Přeskočit na obsah

Zlomená duše/V. Smutky peripatetika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: V. Smutky peripatetika
Autor: Antonín Sova
Zdroj: SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 67–76.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Je zima, sněhu měkké spousty
strou na chodníky povlak bílý.
Plyn žlutá, matná kola hází
na dlouhé řady bílých chodců.
Je týden světlý před vánoci; —
to jakás horečka je Prahy,
v ní všude sosny lesem voní…

A z čepic domů načechraných,
z arkýřů civí sněhu spousty
svým únavným a lesklým bělem…
Řad světel žloutne modrým vzduchem,
jenž mží se zimním po ovoci,
a na chodníky zapadává;
ze zašpiněných restaurantů
a z knihkupectví, ze řad krámů,
z výkladců světlo proudy jásá
a věci v nové barvy spřádá…
Koberce měkkým plyšem svítí,
filigrán zlatý ostře blýská,
mlékově perly matně skví se,
svit drahokamů ostré hrany
jak nemluvňátko olizuje,
tak šlehá, až mi oči slzí.

Za třeskotu krámových dveří
se valí řeka promenády;
velikým tokem lidé spějí
z úřadů svých a těsných bureau…
Děvušky v šátcích chlorotické
se skočným krokem hrnou z dílen
tak vesele a uličnicky
se smíchem proletářské chásky.
S jargonem zpěvavým a kvičně,
s pepickým tónem loučí se tu
děvušky v šátcích chlorotické,
tenounkým hlasem křičí „s bohem“,
jak stříbrný by padl zvonek
se stolu na kamennou dlažbu.
Volavka ve tmě krouží sama,
v upjatých šatech, pudrována
ten sestárlý pták prostituce!

Jdou páry v sebe zavěšeny,
jdou, míhají se po chodnících;
sníh svistí měkce, padá, padá,
tak v táhlých, velkých vločcích padá…
Vousatí páni kol se sunou,
přetloustlí páni oddychují,
mráz rozkvésti dal jejich lícím.
Buržoa s vousy špičatými
s grandezzou vážné důstojnosti
jdou vlasatí tu studentíci,
zvědavě, důvěřivě hledí!
Žid švadroní kdes po německu,
řve, koketuje přes ulici;
dav buršů míjí, čapky v oči,
pod kandelábrem blikajícím;
jakýsi herec prozpěvuje
z Falstaffa kousek oblíbený,
jak sám by z této komedie
starému utek’ Shakespearovi,
zvědavě za ním kandidátky
s velkými bloky naslouchají.

Embryo poety tu přejde
či malíře či virtuosa
a lianovitými vlasy
měšťáky straší udivené,
vidiny svoje plaší, plaší…

A radost, síla bouří ve mně.
Tak neznámý a uzavřený
jak noc ta, která právě vzchází,
jdu slyšet ruchy, kterak hasnou,
jdu slyšet Prahu ztichající,
ochablou, chystati se k spaní.
A kouře doutník za doutníkem,
slyším, jak odliv její slábne
s odbitím pozdních, nočních hodin,
tak melodických, utlumených,
jak v horách kdesi zasněžených,
těch hodin, jimiž noc chce žíti!
Samota její, prázdný ohlas
té zimní, rozvětřené noci
jaksi mé touhy uvolňuje…
Ony svým volným spádem bouří
v noc, v níž jak přízrak rokokový
pod měsícem se město bělá,
kde tmavnou kusy holých ulic
jak vyhlodané rakoviny,
když vítr závěje si kupí
a dlažbu mete šelestivě…
Kdes dálným krokem dlažba duní,
tím krokem, který v dálce zmírá,
až utluče se v křivkách ulic.
Snad ples je kdesi? Zarachotí
jen kočár nebo drožek světla
kdes v dálce křižují se bleskem; —
poslední tramway kdesi jede,
tesklivě zvonky prozpěvují;
hubené koní silhouetty
na přídách domů přehoupnou se…
Ty noci, budiž velmi dlouhou,
tys jediná má přítelkyně,
krev moji stydlou rozjařuješ,
ty rozsvěcuješ moji lebku,
ty hýbeš kostrou automata,
dáš rozžeravět moje srdce
na rudé výhni denních strastí…

Ty stará kleci, těsná Praho,
ty s bezhlavými patricii!
Tvá plemena dvě vedle sebe
jen žijí silou nenávisti.
Vkotveny, opřeny o sebe
dvě národnosti, zlobou doby
se hýbají, a rvou se s celou
elementární energií.

