit pak,
jenž doutnákem slov spálil slávu skvělou
Ilia, že i nebe chmury stelou
a hvězdičky z míst prchají svých v skrýše,
když prasklo zrcadlo, kam zřely s výše.

Pozorně ona hledí na obraz
a haní mistra přes umění skvělé,
řkouc, v Sinonu že jakýs přece kaz,
tak zlý duch nedlel v takém krásném těle;
a hledí dál a čím v tvář patří déle
tak upřímnou, tím pravdy víc tam též,
že usoudí pak: v obraze je lež!

„Ne, nemožno“ — dí pak — „by taký hřích —“
a chtěla říc, „by číhal v takém vzhledu,“
leč vtom se její myslí Tarquin mih
a od „nemožno“ vzal „by číhal“ zpředu.
„Ne, nemožno“ — a smysl zvrácen v sledu:
„ne, nemožno — je pro mne rozhodnuto —
by zlotřilec měl jinou tvář než tuto.

Neb jak tu Sinon vymalován lstný,
tak mdlý, tak smutný, vedoucí si jemně,
jak cestou by neb žalem znavený,
tak právě Tarquin přišel v zbroji ke mně,
na pohled čestný, ale v nitra temně
pln neřesti; jak laskav Priam k zrádci,
já k Tarquinu — a Trója má se kácí.

Hle, hle, jak Priam slzí, poslouchaje,
slz vylhaných zře Sinonových pár!
Jsi, Priame, stár, kde však moudrost tvá je?
Ta každá slza — jednoho z tvých zmar.
Ne voda z očí kane mu, leč žár,
ty perly jeho čisté, jež tě jaly,
jsou koule ohnivé, tvé město spálí.

Z tmy pekel tací ďábli výraz mají,
neb Sinonem chvěl v ohni jeho chlad
a v chladu tom žár hořící se tají
a vliv těch protiv v jednotu tak spjat,
by klamal blázny, důvěrou je zmát.
Tak Priama ty slzy zrádce klamou,
že on s to spálit Tróju vodou samou.“

Tu plným vztekem tak ji bolest schvátí,
že trpělivost vyhnána je tím;
Sinona v malbě jme se nehty dráti,
jej srovnávajíc s hostem neblahým,
pro nějž hnus cítí k sobě, zdrána jím,
pak s úsměvem však nechá toho, díc:
„Já bloud, já bloud! To nebolí ho nic!“

Tak příliv — odliv strasti rve jí nitro
a čas mdlým činí její stálé hoře;
hned noc si přeje, hned zas touží jitro
a obé se jí dlouhé zdá jak moře.
Čas krátký dlouhý těm, jež bolest oře.
Nechť hoře mdlé je, zřídka přece spí,
a jak čas leze zvolna, zří, kdo bdí.

To všecko v čas ten táhlo její hlavou,
co na obraz ten patřil její hled,
a duma nad bolestí jiných dravou
ji od pocitu nesla vlastních běd.
Bol ztrácela, zříc jiných trud a hnět.
To ulehčí sic, žal však neodčiní
si myslit: bol náš trpěli už jiní.

Leč teď se vrátil posel její věrný
a chotě vede jí a jeho druhy;
ten zří, že šat má Lukrécie černý
a kolem očí uplakaných kruhy
má modravé jak na nebi pás duhy.
V svém živlu věstí tato hříčka deště,
že po přešlých bouř nová táhne ještě.

To její choť, pln smutku, uviděv,
pne zdiven zrak svůj do smutných jí tváří,
jí zrak, nechť v slzách, plane jako krev,
jí živou barvu smrtná bolest maří.
On nemá síly ptát se, jak se daří:
jak staří známí, když se diví, doba
jak změnila je, stojí tady oba.

Jal posléz její bledou dlaň a hlas
svůj zved a počal: „Jaké přenešťastné
zlo přepadlo tě, že v tvých údech třas,
má drahá, čím ti nach vzat s tváře krásné,
proč obléklas to smutku roucho řásné?
Ó, těžkost svoji odhal, moje drahá,
rci žal svůj, ať vše spraví naše snaha.“

Třikráte vzdychla, nabíjí vždy znova,
než slůvko běd s to vyraziti jest,
až k odpovědi posléz pohotova,
je připravuje mírně na tu zvěst,
že škůdce v žalář uvrh její čest,
co Collatin a druzi jeho, hosti,
jí naslouchají s chmurnou pozorností.

