Zlomená duše/II. První láska

Zlomená duše Antonín Sova
I. Kapitola z mládí	II. První láska	III. Pražský román

Údaje o textu
Titulek:	II. První láska
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 27–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

To nejvroucnější mé knihy
list bude sežloutlý,
tak dlouho se nehnul až zakroužil nyní
a sprchává zvolna a tlí;

pad, ve vzduchu otočil se,
byl krvavý onen list!
Pád v podzimní mlze a dusivé páře
do stříbřitých rosou míst.

Ne, nechci, by zhola tak zašel,
dnes též chci vzpomínat!
Pláč její tak nebude bouřiti prudký,
když zví, jak měl jsem ji rád…

Že někdy — a dávno, — to bolí,
jak pohled na svadlý květ;
znám, ženám co list je, květ uschlý
pro hymnický vzpomínek vzlet!

Mně také vzpomínek třeba,
ať hruď se mi rozděsí
tím žárem bolestným, vulkanickým
jak sopečné otřesy!

Tu urazit nechci lásku
a přezírat světlé ty sny,
tu důvěrnosť, která jak pohádka zašla
v svět pozdní morosný,

ty široké průhledy v dálku
do neznámých obzorů,
ty perspektivy tak melancholické,
třpyt blouznivých hovorů…

Dnes, šosák, stlačený křikem
humbugů rozpínavých
svůj úřad si odbudu s tesknými zraky
prázdnotou umdlených,

pták pokroku, bolest mi na prsou leží
svým křídlem z olova; —
snad ještě že červánky čekám
nad bařinou domova, —

i uléhám,… vstávám,… zatím se pozdí…
Než zimy mé uběhnou,
při tlapkání myší, při svítání mdlém
chci dopsat povídku svou…

II.

V té červenohnědé jizbě
jsme před léty deseti…
A záclony hnědý svit třesou
v líc tomu dítěti…

A nebyla ani starší
tak mnoho. Nebyla
ta blondýna útloučká v pasu
a trochu unylá.

Líc s důlky podlouhlou měla
s tím bělem rozdechnutým;
nos ostřejší vlnou se lomil
pod čelem klenutým.

Snad trochu germánské raçy
v té bylo bytosti,
jí modré se měnily oči
dle nálad a bolestí…

Šat šedý, vonící měla
po nočních fialách
ty ruce dítěte nepokojné
v zdrobnělých konturách.

Jak host se svou starší sestrou
vždy skromně usedla
v tu červenohnědou jizbu
kde ticha se šeřila mdlá…

Tam vzadu se stmívají lesy
za střechami rudými, vzadu
a žloutnou louky do dálky
a topoly staví se v řadu,

nic… jenom to náměstí ploché
a vrabců cvrčení
nic… jenom ta oslnivá
hra červencových dní…

Zde řekla mi: Poslyšte pane,
(mně bylo sedmnáct let)
to bylo by zábavné jíti,
se do lesů procházet…

Já včera si vykládala
francouzské karty, včera,
já celou noc nemohla usnout
až do ranního šera,

a pojednou přišlo mi smutno,
já plakala, bláhová!
Pak celou noc seděla u mne,
ta stará Blažková!

O čem jsme si povídali?
To povím vám pozděj snad,
i co mne tak mrzelo příliš,
chcete-li poslouchat!?

Tak žvatlala… Pak řekla:
Ach komu jste patřil, komu,
když zemřela vaše matka
před léty, dávno tomu?

Já vesela budu… Snad soucit
vhod může časem být, —
své řeknem si příhody staré
a chcete mi uvěřit?

Zda čtete verše? chci půjčit
vám ty, jež jsem opsala,
já v dívčím ústavě ráda
je tehdy čítala…

Ty dejte mi úlohy staré,
mám ráda váš rukopis,
ten dejte mi podivný herbář,
jenž pro vás cenu měl kdys…

A třebas chcete-li, ještě
jej doplním rukou svou,
váš děravý, chuďoučký herbář,
brr! latinu šedivou!…

Vy nějak se zdáte mi plachý,
blíž sedněte, smutek váš zmizí,
o Praze vám povídat budu,
když jste tak zamlklý, cizí…

jak zakletý princ se zdáte
mi s těmi úsměvy…
A když jsem už tolik řekla,
teď mluvte, bavte vy.“

III.

Tak poznáváme se brzy
a dosud před zraky mám
ty hodiny rokokové,
jich tikot sem-tam, sem-tam…

Hrá zelený přísvit květin,
jenž vzdouvavě v oknech se chvěl
a stojan na levo stojí
s hříčkami barevných skel…

Zde mnohdy, když osamíme,
se potká zrak po divech lačný;
to odejde sestra mladší
neb otec ponuře mračný…

Zde jednou se usměje dlouze
a chytá ruku mou;
pak jaksi se zarazí, leká
a mluví šelestu hrou:…

„Tak poslyšte… Abych vám řekla
(a cukla nervosně rtem) —
já nikoho neměla ráda,
nikoho před bohem…