Překrásně z paláců Tvých páchne
již feudální shnilotina
a z bureau Tvojích opatrná
se dvojakosť dál rozbahňuje.
Měšťáci tvoji, dobří lidé!
Bez plemenných a ostrých známek
dědí po syslech zvyky syslí,
v dvou živlech, kde jak třeba plují,
kde možno záda hrbit, hrbí,
kde možno drzým být, jsou drzí!

Eh, měšťák! Dobře v teple sedí,
ten měšťák počítá své zlatky,
ten měšťák skrblí, upíná se
již před potopou sociální
a karrikuje konec věku…

Ba tenhle měšťák dobrý člověk,
ten Prahou nikdy nezatřese:
on vidí ve všem darebáctví…

Ty stará kleci, těsná Praho,
ty s bezhlavými patricii!
Dnes intelligence jsi peklem,
jež sama sebe pranéřuje,
jež sama sebe obnažuje,
jež na kasty se rozděluje
za snahou: rozdupat a zdusit
své šosáctví a farizejství.

Vše jitří se a z bahna toho
čpí mrtvoly a nové hlasy
se nesou k lepší budoucnosti.

Bolestným tónem, sarkastickým
smích mládeže se rozvolňuje,
lučavkou žíhavou a trpkou…
Jen tak ta hrozná, stálá bolesť
dá lépe zahnat se a strávit,
ta bolesť příliš pronikavá,
jež mnohdy v noci spáti nedá.

On, mládež moderní, jíž všude
žár ohně schází, jež má ale
šlechetný, ostrý, pevný nožík
prosáklé jedem analysy,
ta veří pouze jednou, jednou!…

Smát učí se tak, sotva ráno
do ruky vezme časopisy
a úvodníky přečte. Staré
si spočte řadou došlé fráze
té oposiční vegetace.
Ta mládež umí omakati
své všecky velké reky zblízka,
tak zrovna jako buržoasti
své malé denní události…
Nevěří mládež pouhým slovům:
jak, co a kdy se může řešit,
jak, co a kde by mohlo padnout; —
viděla mnohé, mnohé srážky,
viděla zbaběle již prchat
i odprošovat, ujišťovat…
Ne, v Čechách není žádné víry!
Poznala onen planý plamen
a planý zápas bez myšlénky.
Eh, mládež zoufale se směje
svým příkrým tónem sarkastickým,
zří s nechutí na svoje mluvky,
na chytráky a na šplhavce,
v kolleji necítí se doma,
tam čpí to zlobou, udavačstvím…

Ó něco prohnilého v Dánském
je státě… A tak nevíš, že je
ta doba nějak příliš vážná.
Vše k úsměvu tě dráždí, lehtá,
ba lidé také humor mají
neobyčejně vyvinutý
od oné doby, co už možno
se smáti všemu. Co už nelze
uvěřit ani jedné duši
po českém království. Co všecko
zní jako humbug, fráse, fráse…
Ty sotva rozhlédneš se, poznáš,
že je tu všude příliš mnoho
i popuzené ješitnosti,
i obnošených exemplářů
byzantinismem marastických!
Ti dávno obvyklý tok všeho,
života, umění a vědy
ku slávě své a ku prospěchu
jen svému starou cestou vodí,
tou starou, osvědčenou cestou,
na jejímž konci prázdno zívá…

A mládež těžce stůně, stůně,
obětí řady spotřebuje
pro uplatnění nových mozků,
a rve se, šlape, k světlu touží
a štve se k činům, popohání
nejasnou dobou programovou!
Zpět nemá času ohlédnout se,
k budoucnu proráží si cestu,
až pod pěstěmi nahé pravdy
se shnilé třísky rozletují…
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Noc mlčenlivá mrazí do tmy.
Sníh bílý padá, padá, padá;
mé kroky odměřeně znějí,
jak závaží by hodinové
tikalo v holých trámech věží…

Z hluboká pod zamrzlým pláštěm
stišené řeky, oddychuji
jak obílené jezu pády
pod mostem dole v zátočině.
Noc, dobrá moje přítelkyně
své vločky sype osvětlené,
zvířeně, zdlouhavě se vlekou
bolestné duší epištoly,
fin sièclu odvar peliňkový!
Mráz šlehá, řeže světlou nocí.
A cítím, kterak nedočkavě
já žízní práhnu po pramenech,
po čerstvých, poctivých a svěžích…