A teď ta bílá labuť v hnízdě vod
dá před skonem se jistým v truchle pění:
„Jen málo slov“ — dí — „pro ten přečin vhod,
když chybu spravit omluvy tu není.
Víc ve mně běd než slov v tom okamžení,
a nářky příliš dlouho trvaly by,
mět říci vše rtem, jemuž síla chybí.

Tož to buď vše, co říci může v spěch:
Můj manžele, v tvé lože, k tvému právu
kdos cizí přišel, na tvůj polštář leh,
kde’s ukládával k spánku těžkou hlavu,
a křivda, jež ti přijde na představu,
že mohla by se stát mi v mrzkém pleně,
ach, Lukrécii stala se, tvé ženě.

Neb v děsném tichu temna, o půlnoci
se s dýkou lesklou v síň mou vkradl muž,
s planoucím světlem v ruce přišel mocí
a křičel: ‚Vzbuď se, římská paní, už
a mojí lásce této noci služ,
sic v hanbu věčnou svrhnu tě i tvé,
mé zpříčíš-li se tužbě ohnivé.

Kteréhos roba‘ — děl — ‚jenž odporný ti,
mně nedáš-li se v sklonu na pospas,
hned zavraždím, i tobě vezmu žití
a odpřisáhnu, že jsem přistih vás
čin hrůzný páchat a tak zabil vráz
chlípníky v činu, a ta věc mi k chvále
a tobě bude k hanbě neustálé.‘

Tu zvedla jsem se, chránila se v křiku,
on nasadil však meč mi k srdci blíž
a přísahal, že nestrpím-li, v mžiku
že zemru, slůvka nepronesu již,
tak hanby mé že padne na mne tíž
a zapomnít pak v Římě není možná,
jak zemřela jsem s robem, cizoložná.

Můj škůdce silný a já prosta sil,
ba ještě slabší pro svůj silný strach,
mně krutý soudce mluvit zabránil,
nepřáno právu hájiti se, ach;
chtíč jeho rudý, svědek, odpřisáh,
že bědná krása má mu svedla hled,
a lup kde soudce stih, mře vězeň hned.

Ó, pouč mne, jak omluvit se mám,
neb aspoň to nechť ať mi těcha jistá:
Nechť znectěním krev poskvrněnou mám,
bez poskvrny má mysl je a čistá,
ta neznectěna, nepopřála místa
k své spoluvině, pro neřest a kal,
leč v zkažené své schráně září dál.“

Hle, zoufalý jak kupec pro ztrátu,
skráň skloněnou a hlas, jejž dusí běda,
zrak smutný, paži ve kříž sepjatu,
on počne z úst, jež jak vosk nový bledá,
bol odvívat, jenž odvětit mu nedá,
leč chudák v marných tone pokusech,
co oddýchne, zas vpije zpět mu dech.

Jak obloukem když prudký plyne proud
a oku ztrácí se ten jeho let,
a ve víru přec do těch vrací pout
se úžiny, jež sevřela jej v střed,
ven mocně hnán i mocně volán zpět,
tak jeho vzdechy, strasti byly pilou,
žal táh a zpět se vracel s touže silou.

To němé hoře jeho ona zříc,
tak z beznaděje probouzí ho děsné:
„Můj choti, strast tvá přidává jen víc
mé strasti sil, proud deštěm nepoklesne.
Tvůj žal mou bolest činí v hrudi těsné
jen palnější; nech, ať bol stopit stačí
jen jeden očí pár v svém hořkém pláči.

A za mne, jestli potěšit tě smím,
za tu, jež tvojí Lukrécií byla,
se pomsti na tom, kdo je škůdcem mým,
tvým, mým i svým; čiň, jak by ochránila
mne zla tvá pomoc; příliš pozdě síla
tvá přichází, a přec zhyň zrádce divý,
neb trestem šetřit nepravost jen živí.

