Zlomená duše/Předmluva

Zlomená duše Antonín Sova
	Předmluva	I. Kapitola z mládí

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 3–8. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chtěl jsem již dávno vydati několik těchto stran. Jsou to kapitoly vytržené z denníku předčasně zemřelého přítele; bez zvláštních dějů; spíš vnitřní psychologické postupy utrpení, citů a vášní člověka, rostoucího v našem světě pod malým obzorem a nízkým stropem, neuspokojeného s pustým dneškem, od něhož ztěží čeká nápravy bez obětí a podlomeného posléze beznadějnou svou chorobou.

Když jsem se odhodlal choditi po nakladatelských oficinách s jakousi „nevolností prosebníka“, s nevýmluvnými ústy a naplněn zkušenostmi minulých let, hledal jsem v duchu nějakého intelligentnějšího a proto — sympatičtějšího mi nakladatele. Nevím již proč: uzdálo se mi, že by jím mohla snad býti firma J. Pospíšilova. Vyhledal jsem ji.

Po jistém otálení bylo mi řečeno, abych si pro rukopis přišel. Důvody: Přijde prý na řadu Svobodova kniha Noví vesničané a pak — Švábovy kuplety. Také společník dra. Pospíšila musil by svoliti. Ten je prý pouhý obchodník. Pan Pospíšil se konečně rmoutil, že nenašel v blankversech zvučných rýmů. Věc zdála se mu těžkou, nesnadno pochopitelnou a jak doslova řekl: filosofickou. Tedy aspoň četl.

Odtud, před rokem již, za šedivých dnů zimních, kdy válí se plno sazových mlh nad Prahou, zašel jsem do knihtiskárny Šimáčkovy. Chef skoro vždy sedí v komptoiru, v jakési dřevěné boudě, vystavěné u okna pro jednoho člověka, v boudě, v uzavřené, separované kleci, kde vládne tajemství cifer, bůh ví jakých cifer, kde to čpí jakoby vinou nevyplacených honorářů prvým debutantům a kde favorisovaná jména mají své každoroční rubriky a obraty. Jména obvyklá a známá probouzejí se tu každoročně, snad i několikrát příslušnou reklamní cestou.

Chef řekl mi, že má již na dva tři roky rukopisů právě dost. Chef řekl mi, že i rukopisy, na něž vyplatil zálohu (ten ubožák!), musil vrátiti a odmítnouti. Chci-li, že by snad za dvě, tři léta mohlo dojíti k vydání rukopisů. Řekl jsem, že se poohlédnu dále. Za dvě léta může býti po případě také konec světa.

Od té doby byl to zuřivý hon za vytištěním knížky, Proč? Proč? Nedovedu pocitu toho určiti. Snad spíše už ze zlomyslnosti? Činil jsem dále tedy obchůzky po nakladatelích jiných. Ale spíše již jaksi pro experiment, než touhou po vydání knihy. Ta se mi již dávno zhnusila, jako věc odbytá, k níž nemáme lásky, ale hodně pochybností, rostoucích, tížících a mučících, již vydáváme proto, že značí předce jedničku v našem rozvoji a že předc myslíme, že má své jisté poslání.

Nešel jsem zásadně k nakladateli, který ssaje peníze z mrtvol, zkupovav po jich smrti za babku jejich spisy. Mračný ten nakladatel sedí na mrtvolách bývalých literárních mučedníků, halí se v gloriolu jednoho neb dvou žijících, velice známých a čtených, reklamou rozkřikovaných literátů Je nepřítelem experimentů, jakož i snad literatury samé; prodává knihy jako hrnce; dobré věci, jako francouzské krvavé romány.

Šel jsem za to k p. Vilímkovi, u něhož jsem byl za svého života již dvakráte. Ale nikdy nedopřáli mi jeho zřízenci, abych s ním mluvil osobně. Skutečně, člověk, který vzbuzuje takovou závrať. Jeden z těch, kteří vychovali ulekanou generaci, která se krčí v předsíních nakladatelských bureau, která čeká zbaběle a roztržitě, obávajíc se poměrně malé intelligence nakladatele a nevědouc proto, jak doporučiti nabízené věci. Která dívá se buď s resignací na jeho příchod, neb osnuje velkohubý výjev všemožných panegyrik o svých spisech. Oh, kterak přesvědčili takové lidi?

Odevzdal jsem knihy (prosu i verše) zřízenci závodu a čekal jsem. Za měsíc dostal jsem rukopisy zpět. Důvody telefonicky: Chef dlel kdesi ve Vídni, zařizoval jakýsi závod. Chef má kaprice. Chef dostal kopřivku a leží. Chef žádá, abych odpustil, že nemožno mu pro ten čas ničeho čísti. Chef je ovšem chef.

Zamířil jsem rovnou k p. Beaufortovi. Prosu měl by v úmyslu tisknout v říjnu (letošního roku). Tuto právě vydávanou publikaci nechtěl a sice ani zadarmo. Neptal jsem se již, zda by také prosu nechtěl snad zadarmo; styděl jsem se už předce, do duše.