Mně říkali, že jsem hrdá
a to byla vina má celá,
já churava byla jsem dlouho
a jako noc omrzelá,

v té samotě štítil se lidí
můj drážděný, žalobný pláč,
ni kostel já neměla ráda,
a modlit se? Nebylo zač…

To proto snad, proto, že v městě
v té směsici tekoucí vřavy,
krom zájmů svých pražádný člověk
se nad žalem nezastaví…

A dokud cos nesžírá, dokud
žal první nezaúpí
smrť, láska neb neštěstí, nemoc,
tak tupí jsme, tak tupí…

Až u vás teď… (snad vás mám ráda?)
mně smutno… snad vás mám ráda?
že neusnu s modlitbou za vás
a úzkosť mi na srdce padá

a teskno mi při klekání
a teskno, když večer se schýlí,
mé dopisy jsou tak divny,
jež družkám píšu v té chvíli“…

IV.

Jak sladko je na sebe zvyknout,
já jdu a přichází též,
jdu zahradou — za růží bílou
se modrají stuhy kam jdeš…

Jdu, na housle improvisaci
zabouřím jásavou,
již slyším zdušené kroky,
jež v pěšinách se hnou…

Jdu, toulám se šerem, bych zlaté
to prodloužil snění, jež zpívá,
za kmeny kaštanů světlá
z tmy ona kývá mi, kývá…

Kde ona, tam já, kde světlo
těch zorniček přivřených,
a rukou delikátních
kde prsty, stisk prstů mých…

I jednu lekturu máme,
v ní shodu… jak může to být!?
buď vysmějeme se oba
neb stejný vzruší nás cit…

Nám stačí jen slova veršů,
v ně hloubku vkládáme sami,
jen hudbou když melancholickou
zní pochod rythmů známý.

Nám podzim se líbí lépe
než jaro… líp mračen tíž,
sníh, vichřice, cosi nás blíže,
blíž cosi pojí, blíž…

A lampy veselé plání
při kamen praskotu,
při františků vůni a jablek
míšenských sykotu.

Nám cesty se líbí pusté
a úzké u skrčené vsi
v tom rámci vzdálených lesů,
kde v dálce jen štěkají psi.

Tak sebou jen okouzleni
a zájmy, jež ten snad znal,
ten šťastný, první kdo láskou
a čistou miloval…

V.

Za neděle jednou dlouhé
a plíživé slavnostním chodem,
my našli rytiny staré
v té knihovně děděné rodem…

Ty v otcově bibliothéce,
kde ležel prach sluncem se chvící,
jak náhodou octly se (odkud
již nemohu, nemohu říci)…

To vše, co v nich sežloutlé vřelo,
nás sblížilo, do duší
nám padalo humorem, vřavou
neznámých ovzduší,

vsi Brouwerovy, hospody vesské
výskotem zvučely,
nad Douovy genry změkčelé
shon Tenierse zdrsnělý,

tu zřel jsi kraby a kupy
ryb Snyderse, — slatiny
a lesy Hobbemovy,
Ruysdalsovy mariny,

Van Dyckovy sladké paní
na cello hrající
a Hoochovy hollandské jizby
s paní nad přeslicí,

a Wouwermannovy koně
na vojenských táborech
a Cuypovy břichaté krávy
do dálky hledící…

Tak listy šustily… Šťastna
v tom koutě ztraceném
se na mne vzepřela těžce
suchoučkým ramenem.

VI.

Tu jednou společnosť přijde,
žert samý, humor a smích.
Les! Paseka bude vonět
po jahodách červených!

U lesního zříme lišku
na řetěze vyplašenou,
jak přebíhá teskně a hryže
klec svoji drátěnou,

my vidíme v prostřed luhu
tu studnu s okovem,
kde ve vodě možno zříti
les tmavý, nebe v něm.

Tu myslivna stála, ryvíz
zavoněl od plotů.
Zde společnosť seděla ještě
při kytary břinkotu,

při brnkání kytary,
při smetany doušcích svěží
při vytí psů, jichž ozvěna táhlá
po vrcholech sosen běží…

Zde u této lesní studny
blíž zahrady, kde rudnul mák
a ze všech stran lesy kryté
(v tom tichu, kde netiknul pták)

já políbit chtěl ji poprv
podloudně v krouživý vlas,
ó kterak se bránila, ohně
vyšlehly z dlouhých řas

a prudce ňadra se zdvihla
jak vlnou tajemnou
a hněv se v zornicích tavil
zděšením přede mnou…

„Ne, vzkřikla! Ne nechci“ — a bála
a bála se pohledů mých —
a slova teď vázla; jen šumot
zněl větví zhýčkaných.

Ah, úpěl jsem, kterak to možno?
Zda předc mne miluje? —
Leč ona jak z kamene byla: —
teď konec všemu je?

Mně sevřela vášeň hrdlo,
pláč v očích lítostivý,
mně hořko bylo a hněvno
a zmatek škrtil mne divý,

pryč musil jsem, pryč — až kdesi
mi neznámým pod lesem
já do mechu zaryl svou hlavu
a hořce plakal jsem…

VII.

Tak zbaběle… vskutku… Eh, k smíchu
ten výjev barokní! —
Jak dítě já dosud byl čistý,
leč tak se už nevrátil k ní.