Než jeho jméno řeknu však, ctní páni,“ —
dí, mluvíc k těm, jež přived Collatin —
„mně přísahejte na čest bez meškání,
že pomstou stíhat budete ten stín,
mou křivdu mstít, neb záslužný to čin
ramenem pomsty stíhat křivdy, zrádce:
dalť rytíř slib žen bědných zastávat se.“

Na žádost tu hned v ušlechtilé tužbě
z těch pánů každý pomoc sliboval,
jsa v rytířství svém hotov k její službě,
a kletého si škůdce zvědět přál,
leč ona, lkát že musí ještě dál,
ty sliby zastaví: „Ó, rcete“ — praví —
„jak čest má skvrny vnucené se zbaví?

V čem podstata mé viny spočívá,
když v okolnostech strašných spáchala se;
můž spravit mrzkost čistá mysl má,
mou zhroucenou čest pozvednouti zase,
je vůbec tu co ještě k mojí spáse?
Zdroj otrávený očistí se sám,
a proč jen já tu skvrnu nosit mám?“

Tu všichni počli domlouvati jí,
že čistá mysl smývá kal jí těla,
co ona s úsměvem tvář odvrací,
ten obraz, vryta slzami kde dlela
nešťastné její sudby hloubka celá.
„Ne, ne“ — dí — „nemá žádná příští žena
mne uvádět, by byla omluvena.“

A s povzdechem, jak hruď když puká v dví,
Tarquina vyřkne jméno. „On“ — dí — „on!“,
leč více než „on“ na ret nevpraví,
až po chvíli, kdy zněl jen její ston,
po oddýchání, snaze vydat tón,
dál dí: „On, on to, vzácní páni,
je, jenž vede ruku, jež mne zraňuje!“

Vtom vrazila v hruď nevinnou si nůž,
jenž vyrazil jí duši v okamžení;
ta rána teď ji propustila už
z poskvrněného těla, ze vězení;
do oblak neslo jejích stonů chvění
jí duši perutnou a z ran jí lét
od zkázy sudby věčný žití sled.

Jak sochy, smrtným činem zdrceni
tu s Collatinem stáli pánové,
až Lukréciin otec vrh se k ní,
krev vida, k tělu mrtvé dcery své,
a ze studánky vytáh nachové
nůž vražedný pak Brutus; kde nůž tkvěl,
proud krve za ním — bědný stihač — spěl.

A bublaje jí z hrudi, dělil z rány
se v stružky dvě, že rudé krve běh
jí krouží kolem těla z obé strany,
jež leží tady v děsných proudech těch
jak výspa pustá, liduprázdný břeh.
Ta krev dál čerstvá a ta vzhled má černý,
to ta, již zkazil Tarquin pronevěrný.

Kol hladiny té truchle, sražené
a tmavé krve vodnatý kruh spěl,
jenž nad kalem jak lil by slzy ctné,
a pak, jak když mu Lukrécie žel,
i tmavé krve proud jaks vodnatěl.
Jen čistá krev dál rudá byla zcela,
jak za zkaženou by se v studu rděla.

„Má dcero, dcero!“ — Lukrec křičí, kmet —
„to můj byl život, jejž jsi odpravila;
když v děcku zří svůj obraz otce hled,
kde žít mám teď, když neživá dceř milá?
Ne, k tomu konci jsi se nezrodila!
Dech dětí-li se před rodiči zháší,
my potomci jsme jich, ne ony naši.

Zrcadlo puklé, často v tobě jsem
zřel stáří svoje v zjevu sladké krásy,
teď zrcadla hlať kalná, vidím v něm
jen kostlivce, jen smrt se mi tam hlásí.
Ó, s lící svých můj obraz servala jsi,
zrcadlo krásné rozbilas mi v střepy,
víc nemohu zřít, jak jsem býval lepý.

Ó Čase, zastav běh svůj, nač tvůj chvat,
ti hynou-li, kdož přežíti nás měli?
Má podlá smrt jen silné překonat,
ty nechat žít, kdo slabí, ochořelí?
Když staré mrou, úl drží mladé včely.
Nuž ožij, sladká Lukrécie, skon
zři svého otce, a ne smrt tvou on!“

Vtom Collatin, jak sen by náhle střás,
ho prosí, aby ustoup jeho hoři;
v krev padá chladné Lukrécii vráz
a bledé děsem líce do ní noří
a umříti s ní touhou jenom hoří,
až mužným studem vzchopí se zas hrd,
by dále žil a pomstil její smrt.