Ohmataný již jaksi rukopis, ale nečtený, zanesl jsem konečně do nakladatelství p. Ottova. Pan císařský rada právě před vyjitím prvního čísla „Národopisné výstavy“ byl v rozpacích, nemilých rozpacích, jež jsem mu způsobil. Mám jej bez odporu nejraději ze všech nakladatelů. Řekl mi také hned předem, abych se neurážel. Odmítne rukopis a priori. Velká publikace, jako „Národopisná výstava“ vyžádala si tolik nákladu, práce a zaměstnání dělnictva. (Ať si však nemyslí, že jsem z těch, kteří, přinesou-li rukopis, odnášejí si ho zas prostě domů sami.) Řekl jsem, že je dosti času, vyjde-li kniha za delší čas. On však rozmluvil se opět, jak produkce realistická znechutila obecenstvu čtení a ubrala kontingent čtenářstva. Bude nucen zastaviti Salonní bibliothéku. Něco ideálního nelze vydati. (Ze zlomyslnosti nechal jsem přece rukopis na stole.) Vím dobře, že Salonní bibliothéka zhynula špatnou redakcí a opakováním se několika jmen lidí, kteří zpachtovali si právo publikovat knihy, na nichž nemůže býti již interessu. Stohy Vrchlického roztrhávají se, archy se klíží na sešity, není pomoci, nakladatel je disgustován, není z toho svým, je vyděšen a nedůvěřiv. A při tom všem hospodaří tam názory pánů, proti nimž bojujeme.

Ale nemyslete si, že snad to, co udávali všichni ti pánové, bylo by tak absolutně pravdivým. Positivní pravda je tu pouze jedna: Nechtěli rukopisy prostě proto, že si od nich neslibovali zisku, jenž rovnal by se nákladu několikanásobnému. Ujeté koleje, tak uprostřed mezi reklamou a zděděným vkusem obecenstva, to je terrain, kde nejsnáze lze pracovati knihkupci.

Od té doby představoval jsem si nakladatele jako lidi velice nešťastné, vzrušené a podrážděné jaksi, rozpačité, když jim nabízíš, co nemohly by očmuchávati davy, když jim nenabízíš ani básní, které se mohou čísti jak v parvě tak v ústavech dívčích, z kterých nedají se vybrati ani sloky do památníků ani gratulace k jmeninám. Když jim nenabízíš básní, jež by vzrušily politickou, v převaze jsoucí stranu, nebo aspoň kýžené překlady modního a sensančního francouzského zboží, které by vycházelo současně s originaly.

Ano, všeho toho mají dosti tito lidé. Nač by rozčilovali obecenstvo něčím, co se chce vymknout z obvyklých kolejí vkusu, naučeného vkusu, zděděného vkusu, jak jej vtloukli neinteliigentní nakladatelé do lidu po celé řady let? Když jsme v „Moderně“ řekli „individualita nade vše“, byli to jistě oni, co se nejvíc poťouchle a škodolibě smáli. Když jsme řekli: „Neakcentujeme nikterak českosť: buď svým a budeš českým. Neznáme národnostních map.“ Tu ti lidé přikyvovali jistě vděčně těm, kdož spustili huronský křik, viníce nás z cizáctví. A když jsme řekli ještě dále: „Počítáme dělnictvo k národu? I tenkrát, když je internacionálním? Ano.“ — Byli jsme usvědčováni ze sociálních rejdů a z dokázaného již cizáctví, které spečetěno hlavně interpretací vět: „Zachování národnosti není nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům.“

Rád bych věděl, k vyššímu-li cíli národnosti přispívá takový literát ve skrčených svých, zbědovaných poměrech, který cítí a myslí a touží produkovat něco nového podle svého talentu a síly, anebo ten, všemocný nakladatel, který nepodává essenci, ono odvážné a radostné rozepjetí duchů ve své bolesti, ponurosti a volání po člověku, ale jenž hokynaří, živí národ sensačními odpadky z přeplněných stolů ciziny, tyje z národního jmění a kazí vkus národa, který ho živí?

My sami musili seznámiti se s vrcholy cizích rozkvětlých štěpů. Málo z toho pro šíření všeobecného vzdělání objevilo se v překladu na našem knihkupeckém trhu. Ti co zvlňují a fanatisují massy pro porušování národního citu ze strany naší, ať na kathedrách univ. professorů ať kdekoli jinde, ti jen ať hlouběji studují, kdo všecko ten národ obluzuje, kdo všecko považuje jej za nemyslící a blbou massu a jednání své dle toho zařídí. Ať se podívá také na mnohého našeho nakladatele. Na onu reklamu sprostou a urážející; na ony frase a humbug ze středu závodu vyšlé, přechvalující vše, co firmy ty vydávají. Ať mete každý tam, kde toho třeba podle svých zkušeností. Urážet však a tupit mladší generaci, že touží být poctivou a pravdomluvnou, jak už toho jednou je potřebí, že chce povalit byzantinism, že chce vymanit se ze světa ramenářství a zbabělostí, to je přece jen výkvět naší pokročilé hniloby t. zv. intelligence, naší bezmyšlénkovité podrážděnosti, tušíme-li rodit se něco antagonického, rušícího naši pohodlnosť, naši reputaci, naši mnohaletou slávu a staroslavný už zvyk: nesmyslit ničeho upřímně.

V Praze, dne 26. 11. 1895.

A. Sova.