Neb ve mně to bouřilo tehdy,
stud, bolesť a podezření,
však okouzlení víc rostlo
jak světlo jarních dní.

A jako bystřiny horské
má vášeň v srdci mladém
v ten proud se sbíhala, rvoucí
již všecko svým prudkým spádem.

Tak neznámých pocitů řeky
z míst vypryskly neznámých snů,
mou myslí hřměly a srdcem
přes záhony dětských dnů,

hloh dětinství a šípky čistých
těch růžových snů mých rvaly
a karmín modřínů — světlý klid
mi rmutem postříkaly,

ó rychlým se rozplynul rythmem
mé mladosti příběh jak pěna, —
to první se ozvaly strasti,
jichž počátkem žena, žena…

VIII.

Ne… bez ní… oh bez ní… ó jaký
to mohl by život být? —
jak somnambul já se vrátil
do dědiny. Měsíční třpyt,

noc světlá se měkkce pila
do doškových, modravých střech,
přes cínovou plotnu luny
se teplil obláčků dech,

a v blízku kolem mne domů
šla stáda kolem stohů,
jich strakatá břicha se houpala
a vlékly se oblouky rohů,

prach, trávy vůně, — bič práskal,
tmou vřískala hlasů směs
a bukot kovový zmíral, —
vše smutným se zdálo mi dnes,

jak výroční trh je děcku,
když vozy odjedou
a bedny klapají šerem
a všecko prázdní se tmou,…

pár papírů větrem šustí
a kroky prázdnem již znějí
a dítě sedá si v koutě
bez hračky, již odvážejí…

IX.

Zda spí již? Ó nikoli… Z okna
se na modrou dívá ves,
stín tmavěl na pozadí světlém…
Jak ruce zkřížila dnes,

jak povadle na nich ležela
ta hlava zcuchaná!
Já pod oknem přešel, tak zdála se
jak paprsky uspaná.

Ah, vášnivé výčitky ve mně,
jak možno… již před ní jsem stál,
pod oknem se bělaly bezy
a měsíc nehnutě plál.

„Vy? Jděte!“ s výčitkou šeptla,
to kaprice pouhá byla,
„hle, zde máte moje čelo,
já všecko již uvážila…“

Mně bylo všeho tak líto,
tak zticha zaúpěla,
ret odhrnut nad zoubky cukal
a brada se dojmutím chvěla…

Tu v zápěstí obnaživ ruku
já řek’: „Hle, tak miluji vás!
zde špendlíkem vbodáno jméno
je vaše na věčný čas, —

ah Bože!“ Nad římsou okna
jak tehdy sehnuta stála,
mne chytla a vášnivě s pláčem
mne tehdy zulíbala…

X.

A bylo to kouzelné léto,
to kouzelné, rozpjaté, vonné
a plným souzvukem znící
jak ze dna lásky oné.

My mnohdy se prořekli někdy
v hře pouhé, chvílí tou
že důvěrnou vteřina zdála se,
tak příliš důvěrnou…

Ne, ona se nestyděla
za naivní nápady moje.
Však tajemství naše teď měla
již klidnější krise a boje…

To byly kouzelné večery
co hluboké planulo nebe!
v snech prvních romantik bývali
jsme začarováni v sebe.

Dle slibů plachého blaha
my svými chtěli jen být,
jen sobě my patřiti mohli
a sebe jen ocenit…

Být takovým věrným soudruhem,
tak houpat ji v divoký let,
až praskavá houpačka úpěla,
to nikdo nedoved!

Ty tance na sadě, na horách
když západ has zlatistý,
běh za vážkami, ty v jetelích
se krčící čtyrlisty!

Ty návraty z výletů v noci,
kdy do deště ohně plají,
kdy rámě jsem tisknul jí pevně
na samém vesnice kraji…

Pod topoly rozšuměnými
kdy jsem ji líbával,
co déšť na deštník promoklý
mrzutě bubnoval…

A všude nás plnila štěstím
ta blízkost vzájemná,
ty pokradmé plaché styky,
mha bolesti tajemná…

XI.

A dny se střídaly, běžely
a podzim zaburácel —
pak šípky rudly a v polích
se jeřáb na slunci chvěl…

Den přišel a Homér mne vzbudil…
Na míle se plížící
již do školy studenti sjížděli
se krajskou silnicí…

Teď biče kolem nás práskaly
v slunečných podzimních dnech
a staré se matičky loučily
a hoši v hovorech

ve voze na kupách peřin
slavnostně zdravili
a staříci s dýmkami v ústech
se lišácky tvářili.

Pak zbýval jen den! A tehdy
k nám přišla naposled…
Tak smutně se rozloučila,
zavlhlý slzami hled…

Jak matrona starostlivá
když o příštích rocích sní,
již znala daleké město,
ty učence okresní;

ji lekal poťouchlý páter,
ten Farisej s žihadlem v rtech,
jenž o svůdnosti žen kázal
nám na exhortách všech,

a ředitel, v parallelách
jenž mluvil kousavých
o otcích, nomen a omen,
o zvrhlých individuích!…