Ta krutá trýzeň, jež mu jala duši,
i jazyk vrhla v němot okovy;
ten šílen, že bol v činnosti jej ruší
a srdci nedá v slovech pohovy,
řeč počne, ale na rty takový
dav slabých slov se hrne v tlačenici,
že nerozpozná nikdo, co chce říci.

A přec v tom někdy „Tarquin“ jasně znělo,
leč mezi zuby, jak by jméno rval.
Ten bouřný vichr, než se rozpršelo,
proud strasti jen, by rostl, zdržoval.
Konečně prší, uleh vichru cval
a zeť i otec pláčí v závod věru,
kdo víc má plakat, pro choť nebo dceru?

Ten jeden svou ji zve a druhý svou,
a nikdo nemá, nač si nárok činí.
Dí otec: „Ona má je!“ — „Ó, je mou!“ —
choť odpovídá — „neberte mi nyní
na žal můj právo, neříkejte, jiní
že pro ni lkáte, moje byla jen
a Collatinův zní jen nad ní sten!“

„Ó, já jsem dal jí život“ — Lukrec děl —
„ten časně, a přec pozdě odhozený!“
„Má“ — Collatin řek — „choť to, žel, ó, žel,
já měl ji, obrán samovraždou ženy!“
A „Dcero má!“ — „Má choti!“ — rozvířený
vzduch plnilo, kam její duch se vydal
a jenž „Má dcero!“ — „Choti!“ — odpovídal.

Tu Brutus, jenž jí z boku vytáh nůž,
když taký závod viděl jejich běd,
svůj rozum v celé pýše sbíral už
a v ráně mrtvé pohřbil blázna vzhled.
On Římanům za blázna drahně let
jen platil, šaška, z těch, již chodí s králi,
by hříčkou slov je, žerty rozesmáli.

Teď odvrhl však tento planý cár,
tu z chytrosti jen navlečenou kůru,
a ostřil vtip, ten dlouho skrytý dar,
by Collatinu setřel pláč i chmuru.
„Vstaň, uražený kníže“ — děl on — „vzhůru!
Nechť já, jenž bláznem zván byl v městě celém,
jsem věhlasu teď tvého učitelem!

Což, Collatine, žalu žal je lékem?
Což, ranou ran že nezcelíš, je spor?
Je odveta to, sám se bíti vztekem
za cizí čin, jenž vzal ti ženy vzor?
Ne, slabé mysli dětinný to vzdor!
Již pochybila bědná choť tvá drahá,
že sklála sebe, a ne svého vraha.

Římane chrabrý, srdce nestápěj
v tu změkčující rosu, ve kvil mnohý,
radš klekni se mnou, se mnou v křik se dej,
ať probudíme naše římské bohy,
by pomohli nám vykonat čin strohý:
tu neřest, kterou znectěn sám je Řím,
z tříd krásných vyhnat silným vzmachem svým.

Při Kapitolu, jenž nám v úctě všem,
při čisté krvi, potřísněné kalem,
při jasném slunci, které živí zem,
při právu Říma, vlasti řádu stálém,
při Lukrécie duši, jaté žalem,
a při tom noži zde, jenž zkrvácený,
my pomstíme smrt této věrné ženy!“

To řka, v hruď bil se, vtiskl na svůj ret
nůž osudný — přísaha skončena.
Tu druzí na to prohlášení hned,
ač divna je jim jeho proměna,
svá sklánějí, s ním v shodě, kolena,
a slavný slib, jejž dříve Brutus dal,
teď opakuje, každý přísahal.

Když odpřisáhli uvážený soud,
ztad Lukrécii odnést umluvili
a Římem konat s tělem v krvi pout,
byl zvěděl lid, jak Tarquin zhovadilý;
a to když s chvatnou vykonáno pílí,
lid římský všechen plně souhlasil,
by Tarquin navždy z Říma vyhnán byl.